tatjana1737 přečtené 648
Ďábel nosí kilt
2019,
Suzanne Enoch
!!! POZOR, OBSAHUJE SPOILERY !!! Myslela jsem, že ďábel nosí Pradu, ale tato kniha mě vyvedla z omylu. Nosí kilt a je z Vysočiny. Nebylo to špatné, ale kdo načetl vícero romancích o lordech a namlouvání v minulosti, toho to asi tolik nevytrhne. Při čtení jsem občas srovnávala s Jude Deveraux a její "Sametovou tetralogií", kterou jsem objevila kdysi dávno a mám k ní sentimentální vztah, i když je to vlastně docela limonáda a s historií to zřejmě nemá moc co společného. Škoda, že Skandální Skotové nevznikli dřív, v době, kdy jsem s četbou historických romancí začínala, protože pak bych je jednoznačně zařadila mezi své srdcovky. Takhle mě čtení potěšilo, ale nic nového mi nedalo. Příběh je vystavěn na klasickém schématu rozdílných prostředí, přičemž se hlavní dvojice a priori musí nesnášet, ale přitom je k sobě přitahována, ukazuje se, že jeden i druhý trpí neodůvodněnými předsudky, a láska nakonec vše překoná. On je samozřejmě samec od pohledu a ona je emancipovaná, chytrá a odvážně hubatá. Jiskření mezi hrdiny bylo napsané pěkně, příběh jako takový byl ale poměrně jednoduchý, což mi přišlo škoda. Vlastně jen pár plesů, nějaké ty rvačky a klanová válka v londýnských kulisách. Kdyby Enochová vše víc rozvedla a víc se rozepsala, nebylo by to ke škodě, takto až příliš pospíchala do cíle. Co ale tentokrát oceňuji je že hrdinové hned nesnili o manželství až za hrob a zcela pragmaticky se rozhodli pro milenecký poměr na dobu (ne)určitou. Jiné knihy vždy obsahují zakázaný předmanželský sex, ale protože je čtenáři od začátku jasné, že k uzavření sňatku dojde, tak se nepohorší nad uvolněnými mravy cudné panny a vášnivého šlechtice. Tady sice bylo také jasné, že ti dva se nakonec taky vezmou, ale aspoň do podlehnutí vášni vložili racionální úvahy a reálné zhodnocení své situace. Současně oceňuji, že autorka promyslela i jak by něco takového v tehdejší době mohlo fungovat, aniž by se dáma zkompromitovala (gardedáma v podobě komorné jako doprovod na schůzku). Nicméně při dalších milostných aktech, zejména při tom na plese, jsem si lámala hlavu, co Charlotte udělala s Ranulfovým reprodukčním materiálem, protože tentokrát "francouzský kondom" (kterému se mimochodem v této době říkalo "anglický redingot" a používal se mj. proti "francouzské nemoci") nikdo nepoužil. Ale to je jen projev mé choré mysli a věřím, že jiným čtenářkám to na kouzlu knihy neubere ;-).... celý text
Na špatném místě
2020,
Joy Fielding
Nejprve věci, za které autorka nemůže, ale při čtení knihy na mě měly vliv: jsem vysazená na psaní slov džin x gin nebo džob x job. Stejně tak mi přišlo, že překladatel nemá jasno ve slovech pás x pas. V jednu chvíli v textu byla zaměněna Paige a její kamarádka Chloe, jinde byl ztučněn text, který vůbec tučně být neměl. U tak vydávané a oblíbené autorky, jako je Fieldingová, bych čekala lepší práci korektora. Nyní k samotné knize: Od JF jsem zatím nic nečetla, ale tchyně ji má velmi ráda a má jí plnou knihovnu. Knihu mi tedy půjčila ona, že je to novinka, jestli si to chci přečíst. Přečetla jsem, protože už mi docházelo čtivo z knihovny, a i když to nebylo špatné, nejsem moc spokojená. Autorka psát umí, čtenáře vtáhne do děje, její postavy jsou uvěřitelné (byť Paige byla na můj vkus až příliš slušňačka a vzorňačka), člověk se dokáže vžít i do těch vedlejších a s horšími povahovými vlastnostmi (Heather). Zápletka byla vskutku mrazivá, místy se mi z úvah hlavního padoucha dělalo špatně, ve čtení jsem pokračovala hlavně proto, aby ho chytli, potrestali a já od něj měla klid. (!) Jak kniha postupovala, čekala jsem, kterou ze čtyř žen nakonec sejme, protože mi bylo jasné, že jedna skončí na špatném místě. Ale která? Hlavní hrdinka? (Doufala jsem, že ta ho přechytračí, takže to musel být někdo z jejího okolí.) Chloe? Matka? Heather? Čím víc se kniha blížila ke konci, tím jasnější mi bylo, která to bude, ale přese všechno jsem jí přála, aby se z toho dostala. Skončit v rukou masového vraha bych nepřála ani největším svým nepřátelům, a že některé fakt nemám ráda. Když pak přišla předposlední kapitola, nechápu, kdy došlo k obratu, že jsem celou situaci začala vnímat jako hodně černý humor. Zklamání vraha, který věnoval tak pečlivou přípravu své oběti, svému mistrovskému dílu, i zdánlivé vítězství jedné malicherné hlupačky. Ale pořád jsem tak nějak čekala, že se to vyvrbí ku překvapivě zdárnému konci. V tom jediném mne Fieldingová překvapila, u "četby pro ženy" bych takové vypořádání se s vedlejší postavou nečekala.... celý text
Život ve dvou
2017,
Nicholas Sparks
Knihu mi půjčila kamarádka, která ji dostala zase od své kamarádky. Od Sparkse jsem nečetla nic, znám jen Zápisník jedné lásky a ten mi dost výrazně zkazil názor Drewa z knihy Zapletený od Chaseové :-). Když jsem se proto pustila do čtení, viděla jsem také Russella touhle optikou a bohužel jsem musela s Drewem souhlasit. Celou dobu jsem čekala na to, jak se bude narůstající manželská krize vyvíjet. Ve čtení jsem pokračovala v podstatě jen proto, že to napsal chlap a psal to z pohledu muže, což jsem vnímala jako jisté novum na rozdíl od knih, kde do mužské psychologie brousí ženská autorka. Některé pasáže mne vedly k zamyšlení, jak se já sama chovám ke svému muži, co všechno spolkne a nechává si pro sebe. Říkala jsem si, že Vivian je úmyslně psána konfrontačně, aby čtenáře rozčilovala a soucítil s Russem, co vše si nechává líbit, a tak trochu jsem čekala, že se pak dozvím její úhel pohledu, který mi pomůže pochopit její motivaci. Když nic jiného, tyhle kapitoly v knize mi pomohly uvědomit si, že jak se obvykle snažím nahlížet na konflikty z různých úhlů pohledu podle jednotlivých aktérů, ve vlastní domácnosti zpravidla považuji svoji interpretaci za jedinou správnou. Bohužel, tím veškerá podobnost s mým životem končila, neboť hlavní hrdina s tím svým ospravedlňováním, vysvětlováním až kňouráním, pro mne postrádal testosteron, kterým můj muž na rozdíl od něj oplývá. Kdyby aspoň jednou otevřel pusu a řekl, co si opravdu myslí, zeptal se na to, co "tím myslí" Vivian, bouchl do stolu nebo vyvolal hádku, byl by pro mě mnohem víc chlap. U pasáží, kde se začíná starat o dcerku, jsem si říkala, že je to takové to prozření, co všechno starost o dítě obnáší a kolik neviditelných činností člověk musí zařídit, aby vše fungovalo. Za to dávám Sparksovi palec nahoru, že svého hrdinu hodil do vody, většina otců si toto vůbec neuvědomí, a kdybych měla vyjmenovat všechny stížnosti kamarádek na téma, jak jejich muž doma nic nedělá s tím, že dřel v práci, kdežto ony padají na pusu, nestačily by mi prsty na obou rukách. V Russelově podání to ale přesto nějak nebylo ono, protože Vivian mu neustále dávala najevo, jak je nedostačivý a vše dělá špatně. Celou knihu bych byla považovala za průměrný vhled do hlavy submisivního muže, kdyby najednou nedošlo k obratu a vše se nezačalo točit kolem nemoci blízké osoby. Najednou, jako kdyby Sparks začal psát úplně jinou knihu, Vivian se vytratila někam do pozadí, přestala být důležitá ona i manželská rozluka, a vše najednou dostalo hlubší rozměr a závažnější téma. Tyto pasáže byly pro mne velmi emotivní a dobře napsané, i když vyznívaly velmi smířlivě a mírně, přesto byly silné, a i slzička málem ukápla. Za to zaokrouhluji na 4 hvězdy, byť bych dala jinak 3,5. Pořád nějak nevím, co jsem si z knihy měla odnést, protože původní nosné téma se najednou přehouplo někam jinam, původní rozepře manželů náhle zcela zmizely, hrozba dramatického rozvodu a přetahování se o dítě sama vyšuměla do ztracena (přitom podezření na nezdravý vztah k dceři si přímo říkalo o pořádný konflikt) a najednou se vše zalilo růžovým světlem, zavoněly květiny a přišel smířlivý happy end včetně štěstí hlavního hrdiny. Vůbec jsem se nedozvěděla, co Vivian, zda je se svým životem spokojená, nepřišlo ani potrestání zlobivé a rozhazovačné manželky. Z hlediska reálného života takový konec oceňuji, líp to dopadnout nemohlo pro všechny zúčastněné, ale coby čtenář bych čekala jiný závěr. Jak jsem zmínila, jako kdyby si Sparks v průběhu psaní několikrát rozmyslel, co vlastně chce psát.... celý text
