Sorrow přečtené 587

Poupátka 2021, Hana Lehečková

Poupátka začínají zprvu docela nevinně, již z anotace či prvních stran je sice hlavní téma jasné, není už ale tak jasné, do jak velké hloubky se ponoří. Příběh nahlížíme trochu naivníma očima mladičké Františky, která pochází z dysfunkční rodiny, je lehce? obézní a nemá mnoho kamarádů. Není proto divu, že inklinuje k divadelnímu souboru, v němž se cítí výjimečně a důležitě. Vedoucí Mirek je toxický člověk skrz naskrz, a právě tyto dva aspekty - tedy pozadí toho, jak a proč se člověk stane obětí manipulace a sexuálního násilí a vykreslení charakteru samotného predátora - se Haně Lehečkové podařilo vykreslit s maximální precizností. Těžko slovy popsat, jak moc důležité je, že tuhle knihu napsala. Přidejte si k tomu sice jednoduchý, ale úderný styl protkaný zdramatizovanými dialogy a máte připravený koktejl diskomfortního, ale skvělého čtení, které nejlepším možným způsobem otevírá téma pedofilie, manipulace, toxických vztahů a křehké psychiky holek, které nejsou v kritickém věku tak úplně "cool".... celý text

Cestou špendlíků nebo jehel 2021, Zuzana Říhová

Zmatek. To je bezprostřední pocit, který jsem po dočtení knihy pocítila. Ihned jsem si začala dohledávat související recenze, abych se přesvědčila, že jsem četla správně, a že mi něco podstatného neuniklo mezi řádky. Asi neuniklo, ale...  Hned od začátku kniha zaujme a zcela pohltí stylistikou. Nedá se jinak, než použít klišé - slova i věty ožívají, působí na vaše smysly a vše popisované, jako byste sami prožívali. Úmorný žár parného léta, otravné mouchy, intenzivní déšť, rozškrábané jizvy nebo ruku strčenou v útrobách rodící krávy. Říhová používá neobvyklá slovní spojení a obraty, její sloh je vybroušený a velmi naturalistický. Zejména v první části zůstává děj samotný spíše upozaděný, ačkoliv čtenář tuší, že se ve vesnici rozehraje něco velice temného. Zprvu není jasné, co se reálně děje, a co se pouze honí hlavami aktérů, po půlce už ale kniha dostává jasnější obrysy a předehra první části plynule přejde v hlavní dějství té druhé. Po celou dobu si přitom Cestou špendlíků nebo jehel zachovává hororovou atmosféru, kterou přiživují úryvky z nejrůznějších starších verzí pohádky O červené Karkulce. Právě ta se nakonec ukazuje být stěžejním narativem a skze ni autorka metaforicky dokazuje, že vlk se schovává v každém z nás a jaké to má následky, vypustíme-li ho na svobodu.  Přestože jsem tedy z knihy svým způsobem nadšená, vrátím se ke svému zmatení z úvodu minirecenze. Byť chápu ono metaforické spojení, přece jen mi, a to dost zásadně, chyběla hlubší motivace obyvatel vesnice. A to je vlastně hlavní a jediný problém, který s dílem mám, a proč ho nemůžu komplexně doporučit.... celý text

