tatjana1737 přečtené 648

Tegmine 2016, Soňa Sirotková

Ke knize jsem se dostala více méně náhodou a očekávání měla spíše nízká než vysoká. Ač se zprvu nic moc nedělo, autorčin styl psaní si mne brzy zaháčkoval a skončilo to tak, že jsem nakonec četla do půl jedné ráno. Ano, kniha se cca od první třetiny dosti hemžila překlepy, chybami v interpunkci, místy byla chybná shoda podmětu s přísudkem, občas v textu vykoukla slova či opakující se zájmena, která zůstala po přepisování a upravování jeho předchozích verzí, nejednou autorka podivně dělila přímou řeč postav do více řádků či byly chyby typografické. Nicméně jak jsem obvykle na tohle opravdu fašista, tentokrát jsem to jen zaznamenala, přelétla očima a četla dál. Překvapilo mne, natolik mne kniha chytila a mohu konstatovat, že asi budu na Yount Adult (i když, jak se ukáže, v tomto případě - a tím nemyslím autorku, ale postavy - to moc YOUNG není ;-)). Pokud se Sirotkové podaří udržet nastavenou laťku, může se při správné propagaci knihy rozjet mezi mladými čtenáři nový trend. Mně to tedy přišlo velmi originální, neotřelé i poutavě psané. Jak mi zprvu vadilo, že autorka se vypisuje skoro se vším, co Vroni prožívá při nástupu na gymnázium (že si dělá fiktivní nástěnku, jaké mají ve školce předměty, co má na sobě, ...), nakonec musím konstatovat, že se tím podařilo hezky navodit atmosféru. Na Šumavě jsem zatím nikdy nebyla, ale z knihy na mne přímo dýchala mlha v lese a všudypřítomná vlhkost. Oproti tomu v Krupce jsem byla, takže už jsem mohla operovat s vlastní fantazií, a zmínka o Klíši vyloženě zahřála. Ve finále se mi tedy nakonec líbilo i to, že se kniha neodehrává v nějakém fiktivním světě, ale na reálných místech, která čtenář zná / může navštívit. Ještě mám v úmyslu vygooglit si jména toho historika a památkáře ;-). Co se děje týče, vytvářela jsem si vlastní domněnky, jak to celé je, a přiznám se, že pointu a odhalení postav jsem nečekala vůbec. Myslela jsem si, že to bude operování s upířinou, pak mi do toho skákali mimozemšťani (nevím proč, stále mi naskakoval film "Jsem číslo čtyři"), ale rozuzlení pro mne bylo v literárním žánru něčím novým, překvapujícím a o to víc se mi kniha líbila. Možná by stálo za to přečíst si ji nyní znovu, když už vím, oč tam jde, všímat si dílčích narážek a náznaků. Neboť čtenář si po celou dobu myslí, že Vroni je obyčejná teenagerka, která jen ztratila paměť... Stále jsem čekala nějakou jobovku a hnusárnu, ale atmosféra houstla i bez nich drobnými narážkami, událostmi, u nichž hrdinka tuší, že mají jiný význam, než jak se zdá, nesrovnalostmi, ... - a to vše v kontrastu s obyčejnou partou mladých lidí a jejich obvyklou denní realitou. Líbilo se mi i to, že v knize se neobjevil žádný sex, byť minimálně v hotelovém pokoji se zdálo, že se k němu schyluje, a přesto mezi hrdiny bylo určité erotické pnutí dráždící čtenářovu fantazii. Mimochodem: autorka má ke knize na svých stránkách "trailer", mně tam ovšem vadí ty "zrcadlové" fotky a protagonista Bena, kterého jsem si představovala jinak. Ostatně i Vroni, ale fotografie modelky v knize mne až tak nerušily, byť mi přišly poněkud zbytečné. Možná by čtenářovu obrazotvornost víc burcovaly chmurné a tajuplné fotky Šumavy... Trochu v mlze pro mne zatím zůstávají jezera, jejich obyvatelé i úvodní kapitola (která hned nastolí tu správnou atmosféru), ale očekávám, že to bude rozvedeno v pokračování, stejně jako osobní příběhy obou ústředních postav. Dočkáme se snad i bitvy mezi Vroni a Luciou? Btw: Odmaturovala Vroni nakonec? Sečteno a podtrženo: Chyby v knize považuji za hanbu, ale tentokrát je přebil čtivý a originální příběh. Dlouho mě nic tak nechytlo, a to mám načteno opravdu hodně.... celý text

Bivoj 2016, Juraj Červenák

!!! POZOR SPOILERY !!! Po Báthorym jsem v euforii nakoupila i starší autorovy knihy, které mne doposud míjely, včetně Bohatýra (který se mi tehdá nelíbil a hned jsem se ho zbavila) a Bivoje. Toho, v souladu s názory níže, považuji zatím za nejslabšího Červenáka, ale uvidíme ještě, co přinese Ilja Muromec. VLÁDCE STŘÍBRNÉHO ŠÍPU: Klasický Červenák a jeho historická fantasy. Čtenář si dobře počte, i když si pak vlastně říká, co si z toho měl odnést. Za mne je to seznámení se strošovským vladykou a jeho dvěma syny, kteří později figurují v dalším příběhu. Ovšem s obvyklým autorovým naturalismem asi už nikdy nevytěsním představu, jak si Vládce stříbrného šípu udělal tětivu... BĚSOBIJCE: České pověsti jsem vlastně nikdy nečetla a znám je jen tak povšechně z vyprávění starších a z hodin dějepisu (a od Františka Ringo Čecha). O Bivojovi tak v podstatě vím opravdu jen to, že zabil kňoura a pojal Kazi za ženu. Tak nějak jsem čekala, že to celé bude o tom kanci, a proto mne velmi překvapilo, že Sekáč je hned na začátku a v podstatě jen epizodně. Čtení téhle části se mi nehorázně vleklo a pořád jsem se nemohla začíst. Celé to vlastně bylo o tom, že je Kazi v nebezpečí. Zabíjení. Kazi je zachráněna. V nebezpečí jsou všichni. Zabíjení. Kazi, Teta (za mne nejbizarnější postava celé série) a Libuše jsou v nebezpečí. Zabíjení, Teta a Kazi jsou cajk, ale Libuše je v nebezpečí. Zabíjení. Libuše je zachráněna, ale Kazi je v nebezpečí. Konec knihy. Myslím, že Běsobijci by výrazně prospělo zkrátit a proškrtat, a rozhodně by to nebylo na úkor epičnosti či čtivosti. Ale uznávám, že konec jsem nečekala a trochu se divila, že příběh končí zrovna v tuto chvíli (pořád jsem si tak nějak říkala, že druhá část bude o Dívčí válce - omyl). Palec nahoru na Wulfhartovu postavu, to byl typický krásně napsaný vedlejší fantasy hrdina. VÁLEČNÍK: Mnohem, MNOHEM čtivější než Běsobijce. Děj se odehrává na větším území, zahrnuje více postav a končí grande finále bitvou před Levým Hradcem. Tam jsem kdysi dávno byla se svým prvním chlapcem, takže jsem z hlavy mohla lovit vizualizaci krajiny. Líbil se mi motiv šotků (a litovala jsem, že nebyli využiti více, než jsem dočetla do úplného konce) i Hitchcockových ptáků (a včel), o Přemyslovi nemluvě. Jen mne rmoutilo, že za ním nejeli do Stadic, které jsem navštívila s kamarády na VŠ, ale jen k Litoměřicím, ač chápu, že pro časovou osu příběhu to bylo nezbytné. Vypořádání se s Běsy mi přišlo naopak příliš rychlé, čekala bych větší maso, ale to mi vynahradila finální bitva, kdy na mne ze stránek knihy čvachtalo bláto a krev. Kolikrát se v knize objevil přívlastek "slizký" anebo "chuchvalec" čehokoli, jsem už přestala počítat. Je pravda, že kdybych Bivoje četla tehdy, kdy byl napsaný, tak bych ho znechuceně odložila. Teď už jsem otupělá a beru to tak, že tohle k Červenákovi patří. Stále ovšem taky tvrdím, že kdyby ubral, četlo by ho víc čtenářů. Rusalky mi nevadily, spíše mne mrzelo takové trochu ploché zobrazení ženských postav, nemohu si pomoct, ale ty prostě Ďuro neumí. Coby ženská čtenářka mu věřím ty černobílé superhrdiny, kteří minou cíl jen tehdy, kdy jim uklouzne noha na nerovném povrchu nebo na ně útočí víc zákeřných útočníků, ale ty ženské se mu prostě moc nedaří. Teta byla totální mešuge, z Libuše jsem si odnesla hlavně to, že byla plochá jako žehlicí prkno, nejplnokrevněji byla napsaná a i působila Kazi, což zas byla šílená bosorka. Taková ta ženská poddajnost, kdy se žena schoulí do silné náruče a dovolí si být křehkou, tam sice tak nějak nastíněna byla, ale díky bojovým a pomstychtivým scénám spadla spíše do pozadí. Mužské postavy byly podstatně zajímavější, sympatizovala jsem s hlučným a bodrým Srdanem (takovými se v Červenákových knihách docela hemží a, pravda, málokdy přežijí spolu s hlavním hrdinou), zaujalo mne Přemyslovo pojetí a nej byl pro mne Wulfhart. Po Ašiziných výhrůžkách z první knihy bych čekala, že nějak skoná její rukou, v tomto ohledu jsem byla zklamaná, ale jinak vcelku spokojenost. Nu a hlavní záporáci... na konci to měli docela rychlé, já bych si s nimi asi pohrála víc. Samotný konec mne pobavil objevením se postavy, která je těžkým prequelem k Černokněžníkovi. Možná bych si obecně knihu vychutnala víc, kdybych pověsti četla, protože takto mi zřejmě hodně narážek uniklo a nemohla jsem si je tak užít (pobrala jsem de facto jen Ctirada a Šárku, Děvín a Přemysla s otkou). Autor v úvodu říká, že nejde o historický román a bude to plné nepřesností, takže jsem jeho reálie brala s rezervou (jak kritizoval jinde jiný uživatel: žumpy, dřevěné sruby, zbraně hrdinů, ...), ale uznávám, že kdyby byly víc historicky věrné, mohlo to být o hodně lepší. Takhle je to za mne (zatím) opravdu nejslabší Červenák, byť nabízí to, nač jsou jeho čtenáři zvyklí. Vcelku bych ocenila pokračování v podobě té Dívčí války, to by mohlo být hodně zajímavé.... celý text

