SlamLenka
přečtené 969
Pomsta Oleksy Dovbuše - Ukrajinské mýty, pohádky a pověsti
2004,
Rita Kindlerová
S #klasikomilove ještě jednou na Ukrajinu, tentokrát se souborem ukrajinských mýtů, pohádek a pověstí s jménem Pomsta Oleksy Dovbuše. Zatímco na prvních stránkách jsem měla pocit, že čtu spíše bajky, ke konci sbírky jsem se zase seznamovala s celou řadou ukrajinských Robinů Hoodů. Zároveň vám při čtení docela dobře dojde, jak moc jsou si naše kultury v mnohém blízké. Folklor vlastně pěkně ilustruje fakt, že máme stejný historický základ – společné slovanské kořeny se nezapřou, proto vám některé pohádky budou připomínat ty české, i když nuance tu samozřejmě jsou. Zajímavé také je, že se mi vybavila vzpomínka i na romské pohádky, které jsem četla před pár lety. Tady sice není tolik explicitního násilí a incestů, přesto tu podobnost najdete, především tedy ve způsobu vypravování a gradaci děje. Čtenář je pak vývojem příběhu často zanese někam, kam vůbec netušil, že to bude směřovat. Jednotlivé mýty, pohádky a pověsti přeložilo spolu s Ritou Kindlerovou 11 mladých ukrajinistů z Prahy, Brna a Olomouce a přitom se zaměřili jen na texty, které se v českém překladu zatím neobjevily. Vzešlo z toho moc příjemné čtení, které mě hezky uvedlo aspoň do části ukrajinského folkloru – chybělo k tomu snad jen ujídat jejich varenyky. =)... celý text
Město
2019,
Valerjan Pidmohylnyj
Ve speciálním dubnovém kole čtou #klasikomilove ukrajinskou literaturu, konkrétně máme na seznamu první významný ukrajinský román 20. století a vlastně i jeden z nejzásadnějších románů na ukrajinské literární scéně obecně. Zajímavé je, že Valerjan Pidmohylnyj toto své vrcholné dílo napsal v pouhých 27 letech a jen o málo později se stal obětí stalinistického režimu: ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k 10 letům vězení, který si měl odpykat na Soloveckých ostrovech, ovšem nakonec byl spolu s dalšími 1110 vězni popraven zastřelením. Bylo mu 36 let. Město se odehrává v samotné metropoli země modrého nebe a pšeničných polí – v Kyjevě. Stepan Radčenko sem z venkova přijíždí, aby tu nasál vědomosti a jako vzdělanec se pak vrátil zpět do rodné vsi. Jak se dá předpokládat, nakonec se to samozřejmě vyvrbí docela jinak. Mladý Stepan je totiž přesně v tom věku, kdy se člověk hledá, což zásadně ovlivňuje jeho směřování – jeho cíle se proměňují a včerejší tužby a plány už ráno poté nedosahují téhož lesku a je třeba je jako nežádoucí odložit. Během četby jsem se nedokázala zbavit dojmu, jako by Kyjev byl jednou z postav příběhu, nikoli jen jeho kulisou. Stepan, který měšťáctvím a vlastně městem samotným na počátku opovrhoval, se mu náhle začal poddávat a venkov se stal už po pár měsících vzdálenou a ztracenou minulostí… I ti, k nimž hrdina původně vzhlížel, se propadli až pod jeho kotníky, a v souladu s tím se změnilo i jeho nazírání lidí kolem něj, žen především. Uplynulo už skoro 100 let od prvního vydání knihy a troufám si říct, že na aktuálnosti příběh mnoho neztratil. I dnes je kolem nás mnoho takových Stepanů, kteří si jdou za svým a morálku přitom odhazují v dál.... celý text
Moudrost lesa
2018,
Peter Wohlleben
Určitě znáte Tajný život stromů od Petera Wohllebena, který svým zásahem rozhodně splňuje označení bestseller, ovšem další autorovy knihy zůstávají dlouhodobě poměrně upozaděné, což je podle mého názoru škoda. Jako lesník s dlouhou zkušeností ví totiž autor velmi dobře, jak si dnes příroda stojí, a je skvělé, že byl zároveň nadán uměním vládnout slovy, protože své poznatky umí poutavě předkládat i laikům. Docela přehlížená je i Moudrost lesa, v níž nás Wohlleben seznamuje s tím, jak to u něj v lese chodí, jaká je běžná praxe péče o les a stromy a nakolik vůbec stromy nějakou naši péči vůbec potřebují. Své osobní poznatky přitom prokládá