tatjana1737 přečtené 648

Tajný život mazlíčků: První čtení 2016, Dennis R. Shealy

Knížka mne na první pohled úplně neuchvátila, ale po asi 10tém přečtení od včerejška jsem změnila názor. Je tvořena především celostránkovými ilustracemi s minimem textu (proto "první čtení" ;-)), který je jednoduchý a snadno zapamatovatelný. Jména postav vycházejí z filmu (oproti knižnímu přepisu filmového děje Davida Lewmana) a kniha končí příchodem Barona do Maxova života. Osobně bych ocenila delší zpracování příběhu, to je asi jediné, co bych knize vytknula. Chlapečkův nejoblíbenější moment - když Leonardův páneček odchází z bytu a Leonard přepne muziku.... celý text

Poslední výkřik 2016, Alice Clayton

!!! POZOR SPOILERY !!! No já nevím... budu se opakovat, ale pro mne měly všechny další knihy po Nabíječi sestupnou tendenci. Poslední výkřik mi přišel tak trochu výkřikem do tmy. Co se názvu týče, odpovídalo by spíše "poslední hovor" nebo "telefonát", aby to mělo vazbu na zápletku knihy a čtenáře to trochu vyděsilo. Takhle jsem se o Simona ani nebála, protože jsem věděla, že se vše v dobré obrátí. Celá kniha mi přišla trochu nedotažená a nedodělaná. Alarmující už byla samotná útlost hřbetu. Připadá mi, že Claytonové trochu došel dech a že všechen prach si vystřílela u předchozích dílů. Vedlejší linie se daly mnohem líp a víc rozpracovat: Sophiino rodičovství, Mimiina svatba, do děje mohly mnohem více vstoupit postavy z Hřebce a Samce, tzn. Viv a Clark, Chloe a Lucas. Caroline očividně zapomněla na to, že Chloe zná, protože se s ní viděla v baru (a nevěřím, že by se Viv, se kterou se nadále vídaly, zapomněla zmínit, že ona krásná neznámá, s níž byl Clark na večeři, byla jeho sestřenice), ačkoli spíše na to zapomněla sama autorka. Zápletka se Simonovou nehodou byla sice dramatická, ale přečtená za chvilku a se šťastným koncem, ani na vteřinu jsem nepochybovala o tom, že Simon bude v pořádku a že se nakonec vezmou. Takže i v tomhle ohledu jsem si připadala trochu okradená. A svatba jako taková? I tu šlo rozepsat - ve srovnání s Posledním výkřikem třeba Spoutaný od Chaseové líčí svatební den hrdinů velmi pěkně (o to víc, že je psaný z pohledu muže). Celkově jsem spíše zklamaná než nadšená. Knížka byla i nadále psaná svěže, byly v ní vtipné momenty, u kterých jsem se pousmála, ale šlo z ní vytěžit víc. Co se názvu týče, když jsem knihy začala číst a přemýšlela, které mám ještě před sebou, zcela vážně jsem si najednou nebyla jistá, zda jde o výkřik nebo Poslední výstřik. A v tomhle ohledu si špatně titul knihy přečetl i můj manžel, který ihned zpozorněl, o čem to čtu :-).... celý text

Samec 2015, Alice Clayton

!!! POZOR SPOILERY !!! Kdybych nečetla všechny knihy série chronologicky, asi by mne Samec sebral víc. Nabíječ však dal laťku hodně vysoko a zatím se žádný další díl nevyrovnal jeho kvalitám. Navíc název tohoto a předchozího dílu už mi v českém překladu přijde opravdu za vlasy přitažený. Nabíječ byl vtipný, Roštěnka ušla a další názvy? Hřebec? To jako proč? Samec? Kvůli jedné větě, kterou Chloe řekne? Nebo kvůli jeho mackovi?? No nevím... Přestože jde o další nový příběh, toužení a svádění mi nějak chybělo, náboj mezi hrdiny jsem úplně necítila. Asi zrzci nejsou můj kryptonit (i když strýček Řehoř namalovaný Adolfem Bornem, hmmm). Navíc mi příběh přišel slabší, předvídatelný, jak z amerického romantického filmu (kdyby to bylo zfilmované, možná bych se bavila víc). O pitbullech nic nevím, ale moje předsudky hlavní hrdinka nevyžehlila. A scéna na letišti béčková... Navíc se mi nechce věřit, že kdyby spolu hrdinové strávili takovouhle noc, že by on jen tak beze slova odletěl... Taky mi nevím proč vadila další brantracovsko-sestřenická souvislost. Tahle RUSOVLASÁ souvislost mi tedy vůbec nedošla. A Sophia je pro mne nejvíc nesympatická ženská postava série.... celý text

Hřebec 2015, Alice Clayton

Přečteno znovu kvůli Čtenářské výzvě, v odstupu asi tří týdnů, a líbilo se mi to možná víc než při prvním čtení. Jen ta pokérovaná hrdinka mi nějak nesedí... A mimochodem: když užívala antikoncepci, jak mohla mít půl roku po prvním sexu buben? Kdyby autorka alespoň napsala "za nějaký čas" a ne "půl roku na to" :-).... celý text