Harry Potter – 3D průvodce: Bradavice, jak je znáte z filmů 2018, Matthew Reinhart

Ač se mi původně prodejní cena zdála více než přemrštěná, po prohlédnutí knihy, kterou nám přinesl Ježíšek, musím konstatovat že odpovídá provedení, veškeré přípravné práci, detailům i promyšlenosti pohyblivých prvků, a je naprosto zasloužená. Kromě 3D modelů bradavického hradu, famfrpálového hřiště, Zapovězeného lesa či Prasinek obsahuje každá dvoustrana i další související pohyblivé prvky, které se týkají Brumbála, Fénixova řádu, Turnaje tří kouzelníků, různých vedlejších postav a tvorů v knihách a filmech vystupujících. Mezi mé oblíbené kratochvíle patří proměna Tichošlápka v Siriuse Blacka. Samotné modely v sobě ještě ukrývají na první pohled nepovšimnutelná různá překvapení, tu i onde jde otevřít okénko a nahlédnout dovnitř do Velkého sálu, Brumbálovy pracovny apod. Dokonce i stopy na Pobertově plánku se pohybují a auto pana Weasleyho létá! Celou knihu lze navíc na hřbetě "rozepnout" (jdou zde magnetické "patentky") a rozložit ji do plochy, takže jsou jednotlivé modely vedle sebe v jakési plastické mapě. Předkládané informace znalce světa Harryho Pottera asi výrazněji neobohatí, ale ta vizuální stránka je prostě dokonalá. Jediné negativum vidím v použitém papíru, který se častým posunováním a otevíráním nutně musí zpřehýbat, takže bych knihu asi moc nedávala do ruky mladším dětem. Protože, navzdory tomu, že jsem navštěvovala kroužek výtvarné výchovy u paní učitelky Sýkorové, nepatřím k vizuálním kreativcům, je pro mne jen to, že někdo TOHLE dokázal vymyslet, a pak realizovat, samo o sobě obrovským KOUZLEM.... celý text

Lov 2019, Elle Kennedy

!!!! SPOILER !!!! Nepovažuju se za radikální feministku. Nevěřím, že muži jsou zplozenci pekel a že bychom je měly vyštípat ze společnosti - podle mě muži mají spoustu dobrého, co světu nabídnout. V první řadě mají parádní penisy. !!! POZOR SPOILERY !!! Nevím, nevím, jestli se EK vypsala nebo mně se snížila laťka, protože jsem přijala pravidla její hry (hokejisti jsou top mužské části populace a vybavení jejich nového stadionu by jinde zaplatilo stavbu tří domovů důchodců, ale hlavně: všichni jsou sexy, krásní, inteligentní a nabušení), jestli to bylo přítomností mého oblíbence Deana či tím, že autorka tentokrát zvolila jiný scénář, ale líbilo se mi to. Hodně. A bavila jsem se. Moc. „Dicky! Proč jsi mu šel po koulích? Potřebujeme je na tvoje budoucí neteře a synovce!“ „Neteře a synovce, jako že množný číslo? Kolik dětí si s ním chceš udělat? „Hodně!“ „Nesmíš otěhotnět dřív než ve třiceti. Nejsem připravenej být strejda.“ Skladba příběhu je tentokrát jinde - ač čtenář tuší, že Summer a Fitz (kdo to jen v komentáři u předchozí série tipoval, že na řadě bude jeho příběh?) k sobě patří, ti dva - ale hlavně ON - dělají všechno pro to, aby namlouvací fázi prodloužili na maximum. V knížce výrazně ubylo sexu, což vůbec nevnímám na škodu, naopak - pasáže, než na to hrdinové vlítnou bývají v tomto typu čtiva nejlepší. Taková ta postupná gradace napětí mezi těmi dvěma... a v tomto případě pak i všelijaká drobná či velká nedorozumění a vnitřní nejistoty, které vše natahují a protahují, než dojde na TO. „Mám trojky, to je průměr.“ „To není průměr.“ „Hmmm, a ty víš, jaká je průměrná velikost prsou, protože…? To ses osobně poptal všech žen na světě?“ „Ne, ale na internetu existuje taková věc, Summer. Říká se jí porno. Už jsi o tom někdy slyšela?“ Líbí se mi provázanost jednotlivých autorčiných knih (zmínky o dalších postavách, vysvětlení toho, jak to bylo s požárem sesterstva), a i když tentokrát taky došlo na fantazie s olizováním, výrazně ubylo „abysme“ a „vnitřních stehen“ (ačkoli minimálně v jednom případě se objevily „vnitřní svaly“). Autorka taky hezky uzavírá naťuknutá témata - kupř. úvod s děvčaty z Kappy Bety Nu by člověk bral jen jako zahájení Summeřiných trablů s bydlením a předehru k bydlení s hokejisty, čtenář se pak ale nakonec setká s Daphne Kettlemanovou, čímž i Kappa dostane pomyslnou třešničku na dortu. Anebo přízvuk protivného poradce Richmonda, ze kterého se nakonec vyklube… nebudu prozrazovat ;-). Ostatně i s Kamalem se to vyřešilo, byť musím říct, že tahle postava byla od začátku prezentovaná tak nesympaticky, že tomu jejímu obratu na konci jsem až tak nevěřila. Ale jo, je to „červená knihovna“ a určitá zjednodušení oproti skutečnému životu jsou zde v toleranci. A navíc: konflikt s Kamalem pomohl Fitzovi konečně si uvědomit, že Summer ho vytáhla z ulity. „Byl to strašný trapas.“ Povím jí o všem, co se dneska ráno přihodilo, a nezatajím ani velké finále: to, že ze mě před třemi vysokoškoláky v boxerkách spadl ručník. Našpulí rty. „Právě jsi popsala úvodní scénu pornofilmu, takže předpokládám, že jsi ho pak všem vyhonila?“ Jako vždy u Kennedy, děvčata si neberou servítky - v rozhovorech mezi sebou, s chlapy, ale i v sexu. Tenhle motiv ostatně zazněl i v ostatních knihách: I ženy mají právo užívat si sexu, aniž by je kdokoli považoval za běhny. Stejně tak jako v sérii Off-Campus, ani tady nechyběla linka nějakého strašáka, co může mladé lidi postihnout, tentokrát variace na kauzu Me Too a sexuální obtěžování ze strany autorit. Kromě toho, Fitzův osobní příběh byl dalším takovým podprahovým působením na snahu o zdravé mezilidské vztahy. Jen na okraj, to s tou seminárkou, Summer, bylo ještě takové kafíčko. Holka, bych Ti mohla vyprávět, co jsem zažila já kvůli jednomu ANONYMNÍMU hodnocení výuky… „Ty jsi tím klukem snad posedlá. Je to arogantní blb, Summer.“ „Je ale sexy.“ „Arogantní blbové bývají sexy. Proto se z nich taky stávají arogantní blbové.“ Trochu bych čekala, že další díl se bude věnovat Hunterovi, ale s ohledem na bonus v podobě kapitoly z další knihy je mi jasné, že dvojici bude tvořit někdo zcela jiný. Což mě trochu mrzí, protože by mne zajímalo, jak se ta žárlivost a raněné ego vyvine, než Hunter potká tu pravou (a kdo to bude?). A zdá se mi, že Hollisův motiv (společná noc s Brennou) jako jediný zůstal neuzavřený. Na knize oceňuji i dobrý překlad a vychytané chybky (našla jsem - náhodou - asi jen jeden překlep), a tak mám největší výhrady opravdu jen k životnímu stylu amerických vysokoškoláků (my teda kokain běžně na pařbách neměli, maximálně čůčo a někdo přinesl trávu, ale chápu, že taky nikdo z nás neměl svěřenecký fond a pět křestních jmen) a k jedné z popkulturních hlášek. Já si teda myslím, že je to spíše z filmu 300: Bitva u Thermopyl: „Tohle je Briar!“ zařve, jako by přehrával scénu z Gladiátora. Proč se nám to pořád děje? „Proč se nám to pořád děje?“ vykřikne Summer nešťastně.... celý text

