tatjana1737 přečtené 648

Ocelové žezlo 2006, Juraj Červenák

Tak jsem tomu přece jen po letech dala šanci... Když jsem loni přečetla celého Báthoryho a byla naprosto očarovaná, manžel mi vyplnil přání a pod stromečkem jsem našla všechny zbylé knihy od Červenáka, které jsem svého času ignorovala a nebo se je rozhodla ignorovat. Bivoje už mám za sebou a konečně jsem se odhodlala i k Bohatýrovi. Jak jsem psala v prvním komentáři: první setkání s Iljou v Červenákově pojetí byla povídka v Pevnosti o Slavíkovi loupežníkovi. Ta se mi tehdy líbila moc, a protože jsem autora znala z Rogana, hned po vydání jsem si koupila i Bohatýra, který mne ovšem značně zklamal. Na druhé čtení už moje rozčarování nebylo tak veliké, ale pořád to nějak není ono... Nejprve, co se mi líbilo: * Červenákova práce s jazykem - začala jsem si toho pořádně všímat v Báthorym, ale Ďuro umí moc hezky v pár větách a souvětích načrtnout podobu krajiny, vykreslit atmosféru či popsat situaci, že se vše ve čtenářově mysli plasticky zhmotňuje. Příběh jsem před vnitřním zrakem viděla ubíhat skoro jako ve filmové podobě, ostatně ta by mu asi docela slušela. Dobrá byla i jistá míra realismu - například tam, kde se Muromec zamýšlí nad tím, jaké je to cválat s knížecí družinou. Romantické představy berou za své ve střetu s realitou, kdy junák sedí celý den na koni v plné zbroji a ještě do něj pere slunce... * Cením si i badatelské práce, která psaní musela předcházet. Nepovažuji ji za samozřejmost a příběhu to rozhodně přidalo plusové body. Nemluvě o vysvětlivkách a poznámkách vzadu, ty mi v současných knihách velmi chybí. * Styl vyprávění je relativně jednoduchý, takže čtení rychle odsýpá. Někomu to může vadit, já čtivost považuji za plus. Co se mi naopak nelíbilo: * V prvé řadě - překlad. Netuším, jak jsou jména uváděna v slovenském originálu, a jaká pravidla pro transkripci zde případně platí, ale proč jména nemohla být uváděna v české formě? (Na tu jsem ostatně zvyklá z výtisku Bohatýrských bylin, které máme doma.) Svjatoslav / Svatoslav, Svjatogor / Svatogor, Volch / Volha, Koščej / Kostěj... i Buruško je v české verzi Bylin psán jako Siváček (ale tomu jedinému bych to asi odpustila). A co Aljoša Kněžic? To byl a je přeci Aljoša Popovič! Aspoň, že Rurikovci nebyli Rjurikovci, jako v jedné z povídek... * Nemohu si pomoct, ale to, co je pro Červenáka dosti typické, mi tady vadilo. To "archetypální" chlapácké pojetí hrdinů, kteří se neustále škorpí, ale neopomenou si odříhnout, prdnout nebo se jít vymočit (včetně popisu oklepání). A pokud to nedělají, tak o tom často mluví minimálně ve formě narážek (stojí za to prd / pšouk apod.). Svjatogor je tu za toho mrzouta a šéfa, který má poslední slovo, Mikula představuje takového toho jakože přihlouplého vtipálka, typického pro Ďurovy vedlejší mužské postavy, Ilja je vůbec černobílý a v podstatě nijak vykreslený (což je škoda, protože tahle literární postava je neskutečně zajímavá!), a to nemluvím o tom, co mi Červenák udělal s Dobryňou Nikitičem, který teprve přijde. V autorových knihách mi chybí nějaká hlubší psychologie i výraznější ženský charakter. Jistě, do hrdinského eposu ženská hrdinka moc nezapadá, ale Červenák se ženským vyhýbá i tam, kde by je napsat mohl - čekala bych třeba trochu víc od Dinary. Přece jen Iljova milovaná a vyvolená... a co o ní víme? Vlastně nic... (Co kdyby si tohle Ďuro vynahradil a napsal něco o kněžně Helze? To je postava jak víno!) * Vyhřezlá střeva, létající kusy mozku a gejzíry krve opět nechyběly, to je tak nějak Červenákův rukopis, ale jak jsem teď přečetla víc jeho knih v krátkém časovém úseku za sebou, nějak se mi to zajedlo a přišlo mi to spíše samoúčelné. Stejně jako hrdinské stereotypy, že Ilja vše zvládne levou zadní, ostatní na poslední chvíli odrazí útok sekery zezadu, rozpoltí nepřítele od ramene po pás, a jen vedlejší a nevýznamné postavy to schytají šípem, kopím, popřípadě to dostane jejich kůň, svalí se na ně a hlasitě je pod sebou rozdrtí. Příběh je relativně jednoduchý a kdo zná byliny, ocení ho víc, včetně oněch pohádkových prvků (tři muži, kteří Ilju vyléčili, nebo tři jeho cesty, postava Tugarina) či "nelogičností" (vyléčený celoživotní mrzák najednou disponuje nejen nezměrnou silou, ale ač byl většinou naložen v lihu /čti: medovině/, rozumem oplývá za dvacet jiných). Proto doporučuji před nebo alespoň po přečtení Bohatýra po ruských bylinách sáhnout, ledasco se pak třeba vysvětlí a čtenář třeba pochopí některé skryté žertíky a narážky. Pro neznalé bude Ilja působit spíš jako středověký ruský kapitán Amerika poté, co dostal Erskinovo sérum. Nejlépe to za mne asi vystihl trudoš: Červenák tak nějak lavíruje mezi fantasy a historickým románem. Kdyby se rozhodl pro jedno nebo pro druhé a víc se vyhranil, zřejmě by mne to zaujalo víc. Takhle vlastně pořád nevím, co si o tom myslet. Navíc jsem opravdu ovlivněná "svým" vnímáním bohatýrů, jak je z nám z bylin. Jak pronesl můj otec: kdo má rád Bohatýrské byliny, ten Ďura obviní, že tím novým kabátkem, do něhož je oblékl, je zkazil. Možná, že bez této znalosti bych si všechny klady vychutnala podstatně víc.... celý text

Bílá věž 2008, Juraj Červenák

Serafína a drak 2018, Ivana Nováková

I po druhém čtení se mi to moc líbí. Neodolala jsem a musela jsem si knížku dát znovu s tím, že pak si novýma očima znovu přečtu i Bellis (na tu se teprve chystám). Jistě, napodruhé jsem tam našla pár chybiček, ale celkovému dojmu to neubírá. Tenhle svět si mne naprosto získal a jsem si jistá, že nějakou dobu se do něj budu vracet.... celý text

Zpackané kouzlo 2019, Ivana Nováková

!!! POZOR SPOILERY !!! Obecně moc neholduji pohádkovým příběhům naroubovaným na reálný svět, pokud v něm není víc fantasy prvků a magických zákonitostí. Za to ta jedna hvězdička dolů. Jsem totiž konzervativní a u pohádkových a fantasy motivů upřednostňuji pohádkové a fantasy světy. To je ale můj problém. Co naopak musím vyzdvihnout, a co mne bavilo velmi, byl styl psaní autorky. Nejrůznější vtipné narážky a úvahy hlavní hrdinky, její prostořekost, projevující se i ve vztahu k vlastní osobě, to bylo opravdu osvěžující, hravé a neotřelé. Knížka obsahuje hodně narážek na hudební scénu, knihy i filmy, a to mě moc bavilo. Samotný příběh nebyl takovým překvapením a kdo zná pohádky, bude od začátku vědět, jak to dopadne. Zde ovšem musím přiznat, že když se v ději najednou objevil Honza, autorka mne solidně zmátla a přemýšlela jsem, jak to Tom udělá, aby si Kristýnu získal zpátky. Rozmotání tohohle trojúhelníku jsem tedy nečekala a nechce se mi věřit, že by hrdinku natolik zmátl jeho vzhled, že by nepoznala ani jeho hlas? Ačkoli bych knihu řadila do ranku YA, četlo se mi v ní velmi dobře. Pominu-li za mne vyloženě pohádkový motiv multimilionáře nad Prahou a Týnina "zaměstnání", kniha je velmi čtivá a obsahuje i sexuální scény, které nejsou ani jinotajné, ale ani kdovíjak popisné, a přesto mají náboj. Věřím, že ač zkušené čtenářky erotické literatury budou remcat, že tam toho zas tolik není, čtenářky mladší budou nadšené :-). To, že Netvorova podoba nebyla vůbec zmíněna, mne na jednu stranu trochu zklamalo, na druhou ale podráždilo fantazii. Možná by stálo za to víc to „okecat“, víc vystupňovat atmosféru a víc nechat Kristýnu bojovat s tím, co viděla, a co se muselo prát s jejími narůstajícími sympatiemi. V knize z toho na můj vkus vyplula hodně hladce, poměrně brzy překonala fyzický odpor a postoupila na vyšší level. Ovšem Tom to pak zazdil parádně. Byla jsem ráda, že se nakonec v knize ukázala i Melanie, to byl další nečekaný okamžik, a tak mi nesedí jen dva momenty: - Co při odhalení čarodějky dělal Roman? Ten najednou v textu úplně zmizel, není ani náznakem zmíněno, co při scéně v hospodě udělal či jak zareagoval, akorát později je řečeno, že toho na něj asi bylo moc. - Nechce se mi věřit, že Tomův otec by se nezajímal o to, jak jeho syn po roce (ne)vypadá. Pokud se jím předtím chlubil a dával mu drahé dárky, nezajímalo by ho ani trochu, jestli je synek opět reprezentativní a může ho zase předvádět ve společnosti? Víc by se mi líbilo, kdyby otec chtěl Toma opět napasovat do starých kolejí dědice impéria a zlaté mládeže, kdežto ten by dal tatínkovi sbohem a vydal se vlastní cestou i za cenu, že si na živobytí bude muset vydělat. Po přečtení lituji, že kniha nebyla delší, ale zas na druhou stranu, bylo v ní řečeno vše podstatné a neobsahovala žádnou vatu. Mně se to líbilo :-).... celý text

