tatjana1737 přečtené 662

Komisař 2019, Paulina Świst

!!! POZOR SPOILERY !!! Ku své veliké radosti jsem zjistila, že hlavním hrdinou je Wyrwa, který mne zaujal v Prokurátorovi. Jinak je to vlastně velice podobné jako první díl - slovní šarvátky, erotika a nějaká ta jakože kriminální zápletka. Vysoké hodnocení této knihy je důkazem toho, že ženské letí na hulváty, kteří to umí v posteli. Zuzanna mi přišla neskutečně naivní (nezdráhala bych se označit ji i jako blbou) a z hlediska uvěřitelnosti příběhu se mi nepozdává, že by planula k někomu, kdo se k ní zachoval takhle hnusně. Jako sorry, ale vyspat se s někým, kdo mě vlastně hrozně štve, jenom proto, že můžu, na tom nic etického ani přitažlivého neshledávám. Když to vezmu z pohledu obelhané a ošizené ženské, spíše bych pak k Radoslawovi pojala prudkou nenávist než že bych mu s radostí submisivně plnila postelová přání na parkovišti u Teska a kojila se nadějí, že mě nakonec určitě bude hrozně milovat. Dobrá, my víme, že bude a že vlastně takový haj*l není, ale hrdinka to vědět nemohla! Kromě toho je Zuzanna prezentovaná jako někdo, kdo se věnuje dětem, ale celý tenhle motiv je takovým výkřikem do tmy a slouží jen k vytvoření nějaké podvědomé představě o hrdince, než že by měl v knize větší smysl. Do toho autorka recykluje zápletku kolem Šediváka a organizovaného zločinu. Kadziewicz sice svoji dceru zbožňuje, chrání a všechnu tu špínu vlastně dělá kvůli ní, nakonec se ale - jaké to překvapení! - před jejími zraky zastřelí. Holka je z toho v depresi, ale rozhodně ne takové, jako když jí Radek nakuká, že miluje jinou. Krzysiek Strzelecki tu byl za takového hodného asexuálního kamaráda, který si na hrdinku sice tajně myslí, ale i ve svých představách dojde nejdál k držení za ruku. (Upřímně doufám, že když už byl prezentován jako Wyrwův parťák a nadějný člen policejního sboru, dočká se nakonec i on své erotické romance plné vulgarismů.) Daniela a vše kolem něj jsem vůbec nepobrala, ale zpětně chápu, že si autorka připravovala půdu pro třetí díl série. Největším překvapením pro mě vlastně bylo jen odhalení, jak to bylo se smrtí Kinžina (nebo jak se Kinga sakra skloňuje) otce. Nicméně i když se autorka drží stejného (ověřeného) schématu - jedna hvězda dolů za neoriginalitu! -, pořád se to čte dobře, dialogy jsou vtipné, čtenář se pobaví, místy bude napnutý, ale hlavně se odreaguje. Vcelku by mne zajímalo, jak se k autorčiným knihám staví její okolí. Něco málo sice naťukla v rozhovoru pro KD, ale jak na knihy pohlíží třeba její kamarádka, podle které Zuzannu napsala? (Sama prý byla předobrazem pro Kingu.) Co na to říká celá advokátská obec? A co Jan Tleskač?... celý text

Kdy (ne)jet na pohotovost? Jak poskytnout první pomoc našemu dítěti 2013, Pavla Hromádková

Kniha je šikovným pomocníkem pro rodiče, jak se zachovat v případě nemoci či úrazu dítěte, jak mu poskytnout první pomoc a kdy už vyhledat lékaře. Osobně zatím nejvíce využívám kapitolu věnovanou horečce, která obsahuje tabulky, jak dávkovat jednotlivá antipyretika vzhledem k váze dítěte (tzn. kolik podat léku a v jakých časových intervalech). Jednotlivé kapitoly knížky jsou: Horečka, Zvracení, Průjem, Zácpa, Divná vyrážka, Atopický ekzém, Dětské infekční nemoci, Akutní laryngitida, Astma bronchiale, Akutní zánět ledvin, Novorozenec, Novorozenec - trávicí systém, Kojení, Výživa kojence, Očkování, Alergie na bílkovinu kravského mléka, Intolerance laktózy, Pády a úrazy, Popáleniny, Cizí těleso, Požití léků, Požití čistících prostředků, Co vzít na cesty, Klíště, Bolení břicha. Další anotace viz např. web knihkupectví Kosmas: Zdraví našich dětí je pro všechny to nejdůležitější. Nejvíce si to uvědomíme právě tehdy, kdy je jejich zdraví ohroženo. Asi většina z nás zažila situaci, kdy se dítě vzbudí uprostřed noci a má vysokou horečku, zvrací, nemůže dýchat nebo prostě jen pláče a my nevíme proč. Stav je děsivý, jelikož je noc, nikdo není k dispozici a není komu zavolat. Podobně nepříjemné chvíle můžeme zažít na dovolené v zahraniční, když nevíme, kde je nebližší lékař. Výjimečné nejsou ani situace, kdy dítě spolkne kousek hračky, vypije čistící prostředek nebo odněkud spadne. Rodiče často propadají panice nebo hledají informace na internetu. Bohužel je zde sice hodně informací, ale velmi často se rozcházejí a většinou to jsou laické rady, na které se nemůžeme vždy spolehnout. Proto jsem se MUDr. Hromádková rozhodla sepsat pár užitečných rad. Tyto rady by měly maminkám pomoci nejen s prvním ošetřením dítěte, ale také se základní orientací v problému. Snažila se vyzdvihnout, co je důležité a na co mají dávat pozor. Tato kniha nemá nahradit návštěvu u lékaře, ale pomoci rodičům zvládnout počáteční situaci a rozhodnout se , zda stav vyžaduje okamžitou kontrolu a tudíž jet na pohotovost nebo počkat na kontrolu u svého praktického lékaře. Inspirací pro výběr témat bylo Dr. Hromádkové několik let strávených na dětské pohotovosti. (https://www.kosmas.cz/knihy/183095/kdy-ne-jet-na-pohotovost/)... celý text