Slepá mapa 2017, Alena Mornštajnová

Souhlasím s převládajícím názorem, který řadí Slepou mapu na druhé místo za Hanu, ačkoli uznávám, že jsem ještě nepřečetla vše. Kompozice je obdobná jako u Hotýlku, ale mapa mne bavila víc, možná i proto, že byla delší a já bych klidně brala knihu i trojnásobného objemu, jenom abych mohla číst a sledovat osudy postav, jak je Mornštajnová čtenáři předkládá. Autorka má velmi příjemný jazyk a styl vyprávění, při čtení jejích knížek si připadám, jako kdybych sledovala film nebo seriál, ve kterém se sice nic výrazně dramatického neděje, ale i tak si musím pustit další díl a dokoukat to do konce. Dějinné události jsou prezentovány spíše na pozadí, ale ten, kdo je s českou historií 20. století obeznámen, je i přesto napjatý a čeká, co přijde. A s osudy postav kolikrát mávají nejen historické mezníky (jejichž vyústění my již známe, protože jsme se o nich učili, ale jejich aktéři netuší, kam se dostanou, když učiní rozhodnutí, které učinili), ale i samy postavy, když se rozhodnout nějak a ne jinak. Čekala jsem, že se dozvíme trochu víc i o bratrovi / strýci, který emigroval do Ameriky, ale záběr se týkal především Čech a trochu i Německa. Ze všech postav mi byla nejméně sympatická sama vypravěčka, s tou jsem se moc sžít nedokázala, ale samotný konec knihy mne přesto potěšil.... celý text

Hotýlek 2015, Alena Mornštajnová

!!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!! Moje druhá kniha od autorky. Ač jsem si říkala, že se budu bránit srovnání s Hanou, nakonec jsem podlehla. Ani ne tak námětem (který je jiný), ale spíše tím, že mi tentokrát chybělo ono magické vtažení do knihy - Hana mě při čtení pohltila (a to i tehdy, když se tam nic nedělo), velmi neochotně jsem se od knihy odtrhávala a ještě po zavření se k ní neustále vracela v myšlenkách. Na tenhle prožitek jsem se těšila i u dalších knih autorky, říkala jsem si, že je to nějaké její autorské kouzlo, její typický rukopis, ale u Hotýlku se nekonalo :-(. Jiná srovnání s Hanou si kniha ode mne nezaslouží. Dějový úsek je tentokrát zcela jinde (od 2. světové války po 90. léta) a i postav je zde více. Oceňuji opět to, že tíživé dějinné mezníky jsou v knize sice přítomny, ale spíše v pozadí, jako i v Haně se Mornštajnová soustředí hlavně na příběh svých postav. V úvodu jsou zmíněna nějaká jména a čtenář si domýšlí, co jsou zač a jaký vztah měla k Václavovi, který je de facto hlavní postavou a osudy ostatních postav se točí kolem něj. Pak se člověk začte, na úvodní položené otázky trochu zapomene, aby si je pak v průběhu připomínal a vracel se zpět k začátku a přemýšlel, co bude se stane na úplném konci. Jak padlo i v jiných komentářích, v závěru chybí jakákoli katarze, položené otázky zůstávají bez odpovědi a to čtenáře může dráždit. Na druhou stranu, život kolikrát není o tom, že se věci uzavřou, takže mně to až tolik nevadilo. Možná jsem i ráda, že to tam nebylo, protože můžu spřádat vlastní teorie a zakončení ku své osobní spokojenosti. Nicméně souhlasím s výhradami, které zde padly. Václav jako hlavní hrdina mi přišel takový plochý, prázdný, více mne bavily vedlejší postavy, ať v podobě Jindry či Renaty nebo dědečka Leopolda (ten mi připomínal Markovu knihu Můj strýc Odysseus). V knize bylo podprahově několik hezkých momentů a motivů, které jsou neuvěřitelně pravdivé a vyskytují se v různých obměnách v každé rodině. Jinak ale ve mně po zaklapnutí knížky z postav a jejich osudů moc nezůstalo. Možná, že kdyby byla kniha delší, a nebo naopak zabírala kratší časový úsek v podobě nějaké hlubší sondy, byl by zážitek silnější. Takto mohu konstatovat, že to bylo čtivé, v podstatě oddychové, jako čtenáře mne to zaujalo, ale za nějakou dobu už ze sebe nějakou pořádnou vzpomínku nevykřešu. Autorka mi však dokazuje, že psát umí, její myšlenky i slovní obraty jsou velmi pěkné, ke svým postavám přistupuje bez nějakých soudů, které by čtenáře ovlivňovaly. Jejich osudy jsou někdy pohnuté, někdy zbytečně zkažené nějakou maličkostí, ale tak to je i v životě - člověk nikdy neví, jaká banalita ho zavede na scestí a až zpětně může soudit, co vlastně udělal zle. Velmi se mi líbil nápad pojmenovat kapitoly výseky z básně. Obsah se tak pro mne úplně poprvé stal samostatnou četbou a zážitkem.... celý text

Hradba západu 2019, Juraj Červenák

POKRAČOVÁNÍ (!!! A OPĚT BACHA NA SPOILERY!!!): Pár (doslova) bonmotů: V politice je to jako v manželství. Když chceš mít klid, postarej se o plná břicha. Ze slibů se tesají základy, na nichž vyroste chrám moci. Co se Iskendera týče, tak trochu jsem čekala, že bude mít prsty v tom požáru právě on. Něco ve smyslu sebevražedného atentátu. Uznávám, že jeho skon byl beztak efektní - a jak jsem psala v komentáři k předchozí knize, vývoj jeho postavy čtenáře zabolel. Když se ke konci do věci vložil Báthory se svojí snahou vše ukončit, musela jsem si nalistovat rozloučení těch dvou na konci prvního dílu: „Co s námi bude, Korneli?“ zahuhlal mladík rozbitými, zkrvavenými rty. Jedno oko mu úplně zavřel otok, druhým jen tak mžoural. „Co jen s námi bude?“ „Nevím, chlapče,“ zachraptěl Báthory po pravdě. „Nemám tušení.“ Když jsem se při čtení dostala ke kapitole, v níž se Juliana postará o noc plnou vzrušení, ani v nejmenším mne nenapadlo, oč půjde. (Ostatně tohle se mi líbí, jak si čtenář v úvodu přečte anotaci, a klade si otázku, o čem daná kapitola bude?) A šok byl řádný, za to dávám autorovi všechny palce nahoru! „Večer U Italů?“ usmál se křivě. „Platíš.“ „Jako vždycky.“ Vnitřní nepřítel v pevnosti přidal knize na napětí, jen jsem se lehce ironicky neubránila srovnání Báthoryho a Voronina se Steinem a Barbaričem coby vyšetřovateli nadpřirozených jevů. Ač mám ráda i druhou dvojici, ta první je mému srdci pořád bližší. A o to hůř jsem nesla naplnění požárové věštby. Stejně jako u Urbanovic statku, i zde jsem odmítla uvěřit, dokud na vlastní oči neuvidím tělo, navíc zde byl ten příslib s Eržikou, ale s ubývajícím počtem stran a s bitvou u vozové hradby jsem začala propadat malomyslnosti. Hned po odpinknutí tohoto komentáře mám v úmyslu skočit na webovky cervenak.sk a položit tam velmi zvídavý a neodbytný dotaz! Celým srdcem doufám, že ještě společné posezení s korbelem (Kornelem) a dýmkou (dumkou) bude… Ten konec, ten konec… Trochu naděje, že to nebude úplné zakončení cyklu, jak mnohokrát padlo a já to přijala za své, ve mně zanechávají další ze slov rozloučení mezi ústředním hrdinou a Čelebim, jejichž role se několikrát změnily a osudy proplétaly, splétaly a rozplétaly: „Možná se už niky nepotkáme, kapitáne.“ „To nikdy nevíš. Osud má zjevně zálibu křížit naše cesty.“ Ačkoli pojetí hrdinů je lehce černobílé (neomylný sniper Voronin a „James Bond“ protitureckého světa Báthory, při vyslovení jehož jména v každé knize minimálně 15x zazní obdivný přívlastek „Slavný Turkobijce!“), mně to ani trochu neva a chci další jejich příběhy! Klidně formou povídek, smířím se se vším. Jen ne s tím, co mě na konci knihy čekalo. Za to ta jedna hvězdička dolů, ač jsem včera nad knihou čtenářsky vzdychala rozkoší. Ač obvykle chválím otevřené konce, neb dráždí moji představivost a nechávají čtenáři prostor pro vlastní zakončení děje, tentokrát ve mně zůstalo příliš mnoho otázek a nezodpovězených odpovědí. EDIT: Napsala jsem a odpověď přišla obratem. Bude ještě jeden díl (Já to věděla!), jen se ještě neví kdy :-). Jisté slovenské město už pro mne nikdy nebude tím, co bývalo. Na závěr tedy: Nitraaa!... celý text