Roštěnka 2014, Alice Clayton

Budu opakovat předchozí komentáře, ale Roštěnka má velkou chybu, a totiž že jde o druhý díl. Ztrácí proto punc něčeho nového a nečekaného, čtenář už ví, do čeho jde a má svá očekávání, erotické scény už nemají svůj náboj. Asi jsem vadná, ale ve filmech i knihách z Červené knihovny mne nejvíc bere, než se hrdinové dají dohromady, jejich narůstající touha a očekávání. Přestože vždy toužím se k nim ještě vrátit a číst o nich dál, klasický vztah už je trochu nuda, přestože zažívají tuny skvělého sexu. Když jsem si v knihovně půjčovala všech pět knih ze série a četla si jejich anotace, po rozečtení Nabíječe mi bylo líto, že třetí a čtvrtý díl jsou o někom jiném. Po přečtení Roštěnky už mě to vůbec netrápilo. Ne, že bych nějakému páru nepřála sex, kdykoli se na sebe podívají, natož dobrý sex a s mnohonásobnými orgasmy. S nejlepšími kamarádkami si dokonce tu poslední položku již tradičně vzájemně přejeme k svátku, narozeninám i pod stromeček. Ale Caroline se Simonem to dělali tak často, že se to trochu omrzelo. Claytonová píše vtipně a scény samy o sobě nebyly řemeslně napsány špatně, ale prostě už chyběl moment překvapení a něčeho neznámého. A dobře, taky hraje roli i moje osobní závist, ale tu ponechme stranou :-). Děj byl sám o sobě hodně jednoduchý, prokládaný tunami sexu (ano, ano, Simon to na začátku Nabíječe na Caroline křičel přes zeď bytu, ačkoli se mýlil v tom, že pro ni nic nebude) a vedlejšími liniemi příběhů Jillian a Benjamina (jak to sakra bylo s tím Mnichovem a Vídní??!) a Sophie s Neilem (fakt si myslím, že jen jedna pusa, navíc přiznaná, se nepočítá za nevěru). Ale už to prostě nebylo ono... Netvrdím, že si knihu nikdy nepřečtu znovu, jako oddychovka je to pořád zábavné a ne úplně pitomé čtení, ale z hlediska nějaké síly příběhu je jednička lepší. Aktuálně mám rozečtenou trojku a zatím nic moc... Alespoň za mne. Netvrdím, že někoho jiného kniha nechytne ;-). Btw: Nebylo v 1. díle řečeno, že je Clive vykastrovaný? Ke kastrovanému kocourovi mi moc nesedí harém - ačkoli odkaz na Simonovy milenky pobavil. Autorce děkuji za odkaz na píseň Look a Lot Like Christmas (Johnny Mathis), kterou jsem neznala :-).... celý text

Nabíječ 2014, Alice Clayton

Přečteno znovu pro Čtenářskou výzvu 2017 a potvrzuji kladný dojem. Jen Caroline mne štvala trochu víc a ani mi tak nevadilo óčko, jako "drobné kroužky" :-). !!! POZOR SPOILER!!! Aneb Jak k jídlu, tak k dílu! "Ó můj bože, to je slast", kňourala jsem a se zavřenýma očima se oddávala pocitům. "Věděl jsem, že to oceníš, ale netušila jsem, že to budeš takhle prožívat," zašeptal Simon a se zaujetím na mě hleděl. "Nemluv, zkazíš mi to," zasténala jsem a protáhla se. Nadchlo mě všechno, co mi Simon nabídl. "Chceš ještě?" zeptal se, když se zvedal na loktech. "To bych se zítra už nepohnula." "Ale no tak, odvaž se. Zasloužíš si to. Já vím, že to chceš, Caroline," škádlil mě, nakloněný blíž. "Dobře," polevila jsem a otevřela znovu pusu. Zavřela jsem oči, zaslechla Simona štrachat a pak mi to strčil dovnitř. Jak jsem to ucítila, musela jsem vzdychnout. Semkla jsem kolem toho, co mi nabízel, rty. "Ještě jsem neviděl ženskou, která by si toho dokázala vzít tolik," žasl a sledoval, jak zase taju. "No jo, ale taky jsi nikdy nepotkal ženskou, která by zbožňovala masový kuličky tak jako já," rozplývala jsem se nad dalším soustem.... celý text

Pět báječných strýčků 1987, František Nepil

Protože po emotivním zážitku s "Mukukášem" vyhledává chlapeček adrenalin, vytáhla jsem z knihovny Pět báječných strýčků s nádhernými Bornovými ilustracemi čertů. Pod záminkou, že budeme číst o bubákovi, jsem se ponořila do četby knihy o Mince a pěti kamarádech jejího tatínka, kteří jí krátí pobyt na horách vyprávěnkami o tom, jaké hrdinské skutky vykonali. Dítko se kupodivu nechalo opít rohlíkem a delší prohlížení čertovských obrázků mu stačilo, takže neprotestoval proti zcela jiné dějové lince. A já jsem se opět pobavila. Přestože jako dítě jsem sama z téhle knížky byla odvařená mnohem víc (s bratrem jsme si nadávali do apenďourů a vyžadovali od rodičů sekané potrubí), nebránilo mi to si ji po letech (ne poprvé a ani ne naposledy) vychutnat z pohledu dospělého čtenáře. Nepil umí - a když si čtenář odmyslí některé drobnosti, které napovídají, kdy se kniha odehrává (např. účast závodníků z NDR na lyžařských závodech, popř. odkaz na konkrétní osoby ve stejném příběhu), mohlo by klidně jít o příběh nějaké současné holčičky - a Born je prostě frajer (do ilustrace strýčka Řehoře jsem platonicky zamilovaná, takže pokud, pánové, některý z Vás vypadá jako on, pošlete mi prosím své foto, budu se na něj se zalíbením koukat). Mezi mé top momenty patří nejen očerňování ostatních strýčků při každém vyprávění, ale i pták Noh odnášející si rytíře Bruncvíka.... celý text