Listopád 2021, Alena Mornštajnová

"Život není to, co chceme, ale to, co máme. Tak jednoduché to je." !!! POZOR SPOILERY !!! Když jsem zjistila, že Morštajnová vydala novou knihu, třepala jsem se na ni jako malé dítě. Než ji „naskladnili“ v knihovně, začaly se objevovat první odezvy a přiznám se, že když jsem si pak přečetla anotaci, začala jsem mít jisté obavy. U autorky mne nesmírně zasáhly její „rodinné kroniky“ na pozadí velkých dějin, tím si mne zcela získala, a to od ní chci už navždy číst :-). Alternativní česká historie se mi jako téma nepozdávala moc atraktivní, odrazovala mne navíc většina zklamaných reakcí, přesto jsem ale byla rozhodnutá si knihu přečíst. Když se mi konečně dostala do ruky, pořád jsem váhala a cítila jistý tlak, než jsem Listopád vůbec otevřela a kdykoli jsem měla pokračovat ve čtení. Valem za to mohlo i zvolené téma, které mi coby matce nedělalo úplně dobře, a úzkostné očekávání, co hrdinky čeká. Knihu mi půjčila tchyně, která se po dočtení svěřila, že jí to nepřijde horší než ostatní knihy od Mornštajnové a "že to nebylo tak špatné, jak lidi říkají". Nevím, zda je „horší“ to správné slovo, Listopád je prostě úplně jiný než to, nač jsem u autorky zvyklá a co jsem od ní očekávala. Kniha je opět psaná velice čtivě, člověk ani neví jak a obrací stránku za stránkou. U postav mne zajímalo, jak to s nimi bude dál, takže v poslední etapě jsem dorazila poslední třetinu knihy na jeden zátah. Pořád mi ale v hlavě blikalo veliké ALE. A tím je právě to téma, právě ta alternativní historie po roce 1989… U předchozích knih si tipuji, že autorku motivoval nějaký rodinný příběh, nález staré fotky, vyprávění babičky apod. Zajímalo by mě ale, co ji motivovalo k napsání Listopádu, co bylo tím rozhodujícím momentem, impulzem, že si zvolila zrovna tuto látku. Díky tomu tak trochu nevím, co jsem si ze čtení měla odnést. Protože pokud příběh vidím jako alternativní dějiny, je pro mne pouhou fikcí. Domnívám se, že v roce 1989 situace už nebyla taková, aby režim tak radikálně vrátil k moci a nasadil praktiky z 50. let. Nepatřím mezi zastánce komunismu, sama jsem v něm prožila příliš krátký časový úsek, abych ho mohla hodnotit, ale myslím si, že v 80. letech byl komunismus jiný než v 70., 60. anebo v padesátých… Proto jsem po celou dobu nemohla knížce tolik přijít na chuť, i když mi to zamyšlení jistě přišlo zajímavé. Nedokázala jsem se přenést přes to, že vývoj šel jinudy, a knížka by na mne asi působila mnohem víc, kdyby se odehrávala třeba právě v době po válce, anebo v nějakém jiném státě, ať fiktivním nebo skutečném. Pak bych velice těžce nesla nespravedlnost, která se hrdinkám děla, znechucovaly by mne některé charaktery, u posuzování jiných bych si zkusila sáhnout do svědomí apod. tak, jako u ostatních knih od AM. Ač mi bylo Marie neskutečně líto, a i když mi mnohokrát trnulo nad osudy její dcery (jejíž identitu jsem odhalila poměrně záhy, i když jsem pořád doufala, že jde o mylnou domněnku, když přece Maje do vězení chodily dopisy…), chybělo mi tentokrát nějaké závěrečné smíření, katarze, něco, co by mne hlouběji zasáhlo tak, jako jiné autorčiny knihy. Bezprostředně po dočtení jsem ohodnotila 4 hvězdami, které autorce ponechávám, protože psát umí. Po několika dnech, kdy dojmy již nejsou tak čerstvé, bych to stáhla na 3,5. Nechci tvrdit, že je to špatná kniha, věřím, že si najde své čtenáře tak jako Hana, ale pro mne to nebylo to pravé. Třeba změním názor, až si ji přečtu za několik let? Nicméně jen diskuse, kterou kniha vyvolala zde na DK, a různé související otázky, které se nabízejí, současné politické dění ne tak daleko od nás… již za to děkuji, protože mě to donutilo vystoupit z mé konformní zóny. Buďme rádi za to, v jakém státě a dějinné době žijeme, a doufejme, že nám to vydrží. "Patnáct let je dlouhá doba, věř mi. Tvoje děti se naučily žít bez tebe, mají nové rodiny, nový život. Na pravou mámu se ani nepamatují. K čemu by bylo, kdybys je našla? Jen bys jim popletla hlavy a možná i pokazila budoucnost. Děti by neměly nést následky činů svých rodičů, ale sama dobře víš, jak to u nás chodí."... celý text

Myšoň a Kočuléna / Kočuléna a Myšoň 2020, Lenka Vychodilová

Určitě pozitivně hodnotím nápad knížky, která obsahuje jeden příběh ze dvou úhlů pohledu, tzn. na jedné straně leporela je příběh, jak ho viděla Kočuléna, na druhé z pohledu Myšoně. Zajímavá je i hlavní myšlenka (každý vidí stejnou situaci jinak), jinak ale musím přiznat, že mne leporelo příliš nezaujalo. Nezaujaly mne ilustrace (myšoň vypadá na některých obrázcích jako vlk) ani příběh jako takový, na mne působil příliš absurdně a nesmyslně. Je-li leporelo určeno dětem od tří let, byl by jako médium vhodnější tvrdší papír, aby kniha přežila manipulaci malého čtenáře a vydržela mu na oněch dalších 100 let (věkové doporučení je 3-103 let). Omlouvám se autorce, která na vydání svého příběhu čekala tak dlouho, ale za mne existují na knižním trhu lepší a hezčí knížky pro děti.... celý text

Já to měl první! Komiksový manuál jak přežít rodičovskou dovolenou 2020, Barbora Brůnová

Jednu hvězdičku dolů za to, že nejde o žádný manuál, jak podnázev slibuje. Jinak je to ale na rovných pět, protože takhle dlouho jsem se nepobavila. Kupa těch situací je skutečně jak opsaná z naší domácnosti, s nejmladším teď kupříkladu prožíváme Těžký život batolete, několikrát jsem se smála nahlas (což většinou nedělám, protože jsem suchar) a něco ukázala manželovi a zasmál se taky (což je co říct, protože je ještě větší suchar než já). Za mne by kniha klidně mohla mít dvojnásobný rozsah, ale věřím, že autorka ještě nějaké pokračování připraví, neb má doma nevyčerpatelný zdroj inspirace. Knihu mi dala kamarádka, která ji dostala a po přečtení poslala dál. Na jednu stranu chápu, že jde o oddychové čtivo, které ne každý potřebuje mít v osobní knihovničce, na stranu druhou to považuji za čtení podobné (Ne)Máme a jiným počinům, jen v komiksové podobě. Bezdětní možná některé situace tolik nepobaví, ale kupa rodičů se v knize jistě najde. Pro mne velmi příjemné překvapení a budu doporučovat dál :-).... celý text

