tatjana1737 přečtené 648

Upír Lestat 2013, Anne Rice (p)

Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni: Když jsem kdysi viděla Interview s upírem, propadla jsem osobnímu kouzlu Lestata v podání Toma Cruise. Po letech jsem dostala chuť se na snímek podívat znovu, znovu přečetla knihu a přečetla i Prince Lestata, který mne překvapivě zaujal hodně. Doteď mám v paměti první roky na vysoké škole, kdy jsem hledala jakoukoli knihu od Anne Rice, litovala, že u nás nevyšlo víc dílů Upířích kronik a marně sháněla na VHS film Královna prokletých. Domýšlela jsem si to, co bylo v knize jen naznačeno, a představovala si celý svět, který autorka vytvořila. (A který se v mých představách zcela lišil od toho, do kterého jsem se nyní s Princem Lestatem vrátila.) Královnu prokletých jsem konečně skoukla až po nějakých 20 letech a překvapivě mi výměna Cruise za Townsenda vůbec nepobouřila. Díky filmu a Princi Lestatovi jsem se orientovala v postavách světa Upířích kronik a měla svá očekávání a domněnky, jaké byly jejich osudy a pohnutky v minulosti. A samozřejmě jsem se před četbou nejvíc těšila na samotného Lestata, kterého mi poslední kniha autorky ukázala v jiném světle, než jak jsem ho znala. V Interview je Lestat představován očima Luise, který je k němu dost nemilosrdný. V knize, i když také umí být rozkošně cynický a neodolatelně zlý, Lestat na mnoha místech postrádá Cruisovo charisma. Roky jsem měla vytvořený obrázek, který Upír Lestat naprosto zboural. Ovšem i když je knižní Lestat zcela jiný než ten filmový, který mi ukradl srdce, byla jsem šťastná za to, že kniha má tolik stránek a já s ním mohu trávit tolik času a sledovat nejen jeho osudy, ale i jeho hnutí mysli, chvíle radosti, trápení i pochyby.... celý text

Upír s tváří anděla 1998, Anne Rice (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! CITÁT: Tohle je jediné slunce, které ještě někdy uvidíš. Ale tisíciletí nocí budeš mít na to, abys viděl světlo, jak je nikdy žádný smrtelník neuvidí, abys je ukradl vzdáleným hvězdám, jako bys byl Prométheus; nekonečné osvícení, jehož prostřednictvím porozumíš všemu. Svého času byla tato kniha jediným dalším česky vyšlým dílem série Upíří kroniky, tipuji že kvůli tomu, že Armanda v adaptaci hrál u nás vcelku populární Antonio Banderas. (Toho jsem mimochodem po celou dobu viděla ve své hlavě, přestože jsem neustále vrhala zrak na obálku s Botticceliho Merkurem, k němuž byl hrdina nejednou přirovnáván.) V ústecké knihovně byla kniha nesehnatelná, koupit se nedala, a když jsem slyšela Kassovu „recenzi“ na Festivalu fantazie v Chotěboři, nijak jsem se do čtení ani nehrnula. Mám teď po letech období nostalgického návratu k Interview a po přečtení Prince Lestata jsem se nakonec rozhodla přečíst i Armandův příběh. Problém je v tom, že ač mám některá slepá místa zaplněna, Upíra Lestata jsem ještě nečetla a díly, které Upírovi s tváří anděla předchází (zejména Memnoch the Devil) u nás v českém překladu stále nevyšly. Při čtení jsem proto postrádala souvislosti a stejně jako v Interview s upírem jsem místy tápala v Armandových duševních pochodech. Jeho vyprávění o Mistrovi v první části knihy pro mne bylo skutečným utrpením, opravdu mne nebavilo číst o tom, co ti dva spolu v ložnici prováděli, kdo všechno Amadeovi sál bradavky, potíral ho olejem a v jakých pozicích si to dával v benátských nevěstincích s ženami, mladíky či soukromě s hrabětem z Harlechu. (Velký díl viny kladu překladu; slovo „orgán“ je pro mne něco naprosto ohavného.) Kladla jsem si otázku, kde se vzalo to vysoké hodnocení a obliba knihy? (Uvědomme si, v jaké době to Anne Rice napsala.) Coby čtenářce, která má pro upíry slabost, mi jedinou naději daly erotické scény s Biankou, neb jsem z nich pochopila, že i upíři si mohou užít se smrtelníkem. Těšila jsem se, až se z hrdiny stane upír a až se dostane do Paříže, že se vše zlomí, ale zejména pobyt u Satanových dětí byl velice rychle odbytý a čtenář byl odkázán na předchozí díly. Nakonec jsem ale ohodnotila čtyřmi hvězdami, protože se mi neskutečně líbilo to, co možná jiné čtenáře svého času odradilo a některé možná odrazuje i nyní. Amadeův / Armandův konflikt mezi dvěma modely náboženského uvažování, který byl v knize ukázán hlavně na výtvarném umění. Na jedné straně nezemsky krásné strnulé byzantské ikony, na straně druhé barvy, dynamika a pohyb západních malířů, oslavujících téhož Boha. Když Amadeo konečně našel vnitřní mír, byl vyrván z místa, kde našel lásku a krásu a byl vržen do naprostého protipólu, do víry v zatracení, ďábla a do pochyb o vlastním smyslu. V knize to bylo velice nenápadné a mrzí mě, že to autorka nevypíchla víc, ale tak jako v Benátkách Armanda formovali Marius a Bianka, později se jeho novým Mistrem stal Santino a jeho novou paní Allesandra. Lestatův význam pro celé universum Upířích kronik je i v této knize jen naťuknut, avšak byl to právě on, kdo rozmetal filozofii upírů jako zatracenců a vyvedl je z podzemí, kdo i Armandovi ukázal jiný výklad a jinou cestu. CITÁT: „Jestliže Kristus je Bůh, (…) jestliže Kristus je Bůh, pak je to krásný zázrak, tohle křesťanské mystérium… (…) Že Bůh sám přišel na zemi a oděl se do lidského těla, aby nás lépe poznal a pochopil. Ach, který bůh, stvořený kdy v představách člověka podle jeho fantazie, byl kdy lepším než ten, který se stal tělem? Ano, řekl bych ti, ano, tvůj Kristus, jejich Kristus, dokonce i Kristus těch mnichů z Kyjeva, to je Bůh! Jen měj provždy na mysli ty lži, které se vyprávějí jeho jménem, a činy, které se konají. Neboť Savonarola vzýval jeho jméno, když chválil cizácké nepřátele, útočící na Florencii, a ti, kdo upálili Savonarolu jako falešného proroka, i oni, když zapalovali otýpky pod jeho houpajícím se tělem, i oni vzývali Krista Pána.“ Říkám si, že Anne Rice, než znovu našla cestu k víře, musela sama žít ve velikém konfliktu, což odráží většina jejích literárních hrdinů, kteří jsou navíc konfrontováni se svojí nesmrtelností. Ne nadarmo se říká, že Bram Stoker sice dal literatuře upíry, Riceová je však obdařila duší. V tomto ohledu mě velice mrzí, že jsem nečetla další knihy série, abych si udělala celkový obrázek. Ale nahlížím-li na celou věc z tohoto úhlu pohledu, naprosto chápu Armandův šok při pohledu na Veraikon, šok malíře ikon, nestvořených lidskýma rukama, a jeho naprosté paralyzování tím, že jej Kristus odmítl. Smíření nastává až v kapitolách věnovaných Sybelle a Benovi a i já, i když chápu jeho důvody, Mariovy zazlívám, že těmto dvěma dal „Temný dar“, aniž by je nechal prožít alespoň ještě několik let normálního života. Nejsem si jistá, jestli před někým, kdo nezná svět Anne Rice a styl jejího psaní, Upír s tváří anděla obstojí, ale pokud někdo o Upířích kronikách ví alespoň málo, četba ho může zaujmout ne jen proto, že se dozví „Banderasův příběh“. Pro mnohé ostatní upíry je Armand nesnesitelný a upřímně ho nenávidí, tahle kniha mi ho trochu pomohla pochopit. Jako vítaný bonus vnímám, že jsem si zopakovala znalosti z dějin křesťanství a výtvarného umění, v průběhu jsem si googlila jednotlivé zmíněné obrazy a malíře. Ještě mi jen zbývá pustit si Appassionatu.... celý text

