SONP přečtené 363

Muži ve zbrani 1997, Terry Pratchett

Takže další opakovaně přečtená Pratchettovka za mnou. Tahle je opět plná legendárních hlášek a drobných příběhů (namátkou třeba zmínit to, co se stane trollovu mozku v opravdu hodně studeném skladu budoucíh vepřového), kapitán Elánius se ožení a stane se civilem, Karotka se nám zaplete s vlkodlakem, navštívíme cechy šašků a vrahů (děsivější je ten první z nich), Gaspoda se utká s klanem revolucionářských psů vedeným zdivočelým pudlem, a Hlídka se rozšíří o mnoho dalších druhů a etnických menšin (jeden by řekl, že Pratchett už v roce 1993 vynalezl multi-kulti). Má to i detektivní příběhovou linku, ta je tak trochu nejasná a chaotická, ale ruku na srdce: koho u zeměplochy zajímá děj. Zásadní jsou přece ty klenoty, co jsou na něj navěšeny. 80%... celý text

Lidé 2007, Robert J. Sawyer

Kniha je dost ovlivněna tím, že jde o druhý díl. Nadšení nad tím, že existuje paralelní země s ekologickou a soběstačnou civilizací neandertálců, zůstalo kdesi v prvním díle, teď už je to jasný fakt, objevují se první diplomatické styky a hraniční kontroly na rozhraní vesmírů, a tak už nezbývá, než založit knihu na kulturních rozdílech mezi oběma civilizacemi. A to se celkem daří, takže příběh zůstává čtivý, i když té romanticko-sexuální neandertálsko-lidské linie na mě bylo možná až příliš. 70% P.S. Myslím, že Sawyera může potěšit, že prostřednictvím neandertálských Exhibicionistů se mu trochu podařilo předpovědět fenomén moderních youtuberů :)... celý text

Hominidé 2006, Robert J. Sawyer

Ke knize jsem se vrátil po 10 letech a opět se mi to zdá skvělé. Musím jen připustit, že literárně je to takové dějově a úvahově nekomplikované dílko a jazyk je spíše vědecký než květnatý či poetický. Jenže jednak mám takové psaní prostě rád a nestydím se za to, a druhak prostě zbožňuji utopie. A neandertálský svět je prostě přesně takovou utopií, o které si rád čtu. Svět, ve kterém všichni až na drobné poklesky žijí v idyle, v rovnováze s přírodou, všichni se mají rádi (i muži s muži a ženy se ženami) a jedinou skrvnou na této utopii je připomínka Velkého bratra v podobě „Archivu Alibi“ (to snad aby to celé nebylo moc dokonalé). Prostě až by se Homo Sapiens pocházející z těch krvežíznivějších lidoopů se svou historií válek a vykořisťování člověka člověkem styděl. Díly Sawyera se většinou prolínají také zajímavé právní otázky (zde neandertálský právní systém s již zmiňovaným Archivem Alibi a také neexistencí placené advokacie), což pro mne jen zvyšuje jejich zajímavost. Prostě být to jen o trochu víc literární, bylo by to dokonalé. 90%!... celý text

Dveře do léta 1995, Robert A. Heinlein

Romantická a místy vtipná časovka z roku 1957, jejíž nápad s dlouhotrvající kauzální smyčkou později vykradl kdekdo včetně filmu "12 opic". Pravda, sám autor už předtím napsal povídky s tímto tématem, ale zde jej rozvinul do románové šíře. Více o tom psát nechci, abych nespoiloval. Časová linka se mi opravdu dost líbila i přes datum vzniku knihy už jen proto, že to není 8. klon téhož, ale opravdu jedna z původních prací tohoto typu - to už se ale moc nedá říct o fantastických prvcích, z nichž tedy 50. léta čiší na všechny způsoby (obě časové linie, tedy roky 1970 a 2001 byly v době psaní vzdálenou budoucností, a podle toho to vypadá) - zde mám na mysli zejména rozličné kybernetické vynálezy, které hlavní protagonista tvoří a které mají názvy jako "Flexibilní Frank" nebo "Rýsovač Ralph". Nemohl jsem při čtení nevzpomínat na přitroublé robíky z Červeného trpaslíka, ale trocha naivity do starších sci-fi prostě patří, ne? Přesto ale nedávám plný počet hvězdiček, protože jednak mi byl hlavní hrdina - garážový vynálezce a záporáky obraný "loser" dost nesympatický a jednak mi úplně neseděla rozvleklost některých pasáži. Heinlein opravdu neměl problém s tím, aby popsal několik stránek vypočítáváním způsobu, jak a z čeho vlastně hrdina své výtvory sestavil, jak fungují a co všechno umí (to vše tím elektronkovým naivismem 50. let). A přitom valného smyslu tyhle "technické" pasáže moc nedávaly - to už byly zábavnější popisy časových pojišťoven. Z klasického věku sci-fi mi holt spíš vyhovují futurističtější Clarke s Asimovem. P.S. Jo, a taky nemám moc rád kočky a autor zjevně ano :)... celý text

