tatjana1737 přečtené 648

Spolubydlící 2019, Beth O’Leary

Musím říct, že po hodně dlouhé době jsem narazila na velmi milou knihu, která mne zaujala a kterou jsem si přečetla s opravdovou chutí. Líbila se mi i neotřelá zápletka spolubydlení, ale především si mne získalo vykreslení ústřední dvojice. Tiffy od začátku působí tak kamarádsky a mile, že si ji člověk musí hned zamilovat. (Jen pracovat bych s ní asi nechtěla, protože mi přišlo, že vlastně v zaměstnání nic moc, kromě hovorů u kopírky, neudělá. :-)) U Leona mi to trvalo trochu déle, přivykala jsem si jeho pomalejšímu a zadumanějšímu stylu, ale i jeho bych brala za kamaráda. Ostatně zajímavým motivem byla sama o sobě jeho profese, ta se v knihách moc často nevídá. Nevím proč, u Leonových kapitol téměř chybí přímá řeč, dlouho jsem nad tím přemýšlela, jestli třeba není hluchoněmý, ale pak mi došlo, že by nemohl telefonovat se svým bratrem. Nicméně i to vizuální odlišení jeho vyprávění od přímé řeči Tiffaniných kapitol přispělo k odlišnému vnímání postav, a ten kontrast se mi moc líbil. Stejně jako měnící se délka a obsah jejich lístečků - tenhle motiv se autorce opravdu povedl. Gerty a Mo byli sami o sobě zajímavými postavami (i když by mne zajímalo, KDO na rozdíl od Tiffy neodhalil, že spolu něco mají), stejně jako Rachel, která mi připomněla hned několik mých kamarádek. Líbily se mi i vedlejší dějové linie (hledání životní lásky pro pana Priora či postava Holly, Richieho odvolání), a pokud bych měla něco vytknout, tak zejména natahování zápletky s Justinem. Stejně jako Kay, Justin je prostě záporák, a od 3/4 knihy už pro mne jeho manipulování a neustálé vzpomínání Tiffy bylo spíše únavným. Docela by mne zajímalo, jestli autorka sama podobný problém nezažila (ať už sama, nebo ze svého okolí), že mu věnovala takovou pozornost. Oproti tomu však O’Leary moc hezky vystihla pocity prvotní zamilovanosti. Některé slovní obraty a obrazy, které vykreslila, se mi líbily velmi, jak mi přišly výstižné. Jistě, některé momenty v ději byly předvídatelné, jiné nereálné (Justinovo načasování návštěvy bytu bylo opravdu jak ze špatného filmu), ale celkově se mi kniha velice líbila a rozhodně se k ní chci v budoucnu vrátit. Po dlouhé době jsem u čtení zažívala momenty překvapení a něčeho nového, což už se mi skoro nestává, a jak jsem psala výše, autorčin styl je velmi milý, lidský a příjemný. Na to, že jde o její první knihu, myslím, že se povedla. Pokud se od ní dočkáme nějaké další, třeba vychytá mouchy a klišé v rámci žánru, a bude to na pět hvězdiček. Strašně moc bych si přála vidět šaty s motivy z Alenky!... celý text

Čím jsou lidé živi: Podkrkonošská románová kronika 2013, Vladimíra Sůvová

Úvodem děkuji paní Libě za doporučení! Čím jsem starší, tím víc tenduji k těmto rodinným kronikám a příběhům (např. Mornštajnová). Co se mi narodily děti, mnohem víc se zamýšlím nad rodovou a rodinnou kontinuitou, zajímají mne věci, které mne dřív vůbec nezajímaly (jaké měla moje maminka dětství, co si pamatuje o životě své maminky, mojí babičky, jak babička vychovávala svoje děti a byla sama vychovávána, ...). Bohužel, prarodiče z obou stran už nemám, takže jich se už zeptat nemůžu. Škoda, že člověk k tomuhle většinou doroste, když už je pozdě. To hlavní, co jsem si ze čtení odnesla, byla obrovská POKORA. Můj muž často mluví o tom, že nevíme, co máme, a že by chtěl žít tak, jako před sto lety (aniž by ovšem měl něco víc než jen nějakou idealizovanou představu). Když jsem si četla, jak se žilo, opravdu i před těmi sto lety, tak jsem si říkala, že vážně nevíme, co máme. Už jen vymoženosti jako elektřina či vodovod, splachovací záchod (jak já nenáviděla ten s jímkou u dědy na horách!), plná lednička, kdy stačí jen zajít do krámu a člověk klidně může vstávat v 10 jako Toník a vést pak chytré intelektuální řeči, kterými dělá dojem. Hlavní hrdinka byla pro mne hrdinkou, nejen pro svůj osobní život, ale i pro to vše, co zvládala, bez řečí, "samozřejmě", čistě proto, že to bylo třeba dělat. Což mne přivedlo i ke mně samotné a jsem si jistá, že já bych to všechno co ona neustála. Uvědomila jsem si, jak moc pohodlná jsem, jak moc beru za samozřejmé všechno to, co mám, a ještě jsem někdy schopná nadávat, jak je toho na mne hodně... Zdenka pro mne byla neuvěřitelně silnou postavou - já bych na jejím místě předně sbalila dítě a odešla hned na začátku, natož abych s tichostí snášela všechna ta bezpráví, co na ní její manžel páchal. V tomhle ohledu jsem ráda aspoň za tu trochu katarze, která na konci přišla, ale i tak, dokážu si představit, že jiná čtenářka postavu Zdeňky odsoudí jako "blbou, co si to udělala sama, vždyť od něj mohla odejít". Jenže tehdy se neodcházelo tak snadno jako dnes... Popis vztahu k půdě, zvířatům, rostlinám... v kontextu politických dějin, kterých jsem se při četbě dost bála, protože je ze školy znám, mi bylo úzko, jak se hrdinů dotknou. Kniha mi dost pomohla přiblížit pojmy, které i při studiu na univerzitě znějí dost prázdně a člověk si toho pod nimi moc konkrétního nepředstaví: kolektivizace, rozorávání mezí, dodávky mléka, plnění norem, kulaci... Člověk ze studia „velkých“ politických dějin získá nějakou povrchní představu, ale až tyhle osobní „malé“ příběhy mu dokážou přiblížit, jak vše prožívali ti, kterých se to týkalo, v době, kdy se vše dělo. S každou další knihou, byť třeba beletrií, je ten obrázek celistvější a silnější, protože historie, to jsou i dějiny obyčejných lidí, kteří se do ní nijak nezapsali, prostě jen žili svůj život tak, jak nejlépe dovedli, a jak jim to třeba bylo umožněno. A na rozdíl od nás, co jsme se narodili po nich, neměli výhodu toho, že by znali, jak to všechno dopadlo. Když jsem si přečetla název knihy, přišel mi neuvěřitelně banální. Čím jsou lidé živi. No podle obsahu asi prací, půdou, ... čím asi jiným?! Než jsem došla k pasáži, jak děti vyprávějí Tolstého příběh. (Do té doby jsem moc nevěnovala pozornost členění do částí a úvodním citátům, zprvu mi nedávaly smysl, ten dostaly až poté, co jsem odhalila souvislost.)Rázem mi název už vůbec banální nepřišel. Připadá mi, že dneska kolikrát nad vším hrozně přemýšlíme, všechno analyzujeme a prožíváme, namísto, abychom si užívali přítomný okamžik, zpomalili a uvědomili si, že jsme součástí něčeho většího.... celý text

