Sorrow přečtené 587

Betonová zahrada 2020, Ian McEwan

Myslím, že po přečtení Betonové zahrady se všichni do jednoho shodují v názoru, že se jedná o jednu z nejkontroverznějších a nejvíce znepokojujících knih vůbec. Člověk si v průběhu připadá velmi zvláštně, jako by pozoroval něco zvráceného, od čeho chce odtrhnout zrak, ale nemůže. Smrt rodičů zasáhne každého ze sourozenců jinak. Autor velmi úsporně, a přesto precizně zvládl vykreslit čtyři rozdílné charakterové rysy, z nichž mi nejvíc učarovali chlapečtí hrdinové – „špíňák“ (jak jsem si ho pro sebe pojmenovala) Jack a nejmladší Tom. Přestože čtenáři v hlavě utkví zejména závěrečná scéna, skrývá toho v sobě dílo mnohem víc – otázky morálky, sexuality, dospívání, vyrovnání se s rolí hlavy rodiny… McEwan umí výborně na malém rozsahu vybudovat atmosféru a navodit neopakovatelný vnitřní pocit. Hutnost letních dní, žár rozpáleného betonu, bzukot dotěrných much – to všechno ze stránek doslova sálá. Krátký výsek času, který strávíte s hrdiny, jež byste reálně asi potkat nechtěli a velmi bizarní situace, jíž čelí, dělá z Betonové zahrady dílo, z něhož je vám špatně, ale nikdy na něj nezapomenete.... celý text

Pískový vrch 2015, Joanna Bator

Polskou literaturu vůbec neznám, pokud se nemýlím, byla Joanna Bator mou první čtenou autorkou z této oblasti. Z oblasti, která by mi, díky mým kořenům, měla být paradoxně dost blízká. Zarážející pro mě bylo (ač asi nemělo), jak strašně podobný byl historický vývoj náš a našich sousedů. Všechny ty odkazy, které se knihou mihly, mi evokovaly vlastní dětství. Autorka na bezmála 400 stranách vskutku umně spletla příběh, jehož hlavními hrdinkami jsou ženy. Ženy různých názorů a ideálů spojených rodinným poutem. Kolorit charakterů působí neskutečně realisticky a byť převládají šablonovité postavy, mnohdy i ony překvapí. Dlouho jsem se nesetkala v románu s tím, že by autor budoval tempo tak nahodile – když už jsem měla pocit, že všemu rozumím, že už bylo odhaleno vše podstatné, že teď už jen v poklidu dočtu ke konci – Bator tasí téměř v závěru další eso z rukávu a jsem proto moc ráda, že vznikl další díl. Tematicky pokrývá otázku pře/o/dosidlování (dosaďte si, jakou předponu chcete) specifické oblasti Slezska poznamenané těžbou uhlí, generačních rozdílů, genderu a názorů na něj, náboženství a vnímání církve a mnohých jiných. To vše spolu se specifickým barvitým jazykem plným neočekávaných metafor, přirovnání, slovních hříček i kousavého humoru činí z Pískového vrchu jednu z nejoriginálnějších knih, jaké jsem kdy četla. Nejsem v tomhle ohledu až tak všímavá a určitě by si více překladatelů zasloužilo v recenzích „kredit“, tentokrát si ale neodpustím vypíchnout Ivetu Mikešovou jmenovitě.... celý text

Ke dnu 2017, Anna Bolavá (p)

