Sorrow přečtené 587

Podvolení 2015, Michel Houellebecq

Se jménem Michel Houellebecq je už asi neodmyslitelně spjato slovo kontroverzní. Nečetla jsem snad jedinou recenzi, ve které by toto slovo nefigurovalo a už vzhledem k anotaci příběhu, se asi není moc čemu divit. Autor náměty svých knih bodá do vosího hnízda, opakovaně kritizuje moderní společnost a zejména francouzské politické poměry. Ve svém nejslavnějším románu Podvolení zachází tak daleko, že raději nechá vyhrát islámskou politickou stranu, než aby se k moci dostala pravicově založená Marine Le Penová. Houellebecq se nezdráhá využívat skutečných reálií a pouze je doplňovat smyšlenkami, čímž jsou jeho knihy o to naléhavější a uvěřitelnější. Stejně jako v mnou předchozí čtené knize, Serotoninu, oceňuji, jak perfektně zvládá vytvořit paralelu mezi úpadkem jedince a celé společnosti. Pro jeho rukopis se jedná o velmi charakteristický motiv, který si užívám, přestože ho používá opakovaně. Druhou (a zdaleka ne poslední) autorovu přednost spatřuji ve schopnosti morálně pozlobit čtenáře na místě, kde by to zdaleka nečekal. Přestože jsem měla pocit, že mám na islám celkem ukotvený názor, Houellebecq dokázal přijít s argumenty, u kterých jsem si říkala, že na tom náboženství tedy asi něco bude, notabene pokud bych knihu četla z pozice muže. Zvlášť mě zaujala myšlenka předstíraného perfekcionalismu v našich životech – žena, než odchází z domu, se obvykle nalíčí, hezky obleče a upraví – působí tak přitažlivě a sebevědomě na své okolí, pak přijde domů, „masku“ sundá a před manželem pobíhá v teplácích a rozcuchaných vlasech (ne, že by na tom bylo něco špatného, jen mě to zkrátka popíchlo zamyslet se, zda by občas nestálo za to, zkusit to naopak). Celkově mi autor opět dokázal, že mě jeho kompozice příběhu prostě baví, nutí k zamyšlení, občas pobaví, občas rozzlobí, každopádně na mě nějak emociálně působí, což je podle mého známka dobré knihy. Na tomto místě mohu doporučit i audioknižní zpracování namluvené Igorem Barešem s vhodně zvolenými „náboženskými“ hudebními předěly.... celý text

Praskliny 2020, Klára Vlasáková

Klára Vlasáková hned v několika rozhovorech uvedla, že k napsání knihy je potřeba silné téma, téma, o kterém je třeba hovořit, které ve spisovateli dřímá, až se nakonec dostane na povrch. Mám pocit, že v podcastu Liberatura kromě toho také zmínila, že na procesu psaní ji nejvíc bavil vývoj postav. Oba tyto aspekty dovádí v Prasklinách téměř k dokonalosti. Byť na první pohled může zjevení koule evokovat ve čtenářích nějaké sci-fi čtení, mnohem spíše je kniha společenským románem, který pojmenovává (ale neodsuzuje) fenomény dneška anebo spíše méně či více vzdálené budoucnosti. Velmi oceňuji její práci s důkladným zakomponováním jednotlivých motivů do knihy, některé (např. všeobjímající sucho, praskající beton, nedostatek vody) se v textu mihnou jakoby mimochodem, čímž mi Praskliny připomněly třeba Zlodějku mýho táty Petry Hůlové, jiné (jako přístup k práci, užívání psychofarmak, snaha někam patřit) uchopuje autorka konkrétněji. Celý příběh je pak vystavěn kolem širšího rodinného kruhu. Hrdinové knihy nejsou ani vyloženě kladní, ani vyloženě záporní. Na mě osobně nejvíce zapůsobila Lara. Ta se k ústřední rodině dostala při velmi vážném incidentu, při němž nechybělo málo, aby přišla nejmladší dcera o život. S její charakteristikou si autorka vyhrála nejvíce, díky tomu, že máme možnost nahlédnout i její minulost, můžeme také nejsnáze pochopit její nynější chování. Výraznou osobností je ale i otec Oto, se kterým se podle mého může mnoho lidí vyčerpaných životem docela snadno ztotožnit. V tomto ohledu bych rozhodně doporučila audioknižní zpracování namluvené Terezou Dočkalovou. Její hlas působí sice odtažitě, má ale určitou hloubku, vyzařuje z něj jakýsi apel a je to jedno z nejlepších spojení příběhu (a také postav) a narátora, s jakým jsem se dosud setkala. Velmi vhodně zvoleny jsou také zvukové předěly vyvolávající pocit elektrizujícího napětí, což může souviset jak s koulí samotnou, tak právě sloužit jako paralela k pnutí ve společnosti. V neposlední řadě musím knihu ocenit po stylistické stránce, přestože se jedná o debut, není Klára Vlasáková žádným spisovatelským nováčkem, má za sebou několik povídek a pravidelně publikuje např. pro Salon Práva. Ne každému sednou její svérázné popisy působící zejména na smysly (evokace barev, chutí, pachů, pocitů na kůži) či časté opakování leitmotivu netečnosti koule, pro mě jsou ale právě stylistické aspekty něčím, co posouvá knihu za hranice v současnosti běžně vydávané české prózy. To ovšem samozřejmě činí už i námět samotný. Podobně jako zmiňuje v doslovu knihy Jan Bělíček, mě nenapadá žádná jiná kniha, kromě Jezera Biancy Bellové, která by se Prasklinám byť jen vzdáleně podobala.... celý text