Sněhulák 2012, Jo Nesbø

!!! POZOR SPOILERY pro ty, co nečetli !!! Mráz nepřichází z Kremlu, ale z Osla... A to jsem tam před pár lety byla s kamarádkou na dovče a vypadalo to tam ták nevinně! Můj první Nesbo - všichni říkali, že je to nejlepší díl, tak jsem si řekla, že jím načnu detektivní žánr. Začala jsem číst před třemi dny a zrovna začal padat sníh... Začalo to pomalu a plíživě. Sice žádné vyžívání se v naturalistických popisech mrtvol, ale i tak na to čtenář musí myslet a je poněkud znepokojen. Obzvláště pokud spí sám v ložnici (protože manžel se chodí vyspat do jiné místnosti), nemůže usnout, venku pochmurně a tiše padá sníh. A babička se dopoledne kasala, že chlapečkovi u nás na terase uplácala huhuláka. A na terasu se jde právě z ložnice... Jediné, co ve mně živilo naději bylo to, že naše dítě je stoprocentně manželské :-). Kdybych neměla knížku půjčenou od kamarádky, strčila bych ji na chvíli jako Joey do mrazáku. Což by vlastně bylo vzhledem k titulu knihy stylové :-). SPOILER: Nebylo to špatné, ale vraha jsem si vytipovala poměrně záhy. Protože - ruku na srdce - byl příliš sladký a dokonalý (přitom neměl chuť na sex, což je samo o sobě podezřelé!), měl dědičnou vadu na kráse (a na začátku knihy je jistá zmínka o sochách) a ochotně dával policii tipy. Když si člověk položí otázku z dopisu, kde se vzal Sněhulák, a podívá se na data některých kapitol, začne uvažovat, kdo že byl chlapec na začátku knížky, proč nebyl jmenován, že onen moment je asi důležitý pro zrod Sněhuláka, a že vrahem tedy bude muž... Do nebe volající bylo samo o sobě to, že když Harry zjistil, že se Idar nemohl zabít sám, netrklo ho, proč mu Mathias dával tip na ochromující lék, který po něm Idar chtěl... Ocenila bych delší protahování napětí, trochu si pohrát s psychologií vraha (že třeba ne každá žena, která má "nemanželské" dítě, nemusí být děvka - viz ta nebohá znásilněná - jak by se třeba popasoval třeba s tímhle zjištěním). A ocenila bych i to, kdyby tím špatným chlapcem byl plísňař a mrtvoly byly v Harryho zdech :-). Ale i tak. Ono napsat fikci o vraždách, které se nestaly, tak, aby si čtenář říkal, že se tohle dít může, není jednoduché. A četlo se to dobře; kdyby mě neustále neotravovalo dítě, že si chce hrát s plastelínkou (aby ji pak vztekle zadupávalo do koberce, že pořád čučím do knihy), měla bych to přečtené dřív. Na Olafa z Ledového království se už nikdy nepodívám stejnýma očima... celý text

Angelika se bouří 1993, Anne Golon (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Když jsem to četla podruhé, říkala jsem si, proč vlastně došlo k obléhání zámku v Plessis královskými vojáky. teď už mi při pozornějším čtení i předchozích dílů docvaklo, že Angelika byla pod dozorem kvůli svému neuposlechnutí panovníka, který - ač zamilován (anebo právě kvůli tomu o dost víc rozezlen) - stále vyžadoval úctu a pokoru svých poddaných. Jenže sám musel vědět, že podmínky, které si nadiktoval, jsou pro hrdou Angeliku nesplnitelné... Až násilné obracení poddaných na víru, stoupající napětí a Molinesovy racionální argumenty zapůsobily, že se rozhodla sklonit pyšnou hlavu - ale už bylo pozdě... Od vypálení Plessis (které patří taky mé nejneoblíbenější scény) děj získává spád. Jediné, co mne rušilo, že když jsem se dívala do sestavené časové osy událostí, tak mi to prostě moc nevycházelo, zejména datace konce povstání by mi seděla o rok později, ale nechce se mi věřit, že by provincie bouřila tři roky. Holt se budu muset kousnout a začít si studovat dějiny náboženských a selských bouří za vlády krále Slunce, abych si zjistila, co vše bylo opřeno o realitu a co o fikci. A to nezmiňuji zpětné anachronické zasazení Nicolasova příchodu do Paříže (v návaznosti na zmínku o hladomorech a nepokojích sedláků) do doby, kdy už dávno bylo po zátahu na saint-germainském jarmarku... Ale člověk má při studiu reálií a díla AG alespoň o čem přemýšlet a jeho hnidopišská pozornost je neustále drážděna ;-). Za moc pěkné pasáže považuji Angeličin pobyt v Nieulském klášteře a rozhovory s opatem Janem, které ji pomohly se částečně duševně uzdravit. Jen ta matematika už šla mimo mne :-). Příchod k hugenotům do La Rochelle (včetně lahůdky v podobě opětovného setkání s dávným známým, který se v knize jen mihnul a mnoho vzpomínek po sobě ani u Angliky, ani u čtenářů, nezanechal) je pak takovým zdánlivým zklidněním před koncem. V těchto (i předchozích) pasážích mne zaujaly praktiky katolické Francie, jak přesvědčit "kacířské" poddané k přestupu na jedinou a pravou víru, včetně odebírání dětí - což mi z dnešního pohledu a v naší současné společnosti přijde naprosto nemyslitelné. Nu a pak konec a dramatické nalodění na Gouldsboro… to už se prostě nedalo nečíst bez přerušení a přestávky. Knižní obálka tentokrát vybrána hezky s ohledem k obsahu (byť filmová scéna, z níž je vyjmuta, je ze zcela jiného období a situace). Tento díl je po předchozím druhým nabitým událostmi, dějem, zvraty a překvapeními, takže věřím, že u kupy čtenářů bude patřit mezi ty preferovanější oproti třeba dílu prvnímu, který mi přese všechno stále moc k srdci nepřirostl. Za mne je "Angelika se bouří" jedním z dějových vrcholů Angeličiných osudů. A ten poslední odstaveček a její probuzení v kajutě... co dodat ;-).... celý text