Nečekaná láska
2008,
Sabrina Jeffries
!!! POZOR MÍRNÝ SPOILER !!! Tohle ale vůbec nebylo špatné! Díky Lise Kleypas jsem netrpěla předsudky kvůli obálce (Lisa je má taky dost příšerné) a dala na hodnocení a doporučení čtenářů. Příběh je takový hezky staromilsky psaný, žádné zbytečné vulgarismy, ona ta Anglie v 18. století romancím prostě fandí. Dámy jsou dámy a pánové gentlemani (až na výjimky ;-)), a tajná řeč náznaků, při níž se dá skrytě flirtovat, přímo nahrává slovním soubojům a jiskření mezi hrdiny. A když navíc ústřední dvojici rozděluje (nutno podotknout, že pouze zdánlivě) společenská propast, aby vynikly dva světy, z nichž pocházejí, je to ta správná kombinace k rozehrání dobrého příběhu. Styl vyprávění Sabriny Jeffries, včetně používaných výrazů, mi hodně připomínal knihy Jude Deveraux, a proto mne dost překvapilo, když jsem zjistila, že kniha v originále vyšla v tomto století a ne v 80. nebo 90. letech toho minulého. U Deveraux jsem časem začala kritizovat absenci skutečných reálií a historického rámce. Jeffries napsala tak akorát, aby to bylo uvěřitelné, takže jsem jí to zbaštila, i když zápletka byla opravdu hodně romantická a nejen v tom milostném smyslu, ale i pro přítomnost motivu únosu či zlých pašeráků. Jediné, co bych vytkla, bylo neustálé pochybování hlavních hrdinů o sobě samých, o tom druhém a o vzájemné lásce, které se opakovalo i poté, co už bylo jasné i slepému, že ti dva spolu skončí. K tomu obligátní motiv předmanželského sexu, což bylo v 18. století něco naprosto skandálního, ale v historizujících knihách je to snad pokaždé. (Musela jsem však zpětně po hlubokém zamyšlení uznat, že jsem docela trapná, protože když sním o komodoru Norringtonovi z Pirátů v Karibiku, i my se spustíme před svatbou!). Ovšem nejvíce mne iritovalo používání slova "nástroj", za které bych asi po dvacátém opakování vraždila. Slovní půtky mezi hrdiny mne velmi bavilo a ocenila jsem i to, že Helena (neustále přirovnávána k labuti) nebyla typickou kráskou a měla svůj handicap. Moment, kdy do Londýna putují kresby padouchů s popisem, aniž by si kdokoli z aktérů uvědomil, CO je na druhé straně, mne velmi pobavil. První setkání s autorkou bylo pro mne příjemným a milým překvapením. Postupně jsem se utvrdila ve stále sílícím dojmu, že čtu od prostředka a nikoli od začátku, protože Nečekaná láska je až druhým dílem série (což ale nebylo na škodu, protože veškeré narážky a zmínky pomohou čtenáři se zorientovat). Přesto jsem po přečtení knihy dospěla k závěru, že si dám i první a třetí díl :-). EDIT: Po přečtení komentáře od Alekis dodávám, že úryvky z písní vždy v úvodu kapitol se mi také moc líbily. Jednak vždy nastínily, o čem další text bude, ale také vzbudily moji zvědavost a ráda bych si písně přečetla / poslechla celé, anebo si je přečetla v nějakém beletristickém zpracování.... celý text
Špinavá práce
2007,
Christopher Moore
"Jsem vyvolený, tak mě nezkoušejte ojebat!" Když se narovnal, stál kolem něj hlouček chodců čekajících na zelenou. Všichni na něj zírali. "Bylo to potřeba," řekl Charlie, nebyla to omluva, jenom vysvětlení. Všichni, bankéři, makléři, zástupci ředitelů, personalisté i žena, která se chystala servírovat ústřicovou polévku v chlebové míse v Boudinově pekařství, přikývli. Nevěděli vlastně ani proč, tedy až na to, že pracovali ve finanční čtvrti, takže moc dobře věděli, jaké to je, když s vámi někdo vyjebává, a v hloubi duše (když už ne mysli) věděli, že Charlie právě ječel tím správným směrem. Ke knize jsem se, stejně jako k mnoha dalším za poslední roky, co funguji zde na DK, dostala přes komentáře jiných uživatelů. Díky Ivaně Novákové (fakt díííky!) se mi vrátila nejen schopnost snění, ale mé Zlé Já poněkud umlklo, takže jsem si čtení užila bez jeho remcání a hnidopišských duševních poznámek. Autorův humor mne bavil od začátku, i když byl místy dost švihlý až absurdní; jednotlivé postavy se s údělem Charlieho vyrovnávaly se stoickým klidem, pokud ho nepodezřívaly, že je masový vrah. Sice jsem, ač se mne autor pokoušel zmást, od začátku nezapochybovala o tom, kdo je Luminatus, ale i tak jsem si to užila, byť bitka v jeskyni mi přišla dosti odbytá a příliš krátká na to, že mělo jít o finální souboj s Temnými silami. Trochu moc na mne byla jen Audrey a Veverčí lid, Moorovo okouzlení těmito malými stvůrčičkami vůbec nesdílím a Bože chraň, aby moje rudě pulzující světélko skončilo u / v nich. Vše podstatné vlastně napsaly komentáře čtenářů přede mnou. Kromě humoru a zajímavé zápletky nechyběly ulítlé ale sympatické postavy (lesbická sestra, Mátomil, Ray, Lily či inspektor Rivera a Císař), ale kniha se nevyhnula i jisté něze a smířlivosti při scénách umírání. Hned zítra hodlám v knihovně vypůjčit druhý díl, co autor z tématu ještě vytěží.... celý text
Intimní historie od antiky po baroko
2007,
Vlastimil Vondruška
Vondušku jako autora u nás v rodině objevila maminka, která od něj četla Oldřicha z Chlumu, velmi se těšila na Přemyslovce a velmi byla rozčarovaná. Sama jsem o něj z beletrie nepřečetla ani ťuk, ale soukromý zájem o dějiny každodennosti mne přivedl k objevu Intimní historie. Po nadšených komentářích zde jsem si knihu před cca 3 lety koupila a nelituji toho. Ovšem po přečtení mám několik zásadnějších výhrad. Předně: V podtitulu je uvedeno "od antiky po baroko", ale gró informací leží ve starověku a zejména středověku. Autor se nikterak netají tím, že je hlavně medievalista, ani tím, že obsah knihy se hodně týká středověku, ale baroko aby pohledal. Některé obecnější informace lze jistě vztáhnout i na 17. století, ale pokud čtenář hledá něco konkrétního, povětšinou nenajde. Problém knihy je i v tom, že VV neuvádí zdroje, z nichž by čtenář mohl získat představu, o jakém konkrétním časovém úseku momentálně píše. Chápu, že se nejedná o žádné akademické dílo, jde především o popularizaci a syntézu, možná že kniha vznikla i jako "by product" při hledání informací pro Vondrušovy historické romány, ale s ohledem na to, že takovýto soubor je na knižním trhu přece jen unikátní, bych čekala seznam zdrojů, z nichž autor vycházel, či ještě lépe doporučenou literaturu k jednotlivým tématům. Intimní historie působí dojmem, že vše, co je v ní uvedeno, je z pera autorova a vychází z jeho odborného výzkumu. Proto jsem byla dost silně zklamaná tím, když jsem otevřela odbornou knihu anglosaského autora věnující se prostituci, abych zjistila, že VV některé pasáže zcela jednoduše převzal a slovo od slova opsal. Coby absolvent historie, kterého při studiu strašili metlou plagiátorství, toto považuji za dost výraznou vadu na kráse a autor tím u mne ztratil kredit. Knihu jako takovou nezavrhuji (ostatně jsem si ji také autorem nechala podepsat na jedné besedě, kde jsem seděla v 1. řadě s miminkem na klíně a díky němu jsem pak ve frontě dostala přednost), ba naopak jsem ji doporučila některým svým přátelům, kteří se věnují výuce dějepisu na základních a středních školách. Nakonec jsem v rámci hodnocení dala 3 hvězdy právě za to, že je vlastně jedinou dostupnou "příručkou". Spolu s knihou od ABC "Jak to bylo, jak to je" je to zajímavá pomůcka a "encyklopedie", v níž pedagog může najít odpovědi na některé všetečné otázky svých žáků, anebo si rozšířit vlastní obzory. Při čtení se člověk nejednou diví, jak chabou práci odvádějí autoři současných historických románů či filmů, jakých anachronismů jsou schopni se dopustit. Pokud mne nějaké téma zajímá obecně a ne příliš do hloubky, použiju Intimní historii jako zdroj. Pokud však potřebuji konkrétnější informaci, hledám již v literatuře odborné. P.S.: Pokud by někoho zajímalo víc o každodennosti 17. století ve Francii, dotkly jsme se toho s přítelkyněmi v několika tématech na webu angelique.cz. S kamarádkou disponujeme poměrně slušnou zásobou knížek na různá témata :-). P.P.S.: A pokud by někdo jevil zájem o století 19., doporučuji skvělá skripta prof. Jany Englové z University J. E. Purkyně!... celý text
