SlamLenka
přečtené 969
Pakáž
2022,
Monika Helfer
Monika Helfer je sice cenami ověnčená rakouská spisovatelka, která má na kontě řadu děl, v Česku však dosud vyšla jen jediná její próza – Pakáž. Ani nevím, čím přesně mě kniha nalákala, ale bylo to moc příjemné čtení, i když sem tam mě tedy docela bodlo u srdce… Autorka se vrací k historii své vlastní rodiny, tedy do jisté míry rekonstruuje a literárně zpracovává její skutečný příběh, který se vesměs točí hlavně kolem její překrásné babičky Marie. Moc se mi líbilo vylíčení venkovského prostředí a vesničky, na jejímž samém konci žijí Moosbruggerovi: Maria s manželem Josefem (ano, takhle krásně biblicky se jmenovali) a jejich dětmi, jichž během let docela přibývá. Koncem příběhu se mezi ně rodí i Greta, spisovatelčina vlastní maminka. A jejich rodině v oné nejmenované rakouské vesničce říkají prozaicky pakáž – odtud tedy název románu. Asi nemusím ani zmiňovat, že to rodina samozřejmě vůbec neměla jednoduché (ostatně o čem by pak Monika Helfer psala, že?), ale zmíním v krátkosti, že dostane hned několik ran: Josef musí narukovat, protože zrovna začala první světová válka, a Maria tam musí čelit logickým těžkostem, když tak přichází o živitele rodiny. Jenže nutnost zajistit rodinu nakonec není to jediné, s čím se musí vypořádávat… Je to moc zajímavé vypravování, z něhož vás místy až mrazí, obzvlášť z pohledu dnešní doby, kdy si takový příběh můžeme vychutnávat z tepla a pohodlí bezpečných domovů. Snad jen sled některých epizod mi přišel občas takový trhavý a uvítala bych jej trochu učesanější, ale to asi s ohledem na to, po jakých střípcích spisovatelka historii skládala dohromady, asi úplně nejde, takže jí to mile ráda odpouštím. =) Pokud jsem tomu dobře porozuměla, navazuje na knihu ještě román Vati a Löwenherz, tak uvidíme, zda se s nimi budeme moci potkat i v českém vydání.... celý text
Pět Číňanů oběšených v Idahu
2022,
Jenny Tinghui Zhang
Četla jsem už pěkných pár (nejen) amerických knih, které se věnují tématu rasismu, ale vlastně téměř vždy se jednalo o nenávist bílých vůči černochům. Pět Číňanů oběšených v Idahu je ovšem příběhem, který se zaobírá osudem čínských přistěhovalců v USA na konci 19. století, díky Jenny Tinghui Zhang tak máme možnost seznámit se s trochu jinou vlnou neopodstatněné nenávisti vůči lidem jiného původu… a přeci je to opět stejně kruté a zavrženíhodné! Byť je to román o docela temných dějinách, v němž autorka pracuje se skutečnými a opravdu drsnými historickými událostmi, je to zároveň kniha plná nadějných vyhlídek do budoucnosti a také poetičnosti čínské kaligrafie. K ní se ostatně odkazuje i originální anglický název – Four Treasures of the Sky (tedy „Čtyři poklady z nebes“) – tedy na to, co ke své práci potřebuje každý kaligraf: štětec, tuš, třecí kámen a papír. A právě ke kaligrafii se naše mladinká hrdinka ve svém životě opakovaně utíká ve snaze porozumět skrze ni nevlídnému světu kolem. Vývojem okolností je nucena vzdát se náhle svého dětského života a vydává se na nečekanou a hlavně nechtěnou pouť přes oceán. Opouští tak nejen svůj dosavadní docela bezpečný život, ale odkládá zároveň své jméno a s ním se snaží zbavit i osudu, který je se jménem Daiyu spojen. Nesla jej totiž tragická hrdinka čínského románu, jenže naše malá Daiyu si pro sebe přeje jiný život. Na své pouti si tak postupně nechává říkat jinými jmény, pořád k ní však promlouvá románová Lin Daiyu – jako by jí dávala najevo, že tak snadno svému osudu dívka utéci nemůže… Bylo to silné vyprávění a já se tak logicky taky vezla na mocné vlně emocí: vztekala jsem se, truchlila, ochala, dokonce i ta slza ukápla. A můžu vám jen doporučit, abyste se do téhle nádhery taky začetli!... celý text