Nesmrtelní z Meluhy 2018, Amish Tripathi

Indický Tolkien, jak hlásá obal? Tak to tedy určitě ne. Ale zase tak špatné to nebylo - jde o tak trochu jednodušší generickou historickou fantasy o vzestupu mladého kmenového náčelníka na místo idolu indického národa, ale slušně šmrcnutou Bollywoodem (těch barev bylo opravdu hodně a i krásná princezna, láska a tanec se najdou), takže to trošku vybočuje z průměru. Někoho by možná mohlo kulturně iritovat, jak jsou všichni strašně emocionální, neustále mají slzy na krajíčku (a to včetně válečníků), ale to prostě k Asii taky patří. Samotný závěr je příjemně humanistický a multikulti (a pochopitelně otevřený), což trochu vyrovnalo předešlou válečnou vřavu. Kdo zná indickou mytologii (já ne - vím jen to, že Šiva je modrý a Ganéša že má sloní hlavu), tak si asi užije více přítomnost dalších mytologických postav. V ostatních komentářích vytýkané moderní výrazy opravdu někdy tahají za uši (podobně jako třeba v Heitzových trpaslících), a tak lékařka Ajurvátí má "tým přes hygienu", řeší se tu "volné radikály" a "terorismus" otázkou je, zda je na vině autor, nebo překlad typu "tichá pošta" přes angličtinu. Mě to ale čtenářský zážitek zase tolik nezkazilo. Pokračování tedy asi šanci dám, i když jsem zvědav, jak si budu po roce pamatovat všechna ta jména v sanksrtu. 70%... celý text

Artemis 2018, Andy Weir

Artemis je sci-fi na jedno použití. Na rozdíl od kosmonautického Marťana se tu Weir pustil do dnes populárního žánru "vesmír z druhé ruky", v daném případě do otlučeného měsičního městečka, jehož jedinou zajímavostí je návštěvnické centrum Apolla 11 a v němž jeho obyvatelé hlavně fyzicky pracují, chlastají a věnují se i různým dalším hříchům. Na tomto pozadí se rozehrál trochu generický partyzánsko-teroristický děj o tom, kterak jedinec stojí proti velké korporaci a který asi tentokrát na zfilmování nestačí. Samozřejmě se znovu dozvíme něco málo vědy: tentokrát místo hnojení brambor vlastními exkrementy zejména o sváření a metalurgii. 60%... celý text

Kalypso 1997, Ed McBain

McBaina a 87. revír čtu s přestávkami snad 30 let a vlastně je to pořád stejné. Je to jako když si v neděli odpoledne pustíte na své oblíbené TV stanici detektivnív seriál ze 70. let. Takový ten, kde policajti jsou ještě správní chlapi v košilích s kravatou, kšandách, kloboucích a s detektivním speciálem v koženém podpažním pouzdře, a kde zločinci jsou fakt zločinci a ne nějací sympatičtí chlápci s dobrejma průpovídkama. Prostě je to setkání se starými kamarády Carellou, Mayerem a dalšími v McBainově neexistujícím městě (neboli v New Yorku) a přesně tak se to i čte. Kalypso není žádná super literatura, ale solidně odvedené řemeslo s dob, kdy američtí policajti hledali své podezřelé v telefonních seznamech a kdy se lisovaly gramodesky. Je to pozdnější McBain než ty úplně klasické z 50. a 60. let, takže závěr je ještě o něco bizarnější a krvavější než obvykle. 70%... celý text

Spad 2016, František Kotleta (p)