Rocková hvězda 2016, Kylie Scott

!!! POZOR SPOILERY !!! Knihy z téhle série jsem kdysi zahlédla v knihovně a zaujaly mne obálkou i názvem. Při čtení jiných knih jiných autorek jsem často v komentářích narážela na srovnávání se "Stage Dive", takže jsem se rozhodla udělat rezervaci v knihovně a zkusit to. Očekávání jsem neměla nijak přemrštěná, ale přesto se dostavilo rozčarování a zklamání. Jak psala jedna uživatelka ve svém komentáři ke knihám Elle Kennedy, má vysoké nároky na nízkou literaturu. A i já, která toho nečekám tolik, jsem čekala aspoň něco. Tady toho ovšem moc nebylo. PŘÍBĚH: Zhruba tak ve dvanácti jsem si před spaním začala spřádat v hlavě různé romantické příběhy, v nichž figurovalo nějaké mé alterego. Většinou to byla romantika, samozřejmě nechyběl ani sex (ve 12ti jsem ani netušila, co to je, ale i tak ty představy měly dráždivé kouzlo), a vždy byl nějaký zvrat a happyend. Příběh Rockové hvězdy mi připadá hodně podobný jako tyhle moje představy. Na začátku se hrdinka probudí v hotelovém pokoji, aby zjistila, že je provdaná za slavného rockera. Žel, nic si nepamatuje, takže se dohodnou na anulaci sňatku a ona odjede domů. Jenže tam už na ni čekají paparazziové, takže bez váhání přijme nabídku hrdinova bodyguarda a odjede k němu (i když o něm nic neví - ale je šlechetná a chrání rodiče). V jeho domě si ti dva celkově vymění asi 3 slova, pak se ona srazí s jeho právníky, urazí se (protože není žádná zlatokopka a oni nechápou, že o finanční vyrovnání nestojí), uteče, aby spolu s hrdinou nakonec skončili v jeho domě u oceánu. Tam, ač si stále nic nepamatuje a pořád si řekli jen ta tři slova, najednou zjistí, že ho miluje. A on ji hrozně chce. Takže si to dají asi na osm různých způsobů, přičemž on jí učí praktiky, o kterých předtím četla jen v Bravíčku a přišly jí ohavné. Najednou zjišťuje, že s MILOVANOU osobou je to vlastně krásné. Žel, přijde konflikt. Uprostřed romantiky odjedou zpátky do L.A., kde ho načapá při polibku s bývalkou. Aniž by si nechala cokoli vysvětlit, vezme roha a uteče zpátky domů (to už jí asi neva, že rodiče budou v obležení neurvalých a vlezlých novinářů). Po dalších 28 dnech (ve snění ubíhá čas jinak než v realitě), kdy o ní ztratili zájem už i paparazziové, jen sem tam odpálkovává nějakou blbou fanynku, za ní on přijede. Po několik dní jí dobývá, než mu dopřeje sluchu (předtím mu ovšem dopřeje orgasmus v zadní uličce diskošky), vše si vyříkají, vyznají si lásku a rozhodnou se být spolu. A dokonce i jeho zlý a zkažený bratr jde na terapii a bývalka se dorazí omluvit. Mezitím hrdinka díky hrdinovi dospěje, zjistí, že jí vlastně naplňuje něco jiného, než do čeho jí strkali rodiče, a čeká jí světlá budoucnost plná příslibů. V celé knize nebyl žádný pořádný konflikt, vše bylo takové... prázdné. Doufala jsem aspoň v zápletku, že nejlepší kamarádka bonzuje novinářům, ale nakonec se ukázalo, že se jen banálně dala dohromady s bratrem hlavní hrdinky. (Který najednou pocítí starostlivost staršího sourozence a hlavního hrdinu kvůli ní sejme.) Přitom si myslím, že ten námět jako takový má skvělý potenciál. Ona se probudí s kocovinou, vdaná, za rockovou star, o jejíž kapele vůbec nic neví, natož o zákulisní realitě života celebrity - to je naprosto úžasný nápad! Jenže jeho uchopení skončilo tak, jak začalo, a proto hodnotím jako těžký podprůměr. HRDINOVÉ: Evelyn je vlastně tuctové děvče s celulitidou, ale přestože byla šikanovaná, je výjimečná a on to hned spatří a vzplane, ač je zapřísáhlým odpůrcem manželství. David je chudák celebrita, co to má těžké nejen proto, že ho pořád pronásledují a nikdo mu nerozumí, ale i kvůli tomu, že stále musí pracovat se svou ex, která ho zradila, takže nevěří ženám. Navíc ho opustila matka-alkoholička, takže o to víc nevěří ženám. Pro Evelyn a její startovní pozici je to těžké (scéna s rvačkou v hospodě??!), ale láska hory přenáší. A to klišé, kdy kvůli ní znovu potká ztracenou inspiraci a začne skládat... dalo se to čekat, ale... bylo to zkrátka klišé. SEX: Jsem zhýčkaná a moc mě to nebralo. Kromě toho, že hrdinové dosahují orgasmů jako na běžícím pásu a Evelyn je svolná k praktikám, které nejsou standardní, dokonce jí voní a chutná jeho sperma, a vůbec, ale vůbec se coby téměř panna nestydí (protože s tím pravým je to vždy spontánní a vášnivé), vadily mi zejména používané výrazové prostředky. "Mužství" bych ještě skousla, ale opakování "ženství" mi už vadilo moc, to už bych snesla i oblíbenou "kundičku". Stejně tak množství vulgarismů, které zde působily spíše samoúčelně a obešlo by se to i bez nich. Obzvlášť za situace, kdy byla Evelyn líčena jako děvče ze slušné rodiny, které si raději půjde vypláchnout pusu mýdlovou vodou, než aby z ní pustilo sprosté slovo. Sem tam se v knize objevila i dobrá myšlenka nebo nějaký vtípek (byť věta ve smyslu "sice mi to nebude slušet, ale aspoň budu hezky vonět" mě rozsekala na kousky), ale jinak to bylo fakt slabé. Kdyby mi bylo náct, tak mi to asi stačí, ale teď mi tam chyběla nějaká ta výplň, silné dialogy, pořádný konflikt a budování vztahu hrdinů k sobě. Jednu hvězdu dávám za ten nápad a obálku, ale víc nadšení ze sebe nevykřešu. Nedozvěděla jsem se ani to, jak funguje těžký život slavných, jen omílané stereotypy o konfliktu uvnitř kapely mezi rodnými bratry. A mnohem víc, než vývoj příběhu, jsem přemýšlela nad tím, že když David dostal od Nathana pěstí a upadla mu pizza, jestli se pádem na podlahu hodně poničila, anebo ji pak ještě snědli.... celý text

Plán 2017, Elle Kennedy

POKRAČOVÁNÍ: (A OPĚT VAROVÁNÍ PŘED SPOILERY) Jinak ale autorka předvedla to, nač je u ní čtenář zvyklý: kromě červené knihovny, přemíry sexu a jednoduchého příběhu především dobrý slovní humor, vtipné dialogy i situace, a kupu narážek na popkulturu. (Tentokrát jsem velmi ocenila především citát z Highlandera.) Nechybělo špičkování mezi mužskými hrdiny, které knihám dodává šťávu. Velmi jsem se bavila nejen u Tuckerova trollení spolubydlícího, ale zejména u soutěže, kdo z ostatních kluků bude kmotrem. „Vlastně…“ Garrett úplně září. „Logan v tý soutěži skončil.“ (…) Logan nasadí nečitelný výraz. „Nakonec jsem vycouval,“ přizná. „Je to až moc velká zodpovědnost.“ Garrett si hlasitě odfrkne. „Ty ses rozhodl vycouvat? Takhle tomu budeme říkat.“ Logan ho propálí pohledem. „Tahle tomu budeme říkat, protože to tak taky je.“ „Jo?“ Garrett vyskočí na nohy. „Hned jsem zpátky.“ (…) „Jak teda vysvětlíš tohle?“ Sabrina zděšeně vyjekne. Já jsem jenom zvědavej, jak mi vysvětlej, proč Garrett drží panenku novorozeněte. Kterýmu jen tak mimochodem chybí hlava. Kvůli návaznosti na předchozí knihy (jejichž znalost pro čtení jednotlivých dílů však není nutná), nechyběl ani happyend v podobě usmíření Sabriny a Deana, kterému se ze své lásky vyznala dokonce ještě dřív, než tomu, koho se to týkalo nejvíc. Celou sérii hodnotím spíše lehce průměrně než jako top v žánru, ale uznávám, že úplná ztráta času to nebyla. Ani ne tak kvůli prasárničkám, které zabírají vždy tak 1/3 celkového počtu stran knihy, ale právě pro ten slovní humor, vtípky a narážky. Jiskření mezi ústřední dvojicí se mi nejvíc líbilo v jedničce a trojce, čtyřka - jak jsem psala v úvodu prvního komentáře - mi přišla nejslabší a Grace a Logana si skoro nepamatuji. Z celé série bych byla ochotná si asi přečíst znovu jen Skóre, ale kdybych pro osvěžení postav či z nedostatku jiného čtiva sáhla i po jiných dílech, znovu bych se pobavila. Protože však znám lepší knihy, do knihovny si Off-Campus pořizovat nebudu.... celý text