Prokurátor 2019, Paulina Świst

!!! POZOR SPOILERY !!! Hodnoceno v rámci žánru. Co si budeme nalhávat, vrchol literatury to není ;-). Na knihu jsem byla dlouhodobě zvědavá i právě kvůli vysokým hodnocením, přesto jsem dlouhodobě druhým dechem slyšela i vyjmenovávání záporů. Těm bych byla i ochotna věřit, protože kniha vzešla z nakladatelství spřízněného s KD, a pokud Dobrovský něco umí, tak vychválit své zboží, u kterého jsem se tak už několikrát napálila (průměrný až podprůměrný příběh, vyloženě špatný překlad apod.). Zvědavost ale nakonec zvítězila, tak jsem si první díl půjčila v knihovně. Sepsání komentáře mi trvalo hodně dlouho, protože jsem nevěděla, jak ho uchopit. Ano, souhlasím se všemi výtkami, které velice dobře shrnuje ve svých recenzích Magda Melichová (iLiteratura). Už když jsem to četla, vedla jsem vnitřní diskusi se svým zlým čtenářským já, které tam všechny ty chyby vidělo. Přesto jsem to ale dočetla a... nedokážu říct čím, něčím si mne ta série získala. Jak píšu, vrchol literatury to není. Počínaje klišoidním seznámením hrdinů - dvou cizinců v baru a sexem na 1 noc (protiargument: Co ale taky vymyslet nového?), přes příšernou kompozici knihy (střídání neuvěřitelně kratičkých kapitol ze dvou pohledů, které mnohdy převypravují úplně stejnou událost v tom jednom okamžiku) až po další stereotypy, jako že ti dva spolu stráví bezva pobyt na venkově, aby se do sebe mohli ještě víc zamilovat, ale pak se to zas podělá. Na druhou stranu, líbilo se mi zasazení postav do právního prostředí, protože to tu moc často nebývá. (Škoda, že z toho autorka nevytěžil víc, protože podle všeho se v tom díky své civilní profesi vážně vyzná.) Pominu-li pro mne atypické jméno hlavní hrdinky, Kinga pro mne byla o něco více uvěřitelná než Lukasz, který, i když se honosí přezdívkou Chladnej, by měl - pro bezpečnost vlastního duševního zdraví, ale halvně svého okolí - navštěvovat nějaké Kurzy sebeovládání. (S ironickým chechotem jsem si vzpomněla na film s Adamem Sandlerem.) Hlavní hrdina byl sice magor, ale slovní přestřelky i to erotično mne bavily; se zápletkou už to však bylo horší. Autorka rozjela bombastický soudní případ, ale vše kolem Šediváka je vlastně jen v náznaku (a já už vím, že to není rozvedeno ani v dalších dílech) a tedy na fantazii čtenáře, čímž si to ve finále neskutečně zjednodušila. Tak trochu jsem doufala, že alespoň vynašečem informací by mohl být někdo z Lukaszova nejužšího okolí a kdyby to opravdu byl Barti nebo jeden z policistů, tak by mě autorka příjemně překvapila. Ukázalo se ovšem, že to byl šéf, který - aby to bylo už totální klišé - si musel po konfrontaci se svým prokurátorem prostřelit hlavu... Uznávám, o Polsku nevím vlastně vůbec nic, ale coby osobě, která byla v jeden čas obklopena snad všemi složkami trestního řízení z řad rodinných příslušníků a přátel, se mi nechce věřit, že by sousední stát byl až tak prolezlý korupcí, mafií a organizovaným zločinem. Kdyby to Świst neprezentovala s vážnou tváří, tak to beru jako absolutní fikci a tedy ptákovinu a shodím to ze stolu. Takhle jsem se pořád zamýšlela nad tím, jestli to mám brát seriózně anebo ne. (Je tu třeba někdo, kdo nevěděl, proč Bolo ukradl talár??) Přesto jsem dala dost vysoké hodnocení, protože svůj účel oddechové četby to splnilo. Současně doteď nejsem schopná říct čím, ale něčím mě ta kniha zaháčkovala a nakonec jsem si ji ve slevové akci i koupila. (Hanba mi!) Mimochodem, nevím, zda se mám cítit uražená, když hlavní hrdina na začátku hodnotí Kingu v baru, aby seznal, že je starší než jeho obvyklá cílová skupina. Sama brzy začnu poslední rok s trojkou na začátku, ale jako stará ohořelá větev se ještě necítím. V autorčiných knihách vystupuje hodně postav s ročníkem narození v 80. létech, a tak jsem si uvědomila, jak ten čas nemilosrdně letí :-). (Třeba obávaný padouch Bolo je jen o tři roky mladší než já...) Z vedlejších postav mě bavil Wyrwa, i když i ten byl popisován jako docela psychouš, ale po dočtení jsem čekala, že se bude pokračovalo v zaběhnutém vzorci, a tak hrdinou další knihy musí být Lukaszův bratr. Jestli jsem se trefila nebo ne, to nebudu prozrazovat :-). Vysoká hodnocení si podle mého kniha až tolik nezaslouží. V rámci žánru patří k těm lepším, zejména i díky té krimi zápletce, která vše ozvláštňuje. Autorka sází na oblíbené střídání pohledů z Jejího a Jeho pohledu, které ale uchopila velice nešťastně těmi kratičkými kapitolkami. Jiskření a erotika jsou napsané dobře, slovní souboje pobaví, odkazy na polské reálie jsou za mne také plus. Nakonec člověk Lukaszovi odpustí i tu nenormální prchlivost. Jen člověk nesmí čekat o moc víc, než kolik mu nabízí průměrná Červená knihovna, rozhodně ne sondu do života právníků v Polsku nebo thriller s tématem organizovaného zločinu.... celý text

Náš svět 1989, Eva Veberová

Pořídila jsem dětem nové vydání v modifikaci pro Albi tužku. Zatím jsme ještě neotestovali interaktivní funkce, ale letmým nahlédnutím jsem naprosto šokována tím, že byla změněna jména aktérů. Z Honzíka je Šimon, z Katky Míša, z Olinky Matylda, z maminky Jarmily je Monika a z tatínka Jana je Jiří. Bendovi se změnili na Rumlovi - zřejmě nikoli náhodou, protože osoba, která je autorkou textů pro ozvučení knihy se jmenuje Monika Rumlová a autorkou ilustrací je paní jménem Michaela... Za mne naprosto zbytečná změna, která je pro znalce původního vydání spíše na škodu :-(.... celý text

Vývojová psychologie. Dětství a dospívání 2012, Marie Vágnerová

Jonathan Strange & pan Norrell 2007, Susanna Clarke

Díky @DennisMoore jsem se rozhodla znovu přečíst, neb - ač byli gentlemani Norrell a Strange první knihou, která mne přiměla napsat první výraznější komentář zde na DK, a pak jsem tu již zůstala - jsem si toho mnoho nepamatovala. Začala jsem číst na podzim a tentokrát, protože jsem už znala pointu, jsem si příběh vychutnávala mnohem víc a chtěla se s ním těšit co nejdéle. Po znovushlédnutí seriálu jsem knihu odkládala, abych si ji šetřila, prokládala jinými tituly, abych ji nakonec dočítala na Silvestra, protože jsem ji chtěla mít přečtenou ještě v roce 2021. Ve své knihovně se snažím šetřit místo, ale Jonathana Strange a pana Norrella jsem si nakonec z antikvariátu pořídila. (Tehdy ještě nebylo v prodeji vydání se seriálovou obálkou a knihy s bílým a černým přebalem byl zoufale vyprodané.) Jak se mi při prvním čtení kniha četla značně těžkopádně, tentokrát jsem věděla, že není kam spěchat a že budu odměněna. Mnohem víc jsem si vychutnávala i výborný překlad Viktora Janiše, s některými slovními obraty a formulacemi jsem se vyloženě mazlila, a pokud si @Witt někdy tento komentář přečte, chci, aby věděl, že s ním ráda někdy zajdu na kávu :-). I díky jazyku, kterým je kniha psaná, a je otázkou do pranice, nakolik je to dílem Susanny Clarke a nakolik Janišovým, se mi ta kniha četla tak nádherně. I po letech však stále přetrvává můj první dojem, že konec byl na můj vkus dost useknutý a chtěla bych vědět, zda se dva mágové ještě někdy vrátí, zejména kvůli Arabelle Strangové. Seriál byl vůči ní mnohem drsnější, kniha oproti tomu tak jasně uzavřená není, a já pořád nevím, zda je to dobře nebo není. A i to se mi na Clarkové líbí. (U seriálu kladně hodnotím vizuál, u knihy naopak to, že tolik netlačí na pilu a není v mnoha momentech tak jasně hotová. Kupříkladu vztah paní Poleové s jejím manželem, její věznění apod., to v knize není.) @DennisMoore: Teď ještě sehnat Piranesiho, stále jsem se k němu nedostala!... celý text

