Skip přečtené 338

Deník sentimentálního zabijáka / Yacaré 2001, Luis Sepúlveda

Krátká novela, patřící do kategorie “černý román”, je napsaná v ich-formě z pohledu nájemného vraha, který svou práci odvádí vždy na vysoké úrovni ke spokojenosti svých klientů. Obsahově možná lehce cynické, ale po formální stránce bezchybné. Kniha obsahuje ještě novelu Yacaré, která sice není špatně napsaná, ale příběh amazonských Indiánů, kteří se přijeli do Evropy pomstít bílým obchodníkům, mi přijde poněkud přitažený za vlasy.... celý text

Pohřeb Velké matky 2008, Gabriel García Márquez

Kniha povídek, které se parádně čtou. Výborným vypravěčským stylem je čtenář chycen hned první povídkou a pak už si jen užívá další a další příběhy až po ten poslední, který dal celé knize název.... celý text

Andělé zoufalství 2005, Jack Kerouac

Z literárního hlediska je více oceňovaná první část tohoto románu, v níž Kerouac popisuje, jak byl sám na horské chatě coby strážce. Mně to ale mnohdy připadalo hrozně nesrozumitelné a až moc to zavánělo samoúčelností, jako by chtěl ukázat, jak mu hrabe, ale přitom koukejte, jaký jsem chlapík. Zajímavější byla až druhá část, v níž se po sestoupení z hor vydal na cesty a setkal se i s několika lidmi, o nichž napsal ve své nejslavnější knize Na cestě.... celý text

Plukovníkovi nemá kdo psát 2006, Gabriel García Márquez

Více jak čtyřicet let čeká starý plukovník na přiznání penze. Jednoduchý příběh jednoho vcelku prostého života podaného autorem tak, že má čtenář pocit, jako by sledoval velké drama. A ono to vlastně velké drama je, protože každý prožívá v životě nějaké to své drama, které se navenek může zdát prosté a obyčejné. Jenže ona neexistují jen dramata epických rozměrů s velkými hrdiny a hrdinkami. No a Márquez nám zde jedno takové “malé” drama předložil.... celý text

Stařec, který četl milostné romány 2000, Luis Sepúlveda

Sepúlveda píše tak, že jediné slovo nepřebývá. Záměrná strohost je velmi osvěžující, a přitom nemá čtenář ani na chvíli pocit, že by autor něco odflákl. Příběh starého lovce, který měl zálibu v milostných románech, nás zavede do malé osady v ekvádorské Amazonii El Idilio. Navzdory názvu to nijak idylické místo není. Nebudu se nijak rozepisovat o ději, protože nechci prozrazovat. Jen dám doporučení: kdybyste na tu knihu někde narazili, neváhejte s jejím přečtením jen proto, že vám autor nic moc neříká a obal není zrovna moc vyvedený. Já o Sepúlvedovi také nic nevěděl, ale jak je něco iberoamerické, má to pro mě velkou přitažlivost a až na pár zapomenutelných výjimek, jsem se ještě nesekl.... celý text

Rudá setba 1950, Jorge Amado

Opět skvělý vypravěčský styl Jorge Amada. Tentokrát jde sice o román svým způsobem angažovaný, ale není to takové přímo úderné jako Rytíř naděje a Básník svobody. Kniha pojednává o chudých lidech, pracujících pro velkostatkáře za dost drsných podmínek. Když jsou pak nuceni odejít, vydávají se do Sao Paula, města, kde je spousta pracovních příležitostí, jak o tom slyšeli vyprávět. Na cestu nehostinnou, vyprahlou caatingou (drsná krajina bez vody porostlá trnitým křovím na severu Brazílie) se vydalo mnoho zoufalých rodin. Mnozí zemřeli na cestě, z některých mladých žen se staly prostitutky, někteří muži se přidali k lupičským bandám a spousta lidí se přidala k samozvaným světcům, hlásajícím ve vyprahlé pustině konec světa. Sao Paulo nebylo bohužel oním městem, v němž viděli spásu. Jen pár jedinců se dokázalo uchytit, ostatní živořili v bídě a často se vydávali na beznadějnou cestu zpět. V závěru knihy zaznamenává Amado rodící se osvobozenecké hnutí a také činnost komunistů. V obojím v té době viděl naději pro lid, ale později došlo k vystřízlivění...to ale až mnohem, mnohem později, dávno po vydání jeho angažovaných knih.... celý text

