Syllvanium
přečtené 963
Chování nočních motýlů
2009,
Poppy Adams
Knihu mám doma už spoustu let a tak jsem se rozhodla o znovu-přečtení a osvěžení vzpomínek na děj. A musím říct, že teď knihu vnímám ještě silněji, než tehdy. Hodnocení stále nechávám vysoké, protože smysl pro detail, s jakým je kniha psaná, je úctyhodný. Právě v detailech je čtenáři postupně odkrýváno, že vypravěčka Ginny je poněkud zvláštní osoba - upíná se na svět hmyzu, kterému dokonale rozumí, ale svět lidí a interakce s nimi ji mate svou nahodilostí. Sama sebe vnímá jako racionální ženu, vědkyni, která zkrátka potřebuje znát důkazy, než dojde k jistým závěrům, zatímco okolí ji vidí jako podivínskou a zvláštní starou bábu, co už léta žije zavřená v chátrajícím venkovském sídle z viktoriánské éry. Ginny sama sebe vnímá jako silnou a praktickou ženu, která držela rodinu pohromadě - nechávala otci čas na výzkum, protože ho nic jiného nezajímalo; starala se o matku, kterou závislost na alkoholu dováděla k záchvatům zuřivosti; a všemi silami se snažila uchránit od této ošklivé pravdy svou milovanou sestřičku Vivi. Jenže když se Vivi po dekádách vrací zpátky domů, aby na stará kolena opět stmelila sesterské vztahy, ukazuje se, že realita, kterou vidí Ginny, je pokřivenější, než se na první pohled mohlo zdát. Za drobnými náznaky výstřednosti, které nám vypravěčka popisuje jako čistě praktické postupy a osvědčenou rutinu (ať už mluvíme o rituálu stlaní postele, který trvá téměř hodinu; posedlost přesným časem; schopnost duševně se distancovat od fyzického těla při čemkoliv, co hrdince není příjemné nebo si odmítá přiznat; neochotu vstupovat do jistých částí domu, aj.), se skrývá odlišnost, která není v příběhu nikdy přímo pojmenovaná, ale čtenáři s trochou důvtipu bezpochyby dojde. Vivien, která se po letech pokouší konfrontovat svoji "racionální sestru" s realitou, na své snahy ošklivě doplatí, a čtenář zůstává konsternován tím, jak Ginny své chování a postupy přirovnává k chování hmyzu a omlouvá tak své činy. Celý děj knihy stojí na protimluvech toho, co vnímá vypravěčka, a co vnímá okolí kolem ní. Autorka děj odkrývá postupně a dává si načas; tempo knihy je pozvolné, lehce znepokojivé, ale nijak extrémně negraduje, spíš se pohybuje v pravidelných intervalech jako tikající hodiny, kterými je ústřední postava neustále posedlá. Po přečtení poslední stránky je jasné, že tohle je jediný závěr, ke kterému se dalo dojít. Méně vnímavým čtenářům tak příběh bude připadat nedotažený, pouze náznakový a neuzavřený, ale pokud máte smysl pro detail a neruší vás dlouhé pasáže ze života a chování motýlů, kterými je děj bohatě prokládán (a entomology mezi vámi zajisté potěší), z knihy vás bude mrazit. Je to nevšední čtení a krásná ukázka toho, jak život v ochranné bublině a deziluzích deformuje a poškozuje nejvíc právě ty, kteří ji vybudovali. A rozhodně platí: nesuďte knihu podle obalu, sakra už! Mnoho čtenářů zde vyzdvihuje obálku, která je ke knize zlákala, a následně si stěžují, že to nebylo úplně ono - kdyby nejdřív knihu otevřeli a pár vět přečetli, zjistili by, že to není jejich šálek kávy a těchto výlevů by zde bylo o poznání méně. (SPOILER: v knize je naznačena jistá míra poruchy intelektu; osobně jsem došla k závěru, že vypravěčka byla mírně postižená a pravděpodobně trpěla i poruchou autistického spektra; v knize je řečeno, že Ginny vždy vypadala trochu jinak, a především věci jinak vnímala, což je nejlépe ilustrováno v popisech sexuálního obtěžování ze strany otcova kolegy, nebo v popisech klubání motýlích kukel, které slyšela v noci hlasitě praskat i přes celé patro domu, což je samozřejmě nemožné. Dalším faktorem je i kapitola popisující náhradní mateřství pro Vivi a Artura - dítě zemře krátce po narození, následkem přidušení. Vivien se na dítě dívá se zděšením a odmítá se ho dotknout, zatímco Artur jej chová, obdivuje jeho "moudrý pohled" a následně své družce vyčítá její přístup slovy: "Dítě si nemůžeš vybírat, musíš ho přijmout takové, jaké je." - což je téma, které se prolíná celým příběhem, vezmeme-li v úvahu, jak opilá matka vyčítala Ginny, že jí "zničila život" a jak se otec úporně snaží, aby se Ginny cítila začleněná a normální. Postižené dítě bylo v době, ve které je příběh zasazen, stejné stigma, jako neplodnost. Ginny tak po celou dobu své existence nemá ponětí o tom, že je jiná, naopak je skálopevně přesvědčená, že jiní jsou všichni ostatní, protože nikdy nebyla konfrontována s realitou. Uzavřela se ochranné bublině, kterou kolem ní vybudovali její rodiče, upnula se na život motýlů a sama se stala pouze vegetující kuklou, která odmítá dojít k jakékoliv proměně. Když pak končí v ústavu, který jí ale svým řádem vyhovuje, přizpůsobí se novému prostředí a dál žije svým vegetativním způsobem, ve svých iluzích.)... celý text