Nejkrásnější čas v roce 2018, Joanna Bolouri

!!! POZOR SPOILERY !!! Oproti Se(x)znamu a Podle pravidel mi Nejkrásnější čas v roce tak sprostý nepřišel. Asi je to tím, že autorka je zas o něco starší, a i její hrdinka má Kristova léta už za sebou, ale tahle Bridget už žije spíše středostavovsky nudný život. Tedy až na to, že kulisy jejího života tvoří bydlení v nájmu se dvěma single mladšími kousky, které se sice škádlívají, ale jak to bývá, rádi se mají. (A jen tak na okraj: její rodina jsou pracháči.) Nejsem si úplně jistá, proč JB napsala Emily na prahu čtyřicítky, protože žádný výraznější konflikt to s sebou v knize nenese (ani ten věkový rozdíl, tolik rozebíraný tak od poloviny knihy, neboť je naprosto jasné, že láska i hory přenáší). Klidně jí mohla pár let ubrat a příběhu by to vůbec neuškodilo, takhle jsem spíše čekala, že Emily začne víc bilancovat a víc řešit toho, čeho ve svém životě (ne)dosáhla (obzvlášť po pravidelných nedělních telefonátech matky, která se s tím moc nepáře). Děj je poměrně jednoduchý, ale Bolouri umí psát vtipně, takže i když čtenář tuší / ví, jak to celé dopadne, příběh si užívá. Škádlení mezi Emily a Evanem bylo perfektní, opět tedy prošpikované narážkami na hudební skupiny, názvy jejich skladeb, herce a filmy, ve kterých se ne každý musí hned zorientovat. Trochu (= hodně) mne ovšem zklamal moment, kdy pravý Robert přijede na Vánoce, od toho se dalo vytřískat mnohem víc, ale díkybohu za to, že Emily je oproti Phoebe ze Se(x)znamu už dospělá a překvapivě snadno se se zklamáním a zlomeným srdcem vyrovnala. Odhalení Evanovy profese bylo, pravda, trochu laciné, ale co, přestávám remcat, je to přece jen červená knihovna a smyšlený příběh! Slibovala jsem si od toho oddech, relax, vtip i romantiku, a všeho se mi dostalo. A navrch bonus v podobě trávení Vánoc jedné potřeštěné skotské rodiny, která umí nejen vzít za zábavu, ale jejíž pouta a hloubku vzájemných vztahů by leckdo mohl závidět. Scéna, kdy jsou k sobě všichni upřímní, byla hodně silná. Souhlasím s komentářem marysky09, že takhle bych chtěla trávit Vánoce. Své rodiče k tomu asi nepřesvědčím (ani náhodou!), ale mám vlastní rodinu, kterou mohu zformovat ke své představě :-).... celý text

Útok obrů 2019, Kevin Hearne

Všechny Hearneyho knihy jsem si půjčila v knihovně po přečtení prvního dílu Železného druida, ale po přečtení série o Attikovi jsem nějak neměla chuť se pouštět do úplně jiného světa, a tak jsem četla jiné knihy jiných autorů. Po první upomínce a prodloužení jsem si řekla, že obrům přece jenom dám šanci - navíc patřím mezi ty, kteří u knih preferují macatost a tlusté jim nevadí. Nejprve jsem se nemohla začíst, bylo to úplně něco jiného než nač jsem zvyklá, ale právě to mne nakonec u knihy udrželo, byť jsem se zprvu obtížně orientovala v mnoha pojmech (vojenské hodnosti přílivových námořníků) a jménech (jednotliví vypravěči, názvy zemí, které jsem si neustále musela připomínat na mapě, abych se zorientovala, který stát sousedí s jakým a jaká je tedy souvislost dějů, a co je to sakra ten kenning). Od určitého okamžiku už jsem se od příběhu nemohla odpoutat a líbil se mi nejen formát několika paralelních vyprávění, ale i vícero vypravěčů. I Melishev Lohmet se mi líbil a přála jsem mu, aby se mu ambice splnily, protože ač záporák, Hearne ho líčil s humorem sobě vlastním, takže chvílemi s ním čtenář musel sympatizovat. Doufám, že mu toho hygienistu nakonec pošlou, aby tady s námi byl až do konce trilogie. V Dervanovi jsem místy trochu viděla Attika, zejména ve vztahu k Elynee. Autorův relativně poklidný styl i v líčení násilností mne ukolébal, takže jsem nečekala, že některé postavy svůj příběh dovypráví (a byla za to docela smutná). Ačkoli jde o první díl trilogie, dávám pět hvězd, a upřímně doufám, že Hearne laťku udrží a příběh se mu nerozplizne a nerozutíká, jako tomu bylo u Anthonyho Ryana (Píseň krve byla skvělá, ale zbylé dva díly už měly mírně sestupnou tendenci). Jen škoda, že už zde některé otázky nezodpověděl, protože takhle budu muset čekat napjatá jak kšandy na další díl. Jak kostní obři přepluli Příkop? Kdo je mistr Máslovka? Co je sedmý kenning? Dozvíme se víc z náboženské knihy Eculanů? Proč si lidé v tomhle světě s takovou oblibou píšou deníky, když se tyto pak hojně kradou špiony jiných států? A pak to hlavní - kdo je zrádce?!?... celý text

Za vším hledej Bridgertonovy 2017, Julia Quinn

Nahraný 2019, Kevin Hearne

Pravidla touhy 2019, Rachel Van Dyken

Oproti prvnímu dílu to skutečně bylo o fous lepší, možná proto, že postavy mi přišly zajímavější. Jinak se ovšem autorka opět neubránila stejným nešvarům: hlavní hrdina je sexy, chytrý a nechutně bohatý. A i když se prezentuje jako padouch, je to hrdina a každý to od začátku ví. Hlavní hrdinka je krásná, ale sama si to příliš neuvědomuje, takže potřebuje někoho, aby jí na to důkladně upozornil a dal jí najevo její výlučnost. Vedlejší mužská postava (zde její ex) je totální trouba a parodie na chlapa, která má ještě navíc problémy ve velmi intimní oblasti. Příběh je zasazen do prostředí VŠ, o níž se dozvíme maximálně to, že někdo měl zrovna přednášku, a děvčata v kampusu jsou klasifikována pouze do několika černobílých kategorií - blbky na sex a zoufalky, co potřebují služby Dohazovačů s.r.o. Jak jsem si původně myslela, že není nic mezi tím, tak jsem si nyní uvědomila, že vlastně je: prototyp hlavní hrdinky, tzn. sexy kočky, ale panny, která musí propadnout té pravé lásce, aby si pak užila sexu, ke kterému má od přírody talent, jako profesionálka. Vím, vím, má předchozí slova vyznívají hodně kriticky. Když si člověk odmyslí tohle všechno, co by se dalo zkritizovat, tak se ovšem u knihy docela dobře pobaví. Děj je sice pořád natahován a ti dva pořád váhají, vymýšlejí si důvody, proč vlastně ne, aby nakonec došlo k "ano", ale je to docela svižné a slovní přestřelky velmi vtipné. Coby dívka vyrůstající na komiksech staršího bratra jsem si užívala každou narážku tímhle směrem, a Lexovi jsem držela oba palce, aby nakonec sundal brýle (obrazně i doslova) a svůj konflikt nejlepší přítel vs. láska zdárně vyřešil. Střídání kapitol z obou pohledů pro mne nebylo ničím překvapivým, tenhle formát má více knížek, a z čtenářského hlediska je to velmi vděčné, protože čtenář se dívá na jednu situaci dvěma úhly pohledu, čímž je o krok napřed před postavami a může se rozčilovat nebo naopak tetelit nad jejich dalšími činy. Jen nějaký pořádný zásadní konflikt tu chyběl, z toho, co bylo nastíněno (krize rodičů, Ianův postoj ke vztahu Gabbi a Lexe), by šlo vytřískat mnohem víc. Kdybych nečetla to všechno, co jsem četla předtím, než se mi do ruky dostala Rachel Van Dyken, tak bych hodnotila mnohem výš, protože bych si mnohem méně všímala jistých schémat a šablon, které má podobné s Elle Kennedy nebo Christinou Lauren. Věřím, že když si knížku za rok znovu v knihovně vypůjčím, znovu se u ní odreaguju a zasměju, takže za ztrátu času ji nepovažuji. Doporučuji proto všem, které si chtějí přečíst nějakou romantiku, která ovšem nešetří sprostými slovy, jiskřením mezi hrdiny a samozřejmě pak i obligátní erotikou. (V případě Van Dyken jsem ovšem neměla pocit, že by erotično ztrácelo náboj; oproti jiným nezachází do zbytečných detailů a i scény zahrnující sex si dokážou udržet jistou masku tajemství, která je dělá přitažlivějšími.)... celý text

