Taťka Hraboš přečtené 1833

Život a lásky jedné ďáblice 1993, Fay Weldon

Jeden z chybějících dílků do letošní čtenářské výzvy. Jediná kniha se srdcem na obalu v mé knihovně. Kniha od známé autorky, která píše především pro ženy, ale dalo se to číst, dokonce to místy bylo i zábavné. Jen člověk nesměl pustit ze zřetele, že jde o parodii, jinak by musel neustále kroutit hlavou nad zabedněností skoro všech ostatních postav kromě hlavní hrdinky. Závěr se mi už trochu táhl, snad proto, že to, do čeho se hlavní hrdinka pustila nakonec (nebudu prozrazovat), mi i na parodii už připadlo příliš přitažené za vlasy.... celý text

Co se děje se světem? 2016, Václav Cílek

Obvyklý Cílkův textový mišmaš (anebo se pletu a jen jsem u něj měl v poslední době štěstí na podobně koncipované knihy?). Poutavé povídání o mém oblíbeném tématu - zahradách a zahrádkách, z mého pohledu o něco nudnější text o athénské Akropoli, alarmující a přesto žádným hysterickým způsobem podaný výklad skleníkového jevu, vlivu člověka na něj a jeho dopadů na svět a do toho pár kratších, souvisejících textíků. Nevím, jak to dělá, ale i z relativně suchopárných informací dokáže stvořit velmi čtivou knihu (i když na čtení v jednom zátahu to není – to množství informací vyžaduje přiměřené dávkování).... celý text

Mé nenávisti se nedočkáte 2017, Antoine Leiris

Dílo malé rozsahem, velké silou své výpovědi. Text je to přitom jednoduchý, stručný, bez jakéhokoli sentimentu a patosu, přesto (nebo možná právě proto) umožňuje čtenáři výborně se vcítit do tehdejších pocitů autora. Můj obdiv má i za to, jak se vypořádal s danou situací, já bych asi postoj vyjádřený v názvu knihy za daných okolností zastávat nedokázal.... celý text

Zelený děs 2017, Joseph Thomas Sheridan Le Fanu

Nebudu se vyjadřovat ke Carmille, tu jsem četl už dříve a komentář je tu k nalezení. Ze zbylých povídek mě – asi jako většinu čtenářů – nejvíce zaujal Pokoj v hostinci Dragon Volant. Z jednoduchého důvodu – jako jediný z příběhů má rozuzlení. Jinak – z hlediska stylu, jazyka a námětu - jsou povedené všechny. Je samozřejmě třeba brát do úvahy dobu jejich vzniku, Sheridan Le Fanu tvořil v období pozdního romantismu. Možná by nebylo na škodu, kdyby se jeho dílka ocitla mezi doporučenou literaturou ve školách, vsadím se, že zrovna Pokoj v hostinci Dragon Volant by byl pro mladé čtenáře mnohem stravitelnější než bichle od Huga či Stendhala a přitom by se na něm daly hezky demonstrovat rysy tohoto literárního směru.... celý text

Co mě naučil tučňák 2016, Tom Michell

Nebýt účasti tučňáka, šlo by o obyčejný cestopis či spíše reportáž z Jižní Ameriky. Netvrdím, že špatný, ale nijak zvlášť nevybočující z řady podobných. Proto by mě zajímalo, jak to s tím tučňákem opravdu bylo – jestli se jedná o skutečnou, žijící postavu (či spíše postavičku), nebo si ho autor vymyslel jen pro zvýšení atraktivity svého příběhu. Pravda je, že mu poskytnul prostor k rozehrání řady vtipných situací a příběhu, zejména v první půli, dodal šťávu. Nicméně v některých ohledech se mi knize nechtělo věřit – například tučňákovo vzorné chování a trpělivost v řadě pro něj bezpochyby nepříjemných situací (třeba v síťovce při cestování) se mi jevily značně nepravděpodobné. Možná si ale jen autor svůj příběh trochu uhladil a zjednodušil. Kromě toho na mě – hlavně v závěru – byla kniha příliš patetická. Jak už někdo v komentářích napsal, vlastně je to vyprávění přirovnatelné k těm z pera Geralda Durrella. Pro mě je ovšem Durrellův střízlivý, věcný, a přesto nevtíravě laskavý styl přitažlivější než styl Michellův. Ten čtvrtý bod je za tučňáka, jinak bych dal jen tři. PS: Mezitím jsem dostal informaci, že Juan Salvado(r) byl skutečnou historickou postavou. Nicméně jinak platí vše, co jsem napsal.... celý text