Román Ke dnu volně navazuje na autorčin debut Do tmy, který byl v roce 2016 ověnčen Magnesií Literou. O kvalitách knihy jistě svědčí už jen fakt, že i podruhé se Bolavá objevila mezi nominovanými (2018), nicméně nominaci neproměnila. Oproti prvotině ohledává širší plejádu charakterů, z nichž vlastně nikdo není hlavní postavou. Zápletka tak stojí zejména na dynamice mezi nimi – ze směsice roztodivných obyvatel maloměsta lze jmenovat např. matku tvrdě pracující v masokombinátu, její tak trochu smradlavou dceru, podivnou neurotickou ženu navracející se do místa svého dětství nebo lékaře, jehož žena byla nalezena mrtvá a jehož milenka má zanedlouho přivést na svět dítě. Podobně jako v knize Do tmy má i tento román silnou atmosféru. Odehrává se v předadventním čase a ze stránek doslova čiší sychravé počasí, mystické mlhy i vlhkost bažin. Bolavé se do poměrně jednoduché linie příběhu daří vklínit důležitá témata vztahu matky a dcery, pocitů samoživitelky s nedostatkem financí, vztahů na maloměstě, kde každý zná každého a má o něm svůj názor, rozdílů mezi privilegovanou a středostavovskou třídou nebo (ne)vyrovnání se s následky potratu v rámci rodiny. Jazykově poměrně standardně odvyprávěné příběhové linie přetínají lyricky vyznívající pasáže Hany (ženy, která se do města navrací se svou nemocnou matkou), takže kniha ve výsledku působí stylisticky zajímavě, a přesto velmi přístupně. Byť tedy román nabízí v podstatě vše, co od kvalitního titulu čekám, nemohla jsem se v průběhu čtení ubránit pocitu, že je toho v jedné knize přeci jen trochu moc. Jednotlivá témata mnou spíše proplula a nezarezonovala zdaleka tolik jako v debutu Do tmy, který je v podstatě monotematický a monocharakterový. Tentokrát z nižšího hodnocení viním i audioknihu, kterou trochu nešťastně namluvili Miroslav Táborský (toho sice mám ráda, ale nehodil se mi k atmosféře příběhu) a Simona Postlerová (ta mi nesedí obecně, což je samozřejmě moje subjektivní vina). Domnívám se, že by bylo vhodnější zvolit pro stěžejní obsah ženský hlas, určitě bych se nezlobila třeba za Anitu Krausovou, která fenomenálně namluvila právě předchozí knihu, nebo celou škálu herců, z nichž by každý propůjčil hlas jiné postavě. Na závěr už snad jen pro formu dodám, že určitě není třeba číst Ke dnu až po Do tmy, ale není to na škodu.... celý text

Medvídek Pú (20 příběhů) 2020, A. A. Milne

Medvídek Pú byl jednou z mých nejoblíbenějších dětských knih, teď se stal první knížkou, kterou jsem sama přečetla svojí holčičce :)

Hornické vdovy 2019, Kamila Hladká

K hornictví mám úzký vztah, můj děda je bývalý havíř a jsem ráda, že na toto téma v poslední době narážím v literatuře čím dál tím častěji (kromě všem známého Šikmého kostela, např. v knihách Vytěženej kraj nebo (okrajově) Pískový vrch). Kromě toho jsem se nedávno stala matkou, tak si asi dovedete představit, jak těžké pro mě (ale zdaleka nejen pro mě) musí být takovou knihu číst. Bez mučení přiznávám, že hned první dva rozhovory mě emočně úplně sebraly, a dokonce jsem přemýšlela, jestli to na mě není až moc. Pak ale zvědavost a nadšení nad tím, jak „ležérně“ (tohle slovo se v kontextu tak vážného tématu vážně nehodí, ale já si neumím pomoct) jsou rozhovory vedeny vyhrály a já Hornické vdovy dočetla. Byť jsou samozřejmě všechny příběhy vybraných žen hrůzostrašné, ty první dva/tři už nic nepřekonalo. Přidanou hodnotu vidím v tom, že se Kamila Hladká rozhodla zpovídat vdovy napříč generacemi a my tak můžeme pozorovat, jak se samotné hornictví a názor na havíře proměňovalo. Zatímco v době socialismu se jednalo o vážené povolání (o tom dodnes slýchám právě z úst prarodičů) a bylo mimořádně dobře placené, dnes je to zaměstnání jako každé jiné a riziko, které horníci každý den podstupují není již platem vyváženo. Na závěr chci pochválit výjimečně povedenou grafickou úpravu vedenou v tónech šedé a růžové a neodpustím si pár pasáží: „Měla jsem dvacet jedna, Frantík necelých dvacet dva a syn deset týdnů. Doktorka do mě cpala tabletky na uklidnění, byla jsem jak nafetovaná. Celou dobu jsem seděla na té Dukle, dokud ho nevytáhli.“ „Po obědě jsem vždycky jen vzala kočárek a jela na hřbitov.“ „Květo, ti havíři tam jsou. Je to zaplynované, museli je zazdít, aby to nevybuchlo.“ „V té rakvi není žádný Laďa, oni shořeli.“... celý text

