Sorrow přečtené 587

Osmý život (pro Brilku) 2020, Nino Haratischwili

Přiznávám, že ač mě román tematicky lákal, přeci jen jsem ho neustále odsouvala kvůli množství stran. Pak ale vyšel i jako audiokniha a já si řekla, že to je ta pravá volba, jak si k tak rozsáhlému dílu najít cestu. A byla to volba správná. Osmý život je četbou opravdu pohlcující a podmanivou, přesně jak slibuje anotace. Prostřednictvím Nicy Džašiové je Brilce (= čtenáři) odvyprávěna více než stoletá rodinná historie. Všechny hlavní postavy jsou nesmírně charismatické, zapamatovatelné a díky velkému prostoru, který je každé z nich věnován, mistrně psychologicky zvládnuté. Až na výjimku v podobě Kosti, se celé dění motá okolo žen a to, čím si některé prošly, zanechá ve čtenáři úžas. Nejvíce mě zasáhl osud Kitty, jejíž "knihu" zároveň hodnotím jako nejlepší. Autorka nicméně v celém díle bravurně zkombinovala vyfabulovaný příběh s odbornou dějepisnou přednáškou. Třešničkou na dortu je pak lehce magická linka věnovaná staré rodinné tradici vaření horké čokolády, o níž se říká, že je prokletá a kdo ji vypije, toho stihne neštěstí. Pokud, stejně jako já, trochu váháte nad tím, zda se kvůli rozsahu do Osmého života pustit, neváhejte. Zkuste audioknihu, která je skvěle namluvená Martinou Hudečkovou. Přestože by se u tak rozsáhlého díla, kdy je navíc každá část věnována jiné postavě, doslova nabízela vicehlasá interpretace, mně nakonec poloha hlasu narátorky extrémně vyhovovala a líbilo se mi i to, že nepřehrávala a nesnažila se každé z postav "vdechnout vlastní život". Konec konců je kniha koncipovaná jako historicko-rodinná lekce mladičké Brilce, ke které se hereččin civilní a nepřibarvovaný projev náramně hodí.... celý text

Piruety 2021, Tillie Walden

Piruety jsou cenami ověnčený (Cena Willa Eisnera, cena Muriel za nejlepší překladový komiks pro knihy Paseka) autobiografický grafický román, do kterého jsem se pustila zejména proto, že mi námětem připomněl Baletky Miřenky Čechové, což je fenomenální, zároveň ale hrozivá, zpověď mladé dospívající dívky, která honbou za to, být v něčem nejlepší, ztratí vlastní identitu i nevinnost dítěte. Piruety jsou v tomto směru o dost jemnější. Byť se zkušenosti obou autorek podobají, Tillie Walden přeci jen nepadá přes hranu, snad i proto, že ona na rozdíl od Miřenky neopouští domov. Překvapilo mě, jak polytematická kniha vlastně je. Kromě drilu na ledě a pocitů lásky, ale i nenávisti, které to v protagonistce vyvolává, řeší mimo jiné vztah s rodiči, spolužáky, s dalšími dívkami krasobruslařkami, šikanu, vlastní sexualitu, sexuální obtěžování atd. Každé z těchto témat má v knize dozajista své místo a je zakomponováno do děje plynule, bohužel ale žádné z nich (snad právě proto, že jich je tolik) úplně nevynikne, není více řešeno a to je podle mě škoda. Co je naopak opravdu bez chybičky, je kresba a coloring. Čím dál tím víc mě baví spíš jednodušší užití barev a v tomto případě celkem netypické spojení fialové a žluté funguje skvěle. Střídají se pasáže s poměrně velkým množstvím textu s panely nebo i celostránkovými ilustracemi beze slov, čímž vynikají opravdu význačné scény. Celkově jsou za mě Piruety význačným počinem, který stojí za přečtení, ač mám zmiňované drobné výhrady k až přílišné polytematičnosti. Myslím, že zejména pubertálnímu publiku se budou obzvlášť líbit, rozhodně jsou ale skvělé i pro dospěláka a nesrazí vás na kolena tak silně jako Baletky.... celý text

Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie 2022, Karin Lednická

To, že je Karin Lednická skvělá spisovatelka jsem si otestovala už u Šikmého kostela. Svůj cit pro výstavbu děje, vykreslení charakterů i situací ale vrchovatě zúročila i v případě nebeletristických Životic. Věděla jsem, že příběh bude silný, neboť sama událost byla prostě silná (a mimochodem jsem o ní neměla ani ponětí, takže podtitul Obraz (po)zapomenuté tragédie je více než trefný), ale vůbec jsem nečekala, že kniha bude taky tak čtivě a napínavě napsaná. Spisovatelka důmyslně střídá vyprávěcí styl na začátku každé z kapitol s ryze faktografickými údaji, a přestože čtenář ví, co se stane, trne, fandí hrdinům a přeci jen doufá. Marně. Knihu by si měl přečíst každý a ideálně kdyby se na vydávání takových titulů uvolňovalo více peněz a mohly tak třeba sloužit i jako jakési "učebnice dějepisu", protože kdyby mi kdysi na střední někdo takto zprostředkovával dějiny, možná bych s tím předmětem tak neválčila. Za zmínku určitě stojí i grafická úprava, musím říct, že mě na první dobrou nezaujala, ale když jsem knihu vzala do ruky, hned jsem změnila názor. Obálka je promyšlená a zpracování přebalu velmi netradiční, uvnitř obsahuje bohatou obrazovou přílohu, která podtrhuje celý text. Životice mě zasáhly, pokud jste je ještě nečetli, napravte to!... celý text

Dcera sochaře / Fair play 2022, Tove Jansson

Ukamenujte mě, ale já jsem mumínky nepolíbená, proto jsem neměla ani ponětí o tom, kdo Tove Jansson byla. Když jsem si ale někde přečetla úryvek z Dcery sochaře, okamžitě mě zaujal její poetický styl. Obě prózy jsou tvořeny epizodními krátkými povídkami a doporučila bych je číst hezky v klidu a pomalu, klidně jimi prokládat čtení nějaké jiné knihy. Texty jsou si totiž svým způsobem dost podobné a při kontinuálnějším čtení jsem měla pocit, že se tak nějak vytrácí to kouzlo poetiky a krásných popisů krajiny a lásky k přírodě i lidem, kteří jí prošli životem. Toto dvojdílo moc a moc doporučuji všem, kdo upřednostňují styl psaní autora nad dějem i těm, kteří chtějí této výjimečné umělkyni "nahlédnout pod pokličku".... celý text

Eklektik Bastard 2020, Ivana Gibová

Hlavním důvodem, proč jsem po knize sáhla, byl fakt, že byla nominovaná na prestižní Anasoft Literu. Zajímalo mě, jak v podstatě oddychové čtení může být napsáno tak zajímavě, že si takovou nominaci zaslouží. Nebudu lhát, ze začátku jsem se s jednotlivými příběhy absolutně míjela, je ale jasné proč. Jsem sice skoro třicátník, žádný z problémů zmiňovaných v Eklektiku bastardovi se mě ale netýká - mám práci, kterou mám ráda, mám dlouholetého přítele, mám děti, mám dům - mám takový ten život, který "se očekává, že budete kolem té třicítky mít". Po polovině knihy jsem se ale zamyslela a uvědomila si, že je hrozně krátkozraké odsoudit ji jen proto, že mě se to netýká a nedokážu se s žádným mikropříběhem ztotožnit. Díky tomu jsem si pak zejména pasáže z práce v korporátu a nepříliš povedené cesty do Santiaga de Compostela hrozně užila a vlastně jsem se u nich pobavila. Objektivně je Eklektik bastard skvělá a vtipná oddechovka, kterou si užije zejména někdo, kdo se v některém z příběhů najde. Na můj vkus je možná až příliš vulgární a netrefila se mi do vkusu grafickým zpracováním, ráda ji ale dám do ruky svým bezdětným kámoškám, které od nevidím do nevidím pracují v obřích firmách a po večerech loví chlapy v baru.... celý text

