Sorrow přečtené 587

Bez vlasů 2020, Tereza Drahoňovská

Komiksy jsou podle mého ideální médium pro zprostředkování méně známých výjevů (ať už historických, biologických či právě autobiografických). Myslím, že se Tereze se Štěpánkou povedlo výborně přiblížit onemocnění jako takové, a také pocity, kterými si člověk v jeho průběhu prochází. To, jak chce být vnímán, jak nechce být vnímán, jak se cítí sám ve vlastním těle. Nenásilnou formou tak dochází k osvětě, která je velice důležitá. Kresba je jedinečná a skvěle podporuje intimitu sdělení, coloring je pak naprosto famózní, myslím, že komiksu ta trojbarevná kombinace vyloženě svědčí. Obzvlášť pochválit zaslouží polo či celostránkové panely, tam dochází k nejlepšímu přenesení emocí a rovněž samotná obálka. Menší panely se mi líbily o něco méně, na druhou stranu tam zase převládá spíše obsahové sdělení. Celkově je Bez vlasů vynikající komiks, který by nikoho neměl minout, Tereze je třeba vzdát čest za to, že se takto odhalila, jistě tím pomohla spoustě lidí, kteří si prochází něčím podobným. O hodnotnosti této knihy svědčí i cena Muriel za nejlepší komiks roku 2020.... celý text

Nervy 2020, Raina Telgemeier

Raina Telgemeier je komiksová tvůrkyně, kterou čtenáři potřebovali už dávno. Pro svá díla čerpá povětšinou autobiografické náměty, které jsou zdánlivě obyčejné, pro člověka procházejícího si něčím podobným nicméně extrémně důležité. Obrazový formát je navíc dostupný širšímu okruhu. Já sama jsem si ji oblíbila kdysi díky komiksu Ségry, ten u mě vyvolal notnou dávku nostalgie a dodnes si jasně vybavuji roadtripové kresby. Nervy na mě zapůsobily (snad kvůli pro mě naprosto vzdálenému tématu) o dost méně, ale výrazně zelená barva v pasážích o zvracení zůstala :D Považuji za důležité dnešním dětem a mládeži sdělit, že jakýkoliv problém je potřeba řešit a když to nejde jinak, vyhledat odbornou pomoc není žádná ostuda. To doufám, že si čtenáři Nervů odnesou jako hlavní poselství a děkuji tímto autorce za to, že se nebojí otevřít a předává tak své zkušenosti dál tou nejlepší možnou formou.... celý text

Starý lev a mladá opice 2020, Zdeněk Opatrný

Jak už jsem zmiňovala někdy dříve, hodnocení poezie není zrovna moje parketa. Mladý lev a stará opice navíc rozhodně není typickou básnickou sbírkou, jedná se spíše o společný projekt dvou lidí, kteří se milují hlubokou komplikovanou láskou dědečka a vnučky. Už od prvního nahlédnutí máte dojem jako byste jim kradli kousek soukromí. Kniha působí velmi intenzivně na city, je niterná a sálá z ní nostalgie a touha přiblížit se s vlastními blízkými něčemu podobnému. Než jsem se pustila do básní jako takových, mnohokrát jsem si dílo prohlížela, zkoumala ho, málokdy se mi do rukou dostane kniha, která by byla něčím víc než „pouhou“ kupkou papírů spojených nějakou vazbou. Starý lev a mladá opice je ale bezesporu předmětem s uměleckou hodnotou a mě moc těší, že je součástí mé sbírky. Samotné básně jsou řazené chronologicky (jedná se však pouze o výběr toho, co Zdeněk Opatrný za svůj život sepsal) a dále je lze rozčlenit na milostné, lyrické, dětské, vědecké a ostatní, s čímž pomůže graficky rozlišený obsah. Z celkem 75 básní jsem si vyznačila šest, které se mě skutečně hluboce dotkly (Poslední list, Nespavost, Polomy, Ikem, Dědské ráno a Znaky na pohlaví vázané) a ani jedna z nich nepatří do kategorie dětských. Naopak těch několik, jež se mi v souboru vyloženě nelíbily, tam patřily všechny. A to byl asi můj jediný problém s touto sbírkou – dětské básně dle mého měly zůstat u Opatrných, neboť věřím, že pro ně mají nedozírnou hodnotu, pro čtenáře však nikoliv, neboť takové skoro až říkanky jaksi postrádají literární kvalitu.... celý text