Ano, Masaryk 2007, Zdeněk Mahler

Poněkud stručně (nikoliv nezajímavě) podaná fakt o prvním československém prezidentovi. Pro mě byl Masaryk vždy jednou z největších osobností našich dějin. V knize čtenář najde všechno to nejzákladnější z jeho života, jsou mu předloženy jeho názory na svět, politiku, život a vlastně by mohla být jakýmsi odrazovým můstkem pro ty, kdo by chtěli studovat nebo bádat dál.... celý text

Mozart - životopis 2010, Piero Melograni

Při psaní Mozartova životopisu vycházel autor především z korespondence a musím říct, že se mu dost dobře podařilo sestavit tu pětatřicetiletou mozaiku jeho života. Akorát má trochu těžkopádnější styl psaní, takže je to takové jakoby kostrbaté a čtenáři se moc nedaří začíst. Nicméně nejde jen o suchopárnou faktografii a dozvěděl jsem se spoustu zajímavého.... celý text

Manhattanská přestupní stanice 1972, John Dos Passos

Myslím, že tomu, co Dos Passos napsal, se říká kolektivní román. V každé kapitole jsou různé části věnované různým lidem obojího pohlaví, každý je z jiné společenské vrstvy, každý se nějak jinak probíjí životem. Osudy těchto lidí se tu více, tu méně protínají, jak běží čas. Autor se nepokrytě pokouší o sociální kritiku, ale co je to platné, když píše velmi špatně až chaoticky, navíc vyloženě prudí popisy světel a odrazů světla od všeho možného, k čemuž ještě přidává popisy pachů. Přijde mi, jako by mu všechno páchlo a všichni lidé, které popisoval, byli fyzicky oškliví. Děj je umístěn na počátek minulého století, čas běží bez zřejmých vodítek, v jakém úseku se asi tak nacházíme, jediným jasným časovým obdobím je 1. světová válka. I tento fakt činí knihu poněkud chaotickou. Nemám nic proti sociálněkriticky píšícím autorům, ale třeba takový Upton Sinclair a jeho Džungle, to je úplně jiná liga. John Dos Passos mi až příliš často přijde jako zamindrákovaný pisálek.... celý text

Nabarvené ptáče 2011, Jerzy Kosiński

Děj knihy se odehrává za 2. světové války na venkově ve východním Polsku. Jsou to stránky plné násilí a brutality, omezenosti a předsudků, strachu a pověr místních obyvatel, to vše z pohledu malého chlapce, který se do onoho prostředí dostal tak jako mnozí jiní v té době – byl rodiči v dobré víře poslán do bezpečí po vpádu nacistů v roce 1939. Člověk je nelítostná bestie, o tom napsal Kosinsky tuto knihu, kterou se vyrovnal s částí svého života a která mu přinesla po vydání mnoho problémů jak v komunistickém Polsku, tak i v USA ze strany polských emigrantů. Nabarvené ptáče jsem koupil zcela náhodně a vůbec toho nelituju.... celý text

Fanny a Alexandr 1988, Ingmar Bergman

Tato kniha je literární scénář ke skvělému stejnojmennému filmu. Bergman umí velmi dobře popsat prostředí, v němž se jeho postavy právě nacházejí. I kdybych už dávno předtím několikrát neviděl film, dokázal bych si úplně živě představit, jak to vypadalo ve zmiňovaných domech a bytech, jak v divadle, a jak vůbec v celém tom malém švédském městě. Je to taková chuťovka, která pěkně navnadí na film, který je samozřejmě možno vidět i bez přečtení této knihy a opravdu vřele ho doporučuji. Já si ho v nejbližší době určitě zase pustím.... celý text