Čekání na spoušť 2021, Lidmila Kábrtová

Lidmila Kábrtová je autorka, jejíž tvorbu si bedlivě hlídám už od debutu Koho vypijou lišky. V něm perfektně dokázala, že i na úsporném prostoru umí vykreslit hutný atmosférický příběh. Její první povídková sbírka Místa ve tmě mě zaujala neméně - popisuje osudy různých žen, jejichž životní cesty se protínají. Stejný narativ, jen rozpracovaný více do hloubky, nalézáme právě i v nejnovějším počinu Čekání na spoušť. Osm povídek funguje i samostatně, nakonec je ale propojení osudů hlavních hrdinů opravdu klíčové. Zpočátku má čtenář trochu problém usledovat, kdo je kdo, čím dál v knize ale jsme, tím více jsou příběhy navrstveny a propojeny a k mýlce už snad nemůže dojít. Trochu dvojsečné je to, že každá z kapitol/povídek začíná jako samostatná jednotka a k propojení dochází obvykle až v závěru. Tím pádem tedy každý text funguje sám o sobě, nicméně čtenáři trochu rozbíjí nit pospolitosti příběhu a musí se rozpomínat na to, kdo je kdo. Kábrtová, opět na celkem malém prostoru, obsahuje více než sedm desetiletí a pokrývá širokou škálu různých charakterů i prostředí, od ilegalního přechodu hranic v době nejtužšího komunismu, přes pařby v klubech až po péči o mrtvoly v pohřebním ústavu. Přestože je každá z částí výjimečně dobře vyrešeršovaná, mně jako čtenáři by asi o něco víc vyhovovala větší soustředěnost směrem k postavám, protože byť Čekání na spoušť není objektivně o nic horší než autorčiny předchozí dvě knihy, už docela brzy po dočtení ve mně zůstaly spíše reálie než osudy hlavních hrdinů...... celý text

Na Zemi jsme na okamžik nádherní 2021, Ocean Vuong (p)

Ocean Vuong ve svém prozaickém debutu nezapře básníka v sobě, a proto román, nebo chcete-li dlouhý dopis, Na Zemi jsme na okamžik nádherní upoutá na první pohled zejména jazykově. Je plný neobvyklých slovních spojení, básnických figur a metafor. Velmi výrazně působí na čtenářovy smysly, a pakliže si někdo rád zaškrtává v knihách zajímavé pasáže, přijde si tady rozhodně na své. Poselství sdělení je nicméně neméně důležité, neboť autor popisuje pocity první a druhé generace vietnamských přistěhovalců do Ameriky v důsledku války ve Vietnamu, věnuje se vlastní sexualitě, vnímání rasy, užívání návykových látek a kdo za to nese odpovědnost a řadě dalších témat. Celý Pejskův život ovlivňovaly ženy. Babička Lan, která se živila prostitucí a chlapce miluje a chrání a matka Rose - chladná, násilná ke svému synovi. O otci se mluví jen v náznacích. Dalším důležitým člověkem je Trevor, s nímž se hlavní hrdina setkává při brigádě na tabákových polích. Ten ztělesňuje model bílého maskulinního muže, a když mezi nimi propukne milostné vzplanutí, oba se ke své sexualitě staví zcela odlišně. Tady Pejsek představuje další důležitou rovinu - vnímání násilí. Témata jsou přitom v knize navrstvena tak, že jedno nevyhrává nad druhým, každému je věnováno dostatek prostoru a zajímavý úhel pohledu, ovšem bez zbytečného patosu nebo účelnosti. Oceanu Vuongovi se ve svém prozaickém debutu zkrátka převelice dobře podařilo spojit krásnou vysokou literaturu se silným příběhem.... celý text

Peníze od Hitlera 2006, Radka Denemarková

Peníze od Hitlera jsou možná tou nejnemilosrdnější knihou, jakou jsem kdy četla. S plnou silou odhalují zlo, které je člověk na druhém schopen spáchat. Při čtení zůstane čtenář s údivem zírat na míru nespravedlnosti a křivd, jimž byla mladičká dívka vystavena bez možnosti se bránit. Denemarková je úderná a drží celou dobu linii příběhu zejména v psychologické rovině. Neodbočuje, nepřikrášluje. Živí plastický obraz hlavní hrdinky, která chce dojít spravedlnosti a nelze jinak, než jí fandit. Ona sama má přitom na lidi více než zajímavý názor, to když pronese: „Když všechny, jak tu stojíte a sedíte, postupně sloupnu z kůže, najdu to samé. Nelišíme se.“ Stylisticky je kniha velice náročná, i přes závažnost tématu jsem se proto mnohdy přistihla, že trochu ztrácím nit, čemuž bohužel možná "napomohlo" i to, že jsem příběh poslouchala jako audioknihu. Takto náročný román není asi úplně nejvhodnější na převedení do audiopodoby, ačkoliv charismatická Zuzana Slavíková interpretovala Gitu Lauschmannovou fantasticky, zejména se hodila k jejímu staršímu já. Celkově jsou Peníze od Hitlera knihou, která si zaslouží veškerou pozornost i ocenění, jsou ovšem pro náročného čtenáře a míra brutality snad může být na někoho až moc.... celý text