Princ Lestat 2015, Anne Rice (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Bála jsem se nízkých hodnocení, a proto jsem se do knihy pustila dřív, než do Upíra Lestata, kterého jsem si rozhodla šetřit na konec svého návratu do světa Upířích kronik. Svého času jsem zbožňovala film Interview s upírem, četla jen knižní předlohu a litovala, že nebyly vydány i další díly, samozřejmě hlavně ty, ve kterých hrál hlavní roli Lestat de Lioncourt. Z Královny prokletých (2002) jsem viděla jen kradmé útržky, které mne nijak neuchvátily, Lestata, který v mé hlavě měl stále tvář Toma Cruise, jsem si jako rockovou hvězdu nedokázala představit a kladla si otázku, co ho na tuto dráhu mohlo přivést. Přestože mi díky absenci česky vyšlých dílů chyběly jakékoli souvislosti a návaznost, Princ Lestat mne překvapivě zaujal a moc mě bavilo knihu číst. Abych byla přece jen víc v obraze, četbu jsem si proložila právě Královnou prokletých, abych s překvapením zjistila, že nahrazení Cruise Stuartem Townsendem mi vůbec nevadí a že ten film vůbec není o tom, o čem jsem si celé ty roky myslela. ( I když zobrazení upírů a celá Akasha na mne působili spíše úsměvně, stejně jako výběr některých herců a odchylky od knižní předlohy.) I když v češtině vyšly z celých rozsáhlých Upířích kronik jen 4 díly, a to ještě na přeskáčku, čtení Prince Lestata to příliš nevadí, protože v první části se Anne Rice zabývá mnoha více i méně známými upíry a vypráví ve stručnosti příběh každého z nich, včetně úvodního shrnutí, jak to bylo s počátkem upírů a Krve. Obecně nejsem příznivcem vysvětlování, jak upíři vznikli, Nekroskop mne kvůli tomu odpuzuje ještě nyní, a tuhle rasu krevesajů si chci uchovat jako něco nadzemského a obestřeného tajemstvím. Zde mi to překvapivě moc nevadilo a celá dějová linka, včetně zasazení do našeho reálného světa, mne zaujala a chytila. Oproti Interview zde není tolik vhledu do nitra hrdinů, žádné "nadbytečné" pasáže prožitků a zbytečných opisů; kniha na mne působila mnohem vyzráleji než to, co jsem od autorky zatím četla, ale uznávám, že pro jiného čtenáře může být hodně hutná, plná nezajímavých osudů a popisná, což značně zpomaluje tempo vyprávění. Ač ubylo hororových prvků, rukopis Anne Rice je zde znát, a zejména propracovanost celého jejího universa a propletenost osudů jednotlivých hrdinů. To se mi možná líbilo nejvíc, protože ač byly odkryty a prezentovány figury, které se v Interview či Královně prokletých jen mihnou, stále zůstalo mnoho prostoru pro vlastní fantazii a přemýšlení, jak tihle dlouhověcí žili a co vše při své cestě měnícím se světem viděli. Přiznávám se, že jsem dlouho netušila, který dlouholetý upír to procitl ze spánku a promlouvá k Lestatovi a ostatním - vše jsem si uvědomila až postupně spolu s hrdiny. Konec byl díky tomu od jistého momentu předvídatelný, ale jinak to vlastně skončit nemohlo :-). Poté, co jsem přečetla i Upíra s tváří anděla a nastudovala si něco o autorce, řekla bych, že Princ Lestat odráží i její vlastní vývoj a hnutí mysli. Sepsání dalších dílů Upířích kronik se dlouho bránila, od Blood Canticle uplynulo nějakých 11 let, než byla kniha vydána. Asi i díky tomu zde vše končí velice optimisticky a sluníčkově (pro některé krvesaje doslova), upírům se konečně dostává nějakého rozhřešení a naděje. Chybí obligátní konflikt mezi Bohem a ďáblem, spásou duše a jejím zatracením, jak se postavit k tomu, že pro své přežití musím páchat zlo. Upíři dospěli, jsou vyrovnaní, smíření s tím, co jsou, dalo by se říci, že jsou na to i hrdí, a řeší tentokrát jiné otázky, a to svoji kolektivní identitu v 21. století. Pro Louise de Pointe de Lac ještě v 70. letech století dvacátého něco nebývalého... Jediné, co mi přišlo nepochopitelné a vůči čemu bych já osobně byla ostražitá, byla důvěra všech zúčastněných ve Farída a jeho tajemného průvodce Setha. Všichni s radostí vítali ideu na upíří vědce, předávali jim svůj genetický materiál a i Lestat se s nadšením zúčastnil experimentu, který byl sám o sobě na hraně. Možná to ale jen moc vnímám jako člověk, bombardovaný GDPR a dalšími záležitostmi, a nenahlížím na věc jako staletí starý upír, který vítá jakoukoli společnost a spřízněnost s dalšími svého druhu :-). V knize velice oceňuji závěrečné dodatky - přehled vydaných knih ze světa Upířích kronik, ale hlavně přehled postav, který jsem objevila až po dočtení (což mě zpětně mrzelo, neboť bych místy tolik netápala). Nakonec mi nevadila ani obálka, která odkazuje na egyptský původ upírů, s průřezem na siluetu města, ve kterém se uskutečnilo velké závěrečné finále. A ano, po dočtení lituji, že nevyšly další díly série i u nás a divím se tomu.... celý text

