Sparkling
přečtené 778
Kouzelný vrch
1975,
Thomas Mann
Mannem představený koncept literárního subžánru "časový román" je alespoň pro mě něčím převratným a velice silně na mě zapůsobil. (Proto jsem se také rozhodla napsat komentář, přestože se tomu už nějakou dobu spíše vyhýbám pro opakovaný pocit šroubovanosti vlastního vyjadřování a abslutní neschopnosti formulovat, co mám v úmyslu sdělit.) Když ponechám stranou, že román Kouzelný vrch je použitím jazyka, mnohovrstevnatostí a komplexností textu, provázáním příběhu jednotlivce s okolními přírodními jevy a velmi podrobným popisem prožívání hlavní postavy jaksi předurčen k tomu, abych si ho zamilovala, právě ono zaměření na čas je onou třešničkou na dortu, díky které knihu vnímám jako vrcholnou literaturu. Mě osobně čtení moc bavilo a dělalo mi radost opravdu od začátku do konce, přestože filosofické disputace bych určitě subjektivně nehodnotila jako vrchol knihy. Pátečňátko Hans Castorp mi postupně přirostl k srdci, přestože rozumím vůči němu zaměřeným výtkám ve starších komentářích - rozhodně se nejedná o nějakou veskrze pozitivní postavu a autor sám v textu často zmiňuje, že Hansův charakter a chování i s jeho motivy nehodlá nijak přikrašlovat. A když nad tím tak přemýšlím, i všechny ostatní postavy jsem si postupně oblíbila jako staré známé, u kterých už tak nějak víte, co čekat, a když to skutečně přijde, jen se s porozuměním pousmějete. Jak už jsem ale zmínila výše, aspektem knihy, který mi definitivně vyrazil dech, je časem se zabývající rovina románu. Mann si se čtenářem hraje, sice s ním explicitně sdílí svoje myšlenkové pochody zaměřující se na čas a jeho specifické vlastnosti, na jeho paradoxy a místy až chaotickou povahu, zároveň ho však na skryté úrovni s postupujícím dějem knihy posouvá téměř až do role zúčastněného diváka, který si lebedí v luxusu bezčasí a líně se převalujících vteřinách, minutách a najednou i letech společně s Hansem a dalšími obyvateli Kouzelného vrchu, aby ho několika závěrečnými stranami, které jsou v poměru ke zbytku knihy z hlediska kvantity úplně nicotné, surově vrátil zpět do reality.... celý text
Odysseus
2012,
James Joyce
Opět jednou použiju slova Virginie Woolfové, protože výstižněji bych se vyjádřit nedokázala: "I finished Ulysses, & think it is a mis-fire. Genius it has I think; but of the inferior water. The book is diffuse. It is brackish. It is pretentious. It is underbred, not only in the obvious sense, but in the literary sense. A first rate writer, I mean, respects writing too much to be tricky; startling; doing stunts. Im reminded all the time of some callow board [sic] schoolboy, say like Henry Lamb, full of wits & powers, but so self-conscious and egotistical that he loses his head, becomes extravagant, mannered, uproarious, ill at ease, makes kindly people feel sorry for him, & stern ones merely annoyed; & one hopes he'll grow out of it; but as Joyce is 40 this scarcely seems likely. I have not read it carefully; & only once; & it is very obscure; so no doubt I have scamped the virtue of it more than is fair. I feel that myriads of tiny bullets pepper one & spatter one; but one does not get one deadly wound straight in the face as from Tolstoy, for instance; but it is entirely absurd to compare him with Tolstoy."... celý text