i daty ze studií a dává tak celé problematice mnohem širší rámec, který zdaleka překračuje meze jeho vlastního rajónu v Německu. Místy je kniha možná více odborná, ale vaši pozornost si i v případě, že jste laik, udrží. Dočtete se i o tom, jaký vliv má na les myslivost, poznáte i alternativní možnosti využití lesů. Třeba představa posledního spočinutí pod korunami úchvatných korun buků ve vzpomínkovém háji mě naprosto nadchla. Jediné, co mě přišlo podivné, byl překlad názvu knihy, originál se totiž v přesném překladu jmenuje „Les – nekrolog“. Uznávám, že Moudrost lesa zní mnohem lákavěji a autor také o tom, jak moudrý les dokáže být, píše, ale „Der Wald – Ein Nachruf“ je přece jen více vypovídající, aspoň v tom směru, jak si dnes lesy bohužel stojí… Naděje snad ale stále je!... celý text
Zimní včely
2021,
Norbert Scheuer
Pustila jsem se do románu, který se odehrává v posledním cca roce druhé světové války, což se snad s ohledem na aktuální světové dění může zdát trochu odvážné, ale přeci jen to beletrie, tedy fikce… Nebo ne? Ocitáme se v západním pohraničí Německa v pohoří Eifel, kde válkou zatím docela netknutě žijí už jen ženy, děti, starci a také ti, kdo se pro válčení nehodí. K těm posledním jmenovaným patří i Egidius Arimond, který se stará o včely a snaží se odolávat své nemoci. Léky jsou však drahým zbožím a aby potřebná antiepileptika získal, potřebuje stále více peněz. Ve svých deníkových záznamech nás Arimond provádí světem včel, vrchovinou Eifel, svými mileneckými vztahy i pátráním v historických záznamech po osudu svého dávného předka, benediktinského mnicha Ambrosia z 15. století. I když nemusel narukovat, rozhodně tedy nelení. Tento bývalý gymnaziální učitel k tomu všemu totiž ještě převádí do Belgie Židy. I když nejde tolik o hrdinství, jako spíše o pragmatické řešení potřeby peněz na léky, nedá vám to a budete ho za tu odvahu obdivovat – já to tak aspoň cítila. Román je koncipován jako sled deníkových zápisků, které jsou občas docela stručné, jindy rozvláčnější, sem tam jsou navíc obohaceny kresbami letounů, které stále častěji prolétávají nebem nad vrchovinou a přináší válku i do tohoto do té doby nepoznamenaného kraje. S překvapením jsem na posledních listech knihy zjistila, že se příběh zakládá na skutečných deníkových záznamech. Norbert Scheuer si bezpochyby musel mnohé domyslet a snad i přeměnit podle svého, přesto i kdyby byl pravdivý jen základ, je to velmi unikátní příběh, který stojí za pozornost.... celý text
Tři jablka spadlá z nebe
2020,
Narine Abgarjan
Arménská spisovatelka Narine Abgarjan sice píše rusky, ale je vidět, že její rodná zem (byť tehdy součást SSSR) je jí velmi blízká. Stala se totiž i dějištěm tohoto románu, konkrétně se náš příběh odehrává ve fiktivní vesnici Maran na svahu hory Maniš-kar. Škoda, že to místečko ve skutečnosti neexistuje, protože tahle kniha ve mně vyvolala velkou touhu se sem vydat! Tahle víska v horách je od ostatního světa docela odříznutá a zdá se, že její souzeno zaniknout, neboť jakoby tu smrt měla nad životem navrch. Ostatně hned na první stránce se Anatolie odhodlaně chystá na smrt, plně rozhodnuta, že odejde v poklidu. Děti ve vesnici, kterou potkala hned řada neštěstí, už nejsou, a autorka nám vypráví o stárnoucím obyvatelstvu, o ranách, které jim osud uštědřil, o jejich ztrátách a bolestech. Jenže ono to tu nakonec nebude tak zlé a i v místy pochmurném vyprávění najdete krásné a úsměvné momenty. Třeba taková historka s droždím, to bylo něco! Nebo zkazky o tom, proč se které rodině říká zrovna tak, jak se jí říká – ty mě moc bavily! Prozatím u nás vyšla jen jedna autorčina kniha, ale doufejme, že nás český knižní trh potěší i dalším nahlédnutím do její tvorby. Abgarjan už je navíc držitelkou několika literárních ocenění. Jablka si určitě cenu zasloužila!... celý text