Karanténa 2020, Peter May

Několikrát omílaný názor, zda Peter May skutečně předpověděl celosvětovou pandemii či zda se jedná o marketingový tah, ponechám elegantně stranou a vrhnu se rovnou na hodnocení knihy. Autora jsem si v minulosti považovala především proto, že umí perfektně vybudovat charaktery, zejména jejich pohnutou minulost. V Karanténě se rozhodl pracovat ve velmi krátkém časovém úseku jednoho dne, což vytvoření plastických hrdinů značně brání. Nejen hlavní postava, ale i ostatní účastníci děje působí velmi šablonovitě a plytce, May pro mě zcela nepochopitelně sáhl po profláklých klišé, jimiž se neúspěšně snaží ve čtenáři navodit prvoplánové pocity. Samotná zápletka začíná zajímavě a touha dozvědět se více o oběti i o důvodu její smrti mě držela napnutou zhruba polovinu knihy. Poté se však zvrhává do neuvěřitelné směsice akčního krváku, u kterého je vám zkrátka jasné, jak dopadne. Mizí veškerá pracně vybudovaná atmosféra zničeného města postiženého ekonomickou krizí, kde si lidé bojí podat ruku nebo vystrčit nos z baráku, a to je velká škoda, protože právě tohle bylo na celé knize jednoznačně nejlepší. U samotného závěru nelze než se pousmát nad jeho absurditou. Ani stylisticky mi Karanténa nesedla. Všechny uvedené důvody mě opravňují skutečně si myslet, že text vznikl už před drahnou dobou, a že se z toho May naštěstí vypsal, skoro se mi totiž nechce věřit, že tohle napsal stejný člověk, který stojí za trilogií z ostrova Lewis. V poslední řadě bych se ráda vyjádřila k audioknize namluvené Danielem Bambasem. Zvukové zpracování je fenomenální, předěly kapitol byly vhodně zvoleny, sirény policejních aut, záchranek i hlasů ve vysílačkách podporují celkovou atmosféru Londýna v době krize, naopak se samotnou narací příliš spokojená nejsem. Bambas všechny ostatní postavy kromě detektiva neuvěřitelně přehrává a jeho podání ženských hrdinek mi místy skoro až vykouzlilo úsměv na tváři (ovšem bohužel ten pohrdavý). Kolem a kolem si myslím, že Karanténa je kniha, kterou lze vynechat, určitě však nelze vynechat autorovy další práce a tak, pokud je třeba tohle vaše první setkání s ním, dejte ještě šanci jeho dalším příběhům.... celý text

Dlouhá trať 2020, Viktorie Hanišová

Viktorie Hanišová je etablovaná česká prozaička, která si mou pozornost získala zejména fenomenální Houbařkou. Mnou druhá čtená kniha – Rekonstrukce – už se mi líbila o poznání méně. V povídkovém souboru autorka uplatňuje to, v čem je skutečně dobrá, a proč jsem si její Houbařku velmi oblíbila. Umí výborně vykreslit (narušenou) psychiku svých hrdinů, vybudovat atmosféru a co hlavně, ne vždy vykládá všechny karty na stůl. Ponechává čtenáři tak trochu volnou ruku, a i když nabízí ve svých textech spoustu vodítek, ne vždy je doslovná, což je něco, co maximálně oceňuji. Upřímně jsem nečekala, že by s těmito svými přednostmi uměla až tak dobře pracovat na malém prostoru povídky, opak je ale naštěstí pravdou. Texty jistě vyvolají emoci, a byť jsou některé náměty velmi prvoplánové (zejména Vrátíš se?), jiné zaujmou a zanechají v paměti tak trochu nepříjemný pocit (za mě rozhodně Díra). Celkově považuji Dlouhou trať za soubor zdařilý a hodný doporučení, a to říkám jako někdo, kdo formátu povídky zas až tak nefandí.... celý text