Mrtvá a živá 2007, Daphne du Maurier

Tak tohle byla čistá dokonalost. Jako obvykle jsem zase (a už fakt nevím proč) překvapená tím, jak klasická díla vážně tnou do živého po všech stránkách. Mrtvá a živá je kniha s fantastickým dějem, který graduje do poslední stránky, výbornou atmosférou prodchnutou tajemnem s nádechem hororu, brilantní psychologickou analýzou postav a v neposlední řadě je zkrátka úžasně napsaná. Po dočtení současných knih mám obvykle po pár týdnech (někdy i dnech ) v hlavě vzduchoprázdno a dovedu si tak maximálně vzpomenout, jestli se mi líbila, nebo ne, u klasik si ale většinou pamatuju nejen děj jako celek, ale i konkrétní scény. Nevím, jak to ti autoři dělali, ale na "seznam povinné četby" jsou skutečně zařazováni právem. Mrtvou a živou beze zbytku doporučuji a jestli si chcete čtenářský zážitek ještě trochu osladit, zvolte audioknihu. Narátorka Lucie Pernetová doteď nepatřila k mým velkým oblíbencům, její hlas je na mě až příliš vysoko posazený a trochu pisklavý. Nyní mě ale přesvědčila, jak fantastickou herečkou ve skutečnosti je. Každou scénu trefila polohou hlasu přesně tak, jak bylo potřeba. Od naivity přechází v rozhodnost a hlavní hrdince svou interpretací doslova vdechla život. Jedna z nejlepších audioknih, které jsem kdy poslouchala.... celý text

Osiřelec 2022, Mira Marcinów

Přestože si hlavní hrdinka uvědomuje toxicitu vztahu se svou matkou, nedokáže se ubránit bezmezné lásce k ní. Byť knihou prokmitávají i pasáže nenávisti, vzteku a nepochopení, neschopnost odloučit se od ní vždy převáží, čímž je ovlivněn celý její život. Autorka díky útržkovité výpovědi vybudovala vynikající sondu do duše osoby, která je si vědoma toho, jak by se (ne)měla chovat, a přesto si nedokáže pomoci a často dělá pravý opak toho, co je správné. Osiřelec je bolavé čtení, stest po matce je velmi hmatatelný, hrdinka jako by vnitřně umřela s ní. Za mimořádně zdařilé pak považuji paralely mezi vznikem a zánikem života a pasáže, v nichž v podstatě dochází k výměně rolí matky s dcerou. Přestože se jedná o emočně náročné čtení, text sám je velmi přístupný a téma je tu a tam dokonce odlehčeno hořkosladkou úsměvnou vzpomínkou. Doporučuji velmi, myslím, že by kniha mohla zaujmout třeba ty, kterým se líbil mnou nedávno taky opěvovaný Ocean Vuong, přestože Mira Marcinów zůstává monotematická. Závěrem jen pochválím mimořádně povedené grafické provedení knihy, takhle kdyby vypadaly všechny, tak si moje estetické já jásá ... celý text

