t_gon
přečtené 625
Poutník z Mohameda - Alláhův hněv
2019,
František Kotleta (p)
Kotle-šova prvotina je i po přečtení všech jeho „masterpieců“ strašná pecka. Rozsahem solidní space opera s netradičně, ale skvěle vykresleným mocenským uskupením v „novém světě“, kde se klaníme novým náboženstvím a pro bombu nechodí daleko nyní český obyvatel, nikoli „turbánovec“. Je to funkční, zábavné, akční a hlavní postavy jsou vykresleny mnohem lidštěji a méně „terminátorsky“, než pozdější borci z ranku kapitán Bouchač a lord Mrdák. Taky to není přeplácané sexem, jak listování avízem na zadní straně a obsahuje to spoustu špionážních a zlodějských vsuvek, včetně kolosálních vesmírných bitev, které dokreslí příběh obrovským rozsahem. V téhle krásné jízdě z naší alternativní budoucnosti se řezník drží ještě hodně při zemi, ale sedne mu to jak šavle janičářovi do ruky (: Vskutku bravurní počtení.... celý text
Temná věž
2020,
Stephen King
Temná věž je opředena mýty a tajemstvím, stejně tak, jako je tato sága opředena většinou puncem něčeho výjimečného. Famózní mix fantasy, westernu, okořeněný špetkou sci-fi a promíchán pořádnou dávkou deprese. S tímto jsem k sáze přistupoval, a protože jsem Kinga mimo obrazovky zatím nepotkal, netušil jsem, jak moc mi (ne)bude jeho styl vyprávění sedět. První setkání s pistolníkem na poušti a následný nábor jeho Tří Vyvolených u mne probíhal vcelku rozpačitě a nechápavě, o co že tu vlastně jde a hlavně Kde a Kdy o to jde. Jakmile vsak všichni nasednou do vlaku výlet směr paprsky, začnou hádat hádanky, vybíjet mutanty pod pradávnými městy, vyprávět si nevesele historky z dětství, kdy dívkám mohly hořet víc než jen lýtka a vlčím robotům začnou létat hlavy pouští, místo plánovaných únosů dětí, je to již dávno za momentem, kdy šlo ságu jednoduše odložit a víc se k ní nevracet. Tyhle části byly excelentní a jde z nich cítit ta síla vyprávění a neskutečná fantazie Kinga jako tvo(bo)řitele světů, který vše dokáže ukočírovat a nerozpadne se mu to pod rukama. Tempo, zábavnost i vášeň trochu opadne během zrození "jedijského Spider-Mana", ale naštěstí se jedná o krátkou zastávku před finálem, kdy se začne z těch spousty paprsků, nitek, příběhů, světů a časů splétat klubíčko, ke kterému vše vedlo od prvních kroků v poušti. Úžasná a v mnoha ohledech jedinečná sága, kterou v mých očích příliš nesráží ani kvalitativní nekonzistence jednotlivých dílů (jak říkám, 1,2 a 6 jsou "zvláštní" a rozjezdu ságy u netrpělivých čtenářů příliš nepomáhají, ale to je na chuti každého, co komu sedne…) ani začlenění Kinga jako hybatele a tvůrce příběhů v knihách (byť osud Jaka je na pováženou), protože to v celku sedne do zmíněného klubíčka elegantně a funkčně. Popř. fakt, že kniha je něco jako rozcestník pro mnoho jiných Kingových světů, děl a postav, které zde teprve dojdou svému osudu (a zvědavé čtenáře tak dotlačí k dalším knihám). Můj osobní problém je s tím, jak King pracuje se zápornými postavami obecně a jejich konci. Menší "bosse" typu lovci rakví, Gusher, Blaine Mono se podařilo s jejich konci skvěle zpracovat, ale co se týče, Randalla, Mordreda a zejména pak Karmínového šaška… krále, to bylo ostudné. Bez větších spoileru, po celé Rolandově pouti jsem čekal na mnohem větší konfrontaci, než to, co přišlo. Mordredův vývoj byl pro samotný souboj k ničemu, nesmrtelny a všemocný čaroděj Randall skončil sice krásně brutálním způsobem, ale jako úplný ubožák po vzoru brumláka. A ke králi je škoda slov, byl to nečekaný konec, ale takhle si souboj s Kingovým "Thanosem" představoval asi málokdo. Což navíc po úchvatném komiksovém prequelu z dob posledních dní Společenství a Gileadu čelící Farsonovi nechalo