Asi nejmaskáčovější, nejzelenější, nejstřelnější a nejgumovatější kniha, co jsem kdy četl. Že kotletovky nejsou žádná filosofická pojednání ale solidní akčňárny, to už samozřejmě vím, protože jsem jich pár přečetl, ale tohle už na mne bylo moc. Jediné, co jsem víceméně snášel a zajímalo mě to, byly popisy politické situace na začátku kapitol podle Hokkaido Shinbun. To ostatní byla čirá falloutová postapo militárie z radioaktivitou zamořené české kotliny bez výraznějšího fantastického prvku a s mnoha a mnoha pro mě nesympatickými a životem rozervanými zelenými postavami, která navíc občas budila dojem, jako by ji nenapsal Leoš Kyša, ale Dan Landa - tolik tady bylo vlasteneckého patosu s vlajkami, lvy v kleci a zbraněmi ČZ. Toho si asi byl vědom sám autor, když na závěr připojil vysvětlující dodatek. Netvrdím, že je to špatně napsané, ale pro mě zkrátka žánrově úplně mimo. Neffova Tma u mě vítězí 10:0 - 60%... celý text

My jsme legie 2018, Dennis E. Taylor

Jak se geeci a nerdi dostávají do módy, začínají být víc a víc tématem knih. Tento geek Bob ani neskončí samotný na Marsu, ani se nestane hvězdou virtuální literatury a není ani geniální fyzik. Jenom prostě zbohatne a nechá si udělat kopii sebe sama pro případ smrti a ejhle - na conu ho přejede auto a za nějakou dobu se vzbudí v blízké budoucnosti. To je samo o sobě docela zábavný námět a také sžívání Boba s novou realitou je asi nejlepší pasáží knihy. Když pak ale Bob vyrazí do vesmíru a začne se chovat jako správná Von Neumannova sonda, jako by kniha ztratila šťávu. Je z ní totiž trochu tuctová military scifi s přestřelkami ve volném vesmíru, trochu nezáživná politická fikce z umírající Zěmě a trochu slabší odvar Příběhů Malého Boha (nepodezřívám sice autora, že by tento kultovní komiks kdy četl, ale pořád jsem čekal, kdy se objeví Hor-Tidé ). Chyběla mi nějaká příběhová linka, místy jsem si spíš připadal, jak když čtu něčí popis hraní adventury nebo deskové hry. Sem tam docela zábavné, ale pro mne ne úplně využitý potenciál nápadu. 60%... celý text

Malí bohové 1997, Terry Pratchett

Malí bohové se mi nijak zvláště nelíbili ani při prvním čtení někdy před 20 letech a při mém soukromém zeměplošském opakovaném maratónu to nebylo o moc lepší. Asi je to tím, že hlavní hrdina této knihy - obtloustlý prostý (a v závěru zmoudřelý) mladík Bruta mi nebyl nějak zvlášť sympatický. Nejdřív to byl přitroublý bulík zmanipulovaný odmalička bigotní babičkou k fanatickému omnianismu, a pak (ani nevíme jak) je z něj najednou osvícený multikulturně zaměřený vládce národa. Mnohem víc mne bavilo Efebe a jeho filozofové, z nichž někteří se baví rvačkama v hospodě kvůli paradigmatům a druzí stavěním všelijakých technických vylomenin ve stylu "dostatečně dlouhou pákou lze pohnout čímkoli, ale problém je s kvalitou těch pák... RUP!). No a velký strašlivý bůh Om v těle želvy je taky sympaťák, tedy než se z něj na konci stane klaďas. 70% P.S. V průběhu čtení této knihy nám umřela i druhá půlka tandemu Pratchett/Kantůrek, takže toto čtení bylo částečně i vzpomínkou na toto báječné duo... celý text

Dlouhá cesta na malou, rozzlobenou planetu 2017, Rebecca Marie Chambers

Znovu se ukazuje, že ženy nepíšou o nic horší hard sci-fi než chlapi. Pravda, tahle ta knižka je trochu jiná než všechny ty, v niž se do detailu dočítáme o obsluze vesmírných lodí, o vstupech do hyperprostoru a o čtvrtém rozměru gravitačních studen - i když i na to tady dojde! Kromě klasických sci-fi rekvizit, jako je hyperprostor, mimozemšťané všech podob nebo galaktické společenství, jsou tu totiž v hlavní roli vztahy. A to vztahy nejen intimní, ale i vztahy v rámci posádky, a to zejména mezi různými rasami a kulturami navzájem. A tak se nám tu dá dohromady lidská účetní s ještěří pilotkou, nebo trpasličí technik s umělou inteligencí - a přitom to není žádná samoúčelná červená knihovna ve stylu young adult, ale spíš je to pojato jako obžaloba rasismu a obhajoba multikulti v tom dobrém slova smyslu. A na závěr: tvrdý reset telefonu už nikdy nebudu dělat, aniž bych si vzpomněl na závěrečnou pasáž knihy (víc už spoilovat nebudu). Jsem nadšen! 100%... celý text