Zlodějka mýho táty 2019, Petra Hůlová

Zlodějka mýho táty je jednou z nejtěžších knih, které jsem kdy četla, a to z mnoha důvodů. Předně samotný námět vyvolává ambivalentní pocity už od počátku. Spíše se kloním na stranu, že Miky je rozmazlený fracek vynucující si pozornost za každou cenu těmi nejšpinavějšími způsoby, můžeme mu to mít ale vážně za zlé? Sama pocházím z rozpadlé rodiny, střídavou péčí jsem si však neprošla, těžko tedy soudit pocity desetiletého dítěte, věřím, že jich existuje mnoho, které to snáší podobně těžce jako Miky. Autorka se snažila zvolit autentický způsob přemýšlení i vyjadřování, což je v první zhruba polovině zajímavý prvek, po půlce už ale neskutečně otravný. Stylistická repetitivnost, zejména pak nadužívání fráze „bulení až v krku“, mi už tak strašně lezla na nervy, že jsem knihu musela na dlouhé dny odkládat, aby se mi neudělalo fyzicky špatně. Na jednu stranu oceňuji, že Zlodějka mýho táty v podstatě neprochází zásadním vývojem z hlediska Mikyho názoru na celou věc, na stranu druhou to opakování motivů, myšlenek a v podstatě i dialogů bylo velmi únavné. A tak se tímto dlouhým intrem dostávám k jádru pudla – já vlastně knihu hrozně cením, protože vyvolává přesně takové pocity, jaké by měla – morální dilema, ambivalentnost, únavu nad opakujícím se a nikdy nekončícím problémem, ale na stranu druhou pro mě bylo její čtení až skoro fyzickým problémem, málokdy jsem zvládla přečíst více než deset stránek najednou. Jistě vím, že vrátit bych se k ní už nikdy nedokázala. Pokud bych však měla vypíchnout jednu věc, která mě opravdu zaujala, byl by to motiv klimatické změny nenásilně vmanévrovaný do příběhu tak, aby neodváděl pozornost, ale zároveň aby byl jasně pojmenovaný. Obávám se, že nejen sucho, ale i všechny ortopedické a jiné podpůrné prostředky, jež Hůlová popisuje, jsou bohužel hrozivou kakofonií nedaleké budoucnosti.... celý text

Jedno obyčejný léto 2020, Mariko Tamaki

Jedno obyčejný léto je komiks, který rozhodně překvapí na mnoha frontách. Byť by se na první pohled mohlo zdát, že je zcela jasně určený mladším dívkám, opak je tak trochu pravdou. Skrývá v sobě mnoho vrstev zabalených do jedné z nejlepších atmosfér, s jakými jsem se setkala. Jednotlivé obrazy se odvíjejí jako smyčka pomalého letního filmu, v němž doslova cítíte žár, slanost vody a bublající problémy schované za masku poklidné letní dovolené. Jillian Tamaki mistrně zvolila nafialovělý tón i časté zařazení celostránkových obrazů, které zpomalují tempo, nutí čtenáře prohlížet pečlivě jednotlivé kresby, z nichž jakoby vystupují zvuky i vůně. Velmi výrazným aspektem příběhu je motiv vody, zpracovaný hned z několika úhlů pohledu. Voda jako možnost úniku, zrádný živel, ale i místo plné zábavy. Obě hlavní hrdinky mají zajímavě vykreslené charaktery, Mariko se podařilo věrohodně zachytit, jak velkou roli může hrát prostý rozdíl jednoho roku v takto citlivém období. Rose už si vlastní tělo a identitu začíná pomalu uvědomovat, věci kolem ní nabývají konkrétních obrysů, je všímavější ke svému okolí. Windy naproti ní zůstává stále ještě částečně dítětem, je více bezstarostná, bezprostřední a svůj zevnějšek příliš neřeší. Komiks tematizuje dívčí přátelství a přerod dívky v ženu, mimo to se jím ale jakoby „mimochodem“ míhají další, neméně důležitá témata – rodinné hádky, lásky a zklamání starších teenagerů, otázky viny, trestu, zodpovědnosti a další. Je skoro s podivem, kolik závažných námětů sestřenice Tamakiovi do komiksu vložily, aniž by jakýkoliv z nich působil nepřirozeně. Jedno obyčejné léto je přesným opakem svého názvu, rozhodně není obyčejné a plně si zaslouží pozornost jakéhokoliv čtenáře, třeba i toho trochu skeptického ke grafickým románům.... celý text