Začít znovu
2018,
Mona Kasten
Na celou sérii jsem narazila opakovaně v komentářích různých uživatelů, a když jsem viděla vysoké hodnocení, dala jsem si ji do seznamu "chci si přečíst". Nakonec se mi to u prvního dílu v podobě e-knihy splnilo, ale musím konstatovat, že - s ohledem na aktuálních 87 % - jsem dost zklamaná. Už od začátku jsem cítila, že tohle nebude ono, a taky že jo. Děj mi přišel o ničem, hlavní hrdinka mi nijak k srdci nepřirostla, hlavní hrdina byl "typický" rozervaný mladík, který pod slupkou drsňáka skrývá citlivé a poraněné jádro. To, že ti dva spolu skončí, bylo jasné od začátku, ostatně Kaden sám, ač deklaroval jakási pravidla a opovržení, se k Allie od počátku choval jinak (horská túra). Proč jsem to vůbec dočetla do konce? Zajímalo mne, co tak hrozného hlavní hrdince její matka provedla. Allie se neustále vymezuje, koupí si ponožky a světýlka a přehoz, všechno, co by matku nakrklo a z čeho by měla osypky, vymezuje se, až to bolí, ale přitom je z ní pořád vyklepaná, odmítá se komukoli svěřit a nedokáže o tom hovořit ani se čtenářem. Nezávislá a revoltující dívka však má morální právo na to čerpat finance z účtu od rodičů, a tak jsem čekala, že ji zlá matka (pokaždé titulovaná jako "matka", když o ní někdo hovoří) hnala na plastiku, prodávala ji jako bílé maso nebo ji doma zneužívali, trýznili a já nevím, co ještě. Absolutně nechci bagatelizovat rozuzlení, jsem si jistá, že to samo o sobě je hnusné, ale z toho, jak se Allie / Crystal chovala, a jak byla její máti líčena, bych čekala víc. (Přepadovka v bytě, hysterický telefonát o otcově "zranění", pozvání nepřítele na benefici... všechno to vyznělo jako výkřiky do tmy.) Oproti tomu Kadenův šrám a poškozené vztahy v rodině měly důvod podstatně literárně neotřelejší, i když osobně bych si asi kvůli tomu nenechala dělat kruhové kérky (to mi nepřišlo ani tak romantické / rajcovní jako pitomé). Obligátní konflikt v okamžiku, kdy se Kaden opět uzavře a Allie vyhodí z podnájmu, potom prozření a usmiřování a dárečky, to už bylo tak sladké a klišoidní, až to lepilo. Vysvětlení nadsazeného hodnocení se mi dostalo, když jsem se podívala, kdo knihu vydal - no jasně, Omega alias Knihy Dobrovský. Jakmile ti o nějaké romantické knížce tvrdí, že je to bestseller, tak je to jen nafouknutá reklama a je to spíše průměr, ne-li podprůměr. Spálila jsem se potřetí (Pan Slušňák a Jeho banán byly ty první dva případy) a příště už to neudělám. Mno... jako autorka nepíše blbě (na to, kolik jí je), i překlad byl povedený, ale celkově to byla nuda a průměr a šeď. Nic nového ani objevného jsem v knize nenašla. Obtěžoval mne i detailní popis probíhajících dějů (pokud bylo někde zmíněno, že hrdinka zvedla ruku, musel být i dodatek, že ji spustila zpátky k tělu) a celkově jsem asi z VŠ už moc dlouho (a nebo se na mě moji rodiče tak nepodepsali, nesehnala jsem hned cool kamarádku a cool kamaráda gaye, natož aby mi zamotal hlavu tajemný misogynní krasavec), mně to zkrátka neuspokojilo. Ani z nedostatku jiného čtiva či zvědavosti asi po dalších dílech nesáhnu.... celý text
Francouzské hedvábí
2006,
Sandra Brown
Znovu musím na tomto místě veřejně poděkovat alekis, protože bez ní by mne nenapadlo krátit si čekání, až nám otevřou knihovny, čtením e-knih! !!! NĚKTERÉ NARÁŽKY MOHOU BÝT SPOILEREM PRO TY, CO NEČETLI !!! Po přečtení Reportéra coby první knihy od SB jsem sáhla po Francouzském hedvábí. Mezitím jsem si zjistila, že podle knihy byl i natočen film, který ovšem na ČSFD nesahá ani do modrých čísel, takže tipuji, že to byl pouze tv film, s ne moc velkým rozpočtem, a skončil jako podprůměrné B, ne-li C. Co se předlohy týče, je na ní hodně znát, že je napsaná na začátku 90. let (byť u nás vyšla po roce 2000). Z rukopisu autorky je - oproti Reportérovi - znát větší příchylnost k popisům sexu, který byl na můj vkus až nadbytečný a zejména u vedlejších postav pro mě neměl náboj. Pobavilo mne vtipné zjištění, že hrdinky dole nejsou vyholené, což by v současných knihách úplně neprošlo. Když jsem si pro zajímavost pustila trailer ke zmíněnému filmu, musela jsem se smát, jak se za nějakých 30 let změnil kánon krásy, hlavního "fešáka" i Claire jsem si představovala úplně jinak! (Mimochodem: V traileru je vidět bouřková balkonová scéna.) Samotný název byl pro mne zavádějící. Přívlastek "francouzský" evokuje něco hříšného, takže když jsem se dobrala zjištění, že jde o název Claiřiny firmy (a čím se firma zabývá), přijala jsem to, a to víc se divila, že jde o název dortu. Ačkoli jsem si téměř jistá, že tento dort byl zmíněn (nebo nějaký podobný s podobným názvem)u Alice Clayton (kniha Sexy farmář, v níž hlavní hrdinka coby profi kuchařka sbírá staré recepty včetně těch na "tradiční" americké dorty, a tuším, že "French silk" pekla taky...). (Mimochodem: recept i obrázek dortu se dá velmi snadno vygooglovat.) Dějová linka mne vcelku bavila, i když náboženskému fanatismu příliš nefandím. Stejně jako teroristé-záporáci z Reportéra mi ten fanatismus a televizní kazatelství připadá jako něco typické pro Spojené státy, v našich luzích a hájích jsem se s tím nesetkala a ani si to nedovedu představit. Claire i Cassidy byli zajímaví, byť u něj mi vadil omílaný konflikt "profesní dráha, buldočí vytrvalost při řešení případu a zásadovost vs. přitažlivost k ženě" (příliš často byly popisovány projevy jeho fyzické touhy) a u ní neustálé tajnůstkaření. Až příliš často se opakovala scéna, kdy on na ni křičí, aby se přiznala, snaží se z ní vykřesat nějakou reakci, a ona mu vzdoruje. Do toho jejich sbližování a narůstající sexuální dusno... zkrátka někdy se postavy z mého pohledu chovaly dost nelogicky, ale asi to patří k žánru a zápletce. Víc než to mi vadilo chování Yasmine, ta mi přišla vyloženě nevyrovnaná, i když... když v knize sedla na taxík a "jela se proslavit", čekala jsem něco jiného. To bylo hodně drsné. Nicméně vraha jsem tak nějak vytušila, byť mne autorka trochu zmátla tím "půjčováním" cizích věcí a osudy Claiřiny matky (tajemného svůdce jsem si odtipla taky docela brzy). Mary Catherine mi přišla zcela chudá duchem, ale co já vím, jak byly vychovávány a přemýšlely dívky v 50. letech na americkém jihu... Ačkoli na knize bylo hodně znát, kdy byla napsaná, celkově to vůbec nebylo špatné, styl psaní autorky mne baví a pořád jsem četla a četla, abych věděla, jak to dopadne. Detektivní zápletka byla sice předvídatelná, ale kdo čte kvůli erotickému napětí, tak to SB umí napsat skutečně pěkně (minimálně mezi ústřední dvojicí, kterou - stejně jako v Reportérovi - něco rozděluje, ale stejně jsou ti dva k sobě neodbytně přitahováni), a detektivní zápletka sama o sobě také hloupá není. Mé kritické já sice v komentáři promluvilo, při čtení ale bylo docela dlouho zticha, což oceňuji, protože jsem si tak knihu mohla náležitě vychutnat. Kdo při čtení nezatoužil nahlédnout do katalogu Francouzského hedvábí? ;-)... celý text