Rumcajs se vrací II. 2018, Michal Opitz

"Díky naší odvaze a síle jsme chytili tohoto tvora. Tedy netvora." "Co budeme dělat?" - "Já... Já si musím zakouřit." - "Taky.." - "Já taky." - "Taky..." - "Pujč mi křesadlo." - Baf, baf. Atmosféra houstne, a to nejen díky lakotnému správci, který potvrzuje to, co známe ze seriálu. Rumcajs na rozdíl od jiných komiksových hrdinů není nezranitelný, ale něco mi říká, že dobro stejně zvítězí. Víc než příběh jsem si tentokrát vychutnala reklamy na jiné komiksy (Mach a Šebestová a zejména Bob, Bobek a Boba).... celý text

Risk 2019, Elle Kennedy

!!! POZOR SPOILERY !!! U Elle Kennedy se mi osvědčilo, že je lepší si její knížky proložit pauzami, protože pak nemá člověk tendenci soustředit se na opakující se motivy, slovní obraty a rýpalsky v nich nehledá klišé. Délka fronty rezervací byla tentokrát dlouhá, a i knihovny byly v karanténě, takže jsem se Risku dočkala až nyní. A jeho čtení jsem si velmi užila. Předně musím pochválit výběr obálek. Byť ta u Lovu mi víc odpovídala charakteru hlavní hrdinky (zvolená bruneta se mi na Brennu moc nelíbí a zas tak sexy mi nepřijde, postavu si představuji jinak), oceňuji, že si vydavatel dal tu práci a sladil obálky s popisovanou podobou hlavní hrdinky. (Zde včetně detailu rudé rtěnky.) To, že k vydávaným autorům přistupuje s nějakou péčí, ve mně vyvolává naději v lepší zítřky. Když to srovnám s katastrofálně kýčovitými obálkami Lisy Kleypas, měla EK u Baronetu fakt štěstí. Kvituji taky tloušťku knížky, v tomto případě mi vůbec nepřišlo, že by obsahovala nějaká hluchá místa, takže coby čtenář, který "je na tlusté", jsem byla spokojená. „(…) Myslím si, že jsi kus, a vím, že si myslíš, že jsem já kus-„ „Já si myslím, že si ty myslíš, že jsi kus,“ přeruší mne a odfrkne si. „Já si to nemyslím. Já to vím. A všiml jsem si, jak si mě prohlížíš, takže…“ Samotný příběh je vlastně to samé v bledě modrém. Nesnáší se, ale je mezi nimi chemie. (Mimochodem: Další omyl, na nějž jsem narazila, a který vede dospívající děvčata k mylným závěrům. Pokud berete HA, žádnou chemii neucítíte. To až když antikoncepci vysadíte... Ale to je jen takové rýpnutí člověka, co to zažil.) EK to bledě modré a otřepané umí ale napsat tak vtipně, že všechny opakující se scénáře jí člověk - výměnou za porci vtipné zábavy a odlehčení - odpustí. Čtenář od začátku ví, že ti dva spolu skončí, ale moc ho baví číst si o jejich eskapádách a kochat se jejich slovními přestřelkami. Nemluvě o tom, když konečně dojde na erotiku. (Tentokrát autorka sexem šetřila a vůbec to nebylo na škodu, ba naopak s ohledem na průběh intimního sbližování to mělo mnohem větší sílu.) Kniha je sice opět plná krásných, bohatých a úspěšných, přičemž nesmí chybět obligátní mysogyn nebo vypatlaná týmovka. (Kam jsem to chodila na školu! Mně do trojky nikdo nepozval!) "Nezklamalo" mne ani opětovné nadužívání "abysme", a tentokrát se hojně vyskytovalo sloveso "vyklenout", ale pro tu míru pobavení jsem to ochotná autorce odpustit a zavřít obě oči. I když nevím, zda lidé běžně mezi sebou hází tak uvolněné sexuální narážky (nejen) na orální sex, a nechybělo ani chytání se za rozkrok, ale díkybohu to bylo až poté, co už spolu něco měli. S ohledem na to, že znám předchozí sérii a četla jsem Risk, jsem se orientovala v postavách, jen odkazů na Off-Campus (kromě občasných zmínek o Garretovi) výrazně ubylo. Neznalost ostatních knížek při čtení nevadí, ale jejich znalost je výhodou pro pochopení některých narážek, které díky tomu víc vyniknou. Stejně jako ostatní jsem se velmi bavila u Hollise a Rupi, a i když mi ta holka, upřímně, přišla jako dost velký magor, telefonát o přezdívkách si mne naprosto získal (Koťátko!). Oproti tomu u Hazel jsem čekala větší míru zlovolnosti, tady mne autorka poněkud zklamala. Vůbec to vykreslení vedlejších postav je lehce šablonovité, i ta zápletka sporu mezi trenéry se dala docela dobře vydedukovat, ale jak jsem psala, vše autorce odpuštěno. CITÁT: Moc ráda bych strávila jeden den v Hollisově mozku. Ale jednom jeden. Kdybych tam zůstala dýl, nejspíš bych skončila uvězněná ve světě na druhé straně. Skvělé bylo setkání v baru, kdy Brenna chtěla prchnout a Jake si její zoufalý výraz vyložil úplně jinak. Jen Supra mi bylo trochu líto :-). Vtipná byla i poznámka trenéra, proč se Hunter radši nevyspal s Connelyho holkou. Trochu mne ale mrzelo nejen to, že Summer se tentokrát ocitla nikoli na druhé, ale spíše třetí koleji a v knize byla spíše v pozadí, ale i skutečnost, jak rychle se Kennedy vypořádala s postavou Erika. Přiznávám ovšem, že Brennin stín na minulosti jsem vůbec nečekala. Při rozhovoru s jejím otcem v závěru knihy jsem cítila velmi silné pohnutí. (Přiznání, proč se k ní choval tak odtažitě.) Trenér Jensen se touhle knihou zařadil mezi velké sympaťáky celé série a zajímalo by mne, zda autorka věnuje v budoucnu nějaký příběh i jemu? Z knihy bylo opravdu hodně znát, že si Elle psaní užívala. To nadšení se promítlo do stránek Risku a odsud proniklo i ke čtenářům. Příběh hokejových Monteků a Kapuletů sice byl předvídatelný (i včetně toho, že to nějak musel podělat hlavní hrdina, aby došlo k potřebnému konfliktu, než ti dva navždy skončí spolu), ale ta omáčka okolo, sestavená z dialogů vedlejších postav, nejrůznějších situací, scének a narážek, byla naprosto parádní. I já jsem jsem se skvěle bavila u "bublinového zadku". Z mého pohledu scénu naprosto nečekaně zabila a geniálně korunovala hláška trénera Pedersena. Přestože se některá schémata opakovala (já prostě pořád nevěřím těm zástupům Kenů a Barbie na Briaru, svěřeneckým fondům a bytem s televizemi přes celou stěnu, nemluvě o tom, že lidé z Harvardu jsou tady ti zlí), navzdory všem abysme a vyklenování, jsem se u čtení opravdu bavila a mezi knihami EK řadím tuhle mezi ty dobře hodnocené. I toho hokeje tady bylo nějak víc :-). Za měsíc si už asi budu pamatovat jen hrubou kostru příběhu, ale ono to nevadí a při opětovném čtení si člověk zase spoustu věcí vychutná a znovuvybaví. Něco mi říká, že další díl by mohl být o Hunterovi?... celý text