Smrtholka 2020, Lucie Faulerová

Smrtholka byla mým prvním setkáním s Lucií Faulerovou. Na první pohled rozhodně zaujme svou stylistikou, zpočátku jsem si útržkovité, nespisovné, rytmizované pasáže hodně užívala, postupně to pro mě ale nějak ztrácelo kouzlo. Musím nicméně uznat, že rámec děje jako cesty ve vlaku, kdy jsou jednotlivé části textu přeťaty citoslovcem mě bavily, mám pro to nějakou slabost (viz např. Backmanův Medvědín). Co se týká obsahu samotného, nejsem už asi fanda motivu nemoci a sebevraždy v prozaických textech, mnohem víc mě zajímala samotná Máry a její život. Autorka nám dává do jejího soukromí nahlédnout jen tu a tam, jako postava mi ale přišla dost fascinující, ať už se jednalo o její sebedestruktivní sklony či „vztah“ s panem Ročestrem. Co mi naopak připadalo zcela nadbytečné byly jednotlivé statistiky týkající se různých druhů sebevražd. Byť jsem si moc chtěla knihu oblíbit, protože jsem po delší době cítila, že čtu není jiného, netradičního v české próze, celkový pocit je spíš rozpačitý.... celý text

Amerikána 2017, Chimamanda Ngozi Adichie

Amerikána je jedna z těch stěžejních „mileniálských“ knih, které potřebovaly být napsány. Chimamanda velmi dobře reflektuje veškerá témata, jež tato generace dennodenně řeší. Vzdělání, práci, úspěch, vztahy, budoucnost a v tomto případě i velmi aktuální otázku rasy. Pro čtenáře – bělocha – je velmi zajímavé sledovat, jak je poslední zmiňované téma geograficky vázané. Obinze i Ifemelu to, že jsou černí začínají řešit až po emigraci, dřív nebyli s touto otázkou vůbec konfrontováni. Autorka dává nahlížet na věc prostřednictvím Ifemeliných blogových příspěvků, v mnoha případech nutí čtenáře se opravdu zamyslet nad tím, jak je problematika do značné míry vykonstruovaná právě ze strany bílých snažících se za každou cenu dokázat, že oni rasisti tedy rozhodně nejsou. Neméně důležitou linkou jsou vztahy – milenecké, partnerské, rodinné. Adichie pečlivě buduje pozadí každého jednotlivého vztahu, s čímž samozřejmě úzce souvisí i perfektní vykreslení charakterů. Její dialogy působí nesmírně opravdově, ale celkově je Amerikána stylisticky prostě skvostná. Kdybych ji měla přirovnat k jiným dílům, napadají mě knihy Sally Rooney, Chimamanda jde ale více do hloubky a pokrývá širší plejádu témat. Obinze a Ifemelu se oba zařadili mezi postavy, na které budu ráda vzpomínat, vykreslení jejich vztahu se mě nesmírně dotklo a celkově budu (podobně jako většina ostatních) Amerikánu doporučovat k přečtení všem.... celý text

Podivuhodný život osamělého pošťáka 2017, Denis Thériault

Podivuhodný život osamělého pošťáka je velmi intimní příběh patologické lásky, které Bilodo propadá. Křehké vyprávění doplněné o niterná haiku a tanky (formy japonské poezie) působí na čtenářovy smysly v několika rovinách, proto je podle mého zapotřebí číst knihu vícekrát. I na kratičkém prostoru dokázal autor příběh stočil mnoha nepředvídatelnými směry, zejména závěr je poměrně kontroverzní, věřím, že spoustě lidí nemusí sednout. Pro mě bylo ale rozuzlení neméně magické jako celý obsah. Podivuhodný život jsem poslouchala ve formě audioknihy, kterou bych touto cestou chtěla z celého srdce doporučit. V naraci se střídá Vojtěch Hájek s Magdalénou Borovou a oba jsou vynikající, jejich přednes poezie je skutečně krásný a z promluv jako by čišela láska. Zvukový podkres je magický, trochu tajemný, smutný a k příběhu jako dělaný. Za mě jedna z nejkrásnějších a zároveň nejzvláštnějších milostných novel, s jakými jsem měla tu čest.... celý text