Bellis a dračí král 2020, Ivana Nováková

Moje první e-kniha. Ve čtečce, půjčené od maminky, protože takovýmto výdobytkům jsem se dlouho vyhýbala, se mi pořádně neukázala obálka, kterou teď zpětně, po přečtení knížky, mnohem víc oceňuji. Ovšem od doby, co jsem četla Cizinku, kde v těch tlustých bichlích naprosto chyběl obsah, jsem víc všímavá k těmto detailům - knížka má sice na začátku obsah se seznamem kapitol, ale zcela u nich chybí názvy! Při čtení na počítači to není takový problém, protože mohu v textu lehce vyhledávat, ale kdybych chtěla nějakou pasáž zpětně dohledat ve čtečce, musela bych prolistovat a proklikat celou knížku. V rámci kapitol mi pak v některých momentech, kdy se děj posouvá jinam, chybělo grafické oddělení textu, ale to jsou drobnosti. Hned na první pohled mne zaujala práce autorky s češtinou, kterou jsem si vyloženě vychutnávala. Krásné slovní obraty a vykreslení prostředí v pár větách, všudypřítomný slovní humor (zejména ve vnitřních a nevyslovených úvahách hrdinů). O to rušivěji na mne působilo, když se sem tam objevilo nějaké slovo hovorové či slangové, které mi do okolního textu příliš nezapadalo (maník, zdrhat, ...). Protože jsem začínala druhou knihou v rámci série, postrádala jsem také stručný úvod do prostředí a postav, kde by byly postavy ústřední víc představeny a popsány, kde by byly jen ve stručnosti nastíněny předchozí události. Vše jsem si nakonec domyslela z narážek a dialogů, ale ze začátku jsem se trochu ztrácela ve jménech a obtížněji se orientovala ve vztazích mezi charaktery. To bylo nejvíce patrné u Artagana. Možná to bylo dané čtením ve čtečce za zvukového doprovodu dětí, ale nějak mi unikl jeho popis, takže jsem po nějaké době, co jsem si ho v hlavě nějak představovala, zírala, že má vlastně tmavou pleť :-). !!! NÁSLEDUJÍ SPOILERY !!! Styl psaní a příběh jako takový mi přišly spíše pro mladší čtenáře, i když se kniha týká i milostného kroužení, sexuální přitažlivosti, a jsou v ní zmíněny i věci, které pro dětské oči a uši příliš nejsou (znásilnění Bellis sedlákovým synem). Coby dospělého čtenáře fantasy by mne uspokojilo větší rozvedení některých motivů, podrobnější popis prostředí apod. Knížka je sice relativně krátká obsahem, za to ale bohatá na různé události. Chování postav mi zprvu přišlo nelogické - všemocný král, který namísto toho, aby pořádně prozkoumal palác a zajistil stopy, vyrazí naslepo za otrokářem, aby ho vyslechl, zrekvíruje pro tyto účely loď, jejíž majitel neprojevuje ani zrnko úcty vůči panovníkovi, unesou Artagana, aby ho nakonec nechali na pustém ostrově, a pak se - v podstatě opět trochu naslepo - vydávají na jeho popud do tajemného místa, kde by asi mohla sídlit bohyně. Do toho Bellis řeší přitažlivost k jednotlivým mužským aktérům, což pro mne bylo trochu matoucí - od začátku bych sázela na Brana, kdežto Artagan mi byl a priori odporný už jen svým pirátstvím a otrokářstvím. Právě tady by se hodila nějaká vsuvka, která by více přiblížila jeho charakter, která by čtenáři pomohla si ho víc zamilovat tak, jak se do něj nakonec zahleděla Bellis. Stejně tak mi moc k srdci nepřirostl kníže Donnan, možná kdybych nejprve četla první díl a věděla o něm víc? (Nicméně i tak mne zajímá, kdy on pozná lásku svého srdce... Bran sliboval a v knize nerealizoval! Bude o tom něco v nějakém dalším dílu?) Nakonec jsem přišla na chuť nejen Branovi, který mi byl sympatický od začátku, ale i Nelsovi a dalším postavám, včetně cílevědomé Miry. Potěšila mne narážka na Odyssea (i když nemusel být přímo jmenován, a kdyby jeho identita zůstala v náznaku, vůbec by to nevadilo) a celkové vykreslení "Středomoří", kde se děj knihy odehrával, bylo velmi plastické, barevné a voňavé. Pobyt u mořské bohyně byl pro mne lehce surreálním zážitkem, ale od tohoto okamžiku jsem se od knížky nedokázala odtrhnout. Pointa spočívající v jejím odhalení pro mne byla naprosto nečekaná. A stejně tak její porážka za pomoci malé Targy. Teprve v tuto chvíli na mne Azdarchon působil velkolepě. Kdyby u toho vydržel, knížku bych s klidem předčítala svému synovi, který na fantasy už taky slušně letí. Musím uznat, že ač je příběh psán lehkým perem, poměrně rychle si mne získal, a po vypnutí přístroje jsem se do světa, v němž se odehrává, v duchu vracela a přemýšlela, co bude dál. Ač jsem do čtení šla v podstatě „naslepo“, nakonec jsem byla velmi spokojená a věřím, že kdyby se ke mně série dostala v mladším věku, byla bych z ní naprosto paf. Těm, kteří četli Martina, Tolkiena nebo nějakou propracovanou a několik dílů čítající epickou fantasy, to asi přijde jako pohádka, ale ve finále, i to se mi na Bellis líbilo. Nebylo tam nic surového či krutého, ale přesto byl příběh dobrodružný, romantický, hrdinka s krušnou minulostí ušlechtilá a krásná a mužské postavy napsané tak, že si mezi nimi každá čtenářka musí vybrat. Ve výsledku byly chvíle strávené čtením velmi příjemné a milé. Určitě si chci přečíst první díl.... celý text

Jeho banán 2020, Penelope Bloom

!!! SPOILERY !!! Tak jsem se definitivně utvrdila v tom, že když mi KD nabízejí v akci vychvalované romány, které navíc samy vydaly, není to v důsledku nic moc. Pana slušňáka jsem si ale aspoň půjčila v knihovně, zatímco u Banánu jsem podlehla slevové akci 1+1 a knihu koupila spolu s Třešničkami. Zpětně hluboce lituji vyhozených peněz. Je sice fajn, že dneska může skoro kdokoli vydat knihu, ale tato na mne působila dojmem, že někdo sepsal svoje pubertální fantazie: Hlavní hrdinka je sice hrozná nemotora, což neopomene několikrát zdůraznit, dostává se díky tomu do neuvěřitelných a rádoby komických situací, ale co čert nechce, její šéf ji posuzuje podle toho, takže coby reportérka se věnuje jen samým podřadným tématům. O jejích schopnostech však čtenář nepochybuje, přestože v knize vlastně vůbec nejsou ukázány. (Nepočítám-li tedy sebechválu, jak vždy k psaní článku přistupuje zodpovědně, protože si o tématu všechno vygoogluje.) On prožil hrozné zklamání v lásce, uzavřel se před světem, nastolil si tvrdý režim a řád, a odmítá se citově sbližovat s kýmkoli, kromě svého banánu. Pojídání tohoto ovoce tvoří jeho jediné guilty pleasure, a i když to ve firmě každý ví, přesto si banán, uložený všem na očích v zasedačce, KOLEM DOKOLA podepisuje. (Proč si ho nepodepisuje PODÉLNĚ??) Navrch je to multimilionář a krasavec, který dle autorky trpí obsedantně-kompulzivní poruchou. (No, asi si blbě pamatuji přednášky z VŠ, ale obsedantně-kompulzivní jednání se projevuje jinak.) Jí šéf najednou nabídne super příležitost vydávat se za stážistku, infiltrovat Jeho firmu a najít tam nějaké finanční čachry. Protože Mu ještě před pohovorem sní banán, je přijata. Jsem si téměř jistá, že autorka vůbec neví, jak marketingové společnosti fungují, protože Ona ve finále žádnou stáž vlastně neabsolvuje. Místo toho, aby přičichla k profesi a firmě, dělá Jemu de facto osobní asistentku a řidiče. Aby mu ukázala, jak je nezávislá, schválně se opije na pracovním obědě s klientem (to jako vážně?!), On jí odveze a odnese domů, zaplatí za ni dlužný nájem, uklidí psí průjem a zaplní ledničku jídlem. Z toho Ona pozná, že ji On miluje a vlastně Mu na Ní záleží, i když tvrdí opak. Co na tom, že On zcela překračuje profesní meze? Nebo že Mu ani symbolicky nenabídla, že mu ty peníze zpětně zaplatí? Vždyť Ona Ho na tom pracovním obědě vlastně upozornila na to, že Jeho firma v kampani opomenula něco hrozně důležitého. Což je jediný moment, kdy Ona prokazuje aspoň nějaké znalosti od fochu. Jeho bratr, ač Ji vůbec nezná a Ona je vůči němu v podřízeném postavení, Jí začne vyprávět o Jeho fetiši na pouzdrové sukně a o tom, jak (On) má od malička kolík v řiti, a proto je tak upjatý. Což celé vůbec nepůsobí divně, ale jakože vtipně, protože brácha si přece dobírá bráchu. (Před stážistkou, kterou zná asi dva dny, ale haha.) Když spolu zůstanou sami v práci a dají si čínu, skončí to dechberoucím orálním sexem, který pokazí telefonát jeho ex. Ona se snaží dělat, jako že nic, další den Ho k ex veze na návštěvu a hrozně se zamiluje do její dcerky, kvůli které se On nechává vydírat a kterou zbožňuje. (Jaké překvapení, že na konci se z Nich stanou dcerčini adoptivní rodiče!) Pak musí dojít k nezbytné zápletce, kdy On odhalí její pravou totožnost, což Ona žehlí tím, že mu ušije kapsář na ponožky. Její dárky jsou tak dojemné a láskyplné, že Jí odpustí a přichází happyend, okořeněný tím, že Jí nabídne práci (protože zatímco Mu kupovala každý den banány, On poznal, že Ona je vlastně inteligentní a ty články, co psala, jsou pod Její úroveň) a nakonec Ji požádá o ruku. Není to totiž žádná zlatokopka a od začátku Ho milovala! A pointa největší, žádné tunely se ve firmě nekonají a nekonaly! To se jen jeden moula přehlédl v účetnictví! Přidejme k tomu pár vedlejších postav od ztřeštěné kamarádky z práce, přes zlou bývalku (co bere kokain, který si - hanba! - kupuje za Jeho peníze!) až po Jejího bratra ztroskotance, kterému On poskytne azyl u sebe v bytě. Já vím… nechala jsem tentokrát promluvit své Zlé Já, ale takovouhle zápletku bych vymyslela ve třinácti, včetně absence bližšího vykreslení prostředí firmy, znalosti marketingu či zjednodušeného chování postav, které se neznají, ale od začátku to mezi nimi jiskří, neustále se baví dvojsmyslně a už po týdnu ví, že se milují. (A kupodivu, Ona je téměř panna, což Jeho přitahuje ještě víc!) Aby toho nebylo málo, potvrdilo se mi, že KD opět zmršily i překlad: s. 65: byla úplně na mol (uniklo mi, že šli do opery, myslela jsem, že se jen opila) s. 70: člověk měl spoleh (ne „mohl se spolehnout“?) s. 136: narovnal obraz, kterým posunul (posunul jím Její bratr, nikoli On jako podnět věty) Ovšem top pro mne bylo použití slov „pička“ a „anděl“ v jednom souvětí, v němž se On nad NÍ a Jejími postelovými dovednostmi rozplývá. Abych ale nebyla tak krutá. Některé slovní přestřelky opravdu JSOU vtipné, a pokud někdo - na rozdíl ode mne - dokáže u čtení vypnout hlavu, tak se i pobaví. Je to taková hodně (HODNĚ) oddychová jednohubka. Pokud ale někdo čeká trochu víc a je zvyklý alespoň na nějakou laťku, varuji, že dost pravděpodobně bude trpět, že se do čtení vůbec pustil. Jak tu padlo - klidně si to přečtěte, ale nekupujte si to. Na knize Jeho banán je za mne nejlepší obálka.... celý text