Nápoj lásky 2022, Ivana Nováková

!!! POZOR SPOILERY !!! Ivana Nováková umí psát lehce a vtipně - za sebe bych vyzvedla hlavně různé slovní obraty a přirovnání. Autorčin humor vyniká hlavně při slovních přestřelkách mezi hrdiny a protože jsem ji tak trochu poznala (úmyslně nedodávám, že ji tak trochu znám, protože bych si mohla šeredně naběhnout), při některých replikách jsem slyšela její dikci, a tak mi přišly ještě vtipnější a nejednou mne rozesmály. Při čtení knih si často kladu otázku, co mi toto konkrétní dílko mělo dát do života, čím mne mělo obohatit, proč bych jej měla číst / proč jsem jej četla a co si z něj odnesu. Tyhle otázky jsem si kladla i nyní, ale ve finále mi odpověď byla naprosto šumák, protože jsem se bavila, odreagovala se a příběh plynul tak dobře, že jsem otáčela stránky jednu za druhou a zajímalo mne, co bude dál. Knize bych vytkla možná jen krátký rozsah, protože jsem měla přečteno za dva dny. Kdybych měla kritizovat, zpětně mě mrzí jen to, že ač je Ema čarodějka, svých schopností vlastně vůbec nevyužila (v ději je ale vysvětleno proč) a tenhle potenciál zůstal ležet ladem. Tahle dějová linka si vyloženě říká o pokračování?? Ze všech postav mi nejméně seděl Jindřich, jeho vnitřní motivaci jsem vůbec nechápala (i rozporuplnost jednání, kdy nejprve hrdince něco přikáže, aby jí to následně vytknul), to byl prostě jen zloun, který měl škodit. Ema mi (nejen v konfliktu s ním) místy přišla hodně pasivní. Pokud bude nějaké pokračování, dala bych klidně víc prostoru vedlejším figurám, které samy o sobě byly docela zajímavé a tajemné, takže podráždily čtenářovu fantazii. Jinak ale vše zapadalo moc hezky, okouzlilo mne pojetí (arch)andělů a jejich fungování v našem světě (zejména co se fyzična se smrtelníky týče :), líbily se mi úvahy o náboženství - u některých Mikových glos jsem se vyloženě bavila - a moc se mi i líbilo zasazení démona na post vedoucího katedry (kolik takových démonů v našem vysokém školství a na vlivných postech působí?). Suma sumárum: byla to perfektní, chytrá a vtipná oddechovka a jsem zvědavá, s čím Ivana přijde příště. Nápoj lásky bych postavila hned vedle Zpackaného kouzla, tenhle žánr autorce sedí, škoda, že se její dílka díky e-formátu nedostanou k širší čtenářské základně.... celý text

Pohádky pro veliké děti 1993, Martin Fahrner

Jedním slovem nádhera. Hodlám sehnat a pořídit si domů a jsem zvědavá, co na ně budou říkat moje malé děti.

Hodina čarodějnic II. 1998, Anne Rice (p)

Hodina čarodějnic III. 1994, Anne Rice (p)

Hodina čarodějnic I. 1995, Anne Rice (p)

Interview s upírem 1996, Anne Rice (p)