Proklatý 2012, Kevin Hearne

!!! POZOR SPOILERY !!! Stylem i obsahem mi to přišlo hodně podobné prvnímu dílu, takže v tomto ohledu se žádné velké překvapení nekonalo. Opět mi mírně vadilo, že ač je v úvodu nastíněn nějaký problém, hrdina se vždy zastaví, aby řešil něco jiného, problém (s velkým P) je odsunut ve vyprávění do pozadí, aby se později připomenul, ale hrdina opět někam odbočí. Nejvíc o tom vypovídá hned první kapitola, která byla jako ukázková uvedena jako bonus ve zkrácené podobě na konci prvního dílu: Leif přijde, oznámí, že chce pomoct, ale namísto, aby se ti dva dostali k věci, která upíra evidentně fakt trápí a chce o ní hrozně moc a naléhavě mluvit, začnou trousit hlášky a opravovat si syntax... Na to, že je Attikus vlastně jen člověk, se opět ukázal jako nezničitelný hrdina (na rozdíl od /téměř/ nezničitelného upíra, který v tomto díle trochu víc vystrčil zoubky). Jako ano, dostane za / na ucho, ale je to vyprávěné tak, že to čtenáře za něj ani moc nebolí, a vždycky se pak rychle zahojí. Asi víc než hlavní dějovou linku jsem si užila intriky irských bohů, to mne bavilo podstatně více. Sex, který byl hrdinovi dopřán, byl jen takovou třešinkou, a i když se autor z vrány snaží dělat děsivou bytost, poté, co spořádala omeletu, ve mně už navždy zahnízdila spíše jako taková v podstatě milá ženská. Šijóchán se opět zmiňuje o tom, jak je paranoidní a opatrný, ale nemohu si pomoct, dělá všechno pro to, aby na sebe upozornil a ztratil incognito. Kromě boje s hmyzím démonem na vlastním trávníku (soused Semerdjian tentokrát stoupl v ceně!) viz boj s padlým andělem na půdě školy, podivný rozhovor s knězem a rabínem a celkově i závěrečná bitva. O masakru v nočním klubu nemluvě. Druid na sebe prostě jen hodí kamufláž a voilá, vše je vyřešeno! A znovu: ta lehkost, s níž autor a jeho postava vnímají cizí smrt se mi vůbec nelíbily. Někdo tu scénu u Satyrnu popsal v komentáři jako tarantinovskou, ale asi Tarantino nebude mým oblíbeným režisérem nebo mu zkrátka nerozumím. Mně to vtipné nepřipadalo. Mimochodem: Nejmenoval se vyšetřující detektiv z prvního dílu jinak? Docela by se mi líbilo, kdyby Attikovi šel po stopě takový protřelý a správňácký Corrado Cattani, který by se snažil přijít na kloub záhadě knihkupcových podivností a nakonec nakoukl do zákulisí magického světa. Něco mi ale říká, že Geffert nebude tento případ. (Policie je zde opět zase hlavně pro smích.) Dala bych dvě hvězdičky nebýt a) nástinu toho, o čem bude další díl, ale především b) odkazu na Inigo Montoyu. Což mne opět přivádí k tomu, že hrdina hláškuje i tehdy, kdy se to moc (či spíše vůbec) nehodí. Ačkoli tentokrát mi ty hlášky i rozhovory se psem přišly nějak víc vtipné. Hezká hříčka je i samotný název v originále, neboť tohle slovo je používáno i jako označení pro čarodějnice, takže název je takový hezky dvojznačný. Pokud je Attikus paranoidní, já teď budu ještě víc a začnu si víc všímat toho, kde jsem zanechala své krevní stopy nebo vlasy. Zejména v tom druhém jsem beznadějně ztracena, protože ze mne padají celé chuchvalce a zmocnit se jich k zneužití magickými prostředky vlastně nebude až takový kumšt. Trochu vniveč zatím vychází učení Granúlje na druidku, zatím jen holka bifluje latinu a rozlévá čaje. Škoda, že tohle Hearne nerozvedl víc, stejně jako historii čarodějnic, vychutnala bych si nějakou menší historickou vsuvku, která by čtenáře obohatila Attikovými zkušenostmi. Hearne má dobré nápady, ne, že ne, ale připadá mi, že většiny z nich si sám ani nevšimne a ponechá je ležet ladem. Kdyby šel víc do hloubky a některé věci rozpracoval, bylo by to o dost lepší, takhle je to pro mne jen taková odpočinková četba. Chválím obálku (tady už spolužáka Filipa nevidím ani trochu), včetně tetování aktéra, který sloužil za předlohu.... celý text

Prohnaný 2012, Kevin Hearne

Pokračování: A teď pozitiva: - Rozhodně kladně hodnotím nápad s ústřední postavou. Od doby, kdy se s fantasy roztrhl pytel, jsem už dávno vzdala snahu přečíst všechno, co z tohoto žánru vyšlo, ale i tak jsem něco přečetla. Nikde jsem ovšem nenatrefila na druida jako hlavního postavu. Celé pojetí magie mi přišlo nové a zajímavé (ačkoli slovo „vazba“ se v knize opakuje hodně často, takže pokud by někoho iritovalo, bude při čtení čím dál naštvanější). - Irskou mytologii neznám ani v nejmenším, takže by mne autor klidně mohl vodit za fusekli a všechno bych mu odkývala. Tedy další nový prvek pro mne a další bod pro Hearneho. - Zapojení upírů, vlkodlaků, (proradných) čarodějek a dalších magických a mytologických postav (ovlivněna komiksovým Thórem jsem musela ocenit hned úvodní charakteristiku tohoto severského boha) bylo příjemné a osvěžující, byť - podobně jako třeba v True blood - se ukazuje, že skoro každý druhý je nadpřirozenou bytostí, jen to tají. - Zajímavá pointa s Granúlje a Lakšou, u tohohle jsem zvědavá, co ještě bude. - Stejně tak vtipné vedlejší postavy (Attikovi právníci, irská vdova i pes Oberon - musela jsem si vygooglit, jak vypadá irský vlkodav a to zjištění tomu dodalo nový rozměr). - Úvodní zmínkou o výslovnosti si mne autor získal, přesně tenhle typ poznámek mi v současných knížkách chybí (zlaté KODky!), a za mne (možná to je jen zamýšlený psychologický fígl) působí efektem, že to autor má celé krásně promyšlené a chce, aby si to čtenář vychutnal. Ostatně v tomto smyslu na mne působila i závěrečná poznámka, a to já umím ocenit, když si někdo - i s četbou, která je prvoplánově myšlena jako oddychová - dá práci a promýšlí a ověřuje si detaily, které mohou zajímat jen jeho. - Obálka mi vyteplená nepřijde, naopak oceňuji, že koresponduje s popisem hlavního hrdiny. I když mně tedy z profilu připomíná spolužáka Filipa z VŠ a to mne dost ruší. Ale hned na první stránce je zobrazený medailon, a to mne taky potěšilo, že si někdo ve vydavatelství dal práci nejen s obálkou, ale i grafickým sladěním s obsahem knihy. Čekala jsem možná trochu víc, ale dostalo se mi oddechového čtení, které obsahovalo mnoho nových nápadů a prvků, kterých si cením asi nejvíc, protože to pro mne bylo dlouho chybějícím osvěžením. Další díly si přečtu, ale netrvám na tom, aby série byla trvale součástí mé knihovničky.... celý text