Agónie
2022,
Jan Mrkvička
Agónie… kniha, kterou není snadné hodnotit. Vznikla díky crowdfundingu na Pointě, kde se o ní píše jako o filozofické novele „o hledání odpuštění, o touze být součástí velkého příběhu, o průchodu vagínou ven do světa, který přestává držet pohromadě.“ Sám autor, který jinak pracuje pro Člověka v tísni, o sobě píše, že „texty dopředu nepromýšlí“ a „jeho novely jsou zatím krátké a zahuštěné, aby se vešly do našeho času.“ Hledám slova, jimiž bych nejlépe postihla své dojmy, a stále se mi vrací myšlenka na logiku snu. Přičtěte k tomu ještě ten fakt, že Jan Mrkvička své příběhy nebuduje dopředu – proto novela působí spíše jako koláž neucelených střípků, jež občas (podobně jako ten svět v první citaci) dohromady tak úplně nedrží a spíš se čtenáři před očima drolí. Bylo vidět i zjevnou snahu postihnout tu řadu velmi závažných a důležitých problémů, s nimiž se náš svět potýká. Narazíte tu na katastrofický stav naší planety, vědomí vlastní konečnosti, sociální vyloučení a obchod s chudobou, úskalí náboženského fanatismu i zneužitelnosti dat, které o sobě vypouštíme do online prostoru. Obsáhnout to vše na necelé stovce stran je podle mě nemožné a tady to navíc pluje v oné snové atmosféře, čímž se to vše stává spíš jen jakousi satirou nebo karikaturou oněch reálných a opravdu tíživých problémů. Nějak se mi to nedařilo dobře čtenářsky uchopit a nepomohla tomu ani spisovatelská obratnost Jana Mrkvičky, který mě občas překvapil velmi nečekaným a zároveň opravdu zajímavým slovním obratem. Je to velmi podivné čtení a onu podivnost ještě podtrhují temné ilustrace samotného autora. A přiznám se, že mě taky napadlo, co asi vzniklo dřív, jestli samotný příběh, nebo ony temné ilustrace? Já osobně sázím spíš na tu druhou možnost…... celý text
Až uvidíš moře
2022,
Scarlett Wilková
Taky se o historických událostech dozvídáte mnohem více z beletristické tvorby, než kolik jste se toho o dějinách naučili ve škole? Třeba o tom, že Československo po druhé světové válce přijalo tisíce řeckých uprchlíků, jsem se dozvěděla jen díky Až uvidíš moře (respektive manžel říkal, že je o tom zmínka i ve Vyhnání Gerty Schnirch, ale to jsem bohužel v paměti neudržela…). No a fakt, že v mnoha případech šlo o děti bez rodičů, je sám o sobě děsivý… A celé vyprávění se odehrává z 90 % v komunistickém Československu, takže je v tom samozřejmě i trochu temnoty oné doby. Scarlett Wilková dlouhodobě mapovala osudy řeckých imigrantů pro Paměť národa, a tak má jistě dost jasnou představu o tom, s jakými pocity sem tehdy přicházeli a jak si na tak markantní změnu zvykali. Díky tomu je její vyprávění velmi autentické a sdělné. Hrozně mě bavilo, jak často hrdinové řešili, že české jídlo je oproti řecké kuchyni bez chuti a že si Češi myslí, že když je někdo z Řecka, žil nutně u moře. Román ale zdaleka není jen o řeckých uprchlících, je také o rodinných vztazích a nutnosti komunikace, která je pro jejich zdraví a pevnost tak moc důležitá. To je téma, které zdaleka překračuje hranice nějakých národností a stále zůstává v literatuře velmi důležitým a aktuálním tématem. Co je nutné vypíchnout, to jsou i charaktery postav, protože mezi hlavními hrdiny nenajdete jediného, kdo by byl čistě kladný (i když možná nějaký ten čistě záporný by se našel…). A ač se s mnohými z nich určitě v jistých okamžicích neshodnete, protože mají prostě trochu jiné morální hodnoty a podobně, budete jim do určité míry stále rozumět. Umět tak hezky postihnout motivaci postav, když se dopouštějí něčeho, co se nám protiví, je přitom podle mého vážně umění. Za mě je to jedno velké doporučení!... celý text
Bouřlivé ticho
