stavlamich přečtené 695

Devatenáct set osmdesát čtyři / Nineteen Eighty-Four 2011, George Orwell (p)

Tak silný, že nemám vlastně slov. Děsivý. Beznadějný. Teda, v druhé části jsem byla plna naděje.. a přitom jsem věděla, že to nemůže skončit jinak. Jak zlomit člověka? Jak zabít lásku? Jak si udržet moc? Dlouho jsem si tohle dílo šetřila a vyplatilo se to - teď jsem ho nemusela číst a přemýšlet o něm sama. To bych asi nezvládla.... celý text

Tak ještě jedno jaro tedy 2015, J. H. Krchovský (p)

Naposled zamávám na cestu vlaštovkám a pak se (navždy už?) zabedním v domě... Málo jsem miloval?! (Když se teď takto ptám?) – co je mně po lásce? Co je jí po mně... Žádný jed, žádný pád, žádný hřeb do hlavy žádná krev nestříká po stěnách ze žil (žádný strach, že bych si ukousnul pohlaví...) – lze mluvit o lásce, když jsem ji přežil? Nelze. Hovořme o okouzlení Krchovským, o pravdách ve víně, které za střízliva nedávají smysl.... celý text

Máchovské variace 1944, Josef Hora

Rady zkušeného ďábla 2008, C. S. Lewis (p)

Zamyšlená jsem tuto knihu začala číst, mnohem zamyšlenější ji nyní dočítám. Geniální - a mrazivé, protože v každém z dopisů poznáváte, jak moc jsme všichni ovlivňováni našimi vlastními Tasemníky. Ale vždycky je naděje, že prohlédneme. A že budeme žít lépe, s ohledem na sebe i na lidi kolem nás.... celý text

Hlava na čísla: Jak excelovat v matematice (i když jste z ní propadli) 2018, Barbara Oakley

What would you do if you weren’t afraid? Svůj život jsem se rozhodla změnit mnohem dřív, než jsem se dostala k této knize, nicméně když mi ji mamka doporučila, moc ráda jsem si ji přečetla a inspirovala se jí. A teď už půl roku žiju skutečnost, že strach byl opravdu největší překážkou, proč jsem některé věci dřív nedělala. Strach, že nebudu dobrá nebo dokonce nejlepší. Strach, že je to moc těžké. Strach, že jsem holka a tohle prostě není pro mě. Že jsem na gymplu málem propadla z matiky a teď se ženu na vysokou, kde budu mít tři zkoušky z matiky za semestr. No a? Díky tomu, že jsem hodila strach za hlavu, se mi otevřelo strašně moc příležitostí a můj život se doslova obrátil vzhůru nohama. A myslím, že v dobrém.... celý text

Daleko od hlučícího davu 2015, Thomas Hardy

Daleko od hlučícího davu jsem si chtěla přečíst už několik let, od doby, kdy jsme na tom byly s mamkou v letním kině. Věděla jsem, že to bude dlouhé a náročné, ale taky krásné a obohacující. A skutečně. Bathsheba mi připadala... hodně blízká. Odmítala někoho, kdo se jí zavazoval nekonečnou, ale tichou oddanností, kterou jí i bez jejího "ano" dokazoval po mnoho let; protivil se jí někdo, kdo jí pořád padal k nohám; a bezhlavě se zamilovala do někoho, o kom věděla, že jí nakonec zlomí srdce, protože je sám zlomený životem... Kniha je také nádherným odrazem toho, jak bylo (ale svým způsobem pořád je) těžké být nezávislou ženou, která má určitou moc a majetek a názory.... celý text

Alchymista 2008, Michael Scott

Fajn knížka, možná si i přečtu druhý díl, ale vyloženě nadšená jsem z ní nebyla, což se projevilo i na tom, že jsem ji četla strašně dlouho. Nevím, jestli to bylo podivným překladem a špatnou korekturou, nebo obecně prostě tím, že už jsem na YA moc stará. Nedokážu ani říct, co přesně mi na knize vadilo, ale i "líbila se mi" je trochu přehnané. Spíš jsem ji prostě přečetla a zkrátila jsem si tak ranní cesty metrem do školy. That's all.... celý text