Psanec 2020, Diana Gabaldon

!!! POZOR, SPOILER !!! Mno... grafický román jako takový mne nelákal, ostatně i Cizince trvalo nějakou dobu, než se mi vryla pod kůži natolik, abych chtěla sérii vlastnit. Když se ale komiks ocitl ve slevě, přihodila jsem ho do košíku ke čtenářskému diáři DK a pod stromečkem tak měla o dárek navíc. Více méně souhlasím se vším, co je napsáno níže. Měla jsem trochu problém nejen s barvou tartanů, ale i s vizuální podobou postav, protože seriál jsem viděla jako první. Zejména u svého oblíbence Dougala MacKenzieho jsem měla velký problém, v knize mi dost splýval s komiksovým Jaimem, vypadal velice mladistvě a Graham McTavish je prostě Graham. Claire byla prsatá až nehorázně, v několika momentech mi to až vadilo. Některé dialogy či myšlenky postav byly spíše úsměvné a kresba jako taková mne také zcela nenadchla, ale uznávám, že o komiksových malířích toho mnoho nevím, kresbu / malbu posuzuji jen pocitově a top pro mne zůstává Thorgal. To, co je u seriálu obrovským plus, a totiž samotné Skotsko a jeho krajina, v komiksu nedostalo tolik prostoru, což je škoda, protože pohled na celostránkovou ilustraci krajiny by mne přiměl hodnocení zvednout. Kniha na přebalu nabádá, aby čtenář vkročil do podmanivého, vášnivého a napjatého světa Psance a vychutnal si magický příběh jako nikdy předtím. Nic z toho však ve mně čtení nevyvolalo - kniha pro mne nebyla ani podmanivá, ani vášnivá či napjatá, natož magická a hlavní hrdinka mi byla pořád stejně protivná jako v 1. sérii seriálu. O ždibec víc jsem se sice dozvěděla o Murtaghovi, ale celá linka se záhadným cizincem a Geillis Duncanovou vyvolala víc otázek, než kolik přinesla odpovědí. (V četbě knih jsem prozatím skončila Ledovým dechem, takže netuším, zda něco není poodhaleno v dalších svazcích.) Jako drobné rozšíření příběhu budiž, ale jako samostatná kniha (natož román, byť grafický) to u mne neobstálo. Jak padlo i v jiných komentářích, nejpřínosnější část knihy spatřuji v autorčině vyprávění o tom, jak komiks vznikal Chápu, že si Diana Gabaldon chtěla splnit sen a psát komiksy, možná ale měla zůstat u Disneyho a kačeřích příběhů, protože v dnešní době, kdy je komiksů na trhu habakůk, a některé z nich představují skutečné skvosty, mi Psanec nepřišel ničím výjimečný. A to mám knižní Cizinku fakt ráda.... celý text

Bláznivý úplněk 2010, Jim Butcher

S omluvou vůči autorovi i kamarádovi, co mi sérii doporučil, konečně doplňuji komentář. Je to u mne s dojmy podobné jako u prvního dílu: Četlo se to dobře, ale nebylo to úplně ono, abych se z toho posadila na zadek. (Který můj fyzioterapeut zavile označuje jako zadeček, což mne nesmírně těší.) Dějové schéma je stejné jako u prvního dílu, mění se v podstatě jen nadpřirozeno, které nám Butcher tentokrát připravuje. Harry opět narazí na problém, opět tajnůstkaří, protože má obavy, aby se vším nebyl spojován, opět udělá několik bot, opět se rozhádá s Murphyovou, která ho opět zatkne, opět je zmlácen, aby se najednou vzepjal a všem to natřel, záporák na konci opět umře... Uznávám, že pojetí vlkodlaků bylo zajímavé, a kniha tentokrát byla víc zamotaná a díky tomu i delší. Jako oddechovku to má asi cenu číst s rozestupem mezi díly, a pokud si čtenář zapamatuje červenou nitku v podobě Harryho nejasného původu (zde naznačeno něco víc o jeho matce a o smrti rodičů) a jeho schopností, tak prodleva neuškodí, ale spíše prospěje. Iritovalo mne i to, že Harry se opět na jedné straně prezentuje jako nesmírně mocný čaroděj, aby současně dostal nehorázně na frak, ale - na rozdíl od jiných - se po nasazení vlčího pásu stal nepřemožitelným, přestože už měl duši na jazyku. Ač jsem v prvotním záchvatu euforie zapůjčila v knihovně všechny díly, po přečtení dvojky jsem sérii vrátila, byť mě tatínek, jemuž jsem dala k přečtení, lákal a vábil, že v každém díle je představeno něco nového. Nene, mně ta šablonovitost a rozháranost hlavního hrdiny hrozně vadily, takže jsem ho zatím odložila k ledu. Série je často kvůli žánru přirovnávána k Železnému druidovi od Hearneho. Mno... Dresden je pro mě uvěřitelnější (Attikus byl na můj vkus příliš ztřeštěný a Hearne až moc zabíjel civilisty), ale nevím, prostě to není ono... Pro tohohle čaroděje zatím nepociťuji nějakou zvláštní slabost a asi jsem deviant, ale mnohem víc mne zatím bere John Marcone. Možná je to tím, že toho jsem neviděla ječet strachy, plakat bolestí nebo omdlévat vyčerpáním jako Dresdena, který tím u mne ztrácí na mužnosti.... celý text

Výzva 2021, Elle Kennedy

!!! POZOR SPOILERY !!! Zjistila jsem, že knihy od Elle Kennedy musím číst s časovým rozestupem, protože pak vůči ní nejsem tak příkrá. Čtvrtý díl ze série Briar U, ve kterém se ale občas mihnou i postavy např. z Off-Campus, je vším, s čím jsem se u této autorky už setkala. Děj je sice trochu jako přes kopírák, ale Elle mě vždycky pobaví slovními přestřelkami mezi hrdiny i vzájemným jiskřením, takže jsem ochotná jí to odpustit. Sexuální scény pro mne už poněkud ztratily náboj, zejména díky neustálým úvahám, co by hlavní hrdinka (která je mimochodem panna), chtěla hrdinovi olíznout (nejčastěji břicho). Autorka se do každé knihy pokouší nenásilně vtlačit nějaké závažné téma: zde nejen pochybování o vlastním těle, ale i kyberšikanu. (To bylo docela drsné.) Conor nepřekvapil, ovšem Taylor mi tentokrát - ze všech dívčích hrdinek - nějak extra k srdci nepřirostla. S ohledem na to, že znám předchozí knihy, mne příliš nepřekvapilo, s kým randila paní Marschová, ale i tak jsem se bavila. Oproti tomu zázračnému obratu u mrchy Abigail se mi zas až tak věřit nechtělo, ale budiž, tyhle knihy jsou vlastně limonáda a musí končit dobře. Jen to tradiční schéma, že když už se ti dva milují, musí to nějak podělat a rozejít se, aby se děsně trápili a zase dali dohromady, mě zde vyloženě obtěžovalo. Za mne zatím nejslabší díl, i když úroveň si EK drží více méně pořád stejnou.... celý text