Polední hodina 2019, Dörte Hansen

Polední hodina pokrývá svým námětem přesně to téma, které je pro mě docela palčivé. Pravděpodobně proto, že to slýcháme všude kolem sebe, se neubráníme srovnávání se se starší generací, tou pracovitou, tou ochotnou, tou pospolitější. Knihy jako tahle nicméně vyvolávají otázku, zda je tomu skutečně tak, a zda dřív opravdu všechno bývalo lepší. Líbí se mi, že autorka tohle nesoudí. Předkládá čtenáři obraz venkova minulého i současného a nechává na něm, aby se rozhodl. Polední hodina není knihou přelomovou, ani takovou, kterou by si musel každý přečíst povinně, úžasně ale zachycuje genia loci vesnice, rozdmýchává emoce a donutí k zamyšlení, a to mě osobně stačí k tomu, abych ji doporučila. Nejvíc mě zasáhl příběh Ingwerovy matky, ten z hlavy jen tak nedostanu Román by se mohl líbit třeba čtenářům Jiřího Hájíčka nebo těm, co si oblíbili Dědinu Petry Dvořákové.... celý text

Z popela 2022, Alex Schulman

Od téhle knihy jsem si slibovala tak moc. Komorní rodinné příběhy odhalující nějaká dramata a nevyřešenou minulost mě moc baví, proto když jsem si přečetla anotaci, zajásala jsem. Bohužel mě kniha Z popela už od začátku nedokázala vůbec vtáhnout, tři bratři se mi pletli, jejich charaktery se mi zdály nedostatečně prokreslené a konec konců i samotné rodinné pozadí mi přišlo příliš ploché na to, aby mě nutilo ke čtení. Největší senzací knihy má být dozajista wow konec, který jsem, pravda, naprosto neočekávala, ale pro mě je mnohem důležitější, když funguje celý příběh a třeba nemá tak dobrý závěr, než když mě celou dobu moc nezajímá, co čtu a konec mi "vyrazí dech". Škoda, autor nepíše špatně, atmosféru navodit umí, jen by to chtělo menší soustředění směrem k vyšokování čtenáře na úkor kvality samotného příběhu. Tohle mohlo být skvělé psychologické drama... Knihu jsem poslouchala v audiu namluveném Ondřejem Brouskem. Jeho hlas je ponurý, hluboký a klidný a k náladě textu se velmi hodí. Rovněž zvukový podkres navozuje dramatickou atmosféru. Díky audioknize jsem si tak Z popela určitě užila víc, než kdybych román pouze četla, což se mi ostatně stává docela často, pokud je vhodně zvolen narátor.... celý text

V břečťanu 2022, Jan Rupp

Premisa knihy zní více než zajímavě a úvodní zhruba polovina kniha mě nadchla svou úderností a precizně, ale úsporně vykresleným fantaskním světem, o kterém si nemůžete být tak docela jistí, jestli je reálný, nebo zda existuje pouze v hlavě protagonisty. Hlavní hrdina je totiž takovým klasickým představitelem muže s krizí středního věku, rád se občas napije a čtenář neví, nakolik mu může věřit. Po polovině knihy už jsem ale byla spolu s ním unavená neustálým bloumaním po dalších a dalších místnostech a snahou pochopit, kam celé tohle metaforické pojetí děje směřuje. Přestože je samotný závěr dobře vypointovaný (čehož jsem se, přiznávám, dost obávala a hodně si kladla otázku, kam to celé vede), výsledným dojmem po dočtení jsou spíše rozpaky. Nebudu lhát, mnohokrát jsem se do čtení musela nutit a některé pasáže jsem měla tendence přeskakovat. Pro mě nejzajímavější zůstávají momenty, kdy se hrdina dostává do místností s tužbami své ženy a snaží se pomocí nich vyřešit jejich vzájemný vztah, zbytek románu mě spíše potrápil, nemám tudíž příliš velkou potřebu doporučovat ho dál. Určitě si ho ale alespoň prolistujte, je mimořádně pěkně graficky vyvedený.... celý text