Vejce a já 2004, Betty MacDonald

Tuhle knížku jsem si opravdu moc užila. Takový něžný humor jsem přesně potřebovala, jistou dávku lásky, nostalgie, sarkasmu a vyprávění o všedních a přitom tak neobyčejných věcech.... celý text

Šikmý kostel 2 2021, Karin Lednická

Na první díl jsem potřebovala dvě přečtení a spoustu času a trpělivosti, ten druhý jsem zhltla za necelé tři dny intenzivního hltání. Co dodat? (Spousta dobrých recenzí už byla napsaná, a já bych se jen opakovala.) Strašně jsem to všechno prožívala, ty smutné osudy protkané veselými chvílemi. Hodně blízká mi byla Ženka s těmi svými vzdušnými zámky. Ale rozuměla jsem vlastně každému. Nasávala jsem ty příběhy, všední trápení i nevšední vzpomínky, jako houba. Jsem moc ráda, že se Karin Lednická rozhodla otevřít témata, o kterých se nepíše, a naopak se nerýpala a nepřiživovala moc na těch, o kterých se píše všude jinde. Ty emoce jsou neskutečně věrohodně zachycené - láska, nenávist, bezmoc, naděje. K žádné z postav nemůžete cítit vyloženě antipatie, protože víte, čím si která z nich prošla. Což neznamená, že vás to neštve. Ani nevím, jestli autorka chystá další díl, ale doufám, že ano. Taky jsem moc ocenila (jako v předchozím díle) její doslov. A popravdě doufám, že se na místa, kde se Šikmý kostel odehrává, budu moct někdy podívat.... celý text

S elegancí ježka 2013, Muriel Barbery

Říkám si - četla jsem vůbec tuhle knihu? Mám pocit, že ne. Že jsem před několika lety byla moc roztekana, nebo jsem neměla dost "zkušeností" s osamělostí a filosofováním. Prostě tehdy na knihu S elegancí ježka nebyl ten správný čas. Tentokrát ale byl. Bylo to krásné, smutné, působivé. René i Paloma mi hodně vadily, ale asi z části proto, že jsem se v nich poznávala. Hádám, že každý potřebujeme svého Kakura, aby nás zachránil. Aby se s námi zasmál, když nad vším moc přemýšlíme. Aby nás podržel za ruku, když nevíme kam dál. Jsem ráda, že takového někoho po svém boku mám. A jsem ráda, že jsem se dostala k této knize, že jsem si ji směla vychutnat a že si teď můžu užívat ten hořkosladký pocit po dočtení příběhu se smutným, ale zároveň šťastným koncem.... celý text

Atómové návyky 2019, James Clear

Hodně dobrá kniha. Nevím, čím se liší od jiných motivačních knih, možná právě tím, že není tak úplně motivační. Nenahlíží na určité činnosti jako na špatné a na jiné jako na dobré. Prostě jen vysvětluje, jak fungují návyky a jak to fungování využít ve vlastní prospěch, ať už návyk chceme vybudovat nebo se ho zbavit. Hvězdička dolů za místy divný překlad.... celý text

Básně z koncentračního tábora 1946, Josef Čapek

Nemám slov. Rozhodně to nebylo veselé čtení, ale z výpovědního i literárního hlediska nedokážu říct ani slovo proti těmto básním. Smutným, tesklivým, ale také melancholickým, nostalgickým. Plným zoufalství, ale i špetky naděje. Plným ztracené víry a přesto lásky. Nevím, jestli je v pořadí, v jakém jsou v této sbírce, Josef Čapek skutečně i psal, ale rozhodně je to působivé - strach, bezmoc, nevole, odpor a nekonečný smutek, pocit nesvobody a uvěznění (eh, to nebyl jen pocit, já vím) jsou čas od času protkány vzpomínkou na bratra Karla, na ženu Jarmilu, na dceru, na přátele. Na modré nebe, na ranní svítání, na zpěv ptáků na jaře, na vůni dřeva. Jsem z toho strašně smutná, a přesto vděčná, že tyto básně byly napsány. O to víc, když mám představu o tom, za jakých podmínek (což ale neznamená, že si život v koncentračním táboře umím představit, neumím a bolí mě zkoušet to, právě kvůli všem těm, kteří si tím prošli). Řekla bych, že tvorba Josefa Čapka možná není tak kanonická jako ta od Karla Čapka, ale rozhodně stojí za to. Je o něco pocitovější, lyričtější. Ale zároveň plná velkých myšlenek.... celý text