2022,
Raynor Winn
Pobřežní cesta mě nadchla, proto jsem s Raynor Winn a jejím manželem Mothem ráda strávila další čas a přečetla si Bouřlivé ticho. Román tentokrát postrádá onu atmosféru osobního neštěstí (byť Moth samozřejmě stále bojuje se svou degenerativní nemocí) v kontrastu s vychutnáváním dobrodružné a nabíjející cesty, což prvotině dodávalo silný náboj, ale když překonáte poněkud pomalejší rozjezd, je to opět velmi dobré čtení. Čtenář tu má možnost zjistit, jaká byla Rayina cesta k vydání předchozí knihy, a zároveň sleduje další osud nezdolného manželského páru na jeho další životní cestě, která se díky náhodnému setkání posune zase úplně jinam. A nebyli by to Winnovi, kdyby si zase někam nevyrazili na vandr! Oproti South West Coast Path sice jejich další cesta není nijak zvlášť dlouhá, ovšem o to je náročnější. Cestují na Island (což jim moc závidím, protože sama bych se tam strašně moc chtěla vydat!) a zdolávají Laugavegur trail. Nepochybuji, že to musela být cesta překrásnou přírodní scenérií, i když musím říct, že oproti Pobřežní cestě se tentokrát Ray při psaní více soustředila na popis strastí při jejich putování a méně na přírodní krásy. Když si ale na googlu najdete obrázky z míst, jimiž procházeli, jejich cesta se vám tak překrásně vybarví. V září by měla autorce vyjít třetí kniha s názvem Landlines, kde se s manželem vydává na další trail, a to do Skotska. A protože Skotsko je moje další láska, moc doufám, že román opět vyjde i v češtině! =)... celý text
Město, nedlouho poté
2018,
Pat Murphy
Už se vám někdy do ruky dostala kniha, o níž jste měli jen vágní představu a vaše očekávání byla minimální? A taky jste v ní pak našli takový malý poklad? Tak mně se to přihodilo s Město, nedlouho poté! Knihu americké autorky Pat Murphy jsem dostala darem přímo od nakladatelství Gnóm! a šlo o mé první setkání s jejich tvorbou, přitom jsem neměla ani zdání, jak dobré čtení to bude. Po dlouhé době jsem nakonec držela v ruce knihu, kterou jsem odmítala zavřít, i když se mi klížila víčka – to puzení číst dál bylo silnější než potřeba spánku. Příběh vás prostřednictvím hlavní hrdinky zavede do San Francisca, kde po epidemii zůstalo jen pár umělců. Místo ve městě ale žijí s městem, kterým se nechávají vést a z něhož vytvářejí jedinečný umělecký počin. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně bych se San Franciscem v té podobě, jakou mu tihle lidé vtiskly, moc ráda prošla! Každý z těch umělců je svým způsobem geniální pošuk a společně se postaví uzurpátorskému Brigadýrovi, který si město chce podmanit. S jejich osobnostmi a motivacemi tu autorka zachází mistrně, dokážete se s nimi v jejich podivnosti sblížit a pochopit je – já si je prostě zamilovala. Oproti tomu bych ale uvítala podrobnější vykreslení Brigadýra a pozadí jeho megalomanských tužeb a diktátorských ambicí. A samozřejmě mohl být trochu delší i ten samotný závěrečný konflikt, i když do toho možná promítám své přání, kdyby tak dobrá kniha mohl být ještě o fous delší. =) Už se nemůžu dočkat, jaká bude Stopa blesku, další kniha z téže nakladatelské dílny. A po tak skvělé zkušenosti teď budu pochopitelně taky velmi pozorně sledovat jejich další tituly, stejně jako budu vyhlížet, zda česky nevyjde i něco dalšího od Pat Murphy. A mimochodem: Město doporučuji i těm, kteří třeba sci-fi, fantasy a postapo ani moc nevyhledávají – je to tak poetické a jazykově mistrně zvládnuté čtení, že to jistě osloví i milovníky jiných žánrů. A jsem si stoprocentně jistá, že obří zásluhy na tom má skvělý překlad!... celý text
Kočičí zaklínání - Irské mýty a pověsti
2006,
Michael Scott