Klikař Beny 2021, Simona Bohatá

Klikař Beny je v podstatě taková milá kniha. Přestože příběhem prokmitnou i situace, které rozhodně milé nejsou - domácí násilí, úmyslné ublížení na zdraví nebo pobyt ve vězení - hlavní linie příběhu věnována titulní postavě je celkem svěžím větrem na poli současné české prózy ve smyslu, že se konečně někomu daří, že to konečně s někým dopadne vlastně dobře. Jak název napovídá, Beny je vážně klikař a vy mu jeho štěstí budete přát. Román do určité míry navazuje na autorčinu předchozí knihu Všichni jsou trapný, nicméně není nutně třeba, číst je chronologicky. Obě spojuje doba normalizace a prostředí Žižkova a také některé postavy. Byť jsou autorčiny knihy oceňovány zejména pro zmíněné specifické prostředí, neměla jsem pocit, že by se zrovna Klikař nemohl odehrávat na jiném místě a jindy. Shrnuto podtrženo se jedná o odpočinkový, dobře napsaný titul s celkem charakterními hrdiny, na které si vzpomenete ještě nějakou dobu po dočtení. Kniha byla letos nominována na Magnesii Literu v kategorii próza, čemuž tak docela nerozumím, jsem ale ráda, že se tím autorka zviditelnila, protože její tvorba podle mého trochu neprávem zapadla.... celý text

Norské dřevo 2005, Haruki Murakami

Konečně jsem se dostala k téhle snad už klasice. Výjimečný styl psaní, poetika střídána okamžiky naprostého smutku a depresí. Hrozně mě mrzí, že jsem tu knihu nečetla o něco dřív, podle mě pro dvacátníky musí být naprosto přelomová. Skvěle zachycené reálie Japonska. Doporučuji, nalákala mě na další autorova díla. Jestli si chcete navodit obdobný feel, fakt si pusťte Norwegian Wood od Beatles.... celý text

Srdce Evropy 2021, Pavla Horáková

Hodnocení téhle knihy je ode mě hrozně nespravedlivé. Objektivně je to totiž skvělá kniha, výborně vyrešeršovaná a člověku, který má tenhle typ románu s velkým historickým přesahem a naučnou hodnotou rád, dá hrozně moc. Já jsem se ale subjektivně tak moc trápila. Nemám ráda dějepis, a tak jsem si vlastně užívala jen tu historickou linku, kterou ve většině případů tvoří útržky Kateřinina života. Vyprávění o tom, jak se k ní chovala matka, jak málem zchromla, jak se ženy zbavovaly dětí (jako ten cumel z plesnivého chleba a cukru ), to mě bavilo a dost mi to setřelo mé zidealizované představy o té době. Naopak linka Anežky mi nesedla svou popisnou rozvláčností a ani tím, když řešila sama sebe. Byť se mi kniha netrefila do vkusu dějově, chtěla bych vyzdvihnout její audioknižní zpracování, díky němuž jsem ji podle mě vůbec "dočetla". Narátorky @petrabuckovaherself i Johanna Tesařová jsou obě výborné. V rozhovoru s autorkou jsem se dozvěděla, že obě mají německé kořeny, proto je jejich interpretace velmi přesvědčivá a výslovnost cizích slov a jmen fenomenální. Zvukový podkres je taky skvělý, čtením prostupují dokonce i písně, pokud je o nich v textu zmínka. Audiokniha se mi opravdu moc líbila.... celý text