Omyl 2016, Elle Kennedy

Ďáblova pevnost 2011, Juraj Červenák

!!! POZOR SPOILERY !!! Báthory patří, přese všechny mé výtky vůči autorovi, mezi mé srdcovky. Při druhém čtení jsem ovšem viděla víc much než dříve. Z minulosti jsem si pamatovala jen to, že kapitán sejme Namtara, a že si dopřával orálního sexu. Nevím proč, ale pevnost z názvu jsem si v paměti spojila s tou, u jejíhož padacího mostu dojde k finální porážce zla a ukončení "spolupráce" s Drakobijcem. A tak jsem nyní nepobírala, proč se pořád mluví o nějakém Vračigradu. Moje chyba. Ovšem co jsem tentokrát vnímala mnohem víc bylo slabé navázání na předchozí díl. Po přečtení dvojky by člověk čekal, že půjde hlavně o zastavení Namtara, jenže Pětice a čelebi se sice na začátku objeví, ale pak o nich čtenář po celou dobu, až do úplného konce knihy, neví. Děj se soustředí na Chorvatsko, Černého Araba (podobnost s Ospalou dírou čistě náhodná) a získání léku pro Ljubicu. A že je to dobrodružství plné zvratů! Kdykoli se zdá, že hrdinové už mají vyhráno, ruka osudu zasáhne a jejich radost ihned zdusí. A jako vždy u Červenáka se projeví, že zdánlivě bezvýznamné epizody (většinou spojené s násilným krveprolitím) mají své důsledky... Protože čtvrtý díl si pamatuji jen matně a pátý jsem ještě nečetla, říkám si, zda má celá série nějakou nosnou linii, která by knihy více propojovala. Zprvu jsem si myslela, že to bude záchrana syna, ale ta ustoupila do pozadí před záchranou křesťanského světa. Bude nějaký nosný prvek v dalších dílech?? Tentokrát oceňuji to, že: a) většina vedlejších postav, které dostaly prostor vyniknout vedle kapitána a kozáka, neumře a z knihy odejde po svých, i když značně potlučená, b) v knize se epizodně mihne poměrně silná ženská postava, která - i když nedostane tolik prostoru - zaujme a čtenáře (i kapitána, i když toho v jiném smyslu) potěší. Na to, že se Červenák s ženami v knihách moc popasovat neumí (nebo nechce), nyní se zadařilo a i erotická scéna měla jisté kouzlo. Když si odmyslím to, že Báthory i Voronin (aktuálně v závěsu s Bojanem) rubají pohany a zlé hajduky hlava nehlava, tak postavy dostaly i víc prostoru pro slovní přestřelky a škorpení, které příběhu dodává říz. Bohužel jsem si nedovedla odmyslit komentář k jedné z předchozích knih, v níž příslušný čtenář přirovnával hrdiny k postavám z Mayovek. Jednak Báthoryho nevěrohodné rychlé kurýrování ze smrtelných zranění a zlomenin, nutné pro chvatný odjezd domů. A pak: ano, Kornel i Stěpan mají bezchybnou mušku a jejich ruka nikdy nemine cíl (oproti třeba Bojanovi, který bojuje po jejich boku). Připomnělo mi to, kterak pouze Chuck Norris sestřelí vzduchovkou letadlo ve výšce 12 000 metrů... z podzemní garáže... bez diabolek. Co se vedlejších postav týče, osudy Ratimira považuji za vyloženě tragické. (A pokud si vybavuji dobře další díl, budou mít vliv na následující vývoj Báthoryho vztahu k Jeleně.) Líbilo se mi zapojení historických postav, o nichž vím zbla, takže jsem mohla věřit všemu, co o nich autor napsal. Zrínského jsem si představovala jako Jeremiáše Wiśniowieckého z Ohněm a mečem z r. 1999. Jen mám velkou výhradu k zobrazení nebohého Urbana Grandiera, který v reálu žádným okultistou a travičem nebyl. V poznámkách je sice poněkud suše vysvětleno, že za jeho procesem (který skončil upálením) stály spory s kardinálem Richelieu, ale celé to bylo složitější. Zájemcům o problematiku (a očištění Grandierova jména, které Červenák pro svůj příběh poněkud ušpinil) doporučuji nahlédnout do Pitavalových Slavných kriminálních případů. Taky mne mrzelo náhlé opuštění některých postav typu Krsta Frankopana v průběhu vyprávění. Jeho epizoda s rusalkami působila více méně jako výkřik do tmy, škoda, že ji autor více nerozvedl či neuzavřel. Hrozně mocinky moc by mne zajímalo, z jakých zdrojů Ďura při čtení vycházel a co všechno je jeho fabulace. Zaujaly mne třeba informace o roční výši příjmů vysoce postavených tureckých důstojníků, o osobní minulosti některých z postav nemluvě. Pokud je vše opřeno o nějaký hodnověrný pramen, tak smekám a knihy doporučuji ke studiu tohoto období. Nu a na závěr něco, co mne coby fanynku trklo: Voronin na konci shodil kníry i kokrhel?? Proč? Jako jediný důvod mne napadá, že kvůli utrženým zraněním, ale ta neměl na hlavě ani v obličeji?! Že by ho autor potřeboval oškubat, než s Báthorym vyrazí do Horní země? ------ Ještě mne napadla taková malá glosa k tomu orálnímu sexu... V období baroka tyhle služby běžně neposkytovaly ani prostitutky a rozhodně se nejednalo o rozšířenou praktiku (tak jako dnes). Důvodem byla nejen katolická tabu, ale především vztah barokního člověka k hygieně. Ale to, co vím, vztahuji na západní a střední Evropu, třeba v Chorvatsku byly ženské čistotnější a Báthory, který navštívil Orient, převzal zálibu v parních lázních od Turků. Nač si škarohlídstvím kazit tu trochu erotiky ;-).... celý text

Skóre 2017, Elle Kennedy

POKRAČOVÁNÍ: Celkově mi tahle kniha fakt sedla nejvíc, i to obligátní ohmatávání vlastní erekce či hovory o penisu jsem tentokrát u mužského hrdiny snášela tak nějak líp. Každému sedí něco jiného a zpětně uznávám, že pokud někoho předchozí díly oslovily tak, jak mne tenhle padl do noty, už ta vysoká hodnocení chápu. Jsem zvědavá, jaká bude dvojka a čtyřka, které jsem ještě nečetla. Přemíru sexu v tomhle žánru toleruji, zkratkovitý příběh do jisté míry taky (ale tady se mi fakt líbil), a když to celé beru jako pohádku pro dospělé ženy, tak přimhuřuji oči i nad ostatními výtkami a rozpory s reálným životem. Než jsem se pustila do psaní komentáře, přečetla jsem si předchozí. Jak se obvykle u knih nahlas nesměju a běžně se bujarým chechtotem lámu v pase jen v duchu (a navenek mám ten svůj divný obličej, kvůli kterému se mě v pubertě i cizí lidi na ulici ptali, jestli jsem v pořádku), tak tentokrát jsem to jedenkrát nedala a smála se hodně a s chutí. Jen to nebyla koupelnová scéna, ale Deanův rozbor vlastního problému s paralelami ze Stmívání: „Hele, znáš Stmívání? (…) Fajn, takže víš, že Bella má takovou nějakou zvláštní krev, že jo? Že se z ní Edwardovi postaví, kdykoli se k němu přiblíží?“ (…) „To se mnou teď vážně diskutuješ o Stmívání?“ (…) Nevím, jestli si z tebe mám začít dělat prdel, nebo ti doporučit cvokaře,“ prohlásí Beau vážně. „Neznám žádnýho kluka, kterej by tu knihu četl.“ „Já ji nečet. To ségra byla z tý série odvařená, když ty knihy vyšly. Chodila za mnou po baráku a povídala mi o ní, ať se mi to líbilo, nebo ne.“ „Aha, klidně to hoď na ségru.“ (…) Beau si mě zamyšleně změří. „Hm, neřekl bych, že to je stejný jako s tou Bellinou čarovnou krví.“ „Ne?“ „Ne, řekl bych, že ses otiskl do kundičky tý holky.“ (…) „Co tím myslíš?“ „Myslím tím, že seš na tom stejně jako ten Jacob. Otiskl ses do rozkroku tý holky a teď je to ten jedinej, na kterej dokážeš pomyslet. Existuješ čistě jenom pro TUHLE kundičku. Jako Jacob a to divný mutantní děcko.“ „Ty podělanej kecale, tys ty knížky četl!“ „To teda ne!“ ohradí se Beau, ale rozpačitě se přitom usmívá. „Viděl jsem ty filmy.“... celý text