Síla osudu 2008, Lisa Kleypas

!!! POZOR SPOILERY!!! Po znovuotevření knihoven jsem se rozhodla vrátit vše, co jsem doma měla vypůjčeného. Kromě Čekanek jsem si půjčovala i tři jiné knihy od LK, které jsem ani neotevřela, a protože mi to náhle bylo líto, rozhodla jsem se jim dát šanci. Po přečtení Síly osudu, kterou jsem začala (bez zjištění, že Půlnoční anděl ji dějově předchází), jsou moje dojmy poněkud rozpačité. Stejně jako Jude Deveraux, i Lisa Kleypas umí psát hezky, dobře vykreslí své hrdiny, umí postihnout jiskření mezi nimi. Ale stejně jako u mnoha knih JD, i zde mi zápletka přišla velmi nevěrohodná. Už na začátku mi poněkud vadilo uchopení hlavní hrdinky. Ani ne tak, že je zrzka a navrch vysoká, ale nějak jsem nedokázala uvěřit tomu, že by ve viktoriánské Anglii nějaké děvče z vyšší společenské třídy provozovalo soukromý zvěřinec a chodilo v kalhotách. Protože jsem nečetla předchozí knihu o Taše, nebyla jsem vůči Nikolajovi zatížena žádnými předsudky. Jeho vyhrožování Milbankovi bylo zákeřné (zatlačovat někoho silou, kdo nemá prostředky ani možnosti se bránit), ale čtenář mu to odpustí, protože to vlastně dělá z lásky. Oproti jiným jsem byla ochotná mu odpustit i to chování po svatbě, stále jsem čekala, co se dozvím o jeho minulosti a proč se tak uzavírá před city. Toho se mi ovšem moc nedostalo. (Ale moje zklamání bylo vykompenzováno, když jsem si přečetla Půlnočního anděla, protože vysvětlení je uvedeno zde.) Po přečtení zdejších komentářů jsem byla zvědavá i na onen "výlet v čase". Takovéhle dějové kličky mi nevadí, naopak, když jsou uchopeny dobře, tak jsem ochotná přimhouřit obě oči nad tím, že v reálu se to neděje. Jenže WOW efekt se moc nekonal a ve výsledku jsem byla spíše zklamaná. Tahle část knihy by si klidně zasloužila knihu vlastní, na můj vkus byla dost stručná a ta vyzdvihovaná osudovost, mezi Emilií a Nikolajovým předkem, se vlastně ani nekonala. Působilo to na mne spíše tak, že Nikolaj k ní vzplanul nikoli pro ni samotnou a pro její osobnost, ale protože mu připomínala Emmu z budoucnosti. Emilie tak na mne v příběhu působila povrchně, jako holka z vesnice, která si polepšila, je zahrnovaná šperky a láskou, ale sama toho moc nedává nebo alespoň neukáže. Ostatně se mi nechtělo věřit ani tomu, že by se natolik neovládala, aby v carově přítomnosti kritizovala jeho politiku, obzvláště, byl-li Petr vnímán jako takový netvor a zaslepenec, jak byl v knize líčen... Vlastně všechno, co se v minulosti událo, bylo dílem Nikolaje z budoucnosti, který se nestal svým předkem, ale ukradl mu totožnost, choval se jinak než on (což Petr sám zmínil), a tím začal psát celou tu rodinnou historii Angelských (čemuž se zprvu tolik bránil)... Flashbacky z / do minulosti byly zajímavým motivem, moc se mi líbil ten s krajkovým šátkem. A z toho, že nakonec měla flashback i Emma usuzuji, že se ti dva opravdu v minulosti již potkali? U osudové lásky bych čekala větší hloubku, ale příběh, ač byl dějově bohatý na různé zvraty, na mne působil povrchně. Vadí mi i ploché vykreslení vedlejších postav (Milbank byl vlastně od počátku ubožák, což se projevilo později mnohem víc), které slouží jen jako kulisy pro ústřední dvojici. Nemluvě o tom, že informace o Rusku a vykreslení ruské šlechty mi zavání jistými stereotypy. Vyobrazení sexu je samostatnou kapitolou, když se Emmě už asi popáté zahrotily bradavky, měla jsem chuť se knihou bít do obličeje, ale zahrocování pokračovalo. Škoda, že Kleypasová po několikerém vylíčení milování mezi hrdiny ztrácí náboj a je to "na jedno brdo"... Po Čekankách, které se mi (až na díl věnovaný Daisy, ten byl takový... divný) moc líbily, byla Síla osudu spíše zklamáním. Ve srovnání se sérií, kterou jsem od LK četla jako první, bych hodnotila 2,5 *. Mimochodem: Asi první obálka, kde vzhled aktérů vcelku sedí ke knižnímu popisu hrdinů. (Jen ta muskulatura je na mne fakt moc.)... celý text

Svět ledu a ohně 2015, George R. R. Martin

Budu opakovat názory ostatních, ale ten překlad se mimořádně nepovedl a jeho autoři by měli být zlynčováni. Potenciál knihy se tím dost zabil a její cenu i proto považuji za přemrštěnou. Přitom ta kniha je nádherně udělaná - pevná vazba, forma kroniky, velké barevné ilustrace, pěkný papír, ale především kupa informací z historie Západozemí + vzadu místopis jednotlivých částí království a informace o velkých rodech... Časový záběr knihy je od počátku světa (takže čekejme informace o Dětech lesa, Prvních lidech či Andalech) po Robertovu rebelii a jeho nástup na trůn. Obsah je členěn do kapitol podle jednotlivých králů, čímž se liší od Ohně a krve, kde kapitoly mnohdy zabírají jiný časový úsek než vládu jednoho panovníka, mají přesah přes několik králů či je naopak věnováno více kapitol jen jednomu. Obě knihy jsem četla současně, takže se mi informace líp propojovaly a i v postavách jsem se orientovala snadněji. Svět obsahuje i různé vsuvky, například přehled draků a jejich jezdců, kteří bojovali při Tanci, úryvky z kronik apod. Ta kniha je udělaná fakt nádherně, nemohla jsem se jejího prohlížení nabažit, ostatně historii jednotlivých velkých rodů v jednotlivých oblastech Sedmi království jsem si ještě důkladně neprošla. Jak padlo i v jiných komentářích, vzadu mi ovšem chyběla nějaká ucelenější chronologie, uvedení dat u jednotlivých postav v rodokmenu, časová osa dějin dělená podle panovníků s hlavními mezníky jejich vlády. To jde sice najít na internetu (vřele doporučuji stránky https://awoiaf.westeros.org, kde je i odkaz na konkrétní pasáže v textu Martinových knih, takže lze snadno dohledat v české verzi), ale i tak bych to ráda měla jako knížku ;-). Osobně se mi nejvíc líbily pasáže týkající se Aegona a jeho sester a vůbec počátků budování sjednocených Sedmi království. Vliv na to jistě mělo i to, že nástupci Draka už - s výjimkami - nebyli takoví borci. Výhodou knihy je, že se věnuje celým dějinám Targaryenské historie, na rozdíl od Ohně a krve, které končí - z mého pohledu - opět v tom zajímavém. Přesto si myslím, že kupa věcí ještě zdaleka zmíněna či rozvedena nebyla a autor si je bude šetřit do povídek o Dunkovi a Eggovi (například zkáza Létohradu). Popis vlády Aeryse Šíleného byl pro mne velkou lahůdkou, to, co předcházelo Robertově rebelii, postava Tywina Lannistera, to vše jsem si vyloženě užívala a litovala, že se kniha chýlí ke konci. Svět jsem si pořídila hned jakmile vyšel, protože vše, co se pojí s Písní, bylo a je pro mě pořád ještě must have. Ležela mi ale dost dlouho v knihovně, než jsem po ní sáhla. A Zpětně si teď gratuluji k tomu, že jsem si ji pořídila. Fanouškům Martina tedy nemohu než doporučit. I s tím zmršeným překladem (moc se mi líbí komentář o Hodorovi a makovém mléku!!) je to výborná záležitost a dá se v ní toho hodně najít. V kombinaci s Ohněm a krví naprostá paráda :-). Jen se nemohu ubránit dojmu, že ti Dornové byli a jsou docela zmetci.... celý text