Amáliina nehybnost 2021, Kateřina Rudčenková

Na první dobrou mě kniha zaujala úvodním odstavcem a i dál se četla velmi dobře. Ústředním tématem jsou vztahy rodinné, které mají vliv na ty partnerské a (ne)touha po dítěti. Pro mnoho dnešních žen mezi třicítkou a čtyřicítkou docela ožehavá témata. Amáliino nimrání se ve vlastních pocitech a tužbách mě ze začátku dost bavilo, zejména momenty jejího vztahu s matkou. Později mi ale cykličnost a jakási skutečná "nehybnost" = ustrnulost příběhu začaly být proti srsti. Netvrdím, že musí být každá kniha skvěle vypointovaná a ubrat se k jasnému cíli, jenže když to postrádá, mám po dočtení tak trochu pocit neúplnosti. Proč jsem ji teda četla? Abych se dozvěděla, že spousta žen ve středním věku váhá nad tím mít dítě a proč? To přece vím... Nechci, aby to vyznělo, že se mi kniha vůbec nelíbila. To rozhodně ne. Je jazykově zajímavá, donutí k zamyšlení a pasáže o vztahu k rodičům jsou vynikající. Přesto mám ale s odstupem asi deseti dnů po dočtení pocit, že mi nic moc nedala.... celý text

URaNovA 2020, Lenka Elbe

Henryho snoubenka Angela se vydává do rodných Čech, konkrétně do města Jáchymova, aby se střetla s dosud nepoznanou rodinou svého otce. Než to však stihne uskutečnit, propadá se pod ní, vlivem sesuvu poddolované půdy, zem a Henrymu se zhroutí svět. O mnoho let později mu je terapeutem doporučeno, aby se na ono místo vydal také a čelil tak démonům minulosti. Mnou velmi osekané shrnutí děje zní velmi banálně, nenechte se tím však odradit, protože Uranova je vším možným, jen ne banální knihou. Lenka Elbe spletla opravdu složitý, a přesto velmi přístupný text, který se zhruba sto padesátkrát ubere zcela nepředvídatelným směrem. Nechybí v něm ironie, černý humor, nadsázka, prvky hororu, fantastiky či historie. Vynikajícím způsobem zachycuje genius loci města Jáchymova, které jsem sama několikrát navštívila, takže mi byly jeho kulisy velmi blízké. Je to místo s fakt zvláštní historií poznamenané těžkou stříbra a uranu i využívané k lázeňským procedurám. Kdybych se měla blíže vyjadřovat k ději, rozhodně by mi nestačil instagramem povolený počet znaků pro příspěvek, a tak vám doporučím, ať se necháte, stejně jako já, překvapit. A že překvapeni budete! Uranovu jsem poslouchala v audiopodobě namluvené Petrem Čtvrtníčkem, který mi k takhle různorodému (a nutno podotknout i docela bláznivému, i když inteligentně bláznivému) textu dobře sednul. Sice bych měla výtky k jeho ztvárnění ženských postav, podle mého nebylo zapotřebí pokoušet se na sílu měnit v jejich případě hlas, nicméně jako celek hodnotím interpretaci kladně. Zejména mě bavily dialogy, kdy to fakt působí jako by skoro až skákal do řeči sám sobě.... celý text

Před povodní 2020, Anna Bolavá (p)

Završení volné řečovické trilogie. Za mě nejslabší díl, atmosféra je sice pořád silně vykreslená, ale dějově už to za mě bylo až moc neuchopitelné a fantaskní. Vlastně bych nedokázala říct, o čem kniha byla, v paměti zůstávají jen záblesky postav. Ovšem stylisticky neztrácí nic na předchozích dílech, Anna Bolavá píše výborně, o tom žádná. Taky jsem poslouchala jako audioknihu, namluvila ji Dana Černá. Pro mě spíše nevýrazná narátorka, i souboj audioknih (všechny tři knihy jsem "četla" v tomto formátu) by tedy vyhrála první Do tmy. Namluvila ji Anita Krausová.... celý text