velice horkou pachuť na jazyku. Nicméně je tu pak ještě pro mne horší věc a to samotný závěr, který je až po vystoupání na vrchol věže, nikoli vstupem do věže, po kterém King varuje, že jsme ušli cestu k cíli a máme spokojeně zavřít knihu a žít dal… Co čekal, že to opravdu každý takto vezme, nechá Rolanda stát v předsíni a půjde si po svém s tím, že to "dokázal" a vše je v pořádku? Ten průběh výstupu a retrospektivní sledování Rolandova života bylo pořád skvělé a slibovalo to obří katarzi, ale to co přišlo, byl pro mne ubohý, slabý a možná velmi jednoduchý způsob, jak se vypořádat s tím, že vlastně King neví, co si počít s Rolandem. Kdo mu tohle sežral a je šťastný, tak mu to přeji, ale považovat to za jediný rozumný a správný konec? Proč pro Guna? Copak může byt někdo spokojeny s tím, že Roland si vlastně celým tím šílenstvím a zmarem projde znovu a znovu? Že všichni si své bolesti, utrpení a trápení vyžerou zas a opět? Byť nevědomky, ale to na věci nic nemění. Navíc to není stejný „průchod kolem“, neboť nyní má na „konci počátku“ své pouti Eldův roh, kterým, a to jen v případě, že tento průchod dokončí, zatroubí před věží a ta všechny své siguly (pokud mu v tomto průchodu nebudou chybět třeba pistole od Suzanny) ocení konečným klidem pro Rolanda? Je tolik jiných způsobů, některé fanouškovské teorie a ukončení jsou mnohem lepší (byt např. ta, že tohle je 19 průchod a bude jich jen přibývat mi přijde taky dost mimo), ale obecně mel Roland dojít nějakému odpuštění/satisfakci/klidu na duši i kdyby jeho odměna po opravení všech světů měla být jen propustkou na mýtinu za ostatními a ne jeho „restart na startovní čáru s jiným dresem“… Čím víc nad tím po přečtení ságy přemýšlím, tím víc mě ten konec pro Rolanda vyloženě irituje. Kolem a kolem skvělá a výjimečná sága, ale zejména díky těm záporákům a samotnému konci to nejde vychvalovat do nebe. A jsem rád, že má sága mnoho dalších zdrojů (např. fanwiki byla při četbě nedílnou součásti, protože pospojovat si všechny ty mýty Primu, Eldu, Merlyna, Ludu, North Central pozitronic... byl často nadčtenářsky úkol) a rozšíření (komiksové prequely a povídky z Klíčové dírky), protože do tohoto světa, nebo aspoň do vybraných Kdy a Kde se budu rad vracet.... celý text
Conan a první lidé
2009,
Břetislav Čenda
Čenda vyšle Conana a jeho bandu odpočívat na další ostrov v okolí Vilajetu, kde se chcou ztratit králi Yeldizovi a to by v tom byl černokněžník nejčernější zakopaný, aby z toho nebyla pořádně brutální a krvavá řež, kterou si málokdo z místních užije. Klasicky Čenda dává průchod zvráceným a bestiálním choutkám místní magické smetánky (malá zrůdná panna a čaryfuk Buras), jež dostane tip od místní vědmy, že by jejich staletí trvající krvavé hrátky mohl utnout modrooký obr, který se blíží k břehům jejich panství se svoji družinou. Standardně „jiný“ Conan tak rozjíždí krasojízdu po moři, po souši i pod mořskou hladinou, kterou s povděkem přivítá staletí deptané obyvatelstvo, jež je masakrováno neskutečně sadistickým způsobem (dívky zejména). Nově jsou zde hojně využity prvky jako by vypůjčené z Pirátů z Karibiku nebo Lovců lvů a příjemně tak okoření Čendův styl. Svižné tempo, chytlavý děj a dobře fungující tým se postarají při četbě o dobrou zábavu. *** „Ty si opravdu troufáš jít se mnou zabít čaroděje, cizinče? Žasl mladý kníže. „Já jsem Conan z Cimmerie, mladíku. Nemám rád kouzla a nemám rád čaroděje. Bát by se měl Buras!““ *** K sérii: jelikož je zde Kamálí zmíněna zatím snad ze všech knih nejméně (ve smyslu, „jo ta paní vím o ní, ale nezájem“), tak ji dějově řadím jako 1. v sérii od Čendy. V Krvavých slzách má už na Conana pořádnou pifku (:... celý text