Bývaly časy, kdy jsem byla filmem naprosto opojená a po nocích nechávala otevřené okno, aby mne Lestat mohl navštívit. Na VŠ jsem objevila knihu a s chutí se na ní vrhla, litujíc, že kromě Upíra s tváří anděla už v češtině z Upířích kronik nic nevyšlo. Od autorky jsem přečetla celou Hodinu čarodějnic, k Armandovu příběhu jsem se však nikdy nedostala. Výtisk knihy nebyl ani v liberecké ani v ústecké knihovně dostupný, a pak: nikdy nezapomenu na Kassovo hodnocení titulu na Festivalu Fantazie v Chotěboři, které mne spolehlivě odradilo :-). Každopádně Interview s upírem pro mne bylo srdcovou záležitostí, marně pátrám v paměti, zda jsem se (s výjimkou Plesu upírů) setkala s touto tématikou dříve než u Anne Riceové. Když jsem pak po letech zjistila, že zde na DK někdo knihu nabízí v bazaru, ihned jsem objednala a roky mi ležela v knihovně. (Jak se mi hnusila obálka původního vydání, tak ta nová to příliš nevylepšila...) Před nějakou dobou, sama nevím proč, jsem dostala silnou chuť si knihu přečíst znovu a znovu si pustit film, několik dní jsem vše odkládala, touha se stupňovala a já se konečně pustila do čtení, až mne svrběly konečky prstů. Film jsem skutečně milovala a Lestata v Cruisově podání miluji stále (je to vlastně jediná filmová role, kde ho zbožňuji), zjistila jsem ale, že mi to nyní vlastně připadá... já nevím... o ničem? (Ale pořád se mi to líbí, navzdory tomu, že Lestatův cynismus je vlastně docela děsivý, Claudie coby nesmrtelné dítě hrůzná a to, co musela prožívat, nesnesitelné. Film z knihy krystalizuje to hlavní, Louisovo utrpení a neustálé hledání odpovědi na otázku, kým je a jaký má jeho život smysl. Ovšem závěr filmu je podstatně efektnější než v knize.) Čtení pro mne bylo utrpením, připadala jsem si, jako kdybych se brodila blátem a nedokázala pořádně zvednou ztěžklé nohy. I když se mi mnohokrát vybavilo filmové "Louisi, Louisi, pořád naříkáš, Louisi?", snažila jsem se Louisovi porozumět, opravdu snažila, ale oba jsme mluvili jiným jazykem. Vztahy mezi upíry na mne působily divně, tísnivě a neporozuměla jsem jim. (Lestatova potřeba někoho "vlastnit", vztah mezi Claudií a Luisem, vztah Luise k Armandovi a neustále opakování, že se milují.) Transylvánský pobyt mne zmátl, neporozuměla jsem jeho smyslu v ději. Teprve závěrečné pasáže knihy, po požáru v Paříži, ke mně začaly promlouvat a já se konečně mohla s Luisem ztotožnit a splynout. Kniha přesto ponechává mnoho otázek a nevyslovených odpovědí, takže jsem vděčná za to, že vyšly další díly a že si je nyní, po mnoha letech, kdy jsem po tom jen marně toužila, mohu v češtině přečíst. Jen to okno už asi na noc budu nechávat zavřené.... celý text

Noc, kdy se zrodilo šampaňské. Historie luxusního životního stylu od Ludvíka XIV. po současnost 2006, Joan DeJean

Bláznův kabát 2015, Martin Fahrner

"Bláznův kabát" mne už tolik nechytil jako předchozí Fahrnerovy knihy, i když mi v mnohém připomínal třeba Mornštajnovou - třeba právě "časosběrným" líčením osudů postav. Opět zde ale bylo mnoho krásných myšlenek, pro mne to ale už nemělo ten náboj, možná častým střídáním postav.... celý text

Steiner aneb Co jsme dělali 2002, Martin Fahrner

Jako první jsem četla "Pošetilosti doktora vinnetoulogie". Po knize jsem sáhla na základě různých komentářů na DK, ale stejně jsem měla jisté předsudky, hlavně ten Vinnetou v názvu mne trochu strašil. Kniha je útlá, ale úžasná, kdo má podobný světonázor jako spisovatel, ten se nejednou dojme a kniha ho chytí za srdce. Pro mne navíc přidaná hodnota v tom, že se děj odehrává v Ústí nad Labem, které miluji. "Steiner aneb Co jsme dělali" je svým vyzněním podobný jako první kniha, ale je obsáhlejší, víc vzpomínkový, víc autobiografický, ale taky nádherný. Za mne setkání s autorem sice neznámým, ale zato takovým, který mi snad psal z duše.... celý text

Hudba ticha 2015, Patrick Rothfuss

Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni: Po nahlédnutí do Rothfussova světa, odmítala jsem se ho vzdát a hledala jakoukoli příležitost k návratu. Vypůjčila jsem si v knihovně útlounkou Hudbu ticha a pustila se do čtení. Předtím jsem ovšem udělala to, co se nemá, a totiž, že jsem si z nedočkavosti přečetla komentáře všech, kteří knihu četli přede mnou. Protože je to už pár měsíců, co jsem knížku četla, dojmy vybledly. Přesto si ale vybavuji, že se mi líbila poetika příběhu, i když mne současně obtěžovalo neustálé opakování toho, co vše si Auri myje a kolikrát. Mám pochopení pro lidi, kteří mají vztah k věcem, i já sama mám své oblíbené personifikované předměty, rozmlouvám s nimi a jsou mému srdci drahé, takže má pro mne nesmírný význam, když se rozhodnu je někomu věnovat. Když se ovšem konečně "začalo něco dít", kniha skončila a zanechala ve mně silný pocit frustrace. Těšila jsem se, až On přijde a setkají se, doufala jsem, že Rothfuss poodkryje víc z minulosti vypravěčky, vysvětlí věci, které čtenáře podráždily již ve Jméně větru. Nic z toho se ovšem nekonalo a já si nejsem jistá, jestli to jen nezvládl nebo to byl autorův záměr a hra se čtenářem.... celý text