Potápěč 2021, Jeff Lemire

Jeff Lemire si mě naprosto podmanil svou ságou Essex County, kterou jsem četla loni. Doposud jsem se ještě nesetkala s povedenější grafickou podobou komiksu a co víc, autor ji umí skvěle nakombinovat s emočně vypjatým a výtečně vypointovaným příběhem. Podobně jako v Essex County je středobodem událostí muž nesoucí si v sobě nevyřešená traumata z dětství. Ani tady nechybí motivy střetu vzpomínek a reality, absence komunikace a neschopnosti odpoutat se od minulosti a jít dál. V Potápěči hraje významnou úlohu mysteriózní zážitek z mořských hlubin, díky kterému postupně spolu s hlavním hrdinou odhalujeme pokřivené události z jeho dětství. Lemire tentokráte šetří slovy ještě o poznání více než ve zmiňované sáze, o to pečlivěji lze ale „číst“ mezi jednotlivými panely. Jako neerudovaný člověk v oblasti kresby můžu jen hádat, jak to, že lze pomocí pár tahů štětce nebo fixy docílit takové hloubky prožitku, evidentně to však lze. Kromě toho stojí navíc Potápěč na mnoha vynikajících metaforách – „spravování konstrukcí, ale neschopnost spravit vlastní vztahy“, „práce s vysokým tlakem, ale neschopnost vypořádat se s tlakem nadcházejícího rodičovství“, „každodenní ponoření se do mořských hlubin spolu s prozkoumáváním vlastního nitra“. Autor nás v závěru nechá nahlédnout pod pokličku a ukazuje střípky z toho, jak dílo vznikalo – pro mě něco naprosto úchvatného a nepochopitelného. Potápěč je jedním z mých nejlepších letošních knižních zážitků, nenechte si ho utéct.... celý text

Myslete na děti! 2015, Ian McEwan

Sebrat klacek 2021, Petr Borkovec

Petr Borkovec je beze sporu jednou z nejvýznamnějších person současné české literatury. Musím se přiznat, že jsem se dost styděla, že jsem žádný jeho text ještě nečetla a jsem moc ráda, že jsem tento svůj rest skrze Sebrat klacek konečně napravila. Nejsem si sice jistá, zda je vhodné začínat jeho prozaickou tvorbou, když dominuje na poli poezie, co už ale… Sbírka mě udivila (ač neměla) svou poetikou a smyslem pro hru se slovy. Autor naprosto všední věci popisuje naprosto nevšedně, s takovou všímavostí a hloubkou. Činnosti, které každý z nás dennodenně vykonává a nevěnuje jim pozornost v Borkovcově podání ožívají a navozují pocit, jako bychom je právě prováděli. Vzpomínky na dětství, na vesnici, na pozorování brouků jako by patřily samotnému čtenáři. Kniha výrazně působí na emoce a smysly, všimla jsem si, že velmi často na ty sluchové, což je právě možná jedním z těch tajemství autentičnosti. Byť Sebrat klacek doslova podbízí k tomu myslet si, že se jedná o autobiografii, autor tuto domněnku víceméně popírá. Za mě sbírka, která by neměla nikoho minout a těším se, až se do Borkovcovy tvorby ponořím hlouběji.... celý text

Tweety 1956-1963 2018, Věra Jirousová

Věra Jirousová byla bez diskuse velmi zajímavým člověkem, osobně jsem toho o ní mnoho nevěděla, proto s povděkem kvituji životopisnou pasáž. Zaujala mě zejména část, v níž se snažila objasnit svůj komplikovaný vztah s otcem, což se promítalo i v deníkových záznamech. „Tweety“ samotné jsou působivé zejména ve smyslu pokroku myšlení i stylistiky autorky. Podíváme-li se na rok 1956, najdeme útržkovité věty, znuděnou školačku, která si potřebuje občas postěžovat. Jak ale roky míjí, Věřina potřeba vypsat se z nejrůznějších frustrací stoupá a my můžeme pomalu ale jistě tušit zrod významné osobnosti, která si stojí za svým a umí to se slovy. Obecně se při čtení deníků cítím vždycky tak trochu jako voyeur a nejinak tomu bylo v tomto případě, notabene když vyšly posmrtně a byly uspořádány autorčiným synem. Jedná se dle mého o ten typ knihy, v němž si každý najde nějakou zajímavou myšlenku a bude se k ní vracet a přemýšlet o ní třeba i s odstupem let. I já si pár takových našla. Nesmím ještě opomenout zmínit grafické zpracování – linoryty Matěje Lipavského jsou překrásné, výborně vystihují náladu a činí z Tweetů umělecký předmět.... celý text