Stroje jako já 2021, Ian McEwan

Sci-fi je žánr, který běžně nevyhledávám, jedinou výjimkou jsou právě knihy, v nichž hraje hlavní roli robotika a umělá inteligence. O Strojích jako já se navíc ani nedá říct, podobně jako o knize Klára a Slunce (kterou budu recenzovat brzy a která má s touto dost společného), že by byly prvoplánovou žánrovkou. Roboti v obou případech slouží spíše jako nástroje ke konfrontaci otázky lidství, toho, co dělá člověka člověkem a zda může stroj člověka plnohodně nahradit nebo ho snad i překonat. McEwanova novinka je velmi mnohovstevná a autor na poměrně malém prostoru řeší spoustu závažných témat, otázka lidství ani zdaleka není jedinou. Možná proto jsem měla s knihou trochu problém. Přestože uznávám, že se jedná o kvalitní dílo jak tematicky, tak stylisticky, příliš mnoho dějových odboček mě rušilo od toho zásadního, co mě zajímalo, a to je právě definice lidskosti a (ne)možnost překonat člověka strojem. Rovněž pohrávání si s alternativní historií sice do jisté míry slouží textu a dává smysl pro urychlení technologického vývoje o desítky let, nicméně politické pasáže tok autorových zajímavých myšlenek spíš zpomalovaly a při čtení mi překážely. Fascinuje mě, kolik materiálu hodného zamyšlení má McEwan v rukávu, jen bych si přála, aby ho netlačil do jedné knihy. Stroje jako já jsem poslouchala v interpretaci Hynka Čermáka, pro kterého mám slabost a ani tentokrát mě nezklamal. K hlavnímu hrdinovi, trochu žárlivému samotáři Charliemu, seděl jeho hlas skvěle, takže jsem si jeho typický, tak trochu klackovský hlas užila podobně jako třeba v případě Národní třídy Jaroslava Rudiše.... celý text

Pravý úhel 2020, Alžběta Luňáčková

Debutová sbírka básní mladé autorky, která se tematicky zaměřuje zejména na mezilidské vztahy a pojetí (možná spíše přijetí?) sebe samé. Stylisticky spíše chladné básně jsou přísně kontrolované, ale občas jimi prokmitne i humor. Pravý úhel znázorňuje zdání dokonalosti, které ale není v reálném světě možné a autorka poukazuje na nemožnost takové dokonalosti dosáhnout. Velmi zajímavý počin, nicméně jak opakovaně upozorňuji, nejsem přílišný znalec poezie ... celý text

Ohníčky všude kolem 2017, Celeste Ng

Mateřství nahlíženo ze všech myslitelných úhlů. Metafory odkazující k názvu knihy (každou chvíli se tam zažehne jiskra, rozdmýchají emoce, někdo vybuchne, vzplane) - tohle je dotaženo fakt mistrovsky. Poslouchala jsem jako audioknihu namluvenou Anitou Krausovou, která patří k mým nej interpretkám. Fakt moc podařené stejně jako autorčin debut Vše, co jsme si nikdy neřekli.... celý text

Přípravy na všechno 2020, Elsa Aids

Hlavní hrdina opouští manželku a děti, aby začal nový život s milenkou. Ani taková změna s sebou ale nenese útěchu. Bezejmenný protagonista ustrne na místě, vyhýbá se kontaktu s okolím, jediná jeho aktivita je sledování porna a prepperského fóra. Kniha určitě není pro každého, děj stagnuje, postavy se nevyvíjí, přesto však (nebo spíš právě proto) vynikají myšlenkové proudy, které ovlivní i čtenáře. Má život smysl, kam směřujeme, k čemu vyvíjet aktivitu apod. Lehce připomíná Praskliny Kláry Vlasákové, Destrukci Stanislava Bilera či Tři kapitoly Daniela Hradeckého.... celý text