Žena pro třetího krále 2008, Ludmila Vaňková

Knížku mi dala kamarádka, aniž by tušila, že Jindřich z Lipé je jedním z mých osobních horkých favoritů českých dějin již od dob střední školy. Po přečtení této knihy jsem získala podezření, že obdiv k němu, který jsem převzala od naší vyučující, získala paní profesorka právě od Vaňkové. Elišku Rejčku vnímám z české historiografie jako silnou ženskou osobnost, nejsem ovlivněna "kultem Elišky Přemyslovny", ani jsem ho nikdy nepociťovala při výuce (snad jen na SŠ v souvislosti s jejím synem, který matčin odkaz velmi ctil). Proto jsem do knihy šla poměrně natěšená. Výsledek, a za to se omlouvám všem milovníkům Vaňkové, mne ovšem poněkud zklamal. Richenza na mne působila podobně jako mediální obraz Angeliky: krásná, smyslná, zprvu si ani neuvědomující, jak na muže působí, později lehkovážně i cíleně využívající své ženské zbraně, mnohokrát aniž by si uvědomila důsledky... Po přečtení téhle knihy docela chápu, proč ji Přemyslovny nesnášely (a muži milovali), ale mé vysoké sympatie si díky tomu nijak zvlášť nezískala. Kdyby byla jako postava rozpracovaná hlouběji, tak bych se s ní nakonec třeba ztotožnila, ale zkrátka... bohužel. Stejně tak Jindřich na mne zde působil jako docela flamendr, jeho zásluhy o království zde stály v pozadí oproti jeho milostným dobrodružstvím a touhám... Řekla bych, že na knížce je hodně znát, kdy byla psána. Což není kritika, ale pouze konstatování. Ba naopak, třeba u scén milostných mi to vůbec nevadilo, protože ty byly psány tak hezky jinotajně, že fantazie čtenáře mohla pracovat. (Plně chápu spolužačku, že jestli toto četla na nižším stupni víceletého gymnázia, musela z toho mít divoké spaní :-).) Aby to ale vůči Vaňkové nevyznívalo nějak nehezky: Dějinnou dobu, o níž píše, mám v oblibě, a proto mne docela překvapilo, kolik jsem toho zapomněla nebo nevěděla. Znalost historických postav, včetně těch, které zde vystupují jako vedlejší, není vůbec na škodu. Propracování pozadí příběhu je na výbornou, muselo za ním stát nejen hluboké studium pramenů či sekundárních zdrojů, ale i promýšlení motivů chování postav, propojení autorovy vize s realitou. Což rozhodně není málo. (V tomto kontextu mi to ovšem nedá, abych si postěžovala, že zrovna Elišku Přemyslovnu Vaňková asi nesnášela. Ta mi z knihy vyšla nejen jako šeredka, ale i jako nevychovaný a neukázněný žárlivý spratek... Což značně nekoresponduje s tím, jaký obraz si o ní nesu z hodin dějepisu.) I styl psaní autorky se mi vcelku zamlouval, takže jsem pak mamince koupila bazarovou tetralogii "o Závišovi" a hodlám si ji přečíst taky. Kniha obsahovala několik opravdu krásných momentů, myšlenek či slovních obratů a velmi se mi líbila celá paralela s příběhem o Třech králích. Některá nedorozumění a přešlapy hlavních postav byly čtenáři k vzteku, ale v životě to tak chodí. Tehdy to ovšem měli mnohem těžší, a to nejen z hlediska prostoru a vůle k vysvětlování, ale už jen samotné možnosti být spolu. O to víc považuji příběh historické Richenzy a Jindřicha za výjimečný a naprosto chápu, že láká k literárnímu zpracování a převyprávění. V tomto případě bych jen osobně ústřední postavy jinak uchopila, rozvedla a rozepsala, aby nepůsobily tak zjednodušeně a nesváděly k rychlým odsudkům. Možná, že budu ještě mluvit jinak, až si přečtu ostatní knihy autorky z tohoto období, za mne to je ale nyní za 3,5 * (zaokrouhleno nahoru).... celý text

Oheň a krev 2019, George R. R. Martin

Malá okrajová úvaha: Docela se divím tomu, že ještě nikdo fikčně neuchopil "Příběh zpustlice - Varování mladým dívkám", neboť osudy Coryanne Wyldeové aka Lady Fuckingham po západozemsku, by mohly být hodně žádaným titulem nejen pro fanoušky GoT.... celý text

Markéta Přemyslovna - Česká princezna na trůně dánském 2011, Soňa Sirotková

Ke knížce jsem se dostala více méně náhodou. Zprvu jsem se nemohla začíst, musela jsem si zvyknout na styl vyprávění a trochu se sžít s hlavní hrdinkou, ale když to přišlo, tak jsem ji neodložila, dokud jsem nedočetla. Osvěžení milostnou zápletkou bylo velmi povedené, i když lehce připomínalo v knize zmíněný příběh o Tristanovi a Isoldě. Vcelku by se mi líbilo, kdyby kniha mapovaný úsek pojala více do hloubky, kdyby autorka, i když se tomu v předmluvě ústy své postavy brání, vložila více dějinného pozadí, rodových souvislostí či dobových reálií. I tak dílko ovšem považuji za zdařilé, včetně zdárného konce pro hlavní hrdinku. Oproti tomu mne dost překvapily osudy Aleny, to jsem od autorky vůbec nečekala. Ani král Valdemar nebyl ve výsledku takovým hrdinou jako jeho, téměř svatá, manželka. Knize bych vlastně vytkla jediné, a to nečlenění textu do dílčích celků. Text je v knize v souvislé mase, a to i tehdy, když se mění vypravěč nebo úhel pohledu. Z hlediska plynulosti čtení to na mne místy působilo hodně chaoticky, než jsem se zorientovala a pochopila, že najednou vypráví někdo jiný nebo se v ději najednou přeskočilo na jiné místo či do jiného času. Souhlasím s názorem, že konec vzala autorka dosti hopem. Možná by neuškodil v závěru nějaký doslov v podobě medailonu Markéty Přemyslovny, ale to už je jen detail.... celý text

Jarní skandál 2006, Lisa Kleypas

!!! POZOR SPOILERY !!! Komentář píšu s velkým odstupem, takže se mi kupa věcí už z hlavy vykouřila...Předně musím říci, že ač to opět bylo svižné, vtipné a nechybělo napětí mezi hrdiny, tentokrát tomu něco chybělo. Nevím, jestli to byl chybějící moment překvapení, které pro mne měly první autorčiny knihy, nebo samotná zápletka mezi Daisy a Matthewem. Zprvu jsem byla docela rozčarovaná z toho, že mužský protějšek nebude tvořit pan Rohan, mesaliancí se Kleypasová už vlastně dopustila, ale tohle bylo asi i pro její pojetí viktoriánské společnosti příliš (a i to v knize přímo padlo). Proto se najednou z neznáma zjevil jakýsi Matthew, který si nejprve musel získat sympatie nejen Daisy, ale i čtenářů. Nakonec se mu to povedlo, byť jsem pořád čekala na hrůznost jeho trýznivého tajemství a co že mu to vlastně brání v tom, dát lásce se svou vyvolenou průchod. Pointa byla pro mne zklamáním, čekala jsem nějaké WOW, a asi za to mohlo i odhalení skutečné Američanovy identity, oproti ostatním mužským postavám bylo celé jeho pozadí nakonec vlastně... ničím. Nejvíc se mi - obligátně - líbily ty pasáže, v nichž se hrdinové nesnášejí, ale přesto je to k sobě táhne. Ať šlo o opakovaný motiv studánky přání, souboj s houserem, rybaření nebo nelítostný zápas při společenské hře. Samozřejmě i flirtovací hry na hádání zvířátek stála za to. Konečně do děje také více zasáhly ostatní čekanky, když se za pomoci manželů snažily vybrat Daisy vhodný protějšek, aby se nemusela provdat za nenáviděného následníka svého otce. Lord Llandridod vypadal jako sympaťák, v tomhle ohledu mne mrzí, že z něj nakonec autorka udělala konvenčního a fádního chlapíka, trochu důstojnosti mu nechat mohla. Ale jeho pakt s Daisy s cílem přimět Matthewa žárlit byl hezkou dějovou kličkou. Souhlasím s tím, že Lillian byla v tomto díle k nesnesení a panovačná až hanba, ale zkusím přivřít obě oči a přičíst to jejímu stavu. Daisy byla mnohokrát podaná jako neškodný snílek, který nosí hlavu v oblacích, což mi trochu vadilo, ale o to víc se mi líbilo, že ji Matthew měl od počátku rád pro ni samou. A moc hezky ke své švagrové promlouval i Westcliff: „Daisy,“ oslovil ji vlídně, „většina lidí v životě nedosáhne žádného pozoruhodného úspěchu. Jejich přínos se poměřuje bezpočtem skutků mnohem menších. Pokaždé, když prokážete někomu laskavost, anebo vyloudíte na jeho tváři úsměv, dáváte svému životu opodstatnění. Nikdy nepochybujte o své ceně, drahá přítelkyně. Bez vás, Daisy Bowmanová, by bylo na světe smutno.“ Když jsem si teď pro osvěžení listovala v knize, překvapilo mne, kolik jsem toho z příběhu, který mi z dosavadní čtveřice přišel nejslabší, zapomněla. Přesto ale šlo o mnoho pěkných a vtipných momentů (autorka to prostě umí), takže i když příběh jako takový byl - ve srovnání s ostatními - spíše průměrný a z mého pohledu takový nějak "divný", ráda si ho v budoucnu přečtu znovu.... celý text