Strach moudrého muže 2012, Patrick Rothfuss

Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni: O existenci Patricka Rothfusse a Jméně větru jsem neměla tušení, dokud jsem na něj nenarazila v jedné diskusi. Ze zvědavosti jsem si první díl vypůjčila v knihovně a příběh i autorem vytvořený svět mne zaujaly. Skočila jsem proto ihned na díl druhý a po přečtení se musela hořce smát nad komentářem: "Začal jsem číst Rothfusse, abych si zkrátil čekání, než Martin dopíše Píseň ledu a ohně." Četla jsem většinu komentářů i hodnocení autora a tak nějak souhlasím s tím, že to nedopíše a že to v reálu asi moc sympatický člověk nebude. Nicméně toto vše mi nebránilo v tom, abych si četbu Strachu moudrého muže neužívala. V květnu 2022 jsem do čtenářské skupiny napsala následující: "Mnohokrát jsem na knihu narazila, dala si ji do kolonky "Chci si přečíst", ale skutečně se k tomu rozhoupala až relativně nedávno. Kniha je slušný "špalek" a určitě mi uškodilo, že jsem četla na etapy, po drobných kouscích, nemohla se do příběhu cele ponořit. Po přečtení jsem byla nadšená, s odstupem mé nadšení trochu opadává. V komentářích na DK to mnozí vystihli lépe než já: anotace slibuje epický příběh s úžasným hrdinou, ale v prvním díle na nějakých 600 stranách se nám dostane relativně krátkého výseku jeho života a z toho, co anotace slibuje, tam není téměř nic. Zápletku tvoří hrdinova pomsta, ale ani ta nedojde se závěrem knihy k nějakému naplnění, takže v tomto ohledu jsem poněkud frustrovaná. Nicméně již čtu druhý díl a líbí se mi autorův promyšlený svět, takže i když vlastně na mnoha kapitolách popisuje rozmezí třeba 1 měsíce v životě hrdiny, stejně mě to nutí číst dál." Zpětně si už nepamatuji všechny dojmy, ale souhlasím s tím, že se v knize na tom velikém množství stránek nic moc neděje :-). Kvothe v současnosti je mi sympatičtější než jeho mladé, přechytralé a veleúspěšné Já, ale ani zde jsem se nedozvěděla, co se mu stalo. (I proto sdílím Bastovy obavy a tíseň.) K vypátrání čandrínů jsme se o moc nepřiblížili, stejně jako se nevyřešil vztah Kvotheho a jeho osudové dívky. (Já si jen moc přeju, aby její současný mecenáš byl i vůdcem čandrínů.) Kvothe spáchá malér, je přinucen cestovat, má plnit úkoly ve službách maera Alverona (až asi ve 3/4 knihy mi došlo, že "maer" je označení titulu, nikoli jméno postavy), ale odběhne si, aby si užil s vílou, a pak znovu, aby se naučil "znakový jazyk" a vůbec se nedrží linie příběhu, jak by čtenář čekal. Osobně si myslím, že to Rothfuss jednoduše neukočíroval, ale současně se přiznávám, že i když hrdina neustále dělal něco jiného, než co by měl a co se od něj čekalo, všechny tyhle odbočky jsem přijala s nadšením a hltala stránku za stránkou, takže mi vlastně tak nějak začalo být fuk, že se v knize nic nedořešilo, ba naopak když přivolal Jméno větru, tetelila jsem se blahem :-). Přestože i mně mladý Kvothe začal docela lézt na nervy, nebránilo mi to v tom užívat si příběh a hlavně komplexnost světa, který Rothfuss vytvořil. Navzdory všem výtkám a nedostatkům jsem si oba díly pořídila do knihovny. Stejně jako u Martina budu optimisticky doufat, že se někdy dočkáme pokračování či zakončení příběhu, že to autor všechno promyšlené má a že si z toho sednu za zadek. Mojí nejoblíbenější postavou je jednoznačně mistr Elodin. (Když s údivem zvolal, že je Kvothe celý zašáhlený, poslušně a s nadšením jsem se zasmála.) "Jak dlouho asi bude trvat, než si uděláš prsten ze vzduchu?" Zvedl jsem holou levou ruku s roztaženými prsty. "Kdo říká, že už ho nenosím?" Elodin se otřásl smíchem, ale když jsem nezměnil výraz, přestal se smát. Svraštil obočí, upřel na mě zkoumavý pohled, střelil očima po mé ruce, pak zpátky k mé tváři. "Žertuješ?" zeptal se. "To je dobrá otázka." Klidně jsem mu pohled oplatil. "Žertuju?"... celý text