Tommyknockeři 1997, Stephen King

Četlo se mi podobně obtížně jako kniha Pod Kupolí. Ostatně téma je vzdáleně podobné - i zde jsou desítky a desítky amerických maloměšťáků ve sci-fi situaci a během čtení King přidává stále a stále další postavy . Zhruba od půlky knihy jsem se přestal orientovat a vzdal jsem to (knihu jsem dočetl, ale některé postavy jsem prostě přestal řešit). Konečné dojmy jsou rozpolcené. Komornější popisné části jako nalezení lodi, Gardovy opilecké eskapády apod.) se mi četly dobře, ale proloženy byly dlouhatánskými pasážemi zmatených duševních pochodů těch nebohých obyčejných lidí měnících se v bůhvíco a vnitřně puzených stavět z nesmyslných věcí neuvěřitelná udělátka (vzpomeňme vraždící automat na kolu nebo starý vysavač ovládající výtah do vesmírné lodi). Snad ani nechci vědět, čím si King v té době procházel a co se mu odehrávalo v hlavě. A číst tyhle pasáže - to byl pro mne teprve ten pravý horor. Ty nejhorší věci se samozřejmě (jak jinak) stanou spisovatelům, potud jde o klasickou Kingovku. Rozhodně ale nejde o takovu, ke které bych ještě někdy vrátil. 50%.... celý text

Ofenziva českých zemí 2017, Jan Kotouč

Souhlasím s tím, co uvedl jeden z předchozích komentujících, tedy že bez detailnější mapy Islandu nebo Skandinávie (ideálně s naznačením směru pohybů jednotlivých flotil) je zážitek ze strategické linie knihy poloviční. Ale nevadí, ve válečných knihách je mi stejně vždycky bližší osobní zážitek vojáka než posunování pomyslných kamenů vůdčími postavami obou stran. A osobní linie Berga i agenta Tatrana pro mne fungovala, takže v tomto směru jsem byl spokojen. Bohužel těch popisných akčních pasáží bylo na mne až příliš a kolikrát jsem se jimi obtížně prokousával. Podobně jako už jsem psal v komentáři k předchozímu dílu mne zklamalo neprokreslené politické pozadí čs. království - i když pokrok, dostaneme se dokonce na lánský zámek! Z jednání krále Tomáše I. mi vyplynulo, že je zjevně víc než jen pouhý konstituční monarcha, na druhou stranu se zdá, že i vláda má nejen symbolickou úlohu - prostě bych ocenil to více politicky rozkrýt. Nevadí, i tak jsem se pobavil, i když jen na průměrné úrovni. 60%... celý text

Polární záře 2017, Jiří Mazurek

Zábavné, i když nijak zvlášť originální dílko. Autor uvařil koktejl množství popkulturních témat od X-Files přes Cestu slepých ptáků a Hon na Rudý říjen až po Carpenterovu Věc. Velmi šikovně jej ovšem přikořenil ruskými reáliemi, které má velmi dobře nastudované (jen toho chlastu bylo trochu moc a místy to připomínalo spíš Svéráz národního lovu), takže výsledný dojem je velmi dobrý a čte se jedním dechem. Co mi trochu vadilo: ve snaze o tajemno řadu mysteriozních věcí autor jen naznačil a pak je nechal být. Ale jako oddechovka na zimní večery - proč ne. 70%... celý text

Armada 2016, Ernest Cline

Když se Armada dostane na stůl čtenáře , kterou napsal autor, kterýžto strávil své dětství hraním stejných her, koukáním na tytéž filmy a posloucháním té samé hudby, projede tímto dílkem čtenář jako nůž máslem - takhle rychle už jsem dlouho žádnou knihu nepřelouskal, asi je to díky všem těm popkulturním odkazům, kterými je kniha doslova prošpikována. A po přečtení některých komentářů se sice trochu stydím, ale musím otevřeně přiznat, že si mi to dost líbilo. A to přesto, že kniha je jednoduchá, zcela předvídatelná, obsahující snad všechna hollywoodská klišé a žalostně neoriginální (v tomto směru ale autorovi budiž ke cti, že takřka všechny vykradené knihy a filmy jsou zde ocitovány). Autor si zkrátka na nic nehraje a stvořil pařanskou jednohubku s jasnými filmovými ambicemi. A taky proč ne, není každý P.K. Dick nebo Asimov. Jednu hvězdičku oproti RPO srážím za to, že mi jsou přeci jenom bližší osmibitové pixelové pařby než moderní 3D bojové. 80%... celý text