Nezkrotná Angelika 1993, Anne Golon (p)

Kdo neviděl filmy, bude podstatně víc překvapen dalším dějovým vývojem v následujících dílech. Kdo viděl, už kupu věcí tuší ;-). !!! POZOR SPOILER !!! Tento jediný díl neměla moje maminka v době, kdy jsem se ve třinácti do čtení Angeliky pustila. Proto jsem tehdy vycházela hlavně ze znalosti filmu, který zde je už čistou fikcí, a proto mi v "amerických" dílech unikla jistá podstatná souvislosti mezi Angelikou a jednou z postav, které se v Novém světě zjevily. Knihu jsem poprvé četla před nějakými cca dvěma lety a přišla mi svými zvraty a akcí nacpaným dějem lehce neuvěřitelná. Letos jsem četla podruhé a líbila se mi podstatně víc, a to zejména právě onou dobrodružnou stránkou. Kdyby mým favoritem jednoznačně nebyl Desgrez, vystupující hlavně v "Markýze Andělů 2", volila bych "Nezkrotnou Angeliku" jako svůj neoblíbenější díl. Středomoří jako takové mi mnoho neříká, ale opět se ukázalo, že autorka má úžasný talent pro popisy, protože jsem při čtení cítila nejen horkost slunce, ale i slanou mořskou vodu a její vůni. Pak popis kandijského galimatyáše se vším shonem, špínou, pachy i vůněmi, vyprahlost Alžíru i pouště... Do toho množství barvitých postav a postaviček, včetně excelujícího Osmana Ferradžiho, zajímavého orientálce Mulaje Ismaila a jeho žen či kladného Colina Paturela. Jediné, co bych vytkla, je opětovný fakt, jak jsou VŠICHNI z Angeliky naprosto odvaření. V tomhle ohledu je pro mne coby ženská hrdinka či archetyp naprosto neuchopitelná a irituje mne, protože v mnoha momentech (zejména v dalších knihách) se pro mne chová nepochopitelně či nesympaticky. Ale uznávám, že scéna svádění admirála de Vivonne byla velmi hezky napsaná a tentokrát Angelice přiznávám i dost plusových bodů, neb jen to, že byť byla v harému smyslově i tělesně vydrážděná, nakonec nepodlehla s výmluvou "jsem jen slabá žena", ale s odvoláním na utrpení mužských křesťanských otroků se rozhodla nepoddat se. Díky velkému rozsahu a mnoha zvratům kniha tentokrát obsahuje nejen velkou míru dobrodružství, ale i hlubokých úvah, vtipných momentů, zamyšlení i dojemných scén. Za mne je rozhodně jedním z nejsilnějších momentů poslední rozhovor s Osmanem Ferradžim či rozloučení s Paturelem, který zjišťuje, že v otroctví jsou si všichni rovni, ale při návratu domů nic takového neplatí...... celý text