Svatý Xaverius
2009,
Jakub Arbes
Přečteno jako e-kniha a jako úkol pro Čtenářský klub. Komentáře, se kterými - nebo jejich částmi - souzním: SBH (haha, ta erotická povídka mne taky trkla!), Johana, Ondrášeček, Cink262, ZaS, matej7838, triatlet, evismaior, 000nugatovej, Noctua8, barleyfox, Aingeal. Doufám, že nebudu považována za burana, ale závidím jednotlivým čtenářům, že dospěli k pochopení "co tím chtěl Arbes říci". Já to pořád ještě nevím. Asi nejvýstižněji na mne působí úvodní citát německého filosofa. Pokud bych se totiž měla zaměřit jen na Xaveriovu linku, na jeho snahu o rozluštění dávného poselství, které je tak jinotajné, že čtenář vlastně tak trochu vítá autorovu nabídku vysvětlení, že jde o hledání reálného a materiálního pokladu, tak veškeré jeho snažení bylo k ničemu. Celý život zasvětil rozlousknutí záhady, díval se na věc z různých úhlů, používal intuici i logiku, aby se ukázalo, že mu to všechno bylo k ničemu a že záhadu vůbec nerozluštil. Knihu znám ze školních lavic podle jména, nikdy jsem necítila potřebu ji číst. Jistou představu o obsahu a ději jsem sice měla, ale když hned v úvodu začala přednáška z kunsthistorie, trochu jsem se začala vrtět, do čeho se to pouštím. Nicméně v této části příběhu jsem musela ocenit snahu vypravěče i jeho vídeňského přítele o poznání (a pozvednutí) českého výtvarného umění. Dnes si již stačí zajít do národní galerie, mrknout do nějaké monografie, a máme jasno, v čem tkví klenoty českého malířství. Pochybuji, že by ještě dnes nějakého studenta umění napadlo objíždět fyzicky z vlastní iniciativy sakrální památky, prohlížet si oltářní obrazy, zjišťovat manýry jednotlivých autorů, pokud by k tomu nebyl přinucen příslibem zápočtu. Co se téhle "dějové linie" týče, docela se mi líbilo zasazení do konkrétní dějinné doby, onen v komentářích zmiňovaný patriotismus, byť na "odvěký souboj s Němci" mám odlišný názor. V kontextu dějin a studia umění však nepobírám vypravěčovu narážku, že by nedokázal namalovat poupě. Postava Xaveria mi byla a priori nesympatická svým vzhledem i chováním. Tak nějak jsem nepochopila, proč se s ním vypravěč vůbec sdružil a co je vlastně přesně spojovalo. S ohledem na dramatické seznámení jsem čekala, že půjde o návaznost na předchozí vyprávění, že třeba Xaverius obraz maluje pro onu plánovanou publikaci, a proto mi moc neseděla zmínka, že vlastně malovat neumí. Celé to začínalo být záhadné, a když jsem se dostala k tomu, že Xaveriova rodina je spjata s autorem obrazu, čekala jsem nějakou bombu (nemanželské malířovo dítě, že maloval obraz podle nějakého člena rodiny, ...). Namísto toho se mi dostalo vzkazu umírajícího muže, který jsem na jednu stranu chápala tak, že ten, kdo záhadu obrazu rozluští, bude bohatý především duchem, zároveň to krypticky poukazovalo na možnost nějakého skutečného, ukrytého pokladu. Pak přišlo Xaveriovo usilovné soustředění na rozluštění záhady, objev bodů na obrazu, porovnávání s plány Prahy... Připadalo mi, že sám Xaverius se pro to nadchnul až příliš, co kdyby jel po slepé koleji?, ale jeho odhodlání a naprostá sebejistota mne zviklaly. Popis Prahy byl moc hezký, dokážu si představit procházku "Po stopách Svatého Xaveria" na Malvazinky, klidně i pokladovou hru. U kopání pokladu jsem čekala ale tak nějak víc. Už jen ty drahé kameny mne zklamaly, těšila jsem se na nějaký záhrobní filozofický vzkaz od Balka, namísto toho přišla hrouda zlata a jakási krabička, zmatená scéna s hořící trávou a Xaveriův útěk a následné zmizení. V tu chvíli Arbes najednou začal hovořit o vypravěčově politické dráze a o trestním postihu v podobě kriminálu; jako kdybych najednou četla úplně jinou knihu. Že jsem pořád "doma" se ukázalo až z opětovného setkání s Xaveriem ve vězení, které ovšem vyznělo pro mne tak trochu bez pointy. Nejen, že jsem se nedozvěděla, co tedy mělo být oním "pokladem" (kromě duchovního poselství), ale ani jsem se nedozvěděla, proč jsem to vlastně četla. Jak jsem psala v úvodu, první citát je o marném lidském lopotění, a přesně takhle marně se lopotil sám Xaverius, veškerý jeho zápal a snaha byly naprosto k ničemu, z pohledu konzumenta 21. století svůj život zcela promarnil. Celkové mé shrnutí tedy je, že pořád nějak nevím, co mi chtěl Arbes říci. Dneska už člověk čte knihy, kde se autor (většinou) snaží skrýt nějakou myšlenku, aby si (nedůvtipný) čtenář na konci říkal: "Ach, takhle to celé bylo! Já hlupák to vůbec neviděl! Ten autor je génius!" Kdežto z Arbese mám dojem, že prostě jen psal. Pro mne tomu chyběla nejen jednotící myšlenka (pokud jsem to tedy nepochopila dobře a nešlo o to promarnění života), ale i jednotící dějová linie. Na poměrně zásadní část textu se úplně zapomnělo na souhrnný katalog malířských děl, najednou byl příběh o člověku posedlém obrazem, z něj se stal člověk posedlý pokladem, pak najednou vypravěč hovoří o své kariéře a postihu (nejen) žurnalistů, aby se díky převozu do vídeňského kriminálu setkal s přítelem z úvodu, ujistil se, že pro vydání katalogu není dobrá doba, a pak se setkal i s Xaveriem. Paralela umírajícího vězně a umírajícího světce (stejný popis, stejná póza) byla pěkná, ale díky Xaveriovi smrti to vlastně bylo tak nějak bez pointy. Čekala bych třeba, že vypravěč od té doby bude sedávat v chrámu sv. Mikuláše a do zhloupnutí koukat na obraz, aby záhadu rozluštil, ale ona vlastně žádná nebyla a celý tenhle zásadní prvek, který dost značně hýbal dějem a čtenářovou fantazií, byl zahrán zcela do autu. Zajímavé, že tak útlé dílko vyvolává takové otázky, že? Přiznávám se též k tomu, že jsem si obraz hned musela najít na internetu.... celý text
Reportér
2016,
Sandra Brown
Veřejně a vřele děkuji alekis za doporučení! !!! POZOR, LEHKÉ SPOILERY !!! Od Sandry Brown jsem nic nečetla, nebo si toho nejsem vědoma. Po výměně knižních tipů, a poté, co se ukázalo, že kniha je v knihovně k zapůjčení, jsem se do ní pustila, a po přečtení musím říct, že se mi líbila, a to moc. Jistě, zpětně bych dokázala najít nějaké vady na kráse, ale upřímně prohlašuji, že takhle dobře jsem si dlouho nepočetla. Ze začátku jsem čekala úplně jiný příběh: když došlo na rozhovor Dawsona s nadřízenou, čekala jsem - s ohledem na nálepku "četby pro ženy", že hlavní aktérkou bude Harriet. Stačila jedna zmínka o propadlém břichu, pár narážek na Harrietinu váhu, a měla jsem před sebou mysogyna a tupce, přesvědčeného o své důležitosti, jako byl ten novinář v letadle ze Smrtonosné pasti 2. Poněkud mne proto hned z následující kapitoly překvapilo, že hrdinou je opravdu ten Dawson Scott :-). Následně jsem očekávala, že příběh se bude točit kolem soudního procesu se Strongem, kterému ale překvapivě tolik prostoru věnováno nebylo, a vše se posunulo úplně jiným směrem. I když i na toho Stronga nakonec v závěru došlo. Příběh měl pro mne všechno to, co se mi líbí na amerických kriminálkách: dávný a nedořešený případ, americký justiční systém, rozervaný hlavní (a sexy) hrdina, sympatická jižanská dáma s pohnutou minulostí, děsivý padouch, stárnoucí agent FBI se silně vyvinutou profesní ctí, který chce dořešit nedořešený případ své osobní kariéry, dvojice teroristů, po nichž se zdánlivě slehla zem, ale kteří ohrožují všechny západní hodnoty, erotické pnutí mezi hlavními hrdiny, gradující napětí (kdo sakra opravil ten míč??!), jehož dávka byla namíchána tak akorát, čím dál dramatičtější stíhání padoucha, stín reportáže, která by reportérovi mohla vynést Pulitzera, hned několik dějových zvratů, Headleyho zášť, ... Jediné, co mi nesedělo, a soudě podle komentářů níže jsem asi jediná, bylo