Na Chesilské pláži 2018, Ian McEwan

Na Chesilské pláži je velmi jemný příběh o hluboké lásce dvou lidí, kterou však velmi výrazně svazují dobové konvence a pojetí morálky. Autorovi se na malém prostoru sto a něco stránek podařilo zachytit vhled do hlav protagonistů, ukazující, jak je komunikace klíčová a jak snadno lze stejný okamžik vnímat úplně odlišně. Křehká nejistá Florence a trochu ješitný nedočkavý Edward, jak příběh skončí je asi víceméně jasné – aktuálnost textu je nicméně téměř až zarážející, zejména v kontextu nedávných kauz (#metoo a obecně otázky týkající se (a)sexuality). Závěrečná hořkosladká scéna chytne za srdce a donutí zamyslet se, jak si občas události z mládí v sobě neseme celý život. Celkově má novela výbornou atmosféru a skvěle zachycuje jeden okamžik, který rozhodne o všem.... celý text

Do tmy 2015, Anna Bolavá (p)

Anna Bolavá stála dlouho na mém seznamu autorek k přečtení. Do tmy je prozaický text, který získal v roce 2016 Magnesii Literu za prózu a splňuje všechna kritéria, která bych od vítězného titulu čekala. Má podmanivou atmosféru, úžasně zachycuje genius loci české vesnice, která v sobě snoubí to staré (divoká příroda, sběr bylin, láska k půdě) s tím novým (zejména lány babišovské řepky) a v neposlední řadě disponuje velmi zajímavou hrdinkou. Má pomalé tempo a svou baladičností mi připomněl Erbenovu Kytici. Bolavá navíc příběh hlavní postavy halí do tajemného hávu, není explicitní a byť v průběhu spřádá nitky, ze kterých si čtenář může vytvořit celkem kompaktní obraz, rozhodně není doslovná, což mám moc ráda. Do tmy jsem poslouchala jako audioknihu, pro naraci byla velmi vhodně zvolena (pro mě do té doby neznámá) Anita Krausová. Její hlas je křehký, jemný, ale i trochu záhadný a zastřený, což perfektně vystihuje náladu textu. Zvukové podkresy evokují pobyt v přírodě, možná jste někdy zažili ten pocit svobody bytí někde sám venku, kdy je člověk na jednu stranu šťastný a na druhou trochu vyděšený, tak přesně tak mi zněly. Kniha i audiokniha rozhodně stojí za pozornost.... celý text

Svolení 2021, Vanessa Springora

Opět se dostáváme k té ošemetné disciplíně hodnocení nonfikce. Vanessin příběh a svědectví je samozřejmě naprosto pobuřující, šokující a zavrženíhodné. Ale… Strohý styl, kterým se ho rozhodla vyprávět má podle mého jen dva póly – buď vám to sedne, protože něco tak strašného, čemu byla dívka vystavená, se přece nedá popisovat barvitě, nebo nesedne, protože se vás to prostě nedotkne (jakkoliv děsivě a chladně to může znít). Já bohužel patřím do druhé skupiny. Na knize mě (a stejně tak spoustu dalších) nejvíc překvapilo, jak normální se vše pro všechny kromě V. zdálo být. Čekala jsem příběh ve stylu Lolity – skrývání, kradmé polibky, vyšetřování policií… Toho tam jsou opravdu jen drobné záchvěvy, převážná část románku byla všem dobře známá, a dokonce snad i podporována. G. M. nechutně zneužíval svých vztahů k psaní románů, Vanessina matka nikterak nezakročila, přední francouzští literáti pokyvovali hlavami. Bavíme se tady o osmdesátých letech minulého století čili nijak stará minulost. Není divu, že vydání Svolení způsobilo senzaci a opravdu věřím, že nyní již žijeme v době, kdy je něco takového (minimálně z velké míry veřejně) neopakovatelné. Ptáte-li se na můj názor, zda si Svolení přečíst, pak řeknu (i přes nízké hvězdičkové hodnocení) ano, protože je to důležitý příběh, ale ve mně osobně slova autorky nezarezonovala tak, jak bych si představovala.... celý text