Uloupený život 2013, Jaycee Dugardová

Jak vůbec hodnotit takovou příšernost, kterou si Jaycee musela projít? Obecně nerada hodnotím memoáry a biografie, neboť je to jako hodnotit něčí život. Omezím-li se tedy pouze na to, co se dívce (nyní již dospělé ženě) přihodilo, samozřejmě, že si tu knihu musíte přečíst. Sama autorka na začátku přiznává, že je její vyprávění značně útržkovité a jednotlivé vzpomínky mohou být více či méně zastřené, což je pochopitelné vzhledem k tomu, jak mladá byla, když se jí ony události staly, navíc má lidská mysl určitě tendence hrozné věci vytěsňovat. Jaycee mapuje své vyprávění už před únosem, ale hlavní část samozřejmě patří tomu, co nastalo po něm. V závěru nechybí ani informace z doby po osvobození, které byly pro ni a její dcery neméně náročné kvůli všudypřítomnému zájmu médií a snaze vyrovnat se s traumatickými zážitky a začleněním se do fungování v rámci společnosti. Pro mě osobně byl nejemotivnější právě únos samotný a události, které následovaly krátce po něm. To, jak si dívka procházela vším poprvé. Dugard doplňuje jednotlivé úryvky reflexemi, které získala díky dlouhodobé pomoci od terapeutů, čímž kniha získává rovněž poměrně odborný nádech. Doplněna je taky fotografiemi a deníkovými zápisy. Odkloním-li se od zrůdnosti obsahu, musím konstatovat, že mě mrzí, že zrovna v případě takto důležité knihy nebyla věnována dostatečná péče korekturám. S takovým množstvím chyb a překlepů jsem se dlouho nesetkala. Stylisticky je samozřejmě znát, že Jaycee není spisovatelka a jak předeslala, její vzpomínky jsou místy mlhavé a útržkovité a byť se mi příčí to napsat, zhruba po polovině knihy se tak nějak vytrácí náboj vyprávění. Řada věcí se opakuje a čtenář se začíná „těšit“, až nastane ten závěrečný zvrat, který objasní, jak se z vězení dostala (bože, já jsem ale bezcitná). Celkově je Uloupený život, a hlavně poselství, které šíří nesmírně významné, určitě by si ho měl přečíst každý, připravte se ale, že obsah tady velmi výrazně převažuje nad formou.... celý text

Vražda v Orient-expresu 2003, Agatha Christie

Agatha Christie je skutečným klasikem na poli britské detektivky, řada čtenářů (mě nevyjímaje) její příběhy zná minimálně díky excelentnímu televiznímu zpracování s Davidem Suchetem v roli proslulého detektiva. Vražda v Orient expresu patří bezpochyby k jejím neznámějším dílům. Autorka skvěle pracuje s děsivou představou uzavřeného prostoru paluby vlaku, kdy víme, že jedním z cestujících je vrah. Ne nadarmo je považována za královnu staré britské detektivky, neboť umně vrství jeden důkaz za druhým, předkládá čtenáři jasnou myšlenku podezřelého, aby ho hned vzápětí zase vyvedla z omylu a ukázala na někoho jiného. Hercule Poirot je navíc nesmírně charismatická postava a její knihy má cenu číst už jen díky němu. Závěrečné scény, kdy si tento Belgičan vždy pozve všechny přítomné do nějaké místnosti, aby stroze předložil fakta, mě vždy bavily a v případě Vraždy v Orient expresu je konec vcelku překvapivý a nepředvídatelný. Knihu jsem poslouchala v audiopodobě namluvené Lukášem Hlavicou, jeho hlas se k příběhu hodí, sice mi neutkvěl v hlavě jako to někdy mívám v případě jiných narátorů, ale celkově je audiokniha povedená a hodně ji povyšují zvukové podkresy vlaku uhánějícího po kolejích a občasné zatroubení, při němž jsem se kolikrát vážně lekla. Příběhy Agathy Christie pro mě navždy zůstanou ve škatulce oddechového čtení, ráda ale v budoucnu po nějakém dalším opět sáhnu.... celý text

