thorir přečtené 746

Propletený život 2020, Merlin Sheldrake

„Představovali si, jak si mezi sebou v lese obří myceliální sítě posílají elektrické signály. Dělali si naděje, že tam v podzemí leží něco jako obrovské mozky.“ Houby, podivné nenápadné organismy, v různých podobách se s nimi setkáváme v podstatě denně. Často je přehlížíme, někdy je sbíráme, někdy je jíme, některé nás otráví, naopak jiné nás doslova odešlou na mystickou cestu sebepoznání a psychedelických zážitků. Kniha je neuvěřitelná, čtivá a nesmírně zábavná. Sám patřím k těm, kteří houby léta spíš přehlíželi, nebo se maximálně někde v lese chvíli potěšili krásou výtrusnic a bez dalšího zamyšlení pokračovali dál. Kniha dává čtenáři možnost nahlédnout do neuvěřitelně složitého světa myceliálních sítí, výtrusnic a spor. Autorovo nadšení je nesmírně nakažlivé, odhaluje svět, který jsem do teď zcela ignoroval, a nyní, když jsem do něho krátce nahlédl, byl jsem jím zcela okouzlen. Houby jsou skutečně fascinující organismy a mycelium, tajemné a nepoznané podhoubí, tvořené sítí vláken, neboli hyf, je jejich jádrem, transportní sítí, senzorickým orgánem, orgánem pro získávání potravy a možná i mozkem, pokud si troufneme u hub něco tak kontroverzního a kacířského jako mozek vůbec představit. Jednu kapitolu pak autor věnuje halucinogenním účinkům některých druhů, zejména samozřejmě psilocybinu, lysohlávkám a LSD. Obě látky byly syntetizovány z hub. Lehce nastíní, jak látky možná účinkují. Krátce čtenáře seznamuje s historií „znovuobjevení“ psychedelik pro západní svět, bouřlivý rozmach výzkumu, a stejně tak bouřlivé a tragické postavení halucinogenů mimo zákon a zahnání veškerých výzkumů do ilegality. Až v poslední době se to pomalu začíná měnit. Vyzdvihuji zmínky o Eleusinských mysteriích, též vyzdvihuji shrnutí posledních poznatků a teorií pojídání entheogenních látek a jejich vliv na vznik prvních náboženství, spekulace sahají až hluboko do pradávné kulturní revoluce někdy ve středním paleolitu, před 50 až 70 tis. lety. V neposlední řadě čtenáře seznamuje s dalšími možnostmi využití hub v budoucnosti, tzv. extrémní mykologie, název napovídá mnohé, některé nápady jsou docela šílené. Doporučuji všem mykologům, ale i lidem, kteří se prostě jen zajímají o svět a přírodu kolem sebe.... celý text

Konec stárnutí - Proč stárneme a proč už nemusíme 2020, David Sinclair

„On se mi pak svěřil, že mu v tu chvíli běželo hlavou: „Delší život má cenu právě kvůli tomuhle. Abychom se mohli zúčastnit důležitých okamžiků v životě svých dětí.““ Nesmrtelnost. Metuzalémovo pokolení. Kdo by nad tím někdy neuvažoval? Kdo by někdy nepřemýšlel, jaké by to bylo, žít do sta let? Do sto padesáti? Do dvou set? Ještě déle? Je to fascinující kniha, je to epická výprava hledání pramene věčného mládí, věčného života. Možná jsem do úvodních vět vložil příliš mnoho patosu, s ohledem na celkové vyznění knihy a nadšení autora to však nepovažuji za nijak přehnané. Stárnutí je nemoc, nemoc, která zabíjí 100% nakažených, a nakažení jsme všichni již od narození (pochopitelně v této větě pomíjím jakékoliv jiné příčiny smrti kromě sešlosti věkem). Naštěstí však bude v budoucnu možné tuto zákeřnou nemoc vyléčit. Alespoň takto to vnímá autor a je to hlavní premisa knihy. Kniha se věnuje několika tématům spojených s fenoménem stárnutí. Autor nastíní poslední výsledky výzkumů stárnutí, vyjmenovává poslední a nejnovější teorie, proč stárneme, popisuje biologické jevy zodpovědné za proces stárnutí, nijak do hloubky, vše pochopitelné pro laické čtenáře. V průběhu textu ukazuje aktuální možnosti, jak některé průvodní jevy stárnutí zpomalit, až obrátit, od čistě fyzických „tréninkových“ metod, posilujících antifragilní vlastnosti biologických materiálů – kryoterapie, omezení kalorického příjmu, po různé látky, jejichž užívání se v některých studiích (na myších) ukázalo jako přínosné a pozitivní a vliv dalších se aktuálně intenzivně zkoumá. Je třeba zmínit, že neexistuje žádná studie mapující vliv na člověka. Dalším tématem je zkoumání obecného stárnutí populace, vyššího věku dožití, dopad na společnost jako takovou, úvahy o růstu populace, environmentální dopady. Další jsou ekonomické úvahy, různý vliv dlouhověkosti na bohaté vs. chudé, dále se rozevírající příjmové nůžky. Dlouhověkost hraje silně ve prospěch kapitalizace majetku, pro bohaté budou snáze dostupné různé kůry dlouhověkosti. Tolik na ukázku. Čte se to hezky, představa, že tu moje generace bude do 120, nebo možná až do 150 je lákavá, přestože se tomu zdráhám uvěřit, byť autor překypuje optimismem. Několik dalších odstavců autor věnuje úvahám o eutanazii, důstojné smrti, možnosti volby a důstojnému životu. Nejde jen o to prodloužit život. Jde o to prodloužit život a udržet zdraví a důstojnost. Jaký smysl má zemřít ve sto dvaceti letech, když z toho posledních padesát let strávíme běháním po doktorech, v nemocnicích, v LDNkách. To nechce nikdo. V tomto s autorem plně souhlasím. S tím souvisí silná kritika extrémního podfinancování oboru výzkumu stárnutí. Co už se tak hezky nečte je prosakující autorova posedlost levicovým myšlením a progresivním americkým liberalismem. V knize jsou zmíněny snad všechny klasické levicové stereotypy, např. staří lidé jsou bigotní, vyzdvihuje západní „komunalky“ ve formě sdíleného bydlení v západních městech, snad povinně poukazuje na hříchy kolonialismu, nadšeně vyzdvihuje sledování všemožných biomarkerů, bez obav ze zneužití korporátními vydřiduchy. Autor se bojí, že s dlouhověkostí ze světa zmizí laskavost, dobrosrdečnost, dobrota, tolerance, spravedlnost. Zde nesouhlasím, myslím, že to bude právě naopak. Dlouhověcí lidé budou mít možná mnohem větší motivaci chovat se lépe, protože na tom bude mnohem víc záležet, než v kratších životech, budou se bát o život přijít, protože nepřijdou o deset let, přijdou o dalších sto let. Další nutnou podmínkou bude skvělá psychická kondice, představa, že člověk sto let stráví v depresích, v úzkostech, s nízkým sebevědomím, nebo s jakoukoli z dalších psychických poruch, moc lákavá není. Kniha je rozhodně zajímavá, dává možnost nahlédnout do přitažlivé budoucnosti. Zájemcům o problematiku doporučuji a jdu shánět NMN a Resveratrol.... celý text