Cejch 1992, Zdeněk Šmíd

!!! POZOR LEHKÉ SPOILERY !!! Knížku mi doporučila kamarádka. Než jsem se pustila do čtení, dost jsem se zdráhala, přeci jen to téma slibovalo větší či menší šrám na duši způsobený čtením. Když jsem po Cejchu konečně sáhla, přečetla jsem si nejprve informace o autorovi na přebalu, abych zjistila, že ho vlastně znám. I když jsem od něj nic nečetla, na Zdeňka Šmída jsem narazila již dávno ("Proč bychom se netopili"), a loni od něj koupila mámě knížku "Jak jsme se nedali", neb komentáře a recenze slibovaly, že by se jí to mohlo líbit. Titul jsem pak sama otevřela, ale coby osobě, co studovala historii na akademické půdě, mi vadil lehký tón vyprávění i četná zjednodušení a stereotypy, které autor sliboval vyvracet, takže jsem ji nakonec nedočetla. To bylo mé první a zatím jediné setkání s autorem a když jsem si ho spojila i s touto knížkou, pojaly mne obavy, jak bude téma uchopeno. Ač se pokaždé snažím přistupovat ke knize bez předsudků, očekáváním se nevyhnu a původně jsem čekala něco na způsob "Čím jsou lidé živi" od Vladimíry Sůvové. Co jsem si pořídila vlastní děti, tenduji k "rodinným historiím", líbí se mi Mornštajnová a těšila jsem se na podobnou kroniku jednoho rodu. Jen co jsem ale začala číst, pochopila jsem, že autor používá tentýž jazyk jako u "Kapitol z dějin národního úpění", a i když jsem se od něj místy dokázala odpustit, ta lehkost pera a jistá frivolnost mi k tématu prostě neseděla. Ačkoli Šmídovi neupírám, že s jazykem pracovat umí, některé slovní obraty jsou sice stručné, ale ve zkratce obsáhnou velkou šíři významů a vzbuzují odpovídající dojmy, brnknou podvědomě na tu správnou strunku, kvůli tomu lehce vtipnému stylu vyprávění mne kniha nezasáhla tolik, jako právě Mornštajnová nebo Sůvová. Příliš mi neseděl samotný úvod sahající kamsi k pravěkým / středověkým dějinám, stejně jako kurzívně psané kapitoly v úvodu jednotlivých částí knihy. Samotná "kronika jednoho rodu" byla sice stručná, konkrétní dějinnou dobu si čtenář musel domyslet z různých narážek a časová období byla leckdy shrnuta velmi rychle, příběh byl čtivý a zajímavý. Nechci opakovat své komentáře k jiným knihám tohoto typu, ale i Šmíd dokázal vystihnout smutné pravdy, že kladný hrdina nemusí kladně skončit, že drobná rozhodnutí a epizody dokážou ovlivnit budoucnost víc, než se v danou chvíli zdá, a že nic není černobílé. Krušné hory znám jen letmo, popisovaná místa vůbec, takže jsem musela dosazovat dle vlastní fantazie. A hodně mne to při čtení táhlo nejen do blízkých Jizerských hor a na Ústecko, ale i do Beskyd, kde má zase kořeny moje rodina, ale pro dědické řízení se do míst, kde vyrůstal můj děda a kam jsme jezdili na prázdniny jako děti, už asi nikdy nepodívám. Šmíd díky práci se slovy uměl malovat jednotlivé obrazy čtenáři před očima, při popisu sedánek na Štajnu jsem slyšela bzučet včely, ševelit trávu, vítr mi hladil tváře. Stejně sugestivně působily i pasáže, které na čtení příjemné nebyly (Ernstova výprava s Lotharem). Celkově mi však po přečtení nezůstala duše tak bolavá a porýpaná, jako od jiných autorů, a naopak vyznění - ač vlastně příběh nemá úplný happyend - bylo smířlivé. Jestli je to dobře nebo špatně nechám na uvážení a vkusu každého ze čtenářů. Ač už jsem sama zažila v životě nějaká příkoří, kdy byli vyzvednuti a těžili ti, kteří si to nezasloužili, na úkor těch "dobrých", stejně mne osudy některých rodinných příslušníků zasáhly. Například kontrast toho, jak ti spravedliví a dobří žijí za železnou oponou, a ti, kteří páchali zlo z fanatického přesvědčení vlastně na válce vydělali. Z hlediska "uzavření" příběhu mi chyběla alespoň zmínka o tom, jak skončil Horst Heidler, který mi ze všech postav byl postavou nejsympatičtější. CITÁT Pak se mě nějakej Štancal, kočí, zeptal, kdyby se při dějepisu děti zeptaly, kterej byl první československej prezident, tak jak bych se z toho vykroutil, povídám, co bych se vykrucoval, a ten Štancal na mě vyvalil bulvy a povídá, ty bys jim klidně beze všeho řek, že Beneš, ty bys před nima to jméno bez zásadního zhodnocení vyslovil? Štancale, povídám, první prezident byl Masaryk a žádnej Beneš, samozřejmě bych to dětem řek, aby ty děti nedopadly nakonec jako vy, kterýmu to zřejmě nějak uniklo. Štancal se podrbal na gumovce, a když mu v hrubých rysech došlo, co jsem řek, naštval se a pravil, že se v těch měšťáckých zrádcích nějak vyznám. Ale jemu, že je fuk, jestli byl dřív Masaryk nebo Beneš, von že sere na voba, protože na vznik republiky beztak měly jedinej vliv události v Rusku a vůle našeho lidu, to že dávno napsal Marx a jak to prej, že to neznám (...). Řek jsem, že jsem bohužel čet jenom ty Marxovy spisy, který napsal eště před smrtí (...). Za nejsilnější a nejsmutnější pasáž považuji epizodu, kdy se slepý dědeček po letech vrací do svého rodného kraje a ukazuje vnukovi, kde je čí chalupa, jak si stále vše pamatuje. Jen to ticho, že neštěkají psi a nekvokají slepice, je nějaké divné... CITÁT: Nejlepší a nejzdravější způsob, jak vyhánět z hlavy hloupé myšlenky na minulost, je přemýšlet o tom, co bude. Musí ovšem, a to je důležité, opravdu před námi něco být.... celý text