Možná že odcházíme 2007, Jan Balabán

Jsou knihy, u kterých si prostě ani netroufnu hrát na to, že bych je dokázala nějakým způsobem adekvátně zhodnotit. Povídková sbírka Možná že odcházíme je rozhodně takovou knihou. Nedostižnou ve své genialitě. Balabán na tak úsporném prostoru (rozsahově se povídky pohybují mezi čtyřmi a jedenácti stranami) vytváří plastické obrazy bolavé zkušenosti s všeobjímajícím motivem odcházení ve všech možných podobách, které si umíte představit. Načrtnutí charakteru, situace, ponechání vás s tím na kratičký čas a zase pryč. Tolik poetických obrazů, takové rozdmýchání niterného prožívání textu. Miluju tě, Jane Balabáne... Pár ukázek: "Kdyby andělé měli skutečně létat," vysvětloval Michal spíš sám sobě, "musela by jejich kostra být utvářena úplně jinak." Kdyby andělé měli skutečně létat, pomyslela si Věra, proč by potom bůh tvořil ptáky a to jejich hrozné sternum, které vybíhá z hrudi jako hora?" Nula jí byla vždycky podezřelá. Paní učitelka říkala, že nulou nelze dělit, ale lze jí násobit. Tenhle malý kroužek představující nic spolkne i to největší číslo jako nic. Uvnitř v tom kroužku jsou asi stočené celé řady čísel. Jenom se mu sem tam zastesklo po tom srdci, které bilo těsně u jeho srdce a potom přestalo bít. (Obě -i- po -b- v předchozí větě mohou být nahrazena ypsilon a význam se nezmění.)... celý text

Malé ženy 2009, Louisa May Alcott

Malé ženy poprvé vyšly v roce 1868, oblibě se tedy těší už více než sto padesát let. K jejich čtení mě dovedla jednak zvědavost, jak je to možné, a pak také nová filmová adaptace. Velmi záhy po otevření knihy čtenář pochopí podmanivost této klasiky. Alcottová vykreslila charaktery natolik věrohodně, že je k nim okamžitě jednoduché přilnout, obzvlášť pak v rebelce Jo se najde celá řada čtenářek. Rodinné vztahy, vzájemná náklonost, nenásilná romance, milá dobrodružství, ale i vážné momenty – to vše jsou atributy, jimiž román oplývá. Dokáže dojmout, rozesmát i zahřát u srdce, a právě proto bude milovanou knihou už asi napořád. Stylisticky je dílo velmi přístupné, archaicky působí jen narážky na morálku malých slečen – že by se žena měla chovat tak a tak, aby dostála roli dobré manželky a matky, rovněž rozprava Jo se svojí matkou o zvládání zloby a hněvu by asi u dnešních psychologů neobstála. Nejsilnější linkou pro mě byl bezesporu vyvíjející se vztah Jo a Laurieho, předčil dokonce i srdcervoucí osud jedné ze sester. Celý příběh jsem si vychutnala v audiopodobě, kterou skutečně ze srdce doporučuji. Andrea Elsnerová má jeden z nejpříjemnějších hlasů, co znám, každé ze sester vdechla život, aniž by přitom přehnaně přehrávala. Brilantně jazykově zvládla napodobit situace jako třeba mluvení s plnou pusou a povedly se i zvukové předěly. Režijně dokonalé.... celý text

Nová divočina 2020, Jonáš Zbořil

Hned na úvod – neumím „recenzovat“ poezii, to jen aby bylo mezi námi jasno. Podle mě je čtení básní extrémně subjektivní prožitek a co zapůsobí na jednoho, nemusí se vůbec dotknout druhého. Jonáš Zbořil se vás ale dotkne, za to dám ruku do ohně. Ty básně jsou tak obyčejné, až jsou úplně neobyčejné. Ač autor sám prohlašuje, že o přírodních tématech mnoho neví, sbírka jako by vypovídala o opaku – rybenky, invazivní túje, křoví jako kolaborant, prokaryotické organismy, atomy ve tvaru hrušek…Nová divočina je rozdělena tematicky i graficky na tři celky. Část Před usnutím je velmi civilní, plná výjevů z běžného života, láska k manželce, dcerce (za mě nejlepší básně – rybenky, přikládám na tebe ucho, krabí pohyby před usnutím, večeře); druhá část Nová divočina je divoká a zelená, čemuž fenomenálně odpovídá i zvolená grafická úprava (nejlepší – akátů si nikdo nevšímá, křoví, túje); poslední část je zprvu hodně odosobněná, odlidštěná (básně: život napěchovaný v octomilce, hrušky, dálnice, earth 2.0 – která je mimochodem zosobněním vizí o budoucnosti –, vlnění), v úplném závěru se pak ale autor vrací k civilnějším tématům (básně: věčně žíznivý ibišek, letní tábor). Environmentální témata momentálně hýbou nejen společností, ale i literaturou (Logoz, Zlodějka mýho táty apod.) a mně je hodně sympatické, jak s nimi Jonáš nakládá, zcela se totiž ztotožňuji s myšlenkou, že až my nebudeme, příroda si vezme všechno zpátky – my planetu nezničíme, my svým chováním zničíme leda sebe, a to bude právě ten impulz, kdy se Země začne léčit (vždyť: „život je marnivý jako člověk / v eonech času / má dlouhou chvíli / sám se sebou / hraje monopoly“). Miluju tu sbírku a díky díky autorovi za to, že ji napsal! Nejlepší verš, který mi pořád zní v hlavě: „jsou když ty nejsi“.... celý text