Krize chlapectví 2020, John Gray

„Bývalá moderátorka televizních talk show Jenny Jones měla show nazvanou „Boot Camp My Pre-teen“, do kterého si pozvala malé chlapce, kteří dělali svým matkám samoživitelkám spoustu problémů. Pozvala také seržanta námořnictva, aby chlapcům ukázal, co je to disciplína. Seržant tedy hartusil na desetiletého chlapce a nakonec pohrozil“ „Buď se polepšíš, nebo se na příštích osm let stanu tvým tátou, to bys chtěl, synu?“ A vzpurný chlapec odpověděl: „Chtěl, pane.“ Ohromený, ale zjevně pohnutý seržant se zeptal: „A proč chceš, abych byl tvůj táta?“ Chlapec se na něho smutně podíval a odpověděl: „Protože žádného tátu nemám.“ Chlapci potřebují otce prosazující hranice stejně, jako potřebují včely květiny s pylem.“ „V podstatě tak lze říct, že na každý dolar vynaložený na zajištění toho, že bude dítě trávit čas se svým otcem, připadá 290 dolarů vynaložených na to, aby dítě dostalo od otce peníze. Stručně řečeno, vynakládáme miliardy dolarů na to, abychom od otců získali peníze, které téměř nikdo z nich nemá, a v podstatě nulové částky na to, abychom otcům umožnili věnovat čas jejich dětem – přičemž otcové tento čas mají a děti s nimi čas potřebují.“ „Mužské zdraví? To má zhruba stejnou relevanci, jako kdybyste bojovali za osvobození bělochů.“ Zcela neprávem opomíjená a zapadlá kniha, která by mohla být zajímavým příspěvkem do diskuze na téma rodičovství a zejména otcovství. Autoři prozkoumávají dnes velmi kontroverzní a výbušné téma, dokladem budiž hodnocení knihy. Silně a přesvědčivě a zcela na straně zdravého rozumu, argumentují ve prospěch udržení otců v rodinách, udržení rodin pohromadě, přítomnosti otcovské postavy při výchově chlapců, ale i dívek. Tento důraz na v podstatě tradiční rodinu musí být pro mnohé radikální nenávistné feministky stejně neodolatelný jako pověstný rudý hard v rukou toreadora pro oči býka. A to vše přestože jsou autoři tak progresivní, jak jen dnešní američtí levicoví intelektuálové, žijící v utopickém ráji jménem Kalifornie, sami sebe se označující za feministy, aktivní ve feministických hnutích, mohou být. A v čem, že je kniha tak kontroverzní? Silně argumentuje ve prospěch mužů. Tak je to jednoduché. Prokazatelně ukazuje nutnost přítomnosti otců při výchově dětí a dokládá, že jejich absence s sebou nese množství negativních až patologických společenských jevů. Zejména na výchovu mladých chlapců má přítomný nebo nepřítomný otec zcela zásadní vliv. Příkladem patologií budiž třeba zvýšená míra a inklinace k násilí u chlapců vyrůstajících bez otce, zvýšené riziko depresí, sebepoškozování, zvýšené riziko sebevražd, abůzy substancí, závislosti, vyšší pravděpodobnost kriminálního chování, pocity bezútěšnosti, vyšší riziko poruch chování typu ADHD, a mnohé další. Zároveň v této souvislosti upozorňuje na zcela otřesné statistiky, kdy konkrétně v amerických komunitách až 50% dětí vyrůstá bez otce. Oprávněně kritizuje dnešní zcela nevyrovnaný přístup k oběma pohlavím, na jedná straně správná podpora žen ve všech oblastech, na druhé straně naprosto nulová podpora můžu nikde a v ničem, schovávající se pod nic neříkající proklamace o světovém patriarchátu, toxické maskulinitě a dalších nesmyslných, nic neříkajících progresivních novotvarech. Dokládá to množstvím neuvěřitelně mrazivých příběhů z mužských skupin, které autor zakládal v USA a Kanadě. Zcela otřesná a blatantní je pak prokazatelná nerovnost muže vs. ženy u soudních sporů za právo vychovávat vlastní děti. Poukazuje, jak za touto diskriminací mužů opět stojí feministické hnutí, již od 70. let 20. stol. Feministky nejprve zapojení otců do výchovy podporovali, záhy však velmi prudce obrátili, pod tlakem svých členek. Politika zvítězila nad rovností. Rovný přístup v rozhodnutích soudů nehledejte. Není tam. Časem se ustálil společenský narativ, který tuto nerovnost plně vystihuje, totiž že „matka má na děti právo, kdežto otcové musí o děti bojovat“. Jsem si vědom, že v dnešní ultrakorektní a ultraprogresivní době se tímto prohlášením pohybuji za hranou kacířství, přesto: dítě by mělo mít dva rodiče, matku a otce. Nijak nesnižuji obdivuhodnou snahu matek samoživitelek (a v menší míře otců samoživitelů) protlouct se životem a vychovat potomka navzdory mnohdy naprosté nepřízni osudu, životní smůle, otřesným partnerům (a partnerkám). Přesto je však třeba jednoznačně říct, že ne všechny formy rodiny jsou rovnocenné a ne všechny vychovávají stejně úspěšné a socializované děti. Ač bych nerad generalizoval, tuhle knihu budou feministky, feministé, zkrátka radikální levicoví aktivisté všeho druhu, bojující za lepší zítřky a krásný nový svět, ze srdce nenávidět. Čtenáři, zejména pánové, nenechte se odradit zdejším špatným hodnocením. Naprosto chápu, a chápou to i autoři, že svět není černobílý, přesto, kniha je skvělá a minimálně muži, kteří bojují se soudy, s diskriminací otcovství, získají dojem, že na jejich straně přece jen někdo je, že nejsou sami, že na jejich straně je, když už nic jiného, alespoň ta objektivní pravda a realita. Je to zcela neprávem opomenutá kniha, která by měla mít masivní PR, mělo by se o ní mluvit, psát a zase mluvit, vše proto, aby si ji přečetlo co nejvíc lidí, mužů i žen. Zvlášť v dnešním aktivistickém světě, kde převládá kultická kmenová politická ideologie ublíženosti a pocitů nad rozumem, fakty a logikou. Doporučuji.... celý text

Město 2013, Clifford D. Simak

„A musím je varovat před skřítky. Ačkoli to je to nejméně důležité. Člověk má své způsoby – velice kruté způsoby. Způsoby jak se vypořádat se vším, co mu stojí v cestě. Jenkins si povzdechl. Bůh buď skřítkům milostiv, řekl si.“ Poetická vize o konci a rozpadu lidstva. Ne, vlastně to není konec a rozpad, je tam cosi dalšího, cosi pokračujícího. Je to krásný text, který zvedá náladu zrovna v době kdy to, zdá se, potřebuji. Slova plynou a hladí na duši. Ten psí pohled, ty dvě hluboké studny psích očí, čtenář doslova cítí jejich sílu. Ten silný humanismus, zmíněný v anotaci, není póza, není to prázdná fráze, žádná vějička. Od čtenáře však vyžaduje účast, zastavení se, zamyšlení se. Příběh má enormní časový rozsah, od lidí, přes psy, po mravence. Všechno jsou to fáze světa, fáze dominantní formy, chcete-li. K tomu jeden dům, jedna rodina, jeden robot. Děj je klidný, plynulý, čtenář zpočátku tápe, později žasne. Text je jednoduchý, bez kudrlinek, bez odboček, nikde nenudí, nutí čtenáře číst, stránku za stránkou. Zaujme množství témat, která autor zkoumá, ať jde o agorafobii, deurbanizaci, transhumanismus, transendenci a přechod na jiné formy bytí. Samotné jednotlivé příběhy jsou vlastně pouze kulisy pro něco silnějšího. Ne nadarmo je kniha řazena do síně slávy SF Masterworks a přitom to vlastně není ani moc Sci-fi. Já osobně jsem byl nadšen a doporučuji všem.... celý text