Odkud pochází jídlo - Podívej se pod okénko 2017, Emily Bone

Po knize jsem sáhla, když jsem ji spatřila v Levných knihách, protože leporela od Svojtky jsou moje guilty pleasure. Doma jsme do knížky nahlédli a přišla mi taková nijaká, složitá a s ne moc hezkými obrázky. Znovu jsme ji vytáhli po nějaké době, když jsme ze školky dostali úkol povídat si doma o zdravých potravinách, kde se bere jídlo, jak ovlivňuje životní styl a zdraví. A ejhle, zjistila jsem, jaký poklad se nám v knihovně skrývá! Jednotlivé "kapitoly" se věnují tomu, co se pěstuje (obilniny, ovoce a zelenina) a jídlům, která nám "dávají" zvířata - poučila jsem se, jak se sbírá a skladuje kravské (či jiné) mléko, jak se k nám dostávají vejce či jak je to s rybami v obchodech. Vše je vždy pojednáno "od Adama" - např. jak se musí zorat pole, vypěstovat potřebná obilovina, jak se sklízí, zpracovává, kde se mele na mouku, co se z ní dá všechno udělat... Informací kniha obsahuje opravdu hodně, a v tom vidím jistou slabinu, mladší děti budou zahlceny a bude to na ně dost složité. Ale s šestiletým jsme si už dost početly a popovídaly, jen chudák odteď žije v představě, že každý kurník obsahuje jezdící pásy, odkud se vejce kutálejí do třídírny :-).... celý text

Sexy mlékař 2019, Alice Clayton

POKRAČOVÁNÍ: Jako v každé podobné knize, musel přijít konflikt. Ten přišel v podobě bývalé manželky a později ve střetu dvou světů. Jenže… Missy opět zůstala nevyužita (celou dobu je naznačováno, že je to stíhačka, která po Oskarovi pořád pálí, ale pak se vlastně ukáže, že ne, že jsou to jen kamarádi, což je vlastně hrozně super, protože bývalí se k sobě přátelsky nechovají), stejně jako celý spor mezi Oskarovým stylem života a tím Nataliiným. Znovu bylo vše jen naťuknuto, aby si vlastně vše rychle vysvětlili, oba otočili o 180° a padli si do náruče. I v romantické literatuře, i v té plytké, může být hloubka a větší propracovanost… Po přečtení Nabíječe a Sexy farmáře v rychlém sledu za sebou si říkám, že u AC se opakuje jeden motiv, a to strach ze zamilovanosti. Čtenáři je z děje, narážek a chování postav naprosto zřejmé, že se do sebe zakoukali a že si jsou souzeni, ale postavy lavírují, váhají a bojí se tuto pravdu si přiznat. Že by nějaký osobní autorčin problém?? Kniha obsahuje opět hodně narážek na seriály, popkulturu a různé osobnosti, které u nás ovšem nemusí být známy a tím pádem kupa vtípků čtenáři uniká. Docela se mi líbila myšlenka na hrdinčin vnitřní soundtrack, ale s tou si Clayton hrála jen na začátku, a tak od 3/4 knihy se vše najednou vytratilo. Přitom to opět jako myšlenka bylo zajímavé a šlo to mnohem víc vymazlit. I kdyby třeba jen nenápadnou zmínkou v epilogu, že si nějakou píseň v hlavě přehrává sám Oskar. Jenže stejně jako jiné nápady a motivy, i tenhle zůstal nedotažený. (Koho by zajímal přehled písniček, co jsou v knize zmíněny, vložila jsem do diskuse, bo mne samotnou kolikrát zajímalo, co že je to za songy, a chtěla jsem si četbu udělat víc plastickou.) Stejně tak se cítím ošizena o absenci konečného produktu v podobě reklamy, o které se tolik mluví, ale vlastně se o ní nic nedozvíme. Zkrátka a dobře, vše je jen nastíněno, ale nedotaženo, a to je možná problém, proč kupa čtenářů tuhle knihu tak nízce hodnotí. Alice Clayton píše s lehkostí a vtipem, kdo není vyloženě nepřítel vulgarismů sexuálního rázu, ten se u ní i pobaví, ale kdyby víc promyslela děj, chování postav, propracovala jejich charaktery apod., bylo by to výrazně, VÝRAZNĚ lepší. S ohledem na to, že poslední kamarádka pomáhá hotelům, bylo hned od první zmínky o Archiem jasné, o čem a o kom bude třetí díl.... celý text

Sexy farmář 2017, Alice Clayton

Po delší době jsem se rozhodla znovu si přečíst Nabíječe a bohužel i u něj se projevil můj současný kritický nešvar. Můj dar číst knihu stejnýma očima jako poprvé tentokrát někam vysublimoval a přišlo rozčarování. Proto jsem spíše jen ze zvědavosti mrkla na další knihy autorky a zjistila, že napsala novou sérii, která mi zcela unikla. Názvy jsou lehce pubertální, ale co - je to něco, co jsem ještě nečetla, takže jsem si hned v knihovně objednala a první dva díly vypůjčila. Bylo to vtipné, bylo to čtivé, nebylo to úplně blbé, ocenila jsem i provázanost na sérii o Zrzce, ale nemohu si pomoct, zejména ve srovnání s jinými autorkami, které jsem od doby prvního čtení Nabíječe přečetla, na mně Alice Clayton působí jako takový lepší podprůměr či průměr. Oproti Nabíječi, kterého jsem četla jako prvního a kniha se mi tak líbila, že jsem si ji i pořídila domů, tu mnoho nového nebylo, naopak jsem si víc všímala autorčiných stereotypů a věcí, které se v žánru opakují. Do toho musím kritizovat překladatelku, která si vůbec nevyhrála s překladem některých slůvek (např. slovo „nuts“, které znamená ořechy, ale slangově se používá i pro označení ...ehm, varlat, a jež hrdinové velmi často používají v rámci interních narážek a vtípků) a do toho místy překládal i blbě („děti kukuřice“ vs. Kukuřičné děti). Anebo ti čmeláci a včely - možná mne někdo vyvede z bludu, ale žila jsem v přesvědčení, že čmeláci žihadla nedávají. (Mně tedy jako dítě jeden kousnul, ale v životě mne žádný nepíchnul.) „Med.“ Vzdychl. „Ano, drahý?“ odpověděla jsem a dlaní vymáčkla citron. Jistě, „honey“ znamená med, ale taky je to oslovení typu „zlatíčko“ či „miláčku“. V doslovném českém překladu to proto vůbec nevyzní. Asi jsem hnidopich, ale i tento typ literatury by klidně mohl mít překladatelskou poznámku pod čarou. (Obzvlášť, co jsem si teď přečetla jiné komentáře a zjistila, že kniha se vlastně jmenuje Nuts, nikoli Sexy farmář!) Zmínky o vaření mi nevadily, ale souhlasím s tím, že kdyby autorka na konec dala bonus v podobě receptů, nehněvala bych se. Její Roxie je oproti Růžové košilce z Nabíječe profesionální kuchařka, takže vaření se čtenář nevyhne, obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že pro něj má Claytonová evidentně slabost. Jen se mi později nechtělo zcela věřit tomu, že by Roxie zvládla makat v bistru, vyvařovat Leovi a do toho péct navíc dorty na zakázku pro různé obyvatele městečka. Nemluvě o tom, že jakmile se kniha z kuchyně přesunula do ložnice, i toho vaření najednou ubylo... Zápletka i dějová linka byly předvídatelné. AC svoji hrdinku potrápila jistou neohrabaností a trapasy, které mně, co jsem od ní už něco četla, přišly lehce přehnané. Padání do něčího rozkroku či šplhání na hrdinu kvůli včele ve výstřihu mi přišly trochu moc. Nemluvě o tom, že kdykoli to vypadalo, že NĚCO bude, vždy došlo k nějakému podobnému, lehce „Deus ex machina“ násilnému vyrušení. Do toho jsem samozřejmě tušila, že ta romance nebude tak jednoduchá, takže jsem čekala a čekala, kdy přijde ZVRAT. A ten sice přišel (upřímně, kdo nečekal, že když Roxie dorazí bez ohlášení, že na NĚCO nenatrefí?), ale čekala jsem ho trochu… já nevím, drsnější. Namísto toho přišlo další klišé a postava přechytralého sedmiletého dítěte, které je vlastně k sežrání bez ohledu na to, že sedmileté děti se takhle prostě nechovají. U Nabíječe se mi víc líbilo postupné narůstání napětí, kroužení hlavních hrdinů kolem sebe. To zde sice bylo též, ale na můj vkus dokroužili docela rychle a když na to hupsli, tak se na mne z knihy valily poměrně explicitní popisy jejich sexování, které bez té romantiky a citu, které dva zamilovaní cítí, působily spíše vulgárně a prázdně, k čemuž přispívalo i velmi časté opakování vulgarismů. Ona správná sprosťárna dokáže v tu správnou chvíli navnadit, ale bez té duchovní nadstavby, která sex povyšuje na něco víc než tělocvik a dělá z něj milování, to prostě v knize nevyzní. Škoda, kdyby se Ti dva déle oťukávali a autorka nechávala narůstat touhu a napětí, mělo by to větší náboj. Sexu tentokrát bylo dost, ale spíše mne to nudilo než rajcovalo a měla jsem tendenci řádky přeskakovat. Mezi další klišé patřily vedlejší postavy, zejména hippie matka, která hrdinku poznamenala, ale vlastně je to správňácká ženská a leckdo by jí její přístup k životu (obzvlášť v jejím věku!) mohl závidět. Anebo cool kámoši gayové… Ale vem to nešť. Spíše mne mrzelo, že si Clayton více nevyhrála s konflikty, které hrdinové museli řešit. Vždyť jen Leův původ a obrat k přírodě si říká o nádherný, lehce psychologický román plný zvratů, zklamání a sebeuvědomění. Anebo Roxy a její návrat do maloměsta, které tak nadšeně opustila, nyní se vynuceně vrací, vše na ni dýchá vzpomínkami, vrací se jí její staré já, potkává se s bývalými spolužáky (tohle se knihou jen mihlo, škoda), zjišťuje, že její místo na zemi je vlastně právě zde a nikoli jen kvůli Leovi… Jenže to by Claytonová nesměla psát komerčně a musela nechat ty knihy trochu uzrát. Žádnou hloubku v nich tedy nečekejme, ale upřímně, jako oddychovka to plní svůj účel a člověk se pobaví, zasní a čtení si užije. K tomu lehký apel na podporu lokálního zemědělství a na to, že bio není jen póza a předražené jídlo, což neuškodí. Kdyby se knihy chopil nějaký schopný filmař, věřím, že by z ní udělal velmi pohodovou romantickou letní komedii (takové moderní Léto s kovbojem v amerických reáliích ;-)). Knížka, pokud má někdo víc načteno, tolik neuchvátí, ale neurazí a čas s ní strávený za promarněný nepovažuji. Takže za mne 3,5 hvězdy. (Kdybych nečetla jiné knihy autorky a jiné autorky, bylo by to za víc. Škoda, že takový výběr podobných knih nebyl dříve, když jsem s žánrem začínala. To by mne Leovy hipsterské vousy rozrajcovaly podstatně víc. A druhé mínus za to, že tolikrát citovaný Domek na prérii nebyl v češtině vysílán.)... celý text