Ústav 2020, Stephen King

Fanynkou Stephena Kinga jsem už přes deset let, za tu dobu jsem přelouskala bezmála 40 jeho knih a nikdy nepřestanu žasnout nad tím, že byť je jeho rukopis vždy rozpoznatelný pro určité opakující se motivy, nikdy nevykrádá sám sebe. Rovněž v Ústavu narazíme na typické prvky – dětští hrdinové, neobvyklé mentální schopnosti, svižný americky akční závěr. Za autorovu největší přednost dlouhodobě považuji schopnost vykreslit charaktery, na které se nezapomíná, což se mu určitě minimálně v podobě Luka Ellise a jeho kamaráda Averyho Dixona podařilo, ačkoliv se musím přiznat, že na mě oba možná v průběhu až příliš krátkého času moc rychle dozráli. Celá hlavní myšlenka fungování Ústavu je nesmírně zajímavá, některé popisované pasáže sice byly až moc rozvleklé, jiné však naopak ťaly přímo do živého (scénu s nádrží z hlavy asi jen tak nedostanu). Osobně bych vynechala obsáhlý úvod a krátila i dál v průběhu knihy, jak je ale známo, King je dost grafoman a minimalismus nemá v povaze. Řada čtenářů určitě ocení doslovný konec, kdy dojde k objasnění všeho podstatného, mně osobně by ani otevřenější varianta nevadila. Fanouškům jako obvykle servíruje narážky na jiná díla, což vždycky potěší. Přidanou hodnotu vidím ve volbě audioknihy, Martin Preiss velmi dobře pracuje s intonací hlasu, příjemně se poslouchá a pro naraci byl jednoznačně dobrou volbou. Celkově hodnotím Ústav jako průměrnější kingovku, které sice nevytýkám nic podstatného, na druhou stranu se mi však do paměti nezaryla tolik jako některá autorova ranější díla. Bude se líbit těm, kdo preferují spíše thrillery, nevadí jim méně nadpřirozena a více akce, z předchozích knih mi Ústav připomněl třeba Žhářku.... celý text

Hodinky od Ašera 2018, Zuzana Dostálová

Hodinky od Ašera, jak se můžeme dočíst v samotné anotaci, ohledávají „problémy“ třicátníků ze všech možných úhlů pohledu. Problémy schválně obestupují uvozovky, neboť se v kontextu dnešní doby sice jedná o události závažné, podíváme-li se ale o pár generací zpět, musí nám připadat malicherné a směšné. Ostatně i na to autorka poukazuje, když nastiňuje vztah hlavní hrdinky Heleny se sousedkou, která přežila holokaust. Centrální linka příběhu je věnována vztahu dvou třicátníků a jejich snaze vybudovat úspěšnou rodinnou firmu. Na pozadí se však odehrává mnohem více. Podobně jako v Soběstačném si Dostálová nevystačí pouze s ústředním motivem, ale nastiňuje i další fenomény dneška – nespokojenost s relativně utěšenou životní situací, toxické vztahy, v nichž mají lidé tendence zůstávat, ač nemusí, smrt v rodině, sebevraždy atd. Byť oceňuji plejádu motivů, jenž do knihy vetkává, zdálo se mi, že to nedělala s takovou elegantní mimovolností jako v případě jejího nového románu a řada věcí se mi zdála vmanipulovaná na sílu. Mluvím především o množství postav, které v průběhu knihy z různých příčin umírají a také o vztahu Oliny a Čeňka. Jejich soužití je vykresleno dost stereotypně, což by mi ani nevadilo, protože se jedná o žitou skutečnost, vadí mi ale nedostatečná prokreslenost těchto dvou charakterů, jenž by blíže objasnila motivy jejich chování. Za nejsilnější momenty naopak považuji dle mého autenticky odvyprávěné nadšení z postavení se na vlastní nohy a založení firmy, přes počáteční potíže, až po strmý pád. Celkově jsou Hodinky od Ašera takovou předzvěstí toho, že má Dostálová jako autorka hodně co nabídnout, ještě to ale není vybroušeno ani zdaleka tolik, jako v případě jejího Soběstačného (mimochodem i tomu jsem dala „jen“ 4 hvězdy, ale myslím, že s příští knihou už tam ta pětka padne :-)).... celý text