Čaroděj na severu 2014, John Flanagan

Tentokrát autor trochu ubral akce a přidal intriky, tajemno a psa. A taky konečně poskytl slušný prostor Alyss (jsem zvědavý, jestli někdy něco vymyslí i pro Jenny a George). Nechybí nezbytné morální ponaučení – v tomhle případě že není všechno vždy tak, jak se to jeví, není možné se spoléhat na první dojem a informace z pochybných zdrojů je nutno pečlivě ověřovat. Samozřejmě – na dospělého člověka může tahle snaha působit až příliš okatě (na čemž nic nemění fakt, že velká část dospělé populace se těmihle pravidly nikdy nebude řídit, i když je zná), ale je to stále kniha pro děti, pro které i v tomhle ohledu může být přínosná. Takže opět za plný počet hvězdiček.... celý text

Ztracená brána 2014, Orson Scott Card

Kniha zakoupena za padesátku v Levných knihách, protože už jsem se na autora delší dobu chystal. Vzal jsem si ji na dovolenou s přesvědčením, že 400 stran na týden musí stačit, ale v polovině té doby bylo hotovo. Autor mi prostě sedl - jak stylem vyprávění, tak postavami či svým propracovaným magickým systémem a kouzelnickým světem (pravda, třeba s Harrym Potterem to nelze srovnávat, ale to plyne už z počtu stran, které se rozhodli autoři svým postavám dát k dispozici). Je to hlavně kniha velmi svižná, bez vysloveně slabých míst, ve kterých by bylo možno čtenářské tempo zvolnit.... celý text

Sny a kameny 2003, Magdalena Tulli

Často si říkám, že při tom kvantu knih, co už jsem přečetl, mě nemůže nic překvapit. A znovu a znovu se ujišťuji o opaku. Bůhví po kolikáté musím konstatovat, že něco takového, jako je tahle kniha, jsem ještě nečetl. Osobně mi tohle dílko moc nesedlo, ale jeho vysoké kvality nemůžu popřít. Vybroušený styl vyjadřování, originální úvahy, obrazy a metafory, skvělý vhled do "kolektivní" psychiky obyvatel města. Je to vlastně taková psychologicko-sociologická studie městského života a jeho vývoje. Autorka zjevně psala o Varšavě, ale své město si tu v některých pasážích najde asi každý. Měl jsem problémy s hodnocením - nechci ublížit kvalitní knize a odvracet od ní potenciální čtenáře jen proto, že já sám jsem se s ní - jak se říká - nepotkal.... celý text

Vzpomínka na Zemi 2019, Liou Cch'-sin

Tak nevím. Za mě by možná bylo lépe, kdyby série skončila druhým dílem. Snad to bude tím, že autorova fantazie se – především hrátkami s dimenzemi Vesmíru – pustila do takových výšin, které byly pro mě s mým přízemním myšlením jen obtížně dostupné. Některé nápady zkrátka podle mě už patřily do žánru fantasy; u scifi přece jen počítám s pocitem, že tak nějak by se to při potřebné vědecké a technické úrovni mohlo opravdu stát, který mi ve třetím díle často chyběl. Anebo mě možná i „dožralo“, jak autor nechal skončit naši krásnou Zemi. Četba téhle bichle ale určitě nebyla zbytečně stráveným časem. Opět se tu i z mého pohledu vyskytly výborné nápady a pasáže. Třeba autorovy spekulace ohledně chování lidstva v různých krizových okamžicích byly velmi zajímavé a asi nebudou většinou daleko od pravdy (snad se nedočkáme okamžiku, kdy bychom si to mohli ověřit). Prokázal také, že i jako autor pohádek by se uživil – jeho příběh o princezně Kapce rosy patří k tomu nejlepšímu v knize. Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdami – nakonec jsem jako vždycky nechal převážit pozitiva nad negativy. PS: Jak tak nad tím ještě přemýšlím, mám pocit, že zatímco první dva díly měl autor dopředu docela dobře promyšlené, o tom třetím se to říci nedá. Připadal mi jako taková nastavovaná kaše. Jako kdyby měl autor ještě pár nápadů, které chtěl uplatnit, a potřeboval je do knihy za každou cenu dostat. Stmelit je však do dostatečně konzistentního celku se mu ale už nepodařilo.... celý text