Bouřková fronta 2008, Jim Butcher

!!! POZOR SPOILERY !!! Jmenuji se Harrya Blackstone Copperfield Dresden. Kouzlete si s tím na své vlastní riziko. A když se věci podivně zvrátí a to, co se kodrcá nocí, se zatřepotá ve světle, když už vám nikdo jiný nedokáže pomoct, zavolejte mi. Jsem v seznamu. CITÁT: Že jsem paranoidní? Snad. Ale jenom proto, že jste paranoidní, neznamená, že se vám nějaký démon nechystá ukousnout hlavu. Knihu mi věnoval kamarád, který o celé sérii svého času básnil, na což jsem ovšem úspěšně zapomněla, a tak mne dárkem lehce zaskočil. Nicméně když jsem se konečně odhodlala ke čtení, objednala jsem rovnou v knihovně další díly, co kdybych byla taky unesena. Musím přiznat, že se mi moc líbilo, že Harry je takový ten chlápek ze staré školy, co je galantní, vyznává tradiční chlapské hodnoty, co se vídají ve filmech pro pamětníky, ale kromě toho, že čtenáře sem tam proškolí, jak magie vlastně funguje, hodí taky občas nějakou hlášku po vzoru Bruce Willise. Přidejme prostředí gangsterského Chicaga, magii a nadpřirozeno, lehce vlezlou, ale atraktivní novinářku, skvělou policajtku a téměř kamarádku, překážky v podobě zaslepeného vyšetřovatele bílé rady a navrch nebývale mocného a neznámého černokněžníka... mohlo by se zdát, že je na skvělou sérii zaděláno. CITÁT: Říká se, že čarodějové jsou lstiví. Ale věřte mi, my nejsme nic, ale vůbec nic, proti ženským. Bohužel... U čtení jsem se sice pobavila, ale zas tak moc mne to nenadchlo. Souhlasím s výtkami v komentářích níže, zejména nad rozháraností hlavní postavy, která na jednu stranu tvrdí, jak velikou má moc, ale pak se nechá mlátit jako žito a dělá neskutečné boty. A když už mele z posledního, najednou se zmátoří a předvede, že "když nemůžeš, tak přidáš"... CITÁT: V hlavě mi tepalo a ruce se mi třásly, ale přesto jsem po žebříku slezl do laboratoře - a začal zjišťovat, jak někomu vyrvat srdce z hrudi na vzdálenost padesáti mil. Kdo říkal, že v pátek večer nikdy nedělám nic zábavného? Seriál jsem neviděla, ale s "The Dresden Files" jsme se asi minuli. Číst ho v mladším věku, zřejmě bych na Harryho další dobrodružství byla nažhavená víc, takhle mne to sice neurazilo, ale ani příliš neoslnilo. Ze sportu zkusím další díl a uvidíme...... celý text

Prašina 2018, Vojtěch Matocha

!!! SPOILERY!!! KLADY - Samotný nápad Prašiny. (Jen z anotace si nejde udělat obrázek o tom, o čem kniha vlastně je. Sice se dozvíme, že autor do Prahy zasadil tajuplnou čtvrť, kde nefunguje elektřina atd., ale atmosféru to zdaleka nevystihuje.) Její charakteristiky skutečně evokují Stínadla, paralel by se dalo najít docela dost. - Ani v nejmenším jsem nepochybovala o tom, jestli v Praze tato městská část existuje, a v během samotného čtení se vůbec nezamýšlela se nad důsledky její existence v reálném světě. (Nebylo by takové místo atraktivním cílem zahraničních turistů? Jak by to tam bylo se samosprávou? Jak to prašinské děti měly s plněním školní docházky? Co jesle, MŠ, sociální služby apod.? Copak prašinská knihovna nebyla v asociaci knihoven, že budova mohla chátrat a knihy plesnivět?) Kdyby autor pojetí městské čtvrti více a lépe uchopil, věřím, že by samotná Prašina se svými křivolakými uličkami, plynovými lampami, temnými zákoutími a zchátralými domy obývanými nepřátelsky se tvářícími postavami, mohla být samostatnou postavou v knize. Ač je její atmosféra vystižena dobře, autor dle mého názoru plně nevyužil potencionálu Prašiny a ta tak slouží především jako kulisy, v němž se příběh odehrává. Uznávám však, že kulisy velice zajímavé. Prašina jako městská čtvrť mě bavila hodně, zcela staromilsky se mi líbila myšlenka, že u nás ještě někde existuje takovéhle záhadné stínadelské místo. Komu z nás není líto, že se do skutečných Stínadel již nepodívá? Kdežto do Prašiny bychom si zajít mohli… - Existence Prašiny ve mně vyvolávala i otázky zcela jiné, zejména poté, co se začala zvětšovat: Poradili bychom si v dlouho trvající nejistotě? Spoléhali bychom na pomoc zvenku a Jednotný integrovaný záchranný systém nebo bychom se o sebe dokázali postarat sami? Kdo z nás má doma jiné než ústřední topení, vlastní zdroje pitné vody, možnosti zpracování odpadu, ale i možnost dlouhodobě uchovávat potraviny podléhající zkáze a možnost jejich tepelné úpravy jinak než na elektrickém sporáku? Škoda, že toto vše Matocha pouze naznačuje (zvuk, který Jindra zaslechl, a který byl zřejmě výstřelem z pistole), ale tak jako na jiných místech dále v knize neřeší. - Zajímavá postava Hanuše Nápravníka. (Paralela s Janem Tleskačem?) - Poměrně věrné vylíčení reality, kdy děti zásadně při souboji s dospělými dostanou na zadek, nejde o žádné superhrdiny. - Větší zapojení dívčího elementu a náznak milostné linky. Myslím, že Prašina dobře splnila účel knihy pro děti a mládež, protože to bylo napínavé, akční, dospívající se může s postavami identifikovat. Sama se pohybuji v sociální bublině, kde se hodně čte, ale z vyprávění jiných, kteří třeba vyučují češtinu na základní škole, vím, že to jinde tak žhavé není. Pokud Prašina naláká dětské čtenáře ke čtení, jedině dobře, domnívám se (možná naivně), že četba kultivuje. Velkou výhodu oproti Foglarovi má Matocha v tom, že je současný, píše současným jazykem, o současných dětech, v knihách se objevují současné motivy. A na rozdíl od dospělého, čtenář dětský nebude tolik nad knihou hloubat, řešit délku vět nebo kulhající dialogy. Pokud navíc někdo začne přemýšlet nad tím, co napadlo i mne, tedy jak bychom obstáli, kdyby najednou nefungovala elektřina, zda bychom si dokázali poradit jen vlastními silami a prostředky, tak je to pro Matochu rozhodně další plus. V dnešní době je otázka (ne)vyčerpatelných zdrojů více než aktuální.... celý text