Pražská zima 2012, Madeleine Albright

Autorka píše o letech 1937 – 1948, tedy od narození po nástup komunistů. V knize se zabývá svojí rodinou, jejíž velká část nepřežila holocaust, o čemž neměla dlouhá léta tušení, protože nevěděla, že je židovského původu. Velmi zajímavě píše o období kolem Mnichova, o exilové vládě v Londýně a o událostech po válce. Vše je to napsané srozumitelným a čtivým způsobem, takže i historií méně poučený čtenář se snadno orientuje. Já jsem z té knihy byl opravdu nadšený.... celý text

Dobrodružstvá na piatich kontinentoch 1951, Egon Erwin Kisch

Co do rozsahu různě dlouhé reportáže o všeličems, co Kisch zažil na různých kontinentech, jak napovídá název. Někdy je to více, někdy méně zajímavé, ale jeho kostrbatý styl psaní je mnohdy velmi únavný. Ovšem musím dodat, jako už u předchozích knih, které jsem četl, že je to možná vinou překladu, protože původně byla kniha napsaná v němčině.... celý text

Barokní koncert / Harfa a stín 1984, Alejo Carpentier

Barokní koncert: Místy poněkud bizarní příběh mexického boháče, který vyrazí do Evropy, kde se setkává s Vivaldim a Händlem, kteří slušně "zapaří" na své nástroje. Carpentierova vášeň pro hudbu hrála velkou roli při napsání tohoto příběhu, což ale nedokážu moc ocenit, protože se mi nějak nedaří kombinovat hudbu a literaturu. Celé to bez varování končí v úplně jiné časové rovině, což mě poněkud vyvedlo z konceptu. Není to špatně napsané, ale také to nijak zvlášť nenadchne. Beru to mezi mými knihami jako takovou malou kuriozitku. Harfa a stín: Děj této novely se odehrává ve třech časových rovinách. V první podepíše papež Pius IX. po dlouhém váhání souhlas se započetím svatořečení Kryštofa Kolumba. Ve druhé leží Kryštof Kolumbus na smrtelné posteli a čeká na zpovědníka. Rekapituluje, co mu řekne, a prostřednictvím této vnitřní rozmluvy se dozvídáme mnohé o jeho životě a cestách, přičemž Capentier popustil uzdu fantazii a hodně fabuluje, nikoliv však nezajímavě. Naopak jako by dodává podklady k zamyšlení, kdy si čtenář říká, že takhle to klidně mohlo být, anebo naopak. Ve třetí se sejde komise, která má rozhodnout, jestli bude Kolumbus svatořečen nebo ne. Odehrává se to již po smrti Pia IX. Zasedání komise je přítomen i Kolumbus coby neviditelná entita, protože se to odehrává kolem roku 1892, 400 let po objevení Ameriky. Celé zasedání má docela absurdní ráz a je to vcelku zábavné čtení. Celkově jde o zajímavou novelu, která se možná čte trochu ztuha, ale rozhodně má čtenáři co nabídnout.... celý text

Pizarrova míšenka 2007, Álvaro Vargas Llosa

Syn slavného otce si pro svoji knihu, která by se dala označit za populárně historickou, vybral jedno z bouřlivých období v dějinách Peru, přičemž spojujícím prvkem byla dcera conquistadora z nejslavnějších Franciska Pizarra, kterou měl s inckou princeznou Inés Huaylas, sestrou a zároveň manželkou inky Atahualpy, kterého nechal popravit. Byla to doba plná válek mezi španělskými dobyvateli a domorodými obyvateli, které vedl inka Manco, ale také války mezi Španěli o nadvládu nad dobytým územím. Jednou byli u moci pizarristé, pak zase almagristé pod vedením Diega de Almagra mladšího, aby vzápětí zase vše dobyli pizarristé, přičemž Francisko se vítězství nedožil, neboť byl zavražděn. A nakonec zase o moc přišli, protože španělská Koruna vyslala schopné bojovníky, aby zjednali pořádek. Takhle to vypadá poněkud komplikovaně, ale autor je dobrým vypravěčem, takže se čtenář snadno orientuje, a navíc nejde o vyloženě historickou studii ve smyslu vědeckého pojednání. Ve víru všech těch válek vyrůstala malá Franciska, nejvznešenější mezi míšenci té doby, spojující dvě kultury. Když dospěla, věnovala veškerý svůj čas převážně shromáždění obrovského majetku po svém otci a strýcích, z nichž jeden, Hernando, vězněný 18 let ve Španělsku na hradě La Mota, se stal jejím manželem. Vskutku velmi cílevědomá žena, která udělala pro povznesení památky rodiny Pizarrů a předání veškeré slávy a majetku dalším generacím téměř heroické dílo.... celý text