Sever a Jih - 1. díl 1992, John Jakes

!!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!! Patřím k těm, kteří v dětském věku viděli seriál. Moc si toho z něj, pravda, nepamatuji, s výjimkou figurování Patricka Swayzeho a nádherné hudby v úvodní znělce. Takže jsem sice při čtení viděla před očima herce, kteří ztvárnili Orryho a George, ale jinak jsem byla téměř nezatížená. Můj starší bratr tehdy seriál hrozně žral, takže mu rodiče postupně skoupili všechny knížky (doteď i vím, v jakém knihkupectví je zamlouvali). úplně jsem zapomněla na to, že v nich byly nálepky, ale ano, je to pravda, bratr je lepil na skříň a psací stůl v našem společném pokoji! Nicméně mně knihy tehdy nijak nelákaly, přišlo mi jich hrozně moc a že jsou hrozně dlouhé, a až když jsem je našla vyřazené na půdě po matčině čistce knihovny, nostalgicky jsem je stáhla k nám do bytu s tím, že si je někdy přečtu. A po skoro dvou letech jejich chvíle přišla. S ohledem na to, že americkou občanskou válku si už ze školních lavic příliš nepamatuji, mohl by mne autor klidně na událostech a reáliích tahat na vařené nudli. Protože je ale kniha napsána v 80. letech, věřím, že si dal tu práci a všechna fakta jsou ověřitelná, byť samotný příběh je fiktivní a některé situace třeba vymyšlené. (Zajímalo by mne třeba, zda jsou poměry na Westpointu čistě výmyslem JJ, anebo odněkud čerpal.) Líbily se mi narážky nejen na dějiny politické a vojenské (osobnosti, bitvy, události), ale i na různé módní záležitosti, které hýbaly světem, například zmínky o literatuře (Thoreau vyloženě pobavil). Ačkoli seriál neřeší osudy pouze Orryho a George, ale věnuje se i dalším členům rodiny, při čtení mne překvapilo, na kolik z nich jsem zapomněla, ať šlo o bratrance Charlese nebo Orryho staršího bratra. Vcelku jsem proto natěšená na další díly, jak se jednotlivé osudové linky rozběhnou a rozkošatí. Jen mám zatím dojem, že seveřany autor líčí v podstatně lepším světle než jižany. Po přečtení komentářů souhlasím s tím, že ženské postavy nejsou tak propracované jako ty mužské, a dost mi u některých vadilo zvýrazňování jejich čistě negativní sexuality. Taková Virgilie mi byla vyloženě odporná, působila až úchylně, o démonické Ashton nemluvě. Naproti tomu Brett či Madeline sice mají své touhy, ale jinak je jejich láska naprosto čistá. (Přitom v případě Madeline je to většinou ona, kdo na společných schůzkách iniciuje něco víc než jen čtení poezie! Vždy se však ovládne, takže je to ale v pořádku...) Zdůrazňování (nejen myšlenkových) rozporů mezi Severem a Jihem mi místy přišlo trochu účelové a zjednodušující, ale je to beletrie a příběhy s sebou vždy nesou jisté zjednodušení, jinak by autor musel knihu podstatně natáhnout co do počtu stránek. (Navíc když to srovnám třeba s historickými romancemi Jude Deveraux, která zjednodušuje až běda a navíc občas píše nesmysly, Jakes má pozadí mnohem lépe zpracované i uchopené.) Pro základní vhled a pochopení problematiky to asi stačí, další hloubka bude doufám poskytnuta díky osudům jednotlivých postav, s nimiž - jak to v historických románech bývá - nehýbají jen jejich osobní pohnutky či motivace jejich nepřátel (Benta si jako až takového magora ze seriálu nepamatuji), ale i dějinná doba, v níž žijí. S ohledem na dobu vzniku románu oceňuji i to, že autor šetří násilnostmi. Kupříkladu zlý Madelinin manžel ji týrá tím, že ji zavře do místnosti a sebere jí knížky, přičemž k ní pouští jedinou otrokyni, která jí i musí vynášet nočník (ponižující!). Kdyby knihu napsal někdo dnes, a kdyby seriál točili dnes, tak by to týrání bylo podstatně odpornější, plné detailních popisů nějakých sexuálních surovostí. Díky za to, že tohle v knize (ani v seriálu) není! S Margaret Mitchellovou se to srovnávat nedá, ale i Sever a Jih mají svoji atmosféru. Takže zatím pokračuji ve čtení.... celý text

Kámen a krev 2010, Juraj Červenák

Co jsme si neřekli 2017, Rory Dunlop

Knihu mi dala kamarádka někdy před rokem. Netuším, kam na tyhle knižní dárky chodí, ale z verbálního věnování usoudím, že je vždy četla a že v ní v něčem rezonovaly. Čtení jsem dlouho odkládala, nějak se mi do toho nechtělo, asi i díky papíru z jakého je přebal :-), ale nakonec jsem se dokopala. Ze zvědavosti jsem to přečetla celé, ačkoli mi neseděla ani forma e-mailů / deníkových záznamů s komentáři, ani uchopení tématu. Laura mi přišla o něco sympatičtější než Jack, který se neustále zmítal mezi nedostatkem sebevědomí a žárlivostí. Jeho úvahy na mne působily ukňouraně, takže jsem tipovala, že Rory Dunlop je ženská a neumí napsat vhled do mužského světa. Vadil mi i svět, v němž se hrdinové pohybovali, ona novinářka, on terapeut (ale podle všeho ne moc dobrý) - možná, že kdyby měli jiné profese a zažívali jiné události, které by stály na začátku nedorozumění, bylo by to pro mne uvěřitelnější. Vedlejší postavy s výjimkou Zaca a Klaudie byly spíše do počtu - třeba Jackova bratra jsem vůbec nepochopila. Chybělo mi vysvětlení, jak to bylo s Klaudií dál, zápletka s Francouzkou ve Štrasburku byla málo vyhrocená. Tak nějak mi to celé vlastně přišlo docela o ničem. Přitom námět rozhodně zajímavý je a rozhodně je i ze života - kolikrát si během dne něco neřekneme a nedovysvětlíme? Kolikrát před partnerem nahlas nevyslovíme, že ho máme rádi, jen si to myslíme a bereme za samozřejmé, aby se zpětně ukázalo, že kdybychom to říkali častěji, k mnoha nedorozuměním by ani nedošlo, protože by důvěra nebyla narušena domněnkami. Kolikrát vedeme s někým rozhovor, ale slyšíme jen to, co slyšet chceme, nevnímáme to, co říká a chce sdělit ten druhý? Za tenhle nápad a pár epizod, za některé Lauřiny glosy, dávám dvě hvězdy, jinak mne kniha vlastně vůbec nezaujala a vsadím se, že za týden už si z ní nebudu moc pamatovat.... celý text