Když jsme s #klasikomilove četli mytologii, rozhodovala jsem se mezi pověstmi irskými, arabskými a grónskými, ale nakonec jsem se jako milovnice koček přece jen rozhodla vydat do Irska a přečíst ti také Kočičí zaklínání. To jsem ale ještě nevěděla, v jakém kontextu se tam s kočkami setkám… Relativně nedávno jsem zavítala do ukrajinského folklóru a podobně jako tam, i zde jsou mýty protkané pohádkovými motivy. Oceňují, že na posledních stranách je vyjma doslovu také slovníček některých pojmů – párkrát se mi hodil, i když něco málo z keltské mytologie, která se do irského folklóru nesmazatelně zapsala, samozřejmě znám. Třeba kelpie a Samhain mi určitě nejsou neznámé, naopak o Túatha Dé Danann jsem slyšela poprvé. Kdo knihu četl, toho asi nepřekvapí, že jako milovnici koček se mi nakonec příběh nazvaný Kočičí zaklínání moc nelíbil… Naopak si mě dost získal Harfeník – to v sobě mělo krásné poselství. Mírně ponurá nálada víceméně všech pověstí se mi krásně prolínala s mou představou nádherné irské krajiny, která mě už dlouhodobě, podobně jako ta skotská, velice láká k návštěvě. Snad se mi to jednou vyplní! =) A ještě musím pochválit pěkné a k příběhům a jejich atmosféře velmi dobře zvolené ilustrace Veroniky Zapletalové – k mytologii tenhle styl fakt sedne!... celý text
Kodaňská Píseň písní
2021,
Annette Bjergfeldt
Nebýt Oldova doporučení, vlastně bych po románu Annette Bjergfeldt nikdy nesáhla – anotace nečtu, obálka mi přišla podivná, prostě bych tu knihu přešla. A to by byla opravdu škoda, protože už vím, jak je Kodaňská píseň písní skvělá! Tenhle román má rozsah do tolika směrů, že to snad ani není možné! Najdete tu cirkusové prostředí, chovatele holubů, nadanou zpěvačku, plachou malířku, mladou vědkyni, závody chrtů, trpaslíky i domácí násilí. A co víc: procestujete pěkný kus Evropy a zavítáte do Dánska, Ruska, Švédska, Británie i Francie. Těžištěm rodinné ságy je ale dům v Kodani a vypravěčkou ona plachá umělkyně Esther – spolu s ní sledujeme osudy nejen jejích nejbližších, ale nakoukneme i do rodiny hrobníka, který s ženou a dvěma dětmi žije v jejich sousedství. Najdete tu hned několik postav, s nimiž je snadné souznít, mou nejoblíbenější ale byla rozhodně Varinka. (Její standardní hlášku coby odpověď na všechno příkoří života jsem v průběhu čtení už doslova vyhlížela! =D ) A pak jsem si samozřejmě zamilovala i hrdinku Matildu a oddaného Igora… Román o tom, že život si prostě nejde jen tak naplánovat, román o lásce a umění, o snech a důvěře. Hlavně to ale bylo krásné čtení, které si s každým řádkem užíváte, i když občas se to prostě nevyvíjí tak, jak byste hrdinům přáli. A nebudu nic zamlčovat: i pár slz jsem nad těmi stránkami uronila. Takže závěrem vám knihu samozřejmě i já moc doporučuji!... celý text
Nová divočina
2022,
Diane Cook
Hledáte kvalitní dystopický příběh? Pak vám musím doporučit Novou Divočinu od Diane Cook! Přiznávám se, že mě nalákalo srovnávání s Cestou Cormaca McCartyho, a musím říct, že i když mi knihy přijdou výrazně odlišnější atmosférou i stylem psaní a vyjma pesimistické vize budoucnosti světa vlastně pro ono přirovnávání vlastně důvod, zklamaná jsem rozhodně nebyla – ba naopak! Na rozdíl od bezejmenných Cormacových hrdinů se tady protagonistka Bea rozhodně pro boj o přežití v divočině sama, a to proto, aby dostala svou dceru Agnes ze smogu Města, jinak by děvčátko svůj boj s nemocí a ji provázejícím úporným kašlem dozajista nepřežila. Čtenář se tak s nimi setkává už ve státě Divočina, který obývají jen spolu s další hrstkou dobrovolníků. Na jejich Společenství dohlížejí správci, kteří jim předávají instrukce do Příručky a vymáhají chování podle Pravidel. Celé je to vlastně výzkumný experiment, který má prověřit možnost návratu člověka