prokládání deníkovými zápisky. Osobně bych, při snaze osvětlit věci z minulosti, poskytovat čtenáři vodítka či ho naopak různými narážkami mást, volila spíše retrospektivní vyprávění či kapitoly vracející se v čase, ale vlastně by to (= můj názor) v knize vůbec být nemuselo. Naopak, v případě Flory mne to pouze mátlo a kazilo mi to dojem, který jsem si na ni udělala. Na jednu stranu věrná stoupenkyně Carla, která se nechává půjčovat jiným chlapům, je účastna chladnokrevných vražd nevinných, účastní se bombových útoků a střílí do lidí, a k tomu neustále plačící žena, která se upíná na svoje jediné dítě... Sexuální scény mi nikterak explicitní nepřišly, naopak oceňuji, že autorka jimi docela šetřila (byť ta přitažlivost mezi Amelií a Dawsonem ze začátku byla trochu násilná - asi bych hned nešílela z týpka, který si mne potají fotí s dětmi na pláži), a když už nakonec k něčemu došlo, volila takové výrazové prostředky, které mne neznechutily. Většinou se autoři zmítají mezi dvěma extrémy, buď čtenáři naservírují všechno se vším všudy, anebo naopak mlží a pohybují se na poli jinotajů. Sandře Brown se podařilo jít tou první cestou, ale vkusně. Zároveň bych kvůli přítomnosti milostné linky knihu automaticky neřadila pod "červenou knihovnu", toto hezky vystihla alekis v komentáři ke knize "Alibi". Po celou dobu čtení jsem si říkala, že je to dobré, hodně dobré, ale že bych tomu dala tak 4 hvězdičky, "něco" mi tam "chybělo". Pak ovšem SB odpálila bombu, kterou jsem tedy vůbec nečekala. Jak jsem si užívala samotné čtení, nezamýšlela jsem se nad kombinatorikou, takže to pro mne bylo opravdu překvapení, a kdybych už u čtení neseděla na gauči, tak bych si z toho sedla na zadek. Proto těch jasných pět hvězd. Trochu se bojím, že až sáhnu po dalších knihách autorky, nebudou už tak dobré, Reportér mne opravdu dostal.... celý text
Bretaňské tajemství
2020,
Jean-Luc Bannalec (p)
S komisařem Dupinem jsem doposud neměla tu čest. Na knihu jsem narazila přes něčí komentář, dala si ji do „chci si přečíst“, a pak, když na okamžik znovu otevřeli knihovny, jsem mechanicky ze seznamu vybírala, co je zrovna volné. Tak nějak jsem nedomyslela, že se jedná již o několikátý díl série, a i když to pro samotný příběh úplně podstatné nebylo, chybělo mi nějaké bližší vykreslení postav, co do jejich vzhledu, ale i charakteru, (společné) minulosti apod. Možná díky této neznalosti jsem z knihy nevyčetla, co je to vlastně ta slavná Dupinova kriminalistická metoda, ba naopak mám pocit, že větší chaotičnost při vyšetřování jsem dosud nezažila. Komisař se náhodou ocitl u vraždy, jejíhož vyšetřování se proti své vůli musel ujmout, a vše pokračovalo podivnou sérií jednání, kterou jsem nechápala. Dupin vyslýchá svědka. Aniž by se přeptal na všechno, odjede, cestou se neplánovaně někde zastaví, dorazí do cíle, zjistí, že svědkovi se něco stalo, jede zase zpátky, na místě se zase dozví něco jiného, takže vyrazí opět jinam, opět s nějakou neplánovanou zajížďkou… při čtení jsem získal dojem, že Dupin potřebuje nejen hodně „caffé“, ale opravdu i dovolenou na zotavenou, protože je asi hodně přepracovaný. A taktéž jeho inspektoři, kteří se sami někam vydají, aniž by komukoli cokoli řekli. (A já ještě pořád nevím, zda k závalu došlo spontánně nebo mu někdo napomohl?) U hodně zmínek jsem hledala pozdější souvislost, ale ne vždy jsem se dočkala, a kupříkladu vytažení kamenů ze sklepa bylo naprostým výkřikem do tmy. U zápletky mne už v anotaci zaujala Artušovská problematika, ale asi bych musela navštívit Bretaň a konkrétní popisovaná místa, aby mne dostala víc. Naopak vyhrocené vztahy mezi vědci, a obecně vztahy mezi nimi, mi přišly absurdní. Nějakou dobu jsem se pohybovala v akademickém prostředí historiků, jezdila na konference s týmiž osobami, s nimiž mne spojoval profesní zájem i studované období, a s valnou většinou z nich mne pojilo přátelství a vztahy kladné. Buď jsem tedy do tohoto prostředí nezapadla hlouběji (abych s někým vedla spor o posty či granty), anebo to ve Francii mají jinak, zkrátka v knize mi to přišlo neuvěřitelné. Zrovna jsem dočetla sv. Xaveria od Arbese, kde mne v této souvislosti trkl poměrně výstižný citát: „Poskytuje ti vzdělanost poklidu a míru? (…) Chrání tě před klamy a bludy, před malomyslností a zbabělostí, před vášněmi a náruživostmi, před mravním úpadkem, před padoušstvím? Nikoliv! Jinak by nebylo tolik nešťastných, zklamaných, malomyslných, zbabělých, vášnivých a náruživých mezi vzdělanci, ba nebylo by mezi nimi také tolik padouchů.“ Pozastavovala jsem se místy nad překladem, zejména nad tím opakujícím se „caffé“. Dějová linka mne sice nijak neoslovila, ale také neurazila, ač jsem cítila potřebu přijít všem úmrtím na kloub, vlastně mne až tak netrápilo, kdo že je vrah. Postava Nolwennové mi přišla lehce neuvěřitelná (ale líbilo se mi, jak během vyšetřování „povýšila“), což sám autor chytře obešel konstatováním, že tato dáma „má své metody“. Použití manuálu k automobilu coby zápisníku po několikerém zopakování poněkud ztrácelo vtip, přistihla jsem se, že jsem skoro víc než na postupující vyšetřování zvědavá na to, jakou část příručky Dupin zrovna nalistuje. Ale i mne na konci bodl osten zvědavosti, zda se Dupin vrátí do Paříže nebo zůstane „na konci světa“. Abych ovšem pouze nehaněla. Od začátku se mi moc líbil styl autorova psaní, který mi připadal jako „ze staré školy“. Postavy nebyly nijak nesympatické, zápletka přes množství vražd relativně mírumilovná; skoro jako kdybych při čtení sledovala starou francouzskou kriminálku. Nu a samozřejmě nádherné popisy krajiny či změn počasí - vlastně zejména kvůli té Bretani jsem si knihu půjčovala. CITÁT: Stál na vrcholcích mytického Monts d’Arreé, jednoho z nejstarších pohoří na světě; procházel bizarními vřesovišti a močály; stál na drsných, nevlídných plážích bičovaných větrem a vlnami, které tam dorazily přes Atlantský oceán po cestě dlouhé několik tisíc kilometrů; znal i vlídné pláže se zasněženými zátokami a mírným, téměř středomořským klimatem; pláže, jejichž korálkový písek pochází z dob, kdy se Bretaň nacházela na rovníku; fantastické oranžové skalní útvary, mezi nimiž si připadal jako na Marsu; toulal se po rozlehlých loukách i v pohádkových údolích. Znal „venkovskou“ Bretaň“ čili Argoat, kraje, kde lišky dávají dobrou noc. A teď poznal i rozlehlý, temný a magický Brocéliandský les. Žádný z těchto krajů se však nepodobal nádherné říční krajině, kterou měl nyní před očima: Campagne. Úchvatná scenerie působící tak dokonalým dojmem, jako by ji navrhl malíř obdařený mimořádnou fantazií. Třeba jeden z velkých impresionistů konce 19. století. Pohádkové údolí, hustě zalesnění, po obou stranách se klenuly kopce, jejichž svahy sbíhaly až k břehům řeky Oust. Ta byla tak široká, že vypadala spíš jako do dálky se táhnoucí jezero. Na opačné straně se do výšky tyčila světle šedá skalní stěna, která narušovala mírnou atmosféru a připomínala skutečné hory. Divoká romantika umocněná osamělou borovicí, jež nad skalním masivem, ve výšce nějakých sedmdesát metrů, vzdorovitě hájila svou existenci. Vládla tu hluboká harmonie, nekonečný klid. A právě to tvořilo podstatu, jádro téhle krajiny. Jediný zvuk, který se nesl údolím, bylo cvrkání cvrčků. (…) Občas taky zašveholil pták a jemné plesknutí na vodní hladině prozradilo, že se v řece daří rybám. Příjemné teplo prostoupilo nejen vzduch, ale i celou krajinu. Tempo světa udávala poklidně tekoucí řeka. Od vody vanul na břeh jemně osvěžující chlad. (…) Zelené aroma rostlin a půdy, ne však těžké a bahnité, právě naopak: jasné a lehké. Osvěžující dech řeky.... celý text
Rumcajs se vrací III.