Hodnej kluk 2018, Elle Kennedy

"(...) Žádnej člověk není ale ostrov sám pro sebe. Ty jsi ten typ, co se stará o svoji rodinu. O přátele. O spoluhráče. Kdo se ale stará o tebe?" "Takže tvrdíš, že muži jsou spíš poloostrovy? Tak ženský jsou pak rušný části centra měst. Plný jednosměrek a mraků aut. Člověk je z toho akorát zmatenej." !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!! Nejprve jsem četla druhý díl, ale ono to není na škodu, tady lze číst na přeskáčku. Souhlasím s tím, že Matt tady moc sympaticky nepůsobil, ale jeho postava se zde omezovala jen na neustálé fňukání stran rozvodu, což mu moc prostoru rozehrát svůj šarm nedalo. Ovšem stejně jako ve dvojce (a v knize Návrh), ani tady jsem se toho o hokeji moc nedozvěděla. Dokonce se odvažuji tvrdit, že jsem se poučila víc o pletení (scéna s Leilou v nemocnici), než o ledním sportu. Ten se opět smrskl na pár ledabylých vět o průběhu tréninku či zápasu a na opakované klišé (které tentokrát zaznělo i doslovně), že každá holka chce hokejistu. Já jich teda osobně moc neznám, to přiznávám, ale hokejistu bych teda nechtěla :-). I když... podle těchhle knížek se zdá, že jsou všichni těžce ve vatě a nikdo z nich neřeší existenciální potíže. V podstatě ani hlavní hrdinka, přestože má komplex, že ji rodiče doposud ve všech jejích neúspěšných kariérních odbočkách dotovali. Tenhle nedotažený motiv mi vadil hrozně moc, protože Jess pak opravdu trochu vyznívá jako vatovaná holčička z bohaté rodiny, která se hledá, hledá, a rodiče za to platí. Čekala jsem, že tohle autorky víc dotáhnou, Jess sobě i rodině dokáže, že tentokrát své poslání a superschopnost našla, a protože se ve svém oboru stane top, nakonec vrátí rodičům do pětníku všechny peníze, které do ní kdy nastrkali... (Nevím, jaké platy mají sestry v Kanadě a USA, ale u nás by jim to vracela asi hodně dlouho, i kdyby si vzala dvě směny navíc.) Milostná zápletka byla obdobou toho, co bývá hodně časté - ona ho nesnáší, přesto ji přitahuje, myslí si o něm, že je to jen hora svalů, ale když si mu nakonec navzdory všem předsudkům vylije srdíčko, on ji překvapí nejen v posteli, ale i svými rozumovými schopnostmi, empatií a celkově je to prostě super mužský. Nicméně Blake, byť byl psaný docela sympaticky, na mě působil jako hrozný puboš. Ani ne tak svými hláškami a smyslem pro humor, ale spíš neustálým taháním se za Anakondu Blakea. Fakt nějakou ženu vzruší, když jí přijde od skoro cizího chlapa foto penisu, popřípadě jí ho neustále strká pod nos (obrazně) a pořád o něm mluví?? Představa, jak někam přijdu na rande a chlapík si ho přede mnou začne hladit přes kalhoty a vést lascivní řečičky, vede spíše k tomu, že bych z jeho bytu rychle utekla. Autorky si v ději mohly mnohem víc vyhrát s Blakeovou bývalkou - konečné vyznění pro mne bylo spíše "politováníhodná" než "sakra, to je ale mrcha!" Fiktivní těhotenství bývá častou vztahovou pastí i v reálu, takže tuhle lež bych Molly až tak nezazlívala, ale spíš mi přišlo přes čáru, že ji pak udržovala před Blakeovou rodinou, s jeho sestrou chodily na výroční večeře apod. Jako jo, to už bylo přes čáru. Ale i tak, mohla být mnohem víc zlá a zákeřná. WAGsky tady působí trochu jako takový ten obraz amerických paniček, co rozhazují peníze svých bohatých manžílků, aby pro ně vypadaly co nejlépe, měly dokonalý účes, nehty a outfit, a jejichž jedinou starostí je, jakého dodavatele občerstvení vybrat na další večírek. Přitom v druhé knize to až takhle hrozné nebylo, takže mě to trochu mrzí. Když už se ta série jmenuje WAGs, čekala bych o nich trochu víc. Takto jen vím, že jakmile přijde do klubu nová členka, dostane dárkový uvítací balíček, v němž je mj. sada na výrobu vlastního dilda (Udělej si sama, a pak se udělej sama). Zajímalo by mne, jestli se ta sada i ostatní věci z dárkové tašky (třeba dres se jménem hráče a hláškou, že k sobě s dotyčnou patří) musí vrátit, když se dotyčná s hokejistou rozejde?? Jelikož je to už třetí kniha, co jsem od Elle Kennedy četla, značně se mi zajídaly opakující se slovní obraty typu, že hrdina hrdince podebral prso (já si představím podebraný palec a vzrušení hned opadne), popřípadě že se o něj otírala jako kočka v říji (v téhle knize to bylo řečeno tuším 3x). Taky mi lehce uniklo, co se vlastně dělo s oblečením při sexu v autě - Blake Jess dle popisu odsunul kalhotky na stranu, aby do ní pronikl, ale ta je pak po aktu sbírala ze země, což by znamenalo, že jí je musel sundat?! Tentokrát ovšem dávám palec nahoru za "polibek" na svatbě a následující scénu ("Souhlasila jsi s polibkem, zlato. Jen jsi neřekla KDE."). Čte se to dobře. Autorky mají lehký styl, příběh - i když strašně předvídatelný a černobílý - nutí číst dál, je tam hodně slovního humoru, chlapi jsou sympaťáci... Ale. Chybí mi tam nějaký pořádný konflikt, aby o tu společnou lásku víc bojovali, trochu víc reálného života (všichni jsou bohatí a krásní), všechno je to hrozně jednoduché a vlastně tak trochu o ničem... Kdyby autorky v tomhle směru přidaly, bylo by to o dost lepší čtení. Takhle dávám 2,5 * za orální scénu a vtipné hlášky.... celý text

Brána Irkally 2010, Juraj Červenák

!!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!! Ani se mi nechce věřit, že poprvé jsem tuhle knihu četla před skoro 10 lety... Ač si hlavní dějovou linii pamatuji slušně, vypadlo mi hodně detailů a vedlejších postav. Ty se sice v knize moc dlouho neohřály, a i když v podstatě dělaly křoví hlavním hrdinům, čtenáře pobavily, poděsily i napínaly. Když jsem to četla prve, rajcoval mne Kirmizi, a i tu zálibu v rudém jsem byla ochotná mu odpustit. Ovšem do okamžiku, než mu příchodem k bráně Irkally pořádně hráblo. Pak už jeho obraz v mém romantickém srdéčku nebyl, co býval. A v hlavě mi utkvělo především to, že mu na konci vytekly oči. (Což, to asi uzná každý, chlapovi na atraktivitě nepřidá.) Protože jsem si tohle všechno pamatovala, tentokrát jsem své ženské sympatie přesunula na Stěpana. Odpustila jsem mu i kozácký kokrhel a úpravu vousů i proto, že vím, že ještě v příběhu svoji roli Báthoryho bety sehraje. Jen jsem teď jukla do komentáře k Hradbě západu a přečetla si, že to má být poslední díl. To jako vážně??! Druhý díl: Když jsem to tehdá četla, nevybavuji si, že by mne napadl příměr s Indianou Jonesem, nebo jsem naň zapomněla. Ale fakt je, že ty kulisy i příběh tomu lehce nahrávají, jen náckové chybí. Hrdiny však pronásleduje obdoba Tolienovské Devítky, byť o čtyři čísla nižší, a abych nelhala, tak vlastně jen Druhý z Pěti. (Ovšem pozitivem pro fanoušky magických záporáků je, že i když na konci zařve, číslo Pět žije). Příběh kopíruje "klasickou fantasy linii" - hrdinové někam putují, jdou a jdou, až dojdou k cíli. Báthory tentokrát dostal jako spoluhráče nejen zmíněného Kuzguna, ale hlavně Čelebiho, a celá trojice postupně odhazuje některé z předsudků křesťansko-muslimského světa. V tomto ohledu jsem tedy na rozdíl od jiných kapitánovi nezazlívala, že tentokrát zbraň nejednou otočil proti těm, kteří by vlastně měli být jeho spojenci. Ono i v reálném životě nic není černobílé. Prostředí, kde se příběh odehrával, mi bylo blízké i nedávným čtením Angeliky (ach Kandie, Kandie), a napodruhé jsem se i víc orientovala v tureckých hodnostech, použitých pojmech a všem tom, co je vzadu v knize vysvětleno. (Miluji knihy s poznámkami a vysvětlivkami! O látkových záložkách nemluvě!) Trochu mne překvapili „hašhašíni“ - mám spíše uchopený pojem asasíni… Červený Mustafa na mne při druhém čtení tak tajemně a démonicky nepůsobil - sice měl své schopnosti, ale po celou dobu byl takovým dřímajícím lvem, který se až na konci projevil jako velice krvelačná šelma. Protože po celou dobu hrál roli číhajícího zla, jeho konec mi z autorovy strany přišel odbytý. Více jsem ovšem želela postav vedlejších, kteří tvoří jen kulisy pro ostatní. Kupříkladu Selim byl napsán jako vyložený klaďas a už tenkrát mi vadil jeho skon a připadal mi velmi nespravedlivý, i když jen Červenák vyvážil jakousi katarzí v popisu místa, kam po smrti dorazil. Eusebius či Bannister měly jako postavy obrovský potenciál, mrzí mne, že aspoň s tím druhým si Ďuro víc nevyhrál, ale podobně jako Sapkowski, nakonec je poslal z kola ven. Čirin jako romantický prvek fungovala jen částečně - neustále narážky na společné milování s Kuzgunem mě trochu obtěžovaly (ne, nebylo to ze žárlivosti!) a její smrt byla vyloženě zbytečná. Coby čtenářku mne trochu mrzí, že Červenák ty ženské postavy neumí líp... Ale abych jen neremcala - autor má vyhrazené čestné místo v mé knihovně, a to z mnoha důvodů. Nejen, že se mi líbí jeho příběhy a postavy, ale tentokrát jsem si vyloženě užívala jazyk, jakým píše. (Čím dál víc mne láká dát si ho ve slovenštině...) Naprosto parádně umí pár větami načrtnout prostředí takovým způsobem, že se před čtenářovým vnitřním zrakem plasticky a v barvách doslova zhmotní. Kdyby Červenák ubral na popisech trávení, vyměšování, zvracení a obligátní brutalitě (bojové a mordovací scény popisuje bez jakýchkoli příkras a úhybných manévrů, takže čtenář má i tyto naservírované se vším všudy realisticky), věřím, že by si k němu našlo cestu mnohem více čtenářů a kritici by ho řadili mezi top historických románů. Červenákovy popisy přímo volají po vizuálním uchopení s nějakou dechberoucí epickou muzikou. V čem je ovšem Ďuro nepřekonatelný jsou jeho úvodní věty a věty, kterými uzavírá kapitoly či jejich části, ať jde o nějaký výrok hrdinů nebo jen popis situace. Kupříkladu jen obraz toho, jak se na vlnách houpají a pomalu klesají ke dnu Čelebiho zápisky, měl v sobě velkou sílu... A takových momentů je tam hodně. Dokáže vždy čtenáři zasadit nečekaný úder, který až vezme dech. "Přemýšlej, čeribaši. Kdyby šlo o zlato, potřeboval bych na jeho odvoz karavanu, velbloudy, vozy, otroky... to, co mám na sultánův příkaz najít, snadno odnese jeden jediný muž." (...) Čeribašiho tvář zastřel stín. Jen se mu to zdálo, nebo se vezír právě podřekl a vyzradil mu svůj tajný plán? Když konečně najdou onen "poklad", z pouštního chrámu odejde živý jen jeden muž. "Vzdát se?" Prošedivělý zabiják se tiše zasmál. "Vůbec mě neznáš, derviši. A nerozhoduj o mém životě, dokud neznáme vítěznou stranu. Kromě toho..." "Co?" "Jsi dobrý společník. Možná budu chtít, abys vedle mě kráčel po dlažbě z lebek." "Záleží na tom, jak jim evliya celý příběh naservíruje. Není to tak, Čelebi? Uvěří všemu, co jim nabulíkuješ." "Řeknu sultánovi pravdu." Báthory a Kuzgun na derviše pohlédli, jako by se lekli, že mu slunce spálilo mozek. Čelebimu zacukaly koutky úst. "Jen," dodal potměšile, "zlehka upravím některé detaily."... celý text