Konec dobrý 2021, Irena Dousková

Zas a znovu - povídky jsou pro mě velmi ošemetným žánrem a aby mnou nějaká zarezonovala a zapamatovala jsem si ji, musela by být jó výjimečná. Bohužel, v případě knihy Konec dobrý, mě až na tu titulní žádná více nezaujala. Ta jediná dle mého názoru obsahuje skutečně grotestní zápletku, která svou absurditou nutí k hořkosladkému úsměvu. Ostatní jsem spíše prolétla a ony mnou. Plochost a obyčejnost příběhů nezachraňuje ani zajímavý aspekt odlišného historického kontextu přisouzený každému z nich. Zkrátka je to jako když člověk zapomene osolit jídlo, sníst se to dá, ale požitek žádný...... celý text

Kdo zabil mého otce 2021, Édouard Louis (p)

Édouard Louis mě nadchl prvotinou, v níž odtajňuje svou sexualitu a prchá z rodného venkova do velkoměsta. Druhá kniha (Dějiny násilí) mě, i přes závažnost tématu, ponechala víceméně chladnou. Na vině je zpracování, které působilo velmi odosobněně. Bohužel i v této novele, byť se autor z velké části navrací k vlastním prožitkům dětství, jsem se zvolenou stylistikou válčila. Celá myšlenka znovuohledání vztahu s otcem je působivá, v první knize je totiž otec vykreslen velice ploše, jako děsivý tyran, macho, který doma nesnese jakékoliv náznaky feminního chování u muže. Nyní Louis buduje mnohem plastičtější obraz, v jehož světle se najednou tento muž mění v místy velmi citlivého člověka. Člověka ovlivněného rodinným pozadím a s vlastními projevy, za něž se pravděpodobně styděl, a proto je na jiných tak krutě odsuzoval. Nicméně abych se vrátila k subjektivnímu problému se stylistikou – i tentokrát jsem měla dojem odosobnění, a to z prostého důvodu nespolehlivosti autorovy paměti a času, který od událostí uplynul. Fragmentární útržky vzpomínek mi sice polidštily otce, nicméně neposkytly mi nějaký hloubavý dojem prožití textu. Ten jako by sloužil opravdu spíše jen jako terapeutická zpověď autora, která je ale čtenáři (nebo alespoň mně) víceméně nepřístupná. Závěrečné odsouzení francouzské vlády vnímám jako nejnaléhavější a nejdůležitější moment knihy, při jehož čtení jsem konečně začala nad řečeným uvažovat a pokyvovat hlavou. Byť předpokládám, že je to víceméně jasné, jen dodám, že tuto novelu nemá cenu číst bez předchozí znalosti minimálně autorova debutu.... celý text

Alenčina dobrodružství v kraji divů a za zrcadlem 2015, Lewis Carroll (p)

Typická Love or Hate kniha. Při jejím čtení je asi potřeba oprostit se od všech očekávání a přijmout proudy myšlenek, které se Carrollovi honily hlavou. Jo i já mám při čtení vždycky pocit, že si něčeho šlehnul, jeho imaginace mě ale baví. Druhá přečtená mojí dceři.... celý text