2020,
Michal Opitz
"(...) udělám všechno proto, aby v Řáholci přestala řádit škodná nadobro!" "Žer to!" Musím říct, že jsem byla napnutá jak šráky, jak to bylo plné zvratů! Kdykoli člověk zadoufal, autor jeho naděje zadupal do prachu (bažiny), aby je vzápětí opět rozdmýchal a znovu zhasil. "Šmejde. Vrátíš se odkud jsi přišel. Do pekel!" "Pak si pokecáme. Teď ale do Kopidlna k doktorovi! Rychle!" Opět mne dostaly "reklamy" na další komiksy, Krakonoše bych si přečetla taky. Na konci, kdy Cipísek převzal nejen otcovo pomyslné žezlo, ale i jeho outfit, jsem zamáčkla slzu v oku. První grafické návrhy komiksu by měly být zarámovány a vyvěšeny na čestné místo. Škoda jen, že Manky nebylo.... celý text
Poppy Borůvková, narozená v pondělí
2017,
Jennifer K. Brown
Po knížce jsem sáhla na základě vysokých hodnocení a pozitivních komentářů, ale asi nejsem tou správnou cílovou skupinou. Čekala jsem dětskou knížku a ono to bylo spíše pro puberťáky. Očekávala jsem pohádku / lehkou fantasy, ale kromě ústřední myšlenky se schopnosti vyplývajícími ze dne narození, toho moc nebylo. Spíše bych to viděla jako úvodní kapitolu pro mnohem rozsáhlejší příběh, kde se rozvinou nejen postavy, ale zejména svět Novy, o které po přečtení stále toho moc nevím, ač hrdinové chodili na opáčko z dějepisu. Hlavní postavy byly sympatické, ale všechny okolo byly spíše karikaturami, zejména ředitelka a její asistent. A to mi asi vadilo nejvíc, pro mne tím kniha ztratila na důvěryhodnosti. Coby náctiletá jsem četla Enid Blytonovou a její Dvojčata, ta si se světem dospívajících poradila podstatně lépe. Za mne tedy Poppy byla spíše zklamáním a nemyslím si, že by bylo dané jen mým věkem. Takže jsem vlastně jen přemýšlela, jaké schopnosti by měly moje děti, a kromě nejstaršího (Středa) máme jen nešťastné Víkendy. Mimochodem: Sama jsem narozená ve čtvrtek :-). P.S.: Kdysi jsem se jedné osoby ptala, jakou superschopností by chtěla oplývat a nabízela jsem: létání, permanentní orgasmus a procházení zdí. Odpověď zněla, že by osoba chtěla být neviditelná, protože pak by mohla mít permanentní orgasmus. P.P.S.: Vím, že to k dětské knize nepatří, ale vzpomněla jsem si na to a chtěla to sem napsat :-).... celý text
Vzkaz v láhvi
2013,
Jussi Adler-Olsen
Vůbec jsem netušila do čeho jdu. Ač detektivní žánr jinak téměř vůbec nečtu, knihu jsem si zvolila na základě komentářů spřízněných uživatelů, jen jsem dost nedomyslela, že jde o třetí díl série, takže mi bez znalosti osobní historie postav možná unikly některé souvislosti (to se týkalo zejména Assada a Rose / Yrsy). Přesto se příběh dal číst jako samostatný a já si ho navzdory tématu docela užila. Úvodní kapitola mne dost zneklidnila a váhala jsem, zda vůbec číst dál, ale Jussi Adler-Olsen díkybohu žádné hnusárny čtenáři nepředložil. Když se řekne "severská" detektivka, rázem mi to evokuje nějaké bizardní, hnusné, surové, ideálně rituální vraždy. Tenhle Dán mne ale přesvědčil o tom, že detektivku ze Severu jde napsat i bez toho. Až v průběhu čtení knihy jsem se dozvěděla, že moje máma si s tímhle autorem už potykala, a protože se "severskému krimi" vyhýbá ze stejných důvodů jako já, chválila "Olsena" za to, že se věnuje především psychologii postav a poměrně věrohodně popisuje policejní práci vyšetřovatelů. K tomu mohu dodat jen, že zrovna Carl Mørck na mne od prvního okamžiku nepůsobil jako žádný geniální detektiv střihu Sherlocka Holmese, ač měl své civilní problémy, nebyl to brilantní alkoholem otupený mozek Harryho Holea, ba naopak, dost mne iritoval, protože neustále narážel na hradbu neporozumění ostatních postav a minimálně první polovinu knihy si dával nohy na stůl a dopřával si v suterénu šlofíčka. Teprve když příběh začal brát grády, přesvědčil mne detektiv, že schopnosti i intuici má, a vůbec mi nevadilo, že kniha byla tak dlouhá a indicie přicházely k vyšetřovatelům tak pozvolna a po částech. (Už jen ta časová lhůta, než se někdo začal pořádně věnovat vzkazu v lahvi!!) Ostatně i Assad prokázal, že není jen lecjaký snědý údržbář, a já tak nějak tuším, že se v něm bude skrývat o dost víc, než kolik nám autor Mørckovýma očima zatím (minimálně v této knize) ukázal. Moje maminka ovšem má pravdu v tom, že postavy jsou psány velmi civilně, nejde o žádné supermany a modelky, takže i tím jsou čtenáři bližší. Hlavní padouch byl, jak zmiňují komentáře níže, napsaný tak, že s ním člověk chvílemi i sympatizoval. Stačilo mi ovšem si připomenout, co udělal, s jakou chladnokrevností a kalkulem si vybíral oběti, jak si zajišťoval jejich mlčení, co dělal s těly... Ač Adler-Olsen nezabíhal do detailů, když si čtenář dovolil se nad tím vším zamyslet ("Kolik jich bylo?" - "Hodně."), mráz mu po zádech běhal pořádně. V tomhle ohledu by mne zajímala hlubší psychologická studie Mii, když se jí dostalo prozření, čím se její manžel "živí". Jeho děs, když se mu pečlivě zbudované plány a mimikry začaly hroutit, mne skrytě velice těšil. I sebevětší génius a opatrný vrah nepočítá s prachsprostou náhodou. Zpětně je mi jen líto, že "Chaplin" vzal tak rychlý konec, docela bych mu přála pobyt ve vězení, pořádný výslech, odkrytí jeho minulosti i činů, takto kolem něj stále zůstává jistá aura tajemnosti a děsivosti. Nedotažené pro mne jen byly osudy poznamenaných dětí, které si prošly peklem, dozajista je to muselo poznamenat, ale autor už o nich neztratil ani slovíčko. Pro mne velmi zajímavé překvapení, zkusím si přečíst další díly.... celý text
Marco
2014,
Jussi Adler-Olsen
CITÁT: Usadili se naproti muži, který nevypadal na lamače ženských srdcí. Byl bílý jako ředitel vápenky, měl prořídlé vlasy a opotřebované zuby. Kdyby se šarm dal měřit pomocí teploměru, u něho by se na stupnici blížil k absolutní nule. Prsteníček mu sice zdobil snubní prsten, ale manželka zřejmě nebude příliš kriticky založená. !!! POZOR SPOILER !!! Ke Vzkazu v lahvi jsem se dostala náhodou, bez znalosti předchozích dílů. Po přečtení jsem se o knize bavila se svojí knihomolskou matkou, která mi oznámila, že Adlera-Olsena už zná, některé jeho detektivky četla, jen si je dávala na přeskáčku podle toho, co zrovna v knihovně bylo volné, a chybí jí tak pouze časová posloupnost. Když jsem se zeptala, jestli nějaké další díly zrovna nemá vypůjčené, dala mi díl pátý. Knihu jsem rozečetla, abych zjistila, že první čtyři díly jsou zfilmované a skoukla první a čtvrtý. Posloupnost mi chybí taky, díky filmům mi jistojistě unikla kupa detailů a vedlejších linek, které se pro omezenou stopáž do děje na rozdíl od knihy nevešly, ale