Úzkosti a jejich lidé 2020, Fredrik Backman

Fredrik Backman je etablovaný autor, který má na kontě už řadu bestsellerů. Pro jeho práci je typické, že dokáže člověka rozesmát i dojmout třeba i jen v rámci jedné stránky. Nejinak je tomu v případě Úzkostí. Ty začínají sledem velmi humorných výslechů propuštěných rukojmích, z nichž jeden je větší blbec než ten druhý. Nikdo se na ničem neshodne, všichni působí zmateně a hlavně, nikdo nic neví, obzvlášť ne, kde je pachatel. Výslechové dialogy jsou přetínány nejrůznějšími odbočkami do minulosti některých z hrdinů a v druhé půlce se pak retrospektivně vracíme do onoho osudného bytu. V průběhu knihy postupně zjišťujeme, že skutečně nic nebylo tak, jak se zdálo být a humor pomalu ale jistě střídá melancholie a až filozofické úvahy nad každodenními útrapami života. V tento moment dílo skutečně dostojí svému názvu a dává vyniknout nejrůznějším úzkostným nebo až depresivním stavům hrdinů a příčinám, které k nim vedly. Backman zapracovává jednotlivá témata citlivě a byť volí útržkovitý styl odvíjení děje, nakonec kniha působí velmi kompaktně a drží při sobě jako správně seskládané puzzle. Objektivně se určitě bude Backmanovým příznivcům líbit, hodně mi připomněla třeba knihu Babička pozdravuje a omlouvá se. Subjektivně se však musím přiznat, že pro mě právě po velmi zábavné první půlce hodně ztratila dech. Filozofické úvahy jsem si moc neužívala, snad proto, že patřím ke šťastlivcům, a tak jsem s osudy hrdinů nesouzněla. Taky nejsem velký fanda takového toho dovedení všech postav ke správnému (dokonce až šťastnému) konci, závěr pro mě zůstává až příliš patetický. Nejkladněji tak hodnotím linku dvou policistů, tady Backman velmi dobře zpracoval generační postoje obou z nich. Román jsem si vychutnala v audiopodobě, o naraci se postaral Otakar Brousek ml., který se u zpracování jednotlivých hrdinů skutečně vyřádil. Pochválit je zapotřebí režijní práci, protože udržet intonaci tolika lidí muselo dát sakra práci. Audioknihu proto hodnotím kladně i když i tady se musím přiznat, že už to pro mě po půlce ztrácelo kouzlo.... celý text

Eleanor se má vážně skvěle 2017, Gail Honeyman

Premisa sice slibuje introvertní holku, která je svá, každého utře a absolutně ji nezajímá, co si o ní kdo myslí a ono to dokonce na začátku vypadá, že to tak bude. Velmi záhy se ale Eleanor seznamuje s Raymondem a začne se odvíjet jedna z nejpodivnějších psychologických proměn hrdinky, se kterou jsem měla tu čest. Šedá myška se během několika stránek mění v bojovnici, z ženy, jež by ještě před chvilkou na žádnou party nešla ani párem volů, se stává koordinátorka firemního večírku, koženou vestu a tašku na kolečkách rychle nahrazují podpatky a moderní hadry. To vše se děje nanejvýš klišoidním způsobem. Přidejte si k tomu zcela stereotypní mužské hrdiny – nagelovaného frajírka s příšerným chováním na straně jedné a uťápnutého ňoumu, který je ale přece tak hodný a chápavý, na straně druhé a hned máte koktejl plný pachutě šablonovitosti. Aby toho nebylo málo, autorka nám velmi laskavě objasní, proč je Eleanor taková, jaká je (protože každý introvert ke svému způsobu života musí mít samozřejmě děsivý portrét z dětství), tady ale bohužel narážíme znovu, neboť každému, kdo už četl alespoň dva „psychologické thrillery“, musí být jasné, co se té chuděře stalo. Zabodovat se však autorce daří v linii s matkou, to uznávám. Pomyslnou třešničkou je pak už jen kostrbatá stylistika a za mě bohužel i nepříliš povedené audioknižní zpracování. Petra Špalková se k mým oblíbeným interpretům nezařadila. Na závěr jen shrnu, že naprosto chápu, co kniha chce sdělit – že pomoc těm divným týpkům kolem nás je někdy na místě, a že je to může nakopnout zcela změnit svůj život, a že na to nikdy není pozdě, jenže se mi nelíbí, že tohle poselství autorka předkládá tak strašně šablonovitým a neuvěřitelným způsobem.... celý text