Velká výměna 2020, Renaud Camus

„Existuje ostatně blízká podobnost mezi nyní už prokázaným neúspěchem kulturní demokratizace a neúspěchem nebožky „integrace“. Osudovou chybou bylo chovat se tak, že nově příchozí nedostali pod záminkou ohledů nic, k čemu se připojit: nebyla tu pro ně v kultuře vzdělaná třída, kam by se integrovali. Nově příchozí na území národa už nenacházeli národ, s nímž by se asimilovali.“ „Národy, jež před našima očima vyhasínají, počínaje tím naším, nebudou moct tvrdit, že nebyly varovány. Raději však zmizí, než by se vzdaly své skvělé ideologické rovnostářské a výměnistické ortodoxie. Umřou ctností, ctností vylhanou a falešnou. Právě této sebevraždě z ideologického poblouznění, podobného těm praktikovaných v některých sektách, je nutné se rozhodně postavit, se všemi spojenci, kteří již tento boj vedou, a se všemi procitnuvšími, již jsou odhodláni se k nim přidat: NE výměně národa a civilizace.“ Další z příspěvků do diskuze na téma výměny západních, evropských a zejména francouzských obyvatel valící se masou nově příchozích migrantů. Pomiňme zdánlivou absurdnost úvodní věty, sbírka textů je konzistentním varováním před totálně zpackanou integrací, varováním příslušníka národa, který má s migrací desítky let zkušeností a přesto je dnes, bez většího přehánění, v některých lokalitách téměř na pokraji občanské války. Text, nebo spíš sbírka esejů, proslovů, rozhovorů a dalších sebraných spisů, je staršího data, některé texty sahají až k počátku milénia, úvodní delší esej je z roku 2009, v té době musel autor i text samotný působit jako naprosté a absurdní zjevení. Autor ji napsal v době, kdy se zdejší mainstream vysmíval lokálním obskurním webům typu „Eurabia“, apod., přinášejícím zprávy (dnes by se řeklo „fake news“ a „ruskou propagandu“) ze západní Evropy a anglosaského světa, stižených těžkostmi plynoucími z přítomnosti neintegrovaných menšin ze svých bývalých kolonií a jiných částí třetího světa. Je to francouzský pohled na věc, prodchnutý všemi jejich kulturně nacionalistickými zvláštnostmi a čirým antiamerikanismem. Je to zahořklý text, zahořklý stejně jako, a to musím říct, autor. Rozumím tomu, léta a možná desítky let bije na poplach, nikdo neposlouchá, nikdo ho nebere vážně, je ostrakizován establishmentem, trestně stíhán a odsuzován za slova, která pronesl nebo napsal. Trestán za iluzorní a obskurní zločiny z nenávisti, zhoubu západní civilizace. Vidí, jak jeho milovaná země nezadržitelně upadá a on cítí, že ve svém věku již nic moc nezmůže. Je to konzervativní a tradicionalistický výkřik, nářek starého chlapa, na konci své životní dráhy. Nemá absolutně žádnou šanci předat něco ze svých opěvovaných hodnot mladší generaci, která na druhou stranu jako jediná může efektivně bojovat proti patologiím mysli, které autor odsuzuje, proti antirasismu, politické korektnosti, fanatickému boji za sociální spravedlnost. Autor má v mnohém pravdu, má však jen minimální šanci nalézt posluchače a následovníky. Je to ve své podstatě smutná kniha o zániku národa, jež si svůj zánik způsobil vlastní činností, vlastními prostředky, úplatou těch, co ho nyní rozbíjejí, a budiž to varováním pro ostatní. Můžeme se Francouzům smát, můžeme se smát vtipům s bílými vlajkami, bagetám, croissantům a žabím stehýnkám, ale nelze zastřít smutek z faktu, že tohle prostě nedopadne dobře. Nijak se nedivím, že je autor ostrakizován a souzen. V době kdy psal první řádky příspěvků obsažených v knize, byly tyto teze kacířstvím nejhrubšího zrna, protivící se proti dogmatu prospěšnosti diverzity a inkluze. Je tomu tak naneštěstí dodnes. Právě proto text vyvolává obrovské množství úvah. S hodnocením mám však problém, chtěl bych hodnotit vysoko, vzhledem k závažnosti tématu, vzhledem k dopadům do budoucnosti, ale autorův styl psaní to sráží. Není to filosofická kniha, není to objektivní popis reality, je to subjektivní pamflet. Ano, autor má v mnohém pravdu, v mnohém s ním bezvýhradně souhlasím, ale stylem psaní téma sráží a degraduje jeho závažnost, neboť do podobného textu se strašlivě snadno strefuje, jím opovrhovaní organičtí intelektuálové (jak nazývá intelektuály ve službě establishmentu) by to roztrhali napadrť. Je to nářek zhrzeného muže na konci života. Text je extrémně složitý a obtížně čitelný, plný komplikovaných vět, vět uvnitř vět, vsuvek, dodatků, citového balastu, plný nedokazatelných tvrzení. Styl psaní je přezíravý, autor je poněkud pohlcen svou vlastní důležitostí a sebestředností. Navíc, styl „sebraných spisů“ považuji tak trochu za „habaďůru“ na čtenáře, cítil jsem se poněkud ošizen, esej „Velká výměna“ zabírá cca třetinu knihy. Přesto hodnotím, tak jak hodnotí. Kniha, ať je jaká chce, je důležitým příspěvkem do diskuze a vyvolává množství zásadních úvah. Tyto myšlenky a úvahy bude nutné, raději dříve než později, konfrontovat na celospolečenské úrovní. Nelze zavírat oči, nelze neustále mlít něco o přínosech multikulturalismu, diverzitě, inkluzi, aniž by měla možnost promluvit též širší veřejnost. Neodpustím si ještě jednu poznámku. Všichni ti internetoví diskutéři a trollové naprosto přesně vědí proč tady ty tisíce, desetitisíce, statisíce migrantů nechtít. Možná to neumí elegantně vyjádřit a vyargumentovat, možná ve svých proklamacích nesahají ani po kotníky sečtělým kavárníkům, možná se mnozí z nich omezí na plamenné a v podstatě trestné výzvy k potápění lodí a střílení na hranicích, nicméně důvod je pokaždé stejný. Vidina toho co sužuje západní Evropu, vidina no-go zón, jejichž existenci mimochodem zapálení obhájci přínosů multikulturalismu popírají dodnes, vidina paralelní společnosti, ztráta bezpečnosti, nárůst strachu a nedůvěry v populaci, složitá pravidla soužití nehomogenních společností, to vše vidí a vnímají a nechtějí. Vždy si vzpomenu na jednu otřepanou frázi, ze které mě vždycky zamrazí: Když je tedy ten multikulturalismus tak přínosný, když je imigrace tisíců lidí takovým přínosem, proč se těm, co ji odmítají, vnucuje pod hrozbou sankcí?... celý text