Angelika a král 2. část 1992, Anne Golon (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Oba díly svazky knihy Angelika a král šly většinou zcela mimo mne pro množství postav, titulů, jmen a událostí, o nichž jsem neměla ani tucha. Díky posledním dvěma letům "angelikologie" jsem se nyní chytala podstatně víc a už jen pozadí Travičské aféry, které je velmi poutavě zobrazeno i ve filmu (jen s tím rozdílem, že filmová Angelika zuřivě služebnou zbičuje otrávenou košilí), jsem si vychutnávala. Kdo zná dějinné reálie, užívá si nejrůznější autorčiny narážky na to, co přijde, co třeba v samotném příběhu Angeliky nezazní, ale co se v historii francouzského dvora skutečně stalo. Nutno podotknout, že filmová adaptace se v případě Angeliky a krále začíná dosti odchylovat od předlohy hlavně pojetím samotné ženské hrdinky (která ve filmu působí víc frivolně a víc jako coura), zatímco v knize to nějakou dobu trvá, než Angelika nakonec padne králi do náruče. Jiskření mezi nimi je popsáno velmi hezky, hrdince jsem při čtení jen vytýkala jistý nedostatek úcty ke královskému majestátu, kdy se k Ludvíkovi sice chovala s respektem, ale především jako k muži, jenž má své rozmary. Tím se ovšem samozřejmě odlišovala od ostatních, které z něj padaly do mdlob anebo se účelově snažily vlézt mu do postele, aby z toho získaly odpovídající výhody. A samozřejmě tímto přístupem víla z Poitou králi literárnímu právě učarovala ;-). Zajímavou postavou se pro mne díky četbě dalších knih z tohoto období stala paní de Montespan. Díky Angelice (a zejména filmům) působí jako trochu přihlouplá potvora a intrikánka, která se zprvu s hrdinkou kamarádí, bez muknutí si od ní nechává platit dluhy, těží z jejich společného kouzla ve společnosti, aby pak paní du Plessis využila jako zástěrku vlastního poměru s králem, a nakonec, když zjistí, že je jedinou ženou, která by ji mohla ohrozit, se jí pokusí zbavit tehdy obvyklými zákulisními prostředky. Přitom Montespanová žádnou hlupačkou nebyla, inspirovala mnoho lidí ve své době, a o jejím osobním kouzlu svědčí i to, jak dlouho se hřála na výsluní panovníkovy přízně. Rmoutí mne, že toto období si už v rozpracované "Integrale" verzi nepřečteme, protože zde by byl vývoj vztahu mezi Angelikou a Ludvíkem asi popsán podstatně hlouběji a některé pasáže by nepůsobily tak skokově až násilně. Viz např. závěrečné setkání v zámečku, kdy Angelika užuž podléhá, aby králi najednou vmetla do tváře jméno muže, který po celou dobu stojí mezi nimi... A při třetím čtení jsem konečně pochopila panovníkovu nevraživost z toho, že Angelika nakonec jeho příkazu neuposlechla a prchla z Paříže hledat dávno zmizelého manžela... Jak v předchozím svazku na mne Ludvík XIV. působil negativně (zejména v souvislosti s Filipem), tentokrát je líčen víc sympaticky a i jeho účast v čarodějnickém procesu, jíž v rámci své osobní rehabilitace panovník vysvětluje Angelice v závěru knihy, vyznívá nakonec více v jeho prospěch. V tomto ohledu na mne působí víc než úsměvně nové filmové zpracování, v němž se Angelika na konci zapřísahá, že se pomstí všem, díky nimž padla na dno, samotným králem počínaje i konče. Mrzí mne, že jsem Versailles osobně nenavštívila, protože jejich popisu a historii výstavby je zde věnovaná velká pozornost, takže s osobními vizuálními vzpomínkami musí být četba hodně luxusní.... celý text

Angelika a král 1. část 1992, Anne Golon (p)

!!! POZOR SPOILER !!! Přečteno potřetí... budu se opakovat, ale pokud má čtenář alespoň povrchní povědomí o jménech a titulech osob, pohybujících se kolem dvora, bude mít z četby mnohem větší prožitek. Při prvním čtení (ve 13 letech), a i při tom druhém (před 2 roky), mne tyhle díly nebavily, protože na mne působily dojmem telefonního seznamu. Tentokrát jsem se orientovala mnohem víc a užívala si nejrůznější narážky, neboť povšechně už vím, jak se osudy historických postav budou vyvíjet dál (králova nová favoritka, Lauzun, Vznešená slečna či markýz de Montespan - o kterém mimochodem Francouzi mají samostatný komiks). Také jsem si tentokrát mnohem víc užila postavu Filipa, který na mne jako charakter vždy působil spíše ploše a nesympaticky. Nakonec musím uznat, že podívám-li se na něj očima svých prvních naivních dívčích lásek, stejně jako na něj hleděla Angelika, musím ho trochu rehabilitovat, protože nakonec se ukázalo, že má mnohem větší hloubku, než by člověk čekal. A jak jsem si dříve říkala, že na smrt šel sám, protože nedokázal volit mezi loajalitou králi a rodící se láskou k manželce, tentokrát si kladu otázku, zda ho Ludvík nepopostrčil, aby měl volné pole působnosti...... celý text

Angelika - Cesta do Versailles 1. 1992, Anne Golon (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Angelika spadla na samé dno a ještě je nucena brodit se bahnem. A protože tonoucí se stébla chytá, smíří se hrdá šlechtična s tím, že se stane milenkou přítele z dětství, nyní vraha, lupiče a jednoho z králů podsvětí. Nicolas je ve filmech líčen poměrně romanticky, v knize jde však o méně zářného hrdinu: krást a loupit začal proto, že byl líný vytvářet hodnoty, lopotit se a čestně pracovat. Zprvu se mu splnil sen o vlastnictví dávné lásky, čtenář (a brzy i sám Rošťák) zjišťuje, že tím, kdo někoho vlastní a někomu panuje, je ovšem sama Angelika. Při čtení druhého svazku Cesty do Versailles si říkám, že naše romantická kráska dost bezskrupulózně a chladně uměla využít muže, kteří se do ní zbláznili. A ti pak neskončili moc dobře... Na jednu stranu mi to přijde velmi pragmatické (a z takových lidí jsem vždy měla spíše hrůzu), na druhou stranu na jejím místě a při ztrátě všech výsad a poct asi nešlo jednat jinak. A markýza jen využila toho, co jí příroda nadělila, aby přežila a umožnila přežít i svým dětem. Pasáže o tom, co se dělo s Florimondem a Castorem, zatímco si Angelika lízala rány a stavěla se na nohy, mne, coby matku malého dítěte, upřímně děsily. Nedělám si iluze, že autoři nám reálie 17. století ještě trošku nalakovali na růžovo a že realita byla podstatně drsnější, nemluvě o tom, že i dnes určitě na mnoha místech taková je... Vždy jsem si lámala hlavu, proč je první díl nazván Markýza andělů, přestože by se toto označení hodilo v ironickém smyslu spíše pro díl druhý. Angelika sice byla v dětství častována touto přezdívkou, když kráčela v zástupu venkovských dětí, Markýzou andělů však byla titulována v podsvětí a pod tímto přízviskem vystupovala jako Rošťákova milenka. Ale uznávám, že Cesta do Versailles je podstatně optimističtější název pro knihu o tom, jak Angelika vše ztratila a vlastní pílí, štěstím a využitím všeho, co se nabídlo, zase získala. Setkání s Desgrezem potěšilo, přestože nyní je jeho postava podstatně temnější než v dobách Peyracova soudního procesu. Na závěr úryvek, který se mi líbil: V témž okamžiku naposledy vydechl Mazarin. Nechal se převézt do Vincennes a předal veškeré jmění králi, který je odmítl; poté kardinál opustil tento svět, který hodnotil velice střízlivě, protože ho poznal z nejrůznějších stránek. Svou největší vášeň, moc, odkázal svému královskému svěřenci. Ministerský předseda obrátil ke králi zežloutlý obličej a šeptem mu předal klíč k absolutní moci: "Žádný ministerský předseda, žádný oblíbenec! Jen vy sám, pane..." (...) Když Ludvík XIV. prolil poslední slzy mladého srdce, přestal se poddávat citu a pustil se do práce. V předpokoji potkal představeného kněžské rady, který se ho otázal, na koho se teď mají obracet s problémy, které obvykle řešil pan kardinál, a král odpověděl: "Na mě, pane arcibiskupe." Žádný ministerský předseda... žádný mocný oblíbenec... Stát jsem já, pánové! Udivení ministři stáli před tímto mladým mužem, jehož sklon k zábavám je naplňoval úplně jinými nadějemi. (...) Dvůr se skepticky usmíval. Král si vypracoval rozvrh, hodinu po hodině, kam si zanesl veškeré své podnikání, i plesy a milenky, ale především práci, intenzívní, soustavnou, svědomitou práci. Potřásali hlavou. To nemůže dlouho trvat, tvrdili. Trvalo to padesát let.... celý text