od četby další bichle mne to neodradilo. Čeho si tentokrát cením hodně je absence nějaké výraznější surovnosti nebo úchylárny (zrovna Žena v kleci a Složka 64 nebyly ideálními filmy před spaním), ačkoli dějová linka mi tentokrát přišla hodně složitá a přemýšlela jsem, jak se z Dja dostaneme do Kodaně. Markův příběh byl takový lehce limonádový, ale navzdory velkému množství náhod a zvratů se to četlo dobře. Po přečtení však mnohem víc než nad Markem přemýšlím nad tím, co zůstalo mezi řádky a jen naznačeno. Nejen vývoj milostných eskapád hlavního hrdiny (dojde na prstýnek nebo zůstane u fotbalové obuvi, jejíž příčinu stále neznám?), ale dráždí mne zejména Asadova minulost a spojitost s novým šéfem. Zajímá mne i to, jak se bude vyvíjet Gordonova postava, a to navzdory tomu, že po dvou knihách a jednom filmu mi Rose zatím k srdci moc nepřirostla. Celé to hádání se a rýpání na oddělení Q mi pořád trochu uniká (stejně jako Carlovi). Nicméně Asad pro mne po shlédnutí filmů získal nový rozměr, neb na rozdíl od předlohy je to dlouhán - a navzdory obřímu nosu docela fešák. Na rozdíl od Složky 64, kde dostalo na frak školství a zdravotnictví, tentokrát se Adler-Olsen rozhodl vypořádat s úředníky ve státní správě. Pro někoho, kdo je v podobné oblasti zaměstnán, docela zajímavé čtivo. Jen mne poněkud mrzelo, že ten jediný čestný ouřada zas tak čestný nebyl. Ale zvrat, který nakonec přišel, jsem nečekala, tušila jsem, že někdo dostane na frak, jen jsem nevěděla kdo. Trochu mi ten průměrný pán připomněl hrdinu 1. série seriálu Fargo. Úplně poslední kapitolou to autor zase zajímavě rozsekl, a i to se mi líbí. Zlo nezůstává nepotrestáno. Jen ten únos dívky už mi přišel jako nastavení v podstatě ukončeného příběhu. Autor píše čtivě a moc se mi líbí jemný slovní humor, kterým oplývá. Pobavila jsem se v mnoha momentech, mezi který patřilo i štípání kolegy při výslechu svědka. Bohužel je to pro mne celé tak trochu fikce, už jen kvůli neustálým zmínkám o škrtech ve státním rozpočtu, které si trochu odporují s náklady, jež hrdinové předkládají účtárně. (Nemluvě o tom, že zde sice začnou řešit zmizení jednoho pána, ale nakonec vyšetřují aktuální vraždy a lezou do zelí kolegům.) Obávám se ale, že po filmech už knihám asi šanci nedám, leda s nějakým větším časovým odstupem. Ale je to moje škoda, že jsem se o případy oddělení Q připravila. Zvažuji, že bych celý box mamince zakoupila k svátku. CITÁT: Z jednoho velblouda hříbě nevytřískáš.... celý text
Použité duše
2017,
Christopher Moore
!!! LEHKÉ SPOILERY !!! O ždibíček horší než první díl, ale pořád dobré. Zaujalo mne, že příběh Concepción Argüello nebyl vyfabulovaný, takže mne hned napadlo, jestli byly vymyšlené osudy dalších vypravěčů na mostě. Líbí se mi, jak autor rozvedl několik dějových linek a efektivně mezi nimi přepínal, jako když člověk kouká na film a ve správnou chvíli, kdy CHCE vědět, co bude dál, přijde střih. Oceňuji Charlieho návrat, osudy Veverčího lidu (z těch jsem fakt měla husí kůži), egyptská zápletka byla na mne trochu moc a hvězdičku dolů dávám za to, jak dopadl Rivera, protože tenhle chlapík mne začal rajcovat a dělala jsem si na něj zálusk :-). Mooreův styl humoru mi sedl a dost mne mrzí, že nevyšlo víc jeho knih. Přestože koncept obchodníků s dušemi tady tak trochu šel do kytek, přesto si autor nechal otevřená zadní vrátka pro možné pokračování. Pokud někdy bude, doufám, že si udrží laťku.... celý text
Nejhloupější anděl
2006,
Christopher Moore
!!! POZOR, LEHKÝ SPOILER !!! K Nejhloupějšímu andělovi jsem se dostala přes ostatní knihy autora. Špinavá práce se mi líbila moc, hned jsem se začetla do Použitých duší, ale pak si řekla, co když bude Anděl horší a já si tak zkazím četbu?, rozečtené Duše odložila a proložila si je Andělem. Po přečtení mohu konstatovat, že to horší nebylo, jen to bylo jiné, ale pořád to byl Moore tak, jak jsem ho zatím poznala. Což mne vede k úvaze, že tento pán bude tak trochu magor. Takový ten roztomilý podivín s krásně černým a pohotovým humorem, se kterým je radost sedět u sklenky nebo jít do kina a glosovat, ale v jehož knihách byste jako postava figurovat nechtěli :-). Do četby jsem se pustila zcela nezatížena předsudky, takže jsem pořád přemýšlela nad tím, kde je ten horor, inzerovaný na přebalu (ocenění Quill Award za nejlepší román v kategorii sci-fi/fantasy/horor). Úplně poslední věta 12. kapitoly mně navedla na správnou cestu, kudy se bude příběh ubírat (fakt jsem to nečekala). Knihu jsem odložila po kapitole patnáct, abych se taky vyspala, a jako mezník to nebylo vůbec špatné. Hned v úvodu kpt. 17 je totiž uvedeno to nejpodstatnější, a totiž že se v jedné místnosti ocitnou hned dva bývalí Leny Marquezové. (A jeden z nich ví, kdo z nás byl po celý rok hodný a kdo zlobil.) Škoda, že anotace prozrazuje identitu vysokého blonďáka v kabátu, některé scény tak trochu ztrácí šmrnc (hledání dítěte - jakéhokoliv - v baru) a pointu si lze odvodit. Ale přesto to byla hodně zajímavá jízda, a ačkoli bych v Borové zátoce Vánoce slavit nechtěla, s některými z postav bych na party klidně zašla. Jen by to asi nesměla být party v převlecích... Pobavila mne narážka na Star trek a moc se mi líbil popis ňader jedné z hrdinek: Připadal si, jako by znenadání padl na dvě něžné přítelkyně, obě trošku pobledlé nedostatkem pobytu a na sluníčku, trošičku pokořené zubem času, ale s trčícími nosíky, zrůžovělými nočním chladem. Souhlasím s tím, že konec byl lehce uspěchaný, asi ho jinak uhrát nešlo (byť tedy lituji, že hrdiny jen trápily nevysvětlitelné sny o věcech, co se nestaly). Kapitola s chlapíkem, co má v dodávce hodně specifickou sbírku, mi však přišla lehce násilná. Kromě toho, že z ní Theo měl vyjít jako hrdina (neb stále toužil po tom, vyřešit nějaký velký případ, jak bylo zmíněno při vyšetřování Daleova zmizení), mi přišla trochu navíc. Kromě obligátní výtky, že kapitoly jsou sice číslovány a pojmenovány, ale v knize chybí obsah (to fakt nesnáším!!!), nemám co jiného vytknout. Celý příběh si dokážu dost dobře představit zfilmovaný, kdyby se do vizuálna vložil Tim Burton, byla by to dobrá úchylárna a jistě by to získalo nějaká další specifická ocenění. To zásadní vlastně uvedl autor v úvodním varování: "Jestli tuhle knížku kupujete jako dárek pro babičku, syna či dceru, měli byste vědět, že obsahuje nadávky, výživné popisy kanibalismu a souložících lidí po čtyřicítce. Takže mi to nevyčítejte. Já vás varoval." (Uznávám, že postava Mavis byla i na mne moc.) Já si z toho ale odnáším ještě minimálně dvě ponaučení: formulovat svá přání co nejkonkrétněji + dávat bacha na to, co říkám či dělám na hřbitově. Vcelku bych si chtěla přečíst další autorova dílka, která mne zaujala už jen názvem: "Jehňátko: Evangelium podle Biffa, Kristova kámoše z dětství", "Praktický chov démonů", "Chlípný plaz z melancholické zátoky" či "Ostrov korálkové jeptišky lásky". Mohu tedy jen doufat, že vydavatelé prozřou a tohoto pána, který u nás zatím ještě moc známý není, budou vydávat dál. EDIT: Dala jsem číst oběma rodičům. Otec byl poněkud zdrženlivější a pronesl, že autor má zřejmě problémy se smrtí a sexem. Moje maminka oproti tomu byla vcelku nadšená, takže jsem jí hned vrazila Špinavou práci.... celý text