Velká kniha čůrání 2013, Jakub Plachý

S ohledem na to, že kniha získala Zlatou stuhu a objevila se v katalogu Nejlepší knihy dětem, čekala jsem víc, než co mi nabízely první dojmy, a do čtení se pouštěla poněkud skeptická. Svůj názor jsem ale musela přehodnotit a s ohledem na to, že mne autor několikrát přiměl zasmát se nahlas (což u mě nebývá moc zvykem), mu musím dát palec nahoru. Ale pro objasnění hned v úvodu: Velká kniha čůrání NENÍ encyklopedií, nebo ne seriózní encyklopedií tak, jak toto slovo chápeme. Autor sice na obálce uvádí, že kniha obsahuje mýty, fakta, polopravdy a 164 výpravných ilustrací, celé téma však není pojato seriózně akademicky, ale rádoby vědecky se zapojením autorova humoru. Pokud čtenář přistoupí na to, že nečte „encyklopedii“, ale autorský počin, který kombinuje vědecká fakta se subjektivními zjištěními, ale zejména s množstvím více či méně skrytých fórků, z nichž některé jsou zcela zjevné, nevyjde z četby rozčarován, ale naopak obohacen o mnoho faktů, ale i mystifikací a legrací. Moje největší výtka směruje k mystifikaci potencionálního čtenáře již v anotaci: "Encyklopedie čůrání pro malé i velké. Unikátní, hravá a naučná knížka kapesního formátu představuje čůrání ZE VŠECH STRAN. (...)" Knížka se věnuje pouze močení klučičímu, což autor sice v předmluvě lakonicky uvádí, u dílka, které se prezentuje pod názvem „Velká kniha něčeho“ a samo sebe zve encyklopedií, bych však čekala i zahrnutí tohoto pohledu, ne-li pojednání i o močení jiných živočišných druhů a organismů. Kniha je rozdělena do větších celků: Co je to čůrání, Co jsou to čůránky, Využití čůránek, Historie čůrání, Jak lidé čůrají a Čůrání v extrémních podmínkách. Osobně mne zaujala tabulka uvádějící barvy moči, kdy například červená barva značí nadměrnou konzumaci řepy či otravu olovem, zelená nadměrné požívání chřestu a modrá vysokou hladinu vápníku. U Historie čůrání je diskutabilní, jaké momenty autor zvolil a zda jsou skutečně natolik reprezentativní, aby byly do přehledu zařazeny. Z autorského hlediska je pak asi nejpřínosnější kapitola o tom, jak lidé čůrají, kdy již samotný Určovací klíč čůrání poukazuje na to, že zde jakákoli snaha o serióznost končí (Čůrání proběhlo: indoor / outdoor, vědomě / nevědomě, na něco / na někoho / z něčeho / do něčeho). Závěrečným bonusem je přepis textu písně Čůrej od skupiny Kašpárek v rohlíku, která též (nevyčůraně) Plachého knihu podporuje. Nabízí se samozřejmě otázka, proč knihu číst a zda je vůbec vhodná pro děti. Navzdory tématu, které může vzbudit jisté kontroverze, neobsahuje nic vulgárního, a to ani v textu ani v samotných stylizovaných obrázcích. Přestože jde hlavně o počin humorný, autor předkládá i mnoho zajímavých informací, které čtenář zaručeně nevěděl, a které ho v této oblasti skutečně více vzdělají. V neposlední řadě - soudě dle reakcí syna - je kniha již svým tématem zajímavá, malůvky vtipné a může tedy (nejen malé) čtenáře zaujmout. U mladších bych pouze byla opatrná v nekritickém přejímání některých informací a doporučovala bych přítomnost dospělého, který některé údaje uvede na pravou míru. A co já vím, u čtenářů - dívek může kniha vést k debatě na téma, jak to mají s čůráním holky, a třeba v rámci škol a rodin vznikne mnoho nových autorských počinů ;-). Na závěr musím konstatovat, že samotné čtení knihy působí značně močopudně, takže nedoporučuji číst tam, kde čtenář nemá možnost jít si odběhnout, anebo těm, kteří jsou - podobně jako já - neskutečně učůraní! To, že autor zvolil žlutou barvu obálky, a že ilustrace obsahují pouze žluté prvky a žádnou jinou barvu, jsem odhalila relativně pozdě a souhlasím s tím, že v kontextu předkládaného tématu to na někoho nemusí působit dobře a může si vsugerovat, že si po přečtení má umýt ruce. Osobně to považuji za další autorův žertík :-).... celý text

Transport za věčnost 2017, František Tichý

!!! POZOR SPOILERY !!! Knihu jsem brala jako osobní výzvu, neboť holocaustové literatuře se pro svoji útlocitnost vyhýbám. Zaujala mne vysoká hodnocení, a tak jsem po Transportu sáhla jako po jednom z 5 titulů, které jsme měli za úkol přečíst na předmět Literatura pro děti a mládež. Samotná dějová linie je poměrně prostá, do příběhu vstupujeme v okamžiku, kdy 12letému Jendovi gestapo zatkne tatínka. Spolu s ním pak čtenář reflektuje zejména sílící protižidovská opatření. Věřím, že jen osudy Jendova otce a celé rodiny by vydaly na samostatný román, autor se však vůbec netají tím, že jeho cílem bylo představit osudy dětí z terezínského Domova: "byli nám tak blízcí a tak podobní a my cítili, že jediné, čímž se od nich lišíme, je to, že jsme se narodili do šťastnějších časů." Z celé knihy je znát autorova snaha o co největší autentičnost, dobové reálie jsou předkládány nevtíravě, sem tam se v textu objeví nějaký pojem, který dnešní děti nemusí znát, ale postavy jej v běžné řeči používají, protože tvořil jejich běžnou realitu, a ač je kniha psaná současnou češtinou, Tichému se podařilo vyvolat ve mně dojem, že jsem skutečně ve 40. letech 20. století. (Oproti tomu přiznávám, že ilustrace S. Setinského mne moc nenadchly.) Nosnou myšlenkou knihy je přátelství. Sice přátelství chlapecké, ale silné, pouto udržované navzdory "odlišné rase" nebo represi režimu. Jenda ze svého dětského úhlu pohledu vidí věci poměrně "černobíle", dospělý čtenář už si může klást různé otázky a řešit morální dilemata (zda by se i on sám dál kamarádil s Petrem navzdory všem rizikům nebo by se také raději nechal rodiči zapírat?). Jakmile jsem se ovšem dostala k Jendovu terezínskému pobytu, ztratila jsem motivaci ke čtení, protože od toho okamžiku se pro mne kniha stala fikcí. Chtěl by vůbec někdo dobrovolně vstoupit do ghetta? (Argumentovat se dá tím, že Jenda si na rozdíl od dospělých, z nichž mnozí o kruté realitě, co se s jejich židovskými sousedy a spoluobčany děje, ani nevěděli, neuvědomuje, co všechna nařízení skutečně znamenají, jak se vše bude vyvíjet, a že jen přesun do Terezína znamená, že je něco špatně - natož, co znamenají transporty v dobytčích vagonech „na práci“ do Polska.) V tomto momentě se příběh hodně zpomaluje, autor se zaměřuje na vylíčení místních poměrů, uchyluje se k dokumentárním materiálům. Kniha pak v závěru obsahuje nejen časovou osu, ale též medailonky hlavních postav. Věřím, že pro mnohé čtenáře může být šokující zjištění, že zas takovou fikcí ten příběh nebyl... Transport za věčnost je rozhodně mimořádným titulem, nad kterým jsem přemýšlela mnoho dní po dočtení. V knize však vidím jistý rozpor - jako kdyby se František Tichý nemohl rozhodnout, zda píše beletrii nebo odbornou práci. (Kupř. bych pro větší autentičnost zařadila poznámky pod čarou spíše na konec knihy, aby výňatky z dopisů J. J. Kratochvíla působily jako skutečné vzkazy od Jendova otce.) Autor lavíruje mezi zobrazením historické reality a fikcí, příběhem, který je prostě vyprávěn, a snahou o vzdělání čtenáře. Možná, že kdyby na knize pracoval déle, dokázal by se více rozhodnout o tom, zda prezentuje příběh přátelství na pozadí války, anebo je jeho cílem vyprávět perzekuci Židů v tehdejším protektorátu se zaměřením na příběhy terezínských dětí, a to včetně reportáže z fungování ghetta. Tím ovšem v nejmenším nechci znevažovat přínos knihy a její dopad na čtenáře! Osobně jsem silně vnímala i závěr knihy, kdy - ač jsem věděla, jak Petr skončí - stále doufala, že se útěk a jeho záchrana přece jen podaří... I když závěrečné pasáže byly poměrně snové, oceňuji autorovo zjemnění popisovaného, které tak na dětského čtenáře nemusí působit tak depresivně a definitivně jako na dospělého, který je s dějinami 2. světové války obeznámen hlouběji. Forma i obsah vyprávění, která autor zvolil, zpřístupňují přijatelnou formou problematiku holocaustu dětem a dospívajícím. Většina z nás se dokáže vcítit do úzkosti, kdyby nám zatkli jednoho z rodičů, do pocitů bezpráví a nespravedlnosti páchaných na kamarádovi (což je nejvíce patrné v pasáži, kdy si Matouš s Jendou našijí na kabát Davidovu hvězdu), ale i do bezmoci, kterou hrdina po celou dobu prožívá. Z pohledu dneška, kdy jsme nezažili hlad, bídu ani obavy o vlastní existenci, se morálka některých jedinců za doby protektorátu hodnotí velmi snadno. Je ovšem otázkou, nakolik bychom mravně obstáli my, kdybychom byli na jejich místě, visela nad námi hrozba zatčení, výslechu, popravy, a to nejen nás, ale třeba i našich nejbližších… Pro čtenáře, který „chce vědět víc“, anebo pro didaktickou práci s příběhem v hodinách literatury či dějepisu jsou určitě plusem nejen medailony reálně existujících osob (Petr Ginz a další židovské děti, Josef Jan Kratochvíl), ale i časová přímka příběhu uvedená v závěru knihy, která uvádí na pravou míru některé momenty, které autor pro svoji knihu upravil či stylizoval, a která pokračuje až do současnosti a zahrnuje tak nejen události kolem vzniku knihy, ale v samotném svém závěru zapojuje i čtenáře do příběhu: "Dočítáte knihu Transport za věčnost. Její příběh pokračuje i skrze váš životní příběh."... celý text