Schody ke hvězdám 2004, Anthony Francis Aveni

Při pohledu na hvězdnou oblohu si často říkám, o co vše dnes přicházíme se vším tím světelným smogem, které je všude kolem nás. Ve městech vidíme jen pár nejjasnějších hvězd a planet, a vše ostatní je nám skryto za světly lamp, oken, budov a výloh plných zbytečného konzumního zboží. A pak, když jednou za čas vyjedeme v noci za město, žasneme nad tím, co vše se nachází nad našimi hlavami, mnozí dojati k slzám. Je v tom kus romantiky, srdce neobjeveného, zářící hvězdy na temném nebi, víc než cokoliv jiného, nás zvou zkoumat tajemství světa a vesmíru, ve kterém žijeme. Noční obloha plná hvězd a člověk hledí na tu neuvěřitelnou podívanou a v mysli mu běží otázky. Pohled na hvězdné nebe je dech beroucí a vyvolává touhu objevovat. Kniha čtenáře zavádí do dnes již dávno ztraceného světa, kde hvězdy byly bohy. Detailně popisuje astronomické znalosti tří vybraných civilizačních skupin: Neolitické severní Evropy – Stonehenge, Mayů a Inků. Popisuje astronomické systémy, tvorbu kalendářů, architekturu observatoří, význačná data v kalendářním roce spojená s pozorovatelnými astronomickými úkazy a spojení astronomie a mytologie. Kniha je relativně krátká, občas jsem litoval, že o diskutovaných civilizacích není uvedeno víc detailů, nebo že je kniha omezena pouze na tři civilizace. Přesto je výběr proveden chytře, jedna se nachází výrazně severně od rovníků, druhá kolem obratníku raka, třetí kolem rovníku až obratníku kozoroha. To autorovi umožňuje demonstrovat rozdíly v pozorování hvězd, ale též vysvětlit některé kulturní odlišnosti vybraných civilizací. Rozsah knihy tak kombinuje přiměřenou čtivost a nudu způsobenou popisem x-tého způsobu pozorování Slunce, Měsíce, Venuše (čehokoliv), byť právě ty antropologické poznámky považuji za jedny z nejzajímavějších. Kniha má místy trochu umělý multikulturní nádech, avšak nepřekračuje to zdravou míru a schopnosti a znalosti dávných civilizací rozesetých po světě si obdiv zaslouží. Závěr pak shrnuje zásadní rozdíly u eurocentrického vnímání, pozorování a vědecké teorie a rozhodně by si zasloužil větší detail a hlubší analýzu proč právě západní způsob myšlení byl tak zásadně úspěšný, že dramaticky převážil nad čímkoliv, co kdy existovalo v jakékoliv jiné části světa. Například Inkové, u nichž středobodem vnímání světa a vesmíru bylo zřejmě kolo, tak jak je možné, že toto kolo nedokázali přenést do praxe? Bránila tomu snad dogmatická ideologie a náboženská tyranie vládnoucích kast? Odpovědi na podobné otázky se pravděpodobně ještě dlouho nedozvíme, jestli vůbec někdy. Mnozí lidé dnes již nevědí, jak vypadá obloha posetá hvězdami, bez rušivých vlivů. Všechen ten světelný smog nás o tu noční krásu a fascinující podívanou připravuje. Západní člověk, odsouzen dnes k životu pod lampami umělého osvětlení, nemůže chápat ten mysticismus, tu fascinaci neznámem, spojenou s nebem plným hvězd. Jsem přesvědčen, že hvězdná obloha byla v minulosti jedním z hlavních tahounů „vědeckého“ vývoje civilizací. Dnes o to v přeplněných a přesvětlených městech přicházíme, a je to znát.... celý text

Zuřivec 2020, Henry Kuttner

Archaické SF, které mi tématem trochu připomnělo stejně archaické Metuzalémovy děti Roberta Heinleina. Podstatnou roli zde hraje dlouhověkost a nesmrtelnost. Prostředí Venuše, její oceány, habitaty, nepřátelská pevnina, dnes působí trochu směšně a zdánlivě již nemá co předat. Styl psaní je jednoduchý, kniha se čte dobře, akorát jsem při čtení měl neodbytný pocit lhostejnosti, protagonista mě vůbec nezaujal a některé fyzikální jevy jsou z dnešního pohledu, lehce řečeno, naivní. Přesto kniha nakonec není špatná, objevuje se klasický motiv pomsty, příběh je zajímavý, oceňuji silný důraz na vývoj a pokrok lidstva, kolonizaci, ono pověstné „ad astra per aspera“ – přes obtíže ke hvězdám. Odmyslet si Venuši, je zajímavé i prostředí, podmořské habitaty, temné, tmavé, bez Slunce. Nelze též nezmínit autorovu imaginaci při popisu a použití různých drog a halucinogenů. Vše je odrazem doby, kdy byla kniha napsána, doby plné naděje.... celý text

Oběť 2020, Vicente Segrelles

Příběh je tentokrát opravdu trochu hloupý; pasti, překážky a nástrahy ještě hloupější, ale stejně je to zábava. Kresba je skvělá, tolik odlišná od všeho ostatního. A pak je tu hrdinův machismus, ten nelze neocenit. Tentokrát se dokonce dozvíme něco málo o jeho minulosti. Vyprávění nedosahuje úrovně předchozích dílů, ať si o nich čtenáři myslí cokoliv. Na druhou stranu, blíže se podíváme na klášter pod ledovou planinou a prozkoumáme jeho tajemné podzemí, a to je rozhodně fascinující podívaná.... celý text

Lidská tragédie 2005, Orlando Figes

„Lacis, jeden z vůdců Čeky, své funkcionáře instruoval: nepátrat po důkazech, že obviněný vyjadřoval nebo konal proti sovětům. Nejdříve položte dotaz, ke které třídě náleží, jaký má sociální původ, vzdělání a profesi. Toto jsou otázky, které o osudu obviněného rozhodnou. To je smyslem rudého teroru.“ „Dobrý soudruh udělal to, co mu bylo řečeno; byl ochoten veškeré kritické myšlení svěřit ústřednímu výboru.“ „Ve všem, co Lenin dělal, bylo konečným cílem prosadit moc. Pro jeho osobu nebyla moc prostředkem – byl to sám cíl. Abychom parafrázovali George Orwella, nevytvořil diktaturu proto, aby zabezpečil revoluci, ale vytvořil revoluci, aby zabezpečil diktaturu.“ Lze bez nadsázky prohlásit, že bolševická revoluce je jedna z událostí, které nejzásadnějším způsobem ovlivnili běh dvacátého století a, bez přehánění či patosu, ovlivňují běh dějin dodnes. Měříme-li objektivní zlo civilizačních selhání výčtem utrpení a počtem mrtvých, pak se bolševická revoluce a následné hrůzy páchané komunisty dvacátého století obecně dostávají na první místo žebříčků světových tyranů, zanechávaje daleko za sebou hrůzy Německého nacismu, holokaustu a druhé světové války. Komunismus je jako zhoubný nádor v srdci svobodné společnosti, roste, nepozorován, podceňován, záměrně přehlížen, až je nakonec pozdě i na radikální řez. Je to skutečná lidská tragédie. Kniha je fenomenální a dech beroucí. Krátký komentář k popisu dojmů zdaleka nestačí. Autor jde opravdu do hloubky ve všem, ve všech tématech, ve všech oblastech. Kniha je značně rozsáhlá, je to „špalek“, který k sobě okamžitě stáhne pozornost. Šíře příběhu je enormní, množství detailů odzbrojující. Je to politický thriller té nejvyšší kvality, a přestože je čtenář dopředu seznámen s rozuzlením zápletky, často v dílčím odhalení lapá po dechu a nevěřícně kroutí hlavou. Autor píše skvěle a čtivě, epické obrazy s celonárodním dopadem střídají detaily ze života jednotlivců, vše psáno lehce, místy s ironickým nádechem. Začíná kulturním pozadím revoluce, ruského lidu, zevrubně vysvětluje vliv a roli intelektuálů a části šlechty. Ukazuje ruskou vesnici a město jako dva naprosto odlišné světy, dvě naprosto cizí entity v jednom těle tehdejšího carského státu. Touto kulturní historií dokládá úspěch následné bolševické tyranie a masového vraždění, válku proti vesnici a opovržení kulaky. Je to fascinující čtení, s výrazným přesahem do dnešních dnů. Nebyla by to historická práce, kdyby se detailně nevěnovala historickým událostem, počínaje carským dvorem, přes hladomory, nepokoje, přes první revoluční pokusy roku 1905, dopad první světové války, diletantství a neschopnost starého režimu, nevyhnutelné zhroucení carského Ruska, nástup bolševiků, převzetí moci, občanskou válku, přes osudy hlavních hybatelů, nadšení komunistických myslitelů, teoretiků, ideologů, po počátky vystřízlivění a návrat do reality. Vše v nejvyšším možném detailu, vše s důrazem na přesnost a objektivitu. Obšírně popisuje detaily politických a vojenských střetnutí, vyjmenovává vlivy vedoucí protistrany k úspěchu, nebo naopak k neúspěchu. Zaměřuje se na vliv jednotlivců. Ukazuje ideologii komunismu jako náboženství nahrazující víru za starého režimu. V závěru bilancuje, vrací se k zásadním postavám, ukazuje lítost mnohých, co za nelidského démona to svého času pomáhali vypustit do lidského světa. To rozčarování bývalých revolucionářů, ale i prostého lidu a vesničanu, to kruté poznání, že nový režim mnohem a mnohem horší, než proklínaný a zatracovaný režim starý, je strašidelné. Příslovečné boží mlýny – karma, chce-li někdo. Aneb, revoluce vždy sežere svoje děti. Čtenáři jich je téměř líto, ale ve skutečnosti není, svým přičiněním a nadšením tohle peklo na zemi pomáhali rozpoutat, ať již měli sebeušlechtilejší ideály, svou část odpovědnosti za krutosti a zlo jednoznačně nesou. Při čtení jsem nedokázal přehlédnout některé podobnosti s dnešní polarizovanou dobou, namátkou například politizace všeho běžného, veškerých témat a denních interakcí, očerňování politických protivníků, nebo třeba tzv. „Bývalé lidi“ (Byvšije ljudi) – naprosto neuvěřitelná podobnost s dnešní západní „cancel culture“, mazání a virtuální likvidaci nepohodlných, nekonformních osob. Mimochodem, jako perličku bych vyzdvihl fakt, že autor v textu několikrát použije spojení „odvážný nový svět“, snad jako parafrázi na ikonický román „Brave New World“ Aldouse Huxleyho. Druhé mimochodem, je pozoruhodné, že si autor všímá značné podobnosti mezi nacionalismem a socialismem a toho, jak velmi blízko k sobě tato hnutí ve skutečnosti mají. Tento dnes velmi nepopulární postoj v textu zevrubně obhajuje a dokazuje jeho relevanci. Závěr je mrazivý, na zločiny komunismu není možné přestat upozorňovat. Knihu doporučuji všem. Je to varování. Jen vzdělání a znalosti nás uchrání před podobným osudem, neboť, jak autor upozorňuje, jeden z původních nadšených proponentů revoluce, spisovatel Maxim Gorkij, viděl důvod v selhání ideálu a následné uzurpace moci tyranským rudým terorem v zoufalé kulturní zaostalosti ruského lidu. Nekulturnost a nevzdělanost, neschopnost aktivně se bránit vzdouvajícímu se teroru, neschopnost myslet, neschopnost vyslechnout odlišný názor, obecný úpadek vzdělanosti – to vše se může stát v jakékoliv dnešní „vyspělé“ západní demokracii a jak se zdá, mnohde se to již děje. Události bolševické revoluce jsou ledově bodající připomínkou civilizačního selhání a varováním všem budoucím generacím. Tato kniha je skvělým prostředkem, jak toto varování přenášet dál.... celý text