Tiché roky 2019, Alena Mornštajnová

!!! POZOR SPOILERY PRO TY, KTEŘÍ NEČETLI !!! CITÁT: Jsou různé druhy ticha. Ticho útulné, volající ke spánku, ticho těšící se na příchod blízkého člověka, ale i ticho tíživé, plné očekávání, že bude v příštím okamžiku přerušeno křikem nebo příkrou poznámkou. Ticho našeho domu bylo nervózní a křehké, naplněné nevyřčenými slovy. (...) Musím přiznat, že Alena Mornštajnová mne hodně zaujala. I když třeba její knihy jen tak podruhé neotevřu, zanechaly ve mne hlubokou stopu a přiměly mne přemýšlení. Předně si lámu hlavu nad tím, jaký popud Mornštajnovou přivedl k psaní, neboť ten opakující se motiv odhalování rodinných tajemství, o nichž se nemluví, nemůže být náhoda. Knížka měla podobnou strukturu jako ostatní, tj. na začátku je něco zmíněno, a pak se prolíná vyprávění z minulosti a současnosti. Tentokrát byla ale kompozice obohacena o opakování poslední věty či slov z jedné kapitoly na začátku kapitoly následující. Zprvu jsem v tempu čtení nechápala, proč jsou některá slova vytučněna, ale když mi to došlo a pro ověření hypotézy jsem zalistovala zpátky dopředu, musela jsem se vnitřně pousmát, jako kdyby šlo o soukromý vtip sdílený s autorkou. S ohledem na to, že názvy kapitol jiné knihy byly tvořeny částmi básně, jsem zvědavá, s čím na nás AM vyrukuje příště. Kouzlo Mornštajnové tkví podle mne nejen ve čtivém a promyšleném jazyce, jímž vypráví, ale hlavně v tom, JAK vypráví. Svému čtenáři nic nevnucuje, události popisuje, ale nehodnotí, a je tedy na něm, s kým bude sympatizovat či která pasáž ho osloví. Připadá mi, že ať Tiché roky bude číst náctiletý, vysokoškolák, čerstvě vdaná žena, novopečený otec, pracující čtyřicátník nebo důchodce, každý si z knihy odnese něco svého. Ve mně tentokrát rezonovalo víc věcí, zejména: - Vztah mezi rodiči a dětmi. (Jak hluboce prožíval Svatopluk Blančin odchod, který ona zdánlivě vítala s lehkostí, přestože a) spáchala něco neodpustitelného, b) bylo víc než pravděpodobné, že rodiče už nikdy neuvidí.) - Jak málo stačí, aby se něco pokazilo, a když některé věci zůstanou nevyřčené, dokážou způsobit mnohem víc bolesti, než kdybychom se o nich nebáli hovořit. - Že, ač to třeba na první pohled nevidíme, nebo to přikládáme jiným příčinám, i naši nejbližší v sobě mohou mít nějakou bolest, kterou tají. My si jejich jednání vysvětlujeme tím, že jsou tvrdí a nemilují nás, i když bažíme po jejich náklonnosti, ale netušíme, co za jejich zatvrzelostí stojí ve skutečnosti. - Že někdy je lepší neztrácet čas a pokud nás něco zajímá, zeptat se na to rovnou. Protože svědci minulosti mohou bez varování odejít a nám s nimi zmizí jeden z dílků skládačky... Autorka si opět pohrávala s mými domněnkami, kdy jsem se dohadovala, o čem kniha bude a snažila se od počátku podvědomě najít nějaké zákonitosti, abych byla několikrát vyvedena z omylu. Bohdana o sobě mluví jako o jediném dítěti, které rodiče měli, otec je z pohledu dcery i manželky Běly podáván velmi nesympaticky (a přitom nahlédnutím do minulosti člověk zjišťuje, že byl velmi milujícím rodičem i manželem), a i to, v čem je Bohdana vlastně "divná" se člověk dozvídá cca ve 3/4 knihy a do té doby se jen dohaduje (Trpí nějakou úzkostnou poruchou, že se nerada baví s cizími lidmi? Má nějaký typ zdravotního postižení, a proto vyžaduje ve škole zvláštní přístup a musí chodit k psychologovi?). Když Svatopluk přestal mluvit, měla jsem skoro slzy v očích - ještě tolik toho zůstalo nevyřčeno! Jakožto čtenář jsem podvědomě toužila po usmíření a dobrém konci, ale ani toho se mi nedostalo, protože konec je opět - stejně jako u jiných autorčiných knih - otevřený. Kdyby připsala ještě jednu, jedinou stránku nebo aspoň odstavec... ale ne, fantazie zůstala rozdrážděna a přání, jak by postavy měly skončit, nesplněna. Velmi jsem si přála, aby to oslovení na konci bylo vyřčeno nikoli z Blančiných, ale Bohdaniných úst. A moc si přeju, aby tiché roky pro Žákovic rodinu již skončily a vzduchem se začala vznášet ta správná slova.... celý text

Říční dáma 2006, Jude Deveraux (p)