Všechna špína světa 2006, Gabriel García Márquez

Poprvé se v Márquezově díle objevuje fiktivní městečko Macondo, které později proslavil ve své nejslavnější knize Sto roků samoty. Příběh, vyprávěný z pohledu starého plukovníka, jeho dcery a vnuka, přičemž se tyto pohledy střídají v nepravidelném rytmu, je v podstatě prostý. Starý plukovník chce pohřbít dávného přítele doktora, jehož ale celé Macondo odsoudilo k tomu, aby shnil v domě, v němž žil a mnoho let z něj nevyšel. Mělo jít o pomstu za to, že jim před lety odmítl pomoct, když v městečku řádila vládní vojska. Doktor byl zvláštní člověk, moc se toho o něm nedozvíme, vše je spíš jen v náznacích a tušíme cosi tajemného pod povrchem. I když kniha nepatří k těm Márquezovým nejslavnějším, přesto už zde jasně ukazuje svůj jedinečný vypravěčský styl, kterým mě osobně vyloženě dostává a vždycky si říkám, jak to ten chlap dělá.... celý text

Cantaclaro 1976, Rómulo Gallegos

Nedávno jsem četl knihu Canaima, v níž se autor "ponořil" do hlubin pralesa. Tentokrát děj svého románu zasadíl do venezuelského llana (pláně) mezi drsné a životem zhrublé llaneros (honáky, obyvatele llana). Tak jako působí na člověka svým tísnivým a dusivým vlivem prales, působí zase llano svou nekonečnou rozlehlostí a vyprahlostí. Stáda dobytka, sem tam farma, menší či větší městečko se svéráznými lidmi a mezitím vším nejrůznější pověsti a pověry, ale hlavně llanerské popěvky, v nichž se zpívá o lásce a zradě, jsou opěvováni hrdinové a zesměšňováni velcí páni. Jedním z takových potulných zpěváků je Florentino Coronado zvaný Cantaclaro. Je to chlapík veselý, ženy mu vcelku snadno podléhají, čehož využívá. Celý ten příběh ale není jen o Cantaclarovi, i když tam funguje jako spojující prvek. Je to především o lidech sužovaných drsným prostředím a nadvládou bohatých pánů. Dále je zde temná minulost, jež hrozí přítomnosti. A hlavně je zde spousta větších či menších nelogičností, které se těžko popisují, ale čtenář si jich hned všimne. Najednou jako by text nedával smysl. Mám velké podezření, že tady byl překladatel jaksi na nakopnuí někam. A to nemluvím o spoustě češtinářských chyb v textu. Cantaclaro je ale dobrá kniha. Ne tak dobrá jako Canaima, ale i tak dokázal Gallegos popsat život na llanu tak sugestivně, že čtenář navzdory vzdálenosti a času cítí jeho mocné kouzlo, vášně a zdrcující tíhu.... celý text

Gottland 2007, Mariusz Szczygieł

Čtivě napsaná kniha, která je sice docela zajímavá, ale že by to byl nějaký zázrak, to teda není. Jestli snad měl někdo pocit, že až Polák dokázal říct, jací my Češi jsme, tak je teda vedle jak ta jedle. Nic takového, nic nového pod sluncem.... celý text