Dámy a pánové
1997,
Terry Pratchett
Když mi čtení z nějakého důvodu úplně nejde, Zeměplocha je takový můj vyprošťovák. Zabralo to i tentokrát – nešlo mi soustředit se na jiné čtivo, tak jsem se přenesla do Pratchettova fantasy světa, kde mi hrdinové mohou pomoci trochu vypnout a pobavit se jejich příhodami. A i když to je i napínavé čtení, přece jen není vážné, takže vyžaduje trochu jiný druh pozornosti. Tady to prostě funguje tak, jak má (myslím to moje ponoření se do knihy). Tentokrát jsem četla další knihu s čarodějkami. Už dávno jsem si zamilovala Bábi Zlopočasnou a ani tentokrát mě nezklamala. Já jí tak nějak rozumím a je mi z toho čarodějnického tria prostě nejblíž. Stařenka Oggová mě zase umí vždycky pobavit. Jestli občas potřebujete přenést do jiného světa, Zeměplochu vám rozhodně doporučuji. Tenhle svět je sice celý padlý na hlavu, ale krásným způsobem. Občas mi navíc přijde míň bláznivý než ten, v němž žijeme.... celý text
Vlny
2019,
Virginia Woolf
Přes týden jsem v době počátku ruské invaze na Ukrajinu bojovala s experimentální tvorbou Virginie Woolf a byl to boj především s udržením pozornosti, až mi ji nakonec vývoj situace ve skutečném světě vzal zcela. Poslední strany románu Vlny jsem četla vlastně duchem nepřítomná… Moje předchozí zkušenost s Virginií velmi dobrá (četla jsem Paní Dallowayovou a moc se mi líbila) a těšila jsem se na další její tvorbu, jenže jsem narazila. Dočetla jsem vlastně jen proto, že zásadně knihy neodkládám a jsem jejich chronický dočítač. Vlnám jsem rozuměla tak málo, že vám o nich ani nemám moc co říct.... celý text
S večerem přichází tíseň
2021,
Marieke Lucas Rijneveld
„Mravenci unesou až pětitisícinásobek vlastní váhy. Ve srovnání s nimi jsou lidé nicotní, unesou sotva vlastní hmotnost, natožpak tíhu svého smutku.“ Krásný úryvek z prozaického debutu Marieke Lucas Rijneveld by mohl evokovat lyrický příběh, který bude laskat čtenářovu mysl. Jenže S večerem přichází tíseň je naopak velmi znepokojivý, dokonce až trýznivý a místy znechucující román, byť se v něm občas vyskytnou i takové krásné myšlenky a slova. Po většinu té doby, kdy jsem měla do jeho stránek zabořený nos, jsem pociťovala smutek, zhnusení, odpor, tíži u srdce… ale také empatii. Ano, i tu! Když se totiž v rodině nemluví o tak velkém traumatu, jako je úmrtí sourozence, nemůže to logicky moc dobře dopadnout, takže ať už se Bunda a její bratr a sestra v knize chovají jakkoli, máte pro jejich podivné chování jisté pochopení. Takové trauma v sobě nikdo nezpracuje snadno, natožpak dítě – to je bez pomoci dospělých prostě ztracené. Připočtěte k tomu ještě upjaté náboženské rodinné zázemí a výchovu bez vlídného slova (nebo snad dokonce doteku!) a je vám jasné, že tohle se prostě nemohlo vyvinout v nic moc pěkného. A za takové situace Bunda prožívá svou pubertu, objevuje sexualitu a snaží se porozumět smrti... Rijneveld, který se identifikuje jako nebinární osoba a v angličtině preferuje označení he/him (proto i já užívám mužský rod), je primárně básník, ovšem teprve s touhle prózou si získal širší pozornost veřejnosti i literární kritiky. Ta dokonce vedla až k tomu, že se v roce 2020 stal nejmladším držitelem Mezinárodní Man Bookerovy ceny. Tohle je kniha, o které se mi nepíše snadno. Pořád ji v sobě zpracovávám a asi ji z hlavy ještě dlouho nedostanu… A zřejmě není divu, protože něco tak drásavého jsem snad ještě nikdy nečetla!... celý text
Frankenstein aneb novodobý Prométheus
2021,
Mary Wollstonecraft Shelley