Brány vnímání 1996, Aldous Huxley

Ikonická a kultovní kniha. Na psychoaktivní látky jsem za posledních pár let zcela změnil pohled, od naprostého odmítání čehokoliv podobného, k opatrnému přemýšlení o různých životních cestách. Psychoaktivní látky se, dnes jsem přesvědčem, že zcela nezaslouženě, naneštěstí nacházejí ve stejných kategoriích uvažování a pohledem zákona, jako tvrdé drogy. Dobrá zpráva je, že se to zřejmě pomalu začíná měnit. Autor popisuje svůj zážitek s užitím látky meskalin, alkaloidu nacházejícího se v mexickém kaktuse Peyotl. Celá kniha je vlastně téměř celá o tomto zážitku a kromě několika faktů o psychoaktivních látkách, zejména o meskalinu, a několika úvah na téma psychoaktivní látky versus jiné, mnohem škodlivější drogy – počínaje alkoholem, obsahuje popis autorova stavu, vize, představy, vnímání, vnitřního rozpoložení, motivací. Autor samozřejmě neopomene varovat uživatele před doprovodnými jevy, neopomene zmínit, že jedinci s psychickými potížemi by měli být nanejvýš opatrní. Po přečtení si čtenář snadno uvědomí proč je kniha pojmenována zrovna tak jak je pojmenována. Vůbec se nedivím touze něco podobného vyzkoušet. Tyto látky, netoxické, nevyvolávající závislosti, byly, jsou a pravděpodobně znovu budou bránami rozšířeného vnímání, bránami do jiného světa, bránami transcendentálních zážitků. Od pradávné, v legendách utopené, šamanistické minulosti, přes bezútěšnou současnost, směrem k neznámé budoucnosti. Bez ohledu na dnešní nezaslouženou špatnou reputaci. Kniha je jednoduchá, nenáročná, zájemcům o problematiku doporučuji.... celý text

Fatální válka 1999, Václav Fořtík

Šílená a geniální parodie na Pána prstenů a další fantasy a SF. Doporučila mi to kamarádka, přečetl jsem to za den a jsem rád, že to mám za sebou. Přesně takto. Je to geniální i stupidní zároveň, přesto je to čtivé a neuvěřitelně zábavné. Ano, byly chvíle, kdy jsem chtěl knihu odložit s pocitem naprosté trapnosti, abych se o půl odstavce dál královsky bavil. Ano, je to strašlivě překombinované, je to šílené, je to absurdní. Zároveň je to svým způsobem geniální, vtipné, nelze neobdivovat autorovu ulítlou představivost. Je to brakový skvost, tento protimluv to přesně vystihuje. Přečtení v žádném případě nelituji.... celý text