Jméno větru 2012, Patrick Rothfuss

Na tento titul jsem na DK narážela v různých diskusích či komentářích u jiných autorů a děl už nějakou dobu, ale podnětem k zapůjčení bylo, když Jméno větru někdo zmínil u Hearneho Sedmi kenningů, ze kterých jsem byla nadšená. Knihu jsem nejprve dala k přečtení otci, protože jsem toho měla ažaž, a teprve hrozba vrácení mne přiměla ji otevřít. V neprospěch dlouho hrál nedostatek času, u mne něco nebývalého, a pomalý rozjezd, nutnost knihu často odkládat po drobných kouscích, aniž bych měla možnost se pořádně ponořit. Ač jsem tušila, že jde o první díl z většího celku, souhlasím s tím, že když už autor avizuje Kroniku královraha a o královraždě se nedozvíme vlastně nic, je to trochu zklamáním :-). Já vím, já vím, zastánci Rothfusse namítnou, že je to teprve Den první, ale přesto - hodně toho bylo naznačeno, namlsala jsem se a... skutek (prozatím) utek. Prostorově rozložité knihy mi nevadí, ba naopak, pokud je příběh dobrý, tak čím tlustší, tím lepší, ale tady byly pasáže, které bych i já proškrtala, zejména u dění na univerzitě mi to přišlo až moc zevrubné až zdlouhavé. (To jen na úvod vysvětlení, proč ta jedna hvězda dolů, odteď budu pět jenom chválu.) Nesouhlasím s tím, že autor je podobný Sedmi kenningům (to je úplně o něčem jiném), ani bych ho primárně neřadila do YA žánru, byť by to věk hlavního hrdiny mohl naznačovat. Pokud bych už viděla nějakou paralelu, tak mi vztah mezi Kvothem a Ambrosem připomínal Geda a Jaspise v Čaroději Zeměmoří - nesmírně talentovaný trhan narazí na arogantního floutka s modrou krví a stanou se z nich zarytí nepřátelé. Uznávám, že jsem sice načetla hodně fantasy, ale rozhodně ne všechno, co u nás - poté, co se na knižním trhu s žánrem roztrhl pytel - bylo vydáno a co by si čtení zasloužilo. Proto jsem ke Jménu větru přistupovala více méně bez očekávání a odnesla si velice dobrý zážitek. Ve finále ani ta zdlouhavost mi nevadila, byť neuzavřenost věcí, jež byly naťuknuty ano. (Něco mi říká, že ani druhý díl, jenž mám právě rozečtený, neukojí moji zvědavost ve všech směrech.) Souhlasím s tím, že Kvothe působí jako zázračné dítě, přizvukuji i výtkám vůči jeho motivaci (důvod k pomstě má silný, ale díky podrobnému vyprávění se tento motiv v celém příběhu trochu ztrácí) a kupříkladu taková Denna mi k srdci moc nepřirostla. Will a Simon zatím tvoří jen neurčitý kompars a většina mistrů je také trochu do počtu. Naprosto jsem ale podlehla kouzlu mistra Elodina, se kterým bych chtěla strávit minimálně týden dovolené, i když bych sebe sama na konci proklínala za tak pošetilý nápad :-). Kvothe činí různá nerozvážná rozhodnutí, která mu získávají nepřátele (a já se tomu ani nedivím), přesto ho vnímám jako hlavního hrdinu, držím mu palce a v kontrastu s dějem v přítomnosti přemýšlím, co vše přišlo, co se stalo a proč má nyní nasazenou masku Koteho. Líbil se mi autorův svět promyšlený do všech detailů, od národností, přes geografii, zvyklosti, jazyk, měnu či vlastní kalendář. Užívala jsem si slovní obraty a přirovnání, některé jsem ještě po chvíli s chutí převalovala na jazyku. Můj tatínek sice knihu zdrženlivě shrnul slovy: "Dalo se to číst." ale současně se ihned sháněl po druhém dílu. Po dočtení jsem to měla stejně. Mrzí mne jen, že kromě kratičké novelky o Auri zatím nic jiného nevyšlo a coby pravověrný čtenář Martina, který se seriálu vyhýbá a zacpává si uši, kdykoli o něm někdo mluví, mám strach, aby celé Kroniky Královraha kdy byly vydány... Coby milovník příběhů, zejména takových, které jsem ještě neslyšela, mi Jméno větru navzdory výtkám k srdci přirostlo a mrzí mne, že po dočtení druhého dílu budu muset jeho svět opustit a zdusit v sobě všechny dojmy a pocity, které ve mně četba vyvolává a které na mne zatím ještě mocně působí.... celý text

Spasitel 2021, Andy Weir

!!! POZOR SPOILERY !!! Nečetla jsem úplně všechny komentáře níže, ale už teď mě mrzí, že to nebudu já, kdo jako první bude parafrázovat Rockyho syntax, kdo bude na počest autorovi mávat pařátem směrem k Tau Ceti, sledovat svůj protějšek při spánku nebo kdo se přizná k prosakování obličeje :-). Ke knize jsem se dostala přes doporučení v uzavřené skupince na MK (díky @poah) a tak dlouho jsem čekala, až se v knihovně uvolní, že jsem zapomněla veškeré anotace, o čem má být. Do četby jsem se navíc pouštěla lehce odrazovaná názvem (nevím proč) a po prvních odstavcích si trochu rozpačitě říkala, že si nejsem jistá, jestli je po několikaletém Star trek období sci-fi ještě mým šálkem kávy. Weir mne však velice rychle vtáhnul do děje, takže jsem se pod různými výmluvami nepouštěla do dlouho (ale fakt DLOUHO) odkládaného žehlení, a nakonec knihu dala na jeden zátah. Obdivuji Weirovy hrdiny, kteří si udrží duševní zdraví navzdory tomu, že osud dělá všechno pro to, aby se rozbrečeli a vzdali to, neb jejich výchozí situace je vždy bezvýchodná. Naštěstí jsou ale vybaveni nejen potřebnou dávkou optimismu, ale hlavně znalostmi a schopností pružně reagovat na krizi. Ryland Grace na rozdíl od Marka Watneyho navíc v rámci rozdaných karet dostane solidní eso. Souhlasím s SBH, že hrdinova amnézie a prokládání děje pohledy do minulosti byly dobrým tahem. Děj díky tomu odsýpá a zejména ve druhé polovině se více propojuje. Co se vědeckých poznatků týče, nejsem jediná, kdo se přiznal k tomu, že ho na škole přírodní vědy příliš nebavily (jsem obětí humanitní blbosti), ale při čtení Weirových knih si nejednou řekl: „Proč já při té fyzice nedávala pozor…“ Už při čtení Marťana jsem neustále měla na mysli apel našeho matikáře, který nám vyprávěl o ztroskotaném pilotovi, jenž opravil vysílačku jen díky tomu, že si vzpomněl, že je grafit vodivý a zničil svoji tužku. Při čtení Spasitele jsem se utvrdila v tom, že budu do dětí hustit význam fyziky, chemie a ostatně i biologie. Tak jako jiní, ani já jsem příliš nespolknula to skandální odhalení, jak to bylo s Rylandovou účastí na misi, protože Grace byl napsaný tak, že prostě BYL hrdinou, ať o sobě tvrdil, co chtěl. Polovinu hvězdičky mám chuť ubrat za to, že se Grace nevrátil na Zemi, ale tak, jak autor příběh nastavil, to jinak dopadnout nemohlo. Trochu mne dráždí, že nemám jistotu, jak to se Zemí a jejími obyvateli dopadlo, ale i to je součástí kouzla. Jediné, čemu jsem cynicky nevěřila, byla schopnost lidstva zapomenout na sváry a zmobilizovat společné síly k záchraně lidstva. Ač chci věřit v dobro v nás, bojím se, že v reálu by spíše nastala situace jako ve filmu K zemi hleď! Artemis jsem nečetla, takže za mne si Andy Weir laťku udržel a já musím uznat, že sci-fi stále ještě pořád je mým šálkem kávy. CITÁT: Zase jednou mě zaskočila melancholie. Jak rád bych zasvětil zbytek svých dnů studiu eridianské biologie! Jenže musím nejdřív zachránit lidstvo. Zatracené lidstvo! Zdržuje mě od mých koníčků.... celý text