Angelika, markýza andělů – 1. část 1991, Anne Golon (p)

Splněn další bod čtenářské výzvy - do žebříčku poctivě přidáno až po přečtení i druhého dílu Markýzy andělů. První svazek mne nikdy moc nebavil (možná i díky absenci postavy advokáta Desgreze, který patří k mým oblíbencům) a i při druhém čtení po nějakých 20 letech jsem se místy neorientovala. Nevím, zda je to tím, že vydání prý bylo zkráceno (nedávno vyšlo nové, úplné vydání Angeliky, ale ještě jsem ho neměla v ruce), ale připadá mi, že mnoho odstavců končí v půli a kupa informací je jen v náznacích a nedovysvětlených... Při prvním čtení jsem měla oči navrch hlavy, jaká je to erotika, dnes jsem si říkala, jak jemné to je (po přečtení některých odvážných románů - a ne, nemyslím 50 odstínů! - jsou Golonovi velmi diskrétní autoři v poodhalování postelových tajemství hlavních hrdinů). Kniha mne tentokrát více bavila svoji "historickou" stránkou, která mi přijde poměrně propracovaná. Nezajímala jsem se o to, takže netuším, nakolik jsou autoři věrní reáliím a zda podnikli nějaké rešerše v archivech, minimálně ale novověkou Francii za rodícího se majestátu krále Slunce popsali velmi plasticky. Jen čtenář musí číst hodně pozorně, aby se zorientoval v množství jmen a titulů. Některé dobové postavy jsou jen zmíněny k dokreslení doby a děje, na jiné je nutno brát ohled a zapamatovat si je, neb ještě budou v Angeličiných osudech hrát svoji roli. Ostatně i zmiňovaný advokát Desgrez byl reálnou postavou. Filmové zpracování (mimochodem: opět poměrně nedávno byl natočen remake, dějově více odpovídající knižní předloze, jen věkový rozestup mezi Angelikou a Geoffreyem je zde větší) považuji za klasiku, knižní předloha je však podstatně bohatší záležitost. Nejde jen o červenou knihovnu, popis milostných scén a fantastický příběh hlavní hrdinky, ale i o román historický, díky kterému jsem svého času - na rozdíl od svých vrstevníků - znala kardinála Mazarina, osudy hugenotů apod. V tomto ohledu je tedy Angelika trochu těžší čtení, rozhodně by však neměla uniknout pozornosti romantickým povahám. Moc se mi líbí některé obraty a obrazy: Angelika se mohla stát sama sebou, až když se stala ženou. Předtím byla jen růže svázaná v kytici; uvězněná ve vlastním těle, které bylo díky kapce maurské krve v žilách nadáno schopností prožívat ty největší rozkoše.... celý text

Angelika, markýza andělů – 2. část 1991, Anne Golon (p)

!!! POZOR SPOILERY !!! Pro mne podstatně zajímavější svazek než 1. díl: Děj se žene výrazně kupředu, Joffrey zmizel, je uvězněn v Bastile a následně obžalován z čarodějnictví a alchymie. Angelika skončila na dlažbě, je nejen bez prostředků, ale i bez přátel a konexí, a zejména bez vlivného a milujícího manžela. Někdo se jí pokouší zabít a k tomu čeká další dítě... Kapitoly věnované soudnímu procesu ubíhaly jak pražce pod koly rychlíku. Pokud autoři skutečně vycházeli z dobových reálií, tak vhled do fungování francouzské justice té doby byl velmi zajímavý. A i když jsem věděla, jak to celé dopadne, stejně jsem Joffreyovi fandila. Přestože díky filmům i předchozímu čtení vím, že se vše nakonec v dobré obrátí, neubránila jsem se při četbě napětí a prožívala všechna příkoří soudního procesu znovu. A opět se rozhořely mé sympatie k Desgrezovi, který je napsán tak, že ho prostě čtenářky musí milovat :-).... celý text