Vyhoďme ho z kola ven 2001, Ken Kesey

"Ano. Tohle tedy vím. Oddělení je fabrika pro účely Kombajnu. Je tady k tomu, aby napravovala chyby, ke kterým došlo v místě bydliště a ve školách a v kostelích; k tomuhle je nemocnice. Když se pak dokonalý výrobek vrátí zpátky do společnosti, bezvadně opravený, dočista jako nový, někdy i lepší než nový, srdce Velké sestry překypuje radostí; jen se podívejte, jak je dneska z toho co sem přišlo celé pošramocené, zase fungující, přizpůsobená součástka, jak dělá čest celému týmu, vyložený zázrak. Koukejte, jak lehce si to šine naší krásnou zemí a jak se s přiletovaným úsměvem vrací do svého roztomilého bydliště, kde zrovna rozkopávají ulici, aby do ní položili roury městského vodovodu. Celý je z toho blažený. Konečně se přizpůsobil prostředí." Odzbrojující kniha a ohromující příběh. Jednoduchý, bez příkras a složitých zvratů, přesto silný a nutící přemýšlet. Text je plný zásadních metafor, dominuje zde kritika konformity a oslava individualismu. Snad neprozradím mnoho, když napíšu, že celý příběh je zosobněním úsloví cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Děj se odehrává v psychiatrické léčebně, kam je přivezen extrémně nekonformní jedinec, McMurphy, protagonista individualismu, svobodomyslný jedinec, pirát a nepřítel systému a společnosti. Oddělení je plné více či méně groteskních figurek, z nichž samozřejmě zcela vyčnívá Náčelník, vypravěč, představitel mlhy, konformity, jedinec, který ví, kde je jeho místo. Nad vším dohlíží Velká sestra, zákonná autorita, monopol násilí, prodloužená ruka systému, velitel tábora, zástupce kombajnu, nastavující pravidla a dozorující jejich dodržování. Šachovnice je připravena, hra může začít. A hra je to drsná, krutá a zásadně nespravedlivá, a vítězem bude jen jeden, ten druhý, ten kdo prohraje, skončí v temnotě a v nenávratném zapomnění. Na začátku knihy jsem McMurphymu vůbec nefandil: buřič, potížista, chronický despekt k autoritám, měl jsem s tím problém, jsa zákona dbalým občanem, jenže ten člověk si mě získal, jeho charakter mě zcela okouzlil. Jeho vytrvalost, jeho optimismus, jeho boj za svobodu myšlení i jednání je ikonický. Je zosobněním absolutní oslavy individualismu. Individualismu jako vrcholné hodnoty západní filosofie. Individualismu, jako zásadní a jediné obraně proti zhoubnému kolektivismu, komunismu a stagnující konformitě. Poněvadž McMurphy ví, že se člověk musí vysmát všemu, co ho bolí, protože jenom tak si může zachovat svoji rovnováhu, jenom tak může předejít tomu, aby ho svět nedohnal k šílenství. Vedle McMurphyho je Náčelník, jedinec utopený v Mlze, kde Mlha představuje pohodlí nehybnosti, otupělost, absenci změny, absenci jakékoliv aktivity ohrožující status quo. Mlha jako unik před syrovou realitou, únik před odpovědností. Ikonická postava, tiše pozorující dění, nereagující, hledící si své práce, svého koštěte. Oprávněně vystrašený z krutého Kombajnu. A nakonec Velká sestra, doslova Velký Bratr, skryté a manipulativní zlo, zlo snažící se udržet si moc v proměnlivém světě. Představitelka systému, nekompromisní, neodpouštějící, surová autorita. Příběh obsahuje silný totalitní prvek, však také totalita a tyranie jsou zavilí nepřátelé individualismu. Individualismus je právě dán vnitřní i vnější svobodou. Vnitřní svoboda individualismus pohání, vnější svoboda umožní realizaci. Odstraněním vnitřní nebo vnější svobody se individualismus vytratí. Odstraněním vnější svobody sice touha po individualitě zůstane, vnější podmínky však neumožní realizaci. Co je horší? Být vnitřně svobodný, ale žít s vědomím, že tuto vnitřní svobodu nikdy neproměním v jakýkoliv vnější projev? Nebo být vnitřně nesvobodný, jinak řečeno, slepý k možnosti být vnitřně svobodný? Záměrně se ochuzující o možnost individuality? Být konformní? To první je cesta otevírající možnosti zvítězit ve svobodné společnosti, to druhé je cesta umožňující přežití v nesvobodné společnosti. Zásadní kniha, doporučuji všem. "Nikdo s ní nehne, nikdo s ní nic nesvede. Dneska jednu malou bitvu prohrála, ale to je jen nepatrná bitva velké války, ve které vyhrává a bude vyhrávat napořád. Nesmíme McMuprhymu dovolit, aby nám dělal falešné naděje, aby nás vlákal do nějakého pimprlového divadýlka. Vždycky zvítězí, tak jako Kombajn, protože všechna moc Kombajnu je na její straně. Neprohrává svýma porážkama, zato našima vítězí. Abyste ji porazili, nestačí ji napráskat ve dvou ze tří bitev, nebo ve třech z pěti, ale pokaždý, kdy se s ní utkáte. Jakmile přestanete být ve střehu, jakmile jen jedinkrát prohrajete, zvítězila nadobro. A nakonec musíme prohrát všichni. S tím nikdo nic nenadělá."... celý text

Křížové výpravy 2019, Antony Bridge

„Od chvíle kdy Godefroi z Bouillonu opustil Lotrinsko, uplynuli tři roky, ale on i křižáci, kteří přežili útrapy cesty, došli k cíli. Byli hladoví, vyčerpaní a v cárech a zanedlouho měli znovu prokázat své vražedné sklony a své barbarství. Ve chvíli, kdy hleděli přes údolí, které je dělilo od nejsvětějšího města na světě s jeho medově zbarvenými kamennými zdmi, shluky střech a s velikým Skalním dómem, který vypadal stejně nádherně jako Šalomounův chrám, za který jej mnozí považovali, nebyl mezi nimi jediný, který by nebyl dojat do hloubi duše, a mnozí měli v očích slzy. Bůh neopustil svůj lid.“ Lehké, čtivé, výpravné, plné zajímavých historických faktů, tak lze v krátkosti charakterizovat tuto knihu. Autor vypráví poutavý příběh, příběh odvahy a naděje, nezdolné víry a absolutní morálky, ale zároveň absolutního fanatismu, náboženského vytržení a strachu a viny tváří v tvář Bohu. Příběh z magického světa, podmanivého blízkého východu, opředeného legendami. Byl to svět absolutní, svět plný kontrastů, plný krutosti, ale zároveň plný krásy a naděje na nový začátek na konci světa. Svět, kde náboženské slovo dokázalo vyvolat hromadné vize, posílit nebo zadupat morálku vojska, ovládat davy. Svět, kde, z pohledu Evropana, naděje a touha po novém začátku hnala muže a ženy na okraj světa. Autor čtenáře seznamuje se základními daty, událostmi a postavami, od začátků tažení, plného naděje, po neveselý závěr a fatální konec. Popisuje první neúspěchy, armády bez vedení, fanatický dav. Ukazuje první, skoro nečekané, úspěchy, zakládání křižáckých států, roztříštěnost křižáků. Fascinující jsou vnitřní boje mezi evropskými křesťany, člověk si až říká, co by bylo, kdyby se tehdy dokázali domluvit. Neméně fascinující je též pak vhled do uvažování dobového člověka, člověka účastnícího se výpravy na konec světa, všechny jeho naděje, strachy, víry, pocity, názory, něco je stejné s dneškem, něco je naprosto odlišné. Ukazuje náboženství jako středobod jedince té doby. S pocitem jisté marnosti pak čtenář prožívá ústup a konec křižáckých států. Kniha je lehká a čtivá, lze doporučit všem.... celý text

Bitcoin a jiné kryptopeníze budoucnosti 2018, Dominik Stroukal

Knihu lze považovat za úvod do světa kryptoměn pro naprosté začátečníky. Prvních několik kapitol je věnováno základním ekonomickým faktům a jevům, užitečné k pochopení dalšího textu. Jde o naprosto základní popis, žádné hlubší či teoretické popisy. Následuje technický popis funkce blockchainu, jednotlivých kryptoměn, popisy odlišností, rizika, výhody a nevýhody, technické detaily, vysvětlení pojmů z oboru, další budoucí teoretický vývoj, fyzikální limity. Některá prezentovaná fakta jsou rozhodně zajímavá a určitě si zaslouží další pozornost. Autoři se též věnují praktickým záležitostem uchovávání kryptoměn, tipy na SW a HW peněženky, burzy, apod. Co čtenář v knize nenalezne? Nenalezne zde žádný návod „jak investovat“, „jak vydělat“, žádné tipy a triky pro začínající investory, nic podobného. Jedná se o prostý faktografický popis stavu kryptoměnového světa k datu vydání knihy. Začátečníkům a čtenářům bez předchozích znalostí z oboru lze doporučit.... celý text