Rusalka
2019,
Ivana Nováková
!!! POZOR SPOILERY !!! Za mne zatím nejslabší knížka autorky, ale přiznávám, že to valem bude tím, že si Stmívání už moc nepamatuji, takže mi jistě kupa odkazů a dějových schémat unikla. Díky Rusalce si hodlám Meyerovou znovu přečíst a jsem si jistá, že až budu Bellu porovnávat se Silvií, budu se zpětně usmívat nad narážkami, které Ivana Nováková do textu ukryla a moje hodnocení třeba ještě naroste. Zprvu jsem knížku četla hlavně kvůli slovnímu humoru hlavní hrdinky, který mne velmi bavil, a kvůli snaze zjistit, jak se všechno bude vyvíjet. Cca ve 3/4 však přišel okamžik, kdy děj začal být vyprávěn z pohledu jiné osoby, Zvrat s velkým Z, ne-li ZVRAT, a to už jsem četla se zatajeným dechem a s rostoucím napětím, jak to celé dopadne. Bohužel, zhruba ta poslední čtvrtina mi ale najednou přišla jako z jiného příběhu, rozuzlení zvratu (Zvratu) mi dějově moc nesedělo k předešlému; čekala jsem jiný vývoj i závěr. Jenže když nad tím přemýšlím, jak chci, ono to asi jinak vymyslet nešlo. S ohledem na to, jak byly vymyšleny záporné postavy, a s přihlédnutím k reálnému světu, do něhož byl děj zasazen, nešlo drama asi ukočírovat a ukončit jinak. (I když ta tv debata mi přišla moc...) Třeba by stačilo jen ubrat míru zápornosti pana primáře, aby to celé bylo uvěřitelnější? Závěr nechává prostor pro pokračování, které, jak doufám, přijde, takže uvidíme, co s osudy Sílky a všech dalších postav autorka provede dál. Při čtení komentářů jsem si říkala, jaké to temné tajemství Přemek skrývá. Vytvořila jsem si teorii a byla si naprosto jistá tím, že je správná. A ona nebyla! Ani já jsem nečekala něco tak... přízemního? :-) a trochu mi to připomnělo Lenku Lanczovou, která se nezdráhala přišít svému hrdinovi škraloup. Zajímavé je, že odhalení Přemkovy minulosti nenechá nikoho chladným, mne tedy vcelku nezasáhlo, ale uznávám, že kdybych byla mladší, hned bych ho šmahem odsoudila a řekla jedno velké FUJ! (A stejně mě mrzí, že to nebylo to, co jsem si myslela... ;-)) Knížka v žádném případě není špatná, jen se na můj vkus vše příliš rozběhlo a vygradovalo. Každopádně jsem se u ní nenudila, mnohokrát se zasmála, když se napětí začínalo dát krájet, byla jsem napnutá jak kšandy. Doufám, že se s tím vším Ivana Nováková popasuje v pokračování ;-). Za mne 3,5 * (zaokrouhleno nahoru).... celý text
Hra
2020,
Elle Kennedy
!!! POZOR SPOILER !!! Budu trochu hnidopich a nejprve se zastavím u toho, že dívka na obálku nevypadá na Hispánku a celkově jsem si Demi představovala jinak (obzvlášť po tom odkazu na Takovou moderní rodinku a Sofíi Vergara). Potom ale musím jen chválit. Knihy EK má opravdu asi cenu číst s časovým rozestupem, protože pak se člověk tolik nerýpe v podobných schématech. Sice to opět bylo klasické Mladí, neklidní, bohatí a sexuálně aktivní, ale už jsem přistoupila na pravidla Hry a nekomentovala to. Jen to, že Demi při polibku pokaždé vzlykla, a to obligání "abysme"... (Díkybohu tentokrát chybělo "vnitřní stehno". ;-)) Nemluvě o tom, že bydlení v budově sesterstva / bratrstva je pro mne něco naprosto cizího a abstraktního, včetně pořádání pyžamových večírků apod. Demi byla klasická hodná holka a sympaťačka, Hunter v tomto díle působí mnohem víc dospěle než v Lovu, kde z knihy přece jenom vychází jako ten "zlý". Hra má tentokrát větší rozsah stran, takže se toho v ní stane opravdu hodně a rozhodně není v mých možnostech zmínit vše. Nápad s Vejcobarem byl vynikající, trenéra Chada Jensena žeru, a když ho pak ještě navíc Hunter povolal, aby pomocí toho, co umí nejlépe (= řvaní), vyřešil jeho prekérní situaci, smála jsem se nahlas. Nebo jak si Hunter pořizoval selfie s Demi v pozadí :-). Huntera mi zprvu bylo poněkud líto, neb od předchozího dílu skončil v baráku se samými děvčaty, takže špičkování mezi kamarády a spoluhráči poněkud ubylo, ale zato přibylo nechtěných situací, jejichž pánem rozhodně nebyl. (Dost mne mrzelo, že své předsevzetí nakonec nedodržel, Demi za mne moc tlačila na pilu, na to, že předtím měla opravdu dlouhodobý vztah.) Návrat mezi celou tuhle partu ale proběhl hladce a měla jsem pocit, že se vracím mezi svoje kamarády. Potěšily i krátké epizodní roličky postav ze série Off-Campus. Jediný, kdo mi opravdu neseděl, byl Demiin otec, který byl na můj vkus příliš zahleděný do sebe a potřeboval otevřít oči trochu surovým způsobem. Výhodou je, že každý díl je psaný jako uzavřený příběh, takže lze klidně číst "od prostředka", ale když člověk čte postupně, víc si vychutná zmínky o vedlejších postavách, které už svoji roli na Biaru sehrály. Jednu hvězdičku dolů za to přehršle sexu, kterého si hrdinové, a zejména HOKEJISTI, užívají (viz Conorova úvaha, kde mu holky NEkoučily), za to, jak je předkládáno za běžné a normální, když kamarád přistihne kamaráda / kamarádu při "tom", a za jistou předvídatelnost (Nico). Mimochodem, známý bydlel na kolejích s dosti sexuálně aktivním spolubydlícím, a příběhy o tom, jak otevřel dveře a zíral do jeho pozadí, kterak v kleče orálně uspokojoval děvče, anebo jak omdlel při autoerotice ve sprše a museli ho křísit, byly vtipné jen zprostředkovaně. Ten, který je nevyžádaně prožíval, si je rozhodně nijak neužíval. Autorka se opět dotkla i nějakého citlivého tématu, tentokrát nejen toho, jaké je to žít po boku narcistického člověka, ale i něčeho závažnějšího (nechci spoilerovat). Přijde mi, že autorka si psaní každé další knihy užívá víc a víc, a při čtení je to znát. Její nadšení a radost z toho úplně čiší. A je fajn, že ačkoli pokaždé píše na nápěv ohrané písničky, kdy On potká Ji nebo Ona Jeho, pokaždé je schopna vymyslet nové role a nové kulisy pro novou romanci. Jsem zvědavá, o kom bude další díl (tipuji Conora), a jakou roli v příběhu sehraje Pablo Prasobar :-). Jééé, a můj komentář je v pořadí 101.! :-)... celý text