Zůstaň 2018, Elle Kennedy

"A napadlo mě skvělé první rande. (...) Rigoletto," oznámí rozvážně. "No já miluju italská jídla. O téhle restauraci jsem ale nikdy neslyšela." !!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!! Kdybych Elle Kennedy (zde v tandemu se Sarinou Bowen) potkala dřív, asi bych z ní byla víc na větvi. Takhle opět musím řadit spíše k průměru. Sice je to další série, která se opět má odehrávat v hokejovém prostředí, ale i já jako laik, který se u hokeje ptá, který je zrovna poločas, jsem tam toho hokeje moc nenašla. Veškeré hokejové prostředí se smrsklo na občasnou zmínku o náročném tréninku a dobré práci nohou, a když už byl nějaký zápas, tak to byly jen narážky, jak se v první třetině torontským vedlo, pak nevedlo, a nakonec byl Matt skvělý nejen v útoku, ale i při asistenci. A stále jsem nepobrala, jestli na ten první zápas, kam "Hottie" dostala lístky, oblékla či neoblékla dres. Z tohohle pohledu by Hailey klidně mohla křičet na fotbalovém stadionu, že rozhodčí je mrkev, a vyšlo by to nastejno. A stejně tak by Matt nemusel být nutně hokejistou, ale realitním makléřem, investičním bankéřem či úspěšnou filmovou star - zasazení do jiných kulis by samotnému příběhu vůbec neubralo. Příběh... Uznávám, že v téhle branži je těžké vymyslet něco nového. Když jsem se začetla a začala rozplétat zápletku "hokejová hvězda - fanynka", čekala jsem trochu víc právě od tohohle motivu. Třeba jak bulvár Hailey bude propírat, někdo je někde spolu vyfotí na začátku vztahu, do toho se začne cukat Kara... ale z toho nic nebylo. Bulvární plátky jsou asi na americkém kontinentu mnohem slušnější než u nás. Takže zůstal samotný příběh, kdy Ona potkala Jeho, zjistila, že je to normální člověk z masa a kostí, díky čemuž si Ho zamilovala ještě víc, a On se naopak zamiloval do obyčejné holky s úspěšnou firmou. Ona měla mindráky z rozvodu, On taky, takže si vzájemně dodávali sebedůvěru, ... Ale všechno to šlo HROZNĚ SNADNO, včetně jejího přijetí jeho dětmi a konečného napravení nepřátelské bývalky. Opakující se prvek, kdy Hailey nikdy neměla se svým ex orgasmus, ale Matt jí ho dopřál na první dobrou, a potom zas a znovu, mě po přečtení Návrhu trochu obtěžoval. Ovšem celkově jsem té dvojici věřila trochu víc, možná díky tomu, že to tentokrát byli pracující a nikoli studenti. Jen jsem si musela odmyslit obligátní kulisy, že oba jsou bohatí, nemusí řešit peníze, a ač je v knize zmíněno, že on je věčně v trapu, a že ona se v práci docela nadře, stejně jim zbývá kupa času na dechberoucí sex, jehož popisy autorka nešetřila a které zabíraly nejvíc stránek. Chybělo mi i nějaké bližší vysvětlení Haileyina tetování, jaká je v reálu vlastně povaha - jestli rebelka, kterou zatlačila její matka, a pak přátelské manželství s Jacksonem - nebo jak to vlastně má. Autorky vždy něco naťukly a nechaly být, přitom kdyby to trochu rozvedly, bylo by to hned minimálně o fous lepší. Kennedy erotické scény popisuje vcelku slušně (avšak, když už to bylo potřetí stejně detailní a stejně super, trochu mě to nudilo, protože to začalo ztrácet náboj). Ale nebyla bych to já, kdybych i u těchhle pasáží nepřemýšlela. Jako: ona se stydí, nemá sebedůvěru, ale pak si to před ním sama dělá (opět opakování z Návrhu, autorka asi tohle ráda), nemluvě o tom, že hned přistoupí na hru "trenér a cvičenka", přijímá pokyny a pustí se s vervou utajené sexuální mašiny do orálního sexu. Vím, vím, moje chyba. V tomhle typu literatury to není jako v reálném životě, kdy by se Hailey studem rozplakala jen z návrhu, že se má najednou svléknout před jiným chlapem než exmanželem, s nímž se stejně vždy milovala jen v roláku, pak byla by tak nervní, že by orgasmu stejně nedosáhla, a Matt by zpětně přemýšlel, jestli se před akcí přece jen neměl dole opláchnout :-). Ale jo, ty pasáže mají něco do sebe, i když je to trochu na jedno brdo (a i když to dělají i tehdy, kdy vedle v pokojíčku spí Mattovy dcery). Nu a ten zádrhel, který nastal tím, že Hailey šla na udílení cen sama... zajímalo by mne, jestli někdo jen na vteřinu věřil, že je ve vztahu konec? A protože zas moc myslím, ptám se, jestli na tu akci neměla jít Hailey spíše s manželem, když firmu vybudovali společně?? Jenže Jackson, stejně jako Kara a další postavy, tvoří jen takové "křoví" pro hlavní dějovou linii a nemají samostatný vývoj. Byť ta revolta proti zlému tatínkovi byla docela milým překvapením. Obvykle je bývalý hrozný zloun, a stejně tak exmanželka, která má stále potřebu otce svých dětí ponižovat, nutit ho dělat bezlepkové vafle a navíc - a to je to největší klišé ze všech - randí se ZUBAŘEM! Mezi výrazné klady autorky (autorek) řadím slovní humor, kterým nedostatky ve stavbě příběhu či opakujících se motivech vynahrazuje. Škoda, že některé ze slovních hříček překladem do češtiny zanikly nebo tolik nevynikly (už jen přezdívka HoTtiE, přeřeknutí six / sex apod.). Líbilo se mi i označení firmy (Aport), u něhož mi chvíli trvalo, než mi ten vtípek došel, ale o to víc potěšil. V příběhu byl moc hezký okamžik, kdy za Hailey dorazí ostatní "WAGsky", aby ji utěšily a ukazují jí, že je jedna z nich. Díky tomu jsem pochopila označení série. Škoda, že i s tímhle si autorky víc nepohrály, protože sonda do života manželek profesionálních hráčů, vedle níž by běžela klasická romantická linie ústřední dvojice, by mohla být pěkným čtením. No a samostatnou hvězdu by si zasloužila pointa s panem Pinďourem. Já bych asi v reálu jeho objednávky nevydýchala, ale na stránkách knihy mě bavily. P.S.: O fešákovi na obálce, který je i na knize "Zaskočený" od Emmy Chase, jsem psala v diskusi (tak nějak se nemohu zbavit dojmu, že je to ten hezký kolega, co pracoval na odboru školství, a melouchařil jako model...). Co mě ale trklo - v knize byla zmínka, že neoholený Matt měl světlé strniště, což by znamenalo, že byl spíše blond?? Opraví mě někdo?... celý text