Temný les 2017, Liou Cch'-sin

Nevím, jestli je druhý díl opravdu lepší, jak naznačuje průměrné hodnocení, každopádně je ale čtivější. Možná i proto, že je v něm o poznání více akce. Navíc mi už ani nevadilo to, co mi vadilo v prvém díle; asi jsem přestal mít přehnaná očekávání. Opět se jedná o knihu plnou originálních nápadů, i když ten s lesem jako podzemním městem už pro mě byl trochu za hranou; naopak temný les, kde každý hledí druhého sežrat, jako alegorie vesmíru je velmi zajímavá myšlenka. Navíc se autorovi podařilo hezky vystihnout naivitu, iracionalitu a bezmeznou důvěru lidstva ve vědu a techniku.... celý text

Výkupné za Eraka 2014, John Flanagan

Můj další kandidát na nejlepší díl série (těch ale asi ještě bude :-) ). Je obdivuhodné, jak se autorovi daří neopakovat se. Dělá to chytře – už sama změna prostředí dává slušnou záruku, že si postavy a (čtenáři s nimi) zažijí něco, s čím se ještě nesetkaly a musejí se novým podmínkám přizpůsobit a znovu dokazovat své kvality. Autor většinou také pěkně rozdělí role, takže žádná z postav nevyjde úplně naprázdno. Úsměvné je snad jen to, jak Flanagan označuje své země, národy, státní funkcionáře a tak – i to je ale asi v bohulibém - vzdělávacím – úmyslu; předpokládá zřejmě, že si čtenáři sami uvědomí či zjistí, že Bedullini jsou Beduíni, Tualagové Tuaregové či emrikír emír (jen vakír mi bohužel pořád v mysli evokoval fakíra :-) ).... celý text

Problém tří těles 2017, Liou Cch'-sin

Váhal jsem nad hodnocením. V některých ohledech výborné – námět, zápletka, spousta zajímavých nápadů (především ten s počítačovou hrou); obecněji by se dalo říct, že se autorovi povedla kniha hlavně po vědecké a technické stránce (i když nevylučuji, že být v tomto ohledu lépe vzdělán, viděl bych to možná jinak). Co mě ovšem zklamalo, byly postavy – psychologicky ploché, motivace jednání některých – hlavně členů PTO - nevěrohodná, příliš zjednodušená. V tomhle směru se kniha s klasiky žánru, jako je Asimov, Clarke, Lem či Bradbury, nedá srovnávat. Ale uvidíme, jak se to bude vyvíjet dále.... celý text

Potom (Konec světa, jak ho známe) - Praktická příručka pro přežití 2020, Ferdinand Šmikmátor

Je to už přece jen dlouho od doby, kdy jsem četl Ruku noci podanou, abych mohl zhodnotit, jestli stojí za to číst obě knihy, nebo je tahle jen jakousi postradatelnou nadstavbou. Pokud ale odhlédnu od konkurence obou knih, jde bezesporu o knihu velice podnětnou, která v kritických situacích, ale hlavně při přípravě na ně může hodně pomoci (i když každá kapitola by sama o sobě mohla být rozpracována do samostatné knihy). Navíc to – až na pár vyloženě technických míst – není kupodivu nudná četba; nejspíš pro autorův osobitý humor a ochotu říkat věci naplno, i když to není zrovna „politicky korektní“.... celý text