Manuál pro uklízečky 2019, Lucia Berlin

Po stopadesáté pro jistotu na úvod zmíním, že nejsem „povídková“. Pro vychutnání si díla s ním potřebuji strávit trochu delší čas, Lucia Berlin mi ale nicméně dokázala, že občas, občas objevím poklad, který za to vážně stojí. Snad tomu napomáhá koncepce, kdy jsou povídky sice svébytnými jednotkami, ve finále však tvoří mozaiku autorčina života. Přestože bych očekávala chronologické řazení textů, není tomu tak a já jsem nakonec ráda, neboť jsem díky tomu nikdy netušila, zda se v další povídce vrátíme k jejímu traumatickému dětství, na schůzku Anonymních alkoholiků nebo snad na půdu vysoké školy. Je skoro k nevíře, že za jeden život změní člověk tolik životních rolí. Berlin to rozhodně neměla jednoduché a byť je většina povídek tematicky vlastně smutná a obsahuje mnoho utrpení, při čtení na vás naopak bude sálat nezaměnitelný humor, nadsázka a síla vše zvládnout a na všem negativním spatřit něco pozitivního. Jak už tomu u souborů bývá, některé texty ve vás zarezonují mnohem více než jiné, jako celek je ale Manuál pro uklízečky jedním z těch skvostů, které ráda doporučím k přečtení a sama vím, že ho budu číst opakovaně. Na závěr jen bez většího vysvětlování dodám, že ta kniha je hrozně americká, úplně na vás ta atmosféra 60. nebo 70. let dýchne. Jediné mínus knihy vnímám v překladu – málokdy si toho všímám, což je asi škoda, protože dobrý překladatel dokáže určitě knihu povznést na úplně jinou úroveň – tady je tomu bohužel ale naopak. Byť se Martina Knápková snaží o autenticitu, s níž byly jistě povídky napsány v originále, ne vždy se jí to daří, některé slangové výrazy se mi sice líbily, často však braly za uši a některé větné konstrukce zněly dost vyšroubovaně. Rovněž „soap opera“ se do češtiny jistě nepřekládá jako „mýdlová opera“.... celý text

Předčítač 2009, Bernhard Schlink

Celosvětově známé dílo a já o něm nevěděla nic kromě toho, že se jedná o milostný vztah mezi patnáctiletým chlapcem a dospělou ženou… Po polovině vyprávění jsem tedy byla velmi překvapená zvratem událostí a zprvu trochu nelibě, ale později s údivem a nadšením jsem sledovala další vývoj událostí. Vždycky obdivuji, když umí být autor na malém prostoru polytematický a každé z témat při tom dostane tu správnou dávku pozornosti. Bernhardu Schlinkovi se to v Předčítači daří náramně. Tak akorát milostných scén, tak akorát naklepnuté téma manipulativního a toxického chování, tak akorát záhad, tak akorát války. Kniha navíc nutí čtenáře morálně se zamýšlet a zvažovat možnosti, které postavy měly. Vina má mnoho podob, jak se opakovaně ukazuje a z pohodlí gauče je lehké soudit, jak by ale řekla Hanna: „A co byste udělal vy?“ Závěr je očekávatelný, ale chytne za srdce a člověk se neubrání myšlenkám na to, že stačilo změnit jen trochu a bylo by vše jinak. Neuvěřitelné, jak dokáže autor zmanipulovat čtenáře a dovést ho od jednoho citu, který k postavě chová, až k úplně opačnému… Předčítače jsem poslouchala jako audioknihu a musím ji z celého srdce doporučit, protože hlas Jana Šťastného byl k naraci výborně vybrán.... celý text

Chyba 2019, Marek Šindelka

Tyjo, tak to už se mi ultra dlouho nestalo, že bych nedočetla knížku a myslím, že to, že bych nedoposlouchala audioknihu, se mi nestalo ještě nikdy. Tady se stalo obé. Všechny aspekty, pro které je kniha vychvalována - magično, surrealismus, komplikovaná slovní spojení, atmosféra a další - ke mně nějak nedoputovaly a já jsem prostě měla pocit, že se autor i já plácáme na místě. Objektivně je Chyba určitě dobrá kniha, velmi zajímavé je už jen to, že ji Šindelka přepsal a znovu vydal, já se s ní ale absolutně nepotkala a zanechám ji tak odloženou v půlce, aniž bych měla pocit, že bych se k ní někdy chtěla vrátit a pochopit ji. No, ale nikdy neříkej nikdy, že...... celý text

Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr 2019, Martin Selner

Do knihy jsem se upřímně pouštěla trochu skepticky. Nečetla jsem předchozí Martinovu knihu (což vůbec nevadí a spoiler alert po přečtení této se na ni doslova třesu), a tak jsem moc nevěděla, co očekávat. Myslela jsem si, že autor bude na autismus pohlížet asi tak prvoplánově, jak jsem ho do té doby vnímala já – s lítostí, s nepochopením, se snahou vnímat ho z perspektivy „zdravého člověka“. To by ale Martin Selner nesměl být člověkem na pravém místě. A tak lítost vyměňuje za ironii, nepochopení za humor a v neposlední řadě dokáže (alespoň do určité míry) chápat cítění autisty a uznat, že je lepší vyndat rajčata ze salátu až potom, co je hotový, než nedávat je tam vůbec. Ach, kéž by existovalo víc takových lidí, jako je on, kteří nejen, že skvěle a obětavě vykonávají svou práci, ale ještě navíc to dělají s láskou, pochopením a dokážou svou zkušenost zprostředkovat humornou formou i takovému ignorantovi, jako jsem já. Neodpustím si pár ukázek: Jsem s dětmi na výletě, jedno z nich zakopne o kámen. Dítě: „Sem zakop.“ Já: „Vidím.“ Dítě: „Tak na mě dávej pozor, ne?“ Byl jsem s dětmi v bazénu. Já: „Vyždímej si plavky.“ Dítě: „Moc mi to nejde.“ Já: „Tak je přestaň ždímat pod tekoucí sprchou.“ Ukládám děti do postele. Dítě: „Dneska jsem nezlobil.“ Já: „To je pravda, nezlobil.“ Dítě: „Sem zapomněl.“... celý text

Tapetář 2019, Ema Labudová

Nečetla jsem snad jedinou recenzi, která by se nepozastavila nad mládím autorky a ano, i já obdivuji, že někdo dokáže napsat ve dvaceti knihu z cizího prostředí, se zajímavým námětem, roztodivnými postavami, a ještě za ni být nominován na Magnesii Literu (za objev roku 2020). Jenom mi asi trochu uniká, kde (kromě věku) ten boom kolem titulu vzniknul. Z Tapetáře na mě nedýchalo prostředí Anglie 50. let (nejsem moc všímavá, ale pochybuji, že by měl někdo na tom místě a v té době potřebu užít přirovnání „triumf jako Brno“), neměla jsem pocit, že by došlo k preciznímu ukrytí „hlavní události“ a jejímu nervy drásajícímu odhalení, neměla jsem dokonce bohužel ani pocit, že by emoce a vztahy mezi charaktery byly „dávkovány s entomologickou přesností“ (jak slibuje anotace). Novela Tapetář zkrátka jistě má potenciál, postava Federica je zajímavá, vztah mezi Irvingem a jeho spolubydlícím budí otázky, ale zároveň tam pro mě bylo až moc věcí otevřených, nedořešených a tentokráte jsem neměla pocit, že proto, že autorka ví a čtenáře jen navádí a ten, ať si domýšlí… Namátkou mě napadá, proč jsou zvoleny názvy kapitol tak, jak jsou? Kdo jsou výři? Jak je to tedy s tím Zevem? Proč je na úvod zvoleno motto: „Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality…? Na druhou stranu bych moc chtěla pochválit audioknižní zpracování titulu. Vypravěčem byl zvolen Jan Cina a kdo už by se více na Irvinga mohl hodit než on? Pokud jsem Vás tedy úplně neodradila, zkuste audioknihu, je to dobrá volba, která textu hodně přidává.... celý text