Stručná historie času 2021, Stephen W. Hawking (p)

Zlo pod sluncem 2003, Agatha Christie

Dokonale zlé, zákeřné a hlavně vyřešené. Tenhle díl mám obzvlášť ráda, i když v seriálu mě bavil o něco víc, protože tam jsou Hastings a Japp a Poirot je na léčebném pobytu, protože musí zhubnout. :D Tohle v knize není, a tak je to o trochu méně vtipné.... celý text

Harry Trottel a ta jemná tenata 2007, Peter M. Jolin (p)

První srpnová přečtená knížka a zrovna taková blbost. Ale nějak jsem potřebovala nějakou blbost. Škoda, že tam bylo tolik překlepů. Taky vtipný to moc nebylo, většinou to šlo fakt zbytečně na sílu. Ale jinak dobrá parodie, taková peprnější a ne moc korektní, ale ušlo to.... celý text

S Baťou v džungli 2017, Markéta Pilátová

Tuto knihu jsem četla v rámci bohemistického čtenářského kruhu v Lipsku. Scházeli jsme se každé dva týdny v Johannaparku a diskutovali o tom, co jsme si přečetli. Bylo nás deset a každý měl jednu perspektivu. Já četla očima Ljubodraga, otce Dolores Baťové, která spolupracovala s autorkou a podařilo se jim vytvořit neobyčejnou kroniku rodiny velkého podnikatele a vizionáře Jana Antonína Bati. Ten byl nařčen z kolaboranství a teprve v roce 2007 bylo jeho jméno očištěno. Vyprávění se věnuje nejen jemu, ale také ostatním členům rodiny - Baťovým dcerám Ludmile a Editě, jeho vnučce Dolores. Je to kniha vzpomínek i myšlenek. Autorka vycházela z dopisů, rodinných fotografií a vzpomínek Dolores, a proto kniha působí neskutečně živě, možná místy až "všednodenně nudně", ačkoliv osudy těchto postav, které z Československa emigrovaly do Brazílie a musely se potýkat nejen s pocitem vykořenění a s ztrátou identity, ale také s problémy s láskou, politikou a (sebe)přijetím, jsou všechno jiné, jen ne nudné. S Ljubodragem, který pocházel ze Srbska a ztratil toho v životě až příliš, jsem se dost sžila, a jsem ráda, že jsem na rodinnou historii mohla nahlédnout právě jeho očima. Ráda bych si však v budoucnu knihu přečetla znovu a opravdu celou.... celý text

Němci 2012, Jakuba Katalpa (p)

Přemýšlela jsem, jak tuhle knihu hodnotit. Možná jsem ji prostě jen moc nepochopila, možná mi zkrátka nesedla. Nechápala jsem, proč se vyprávění o Kláře neobešlo bez asi milionu různých drobných dalších vyprávění. Proč každá osoba, která se s Klárou setkala, musela dostat svůj životopis a rodokmen posledních tří generací. Zvlášť na začátku to pro mě bylo velmi matoucí, ale táhlo se to celou knihou a vlastně to nejdůležitější se beztak stalo až v posledních kapitolách. Takže celou knihu čekáte na to, až se stane ta jedna věc, je vám jasné z jedné zmínky, že k tomu dojde, ale pak se to pořád nějak odkládá, nakonec je to na konec nasazené tak trochu křečovitě. Oceňuji jiný pohled na Němce, na odsun a tak, to rozhodně. Styl psaní mi ale moc nesedl, postavy mi k srdci také nepřirostly. Nicméně zajímavý námět na morální dilema.... celý text