Homo sapienne 2019, Niviaq Korneliussen

Homo sapienne je zvláštní kniha, důležitá svým obsahem a pro publikum, kterému je primárně určena (autorka je Gróňanka a své dílo dále přeložila i do dánštiny, díky čemuž se mohlo distribuovat na světový trh). Co šokuje v padesátitisícovém Grónsku, bude asi méně šokující pro Středoevropana neb už jsme se (doufám) posunuli a tématika sexuální orientace a transgenderu nám už (snad) není tak vzdálená. Korneliussen vystavěla svůj román do pěti kapitol, v nichž nechá promlouvat vždy jednoho z protagonistů – příběhy přitom elegantně proplétá a vrství vztahové peripetie. Bohužel podle mého názoru působí postavy poměrně ploše a rozsáhlé a komplikované téma je jakoby odbyté a klouže po povrchu. Více ve mně zůstala akorát transgenderová kapitolka. Zajímavé a dynamiku podporující jsou vložené chaty aktualizující obsah a ukazující, jak vlastně něco, co se odehrává mezi řádky konverzace, velmi silně ovlivňuje dnešní vztahy. Pro někoho angličtiny neznalého budou naopak rušivě působit ponechané celkem rozsáhlé a časté anglické pasáže (překlad najdete na konci knihy). Sama si jejich zařazením nejsem moc jistá a dovedu se představit, že kdybych si je neuměla přeložit přímo v textu, bude mě obtěžovat neustálé listování a snaha pochopit jejich význam. Celkově pro mě Homo sapienne zůstává ve škatulce průměr, téma je důležité a bylo fajn nahlédnout, jak k němu přistupují na dalekém severu (ačkoliv celkem nepřekvapivě dost podobně jako u nás), literárně si ale nemyslím, že se jedná o něco jedinečného.... celý text

Národní třída 2013, Jaroslav Rudiš

Rudiš mě baví. Četla jsem jeho Český ráj, a právě Národní třídu a ráda po jeho dalších knihách sáhnu v momentě, kdy chci takovou tu oddechovku, která ale zdaleka není blbá. Jeho příběhy jsou docela banální, hlavní hrdinové poměrně archetypální mužští, a tak předpokládám, že je to hlavně stylistika, pro níž si ho jako autora nesmírně vážím. Národní třída je v podstatě Vandamův monolog směřovaný k jeho synovi, z něhož chce vychovat stejného bojovníka, jakým je on sám. Jediný dialog vede se servírkou Lucií. Příběh i přesto působí velmi dynamicky, autor používá pro něj tolik typické krátké, úsečné věty a repetitivní slova a slovní spojení (cajk, poučit o životě). Vandam je postava tragikomická, stereotypní, a přesto nesmírně plastická. Každý jistě takového Vandama ve svém okolí má. Pointa příběhu je poměrně překvapivá, kam ale vede samotný závěr, je čtenáři víceméně jasné. Národní třídu jsem poslouchala v audiopodobě. Vandama nadaboval Hynek Čermák a panebože, dovedete si vůbec představit větší trefu do černého? Velmi se hodí i k jeho filmovému obrazu. Dialog s Luckou (Kristýnou Frejovou) je velmi dynamický a oba narátoři předvádí svůj um naplno. Audioknihu tedy v tomto případě rozhodně doporučuji, myslím, že příběhu dodává další rozměr.... celý text

Bezhvězdné moře 2020, Erin Morgenstern

Hned v úvodu zmíním, že fantasy není mým šálkem čaje a už vůbec ne, pokud se se jedná o využití motivu příběhu v příběhu. Proč jsem se tedy pouštěla do Bezhvězdného moře ptáte se? Protože Erin Morgenstern je autorkou jedné z mých nejmilovanějších knih – Nočního cirkusu. Ten jsem si oblíbila zejména pro tajemno, magično, lyrický jazyk a podmanivou atmosféru, a tak nějak jsem doufala, že něco podobného zažiji znova v případě její o osm let mladší knihy. Bohužel, nestalo se. Sama se divím, že jsem tuhle přes 500 stran dlouhou knihu vůbec dočetla, když už zhruba v první pětině bylo jasné, že to není nic pro mě. Celý příběh je velmi zamotaný, střídají se vypravěčské i časové roviny a byť ke konci samozřejmě dojde k propojení, celý koncept jako by postrádal určitou lehkost a vlastně i smysl. Anotace slibuje, že hlavní hrdina Zachary odhalí „pravou podstatu svého údělu“, buď jsem tedy nečetla dostatečně pozorně (což je možné, protože mě to prostě nebavilo) nebo jsem ignorant, ale já vlastně zaklapla knihu a v tu ránu nevěděla vůbec nic. Kromě toho, že mi nesedlo samotné téma, jsem bohužel postrádala (nebo si možná jen neuměla užít) i ony dříve zmiňované aspekty, pro které jsem si zamilovala Noční cirkus, a tak nemám v rukávu nic, za co bych dílo pochválila. Ač věřím, že si své čtenáře najde, já čtení považuji za ztrátu času, a to neříkám často…... celý text