Obnažená 2013, Kathryn Taylor

Vím, vím, nikdo mne nenutil to číst, ale přesto to okomentuji: Kdyby to šlo, dala bych hvězdičku a půl. Na jednu hvězdu to tak špatné není, ale na dvě dobré taky ne. Vzhledem k tomu, že jsem četla předchozí díl, tušila jsem, do čeho jdu. I když si ráda přečtu nějakou tu erotiku, pořád vyžaduji, aby v knize byl i nějaký příběh. A ten zde je stejně naivní jako v jedničce. Přestože 2. díl navazuje dějově tam, kde předchozí skončil, Jonathan se chová jinak, než předtím. Najednou je mnohem více otevřený a za Grace víc bojuje - obrazně i doslova. Tématem knihy je jeho vztah k otci, který je podán jako chudák starý pán, který syna miluje a neumí k němu najít cestu, takže to vezme přes potencionální snachu. A ukáže se, že příčina roztržky mezi otcem a synem tkví vlastně v nedorozumění a že žádný temný stín na rodině neleží... Grace je sice neustále prezentována jako schopná ekonomka, ale kromě pár vět a sporadických odstavců roztroušených v celé knize tomu nic z autorčina vyprávění nenasvědčuje, takže ve mně příběh neustále vyvolává dojem, že Grace své pocty získala přes postel. Taylorová opět - na úkor propracování motivů jednotlivých postav či příběhu - mnohem víc energie věnuje popisu milostných scén, které po přečtení prvního dílu poněkud ztratily náboj (jen těch "perel" díkybohu autorka sviním nehází tolik :-)). Pořád si ale myslím, že by udělala líp, kdyby psala primárně o těchto scénách a snažila se vynechat příběh, který za pěkně popsanými postelovými eskapádami notně pokulhává. Čekala jsem, co z toho bude a jak se budou postavy vyvíjet dál, abych zjistila, že další díly série se věnují jiným hrdinům. Nevím, zda je to dobře nebo špatně :-).... celý text

Nespoutaná 2013, Kathryn Taylor

!!! POZOR SPOILERY!!! Budu opakovat jiné komentáře, ale opravdu je to tak trochu variace na 50 odstínů... Kdybych to měla shrnout do jedné věty: erotické scény pěkné, příběh poněkud naivní. Hlavní hrdinka - mladinká Američanka, chytrá ve svém oboru (díky čemuž získala zahraniční stáž), ale beznadějná ve vztazích k mužům. Potká muže s velkým M, který má však svoji stinnou stránku, a přestože se ona považuje za podprůměr, nesmírně ho přitahuje. Takže on poruší všechna svá pracovní i soukromá pravidla a sblíží se, přestože jí opakovaně říká, že mu jde jen o sex a chtíč. Na to, že je Grace panna, prožije úžasný první sex, její tělo odpovídá na jakoukoli jeho odezvu, a to i přestože v jejich fyzickém sblížení chybí jakákoli známka romantiky či něhy. A na konci knihy dojde i na Jonathanovy temné záliby (které čtenář už dávno vytušil, kdežto naše hrdinka tápe téměř do poslední chvíle)... Příběh je klišé staré jako lidstvo samo, ale budiž, to bych Kathryn Taylorové odpustila. To, že je její hlavní hrdinka ale úplně pitomounká, to už mi docela vadilo (ačkoli jí přiznávám více plusových bodů než Anastazii Steelové z 50 odstínů šedi), a Jonathan byl pro mne napsán taky poněkud ne-uvěřitelně. Ostatní postavy dotváří jen kulisy příběhu rostoucího chtíče mezi jimi dvěma: sympatický společník firmy a nejlepší kamarád hrdiny, správňácká mladší sestra - budoucí kámoška hrdinky, milá kolegyně z práce, které již po krátké době hlavní hrdinka poví první poslední, zklamaný ctitel - spolubydlící, který je sice dobře rostlý a celkově fajn kluk, ale proti Jonathanovi nemá šanci, démonický Japonec a navrch komplikovaný vztah k otci, kterýžto ale přeci jen budí trochu soucitu a vyvolá touhu čtenáře po usmíření se synem. Pocity hlavní hrdinky se týkaly jen její probuzené sexuální touhy, autorka to opravdu pojala jako červenou knihovnu, nevěřím, že v reálu by už jen po scéně, kdy Grace přijde o panenství, aby ji Jonathan řekl, že šlus a poslal ji domů, by si tato nepřipadala jako totální blbka a onuce, která byla využitá a zneužitá. Docela by mne zajímalo, jak by se Grace popasovala v reálu s pověstí coury - ty zmínky, které autorka na toto téma utrousila, podle mě docela sedí (ať je sex dobrovolný z obou stran, většinou z něj blbě vyjde ženská, která bude vypadat jako kariéristka přes postel a už nikomu nevysvětlí, že má i něco v hlavě a stáž si zasloužila díky znalostem). Kromě pochybných myšlenkových pochodů hlavních protagonistů obsahuje kniha i několik renonců - např. Jonathan deklaruje, že v práci to s nikým nedělal, ale příhodně má vedle kanceláře (ve které má mimochodem uložené kondomy) sousedící ložnici a v nočním stolku hedvábný šátek... Ale ať to nevyzní jen negativně - pokud čtenář nečeká žádnou propracovanou psychologii postav a zjevně či skrytě mu jde hlavně o čtení lechtivých scén, Taylorová nezklame. I když se slovní spojení "moje perla" vyskytovalo na můj vkus až příliš často (slovník synonym přece není tak nedostatkové zboží!), erotické scény byly popsány bez obalu a poutavě, takže pokud má někdo problémy v plnění manželských povinností, může se začíst, navnadit a ušetřit si tak milostnou předehru :-).... celý text