Jediný příběh 2019, Julian Barnes

Julian Barnes byl dlouho na seznamu spisovatelů, jejichž dílo jsem chtěla prozkoumat, když jsem tedy dostala možnost poslechnout si jeho Jediný příběh jako audioknihu, neváhala jsem. Hlavní dějová linie začíná zprvu opravdu velmi šablonovitě - mladíček a krásná žena ve středních letech rovná se VSL. Díky tomu, že jsem si o knize víc nezjišťovala, jsem byla brzy překvapená, jakým směrem se narativ posouvá. Přestože by se to pro kontext asi hodilo zmínit, já vám "zvrat" zatajím, abych vás případně o zážitek neochudila. Hlavním tématem knihy je samozřejmě ohledávání lásky a snaha ji nějak definovat. Barnes pomocí důmyslného (a pro něj evidentně typického) rozdělení děje do tří celků, popisuje nejprve Paulovo vzplanutí, jeho bezmeznou lásku a neschopnost vidět z perspektivy očividné. V dalších částech má pak už jako starší muž jistý nadhled, nicméně autor opakovaně upozorňuje na nespolehlivost lidské paměti a na neschopnost objektivizace vlastního života. Celé vyprávění se tedy line v duchu co by kdyby a zda to, jak si zpětně vybavujeme vlastní zkušenosti, zachycuje pravdu. Barnes podporuje toto schéma i prostřednictvím jazyka a zvoleného stylu, kdy skáče z ich formy do er formy a používá i druhou osobu množného čísla (nevím, jestli to má taky speciální název). Celkově je za mě Jediný příběh mistrně napsaný román (nejen) o lásce a jejích limitech, ale i o dalších důležitých tématech. Obsahuje množství filozofických pasáží, nepůsobí ale nabubřele nebo nudně, spíš se nad nimi čtenář opravdu zamyslí. Knihu moc doporučuji v audiopodobě. Namluvil ji Viktor Preiss, jehož hlas se mi sice zprvu trochu příčil, protože k mladému studentovi se nehodí, nicméně vzhledem k tomu, že je většina románu vyprávěna z Paulova pohledu coby staršího muže, byl herec vybrán skvěle.... celý text

Destrukce 2021, Stanislav Biler

Vítězný román ceny Magnesia Litera 2021 je prazvláštním čtením z mnoha důvodů. V první řadě víceméně postrádá nějakou dějovou linku. Z anotace to sice vypadá, že vede odněkud někam, pravdou je spíše opak. Hlavní hrdina románu i přes veškerou svou snahu zapadnout mezi komunitu obce, zůstává spíše na místě a pomalu ale jistě podléhá vlastní destrukci. Tady můžeme příznačný název vnímat poprvé. Kromě toho, že destrukci propadá metaforicky, propadá jí i fyzicky, neboť neustále zakopává nebo někde padá. Destrukci podléhá i samotná vesnice, všude se objevují praskliny, a její blízké okolí - vyprahlý les a pole. V druhé řadě jsem použila výraz prazvláštní čtení kvůli samotné výstavbě textu. Kniha stojí (ale bohužel do jisté míry i padá) na své rytmizaci, repetitivnosti a monotónnosti. To, že dvě a dvě jsou čtyři, se dozvíme tolikrát, až už si v závěru budeme spolu s protagonistou pokládat otázku, zda je tomu skutečně tak. Samozřejmě, že to celé byl autorův záměr a děj spíše než k nějakému rozuzlení směřuje k tomu, že vlastně nic nemá smysl, a že když si to uvědomíme, dojdeme klidu, nicméně k tomuto poznání vede tak vyčerpávající cesta, že jsem po dvou třetinách tak trochu doufala v její rychlejší konec. Destrukce navíc (a opět určitě záměrně) oplývá psychologicky plochými a šablonovitými postavami, a byť nás na konci románu čeká ve spojitosti s nimi jisté wow, v návaznosti na hutnost textu vyšumí (alespoň v mém případě) trošku do prázdna. Uf, teď to vypadá, že jsem dílo trochu zdrbla, ale nerada bych, aby minirecenze vyznívala negativně. Ta kniha je na poli české prózy úkaz, je inovativní, jiná, cenu získala zaslouženě. Jedná se dle mého spíše o náročnější čtení, jak díky environmentálnímu a existenciálnímu tématu, tak samotným zpracováním. Troufám si tvrdit, že zaujme ty, kterým se líbily Praskliny Kláry Vlasákové nebo Cestou špendlíků nebo jehel Zuzany Říhové.... celý text