Plachetnice na vinětách 2020, Jiří Hájíček

Plachetnice jsou po Selském baroku mou druhou čtenou knihou od pana Hájíčka. Mám ráda, když se autoři drží některých svých prvků, které jsou v rukopise dobře rozpoznatelné. V tomto případě to znamená prostředí Jižních Čech a hlavní hrdina akademik potýkající se s krizí středního věku. Oba elementy Hájíček i v Plachetnicích skvěle zúročil. K největším kladům určitě řadím precizně vykreslené vztahy v rámci rodiny a s tím spojené generační neshody. Mírně despotický otec neschopný přiznat si, že už na práci na zahradě a kolem domu nestačí, upozaděná maminka, dominantní sestra Veronika i další vedlejší členové rodiny, případně Mariini kamarádi, působí velice plasticky a uvěřitelně. Rovněž samotnou ženskou hlavní hrdinku až s podivem mužský autor přesně vystihl. Atmosférický Český Krumlov díky brilantnímu popisu ožívá před očima. Kapitolou samou o sobě jsou partnerské/milostné vztahy, které protagonistka řeší. Mnohokrát jsem se setkala s názorem, že nejsou uvěřitelné, a že se mužů kolem ní motá přespříliš. Já s tím osobní problém neměla, vlastně docela naopak. Aniž bych chtěla příliš prozradit, tak minimálně dva z potenciálních partnerů jsou více než očekávatelní (starý kamarád a manžel), linie s Adonisem je velmi zajímavým zpestřením, a tak vlastně jediný, kdo mně osobně neseděl, byl Hynek, ale upřímně – i takové typy existují. Závěrečnému rozuzlení vztahových peripetií nefandím, ale to už se pohybujeme v příliš subjektivní rovině. Za slabinu knihy považuji návraty do historie, k příběhům z války i k osobním křivdám, jež se odehrály mezi Mariinými předky, dle mého tyto pasáže až moc odvádějí pozornost od hlavního tématu osamělosti, se kterou se Marie potýká. Už u čtení Selského baroka jsem nebyla příliš ohromena autorovo stylem a bohužel ani Plachetnice mi tento pocit nevyvrátily, neubráním se srovnání třeba s mým milovaným Milošem Urbanem, který, byť je spousta z jeho děl svým tématem taky velmi civilní, používá mnohem květnatější a malebnější sloh. Na závěr se ale vrátím k pochvalám a ta poslední zamíří k audioknižnímu zpracování, které je naprosto fantastické. Marii propůjčila hlas vynikající Vanda Hybnerová, kromě toho, že se k hlavní hrdince skvěle typově hodí i nenásilně intonačně rozlišuje ostatní postavy. Výborně zvládla třeba úsečnou sestru nebo bohémského svéráza Hynka, což velmi dobře funguje v dialozích. Abych ale jen nechválila, anglická výslovnost se opravdu nepovedla (naštěstí v celé audioknize zazní asi tři věty).... celý text

Náš Coney Island 2020, Billy O’Callaghan

Někdy se vám prostě stane, že se do knihy zamilujete ještě předtím, než ji přečtete. Snad jsem to tak měla kvůli nádhernému grafickému zpracování, o které se postaral Jindřich Janíček (Take Take Take), snad kvůli líbivé anotaci anebo díky některým pozitivním názorům (např. od @baruvotavova nebo @janabenesova), každopádně láska vznikla s předstihem. Náš Coney Island je velmi intimní příběh dvou starších lidí, kteří se milují hlubokou a upřímnou láskou. Ta ještě vystupuje v kontrastu s trochu upadajícím prostředím zábavního parku, které je však zvoleno mistrně. Autor velmi dobře vystavěl atmosféru a líbí se mi ta paralela mezi zašlou slávou kdysi velmi živoucího místa a do jisté míry bezvýchodnou situací, v níž se nacházejí protagonisté. Pasáže ze současnosti byly velice intenzivní, niterné. O’Callaghan s něhou a zároveň vážností nastiňuje otázky partnerské krize té manželské, ale i milenecké, popisuje rozporuplné pocity svých hrdinů, otázky morálky, viny, chtíče a na druhé straně uvědomění si následků. Tyto části tvoří knihu, kterou jsem chtěla číst. Bohužel, nebo alespoň pro mě bohužel, je však střídá ještě druhá linka, která nás seznamuje nejprve s minulostí Caitlin a poté Michaela. Naprosto chápu, proč tohle autor do díla zařadil. Nabízí se totiž, že čtenář bude chtít vědět, jak mohla tak intenzivní láska vzniknout mezi dvěma lidmi, kteří už partnery mají, tyto pasáže jsou tak věnovány právě historii jejich manželských vztahů. Osobně ale pro mě tato část tvoří výraznou slabinu knihy. Ani zdaleka nedosahuje takové intenzity jako linka současná a rozbití kontinuity právě probíhajícího pro mě představovalo rušivý element. Mě vlastně nezajímalo, kdo je Michael a Caitlin a proč jsou takoví, jací jsou, pro mě síla knihy tkvěla v jejich lásce, v jejich vnitřním vnímání jeden druhého, v pocitech, které v sobě i po letech dokážou vyvolat. Ač mám tedy k syžetu jisté výhrady, nemůžu knize upřít, že je v určitých momentech velice silná a atmosférická a dost možná se k ní budu vracet. Náš Coney Island je navíc napsán překrásným barvitým jazykem, který je radost číst, za pochvalu určitě stojí také práce překladatele Petra Eliáše.... celý text