Máme holý ruce 2019, Magdaléna Platzová

Hodně se mi líbila forma, včetně deníkových zápisů z doby i před listopadem, kde byla možnost poznat autorku trochu blíž. Vážně mi byla sympatická a myslím, že bych spoustu věcí tehdy viděla a prožívala podobně. Minimálně co se týče emocí, vnitřního zmatku, lásky. Ostatně ta milostná linka, ta proměnlivost emocí každým dnem/zápisem - to znám moc dobře. Možná jsem čekala něco jiného od popisu revolučních událostí, ale vlastně asi ne. Problém tam asi byl v tom, že už to bylo zpracované hodněkrát a bohužel autorka se v určitý bod rozhodla, že bude spíš popisovat, co se děje, než jak to sama vnímá. I když to taky není úplně pravda, hodně ve mně rezonuje ta úvaha o tom, kde se vlastně všichni ti demonstranti vzali, co je to za lidi a co z toho všeho bude. Určitě doporučuji přečíst si to. Asi je to dobré hlavně pro patnáctileté, šestnáctileté, když se o sametové revoluci teprve učí. :)... celý text

Listopád 2021, Alena Mornštajnová

Jo, moc mi to nepomohlo vyhrabat se z té úzkosti a smutku, který poslední dobou cítím. Ale to není důvod, proč dávám čtyři hvězdičky. Nedávám tři hvězdičky, ačkoliv se mi kniha spíš jen líbila než že bych z ní byla nějak víc nadšená. Jo, příběh byl pojatý zajímavě, bylo to silné, mrazivé, nespravedlivé a bohužel i dost představitelné. Hodně mi to připomínalo Příběh služebnice, ale možná jen proto, že to jsem poslouchala před pár týdny. A samozřejmě tu byla patrná inspirace Čínou a obecně realitou v jiných zemích, což není lehké téma ani náhodou. Maja byla fajn, líbilo se mi načtení v podobě Evy Elsnerové. Moc jsem nepochopila, proč tam musela být Vilma Cibulková, ale hlavně pro mě bylo dost náročné číst ty pasáže od Magdaleny alias Lenky namluvené Veronikou Kubařovou. Tahle herečka je skvělá a mám ji ráda, ale poslední dobou je všude a v téhle roli mi prostě moc nesedla. Ale určitě se dá namítnout, že postava Lenky byla skvěle napsaná, ukázka toho, co se s vámi stane, když vám vymyjou mozek. Dobře. Ovšem ten konec pro mě byl trochu neuchopitelný. Skoro bych řekla: typická Mornštajnová. Vlastně mi přišlo, že tu bylo míň takové té všednodennosti a rodinného života a mnohem víc politiky a vykreslování toho světa. Což mi vlastně nevadilo. Nemyslím si, že je kniha nějak horší než ty předchozí. Jen prostě když pořád pijete silný kafe, v jeden bod už nejste schopni u každé smutné knihy brečet. A nebo za to nemůžou knížky, ale můj současný stav. Tak jako tak, je to dobrá kniha, určitě stojí za to. Popravdě mi opravdu přišla uchopitelnější a pravděpodobnější než ten Příběh služebnice.... celý text

Jako bych žila dva životy 2020, Milan Ohnisko

Daniela Drtinová na mě vždycky působila trochu rozporuplně. Říká se, že ji buď lidi mají rádi, nebo ji nesnáší - no a já jsem něco mezi. Tak jsem si řekla, že bych ji mohla trochu poznat. I proto, že jinak jako žena mi připadala vždycky strašně inspirativní. Bohužel jsem teda asi na jiné vlně než ona, pasáže rozhovoru popisující její vnitřní život a hledání pravdy a tak mě trochu míjely, i když se mě vlastně zároveň dotýkaly, protože jsem si nějakou "křesťanskou" fází v životě taky už stihla projít (haha, vždyť je ti dvacet, celý život máš před sebou, tak co to tu plácáš). Každopádně jako profesionálka je pro mě Daniela stále velmi inspirativní, jak si šla za svým, jak pečlivá je. Plus se mi líbily ty závěrečné rozhovory, zaujalo mě, jak rozdílně je vnímaná různými lidmi. Akorát mi přijde trochu hloupé říkat, že jsou to její nejbližší, když to v některých případech je třeba spolužák z gymplu nebo ředitel televize. Doporučuji, ale opravdu pozor na lehkou přemíru spirituality. Mohlo by vás to u té pragmatické reportérky trochu šokovat.... celý text