Dívka, žena, jiné 2020, Bernardine Evaristo

Dívka, žena, jiné zaujme na první pohled už pro svou neobvyklou stylistiku, Evaristo nepoužívá velká písmena a věty jsou od sebe často odděleny nikoli tečkou, nýbrž vynecháním řádku. Plynulosti a čtivosti textu to ale nikterak nebrání, proto bych s často používaným označením „experimentální próza“ šetřila. V jednotlivých kapitolách sledujeme osudy dvanácti žen různého věku i společenského postavení, spojujícím prvkem je pro ně více či méně tmavá barva pleti a postupné prolnutí osudů. Zpočátku jsem měla trochu problém s orientací v tom, kdo je kdo a jak spolu dané hrdinky souvisí, brzy jsem ale autorčinu stylu uvykla a s nadšením sledovala, jak propojí všechny linky. Příběhy jsou natolik barvité, že je těžké vypíchnout pár těch nejlepších, kniha podle mého funguje tak dobře právě díky celému konceptu propojení osudů a poukázání na odlišnosti „normy“ v průběhu času. Ač si to čtenář tak nějak v koutku duše uvědomuje, je skoro až neuvěřitelné, jakým pokrokem společnost prošla v průběhu několika posledních dekád co se týče vnímání rasy, pojetí feminismu nebo přístupu k genderu. Stále nejsme tak daleko, jak bychom měli být, ale když si připustíme, že před pár desítkami let bylo nemyslitelné pustit černocha v autobuse sednout a před nedávnem stál jeden v čele USA, je jisté zadostiučinění snad na místě. Román Bernardine Evaristo považuji za prudce inteligentní, pokrokový, výtečně stylisticky a tematicky zpracovaný; nechybí v něm hloubavé vážné pasáže, ale ani humor a nadsázka. Oceňuji, že je téma zpracováno velmi komplexně a autorka se nebojí dotknout i záležitostí, o kterých (troufám si tvrdit) heterosexuální bílý člověk nemá moc ponětí (jako třeba domácí násilí v případě kapitoly o Dominique). Doporučit můžu nejen knihu samotnou, ale i její audioknižní zpracovaní. Pro naraci byla vybrána má oblíbená Vanda Hybnerová, té bych snad vytkla (opět) jen angličtinu, ale je jí tam minimálně, takže určitě nepůsobí rušivě. Zvukové předěly kapitol jsou docela bláznivé, ale k celkovému plastickému obrazu příběhů se mi hodily. Audiokniha může být navíc dobrou volbou pro někoho, koho by snad přeci jen rušila ona zmiňovaná nezvyklá stylistika.... celý text

Tyhle fragmenty 2021, Bianca Bellová

Jak už jsem mnohokrát zmiňovala, povídkové knihy je těžké hodnotit. Rovněž v tomto souboru mi spousta zařazených textů splývala, děj jako takový mi zůstal v hlavě doopravdy jen u několika z nich (vypíchla bych za mě nejpovedenější Tyhle fragmenty, Samozřejmě že se podívala, V pěti a Pro otce). Kniha je ale úžasná pro svou celkovou atmosféru. Bellová je zkušená autorka, proto umí na velmi malém prostoru těžit maximum z minima slov. Většina povídek není delší než 10 stran, a přesto navodí genius loci, zaujme svými hrdiny a vytvoří pocit právě prožívaného okamžiku. Autorka navíc využívá svých dalších typických prvků, které známe z jejích delších prozaických textů a sice, že nedělá ze čtenáře blbce a nechá ho spoustu věcí domýšlet, naťukává myšlenky a momenty a nutí zamyslet se nad tím, co čtete. Pointa se často ubere velmi nepředvídatelným směrem a spolu s malebnou, ale přesto údernou stylistikou činí z knihy Tyhle fragmenty sbírku, kterou budu ráda doporučovat.... celý text