40 dní pěšky do Jeruzaléma 2015, Ladislav Zibura

Ladislava ráda sleduji jako člověka, je to tak trochu nešika, ale svoje patálie vždycky umí zabalit do zábavné slupky a moc mě baví, že z tohoto „handicapu“ dokázal nakonec vlastně udělat svou přednost. 40 dní pěšky do Jeruzaléma byla mnou v pořadí třetí čtená kniha a nijak výrazně se nelišila od těch ostatních. Jako vždy je na začátku cítit zápal pro věc a postupem času, tak jak dochází síly samotnému Ladislavovi, ztrácí i vyprávění trochu dech. Čtenář však dostává to, co je mu slibováno – milý, humorný příběh s jasným koncem. Přestože mám ráda v knihách přesah a troufám si říct, že se postupně stávám trochu náročnějším konzumentem, po Ziburově cestopise vždy opakovaně sáhnu, když budu chtít u četby totálně vypnout. Graficky je prvotina nejvíce autentická, neboť malůvky jsou autorské, přikláním se ale k názoru, že práce dvojice Tomski & Polanski dílům sluší víc.... celý text

Deník kastelána 2014, Evžen Boček

Jméno Evžena Bočka mají všichni neodmyslitelně spjaté se sérií humorných příběhů o aristokratické rodině Kostkových. Deník kastelána je autorovou prvotinou, kterou původně vydal pod pseudonymem Jan Bittner a zmiňované sérii se vůbec nepodobá. Autor sice už tady používá (jak už název napovídá) deníkovou formu, ovšem brnká na mnohem vážnější strunu. Do poměrně útlé knihy vkládá témata rozvodu, nemoci v rodině, vyhoření, krize středního věku a další. Jako by to samo o sobě nestačilo, temnou atmosféru ještě podporují záhadné zvuky a výjevy na zámku, celý příběh je tedy lehce šmrncnutý duchařskými motivy. Myslím, že však právě polytematičnost je kamenem úrazu. Boček toho do textu nasázel tak moc, až jedno překrývá druhé a nic pořádně nevynikne. Jednotlivé události mají epizodní charakter, čehož obecně nejsem fanda a ani jednu z dílčích tematických položek se tak autorovi nedaří úplně dotáhnout. Myslím, že nejsilnější momenty tkvěly právě v temné atmosféře panující na zámku, jež hrdinu dovádí bezmála k šílenství. Kdyby byly tyto pasáže více propracované na úkor dalších zmiňovaných prvků, jednalo by se ve výsledku o kvalitní duchařskou záležitost, ze které by čišela autentičnost a autorův um vystihnou genius loci. Bohužel tak to není a Deník kastelána proto zůstává ve škatulce podivné žánrové i tematické mišmaše, z níž se čtenáři tak maximálně zatočí hlava. Pokud se přeci jen rozhodnete vyzkoušet tento debut, doporučuji tak učinit v povedeném audioknižním provedení. Vypravěčem je Jaroslav Plesl, jehož hlas velmi dobře sedí k hlavnímu hrdinovi, je hluboký, příjemný a také tak trošku mrazivý. Méně nadšená jsem z klavírních hudebních předělů, ty podle mě naopak atmosféru trochu sráží neb jsou na můj vkus místy až příliš veselé.... celý text

Aristokratka u královského dvora 2020, Evžen Boček

Série bláznivých příběhů z Kostky doposud patřila k mým docela oblíbeným oddechovkám. Vždycky jsem samozřejmě souhlasila s výhradami, které odpůrci často uvádějí – ano, ten humor je až příliš na sílu, ano, je to uměle natahované a ano, Boček se opakuje a těží z toho, ale až u tohoto dílu mi to začalo najednou vážně vadit. Příběhová linka už pokulhává opravdu hodně a situace, u kterých jsem se dříve alespoň pousmála, mi teď připadaly naprosto nesnesitelné. Nejhůře nesu proměnu samotné Marie, protože právě ona mě na celé sérii bavila asi nejvíce. Svou praktičností, chladnou hlavou, snahou urovnat všechno a všechny. V tomto díle se z ní stává ukňouraná rozmazlená povrchní fiflena, a protože nemáme moc příležitostí sledovat pro mě taky celkem zajímavé postavy pana Spocka a Josefa, už mi nezbývá nic moc, nad čím „jásat“. Trochu se tak obávám, že se odteď zařadím k onomu zástupu odpůrců, kterým už fakt leze krkem to opakující se schéma a množství krátkých knížek, jež nutí lidi utrácet peníze za něco, co za to fakt nestojí. Ještě, že alespoň na závěr mohu dodat, že audiokniha si svou kvalitu drží a Veronika Khek Kubařová v roli vypravěčky je tak tím opravdu posledním, proč si možná i přes své nářky někdy v budoucnu ještě pokračování vyslechnu. Nebo si dám aspoň z nostalgie ten první díl, ten je totiž vážně zábavný.... celý text