Tajemství jeskyně pokladů 2015, Petr Hugo Šlik

Ač jsem věrná Foglarovkám, po současné literatuře pro děti a mládež v knihovně nesahám. Knížku jsem si vybrala z katalogu Nejlepší knihy dětem kvůli předmětu Literatura pro děti a mládež, přičemž mne zaujal název, anotace i autorovo jméno :-). Při čtení jsem si hned vzpomněla na Modrou jeskyni, Klárov a sportovní motiv mi zase připomínal Manovy Hradby (kniha Sen na dosah). Prašinu jsem nečetla a nemohu srovnávat, při čtení mi tak vyskakoval zejména Foglar. Nepřipadá mi ale, že by kniha byla pouze plagiátem, mnoho motivů je současných a může vést k zamyšlení (neznalost vlastní čtvrti a její minulosti, ale zejména vysedávání dětí u monitorů či lhostejnost sousedů). První kapitolu jsem četla nahlas synovi, ač mi přišlo, že jazyk je lehce archaický, mně to nevadilo a ani on si nestěžoval. Souhlasím s komentáři níže, že dospělý čtenář si zápletku domyslí velice brzy, včetně odhalení totožnosti dávného Tondova kamaráda. Konec příhodně napsaný tak, že příběh se nikam neposune a Klárov stále zůstává okrajovou čtvrtí. (Pro mne poněkud frustrující a nepochopitelné, nepozdává se mi, že by se Tonda svého objevu tak snadno vzdal, stejně jako svého přítele.) Z pohledu dospělého kniha obsahuje hodně motivů, které by si zasloužily rozvést (kupříkladu rozvod rodičů zmíněný v komentářích pode mnou), jiné vyznívají do ztracena (Vojtův životní styl, sportování, příprava na závody) a něco je trochu nesmyslné (Jindra se nechá zmlátit, křupne mu v rameni, ale spraví to kostivalová mast, stejně jako Vojta později hopsá na asi zlomené noze, ba dokonce na ní stihne prchnout z jeskyně). Ale už jen to, že nad tím vším vůbec přemýšlím, je pro mne plus :-). Dospělý asi bude hodnotit níže, ale věřím, že u dětského čtenáře kniha obstojí a může z ní vyjít i morálně obohacen. Při zapůjčení jsem netušila, že jde o první díl série, takže nakonec hodnocení trochu zvedám s očekáváním, že v dalších dílech budou některé prvky více rozvedeny (kupříkladu motiv Terezy jako dívčího elementu, u Foglara či jiné "chlapecké literatury" něco naprosto neznámého).... celý text

Klárka a 11 babiček 2015, Olga Černá

Četla jsem do předmětu Literatura pro děti a mládež, kde jsme měli vybírat z knih oceněných / nominovaných Zlatou stuhou, Magnesií literou nebo uvedených v katalogu Nejlepší knihy dětem. Po zapůjčení v knihovně mne překvapil vcelku malý formát, ale po přečtení musím říct, že knížka je i tak nabitá písmenky, dějem a informacemi. Forma dopisů mi přišla jako zajímavý nápad a byla jsem zvědavá, jak bude fungovat. Při čtení mne to vůbec nerušilo, ale po přečtení jsem musela konstatovat, že už jsem asi moc dospělý čtenář, proto nemohu jinak než za 3,5 *. Z hlediska práce s knihou titul i přes útlý rozsah nabízí hodně motivů, jazyk, kterým je knížka psaná je čistý a pěkný, forma zajímavá. Zajímalo by mne, jak by na knihu reagovala věková kategorie, jíž je určena, ale mně celou dobu vrtalo hlavou, proč se o Klárku nezajímá OSPOD, proč ve škole nikdo neřeší, že najednou šla s prospěchem dolů, že vlastně nikoho nezajímá, že její jediný zákonný zástupce se o ni dlouhodobě nemůže starat, Klárka nemá žádné svoje oblečení, svoje věci, nežije v bytě, kde žili s dědečkem, starají se o ni v podstatě úplně cizí lidé. Z tohoto úhlu pohledu se starala jedině tělocvikářka Šilhavá, která ovšem byla líčena jako postava negativní až nepřející a zlá. Ani vyučující klavíru Terezka dost dlouho neřešila stav své žačky, byť jako jediná nějak naplňovala její potřeby (hra na klavír, později i bydlení a strava a péče). Postavy babiček na mne působily trochu schematicky, každá byla jiná, jedna holdovala zdravému životnímu stylu, další kladla důraz na péči o vzhled, její kamarádka na správné hodnoty ve společnosti a jiné zase na návrat k přírodě. Přišlo mi ale, že žádnou z nich nezajímala Klárka jako taková či Tomáš, že se o ni dlouhodobě nemůže starat, co s holčičkou bude... Bydlení na hřbitově mi přišlo až strašidelné, byť bylo líčeno bezelstně až poeticky, pozdější přechod do jiné školy proběhl až příliš snadno, a to, že Tomáš rok neplatil nájem a v bytě nikdo nebydlel, vlastně také nikdo neřešil (až na zlou bytnou, která byt pronajala někomu jinému). Soudě dle známek nalepených na pohlednicích usuzuji, že příběh je zasazen do současnosti, ale nejsem si jistá, zda by se skutečně mohl odehrát.... celý text