Malý život 2017, Hanya Yanagihara

Malý život je knihou, které jsem se vyhýbala jako čert kříži. Jednak z velmi povrchního důvodu (640 stran člověka vyděsí), a pak hlavně proto, že jsem ze všech stran slyšela, že je to pro čtenáře jedna z nejzásadnějších knih života, a že u ní prolili hektolitry slz. Číst dílo s takovými očekáváními je zkrátka těžké, hned na úvod ale můžu prozradit, že jsem se zařadila po bok zástupu fanoušků. Yanagihara velmi pomalým tempem buduje psychologii svých hrdinů, zpočátku působí román takovým nevinným neuchopitelným dojmem a vy si říkáte, tyjo, co na tom všichni mají. Pak ale začnou na povrch vyplouvat temnější události z minulosti, vztahy se propojují a prohlubují a vy si najednou uvědomíte, že vám na hrdinech záleží, místy dokonce víc než na tom, co se děje kolem vás v reálném světě. Malý život stojí na postavách a jejich vývoji, děj je druhotný. Autorka nás provází celými dekádami života svých hrdinů, někdy nás nechá do nějakého roku jen nahlédnout, jindy je popis ucelenější. Pokud se bojíte útržkovitosti, tak nemusíte, a to říkám jako někdo, kdo epizodnost děje nesnáší. V tomto případě dojde k naprosto ladnému propojení všech informací, přesto ale Yanagihara ponechává některé detaily nevyřčené a vy si tak můžete jen domýšlet, čím vším si protagonista Jude prošel. Pokud byste si měli letos na moje doporučení přečíst nějakou knihu, pak ať je to Malý život, pozor však na to, že dílo dost explicitně tematizuje násilí, sexuální orientaci, sebepoškozování a další nelehká témata. Pro mě jsou však stěžejními náměty bezmezná láska a přátelství.... celý text

Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové 2019, Petr Koťátko

Anička, mluvící potok… je kniha neuvěřitelně chytrá. Děti v ní budou spatřovat přesně ty dětské motivy, pro které tento typ literatury vzniká. Laskavé, vtipné postavy, přátelství, dobrodružství, ale i napětí a drama. Dospělák v ní zase ucítí, jak velmi inteligentně Petr Koťátko pracuje s narativem. Mistrné spojení minulosti a současnosti domu s úžasným geniem loci, vrstvení psychologie postav i zápletky a v neposlední řadě stylistika, která je v jednu chvíli zábavná a svižná, aby ji hned vzápětí vystřídala skoro až hororová pasáž. Hrdinové si skáčou do řeči, veršují, jsou napjatí, znudění, pobavení a emoce se výborně přenáší na čtenáře. To vše jen ilustrátorsky podporuje autorova dcera Eva Koťátková, která zvolila jemné čisté linky, jež příběh skoro až oživují a některé výjevy jako by byly spíše filmem než jen statickým obrazem. V závěru nechybí fotografie domu, potoka i dalších výjevů, které dílo inspirovaly, což jen přispívá k autentičnosti celé knihy.... celý text

Motýlí kniha 2020, * antologie

Motýlí kniha má překrásnou myšlenku, volná inspirace dílem člověka, který si procházel nemocí, jíž si dokáže jen málokdo představit, navíc v podání takových velikánů současné české literatury. Dílo je nádherně zpracováno, jemné ilustrace Lukáše Musila ve stejném coloringu, jaký mají pak samotné texty, jsou překrásné. Rovněž obálka je velmi povedená. Samotné povídky to mají u mě s hodnocením vždy těžké, málokdy se mi trefí do noty většina z nich a ani tady bohužel nemůžu hovořit o výjimce. Vyloženě jsem se potkala akorát s prací Lucie Faulerové (Vítr s budíkem) a Marka Šindelky (Hra číslo 621). Obě povídky mají tak trochu společné, že je v nich popisovaná nemoc, úpadek člověka, v případě Lucie starého, v případě Marka dětí, což se mi tematicky hodilo k ladění knihy. Zaujal mě i Jonáš Zbořil svou myšlenkou 1. organismu tzv. „Dickinsonie“, jeho povídka je velmi lyrická, aby taky ne, když je vynikajícím básníkem. Ostatní práce mnou jen tak prošly, jsem ale ráda, že jsem skrze antologii vlastně poprvé narazila na práci Anny Bolavé a Petra Borkovce (ano, stydím se).... celý text