Strážcové Varadínu 2009, Juraj Červenák

!!! POZOR MOŽNÉ SPOILERY !!! Protože jsem k narozeninám dostala posledního Báthoryho, tak dlouho očekávaného, neb se Červenák soustředil hlavně na Steina s Barbaričem, rozhodla jsem si před jeho přečtením, které jsem odkládala, co to šlo, přečíst předchozí díly. Už u Železného půlměsíce jsem zjistila, že se místy nechytám, takže osvěžit si nejen postavy, ale i samotné Uhry rozhodně nebude na škodu. A fakt to škoda nebylo. Přestože jsem si hlavní linku pamatovala vcelku dobře, unikaly mi detaily a kupříkladu boj o hajduckou pevnost jsem při prvním čtení moc nepobírala a v hlavě si ji nějak spojila s obléháním a dobytím Varadínu. Nedávno jsme se doma dívali na Ohněm a mečem, takže jsem mentálně převzala obrazy a oblečení hrdinů a kníraté hajduky si díky tomu představovala mnohem plastičtěji a líp. Při druhém čtení jsem si užívala a oceňovala autorovo vykreslení historických kulis, od opisů krajiny nebo pevností, přes vedlejší postavy (Borlobáš mi evokoval pana Zaglobu), po drobnosti v podobě všudypřítomné křesťanské víry, byť jsou hrdinové v jejím vyznávání poměrně laxní. Na Báthoryho jsem přesedlala po Černokněžníkovi a i díky němu je Červenák autor, jehož historickou beletrii pravidelně kupuji (čerstvě vydaný Les přízraků už se balí pod vánoční stromek), přestože se jinak novým přírůstkům v knihovně snažím z kapacitních důvodů vyvarovat. Dokonce jsem se tentokrát oprostila i od toho, co mi jinak u Ďury vadí, a to opisů tělesných projevů hrdinů (pšoukání, močení, hygienické dobové návyky v podobě čištění nosů a uší prstem apod.). A protože už jsem na Červenáka zvyklá, nedala jsem se rušit ani místy naturalistickými výjevy, které následovaly po bitvách, bitkách či v jejich průběhu. Naopak jsem si užívala autorův jazyk a některé příměry, které mi při prvním čtení unikaly. U narážky na to, že Báthory "už zase skáče přes kaluže" jsem se musela usmát. Nevím, jestli to byla cílená narážka na jiný titul, ale pokračování "mohamedánské krve" té hlášce dodalo jiný rozměr. Jelikož další díly si pamatuji aspoň povšechně, líp jsem si nyní všímala postav a narážek, díky kterým bude mít osvěžovací čtení následujících dílů hlubší prožitek. Protože o dějinách vojny s Turkem mám jen obecné informace z učebnic, líbí se mi (vedle příběhu hlavního hrdiny, slovutného Turkobijce) vykreslení dílčích bitev, reálií, popis země v tureckém područí, jejíž obyvatelé ale islámské jho nepřijali zdaleka pokorně. "Ať všichni pohani chcípnou," řekl a pozvedl čutoru. "Nemusí všichni chcípnout," usmál se Báthory letmo. "Stačí, když ten svůj půlměsíc přestanou násilím cpát křesťanům a vrátí se do pouští za Istanbulem." "A tam ať chcípnou!" Doporučuji Dobrodružství kapitána Báthoryho všem, kteří si chtějí znalosti ze 17. století prohloubit a líp zapamatovat. Osobně je totiž beru za historický román, bez ohledu na fantasy prvky (kupř. ten v mlýně mi zpětně připadá trochu samoúčelný a nevidím v něm moc smysl).... celý text

Návrh 2016, Elle Kennedy

Byl jednou jeden SpongeBob 2019, James Gelsey

SpongeBoba jsme objevili úplně náhodou, synovi jsem pustila film "SpongeBob - Houba na suchu" a od té doby u nás frčí minimálně 1x denně, kdy se ho dvouleťačka domáhá slovy: "Ci Buba! Buba ci kouka!" Takže když jsem v knihkupectví cestou z wc míjela krabici s knihami, na níž ležel i SpongeBob, ihned jsem se obsluhy ptala, zda je kniha k mání, a i přes - na můj vkus přemrštěnou cenu za takový titul - ji dětem koupila. Příběh je poměrně jednoduchý: SpongeBobovi na hlavě přistane pohádková kniha jeho dětství, jejímž čtením stráví celý den, aby se mu pak dílčí pohádky (Jack a kouzelné fazole, Popelka, o koblížkovi) promítly do snů. Přičemž ze závěrečných vět je patrné, že probuzením to všechno jen tak nekončí... ;-) Pětiletému synovi se příběh moc líbí, mně už přijde slabší, ale i tak oceňuji některé drobné vtípky ukryté v ilustracích či textu. Kniha podle mě hodně ztrácí tím, že jde o převod ze seriálu na textovou formu, která nemá takovou šťávu, a ač se autor snaží některé situace opsat, na obrazovce televize jsou prostě vtipnější. Za mne je mínusem i to, že ilustrace uvnitř knihy jsou černobílé. Nicméně syn je spokojen, knihu už jsme četli několikrát (pro útlý obsah se rodič tak nenadře a dá knihu i na jeden zátah), a až bude chlapeček starší a odhalí některé z vtípků slovního spongebobovského humoru sám, možná nějakou tu hvězdu přidáme. Náš top je parafráze na Koblížka - Bob Krabí hambáč, i když dítko podezírám, že se mu především líbí to slovní spojení. P.S.: Prodavač vůbec netušil, co že mi to prodává, a domníval se, že postavička na obálce je sýr.... celý text

Přísně tajná 2017, Janet Evanovich

!!! POZOR SPOILERY !!! Ježto jsem přesáhla povolený počet znaků, pokračuji zde: „Nechci nic říkat, ale celá tvoje rodina je pěkně trhlá.“ „A já si říkám, že jsme prostě jen úplně normální dysfunkční rodina.“ „Pusť mu televizi. Kreslené filmy nebo něco takového. A nedávej mu do ruky ovladač, nebo začne sledovat placené porno.“ „Pornofilmy mají nejlepší názvy,“ řekla babička. „Pár bych jich klidně zkoukla. Jeden jsem si kdysi předplatila, ale byly tam jen samý nahý ženský, a já chtěla vidět nahý chlapy.“ „Musím do práce,“ oznámila jsem babičce. „Nedělej nic, kvůli čemu by tě mohli zavřít.“ „Neboj,“ odpověděla. „Půjdu na to vychytrale.“ „Takže tohle je tvoje verze?“ „Jo, řekla bych, že týhle verze se budu držet,“ odpověděla babička. „Tu první věc rozhodně dělat nebudu.“ „Ani ve spánku?“ „Ne!“ „Ani opilá?“ „V žádném případě.“ „Já si to myslel,“ kapituloval Morelli, „ale aspoň jsem to zkusil.“ A samozřejmě SEZNAM BABIČKY MAZUROVÉ: „Kdepak,“ ozvala se opět babička, „já se nenechám zaskočit. Taky si dávám dohromady seznam přání, co bych ještě chtěla stihnout, než natáhnu brka.“ (…) „A co na tom seznamu máš?“ zeptala jsem se. „Zatím jen šest věcí. V první řadě nový prsa. Ty, co mám, už nestojí za nic. Jsou povislý a vytahaný. Za druhý bych chtěla vidět Rangera nahýho. Kdyby to nešlo, tak skoro nahýho. Ale včetně jeho orgánu, samozřejmě. Určitě stojí za vidění, a já v poslední době už moc orgánů nevídám. (…) Potom bych chtěla vyzrát na Joeovu babičku Bellu. (…) Za čtvrtý bych chtěla pochodovat v pořádným průvodu. Mé páté přání je sejmout nějakýho padoucha. A ta poslední věc je tajná.“ Babička se obrátila na Briggse: „A co ty? Máš nějaký seznam přání?“ „Nic oficiálního,“ zamumlal Briggs. „Hlavně bych teď chtěl chvíli zůstat na svobodě a naživu.“ „To pro začátek není špatný,“ uznala babička. Tak trochu babičce závidím ten pohled a divím se, že to Evanovich víc nerozvedla a nenechala i Lulu, aby udělala něco bláznivého. A souhlas, i kdyby se splnilo jen tohle jedno přání, stálo to za to :-). „Zlato,“ zavolal Ranger z koupelny, „nechtěla by sis odvést babičku?“ Stál v otevřených skleněných dveřích sprchového koutu a hleděl na babičku. Byl celý mokrý a očividně nijak zvlášť znepokojený skutečností, že je nahý. „Je jako ochrnutá,“ dodal. (…) „Byla jsem jak zhypnotizovaná,“ řekla babička. „Jako když se díváš do očí kobře. Je mi fuk, jestli se mi nepodaří splnit žádné další přání ze seznamu. Tomuhle říkám přímo biblická zkušenost.“ Končím s psaním komentářů a jdu si koncipovat vlastní seznam přání. Spatřit Rangerův orgán bude hned za položkou "sex s kapitánem Amerikou". A pokud u toho bude i nahý Morelli... a žužu krém... asi ve snaze vyzkoušet kluzkého rumunského jednorožce skočím do Tescomy koupit kuchyňskou minutku, která nám doma chybí ;-).... celý text

Hana 2017, Alena Mornštajnová

!!! POZOR SPOILER !!! Pořád nad knihou přemýšlím... a dostala jsem se i k takové banalitě, jako že někoho "známe", připadá nám podivínský, divný, jsme rádi, když můžeme uhnout očima zatímco se míjíme... uděláme si názor, a přitom vůbec nevíme, co za jeho podivínstvím stojí a co prožil. Kupříkladu Horáček si musel gratulovat, jak se nakonec dobře rozhodl a dobře si vybral, přestože vůbec netušil, čemu si nepřímo díky němu Hana musela projít a co za její "proměnou" stálo. Rosa taky nemohla ani domýšlet, proč je sestra taková jaká je, protože ta o tom nemluvila (a jak vůbec něco takového druhým sdělit?). A ostatně celá první část, psaná z pohledu Miry, je o tom, jak je teta Hana divná a jak se jí Mira zprvu stranila a bála... Taková banalita a přitom docela děsivé, jak se člověk musí chytit za nos. Kolik "bláznivých Helerek" třeba v našem životě je, každý den je potkáváme v pekařství a jen se nad nimi ušklíbneme, a přitom, kdybychom věděli, pláčeme soucitem a lítostí jako pan Urbánek...... celý text