Tahle klasika pronikla do mainstreamové kultury tak moc, že i ten, kdo knihu nečetl, aspoň v kostce tuší, o co v příběhu jde. Zároveň si ale velká část lidí myslí, že Frankenstein je ono hrůzné stvoření, který jen vzdáleně připomíná lidskou bytost – je obrovský, hranatý, má tupý výraz a nazelenalou barvu a z těla mu trčí šrouby. V tomhle klamu jsem samozřejmě dříve žila i já a teprve klasikomilové mě vyvedli z omylu. Viktor Frankenstein je naopak strůjcem oné děsivé bytosti, která svou podobu získala více ve svých filmových a dalších vizuálních zpracováních než z pera Mary Shelley. Ač má být příběh horrorový, na mě příliš děsivě nepůsobil. Spíše jsem si při něm kladla spoustu otázek… Proč se člověk tak snadno vzdává zodpovědnosti za své činy? Proč dokáže tak lehkovážně riskovat ve snaze něčeho dosáhnout a nezvažovat při tom dopady svých rozhodnutí? I když asi měl být vykreslen jako ne zcela morálně odpovědná osoba, působil na mě Viktor Frankenstein jako neskutečně protivný a sobecký. Ve svém vyprávění sice proklamuje, jak moc vnitřně pro své činy trpí, ale podle mého to za něj odneslo spíše jeho okolí a on z toho ještě vyšel dobře… Až si člověk nakonec říká, že více lidskosti má v době ten, koho Frankenstein stvořil. Sice jsem nakonec z téhle klasiky úplně nejásala, ale i tak jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla.... celý text
Paní Degasová
2021,
Arthur Japin
Po přečtení naprosto úžasné knihy to má ta další čtená vždy dost těžké. Právě v takové výchozí situaci se u mě ocitla Paní Degasová, ovšem musím říct, že se s tím po trochu vlažnějším nástupu nakonec popasovala velice dobře! Nizozemec Arthur Japin nám ve svém románu předkládá beletrizovaný příběh slavného francouzského malíře Edgara Degase, který bývá řazen mezi impresionisty, i když on sám se za něj nepovažoval. Autor se do toho pustil ze zajímavého úhlu pohledu a čtenář se s umělcem na prvních stránkách setkává skrze neznámou mladou ženu, která se náhle objeví v jeho životě. V té době už je Degas starý a slepý, ve své osamělosti se zdá být zatvrzelý a zdá se, že o jakékoli sociální kontakty ani za nic nestojí. Příběh se tedy postupně začíná odvíjet v jeho domě, který je od střechy po podlahu plný výtvarných děl a malíře sledujeme ženinýma očima, ovšem tato rovina se nám pak postupně prolíná s epizodami z jeho dřívějšího života. Co se týká malířství, nejsem na něj žádná odbornice a orientuji se v něm jen velmi málo, ale tady to skutečně nebylo zapotřebí. Celá ta kniha je prostě hlavně o jednom muži, o jeho životní pouti, nadějích a zklamáních, lásce… A i když je z něj na konci jeho života tak trochu zapšklý stařec, nakonec jsem si ho oblíbila. Nadchly mě i odkazy na jeho tvorbu, která mě nakopla, abych si dohledávala jeho obrazy, obzvlášť pak portréty aktérů jeho života. A na fotku jsem nakonec použila i publikace, které jsem našla u nás v knihovně. Zajímavé čtení, při němž mě mnohokrát napadlo, kolik z toho je asi doložená historie a co je už imaginace autora. Ale to vlastně nakonec není podstatné – hlavní je, že to bylo příjemné čtení. PS: Myslela jsem si, že na obálce jsou za ženou namalovaní plameňáci, ač tedy s divným zobákem… Kdybyste to snad taky nevěděli, jsou to ibisi rudí. =))... celý text
Andělin popel
2021,
Frank McCourt
I když je teprve leden, jsem si jistá, že vím, že Andělin popel na konci roku zařadím mezi to nejlepší, co jsem letos četla. Tenhle román ve mně totiž vyvolal tak silné emoce, že o nich musím i necelý týden po dočtení přemýšlet. Pořád to v sobě cítím, jak to ve mně rezonuje, a přemýšlím, jak se Franku McCourtovi podařilo vyprávět tak nádherným způsobem o svém dětství, i když bylo plné hladu, nedostatku, bolesti, nemoci a dokonce smrti. McCourtův autobiograficky laděný román je svým humorem opravdu jedinečný a já si nevybavuji žádnou knihu, která by mě rozplakávala i rozesmávala zároveň. Určitě je to i tím, jak se autor při svém vzpomínání zase vrací do pozice malého dítěte a o svém nuzném dětství vypráví právě očima toho chlapečka, které jsou ještě zastřené velkou dávkou nevědomosti a