k životu v souladu s přírodou, ovšem v době, kdy už je možná docela pozdě… Pokud bych ani knize vytkla, pak je to jistá neukotvenost v čase – uvítala bych lepší identifikaci, kolik času v příběhu uplynulo, protože někdy to působilo jako dny, ale ukázalo se, že utekly už měsíce, dokonce i roky. Asi nepotřebuji vědět, jestli se pohybujeme v půlce 21. století, nebo později, ale vědět, jak tu čas ubíhá, by bylo fajn. Naopak s psychologií postav pracovala Diane Cook výborně – třeba boj o moc ve chvíli, kdy by se měla upřednostňovat spíše spolupráce, tu byla skvěle popsána, stejně jako rozdíl mezi smýšlením těch, kteří nic jiného než Divočinu nezažili, a těch ostatních, kdo si dobře pamatují i na život ve Městě. Místy jsem si vzpomněla na svého oblíbeného Pána much, i když tohle ke samozřejmě něco jiného. Nová divočina je zajímavé a napínavé čtení, takže jsem spokojená. =)... celý text
Když spadne maska
2022,
Samantha Shannon
Když čtete dosud nedokončenou sérii, musíte počítat s tím, že si prostě na další díly budete muset počkat. Na čtvrtý díl Kostičasu nás Samantha Shannon nechala čekat dlouhých 8 let – Když spadne maska je konečně tady! Podle samotné autorky má jít o srdce celé plánované heptalogie, takže by se dalo čekat, že to bude díl nabitý zvraty i zásadními zjištěními a odhaleními. Já se ale musím přiznat, že jsem z knihy spíš trochu zklamaná. Není to ani tak příběhem, protože ten je dostatečně akční, aby si vás udržel. Klíčovým nedostatkem tu je v mých očích selhávající motivace hned několika postav. A když vázne motivace, stává se příběh těžko uvěřitelným… Paige měla v mnoha situacích opět neskutečnou kliku, že nepřišla o život, protože její tendence riskovat bez ohledu na možné dopady je asi nenapravitelná. Jenže to je prostě Paige a možná i pro tu její impulzivnost ji mám ráda. Čím mi naopak lezla na nervy, to byl její taneček kolem Strážce, který byl vlastně oboustranný a místy až pubertálně naivní. Za mě tam klidně mohlo být méně stran věnovaných téhle po většinu času neměnné agónii jejich vztahu. Za mě je to zatím nejslabší díl série, ale nebyl zase tak slabý, abych Kostičas hodila za hlavu. V mnoha ohledech jsou pořád Scion a odboj proti němu geniálně propracované a já se na další pokračování těším a doufám, že tohle je v řadě knih jen menší propad, který se už nebude opakovat. A když už jsme u přání, taky bych si přála návrat do Scionské republiky Británie, protože Ménardova země mě zase tak moc nebavila. Navíc mě tu štvaly francouzské výrazy, někdy dokonce i celé věty. Dohledávat si význam online je pro mě nepohodlné a na úkor plynulého čtení. Já pár světových jazyků ovládám, ale Samantha nám sem zrovna dala jeden, kterému bohužel nerozumím, takže bych bývala uvítala překlad třeba v poznámce pod čarou.... celý text
Pod skleněným zvonem
2018,
Sylvia Plath
Jediný román americké básnířky Sylvie Plath, který nejprve vyšel pod pseudonymem, mě lákal už dlouho a já ani nevím, proč jsem s ním tak dlouho otálela – Pod skleněným zvonem je skvělé! Nosnou linkou je příběh Esther, kterou začne stravovat deprese. Čtení je stále více ponuré, ale pořád je to psané s lehkostí, dokonce se špetkou sebeironie a sarkasmu. Nejvíce ze všeho pak náladu románu vystihuje samotný název – skleněný zvon deprese Esther dusí a nutí ji k myšlenkám i pokusům o dobrovolný odchod ze světa. Já ten zvon vnímala i jako jakousi klec, do které ji uzavírala společnost se svými stereotypy – od dívky se totiž očekává, že bude slušně vychovaná, střídmě vzdělaná a jejím snem bude dobře se provdat a mít děti. Co když to ale není to, co si pro sebe dospívající dívka do budoucna přeje? Jenže společnost se dál valí ve svých