Přelétavá nymfa 2010, Guillermo Cabrera Infante

S těmihle Latinos se člověk fakt nenudí. Přijde mi jako by každý byl z jiného světa, kde je literatura něco jiného, než v dalším světě (psáno s velkou nadsázkou!!!) Ten příběh, odehrávající se na konci 50. let v Havaně, je v podstatě dost banální. Starší chlápek pozná hodně mladou holku, zamiluje se do ní a víc než co jiného vedou tak stupidní rozhovory, že byste je nejradši oba odstřelili. A přesto je to kniha velmi originální, plná neskutečných slovních hříček (překladatel se musel hodně zapotit) a dokáže vtáhnout do děje, i když máte kolikrát pocit, co to se mnou ten Kubánec hraje? Ať už cokoliv, daří se mu to. Po přečtení přichází úleva, protože ten příběh byl mnohem silnější, než se zdál.... celý text

Sto roků samoty 2006, Gabriel García Márquez

Márquez je jedinečný vypravěč a provede čtenáře jedním stoletím rodiny Buendíových, žijících ve fiktivním městečku Macondo (v jazyce domorodců Bantu znamená toto slovo banán). Při psaní knihy vycházel ze vzpomínek na vyprávění své babičky, která dokázala podat ty nejneuvěřitelnější příběhy tak, jako by se opravdu staly. Sama jim věřila a vyprávěla vše s naprosto vážnou tváří. Tento způsob vyprávění se stal základem Márquezova stylu. Rovněž ho ovlivnily vzpomínky jeho dědečka, veterána tisícidenní války, která v Kolumbii vypukla v roce 1899. A tak se setkáváme se zakladateli rodu José Arcadiem Buendíou a jeho ženou Úrsulou Iguaránovou, kteří byli mezi těmi, kdo přišli jako první na místo, kde vyrostlo Macondo, s jejich syny, bouřlivákem José Arcadiem a zádumčivým Aurelianem, rodina se rozrůstá, přičemž otec Buendía je blázen do všelijakých vynálezů a alchymie, do níž ho zasvětil jeho přítel, cikán Melquíades, a Úrsula trpně snáší blázniviny svého manžela, zároveň je to ale rázná žena, která si dokáže zjednat respekt, udržuje velký dům, který byl svého času nejkrásnější a největší v Macondu, nezalekne se nikoho a ničeho, často žehrá na osud, kterému se ale jen tak lehce nepoddává. Macondo prochází za dlouhá léta pomalým rozkvětem, který vrcholí příchodem banánové společnosti, jež je zároveň i jeho zhoubou. Po konci banánové horečky už městečko nezadržitelně chátrá a pustne. Vše se odehrává na pozadí dlouholetých bojů mezi liberály a konzervativci, jichž se na straně liberálů aktivně účastní Aureliano Buendía v hodnosti plukovníka. Pokolení za pokolením rod Buendíů prožívá své vzestupy a pády, vášnivá vzplanutí a postupné upadání do samoty, jež je jim dávno předurčena. Na pozadí reálných událostí se setkáváme s magickými jevy jako nanebevzetí, pramínek krve, který si našel cestu přes celé městečko až do rodného domu a mnohé další události, které jsou podány tak, že člověk ani na chvíli nepochybuje, že se doopravdy staly. Ovšem čtenář musí být naladěn na tu správnou vlnovou délku, aby se dokázal tak říkajíc otevřít a přijímat. Jak jsem již řekl, Márquez je jedinečný vypravěč. V jeho knihách není moc dialogů. Jak sám přiznává ve své autobiografii Žít, abych mohl vyprávět, dialogy mu moc nejdou. Ale rozhodně si nemyslím, že by to bylo jeho knihám nějak na škodu. Nesnažím se tu psát recenzi, a tak si klidně dovolím říct, že je pro mě doslova rozkoš, když mě Gabo chytí na začátku dlouhého odstavce a provede mě spletí těch nádherných vět. Je to úžasný labyrint, ze kterého se mi nechce ven. Četl jsem Sto roků samoty třikrát a rozhodně je budu číst ještě dál a dál… Je to moje vůbec nejoblíbenější kniha.... celý text