Soběstačný 2020, Zuzana Dostálová

Kniha Soběstačný v sobě na první pohled obsahuje mnoho prvoplánových premis – rozvod, neuspokojivý vztah s „macechou“, nemoc, stáří, proměnu dítěte v teenagera – Zuzana Dostálová je však na rozdíl od jiných v současnosti vydávaných autorek (Soukupová, Hůlová) zpracovává poněkud odlišnou optikou. Mladý Štěpán totiž absolutně vypadává ze škatulky takového toho typického teenagera, který má všechno na háku a každého jenom sere, aby na sebe upozornil. Naopak, on je vlastně ze všech protagonistů knihy tím nejvíce dospělým. Jeho snaha za každou cenu rychle dospět, aby se stal plnohodnotným členem společnosti rozbrnká emoce i těch, co mají srdce z kamene a donutí zamyslet se nad štěstím a přepychem, v němž většina z nás žije. Autorka do příběhu velmi elegantně vplétá témata všední (únavná práce v Bille, nechuť jíst blafy, které nám předhazuje někdo jiný, první vztah), ale i ta závažná (nemoc, obtěžování dětí, kontroverzní otázka léčitelství a další). Byť se pro lehkost stylu může zdát kniha celkem odpočinkovou záležitostí, právě tematickým záběrem čtenáře pěkně potrápí. Má potenciál oslovit širokou čtenářskou základnu, neboť je (jak už bylo řečeno) stylisticky přístupná a zároveň si v ní každý najde námět, který mu bude blízký nebo se u něj alespoň zamyslí. Ačkoliv je jistě adresována spíše dospělému čtenáři, nebála bych se Soběstačného podstrčit i teenagerům, zejména těm žijícím bezstarostným a snad i trochu rozmazleným způsobem života.... celý text

Nejkrásnější pohřeb Jana Huga 2020, Lukáš Csicsely

Už název knihy napoví, jak to s dandym Janem Hugem asi dopadne a skutečně, jeho pohřbu se zúčastníme hned v prologu. K události ale vedla celkem zajímavá a nevšední cesta, na kterou se s protagonistou vydáváme. Autor postavil celou zápletku na jednoduché, a přitom geniální myšlence – co kdyby všechna ta naše úsloví a nářečí platila beze zbytku? A tak se v průběhu čtení dozvídáme, jak to dopadne, když někdo někoho vytahá za ucho, když se někdo nacpe k prasknutí, nebo když někdo někomu daruje své srdce. Tahle svěží groteska má určitě potenciál rozčeřit vody jinak poměrně vážné současné české literatury, zajímat by mohla příznivce Saturnina či cimrmanovských příběhů. Najdeme v ní originální humor, bláznivý roadtrip i romantickou zápletku. O grafickou podobu knihy se navíc postarala Ilona Polanski, takže se rovněž jedná o dílko kvalit estetických. Netvrdím tady, že by mi Nejkrásnější pohřeb Jana Huga zůstal v hlavě dlouho ač je příběhově i stylisticky nápaditý, můžu ho ale s klidným srdcem doporučit všem, kdo hledají oddychovější četbu, která ale v žádném případě nezavání nějakou laciností nebo prvoplánovým humorem.... celý text

Druhé město 2005, Michal Ajvaz

Při čtení knihy mi okamžitě naskočila paralela s Nikdykde. Druhé město Michala Ajvaze nicméně funguje na trochu jiných principech než gaimanovský Podlondýn. Je mnohem více abstraktní, nemá pevně fungující strukturu ani pravidla, fantasknost a autorova imaginace zachází ještě dál. Metafory a malebné popisy se vrství jeden na druhý až čtenář dojde k pocitu, jestli příběh samotný ještě vůbec drží pohromadě a někam směřuje, nebo jestli už se jen nebrodí autorovou bezbřehou fascinací vlastními myšlenkami a výjevy. V podcastu Do slov jsem slyšela trefné přirovnání ke Carrollově Alence v říši divů, do té doby mě nenapadlo, ale je více než na místě, u obou autorů totiž máte s prominutím nutkání položit si otázku, jestli si náhodou před psaním něco „nešlehli“ a je jen na vás, jestli na jejich hru přistoupíte či nikoliv. Zajímavé je, že v případě Alenky jsem se chytla a považuji ji za jednu z nejdivnějších, ale zároveň nejgeniálnějších pohádek, kdežto Druhé město mě v tomto ohledu nechalo zcela chladnou. Jistě si z něj odnesu pár výjevů, které mi prostě zůstaly v hlavě, celkově na mě ale způsob vystavení příběhu působil docela násilně, příliš vykonstruovaně, a naopak nedostatečně vypointovaně. Kniha poprvé vyšla už v roce 1993, nyní byla vytvořena audiokniha namluvená Michalem Čevorou, který se k ní jako interpret rozhodně hodí. Druhé město je dle mého kniha ambivalentní, pokud máte rádi urbanfantasy a chcete si přečíst něco nekonvenčního, pak by vás zaujmout určitě mohlo, pokud jste spíše na realistické příběhy a máte rádi pevnější strukturu děje (jako já), ruce dál.... celý text