První planeta smrti 2012, Harry Harrison

Přímočará, jednoduchá, akční sci-fi, která nenudí, se zajímavým příběhem a ještě zajímavějším smrtícím prostředím pekelné planety – planety smrti. Protagonista si mě docela získal. Profesionální hráč, gambler, který je postaven před zdánlivě nemožný úkol, bez cesty zpět, bez možnosti úniku, nucen neustále jít kupředu, nucen rvát se s nepřáteli lidskými i nelidskými, smrtící planetou samotnou. Je v tom trochu staré školy, atmosféry dobyvatelů světa, atmosféry, kdy lidstvo věřilo, že dokáže vše. Není to dokonalé, ale zároveň to v tomto formátu a délce funguje skvěle na solidní čtyři hvězdy. Čte se to snadno, děj odsýpá, čtenář se nenudí. Absence detailnějšího popisu smrtícího světa je možná trochu promarněná šance, na druhou stranu, obdobné popisy mívají tendenci být nudné a zbytečně zdlouhavé, takže autor vlastně udělal dobře, že se příliš nerozepsal. Co naopak velmi příjemně překvapilo, byl motiv boje proti dogmatismu, fanatismu a tyranii, to jsem tu rozhodně nečekal. Solidní novela, v SF knihovničce se neztratí.... celý text

Chování: Biologie člověka v dobrém i ve zlém 2019, Robert Morris Sapolsky

„Nyní si představme šokující čísla ze skutečného života – náš průměrný neuron disponuje kolem deseti tisíci dendritických trnů a zhruba stejným počtem axonálních zakončení. K tomu připočtěte sto miliard neuronů a pochopíte, proč poezii píše mozek a ne ledviny.“ Enormně zajímavá a zároveň náročná kniha, která sice dá dost zabrat, ale zvídavého čtenáře adekvátně odmění. Text je svým záběrem značně rozsáhlý na to, aby se dal popsat jednoduchým komentářem, přesto se o komentář pokusím. Jak název napovídá, hlavním tématem je chování, autor je etolog. Snaží se vysvětlit chování, principy, které chování ovlivňují, od genetiky, evoluce, kultury, výchovy, prostředí, během různých stádií života, opět od prehistorie, přes vývoj v děloze (u savců a samozřejmě člověka), přes dětství, adolescenci, dospělost. Všichni se nějak chováme, jednáme, vnímáme, autor čtenáře provede historickým i prehistorickým vývojem chování člověka, evolucí, vlivy kultury a prostředí, výchovou, vysvětlí fungování člověka, lidského mozku, různých interních systémů: limbický, dopaminový, frontální kortex. Je to náročná a epická výprava. Kniha se skvěle čte, autor je dost vtipný, přes některé podivnosti překlad vůbec není špatný, text nikde nedrhne. Pro nebiologa je však kniha opravdu komplikovaná, dala dost zabrat, četl jsem neobvykle pomalu a dlouho. Zda je to dáno tím, že jsem procházel poněkud složitým životním obdobím, nebo je látka na technicky vzdělaného čtenáře přece jen poněkud obtížná, je otázka. Pravděpodobně mix obou, s lehčím důrazem na první uvedené. Přesto všechno jsem z textu nadšen, kniha mi dala hodně. Několik lákadel zmíním dále. Autor vysvětluje fungování genů a hormonů, jejich vliv jako prostředků zesilujících již existující tendence. Nesmírně zajímavé jsou kapitoly věnující se společenským evergreenům jako například biologický původ rasismu a xenofobie, zejména nečekaný podíl oxytocinu. Dále například polemizuje a rozporuje platnost závěrů známých pokusů Johna Calhouna, tzv. „behavioral sink“. Obsáhle se věnuje vězňovu dilematu, vnímavý čtenář si opět odnese závěr, že dokonalý komunismus nejde zavést již z principu. Věnuje se multikulturalismu, věnuje se trojici známých psychologických experimentů zkoumajících lidské zlo: Ash, Milgram, Zimbardo. Věnuje se pocitu viny a hanby. Mnohé z jeho závěrů naneštěstí již neplatí, jak ukázal vývoj posledních pěti let, nástup extrémní autoritářské levice, kultu „woke“, „cancel culture“, fanatického „anti-rasismu“ spojených do nové nenávistné ideologie, kultury obětí, náboženského kultu, děsícího se svobody slova, nadřazujícího pocity nad fakta. „Mimořádně smrtící kombinací je, když se kultura viktimizace – bylo nám ubližováno poslední týden, poslední desetiletí, poslední staletí – spojí s kulturou ctnostného étosu odplaty.“ Za sebe vůbec nejzajímavější považuji část knihy zabývající se behaviorálními rozdíly mezi politickou pravicí a levicí, mezi individualistickými a kolektivistickými kulturami a ideologiemi, behaviorální rozdíly mezi stratifikovanými a rovnostářskými kulturami. Pomyslnou korunu pak nasazuje vysvětlením procesu dehumanizace a pseudospeciace a roli, kterou tyto jevy hrají v genocidách a hromadném vraždění. Varování je jasné, pozor na jakékoliv projevy dehumanizace, je to nutná podmínka a přímá cesta k hromadnému vraždění ideologického a kmenového nepřítele. Všechny tyto procesy jsou pradávné, jsou ukryty hluboko v našem mozku, v insulárním kortexu. „Vraťme se k inzulární kůře a roli, kterou hraje při zajišťování chuťového a čichového znechucení u savců a zprostředkovaní morálního znechucení u lidí. V předešlé kapitole jsme uvedli, že nenávist k “jiným“ lze spolehlivě rozdmýchat, když zajistíte, aby se jevili vnitřně ohavní… Jakmile se při pomyšlení na jiné aktivuje lidská inzula můžete si na svém seznamu „co je potřeba udělat před genocidou" odškrtnou jednu položku.“ Kapitoly vysvětlující a popisující rozdíly pravice vs. levice (konzervativci vs. liberálové) patří vůbec k tomu nejzajímavějšímu a zároveň k tomu nejvíce polarizujícímu z knihy. Sám jsem s tím měl zpočátku problém. Autor je liberál v americkém smyslu, tj. levičák, sám se charakterizuje jako levičák, ale zároveň, a to mu slouží ke cti, se snaží udržet rovnováhu a celkem se mu to daří, byť občas něco z levicových postojů a stereotypů v pohledu směrem na pravici z textu prosakuje. Z počátku to konzervativnější / tradicionalistické čtenáře zarazí, později, jakmile přijmou autorův styl, to obtěžuje výrazně méně, v podstatě vůbec, a naopak, dává nahlédnout do liberálního stylu přemýšlení. Minimálně tohle, pravo-levé rozdělení politiky, by si měl přečíst každý, jako užitečnou pomůcku při pokusu vysvětlit dnešní politicky extrémně polarizovaný svět. Poopravuje oblíbený mediální stereotyp, který se objeví téměř pokaždé, když někde zvítězí politická pravice. Totiž, že voliči pravice jsou obvykle méně inteligentní než voliči levice. Samozřejmě, že nejsou, jen zkrátka přemýšlí jinak. Možná méně do hloubky, protože k tomu nemají vnitřní motivaci. Argumentuje, že pravicové smýšlení víc odpovídá krizové době, kdy existují větší vnější tlaky na kognitivní procesy (v krizové době je lepší přemýšlet rychle a dělat závěry bez zbytečného zdržování, naopak v době blahobytu si někteří jedinci mohou dovolit přemýšlet dlouze, prozkoumávat různé další vysvětlení daného fenoménu). Knihu rozhodně doporučuji. „Dehumanizace a pseudospeciace. Nástroje propagandistů nenávisti. „Oni“ jako nechutní, „oni“ jako hlodavci, jako rakovina, jako nedovyvinuté druhy, „oni“ jako smrdutí a zapáchající, jako obyvatelé neuspořádaných kolonií, kde by nikdo jiný nežil. „Oni“ jako výkaly. Přimějte inzuly svých následovníků, aby zaměnili doslovné za metaforické, a máte 99 procent práce za sebou.“... celý text