Pan slušňák 2019, Jennifer Miller

Nemohu si pomoci, stále nevím, jak tuhle knihu hodnotit. Když mi na ni přišla nabídka od Knih Dobrovský (1+1 s knihou Jeho banán), hlodal ve mně sice červíček pochybností, že se KD snaží touto cestou zbavit titulů, které nejdou na dračku, ale i tak jsem se rozhodla si knihu půjčit v knihovně. Jeho banán tam bohužel neměli a já si při čtení nejednou říkala, že ten by mne možná bavil víc. Anotace slibuje lehkou erotiku, ale už po přečtení prvních stránek je jasné, že se autoři snaží spíše o seriózní román. Prostředí, v němž se příběh odehrává, i s ním spojená psychologie postav (touha být New Yorčanem, plnit si v tomto úžasném městě své sny) mi byly cizí. Narazila jsem na ně sice už v seriálu Sex ve městě, v dalších seriálech, filmech i knihách, ale sama nejsem z žádného města tak vydřená, abych byla ochotná žít v kamrlíku za trojnásobek svého platu jen proto, abych se mohla chlubit, že bydlím v nějaké proslulé čtvrti. Tyto motivy zřejmě Američané, a obyvatelé New Yorku (ať už rodilí či "náplava") zvláště, ocení mnohem víc a kniha tak možná má hlubší smysl. Už po přečtení anotace jsem si říkala, že celá zápletka je dosti neetická, ale budiž - můj odsudek lehce zmírnilo to, že v Empire nevěděli, KDO je pan Slušňák, a že tedy vlastně schvalují sex mezi svými dvěma zaměstnanci. Co se toho sexu týče, lehkou erotiku nečekejte. Kromě toho, že jsem už do konce knihy nemohla dostat z hlavy mně dost nepříjemnou představu podpatku v zadku, jsou zde erotické pasáže spíše citacemi ze sloupků obou hrdinů než reálnými popisy dění mezi nimi. Žádné takové to postupné narůstání touhy, kdy se čtenářka chvěje a s čím dál víc stisknutými stehny vzrušeně čeká, kdy k TOMU konečně dojde. Sex je zde vlastně spíše jen kontroverzním tématem, o němž Carmen a Slušňák začnou psát zprvu pro publicitu časopisu, později, aby něčím přispěli společnosti. Za mne se ovšem autorům knihy moc nepodařilo tohle vybalancovat, kniha pro mne stále vrávorala mezi seriózním románem, který má přinést nějakou hlubokou myšlenku a upozornit na tíživé téma (ať je to zneužívání moci nadřízenými či nešvary, kterých se nezkušení milenci nechtíc dopouštějí při sexu), a romantickou komedií se sexuálním podtextem. Co se děje týče, byl lehce předvídatelný. Postava Sofie na mne dlouho působila hodně ploše, u Spragga jsem stále moc netušila, proč v knize je. JJ aka Jays byl kokot od pohledu, Mira byla typickou správňáckou babčou, kterou by každý chtěl, a Tyler kámošem bez bázně a hany. Vcelku se mi líbilo rozuzlení toho, jak to bylo s Mel, kterou čtenář Lucasovýma očima polovinu knihy vnímá spíše negativně. Nicméně třeba vrcholný konfrontační okamžik, kdy Lucas vpálí Carmen pravdu o tom, jak psala své sloupky, mi přišel přehnaný. Jistě, raněné ego dokáže napáchat velkou paseku, ale aby si Slušňák neuvědomoval, že je pořád v přímém přenosu a podělal někomu život a kariéru, někomu, koho miluje a o němž ví, že ho taky miluje? To mi přišlo přehnané. Možná i proto na mne konec nepůsobil tak katarzně jak měl, byť z něj jistý optimismus a smíření dýchalo, včetně sebeuvědomění, že ač byl někdo chvíli na výsluní, je vlastně obyčejným pokorným člověkem, který si uvědomuje, že životní hodnoty jsou někde jinde. (To byla hezká myšlenka.) Na jednu stranu se dokážu vcítit do některých Lucasových i Carmeniných myšlenek, ať jde o nástup zelenáče, který si o sobě myslí, do nového zaměstnání, snaha se zalíbit i jeho obavy a nejistota, obdiv / pseudoláska k domnělé autoritě, z níž se pak vyklube manipulativní zmetek co myslí jen na sebe či iluze toho, že jsme nad tohoto zmetka vyzráli a držíme otěže pevně v rukou. Pod některé věci, co Carmen píše do svého sloupku, a ve kterých kritizuje Slušňákovu sexuální akci, bych se podepsala a bylo skoro až smutné, jak byly pravdivé. Ale celkově je můj dojem prostě rozpačitý. Ne, že by to bylo vyloženě zlé, jen to nějak nebylo ono.... celý text

Les přízraků 2019, Juraj Červenák

Knihu jsem dostala k Vánocům a doteď si ji sušila s původně naivním záměrem, přečíst si předtím pro osvěžení dva předchozí díly. Na to sice nedošlo, ale čtení to vůbec neuškodilo a za dva dny bylo hotovo. Tak trochu si marnivě říkám, že mi Červenák mohl věnovat alespoň malou doušku v poděkování (anebo rovnou věnování), neb k tomu, aby dal větší prostor Barbaričovi, a nedělal z něj jenom toho nejměkčího z trojice, a k tomu, aby nám představil paní kapitán Steinovou, jsem ho navedla na jeho stránkách já :-). Čtyři hvězdičky dávám v rámci série, jinak bych teď - co jsem od posledního dílu přečetla kupu jiných svazků a autorů - hodnotila asi o něco méně. Ani ne tak proto, že jsem to přečetla tak rychle, ale kvůli tomu, že to vlastně nebylo nic moc nového. Za postavu Krakonoše požírajícího zbloudilé pocestné palec nahoru, i ten Les byl vcelku strašidelný, ale po čerstvém přečtení Gemmellovy Tróje jsem rozmlsaná a vůbec by mi nevadila delší "stopáž", rozvedení temné a tísnivé atmosféry, větší tápání hrdinů v mlze, ať už obrazné či doslovné. (Schválně jsem si i dělala statistiku, kolik panen a psů zemře, ale tentokrát to byl "podprůměr" - jen dva psi a kdysi jedno malé děcko.) Zápletka jako taková nebyla pro mne moc originální, v půlce knihy jsem si říkala, že je vlastně vyřešeno, dokud se neukázalo, že s tím Smiřickým to bylo trochu jinak. Víc dějových linek bylo poskládaných pěkně vedle sebe, a i když šlo další vývoj či padouchy odhadnout dopředu, nevadilo mi to, protože to byl Červenák se vším všudy (včetně odbojné Johanky). Z hlediska současné doby mne trochu zklamalo potrestání viníků Smiřického vraždy. Rozumím tomu, že příběh se odehrává v době, kdy zákony i morálka byly jinde, ale co je horší? Vražda násilníka nebo opakované domácí násilí a znásilňování? Stejně tak krádež prasete je víc než zmlácení mlynáře a znásilnění jeho ženy? Možná to mohl Ďuro trochu vyhrát, věřím, že tohle se dotkne vícero ženských čtenářek. Oceňuji náhled do kapitánova rodinného života. Stein díky tomu na mne konečně působil trochu víc jako člověk - ze všech tří postav mi byl vždy on ten nejméně sympatický a i ouchylný Jaroš mne zaujal víc. Kapitán byl takový černobílý morous, který sice deklaruje hodnoty rodiny, ale vlastně o ní (a ani o něm) nic nevíme. To se tady napravilo a paní Steinovou bych chtěla ještě víc poznat, klidně osobně. Jistě s ní je velká legrace. Potěšil mne i její "současný" přístup k plnění manželských povinností, u nichž by se dle Steinových charakteristik mohlo zdát, že je vykonává jen s velkým sebezapřením :-). Jen fanynky Jaroše, jehož vidiny a bolesti hlavy doufám dojdou vysvětlení, možná trochu zaplakaly, neb se ukazuje, že i přísně střežené srdce může být věnováno té správné dívce. Překážky v lásce tu sice jsou značné, ale čtenáři je stejně umožněno doufat v budoucí happy end. P.S.: Rodiče byli na dovolené opět v Krkonoších, aby mi volali, kde v Červenákovi byla Vlčice. Jednak jsem to tou dobou ještě nečetla, a pak - to jednotné číslo. Takže jsem šla ke knihovně listovat v Báthorym a mumlala si, že Vlčice byla někde v Uhrách. Teprve otevření mapky na předsádce jsem prozřela, nač se mne to rodiče ptají, a pochopila, že sedí v autě s atlasem a dělají si výlet :-).... celý text

Víš, co jíš? 2011, kolektiv autorů

Moc hezky udělaná kniha s pohyblivými prvky obsahující zajímavé informace o složení potravin, k čemu jsou dobré, kde se berou apod. Chlapeček na obálce má otevřenou pusu a z ní se mu řinou gumové špagety, které u nás slavily největší úspěch (děti už je stačily dostatečně zrasovat). Škoda jen, že stránky jsou z relativně měkkého papíru, takže když si knihu vytáhly z knihovny nejmladší děti, dost ji potrhaly.... celý text