Nutné zlo 2017, Ian Tregillis

K nacistické estetice, drátům vedoucím do hlavy a bakelitovým bateriím u pasu autor tentokrát přidal ještě prvky časové smyčky v klasickém stylu "Sám sobě v patách". A tenhle experiment mu celkem vyšel - vzniklo solidní pokračování předešlého sovětského dílu, o němž nemůžeme říct ani to, že by šlo o prequel. Návrat do válečné Anglie potěšil, atmosféra zatemnění a všudypřítomných náletů Luftwaffe knihu úplně prosakuje. Škoda, že místy toho děje nebylo tolik - nastavované pasáže byly hodně patrné: někdy je autor vyplnil celkem zbytečnou několikastránkovou popisnou akcí, jindy jen tak kroužil kolem. Celému Milkweedu by vůbec prospělo, kdyby nešlo o trilogii, ale jeden delší celek. Pak by to teprve byla pecka. Jednou to ale zkusím dát v kuse a třeba hodnocení ještě naroste. Takto je to solidních 70%, ale ne víc. P.S. Oceňuji připomenutí děje minulých dílů, to v dnešních seriích nebývá zvykem a po roční pauze mi to fakt při čtení pomohlo.... celý text

Šeptající lebka 2015, Jonathan Stroud

Půjdu asi trochu proti proudu, protože druhý díl Lockwooda mne zdaleka tak nezaujal jako ten první. Snad proto, že první díl opravdu zářil originalitou a ten druhý je sice řemeslně dobře provedenou prací, ale nepřináší vůbec nic nového. Odsýpá to, čte se to dobře, ale nějak jsem z toho neměl žádný oslnivý zážitek. 60%... celý text

Temný les 2017, Liou Cch'-sin

Není moc knih, které se odehrávají v časovém rozpětí dvou set let a které tím vzdáleně připomínají Nadaci. A Temný les je jednou z nich. Na rozdíl od předchozích recenzentů jsem víc ocenil první meditátorskou a rozvleklejší část, odehrávající se ještě v naší době. Zaujalo mne totiž hlavní téma této části, spočívající v tom, že se lidstvo zabývá přípravou na konflikt, který se odehraje daleko v budoucnu a kterého se většina lidí nemá šanci dožít (až na ty, kteří do budoucnosti "odcestují" prostřednictvím hibernace). Druhá část z 23. století už byla na mne nejdříve trochu více vojenská, ale hlavní zvrat knihy tento problém záhy vyřešil. A líbil se mi také charakter hlavní postavy - mimoňského a flegmatického meditátora. Celkově o ždibec méně zábavné než první díl, ale stále skvělé! 90%... celý text

Sekáč 1996, Terry Pratchett

Sekáč je tak trochu rozporuplná zeměplošská kniha. Zatímco Smrťova zlidšťující linie včetně jeho závěrečné taneční romance se "slečnou" Zahořalovou je skvělá a chrlící jednu hlášku za druhou (zábavné jsou také neumřelá dobrodružství Rumpála Žičky bloumajícího po světě a jeho setkávání s nemrtvými aktivisty) zbývající linka se sněžícími těžítky, vozíky a praštěnou bandou mágů je opravdu chaotická, nemluvě o tom, že silně připomíná podobnou linii v knížce Pohyblivé obrázky. Tam bylo také dosti chapadel... To by mě zajímalo, co udělaly Pratchettovi v roce 1991 nákupní centra alias mally (co bychom za ně v té době dali - když jsem to četl v devadesátých letech prvně, vůbec jsem netušil, co že to Pratchett vlastně popisuje) 70%... celý text

Vlk a dýka 2017, Juraj Červenák

Kdybych měl knihy z této série seřadit podle mé oblíbenosti, zůstala by tahle asi na chvostu. Úplně mi nesedlo umístění děje na tajemný hrad Sitno, ani tak trochu banální případ, který pana notáře vytáhl z jeho staromládeneckého v Schemnitzu. Nakonec se to sice trochu rozjede, ale přece je musím přiznat, že Červenák má na skladě lepší kousky... To poznám už jen z toho, že tentokrát jsem po přečtení knihy negooglil žádné historické reálie. 60%... celý text