Pošetilost doktora vinnetouologie 2004, Martin Fahrner

Tuhle knížku jsem objevila díky Databázi knih a pročítání komentářů oblíbených a spřátelených uživatelů (nefernefer). Zaujaly mne citované úryvky v příspěvcích a několikrát jsem se po ní poohlížela, ale marně. Knihu jsem označila jako "Chci si přečíst" a zapomněla bych na ni, kdyby mi ji shodou náhod nepřipomněl jeden člověk. Takže když jsem nyní dělala svůj první nákup na Knihobotu, zkusmo jsem titul zadala do vyhledávání a ejhle, jeden kus se objevil. S tím, že za ty peníze ho po přečtení v nejhorším věnuji do naší knihovny, jsem Pošetilost doktora vinnetoulogie přihodila do košíku. Záhy po doručení jsem se pustila do čtení a nakonec, navzdory rannímu vstávání, musela dočíst ve stejný den. To bylo tak kráásný! Předně: Ústí nad Labem! Díky tomu, že moje srdce v tomhle městě zůstalo, pro mě čtení mělo přidanou hodnotu, neb popisovaná místa znám. Potom: narážka na osoby i mně známé (svého času jsem začínala studovat obor Český jazyk - Dějepis a doma mi pořád leží Staroslověnská čítanka). Ale hlavně: Autorovo vnímání světa a myšlenky, které nenápadně a nenásilně čtenáři předkládá. Zajímavá je náhoda, že mnoho z čteného koresponduje nejen s životní filozofií, ke které jsem dorostla (viz komentář Alma-Nacida o věkové hranici), ale i s myšlenkami právě toho člověka, který mi knihu asocioval. Bože, četlo se to tak pěkně až mě z toho sladkobolně srdce rozbolelo! Nemá cenu tu vypisovat citáty, které mne oslovily, protože jich tu již kupa je napsaných a líp, než bych je zmínila já sama. Autora po přečtení dávám do oblíbených a prohlašuji, že knihy se nezbavím. S odstupem jen trochu váhám... Bylo nutné popisovat reálně existující osoby odlišně jejich předobrazu? (Zoe Hauptová) Ale především... Dle informací na obálce knihy autor studoval DAMU v Praze. Jak toho může tolik vědět o "mém" Ústí?? P.S.: Tím co se nefernefer omlouvám, myslela jsem, že ji v Oblíbených již dávno mám, ale neměla jsem. Napravuji!... celý text

Podraz 2021, Paulina Świst

!!! POZOR SPOILERY !!! Pokud jsem po dočtení Chobotnice tvrdila, že Paulina Świst umí psát, beru to zpátky. Po Chobotnici jsem byla neskutečně natěšená na to, jak to všechno rozmotá a rozplete, co se dozvíme o Michałově minulosti, kdo za tím vším, co se postavám děje, stojí. Namísto toho se mi dostalo několikrát zrecyklovaného všeho z předchozích dílů. Ať šlo o uťápnutého poďobaného Surdzielka, Orlovu pošahanou manželku anebo v závěru nej záporáka první série, který snad - jak epilog naznačuje - konečně dostane pořádný prostor ukázat, proč má tak zlou pověst. Oceňuji snad jen to, že Barti, který v předchozích dílech dostal tak trochu aureolu ne*ukatelného bezpohlavního kamaráda, který je dobrý jen k tomu, aby někomu půjčil letadlo, měl možnost zde předvést, že i on je pořádný nadsamec, který ví, jak v posteli zacházet se ženskou. (Obzvlášť, pokud si u toho někdo potrpí i na facky.) U Poly jsem se vyloženě bavila její vztahovou minulostí a co se krimi zápletky týče, to byla taková békovina, že jsem měla chuť bouchat hlavou o stůl. Pola je navíc prezentovaná jako super skvělá policistka, ale pak se chová jako typická zamilovaná dylyna a její super skvělé policejní schopnosti jsou využity jen k tomu, aby si vzala šaty zapnuté ke krku a dělala ze sebe blbku... (Smutné je, že záporáci jí to baští i s navijákem.) Jsem jen zvědavá, s čím autorka přijde příště a sázím si, kdy mezi mužské hrdiny konečně zařadí Zimnicki starší (Łukaszův bratr, co má bar) nebo nebohý kamarád Zuzanny a Wyrwův parťák Strzelecki. Docela by mne zajímal profil průměrného polského absolventa práv, protože z knih Pauliny Świst jeden získá vcelku mylný obrázek. A vlastně ještě jednu věc musím vyzdvihnout, a to přirovnání Łukasze Zimnického k Marcinu Dorocińskému, protože takhle nějak jsem si Chladnýho celou dobu představovala i já. Mocinky moc si přeju, aby Prokurátora zfilmovali a hrál ho právě Dorociński, pak by to bylo naprosto dokonalé! "(...) Ale vzpomínám si na to, jak mě nějakej typ odlákal od zájezdový skupiny s tím, že mi za rohem ukáže koťátka. A pak jsem stála opřená o důlní stěnu tři sta metrů pod zemí. V temný šachtě. A někdo mi zajížděl rukou pod tričko. (...) Nebyls to náhodou ty?" "Já a ošahávat někomu kozy? Nikdy!" "Aaaa, tak to musel bejt ten závodník Krzysztof Hołowczyc." "Tak to musí bejt solidní úchylák. Pokud vím, tak tam nedošlo jen k osahávání. Jsem si skoro jistej, že pak nastalo i líbání a lízání." "Takže si přeci jen něco pamatuješ." "Ale prosím tebe! Vyprávěl mi to Hołowczyc."... celý text