Pád králů 2013, David Gemmell

Podotýkám, že, navzdory své délce komentář, nemohl postihnout všechny myšlenky a úvahy, co se mi honily (a po přečtení stále honí) hlavou :-). !!! POZOR SPOILERY !!! Ano, nejednou mi v hlavě vyskočila nějaká hnidopišská myšlenka typu, zda měly středomořské starověké civilizace jezdectvo a jestli všichni řadoví vojáci skutečně uměli jezdit na koni, ale vždy jsem ji potlačila a soustředila se na příběh. Ten Gemmell vystavěl opravdu mistrně - nejednou mne napadlo, jak dlouhý čas strávil přípravou a promýšlením detailů, aby vše do sebe zapadalo a bylo to uvěřitelné. Rozehrát dějové linie několika postav, do toho promýšlet všechny souvislosti, vytvářet a i v drobnostech budovat komplexní svět, to už vyžaduje hodně velkou dávku nejen fantazie, ale i sebekázně. Škoda, že se nedozvíme, jak by kniha vypadala v konečné formě, kdyby ji psal jen on sám. Zejména v bojových scénách už jsem cítila určitý autorův nešvar a schematismus: drtivá většina reků bojuje dvěma meči, ale zázrakem se chrání i štítem, sem tam dokonce tasí dýku, když o meč přijdou, v poslední vteřině náhle někoho seknou do obličeje nebo bodnou mečem dozadu, takže ačkoli třeba utrpí nějaké šrámy, štěstěna v boji vždy stojí při nich, a stojí na nohou dokonce i tehdy, kdy jim v žilách koluje jed nebo v sobě mají někde zabodnutý šíp; občas už jsem měla pocit, že ty bojové scény někdo psal tak, že vedle sebe na stroji sekal věty, které zdánlivě dávají smysl, když si ale čtenář chce choreografii pohybů promítnout v hlavě, zjistí, že to vlastně moc smysl nedává. Ale k hrdinskému eposu tohle prostě patří. A trilogie Trója hrdinským eposem je. Dnes se hojně užívá přívlastku „epický“, a i ten bych se pro Gemmellův příběh nezdráhala použít. Z hlediska popisu trojské války mne DG naprosto odzbrojil věrohodnými popisy obléhaného města, které promyslel do všech detailů a důsledků, od postupného odchodu obyvatel, přes potíže se zásobováním až po vyschlé studny, stavbu barikád a postupný přesun zoufalých obránců a ještě zoufalejších civilistů do poslední ubranitelné pevnosti. V dějepise se člověk mnohokrát dočte o dlouhém obléhání a následném dobytí měst, ale málokdy si pod tím představí všechny takové konkrétní situace. Už mi jen chybělo, aby ženy obětovaly své vlasy na výrobu tětiv luků jako v Kartágu. Co se týče osudů ústředních postav, o Andromachu a Helikáóna (potažmo „jejich“ syny) jsem strach neměla. Uznávám však, že poslední kapitola knihy mi přišla dost zbytečná - tohle „o 20 let později“ mi hrozně vadí. Jako čtenář opouštím postavy v nějakém okamžiku, a i když třeba vím, že pokračování nebude, v duchu si maluji jejich osudy nebo si jen řeknu „a žili šťastně až do smrti“. Opravdu to tam být nemuselo. Dost mne mrzela Bakonklova ztráta, ale s ohledem na další osud postavy asi přijít musela. Oproti tomu u Kalliada jsem si byla téměř jistá špatným koncem, který však k mému překvapení nepřišel. Jak jsem psala ke komentářům předchozích dílů, mrzely mne odchylky od předlohy: třeba Agamemnónův konec byl lehce ďábelský, ale a) za mne trochu uspěchaný a málo vychutnaný, vlastně docela odbytý, b) pořád bych ho ráda viděla zemřít rukou Klytaimnestry v lázni. (Vůbec, jeho pokoření ze strany Chetitů bylo sice pěkné, ale tak nějak z něj udělalo vlastně trapáka - já bych jeho aroganci naložila podstatně víc a nechala ho padnout pořádně hluboko…) Stejně tak, ačkoli to vlastně bylo krásné, hrdinské, epické a velké, a navzdory tomu, že tím SG zmírnil skon velkých hrdinů (z nichž jeden nemohl umřít tak banálně jako na šíp v patě, a tělo druhého nemohlo být vláčeno kolem hradem), Hektór a Achilles nepadli tak jako v Homérovi. (Ale padli nádherně, to zase jo…) Jsem ráda, že se mi vysvětlilo, kdo je Geršom, a proč v příběhu figuroval, stejně tak vysvětlení 10 egyptských ran dávalo výborný smysl (bez ohledu na to, zda tyto události mohly proběhnout ve stejném časovém rámci či ne), ale jeho příběh vlastně součástí Tróji vůbec být nemusel. (Možná si tím Gemmel připravoval půdu pro román ze starozákonních dějin?) Navzdory Geršomovi mi ovšem chyběla pointa u Xandrovy postavy, proč on byl součástí příběhu, s výjimkou toho, že díky němu byli zachráněni zranění přeživší. Priamova demence mi přišla zbytečná, já bych mu dopřála slabost těla, ale sílu ducha až do konce, aby si celou svou tragédii hezky uvědomil a prožil. Jeho konec, tak jako jiné pasáže poslední třetiny knihy mi přišel opět hodně odbytý. A Odysseus? Zajímavá pointa, proč na Ithaku nedoplul. (I když, já doufám, že Black Hawk wasn‘t down a že se nakonec s Penelopou, jejíž tvář maloval do písku, i s Télemachem setkal.) Líbilo se mi, že narážky a věštby z předchozích dílů zde byly dotaženy: ať šlo o Kassandřina proroctví (jen ta Ifígenie, pominu-li, že nebyla dcerou, natož obětovanou dcerou, mi moc smyslu nedala) či o věštbu, aby se Agamemnón střežil Velkého koně. Když je o koních řeč, moc se mi líbil Trojský kůň a jeho průnik poslední trojskou branou - od počátku, co se toto slovní spojení v sérii objevilo, jsem přemýšlela, zda jde o záměr či náhodu. Otevření Priamovy pokladnice také stálo za to. Možná, že všechno to, co se mi oproti 1 a 2 nepozdávalo, bylo z pera Stelly Gemmell, že DG by to nějak líp učesal. Navzdory tomu se mi celá série líbila velmi a, i když tam třeba byla nějaká klišé, čtení jsem si užívala a vychutnávala. Jsem přesvědčena o tom, že za pár let, až dojmy nebudou tak čerstvé, si všechno přečtu znovu a zase budu prožívat osudy hrdinů a doufat, že třeba skončí jinak.... celý text

Štít hromu 2012, David Gemmell

Série Trója je mým prvním setkáním s autorem, takže nemohu poukazovat na případné spisovatelské nešvary či vykrádání jiných knih. Pro mne je to hrdinský epos se vším všudy, obohacený o notoricky známé postavy a známý příběh. Jenže právě v tom je i kámen úrazu, protože Gemmell si s těmi známými postavami dělá tak trochu, co chce, a nedrží se "předlohy". Už jen vykreslení Heleny a její svatba s Paridem - sice nakonec posloužila jako záminka pro rozpoutání války, ale Helena nebyla žádná kráska a ani neproběhly ohlášky s Meneláem, natož únos, a celý pár je jen marginálními postavami, které vlastně žádnou větší roli nehrají. Nebo Odysseovy historky, které my známe jako reálný příběh hrdiny po návratu domů. Za to všechno hvězda dolů (a přiznám se, že jsem byla v SILNÉM pokušení druhou srazit za to Hektórovo tajemství, které se mne nemile dotklo, protože Hektór je moje platonická láska). Hlavní hrdinkou trilogie není profláknutá Helena, ale ohnivá Andromacha. Celá ta věc s proroctvím a štítem hromu, kterou si autor přimyslel, se mi moc líbila - a s ohledem na to, že znám další osudy Aineia, je mi jasné, kam to bude směřovat. Ale vůbec mi to nevadí a docela se na tu cestu těším. Milostný trojúhelník mohl být za mne klidně drsnější, i když mne tak napadá, že to asi vlastně měl být čtyřúhelník. Postava Kalliopé však moc využita nebyla, kromě naplnění věštby stran Andromašiných lásek. Lesbická linka mi vůbec moc neseděla, ale to je zřejmě věcí osobního vkusu. (Mimochodem: kam se ztratila Kreúsa a její intriky??) Nicméně jsem ráda, že osudy některých postav se uzavřely, takže jsem už nemusela přemýšlet nad tím, jakou roli v příběhu mají a proč o nich autor vypráví. Na tohle rozuzlení ovšem ještě čekám u Xandra a Geršoma. (Stejně tak se ptám, co bylo dál s tou holčičkou, co jí Helikáón v jedničce zachránil matku, ale ta už v sérii asi nebude, ta měla zřejmě jen posloužit k vykreslení jeho osobnosti.) Linie Banokla a Kalliada mne bavila moc, jejich hlášky mne zaujaly už v předchozím díle ("Musíš se v tom potit jako prase." - "Potím se jako prase."). Tak trochu mi připomněli seriál Řím a postavy Tita Pulla (Banokles) a Lucia Vorena (Kalliades). Celý nápad vyprávět o trojské válce z pohledu pěšáka byl vydařený, ostatně u Tróje nebojovali jen králové, které známé od Homéra, ale právě i obyčejní vojáci, kteří měli své vlastní životy a osudy. Klidně bych si takhle napsaných dílčích příběhů, v nichž by se známé postavy jen mihly formou zmínky, přečetla mnohem víc. Trochu se o ty dva bojím, jak obstojí v dalším průběhu bojů; přála bych jim dlouhý život šťastný konec. Trojskou válku mám mylně zafixovanou jako 10leté obléhání Tróje (= myšleno JENOM obléhání), takže Gemmell mne víc než potěšil tím, že důkladně rozebral její skutečné příčiny (nikoli pouze známou záminku o únosu Heleny), ale i její průběh. Ten neomezil jen na snahu dostat se přes nedobytné hradby, ale zavedl čtenáře na bojiště spojenců a obeznámil je s různými bitvami, které měly / budou mít vliv na konečný výsledek. V tomhle je pro mne jeho vyprávění cenné, protože všechny souvislosti dělají líčení trojské války plastičtější a reálnější. Btw: Trochu moc na mne bylo zmínek o Helikáónově bratrovi a o tom, co se mu stalo, v jednu chvíli co stránka, to slovo upálení. Z pohledu postav a jejich úmyslů se mi líbil střet mezi Hekabou a Andromachou, opět mne bavila Kassandra, ale jedním z hlavních vyvrcholení byl pro mne Odysseův obrat. Jistě, mohla bych být hnidopich a namítnout, že zatímco Andromacha a Geršom seděli u raněného Helikáóna dnem i nocí a příčiny jeho duševního zmatku se nedobrali, Priamovi stačila jedna návštěva u blouznícího, aby hned identifikoval Nepřítele Tróje, ale rýpat nebudu. Protože ten další vývoj, moment, kdy Odysseus promluvil s Agamemnónem (který je teda ultra nesympatický a skoro mu i přeju, aby ho zavraždili dřív než po návratu domů jako Briana Coxe ve filmu) byl parádní. Laťka je docela vysoko, jsem zvědavá na třetí díl, který už autor sám nestihl dokončit. P.S.: Stejně jako u prvního dílu: zejména u tlustých knih, a především u těch, které jsou členěny do částí a kapitol, které jsou nejen číslovány, ale mají i svoje názvy, bych na konci knihy (nebo na začátku, to vem čert) čekala obsah. A ono nic!... celý text