Baletky 2020, Miřenka Čechová

Autorka si jako téma své druhé knihy (debutovala v roce 2018 Miss AmeriKou) zvolila tělo a jeho proměny. Nejvýraznějším motivem je samozřejmě samotný balet a tvrdá škola s despotickými kantory, kteří přikazují mladým dívkám, jak mají vypadat, kolik mají vážit, a že tu poslední piruetu ještě určitě zvládnou. Kromě fyzické stránky je tak do značné míry ovlivňována hlavně psychika žaček a mnohé takový nápor neustojí anebo jim prostě jen moc vyrostou prsa, a tak letí. Druhým větším tématem knihy je hledání bratra, který právě prochází přeměnou genderu. Jeho tělo se tak, podobně jako těla baletek, transformuje. Dílo je psáno mou milovanou du-formou, Miřenka tak velmi účinně apeluje na čtenáře. Přesto jsou Baletky psány jakoby s odstupem, chladně, věcně, krátkými větami i v krátkých kapitolách. Textem občas prokmitne i deníkový zápis, a tak, ač autorka upozorňuje na to, že dílo není striktně biografické, máte pocit jako že nahlížíte do něčího soukromí, ale že vás ten někdo nechce pustit zas až tak blízko. Co bych knize vytkla, je určitá repetitivnost řečeného. Při čtení se určitě připravte na to, že o zakrvácených nohách, drilu ve zkušebnách i o bouřlivých večírcích uslyšíte mnohokrát. Ono to má asi své opodstatnění, život na konzervatoři patrně takový prostě byl, jen to na mě v textu už působilo trochu rušivě. Rovněž rovina věnovaná transgenderu mohla jít více do hloubky. Je to zajímavá paralela k proměně těla tanečnic, Čechová tedy mohla rozvinout potenciál tohoto druhotného příběhu. Ač mám ke knize jisté výhrady, musím vyzvednout téma jako celek a pochválit jistě zaslouží i grafické zpracování. Miřenka touto knihou vyslala ostrou sondu a já si jí za to moc vážím.... celý text

Šikmý kostel 2020, Karin Lednická

Kniha pro mě byla extrémně emočně nabitá. Od smutku a slz jsem se postupně propracovala k pochopení i drobným úsměvům. Karin Lednické se podařilo vytvořit plastický obraz polozapomenuté těžební obce s živoucími charaktery, které vám přilnou k srdci ať budete chtít nebo ne. Autorka mistrně buduje atmosféru i samotnou zápletku, volí přilnavý jazyk plný nářečí, u jehož čtení mi plesalo srdce, protože děda je bývalý havíř z Karvinska. To je patrně důvod, proč mi Šikmý kostel tak moc přirostl k srdci, měla jsem pocit, jako bych četla o lidech, které dobře znám, předpokládám však (a hodnocení to podporují), že nezáleží na tom, jestli je vám prostředí blízké či nikoliv, knihu budete pro mnoho jejích aspektů obdivovat tak jako tak. Těžko věřit, že se jedná o debut. Mé kladné hodnocení pak podporuje ještě skvěle zrežírovaná audiokniha namluvená Vilmou Cibulkovou. Narátorka zbytečně nepřehrává, a přesto velmi dobře intonačně odlišuje situace i charaktery. Slezské nářečí vystihla výborně a při jejím zpěvu písně „Sedí muška“ mi naskočila husí kůže neb jsem měla pocit, jako by mi ji zpívala babička. Nemám víc, co bych dodala, než že se mi Šikmý kostel zaryl hodně hluboko pod kůži a netrpělivě vyhlížím další díl.... celý text