Chobotnice 2021, Paulina Świst

!!! POZOR? SPOILERY !!! První díl série Kolotoč mne nijak neuchvátil, takže se mi do zbytku trilogie příliš nechtělo. Po přečtení Chobotnice jsem ráda, že jsem se nakonec nechala ukecat, protože touhle knihou mne Paulina přesvědčila, že se autorsky posouvá a zlepšuje a že psát umí. A nebylo to jen postavou Michała, který je mým dalším idolem ;-). I zde kriticky musím souhlasit s recenzí Magdy Melichové: kniha nepřináší nic nového, spíše než o thriller jde opět o popis jiskření mezi ústředními postavami. Ale tentokrát to Świst napsala tak nějak líp - využila již osvědčeného střídání děje v minulosti a přítomnosti, vsadila na zaručený recept erotické přitažlivosti a slovních přestřelek, sáhla po dalším ryze samčím mužském hrdinovi, ze kterého testosteron cáká, ale není to hulvát a - ač neholduje závazkům - ženy má rád a je monogamní, a do děje se zapojily již známé a oblíbené postavy, což stálé čtenáře musí potěšit, i kdyby nechtěli. Zápletka Chobotnice se zprvu tváří, že staví na tom, co známe z prvního dílu Kolotoče, ale autorka k ní záhy přidá o kousek víc a kolotoč se točí mnohem rychleji. I když se postavy opět místy chovají neskutečně pitomě (jde jim po krku neznámý a nebezpečný zabiják, ale oni si dají wellness v hotelu anebo si vyjedou na výlet na haldu), jindy zase tak, že by zasloužily facku (chování Lilky vůči neoblíbenému advokátovi) a čtenář nad nimi nevěřícně kroutí hlavou (okamžik, kdy Kinga kope do omráčené útočnice a nadává jí do p*či), a navzdory tomu, že k thrilleru to má fakt daleko, protože jak je jejím zvykem, Paulina vždy jen krimi zápletku naťukne, a pak se věnuje hlavně dynamice mezi postavami, tentokrát jsem to četla opět s chutí, stejně jako Prokurátora. Určitě za to mohlo i to, že jsem tentokrát přestala zpochybňovat věrohodnost celého příběhu. Řekla jsem si, že když v Norsku může někdo vraždit a oběti aranžovat jako sněhuláky, tak proč by celé Polsko včetně Ústřední vyšetřovací kanceláře nemohlo být prolezlé korupcí, o satanistických jeptiškách nemluvě? Lilianna Płonková mi až tak nevadila, naopak jsem si cenila jejího přístupu ke vztahům a k lásce (i když ten Marcel, ten Marcel...). Nu a protože jsem svého času měla slabost pro Corrado Cattaniho, inspektor Grosicki mne v Chobotnici nemohl nechat chladnou. Druhý díl série mne nadchl (nebála bych se srovnání s původní sérií) a o to víc mě štve, že po týdnech, kdy jsem sondovala, zda KD knihu nenabídnou se slevou, jsem si ji unáhleně koupila za dvě kila na Knihobotu a rázem ji knihkupectví zlevnilo na 99,-. Po dočtení bez meškání hurá na Podraz!... celý text

Stín Černého hvozdu 2009, Míla Linc (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Coby někdejšímu čtenáři Pevnosti mi jméno Míly Lince samozřejmě není neznámé, ale přiznávám, že jsem od něj nic nečetla. (S výjimkou Středověkého světa, po němž jsem coby student historie svého času skočila a od té doby ho mám v knihovně.) Až když jsem četla jeho článek na Fantasymag, kde se obouval do začínajících autorů a kritizoval platformy typu Hithit, jsem si říkala, že si od něj něco přečtu, abych posoudila, nakolik je kompetentní radit druhým a "kecat jim do toho". Pokud je Stín Černého hvozdu jeho prvotinou, tak musím uznat, že jde o prvotinu velice zdařilou. Jistě, něco bych třeba proškrtla, a něco naopak doplnila, ale celkově jsem coby čtenář fantastiky byla spokojená. Pochvala za propracovaný příběh, který se rozjíždí pozvolna, aby se nakonec stal jen jednou linkou v celém dějovém schématu. Líbilo se mi i to, že v knize není jen jeden klasický hlavní hrdina, ale několik postav, kdy vždy některá z nich zrovna hraje prim a přebírá žezlo. Oceňuji i několik zvratů a propojení jednotlivých aktérů. Doufám, že některé zmínky a narážky na události z doby minulé (např. Ran Uchvatitelka) autor ještě v rámci svého universa rozvede (možná již rozvedl?). Vytkla bych poněkud useknutý a uspěchaný konec i skutečnost, že Flora je pořád vnímána jako ideál ženy, ale na zrzavou kuchařinku zapomněl nejen Žibřid, ale podle všeho i sám autor. Zklamaná jsem byla i z osudu Sovičky, který si byl zasloužil víc. Moc mi nesedělo i užití jmen slovansky / staročesky znějících v těsném sousedství se jmény s germánským základem. Linc zde vycházel zřejmě z naší historické reality, ale četlo se mi to ne dobře. Perfektní ale naopak bylo začlenění písní do příběhu. Ač nejsem pijákem piva, pokud by autor měl zájem, klidně ho na jedno pozvu a můžeme hodit řeč. Nejen o jeho článku, ale klidně i o knihovnické praxi a samozřejmě o Černém hvozdu.... celý text