Kde zpívají raci 2020, Delia Owens

!!! POZOR SPOILERY !!! CITÁT: Otec mu mnohokrát říkal, že správný muž se pozná tak, že pláče beze studu, čte poezii srdcem, v duši mu zní opera a udělá všechno, co může, aby ochránil ženu, Tak jako u jiných titulů, na tuhle knížku jsem narazila díky pročítání komentářů spřátelených uživatelů na Databázi knih a pochvalné ódy mne zaujaly. Dočetla jsem již před nějakou dobou, ale k sepsání komentáře jsem se dostala až nyní. I když mám už trochu odstup, přesto: Doporučuji!!! Četlo se to opravdu moc pěkně, a i když je příběh tak trochu pohádkový, a skeptik ve mně souhlasil s kritickými hlasy, že negramotná holka z bažiny by takový život prožít nemohla, je to zároveň psané velice uvěřitelně. Příběh samotný i prostředí mají svoji poetiku a čtenářům, kteří jsou naladěni na tuto notu, ukazují hloubku a pravdivost. Ačkoli jsem v Severní Karolíně nikdy nebyla, pár míst, kde ještě raci zpívají, jsem navštívila, takže jsem si do knihy mohla projektovat jistou nostalgii, sentiment a romantiku, které jsou cítit i z knih E. T. Setona, a které člověk zažije v osamělých melancholických mokřinách Jizerských hor. Hlavní hrdinky mi bylo často líto a obdivovala jsem její nezdolnost a přirozenou touhu po životě, které jí umožnily přežít. Sdílela jsem její údiv a radost nad divokými zvířaty, ať šlo o racky nebo mořské mlže. Její osamělost mne dojímala, stejně jako soucitnost a lidskost vedlejších postav, které ji - na rozdíl od většiny - přijaly mezi sebe. CITÁT: „Co tím myslíš, kde zpívají raci? Máma to taky říkávala.“ Kya si vzpomněla, jak ji máma vždy povzbuzovala, aby prozkoumala bažinu: „Jdi, co nejdál to půjde. Až támhle do dálky, kde zpívají raci.“ „To znamená jenom daleko v divočině, kde se divoká havěť ještě pořád chová jako divoká. (…)“ V úvodu nastíněná detektivní linka gradovala teprve postupně a umožňovala mi vytvářet si různé domněnky. Bohužel, v Chasovi jsem se nespletla, i když jsem čekala, jestli mne autorka třeba překvapí a všechno bude jinak. Jak vyšetřování postupovalo a zápletka s vraždou (?) gradovala, byla jsem opravdu zvědavá na rozuzlení a pořád zvažovala, kdo mohl vraždit (červená čepice přece patřila Tateovi!). Během soudního procesu jsem byla na vážkách a opravdu nemohla říct, jaký konec čekám - zda Kya bude odsouzena nebo ne. Samozřejmě, že jsem jí držela palce, ale přesto jsem byla nejistá. Její obhájce i mne tou závěrečnou řečí dostal do kolen, takže jsem cítila stud porotců i lidí v sále. Za šťastné rozuzlení i znovuobnovení lásky mezi Kyou a Tatem jsem byla nesmírně ráda, i její skon byl pokojný a přijala jsem jej s klidem a smířením, tak jako Kyu přijala její bažina. Jenže pak přišla kapitola s básněmi od Amandy Hamiltonové a ta můj výsledný dojem z knihy pokazila. Kdyby mne autorka do poslední chvíle nechala na pochybách, kdo Chase zavraždil, a já nepochybovala, že o vraždu šlo, odnesla bych si z příběhu mnohem silnější zážitek. Ačkoli jsem chápala motiv i jeho osvětlení, jako čtenář bych se bez toho obešla. Dávám sice pět hvězdiček, ale kvůli té závěrečné kapitole je to jen za 4,5. Škoda... v průběhu čtení jsem se od příběhu nemohla odtrhnout, viděla v něm různé motivy z jiných knih, byl pro mne uvěřitelný, jímavý, pravdivý, děj na mne působil a dojímal mne. Nejraději bych byla naběhla do knihkupectví a pořídila si knihu k sobě domů, jak moc mne zasáhla. Když jsem viděla fotku autorky a dočetla se, že jde o prvotinu, musela jsem ji ocenit o to víc, jaké knihy dnes leckdo vydává. Bylo patrné, že psaní předcházela důkladná příprava, promýšlení detailů, znalost toho, o čem autorka píše, láska k divoké přírodě, ... vše jako celek ladilo a bylo v harmonii. Jenže to závěrečné osvětlení vraždy mi to celé zkazilo a zanechalo ve mně jistou trpkost.... celý text

Červená, bílá a královsky modrá 2020, Casey McQuiston

Do téhle knihy se zamilovala spřátelená uživatelka DK, a protože z ní často citovala a nejednou ji zmiňovala, dala jsem si na ni rezervaci v knihovně. Když později, krátce po našem korespondenčním sporu, uvedla, že mně se to líbit nebude a ať to nečtu, zvedlo mě to (v kontextu dříve napsaného) ze židle. Když mi tedy přišlo avízo, že kniha je k vyzvednutí, přistupovala jsem k ní lehce rozpolcená. Očekávání byla dosti vysoká, přibarvená lehkou trpností. Předem jsem se trochu bála tématu, protože přece jen gay romance nejsou můj běžný šálek kávy, a tak jsem si říkala, jestli jsem natolik trapně konzervativní a homofobní, že to nevydýchám. Překvapivě, tato linka se mi v příběhu moc líbila a prokázalo se, že pokud jde o dobře napsaný milostný příběh, jsem liberál. Mám v oblibě zápletky typu "nesnášejí se - milují se", a pokud je to okořeněno o žhavou a nenávistnou konverzaci, a proloženo vtipnými situacemi a slovním humorem, tím lépe. Přiznám se bez mučení, že jsem se mnohokrát culila, nejednou smála nahlas a párkrát byla i lehce vzrušená. A samozřejmě, scéna s krocany je bezchybná! Proč tedy čtyři hvězdy? Vadilo mi vykreslení britské královské rodiny a královny obzvlášť. Přišlo mi poněkud černobílé a schematické. Autorka je Američanka, hlavní hrdina Američan, trochu jsem z příběhu cítila "americké pojetí" (nejen) monarchie, což mi, coby osobě z kontinentu, která má blíž k Anglii než k USA, moc nešlo pod nosánek. Místy také trochu haproval překlad (Návrat Jediů), zaznamenala jsem jistou schematičnost (demokraté x republikáni) a z hlediska vztahových konstelací mi vadilo, že za "mámu" zde byl pouze princ. Jinak mě ale kniha kromě ocenění romantické linky (já těm dvěma taky držela palce!) přiměla k zamyšlení nejen nad tématy LGBT, ale i nad fungováním politiky (včetně zákulisí amerického volebního systému), nad tím, nakolik jsou celebrity připraveny o něco tak prostého a samozřejmého jako je soukromí. Očekávání jsem měla poměrně vysoká a potěšeně musím konstatovat většina z nich byla naplněna. Ba dokonce zvažuji, že knihu zařadím do své kapacitně již přeplněné knihovny. Po přečtení se nabízí říct: "Trhni si! Líbilo se mi to! Nic o mně nevíš!" Ale nebudu malicherná. Ba naopak jsem ješitně ráda, že sama sebe znám lépe, a dotyčné tímto veřejně děkuji za tip na dobrou knihu.... celý text