Žít jako single 2019, * antologie

Sbírka, která mě zaujala ještě o dost míň než její příbuzný soubor Rodinných povídek. Většinu povídek si vybavuji jen velmi matně a byly mezi nimi i také, které se mi doslova nelíbily (docela překvapivě třeba S. Sin. Sing. Single od mého oblíbeného Urbana nebo Seniorský balet Marka Epsteina). Z těch (za mě) povedenějších kladně hodnotím dost prvoplánovou Žít jako single Hany Lasicové, která tematizuje život čerstvé vdovy, nezklamala ani Petra Soukupová svými Kočkami a rozhodně nejzajímavější, minimálně z hlediska námětu, je povídka uzavírající celý soubor – Poslední pár na světě se rozchází – Tomáše Baldýnského. Ten sci-fi element je dost osvěžující. Celkově nemůžu sbírku bohužel doporučit a potencionálním zájemcům o průřez českou tvorbou bych doporučila raději jiné soubory (třeba Prahu Noir).... celý text

Nikdykde 2006, Neil Gaiman

Neil Gaiman je autor, který mi už poněkolikáté dokázal, že jeho imaginace je zcela bezbřehá a hodná obdivu. Paralela mezi normálním Londýnem a jeho trošku pokrouceným obrazem v podobě Podlondýna je magická a myslím, že zejména pro Angličany velmi přitažlivá. Celý ten svět i na malém prostoru skutečně ožívá a zanechává ve čtenáři jistou stopu. Nikdykde je velkou měrou postaveno také na slovních hrátkách, které se bohužel příliš nepodařilo přenést do českého překladu (na což tedy upozorňuje v doslovu i sama překladatelka Ladislava Vojtková). Milé hříčky začínající už u jména hlavní postavy Doreen – odtud zkratka Door (dveře) - odkazující k její hlavní schopnosti, tak v případě českého překladu Dvířka moc nevyzní. Ač nerada, musím se přiznat, že na rozdíl od autorových ostatních knih, které jsem četla (Hvězdný prach, Koralina), mě nezaujal ani příběh samotný. Vlastně to jediné, co shledávám na celém putování hrdinů zajímavým, jsou právě postavy a prostředí. Obávám se, že je můj úsudek do velké míry ovlivněn audioknihou, protože se mi už podruhé za sebou stalo, že všeobecně kladně hodnocený příběh (před Nikdykde to byla ještě Prašina) načtený Matoušem Rumlem, se mi nelíbil. Nevyhovuje mi jeho práce s hlasem, při snaze upravit ho pro vyjádření odlišných postav sklouzává až k pitoresknosti, přičemž se domnívám, že ani nedodržuje zvolenou intonaci pro danou postavu, což samozřejmě poukazuje i na chybu režie. Mrzí mě, že se mi tak ikonický příběh nedostal pod kůži, ale aspoň si odnáším poučení, že knihy načtené panem Rumlem prostě nejsou pro mě.... celý text

Moře 2010, Pavel Kolmačka

Sbírka Moře mě zatím z Kolmačkovy tvorby zaujala nejvíce. Práce se slovy skutečně nabuzuje zdání rozvlněnosti, pohybu vln a pocitu slaného vzduchu na tváři. Nejsem dobrý hodnotitel poezie, proto doporučuji mrknout na recenze povolaných, jejichž odkazy můžete najít v detailu knihy.... celý text

InTyMně 2019, Markéta Lukášková

Autorku jsem měla možnost poznat díky adaptaci její prvotiny Losos v kaluži skrze Listování. Získala si mě zejména svým smyslem pro humor, proto jsem se rozhodla dát její další tvorbě šanci. InTyMně je kniha přesně taková, jak ji inzeruje anotace. Nostalgická, vtipná, sarkastická, místy bolavá. Ač tedy čtenář dostane to, co čeká, přeci jen musí být po dočtení trošku zklamán. Dvě stě stránek textu, u něhož se sice pousměje, protože „to přece taky zažil“, nezanechává vlastně nic… Jako hodně oddechová záležitost místo Ulice, když potřebujete vypnout asi dobrý, já však hledám v literatuře něco víc. Nic to ale nemění na mých sympatiích k autorce a snad dám i její více románové tvorbě do budoucna šanci.... celý text

Život lidí, zvířat, rostlin, včel 2018, Pavel Kolmačka

Pokud se nemýlím, tak mám za sebou svou úplně první sbírku básní od současného autora. Mám pocit, že budu muset ještě hodně čtenářsky vyrůst, abych dokázala docenit krásu lyriky, protože jsem prostě příběhová, Kolmačka se mě ale dotkl svými tématy, v nichž převládá fascinace přírodou a láska k vlastní rodině v kontrastu s trochu apokalyptickými vizemi budoucnosti.... celý text