naivity. Rodina, kterou založili irští vystěhovalci v Americe, se záhy vrátila zpět do země původu, aby tu spolu s dalšími přežívala v hrozných sociálních podmínkách Irska 30. let. Frankie byl nejstarším ze sedmi dětí, které se Anděle a Malachymu McCourtovým narodili. Jako rodiče za moc nestáli (hlavně tedy tatínek) a celá rodina dřela bídu s nouzí. Anotaci si určitě najdete, nebudu se víc rozepisovat, jen vám knihu doporučím a budu doufat, že se taky tak krásně začtete. A nenechte se odradit obálkou, která by snad mohla někoho zmást… Mně taky nenadchla, ale za ní se skrývá poklad! Román se v roce 1999 dočkal filmového zpracování, a protože je to tak silný příběh a kniha mě nadchla, vážně uvažuji, že se na něj kouknu.... celý text
Vánoční prasátko
2021,
J. K. Rowling (p)
Můj vnitřní Grinch už se konečně uložil k letnímu spánku a já si tak měsíc po Vánocích přečetla Vánoční prasátko. A víte co? Nejen malé dítě ve mně bylo naprosto nadšené, i jako dospělá jsem si to užila. Pohádkový příběh o Kubovi a jeho milované hračce je skvěle propracovaný, a i když je od shora dolů zcela smyšlený, je velmi snadné se v něm v mnoha chvílích najít. Kdo z nás neměl (nemá?) nějakou věc, která je mu dražší než cokoli jiného? Zároveň se tu mluví i o rodinných vztazích a tajných přáních, o materialismu a vztahu lidí k věcem. Fiktivních světů už v literatuře vznikl nespočet, ale tenhle má sobě tolik reflexe světa reálného, že je to až s podivem, a vlastně i všechny ty ztracené věci překrásně odrážejí lidské vlastnosti a ukazují, jací my lidé umíme být. Ilustrace Jima Fielda krásně podtrhují pohádkovost příběhu, i když mě trochu mrzí, že jsou jen černobílé – v barvách by byly určitě ještě o chlup kouzelnější. I tak jsou ale skvělé! Nepochybuji, že na kvalitním zážitku českého čtenáře se podepsal především mistrovský um překladatele Petra Eliáše, který si opět krásně pohrál s místními i vlastními jmény. Sama za sebe mohu říct, že do Kdekrucije se moje věci dostávají velmi často.... celý text
Rok čarodějnic
2021,
Alexis Henderson
Fantasy, v němž rezonují silná témata náboženského fanatismu, xenofobie, patriarchátu a útlaku žen. Tak to je Rok čarodějnic. Bethel (což mimochodem latinsky znamená Dům Hospodinův) už od začátku nepůsobí jako vlídné místo, kde byste chtěli žít, obzvlášť pokud jste žena. Kniha je na zadní obálce srovnávána s Příběhem služebnice, což mi přijde trochu přitažené za vlasy; jediným motivem, který se Příběhu aspoň trochu blíží, je totiž postava nejvyššího proroka, který se obklopuje mladými manželkami, s nimiž plodí potomky, a zdá se, že jich nikdy nebude mít dost. A ano, ženy jsou tu často jen nástrojem, ale jinak by toho, kdo by zde čekal další Příběh služebnice, čekalo silné zklamání. K nejzajímavějším a nejnapínavějším událostem celého románu dochází v Černolese – v temném hvozdu, který Bethel obklopuje a do něhož je vstup zapovězen. Právě tam totiž první prorok zahnal čtyři mocné čarodějnice a zbavil je života. A jak by se asi dalo očekávat, jednou se do Černolesa nešťastně zatoulá naše hlavní hrdinka Immanuelle, což spustí nečekaný sled událostí. Temnota pak stránkami doslova prorůstá a stále víc získává navrch, probublává příběhem a pohlcuje vše kolem, napětí se stupňuje. Immanuelle postupně rozplétá historii a spleť událostí, k nimž došlo ještě před jejím narozením, a čelí zlu, které se světem šíří. Jestli musím příběhu něco vytknout, tak leda trochu překombinovaný závěr a postavu Proroka. Opravdu v někom chlípnost dokáže tak moc převážit, že jí vše podřídí i takřka nad hrobem? Tady podle mého motivace trochu zaskřípala. Vyrozuměla jsem, že nás čeká ještě další příběh z Bethelu, tak jsem zvědavá, co pro nás autorka chystá. Ostatně některé otázky zůstávají nezodpovězené, třeba to tedy v pokračování zjistíme.... celý text