Město světla 2020, Andrés Barba

Město světla je jednou z nejzajímavějších a nejvíce znepokojujících knih, jaké jsem kdy četla. Nejobdivuhodnější mi připadá, na jak malém prostoru dokázal Andrés Barba vytvořit kulisy nutící k zamyšlení nad tolika otázkami. Román odehrávající se ve fiktivním městě v subtropické oblasti, začíná smrtí dvaatřicítky dětí. Odosobněný vypravěč, který se retrospektivně navrací do doby před dvaceti lety, aby podal o této události svědectví, působí velmi nespolehlivě. Jeho paměť je selektivní a neopírá se jen o vlastní vzpomínky, nýbrž i o různé dokumenty sesbírané v době, kdy děti San Cristóbal obývaly. Nálada obyvatel a jejich postoj k tlupě se rychle mění ze soucitu či lhostejnosti v nedůvěru a obavy, Barba ohledává dětství způsobem, na nějž totiž nejsme zvyklí. Děti nevykresluje jako naivní a roztomilé bytosti, ale jako svébytnou jednotku, která funguje na pro dospělé neznámých a nepochopitelných principech. V partě nefunguje hierarchie, nemluví známým jazykem, děti se nevyskytují téměř nikdy všechny pohromadě, nikdo neví, kde mají úkryt, co mají za lubem, kdy se znovu objeví. Příliš mnoho neznámých faktorů, na jednu stranu fascinujících, na druhou hrůzu nahánějících. Vždyť toho, co neznáme, se obvykle bojíme. Barba v atmosférickém prostředí a stylisticky precizně konfrontuje čtenáře s otázkami morálky, vztahu mezi barbarstvím a civilizovaností a nahlíží dětství optikou, která zpochybňuje zavedené stereotypy. Po delší době zase jedna z těch knih, kterou bych ráda nacpala každému povinně.... celý text

Mezipřistání 2020, Matěj Hořava (p)

Hořavovy knihy od sebe dělí šest let, já je obě přečetla s odstupem šesti týdnů, znamená to tedy, že teď mě čeká půl dekády těšení se na další? To nevydržím… Mezipřistání je skutečně taková Pálenka II a to nemyslím vůbec ve zlém. Někoho bude možná iritovat, že autorův styl nedoznal žádných změn, já jsem za to naopak ráda. Jeho redaktor Jan Němec označil Matěje za ten typ autora, který píše celý život jednu knihu, že zpracovává jedno téma úzce související s tím, co žije. Já nemohu jinak než souhlasit. Pokud vás tedy ohromila poetika Pálenky, vykreslení prostředí, niterné působení na city, rozervanost hlavního hrdiny, který jako by nemohl nalézt klid a vyřešit záležitosti vlastní minulosti, zapůsobí na vás Mezipřistání pravděpodobně zrovna tak. Největší změnou jsou kulisy událostí a Hořava je v určitých momentech trochu uchopitelnější, silně na mě zapůsobily návštěvy (jeho životní lásky?) v psychiatrické léčebně. Vztah s touto osobou, který ho evidentně nesmírně poznamenal, můžeme v náznacích sledovat už v Pálence, v Mezipřistání nicméně poodkrývá podrobnosti mnohem více. Závěrem snad jen dodám, že člověk Matějova typu to musí mít v životě velmi složité a já jsem nesmírně vděčná, že nám svou komplikovanou osobnost po kouscích poodkrývá.... celý text

Úvahy nad zájmeny 2020, Kristina Láníková

Kristina Láníková prostřednictvím velmi úsporných básní (nejdelší mají šest veršů) ohledává témata lásky („ještě pořád bych z lásky vykrajovala vločky“), touhy po klidu a tichu („chtěla jsem mít ticho“), samoty, ale i méně uchopitelná jakými jsou slova, pojmenování, význam zájmen („odkládám jména / hledám mezery / stavím si svou ohradu“; „odkládala jsem zájmena na malou plošinu / a svázala je řetízkem“). Častým motivem je spánek, bílá barva, prostor. Básně jsou poměrně neuchopitelné, člověk je musí přečíst opakovaně, aby slova doputovala na správné místo a zarezonovala. Celá sbírka působí velmi propracovaně ve smyslu řazení jednotlivých veršů – skoro jako by autorka (nebo spíše lyrický subjekt) putoval(a) od začátku ke konci (srovnej str. 9 „chtěla jsem mít ticho / ze začátku z obavy opustit vážnost“ a str. 68 „předchozí stránky vedou až na konec“). Svou roli hrají i výjevy z běžného života působící, jako by autorka (lyrický subjekt?) zůstával(a) často doma, snad ze strachu, snad právě z potřeby být sám(a), což částečně naznačuje i úvodní fotografie prázdného pokoje na obálce knihy. Byť nejsem velkým čtenářem poezie a neumím mezi řádky hledat skryté významy a jsem si proto jistá, že mi podstatná část brilantnosti této sbírky uniká, musím říct, že se mě řada Kristininých veršů dotkla, pár jich proto ještě vypíšu: „na jaro jsem měla spoustu plánů, jenže léto / ho přeskočilo / teď nevím, co si počít“; „při úklidu se řídím zásadou ztrát“; „při pohledu vpřed se cítím vzadu“; „tehdy jsem ještě byla zvyklá čekat a hrozilo / že se zkazím“; „zpoždění vzniká rychle“ a další.... celý text