Normální lidi 2020, Sally Rooney

Sally Rooney jsem si začátkem minulého roku zamilovala díky Rozhovorům s přáteli. Ta kniha adresovala přesně ta témata, která pro mě byla v danou dobu aktuální. Normální lidi nejsou stylisticky určeny mladšímu publiku, tematicky ale ano, proto věřím, že co já našla v Rozhovorech s přáteli (partnerské, milenecké otázky), najdou mladší právě v této novince. Postavení jedince mezi vrstevníky, první láska, sex, uvědomění si vlastních pocitů, myšlenek, tužeb, řešení komplikovaného vztahu, kdy neumíte být s nikým jiným, ale zároveň být s daným člověkem je tak zatraceně těžké… Podobně jako v předchozí knize Rooney adresuje témata zejména skrze dialogy hrdinů, častokrát se člověk při čtení přistihne, že uvažuje nad něčím, co ještě před chvíli neměl vůbec v hlavě. Příběh samotný je pozvolný, opravdu jde spíše o vztahovost, o dynamiku přátelství a lásky dvou lidí. Jste-li čtenáři akčního rázu, v tomto směru asi narazíte. Přestože se mi Normální lidi líbily o poznání méně než Rozhovory s přáteli, přičítám to spíše době, kdy ke mně ty dané knihy přišly, být mi 18, věřím, že bych měla hodnocení přesně obrácené. Rooney se rozhodně řadí mezi autory, které budu mít nadále v hledáčku, umí vystihnout problematiku tužeb dané generace a právem je považována za hlas „mileniálské generace“. Normální lidi jsem poslouchala v audio provedení namluveném Terezou Dočkalovou. Tu jsem nedávno vychvalovala až do nebes pro její interpretaci Prasklin Kláry Vlasákové a musím říct, že i podruhé mi sedla. Díky jejímu „odosobněnému“ hlasu vynikají jednotlivé dialogy a nemáte potřebu se stavět na ničí stranu, prostě přijmete perspektivu, kterou daný protagonista nahlíží na svět a chvíli se nad ní zamyslíte.... celý text

Věci, na které nastal čas 2020, Petra Soukupová

Tak jo, tahle kniha vám buďto zaleze pod kůži anebo ji přetrpíte, nic mezi tím. Já patřím ke druhé skupině. Ano, Soukupová umí budovat charaktery, ano Soukupová umí popisovat stereotyp, který většina z nás žije a nechce žít, ale co dál? Přečtete-li si několik jejích knih, motivy se začnou omílat a byť zůstává obdivuhodné, že věrohodně popíše muže s krizí středního věku stejně tak jako jedenáctiletou holku, která ze všeho nejvíc touží po domácím mazlíčkovi, prostě si jejich osudy přečtete, na chvilku k nim přilnete, knihu zaklapnete a končíte. Byť se to mnohým bude zdát jako vyhrocený soud, já zkrátka nechápu, proč bych měla strávit pět hodin čtením knihy, která mi dá asi tolik jako zhlédnutí dvou dílu nejmenovaného seriálu… I tam jsou přeci ty charaktery uvěřitelné a jdou „až na dřeň“, což je přirovnání, jež snad u téhle knihy každý používá. Nechápejte mě zle, od příběhu dostanete přesně to, co slibuje, takže nač si vlastně stěžuju, jen pro mě je to prostě málo, já potřebuju, aby kniha měla nějaký přesah – společenský, historický, stylistický, to je jedno, ale nějaký… Poslouchala jsem jako audioknihu, které formálně nemám co vytknout, každého ze čtyř hlavních hrdinů namluvil někdo jiný, což je příjemné osvěžení, ale když vás prostě nezaujme příběh, ani dobře zpracovaná audiokniha to obvykle nezachrání, bohužel i v tomto případě. Jistě je ale na místě pochválit grafickou úpravu, Pecina je zkrátka třída a jeho práce nezaměnitelná :)... celý text