Sýr a červi 2000, Carlo Ginzburg

Turnaj na Gorlanu 2016, John Flanagan

!!! POZOR SPOILERY !!! Nebylo to špatné, ale jednu hvězdu stejně musím strhnout za autorovo očekávání, že kdo sáhne po "Prvních rocích", přečetl již Hraničářova učně a některá fakta jsou mu známa. Vadilo mi bezskrupulózní naservírování informace o Haltově původu. Co kdyby někdo knihy chtěl číst "chronologicky"?! Jinak jde o dalšího Flanagana se vším všudy - trochu pohádkový děj (ve smyslu, že hraničáři jsou supermanové, kteří svého protivníka dokážou sejmout jediným úderem), kupa hlášek a špičkování mezi postavami, mírně předvídatelný, ale dobře napsaný děj. Nejvíce se mi líbily pasáže o tom, jak se jednotliví hraničáři dávali do skupiny, poznávali se mezi sebou, škorpili se apod. Ačkoli opakující se líčení kulinářských dovedností Halta a Crowleyho bylo někdy trochu únavné :-). Jediné, co mne zklamalo, byla nepropracovanost Morgarathovy postavy. Baron byl sice líčen jako lstivý a inteligentní, v knize však karty odkrýval velmi rychle a bez zábran, a choval se jako typický černobílý padouch. Trochu víc intrik a předstírané laskavosti by nebylo na škodu. Jeho jednání na turnaji nebylo zcela strategické, od muže s takovým renomé bych čekala víc. Stejně tak chování hraničářů mi přišlo hodně bezstarostné, když se o nich dozvěděl Norris, Morgarath by se o nich jistě dozvěděl dřív, když měl po království síť špehů a přívrženců... :-X Taky by mne zajímalo, jak se Halt seznámil s Pritchardem a co tento dělal v Hibernii po dobu svého vyhnanství, když už byl Halt v Araluenu... Třeba Flanagan ještě překvapí a slepá místa vyplní. Mimochodem: hrad Redmont je v knize líčen jako nezničitelný díky stavebnímu materiálu. Tak jak z něj mohly ve Ztracených příbězích být jen ruiny? Aha! Jeden moudrý člověk mi kdysi řekl: "Nevěř ničemu, co slyšíš, dokud to neuvidíš na vlastní oči," prohlásil Halt. Crowley k němu zvedl oči: "Kdo to řekl? Pritchard?" (...) Halt chvíli předstíral, že přemýšlí, a pak se pousmál. "Ne. Myslím, že jsem to vlastně řekl já. Někdy umím být hodně moudrý." "Takže, Norrisi - myslíš, že přežiješ Haltovy špatné vtipy a přidáš se k nám?" Halt rozhořčeně zasupěl. "MOJE špatné vtipy?" utrousil pod vousy. Ale Norris ho neslyšel. Se smrtelně vážnou tváří přikývl. "Snad ano. Když mi to dá příležitost vystřelit si na Morgaratha." "(...) Slyšel jsem, že při boji zblízka používá válečnou sekeru. Bojovníkům Skotiů prý naháněl takovou hrůzu, že někteří z nich radši vzali do zaječích." "To se smí?" opáčil Halt. "Myslel jsem, že hraničáři nemají používat těžké zbraně pro boj zblízka, jako jsou sekery a meče." "Správně nemají. Ale kdo to bude vykládat chlapovi s válečnou sekerou?" prohlásil Berrigan. "To jsi udělal ty?" zeptal se Duncan. Halt zavrtěl hlavou. "Já vyřídil jenom dva. Tohohle vyřídil on." Ukázal na muže u dveří a potom na protější útes, kde stál Crowley a mával jim rukou. Jeho skvrnitou pláštěnku i dlouhý luk Duncan okamžitě poznal. "To je hraničář," řekl s úžasem v hlase. Halt ho táhl k cimbuří. "Tvrdí to o sobě," zabručel. (...) Pak si na něco vzpomněl a svraštil čelo. "Všiml sis, že Leander si do kávy dává mléko?" Halt zasupěl. "Ten chlap je barbar." Crowley povytáhl obočí. "A to říká člověk, který si vylepšuje kávu medem?" "S medem je výtečná," sdělil mu Halt. "Ale kazit ji mlékem je skoro zvrácenost."... celý text

Diskrétní průvodce - Co možná nevíte o společenském chování 1999, Magda Vášáryová

Knížku jsem koupila v knihkupectví za směšnou částku a říkala si, proč je tak levná, když ji napsala Vášáryová. S ohledem na její působení v politice a diplomacii jsem čekala trochu něco jiného, než co se mi dostalo. Ale úplně zklamaná jsem nebyla. Dost pasáží mi přišlo velmi nekompromisních až odsuzujících. Zejména, pokud čtenář čtení pojal i jako sebereflexi a zamyšlení, čeho se dopouští on sám. Některé poznatky však byly velmi přínosné. Pokud však někdo čeká obdobu Špačkových knih o etiketě, ať si knížku do ruky nebere. Nebo si ji nejprve zapůjčí v knihovně a až pak popřemýšlí, zda ji chce mít doma.... celý text