Listopád 2021, Alena Mornštajnová

Alena Mornštajnová je v dobrém slova smyslu spisovatelkou pro masy. Listopád byl mou čtvrtou čtenou (rovná se poslouchanou) knihou a sama sebe jsem překvapila, když jsem se do ní vůbec pustila, neboť zkrátka nejsem autorčinou fanynkou (pominu-li Hanu, ze které jsem si sedla kdysi na zadek, ale bůhví, jaké pocity bych z ní měla dneska). Zkusme si to shrnout – její knihy se dobře čtou, její knihy jsou celkem dobře vykonstruované, její knihy jsou řemeslně celkem dobře zvládnuté. ALE a to je opravdu velké – jsou taky prvoplánově líbivé, „šokují“ na sílu (prosím vás, že vás ten závěrečný zvrat vážně nepřekvapil), nejsou stylisticky ničím výrazné, jsou šablonovité a tentokrát si tedy neodpustím zkritizovat i naprostou plochost postav a velmi výrazné dějové díry. Sice jsem komunismus nezažila, ale nejsem si úplně jistá, že kdyby nepadl, vypadala by situace takhle vyhroceně. Spíš se mi zdá, že to autorka použila schválně, aby mohla čtenáře zanechat patřičně hlavou kroutícího, nebo je to možná jen apel na to, dávat si pozor kam směřuje naše současná politická situace… Ať tak či tak já sama jsem zaražená tím, že tuhle knihu tolik lidí adoruje. Poslouchala jsem ji jako audioknihu – v naraci se střídá Eva Elsnerová s Veronikou Khek Kubařovou a několik málo pasáží (konkrétně dopisy z vězení určené dceři) čte také Vilma Cibulková. Audiokniha je kvalitně zpracovaná, jak už u OneHotBook bývá zvykem, prvně zmiňovaná mi sice hlasově moc neseděla, ale krásně mi to vynahradila Veronika, jejíž hlas mám moc ráda.... celý text

Pálenka: Prózy z Banátu 2014, Matěj Hořava (p)

Zase jednou koukám na prázdnou stránku s poblikávajícím kurzorem a nevím, co napsat, protože nic z toho, co naklikám, nemůže ani zdaleka obsáhnout hloubku prožitku, který jsem ze čtení měla. Matěj Hořava vystřelil brilantní stylistikou i sílou sdíleného šíp přesně do mého srdce a s naprostou jistotou se tam usadil. Tenhle vycizelovaný, prožitý a pečlivě (byť rozhodně ne exhibicionisticky) vykonstruovaný rytmický text si musíte všichni povinně přečíst. Lyricky odvyprávěné vzpomínky, které rozechvěje nepatrný pohyb nebo vůně. Paralely mezi zážitky z Banátu a událostmi z autorova mládí v Čechách a v Bavorsku mezi sebou krásně hrají a velmi intenzivně působí na všechny čtenářovy smysly. Skoro jako byste četli dlouhou překrásnou báseň. Miluju!... celý text