Růže pro Algernon 2016, Daniel Keyes

Ke klasikám se vždycky dostanu jen jednou za čas. Pravidelně je mým novoročním předsevzetím, přečíst jich více, ale nakonec obvykle dostanou přednost novinky. Absolutně nechápu, proč tomu tak je, protože pokaždé, když po klasice sáhnu, stojí to za to. Růže pro Algernon není výjimkou. Příběh Charlieho Gordona chytne za srdce a odhalí skrytá zákoutí našeho chování, kterému normálně ani nevěnujeme pozornost. Přestože by hlavní dějová linka spadla žánrově spíše do sci-fi, já knihu mnohem více vnímala jako příběh o mezilidských vztazích na mnoha úrovních. Je to o přátelství, o touze milovat, o neschopnosti sblížit se sexuálně s osobou, která pro nás znamená víc než kdokoliv jiný, o tom, jak na sebe lidé umějí být zlí, o pohrdání, nadřazenosti a spoustě dalších témat, jež jsou nakonec mnohem podstatnější než samotný experiment se zvýšením IQ. Paralela Charlieho s myší Algernon je úchvatně zpracovaná a velmi dojemná. I fyzickou knihu bych bez váhání hodnotila „plným počtem“, chcete-li ale posunout svůj čtenářský zážitek na úplně jiný level, zvolte audioknihu namluvenou Janem Potměšilem. Herec je s charakterem Charlieho Gordona neodmyslitelně spjat už díky divadelnímu představení a z audioknihy je toto spojení neuvěřitelně cítit. Snad nikdy jsem neposlouchala příběh, kde by mi narátor tak moc seděl k hlavní postavě. Potměšil umí tak přesně intonačně vystihnout Charlieho rozpoložení a jeho momentální míru IQ, že poslech je skutečnou lahůdkou, která ještě posílí výsledný dojemný zážitek. Bez váhání se tak Růže pro Algernon řadí mezi nejlepší knihy tohoto roku a věřím, že s odstupem času i mezi to nej, co jsem vůbec kdy přečetla.... celý text

Vše, co jsme si nikdy neřekli 2016, Celeste Ng

Samotný příběh je odstartován nalezením těla šestnáctileté Lydie, což naprosto zdrtí celou rodinu Leeových. Ani jeden z rodičů nevěří, že by si jejich dcera sáhla na život sama, probíhající vyšetřování však nenaznačuje opak. O jednom možném podezřelém ale ví Lydiin bratr a neváhá zajít tak daleko, jak bude potřeba, aby se domohl spravedlnosti. Byť se tedy kniha na první pohled jeví jako thriller ve stylu Zmizelé, toto zdání už snad nemůže více klamat. Ve skutečnosti Vše, co jsme si nikdy neřekli nese naprosto oprávněně svůj název, neboť o víc než cokoliv jiného, se jedná o velmi komorní příběh jedné rodiny, v níž každý má své touhy a tajemství. Problémem je, že snad žádná z tužeb protagonistů nebyla nikdy naplněna, o těchto pocitech se však striktně mlčí. Nikdo se tak nezajímá o Nathovu potřebu prosadit se a stát se úspěšným, a to i přesto, že ve škole dosahuje nadprůměrných výsledků; o Hanninu touhu po obyčejném objetí; o matčinu nikdy nezahojenou křivdu, kdy se kvůli těhotenství musela vzdát studia či o otcův celoživotní zápas s odmítáním jen kvůli barvě kůže. Stylisticky a vlastně i příběhově mi kniha neuvěřitelným způsobem připomínala můj oblíbený Medvědín od Fredrika Backmana a její čtení na mě mělo podobný úzkostlivý účinek. Je to jeden z těch pomalejších příběhů, kdy jsou karty vykládány postupně a opatrně, jednotlivé informace jsou pečlivě vrstveny, až se vytvoří plastická mozaika, ve které má každičká věta své místo. Máte-li rádi komornější příběhy odhalující tajemství, tohle je trefa do černého.... celý text