zajetých kolejích, a tak Esther, i když se vcelku snaží vyrovnat se sama se sebou a svým životem, nakonec dostane leda otázku, kdo si ji asi tak vezme, když byla v psychiatrické léčebně… Mrazí mě při pomyšlení, že sotva měsíc po vydání tohoto románu si Sylvia Plath sama vlastní rukou vzala život. Bylo jí 30 let a zůstaly tu po ní dvě děti, přičemž její syn Nicholas se ve věku 47 let rozhodl pro stejný odchod ze světa. Nevím, jak ve vás, ale ve mně to vyvolává neskutečné pocity úzkosti a bezmoci. Přiznávám, že jsem čekala jiný závěr, ale to vlastně nic nemění na tom, jak moc je potřeba všímat si těch, které máme rádi – vnímat je, naslouchat jim, být jim oporou – jedině tak jim lze pomoci.... celý text
Období hurikánů
2021,
Fernanda Melchor
Období hurikánů by se dalo shrnout jako proud výpovědí dosti nešťastných a morálně pokleslých hrdinů, kteří žijí v bídných podmínkách a plácají se ve vlastní ukřivděnosti, pocitu nespravedlnosti a nespokojenosti. Pohybují se vlastně na společenském dně, brodí se v bezbřehých nánosech špíny a amorálnosti, zakopávají o vlastní nohy. Ne každý se do své situace dostal vlastní vinou – třeba příběh Normy, kterou z rodiny vyhnalo těhotenství, byl pro mě asi nejsilnější, protože tahle dívka se vlastně stala obětí morálního úpadku jiných. Ale pak jsou tu jiní, z nichž by se vám možná mohl i zvednout žaludek, protože se do toho bahna nechutných činů ponořili zcela vědomě. Stručně a jednoduše: kniha sice začíná nálezem těla zavražděné Šamanky, jenže nakonec zjistíte, že tohle zdaleka není jediná hrůza, k níž v La Matose došlo a dochází. Možná nejde o takové závažné trestné činy, přesto jsou to často hrozné věci. A pak jsou tu ty intriky… Autorkou románu je mexická novinářka a spisovatelka Fernanda Melchor, která prý původně plánovala zpracovat další reportáž, nakonec se však rozhodla pro fikci, a to z důvodu bezpečnosti. Tahle informace je docela zásadní, protože to znamená, že Fernanda děj staví na reálných základech. A vzhledem k tomu, o čem kniha vypovídá, je to opravdu drsné zjištění. Připravte se na souvislý text, kterému vůbec nesvědčí příliš časté odkládání, protože pak byste se v těch proudech nekonečných litanií proložených značnou dávkou vulgarit mohli snadno ztratit. Na tečku za větou tu totiž často narazíte až po x stranách. Rozhodně to není čtení pro někoho, kdo nesnese explicitní popisy sexuálních praktik (včetně incestu) a násilí – tohle je drsné četba na vlastní nebezpečí.... celý text
Perník
2021,
Helen Oyeyemi
Často si říkám, že už jsem snad četla tolik knih, že už mě snad nic nemůže překvapit. Opak je pravdou, protože literatura mě překvapuje stále znovu a znovu. Naposledy mě takhle ohromil Perník Helen Oyeyemi – anglicky píšící autorky, která pochází z Nigérie a žije v Praze. To už je samo o sobě dost zajímavé, že? Nu, tak to jste ještě nečetli toto… Jak jsem tak dál a dál otáčela stránky, stále více se mě zmocňoval pocit, že se spolu s postavami pohybuji v jakémsi snu bez přesně vymezených hranic – rozeznat realitu od neskutečného světa, do kterého se čas od času během spánku propadá snad každý z nás, bylo postupně těžší a těžší, až jsem začala soudit, že ve skutečnosti tu žádná pevná zem pod nohama prostě pro mě jako čtenáře není. A tohle přitom není žádné fantasy, sci-fi nebo něco takového, kdepak! Ani nevíte, jak jsem byla ráda, když mé domněnky potvrdil překladatel a autor doslovu, Petr Onufer: „Spokojme se tedy s tím, že vstřebáme jednotlivé obrazy i celkový děj Perníku v jejich symboličnosti a vezmeme na vědomí jejich nedořečenost a mnohoznačnost. Přistupme v tomto ohledu na autorčinu hru. Přijměme logiku snu.“ A když do toho půjdete s tímto přístupem a budete prostě číst mnohoznačný sen s odkazy na pohádky, klasickou literaturu, moderní kulturu a další, určitě si to vychutnáte jako já. Přečtěte si sen. Když je sen příjemný, pak přece ráno taky dokážete ocenit jeho krásu a jednotlivé vrstvy. PS: Nedokážu se zbavit pocitu, že Helen Oyeyemi tu naráží i na náš český cimrmanovský humor. =)... celý text