Pán se stříbrným lukem 2009, David Gemmell

Už ani nevím, přes čí doporučující komentář jsem se dostala k téhle sérii, a s očekáváním si ji půjčila v knihovně. Ležela mi doma dva měsíce a už jsem zvažovala, že ji vrátím, ale zvědavost mi nedala a pustila jsem se do čtení. Příběh o trojské válce patří k mým oblíbeným od dob Odysseových dobrodružství v trojské válce (a stejně tak jeho dobrodružství při návratu domů; obojí Pavel Augusta, František Honzák + Gabriel Filcík). Rozhodla jsem se tedy ponořit opět do řeckých mýtů, které mi formovaly dětství, a postupně si začala užívat další verzi a jiné zpracování. (Píseň o Tróji Colleen McCullough patří mezi mé oblíbené tituly, ačkoli její pojetí Heleny mi příliš nevoní.) Moje radost byla o to větší, že jednou z čelních postav měla být Andromaché, a Hektor patří mezi mé miláčky (čím starší, tím víc ho preferuji i na úkor ryšavého ithackého krále). V tomto ohledu mne nejprve silně zklamala autorova vizuální představa hrdinky: vysoká (mohutná?) zrzka se zelenýma očima a velkýma nohama? Nevím proč, já mám ty achajské i maloasijské postavy všechny v hlavě jako tmavovlasé a hnědooké... Ale budiž, to bych ještě skousla, kdyby nepřišly narážky na lesbické hrátky. Zajímavé je, že u řeckých mužů to člověk bere jako nějaký standard (viz vtip o hádce mezi Řekem a Italem), ale u Andromachy mi to příliš zavánělo současnou oblibou tohoto prvku v literatuře i seriálech... Ať tak či onak, vylíčení Andromachy mne moc nezaujalo a z celé knihy jsem cítila i lehký odpor vůči Hektorovi. Ten je sice očima všech postav viděn jako hrdina, ale téměř pokaždé, když o něm mluví, je naznačeno jakési ALE. Oč jde jsem se ovšem nedozvěděla, ale třeba to bude v díle dalším. Zaujala mne samozřejmě věštba stran lásky, kterou Andromaché pozná. Muže se sandálem bychom měli (a jeho představení čtenáři se Gemmelovi opravdu povedlo), ale ti ostatní? Proč mám pocit, že Hektor mezi ně patřit nebude? Pokud mne smysly nešálí, budu v tomto ohledu dosti zklamaná. Mám sice ráda nové uchopení známé látky, ale i to by se mělo držet zaběhnutých schémat a Hektor s Andromaché se podle těch hluboce milovali... V průběhu čtení jsem neodolala a sáhla po Zamarovského knize, v níž jsou medailonky různých postav z antických mýtů. Tušení mne nezklamalo, žádný Helikáón tam nebyl! Proč by si ovšem DG vymýšlel takového hrdinu?? Rýpavě jsem šla po dalších narážkách a podle jména Helikáónova otce se nakonec dobrala pravdy. Kdybych počkala ještě asi pět dalších stránek, autor by mi hrdinovo pravé jméno naservíroval sám, ale vlastní ukvapenost mne o požitek z četby nepřipravila. Naopak jsem zvědavá, nakolik se hrdinovy osudy budou krýt s těmi, které znám ze školní lavice. Zatím se mi tedy nepozdává, že by si nevzal Kreúsu za ženu, ale třeba to ještě přijde. Stejně tak doufám, že ještě bude rozvedena postava "Attala", která si o to vyloženě říká. (V tomto ohledu mne potěšilo, že se čtenář dozvěděl pravdu o Anchísově vrahovi i záhadu uříznutého ucha.) Kdo při čtení Písně ledu a ohně kritizoval Martina za násilnosti, jichž se ve svých knihách dopouští, ten by si měl přečíst řecké mýty. Gemmel se oproti nim ze řetězu příliš neurval, přesto toho na mne jako na čtenáře někdy bylo příliš (a to - na rozdíl od Martina - nebyl nijak explicitní či detailní). Znásilňování, zapalování a uřezaných hlav bylo trochu moc. Dosti mne mrzí, že Argurios nebyl skutečným mýtickým hrdinou, protože v autorově podání jsem mu naprosto věřila. Jeho vylíčení na mne zprvu působilo nesympaticky, čekala jsem, že bude za toho zlého, a o to víc se mi vývoj jeho postavy líbil. Labutí píseň s Láodikou byla víc než dojemná a ani mi nevadí, že i tuto Priamovu dceru si Gemmel do rodiny trojského krále přimyslel. Vylíčení Agamemnóna mne moc neuchvátilo - i ten se svojí arogantní a povýšeností (na níž se většina autorů shoduje) totiž patří mezi mé oblíbence. Zde však byl postavou ryze nesympatickou a prohnilou. Ostatně i jako Priamos, kterého mám zafixovaného jako takového milého a oblíbeného postaršího pána (vždy se mi trochu pletl s Nestorem), kdežto v Gemmelově pojetí mi evokoval spíše lorda Freye s tím rozdílem, že na rozdíl od "lasičky" je stále ještě plný sil a intriky mezi svým četným potomstvem (které stále rozmnožuje) si od srdce užívá. Možná právě v kontrastu s tím mne při závěrečné bitvě potěšil nejen replikou směrovanou Andromaše, ale i tím, jak se zachoval k poraženým Mykéňanům. Celkově se mi kniha moc líbila. Žádné fantasy prvky a pro ty, kteří znají řeckou mytologii mnoho narážek (třeba Kassandra byla naprosto výborná). I ti, kteří historii nehoví, si ale mohou najít to svoje, protože tohle je přesně ten typ epického příběhu, kteří lidé rádi poslouchají a prožívají s jeho hrdiny. Autor navíc dokázal přiblížit reálie a mistrně popisuje prostředí, v němž se děj odehrává. Zejména popis Tróje byl plastický a úžasně komplexní, ale stejně tak jsem si užila třeba jen výčet a opis národů na dardanském dvoře. Svět, příběh, autorův styl, to vše mne plně čtenářsky uspokojilo. Jednu hvězdu však dávám dolů za to, že postavy přece jen nejdou jako podle předlohy. Vymezení se proti předloze bych brala u parodie (plešatějící "fešák" Paris, obtloustlá a nehezká Helena), ale nikoli u jiného převyprávění známého příběhu.... celý text

Spolubydlící 2019, Beth O’Leary

Musím říct, že po hodně dlouhé době jsem narazila na velmi milou knihu, která mne zaujala a kterou jsem si přečetla s opravdovou chutí. Líbila se mi i neotřelá zápletka spolubydlení, ale především si mne získalo vykreslení ústřední dvojice. Tiffy od začátku působí tak kamarádsky a mile, že si ji člověk musí hned zamilovat. (Jen pracovat bych s ní asi nechtěla, protože mi přišlo, že vlastně v zaměstnání nic moc, kromě hovorů u kopírky, neudělá. :-)) U Leona mi to trvalo trochu déle, přivykala jsem si jeho pomalejšímu a zadumanějšímu stylu, ale i jeho bych brala za kamaráda. Ostatně zajímavým motivem byla sama o sobě jeho profese, ta se v knihách moc často nevídá. Nevím proč, u Leonových kapitol téměř chybí přímá řeč, dlouho jsem nad tím přemýšlela, jestli třeba není hluchoněmý, ale pak mi došlo, že by nemohl telefonovat se svým bratrem. Nicméně i to vizuální odlišení jeho vyprávění od přímé řeči Tiffaniných kapitol přispělo k odlišnému vnímání postav, a ten kontrast se mi moc líbil. Stejně jako měnící se délka a obsah jejich lístečků - tenhle motiv se autorce opravdu povedl. Gerty a Mo byli sami o sobě zajímavými postavami (i když by mne zajímalo, KDO na rozdíl od Tiffy neodhalil, že spolu něco mají), stejně jako Rachel, která mi připomněla hned několik mých kamarádek. Líbily se mi i vedlejší dějové linie (hledání životní lásky pro pana Priora či postava Holly, Richieho odvolání), a pokud bych měla něco vytknout, tak zejména natahování zápletky s Justinem. Stejně jako Kay, Justin je prostě záporák, a od 3/4 knihy už pro mne jeho manipulování a neustálé vzpomínání Tiffy bylo spíše únavným. Docela by mne zajímalo, jestli autorka sama podobný problém nezažila (ať už sama, nebo ze svého okolí), že mu věnovala takovou pozornost. Oproti tomu však O’Leary moc hezky vystihla pocity prvotní zamilovanosti. Některé slovní obraty a obrazy, které vykreslila, se mi líbily velmi, jak mi přišly výstižné. Jistě, některé momenty v ději byly předvídatelné, jiné nereálné (Justinovo načasování návštěvy bytu bylo opravdu jak ze špatného filmu), ale celkově se mi kniha velice líbila a rozhodně se k ní chci v budoucnu vrátit. Po dlouhé době jsem u čtení zažívala momenty překvapení a něčeho nového, což už se mi skoro nestává, a jak jsem psala výše, autorčin styl je velmi milý, lidský a příjemný. Na to, že jde o její první knihu, myslím, že se povedla. Pokud se od ní dočkáme nějaké další, třeba vychytá mouchy a klišé v rámci žánru, a bude to na pět hvězdiček. Strašně moc bych si přála vidět šaty s motivy z Alenky!... celý text