Bylo jednou zelené údolí 1947, Richard Llewellyn

Ze začátku jsem si trochu zoufal, do čeho jsem se to pustil. Dlouho dlouho jsem si nemohl zvyknout na tu archaickou češtinu a ten patetický styl. Pokud se jednalo o popis děje a dialogy, to ještě šlo, ale když se autor pustil do nějaké lyrické pasáže nebo úvahy ... Nicméně musím poctivě přiznat, že když už se mi podařilo pořádně soustředit, musel jsem uznat krásu těch lyrických pasáží i hloubku úvah. Vytrval jsem ovšem a nelituji. Na děj a pěkné postavy nesmírně bohaté dílo. A jako bonus velmi zajímavé informace o životě a zvycích lidí v prostředí hornického venkova Walesu v prvních desetiletích 20. století. Žasl jsem třeba nad tím, jakou sílu si tu dokázalo uchovat zvykové právo a jak často dovolovalo použít i poměrně brutálního násilí, které bylo běžnou součástí života mužů. Nápadník dostal nakládačku od jejích bratrů poté, co si dovolil pozdravit mladou dívku, aniž předtím požádal o svolení jejího otce, bez zásahu státních policejních složek se obešlo i těžké ublížení na zdraví nebo dokonce usmrcení člověka, pokud se tak stalo z pohledu komunity z dostatečně závažného důvodu, žák za určitých okolností mohl zmlátit svého učitele, aniž ho za to vyhodili ze školy a tak dále. PS: A ještě jedno pozitivum knihy - žádná pravopisná chyba a jeden jediný překlep. To už dneska člověk nevidí.... celý text

Tvrdohlavá stvoření 2017, Aimee Bender

Výborný povídkář dokáže do toho malého literárního útvaru dostat více než průměrný romanopisec. To je i případ Benderové. Její povídky nejsou pro každého, pro někoho jsou zřejmě hůře stravitelné pro svou bizarnost. Mně se naopak i proto líbí. Benderová díky svým absurdním postavám či některým jejich rysům dokáže ostře osvětlit to, s čím se často v životě potkáváme, a proto to ani nevnímáme, dokonce i přesto, že jsou to třeba věci a jevy morálně pochybné, špatné, někomu škodící. Jindy zase absurdním prvkem "dodá šťávu" a zdramatizuje i docela normální situaci. Nicméně nechci tvrdit, že jsem všechno chápal, spíše naopak. Ale už jen proto, že tyhle povídky nutí člověka se zamyslet, určitě stojí za přečtení.... celý text

Gangsterova přítelkyně 2016, Karolina Ramqvist

Ne, že by autorka neuměla psát docela dobře (případné formulační nedostatky bych připsal spíše na vrub překladu), ale v tomhle případě jí jaksi chyběl cit pro míru. Nestává se mi často, že bych se v půlce knihy nemohl dočkat konce. Z mého pohledu to bylo nekonečné omílání jedné situace. Zřejmě to byl záměr – i tím rozsahem a opakováním zdůraznit prádnotu a nudu života mladých žen, pro které je v zásadě jediným smyslem života jejich partner, pohodlí a drahé, ale povrchní prožitky, které jim vzhledem ke své movitosti může dopřát. Na to ani koneckonců nemusí být gangster, stačí být úspěšným podnikatelem nebo manažerem (ono se to ostatně nezřídka kryje). To úzkostlivé čekání „na Godota“, vlastně na Johna, mělo možná knize dodat jakýsi další rozměr, ale pro mě vyznělo dost nepřesvědčivě, stejně jako občasné morální pochybnosti hlavní hrdinky.... celý text

Nositelé dubového listu 2014, John Flanagan

Po poklidném předchozím díle to tentokráte v Ledové zemi pořádně žhne. Oč méně prostoru k akci se Willovi dostalo v předchozím díle, o to více naopak v tomto, zatímco Horác a hlavně Halt se tak trochu stáhli do pozadí. Tentokrát Will ani jednou nezaváhá, což by snad někomu vadit mohlo, ale mně ani ne. Je to přece jen pohádka, kde dobro má dát zlu pořádně na frak, a k tomu je pořádného hrdiny zapotřebí. Závěrečnou bitvu mezi Skandijci a Temudžaji rozehrál autor bravurně. A tak jedině – z mého pohledu – nepravděpodobná zrada Slagora (Stálo by mu opravdu za to přivést do poroby celou zemi kvůli nějaké mrzké odměně? Kde by potom sám žil?) trochu zmírnila mé nadšení z tohoto dílu. Připadalo mi, že autor potřeboval více do děje zapojit Evanlyn, a proto vymyslel i tuhle dějovou odbočku.... celý text