!!! POZOR SPOILERY PRO TY, KTEŘÍ NEČETLI !!! Úvodem se moc omlouvám všem, co tuhle knihu bezvýhradně milují. Snažila jsem se přistupovat k ní s otevřenou myslí, opravdu ano, ale po předchozích dvou dílech to tak úplně nešlo, takže jsem přece jenom zaujala kritické stanovisko. komentář ovšem píšu s odstupem, takže ostré hrany se mezitím u mne trochu obrousily, nicméně nízké hodnocení zůstává. 1. Vadil mi opět stejný scénář, jako v předchozích dvou knihách: hlavní hrdina je zaláskovaný do jiné ženy, v níž vidí bohyni, ale která je ve skutečnosti docela potvora. Vidí to všichni kolem něj, jenom on jediný ne. 2. Hlavní hrdinka je učiněná světice, rozdala by se pro druhé, a to i pro svojí sokyni, jíž podstrojuje, stará se o ni a neustále ji omlouvá. (Kupříkladu, když jí Kim na konci přizná, jak schválně zranila koně, aby povoz s Leah spadl z útesu, dotyčná nad tím jen mávne rukou, že to se přece ze žárlivosti dělá běžně… Jakožto osoba z nemajetných poměrů by ovšem mohla aspoň trochu zuřit nad tím, že nějaká fiflena nechala zničit vůz nemluvě o utracení jednoho ze zraněných koní.) 3. Už jen „seznámení“ obou hrdinů moc romantické nepřipadalo - on, zasnoubený s jinou, nevydržel celibát a ještě se k ní choval jako k couře. Jistě, považoval ji za couru, a ano, přiznal se pak k otcovství, ale moc hezký start do společného života neměli. 4. Příběh se točí kolem Wesleyho poznávání Leah, ale po příjezdu do Kentucky najednou v ději dojde k zlomu, najednou se začne psát o lupičské bandě a přepadávání osadníků, najednou je nosnou linkou snaha odhalit vůdce lupičů, jakéhosi Tanečníka. (Připadalo mi, že najednou čtu úplně jinou knihu, nacpanou pod stejným názvem.) Ve stejný okamžik se Wesley najednou rozhodne, že si Leah nechá, a ta, přestože jí celou dobu dával najevo, jak jí pohrdá (kromě okamžiků, kdy na ni roztouženě koukal, popřípadě ji ochmatával), všechno zapomene a opět ho miluje čirou, nezkalenou láskou. Sice si toho mezi sebou kupu nevyříkali, ale sex vyřeší všechno. 5. Leah neustále protivně vyzdvihuje svůj původ, stále zdůrazňuje, že je Simmonsová z bažin, vytahuje to v každou chvíli, včetně těch nejnevhodnějších. 6. Objevení se Abea - to jako vážně? Dobře, to, že ho autorka do příběhu vrátila, bych skousla. Ale v prvním díle to byl mizera, který znásilňuje ženy, jinak žádné potěšení z jejich přítomnosti nemá, tady je to lupič, co přepadává chudé osadníky a bere jim i to první poslední, přičemž se neštítí ani vraždy, a najednou se zamiluje do prostorově transcendentální dívky a je z něj řádný člověk a v podstatě jen taková vtipná milá figurka. Po tom všem, co si s ním Nicole prožila??! Asi to byl autorčin záměr a snaha o nějakou katarzi a napravení hříšníka, ale ta proměna byla prostě nevěrohodná. 7. Oproti předchozím dílům oceňuji, že Kim se nakonec ukázala být ne takovou pipinou, za jakou po celou dobu byla. (Mimochodem: ta smrt jejího bratra, to mi přišlo taky těžce nedotažené - někdo se utopil v řece, ale nazdar a další den jedeme dál?) Její sblížení s Justinem bylo hrozně uspěchané, kdyby si s ním Deveraux víc vyhrála, stejně jako s tou podivnou lupičskou dějovou linií, bylo by to lepší. A stejně tak Wesleyho názor na Kim: obdivuje její závislost a neschopnost, ale přestože v Kentucky nové hospodářství připravoval cca rok, ani jednou ho nenapadlo, že Kim to tam bez služebnictva sama nedá? To si opravdu uvědomil, až když tam přijeli? 8. Abych jen nehaněla - líbila se mi hromotlucká dvojčata a křestní jméno hlavní hrdinky. Jinak jsem byla opět nespokojená. (A opět jsem si uvědomila, že jsem to kdysi četla a vykouřilo se mi to z hlavy.) 9. Je tu někdo, kdo hned neodhalil, KDO je Tanečník?? 10. Obálka vydání z roku 1998 KONEČNĚ (až na ty červeně lakované nehty) korespondovala s obsahem. Za to dávám bod k dobru.... celý text

Ztracená dáma 2006, Jude Deveraux (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! "Snad bys o to nestála?" odpověděla Brandy zcela vážně. "Co já bych dala za to, abych mohla být na tvém místě!" "To místo je plné modrých lístečků," odpověděla jí s nehybnou tváří Regan. Pokud jsem nadávala na obálku nového vydání Podvržené dámy, tak obálka prvního vydání Ztracené dámy překonala mé noční můry. Ta blond paruka mi evokuje Buffalo Billa z Mlčení jehňátek (fakt je tam i smrtihlav??!) a celá ta kombinace je něco tak pochmurného, že kdyby se to začalo najednou hýbat, vsadila bych si, že tvůrcem je Terry Gilliam. Děj knihy - podobnost se Sametovou písní a jejími charaktery čistě náhodná? Travis jako by popisem Rainemu z oka vypadl a Regan se svojí útlostí a chlapeckou štíhlostí by mohla konkurovat Alyx. Navíc jsem pak v textu narazila na to, že Clayton má vystouplé lícní kosti (= Gavinova charakteristika), o čemž v prvním dílu této série nebylo ani ťuk. A stejně jako v Sametové písni, ani zde Travis netuší, kdo Regan ve skutečnosti je. Nicméně mu to nebrání v tom ji pomilovat, a to ne jednou. OK, poprvé byl opilý a považoval ji za nevěstku. Ale podruhé už věděl, že prostitutka to není, že připravil o věneček děvče vyšší společenské třídy, ale nebránilo mu to si "to" s ní dát znovu, a pak proobcovat celou plavbu do Ameriky. Já vím, já vím, je to červená knihovna a čtenář od počátku ví, že ti dva budou spolu, takže je to v pořádku, ale jenom mi to přišlo nezodpovědné. Ztracené dámě menší rozsah než té Podvržené rozhodně prospěl. Přesto ale JD nechala hodně nitek nedotažených a zasloužily by si rozvést či nějak uzavřít. Mohla více vyzdvihnout kontrast mezi Reganinými představami o Americe a Amerikou jako takovou. Mohla více rozepsat fungování plantáže a Reganinu ztracenost včetně sporů se služebnictvem. Tyhle pasáže jsou ale smrsknuty do jedné kapitoly, než Regan ztratí nervy a rozhodne se utéct. A dále: chybělo mi Travisovo zjištění, že dopis na rozloučenou ukryla Margo, že to byla ona, kdo úmyslně ničil všechny stopy. A když se pak Regan osamostatnila a získala sebedůvěru, o penězích nemluvě, proč nevykoupila Travisovy rodinné šperky po matce zpátky? Záporné charaktery opět nebyly moc propracované - osobně se mi líbí, když i záporák je napsaný tak, že s ním čtenář soucítí, i když třeba odsuzuje jeho skutky. Z Margo se ve finále stala naprostá ubožačka a Farrell, který se snažil tahat za nitky, nakonec vyzněl tak nějak do ztracena. Jejich konec byl dramatický a velkolepý, ale stejně jako v prvním díle hodně useknutý a zkrácený... Deveraux nastínila moc hezký romantický příběh (nad úvodní zápletkou bych ve třinácti áchala dlouho do noci, bohužel jsem však knihu poprvé četla až na VŠ), ale jeho uchopení je v porovnání s některými současnými autory poměrně jednoduché, místy naivní anebo dokonce neuvěřitelné. Travisovo dvoření může fungovat na papíře, ale moc se mi nechce věřit, že by se jakýkoli muž k němu propůjčil i v reálu, natož v době, v níž se příběh odehrává. Bylo-li cílem psát o obyčejných farmářích, jejichž hlavní starostí je půda, tak zde to šlo do pozadí už úplně. Nejen, že jsou všichni plantážníci nechutně bohatí, takže si mohou dovolit nakupovat naprostým cizinkám drahé šatstvo (oba díly) či nechat pustnout vlastní plantáž (první díl), ale ještě jsou to megalomani, co si najímají artisty se slonem, aby požádali svoji vyvolenou o ruku. (Mně ten cirkus prostě přišel moc... Ty růže, budiž, to bylo ještě hezké a odkazovalo to na jejich svatební noc. Lístečky? Poněkud přehnané, ale ještě stále by se to dalo považovat za romantické, byť vloupání se do trezorů mi přišlo navíc. Ale cirkus? Vážně? Chození po laně v trikotu? Proč proboha? To už byla hodně velká fantazie i na moji bujnou představivost.) "Moje paní týdle historce nikdá neuvěří," poznamenal jakýsi muž. "Ale třeba mi kvůli ní odpustí, že sem se zpozdil vo celý tři dny." "To byste byl pěknej hlupák, kdybyste svý paničce todle vykládal," zavrčel další divák. "Měli bysme se domluvit a udržet to v tajnosti, jináč každá holka v kraji bude čekat, že si ji budem namlouvat přesně stejným způsobem (...). Já naopak svojí ženě řeknu, že sem jí celý tydle tři dny byl nevěrnej s jinou - to mi přinese vo moc míň starostí, víme?" Deveraux psát umí, o tom žádná. Kdyby ale ubrala na romantice a přidala na vykreslení historických kulis, bylo by to o moc lepší. Takto bohužel nemohu hodnotit víc než 3 hvězdami (spíše bych dala 2,5) a obávám se, že k této sérii se už do třetice nevrátím.... celý text