Bílá Voda
2022,
Kateřina Tučková
Ano, i já ji vyhlížela dlouhé měsíce před vydáním. Díky předobjednávce jsem naštěstí i přelstila tiskařského šotka a dostala jsem ji tak o dost dříve, než se objevila v obchodech – za což jsem moc ráda. Dokážu si představit, že řeholní řády možná nejsou tématem pro každého čtenáře, ale byla by škoda se tím nechat odradit. Je to významný prvek knihy, nikoli však jediný. Pokud si navíc představujete upjatý klášterní život v nudné společnosti, mohli byste být dost překvapení. Mnohé z bělovodských řeholnic zdaleka neodpovídají zažitým stereotypům, které míváme spojené s jeptiškami. Vyjma obecného života řeholních sester během let nesvobody sleduje román osobní linky nejen řádových sester, ale i několika dalších postav. Hlavní hrdinkou je přitom Lena, která se snaží srovnat sama se sebou a překonat svou soukromou rodinnou tragédii. Kniha má sice skoro 700 stran, ale s potěšením mohu konstatovat, že i přes ten rozsah je to velmi čtivé. Čtivosti určitě nahrává i prokládání příběhu různými dopisy, deníkovými záznamy a dalšími dokumenty – díky tomu je tempo vyprávění proměnlivé, což vůbec není na škodu (ba spíše naopak) a příběh se postupně skládá jako mozaika a přímo před zrakem čtenáře se odvíjí osudy hned několika jednotlivců, to vše na pozadí nám dobře známé české historie. Četla jsem Žítkovské bohyně i Gertu Schnirch, ale Bílou Vodou Kateřina Tučková oba tyhle romány zdaleka překonává. Jsem tedy toho názoru, že se celá ta její desetiletá práce skutečně vyplatila. Autorčin záměr upozornit na osud řeholních řádů v době komunismu byl skvěle naplněn, a to ve výborném zpracování. To vše navíc s kapkou magického realismu.... celý text
Svědectví
2020,
Margaret Atwood
Český překlad už tu máme dva roky, ještě o trochu déle byla kniha i na mém seznamu k přečtení. Konečně jsem se k ní dostala a Svědectví Margaret Atwood se během tří dnů zařadilo mezi přečtené. Stálo to za to? Určitě! Příběh služebnice je fenomén, který si knižní rozšíření zaslouží – přišlo přitom po dlouhých 34 letech! Kdo by se však těšil na návrat June alias Fredovy (či Offred, chcete-li), byl by zklamán… Jednu starou známou však přesto v triu hlavních hrdinek máme (a musím říct, že její role je tu velmi překvapivá!). Nepovím vám jakou – kdo četl, ten ví, kdo ještě nečetl, ať se nechá překvapit. Druhý román se začíná asi 15 let poté, co jsme June nechali jejímu osudu, nezdá se však, že by se za tu dobu Gileád nějak proměnil – ten stále zůstává místem, kde byste žít nechtěli, obzvlášť pak jste-li dívka/žena. Pevně však věřím, že není ani muže, který by si takový režim přál! Oproti Příběhu služebnice mi Svědectví přišlo vůči čtenáři vstřícnější, styl psaní je plynulejší, a tak i četba utíkala jedna radost. Oproti tomu zápletka měla své mouchy a přišla mi možná i trochu méně uvěřitelná. Těžko říct, zda tenhle můj pocit nepramení z toho, že jsem sledovala seriál, který už se dávno vzdálil ději první knihy. Nějak to na mě dopadlo moc růžově, ale pravda – pořád je to ten prokletý Gileád. Návrat do (naštěstí) vyfabulovaného světa téhle totalitní země je to nakonec velmi dobrý. Spisovatelka za něj mimochodem také obdržela Booker Prize. A teď se přiznejte: kdo si stejně jako já dlouho vůbec nevšiml, že na obálce jsou vpředu vyobrazeny hned dvě ženy? =))... celý text