Válka světů a jiné příběhy z neskutečna 1988, Herbert George Wells

Trochu jsem litoval, že jsem viděl stejnojmenný film na motivy knihy. I přes řadu odchylek (děj v současnosti, na jiném místě, s nezbytnými dětmi pro dosažení maximálního emocionálního účinku atd.) se totiž film opravdu knihy v tom zásadním drží – včetně konce, čímž jsem byl ochuzen o pointu, která děj opravdu zdařile završuje. I tak to ale byla výborná četba – Wells, tehdy ještě teprve třicátník, nejen v titulním příběhu, ale i v přidaných povídkách dokazuje, že je nejen výborným vypravěčem napínavých příběhů, ale i originálním myslitelem, jdoucím do mnohem větší hloubky než třeba v té době velmi oblíbený Jules Verne. Jeho ústřední motiv „co by se stalo, kdyby …“, tu slouží nejen k pobavení čtenáře, ale také k důkladnému zamyšlení nad tím, kam svět se svou už tehdy bouřlivě se rozvíjející vědou a technikou spěje a co to udělá s člověkem samotným. Není divu, že si Wellsova intelektu vážily a přátelily se s ním i takové osobnosti, jako byl G. B. Shaw nebo Karel Čapek (jak jsem se dočetl v doslovu – s ohledem na dobu vydání knihy jinak trochu socialisticky tendenčním).... celý text

Každému, co jeho jest 1968, Leonardo Sciascia

Bylo by chybou považovat tuhle knihu jen za detektivku a podle toho ji hodnotit. Ta detektivní linie tu slouží jen pro zarámování – důležité jsou postavy, jejich výborně vykreslené charaktery, způsoby myšlení a jednání a jejich vzájemné vztahy, což dává čtenáři možnost pochopit, jak to na tom krásném ostrově jménem Sicílie v minulosti chodilo a možná stále chodí. Tady není role mafie tak okatá jako v Kmotrovi (a také se v knize toto slovo skoro nevyskytne), ostatně příběh se odehrává později, ale to neznamená, že tu stále neřídí běh lidských životů, i když už by si ji asi nikdo nedovolil nazvat mafií, protože to by nebylo politicky korektní. Z bývalých mafiánů jsou poslanci, advokáti, podnikatelé, kteří více využivají moci peněz a známostí, ale občas se hodí i tradiční metody. Hlavního hrdiny mi bylo líto – je klasickým příkladem vzdělaného, rozumem se řídícího člověka, který si ale vůbec nedokáže poradit se svým citovým životem a pod vlivem svých emocí se nechá nalákat do zcela průhledné pasti.... celý text

Sběratel autogramů 2003, Zadie Smith

Byla to Zadie Smithová, jejíž výtečné Bílé zuby mě kdysi po několika letech čtenářské střídmosti (přerušované jen populárními sériemi typu Eragon nebo Hra o trůny) přivedly zpátky ke kvalitní beletrii. Nezklamala mě pak ani knihou O kráse. Sběratel autogramů ovšem – až na první kapitolu, v níž mě autorka zbavila nejoblíbenější postavy – zdaleka úrovně prve jmenovaných knih nedosahuje. Na Smithové se mi líbí její smysl pro absurditu a humor, ale tady obojí působí místy příliš okatě, křečovitě, přemrštěně. Neplatí to o celé knize – od hrdinovy cesty do USA se to hodně zlepšilo (anebo jsem si prostě zvykl) a jak už jsem napsal, i první kapitola byla dobrá. Ale hlavně mi nesedl hlavní hrdina – už jen způsob vydělávání prostředků na živobytí - jako sběratel autogramů. Do toho jeho absurdní posedlost herečkou, která by mohla být nejméně jeho matkou, neschopnost uvědomit si, co je v životě důležité (přitom nepůsobí jako člověk s nedostatečným intelektem), nemluvě o jeho nechutném chování pod vlivem alkoholu nebo drog. I kdyby snad měla autorka v úmyslu naznačit, že tohle s člověkem může udělat ztráta otce na prahu puberty, stejně to nejsem schopen akceptovat. Netvrdím, že to není docela čtivá kniha a že se v ní nenajdou pasáže, které vás přimějí se zamyslet nebo zasmát, ale po přečtení poputuje někam do knihobudky. Aspoň si tak budu moci připsat další bodík do čtenářské výzvy.... celý text