Dveře do léta 1995, Robert A. Heinlein

„… jenže, zatraceně, bez ohledu na to, kolikrát si spálíte prsty, musíte přece lidem věřit. Jinak se z vás stane poustevník v jeskyni a budete spát s jedním okem otevřeným. Člověk nikdy nemůže být stoprocentně bezpečný; už jen být naživu je hrozně nebezpečné … a nakonec smrtelně nebezpečné.“ Odmazávám si další dluh ze seznamu mistrovských děl SF. Od R. A. Heinleina jsem toho v minulosti přečetl docela dost a stále mi toho hodně zbývá. Novela nese jeho typický rukopis. Je to čtivé a zábavné, příběh je chytlavý. Hlavní hrdina je sympatický, čtenář mu fandí od první stránky. Záporáci jsou zlí, jak se patří. Nechybí ani klasicky Heinleinovské utopistické myšlení. Úroveň techniky a představ je úsměvná a odpovídá době vzniku knihy. Předvídat budoucnost je nemožné, zvlášť když se ona „budoucnost“ odehrává, z našeho pohledu, dvacet let v minulosti. Jeden výrazný prorocký motiv tam však je, něco co přesně vystihuje citace v závěru tohoto komentáře. Něco, na co teprve nyní přicházejí specialisté na umělou inteligenci. „Co je poslední věc, která se kdy zautomatizuje? Odpověď: domácnost každé hospodyňky.“ Všem fandům klasických SF doporučuji.... celý text

Tyranie metrik 2020, Jerry Z. Muller

„Existují věci, které lze měřit. Existují věci, které má smysl měřit. Ale co lze měřit není vždycky to co má smysl měřit; co je měřeno, nemusí mít žádnou souvislost s tím, co opravdu chceme vědět.“ Kniha, od které jsem možná čekal přece jen trochu víc. Vím o ní delší dobu, ještě předtím, než vyšla u nás. A možná jsem ji nakonec ani neměl číst. Toho času pracuji pro organizaci, kde dnes a denně vidím příklady toho, co autor popisuje. Management posedlý tabulkami, neschopný vidět cokoliv jiného, utopený v detailu, zcela ignorující širší realitu, a zároveň trpící selektivní slepotou, aneb nepohodlná čísla se neukazují a nezkoumají. A to jsem vzděláním technik, tedy k číslům a grafům mám veskrze pozitivní vztah. Autor knihu rozdělil do několika kapitol, dle oblastí, které zkoumá, mimo jiné a ne v tomto pořadí: business a finance, zdravotnictví, armádu a policii, státní správu, školství a vysoké školství, filantropii a neziskové organizace. Vše je kriticky hodnoceno s ohledem na sběr a zpracování dat. Ukazuje realitu posedlosti měřit vše, bez schopnosti datům porozumět, ukazuje prokletí korporátního světa, deziluzi a absolutní ztrátu motivace technických odborníků a některých dalších profesionálů a významné omezení inovací. Na příkladech ze školství demonstruje známé problémy, například vítězství kvantity nad kvalitou, v podobě obřího množství nekvalitních odborných článků, za účelem posílení postavení instituce. Ukazuje další a další příklady z všemožných oblastí, nástup „úředníků“, bez zkušeností, bez znalostí, čtenáři je z toho až smutno. Množství příkladů na úkor analýzy proč se tak děje je asi ten největší „problém“, který s knihou mám. Chybí mi detailní náhled na příčiny dnešního neutěšeného stavu, nějaká teorie, proč k tomu došlo. Je zřejmé, že snadný přístup k číslům, tabulkám a grafům umožnil snadněji rozhodovat široké vrstvě jedinců, je stejně tak zřejmé, že pro současný překotný svět je tento způsob nakládání s daty naneštěstí, ať už v jakékoliv podobě, nezbytný. Je to konečné stádium byrokratického světa? Doufám, že ne. Nakonec to není o tom, že by měření a sledování „tvrdých ukazatelů“ bylo inherentně špatné, jako spíš o tom, že často svádí k podvodům, manipulacím, přikrášlování skutečnosti a vylepšování výsledků za účelem zlepšení odměn jednotlivců. To je důsledek tyranie metrik. „Metriky fungují nejlépe tehdy, pokud ti, kteří jsou měřeni, věří v jejich smysl a opodstatněnost.“... celý text

Magos 2020, Dan Abnett

„Já jsem inkvizitor. Byl jsem jím celý svůj život. Vím, že jsem v obraně Zlatého trůnu na správné straně. Pokud se jednotky inkvizice a ostatních vznešených institucí Impéria rozhodly – ve své ignoranci – tvrdit něco jiného, pak se mýlí ony, ne já.“ „Neměl oči. Tohle si vybavuji naprosto jasně. Plameny mu je vypálily. Neměl oči, a přesto se děsil světla.“ Čas od času se vracím do starých oblíbených světů, vzpomínám na doby, kdy jsem hltal jeden příběh za druhým, na doby fascinace a objevování, pátrání a poznávání. Ty novely a povídky s sebou nesou skvělé vzpomínky. Tohle je ukázkový případ takového výletu do minulosti. Byly doby, kdy jsem hltal jeden WH40k příběh za druhým. Ten svět je perverzním způsobem fascinující. Temná budoucnost lidstva, tyranské impérium, beznaděj, pokušení Warpu, nakonec smrt a všeprostupující odporný Chaos. Jedinec neznamená nic, slabí jsou potravou pro silné. Narodit se do takového světa znamená být odsouzen k životu v beznaději, tedy pokud nejste majetný obchodník, potomek planetární šlechty, bezejmenný hrdina, Adeptus Astartes, nebo Inkvizitor. Ti „hodní“ vlastně vůbec nejsou tak hodní. A ti „zlí“, ti vám zaživa sežerou střeva a vnitřnosti, do kůže vyryjí odporné symboly, ze kterých vám bude špatně, vytečou vám oči z důlků, a jak budete umírat, uslyšíte lahodný smích démonů a temných bohů chaosu. Vaše smrt bude prázdná a zbytečná. Tolik k zářivé budoucnosti lidstva ve čtyřicátém prvním miléniu. Kniha jako celek je zábavná a čtivá, klasický akční Abnett a klasický, rozporuplný, Eisenhorn. Povídky mají sice různou kvalitu, přesto jsou nadprůměrné. Povídky obvykle nečtu, připadají mi krátké (sic!), nedostatečné v budování děje a zkrátka celkově neuspokojivé. Tady to neplatí. Atmosféra je hutná od začátku. Hned první povídka „Mor“ je skvělá. Temná atmosféra, tušení něčeho odporného, slabost a nákaza chaosem jsou patrné od prvních odstavců. Vším prostupuje typický gotický svět a středověká atmosféra, tolik typická právě pro WH40k. Některé povídky jsou akční, jiné hororové, další detektivní. Překlenují množství světů, od městské dystopie po feudální světy. Čtenář se nenudí. Povídka Kuriozita pak připomene jednu Francouzkou venkovskou legendu z 18. stol., zkouška víry v Boha Cíšaře. Některé povídky mají za protagonistu přímo Eisenhorna, v jiných jsou další postavy. Vše směřuje k závěrečné novele Magos. Všem fandům WH40k světa a inkvizitora Eisenhorna rozhodně doporučuji. Z čeho již tak nadšený nejsem, jsou chyby v překladu, podivnosti jakoby přeložené strojově, místy snad dokonce nerespektování terminologie světa. Hodnocení kvůli tomu snižovat nebudu, ale zamrzí to. „Pak jeden z Orlů zkázy rozluštil obscénní nápis na vlajkách Chaosu, které byly vztyčeny za hradbami. Stálo tam … Stálo tam jediné slovo. Jediné obscénní slovo. Jediné zatracené, odporné slovo, na které se od té doby snažím zapomenout.“... celý text

Totální rauš – Drogy ve třetí říši 2016, Norman Ohler

„V kapse na koleni mám pásek plátna v celofánu veliký jako tabulka čokolády, pod nímž drží pět nebo šest mléčně bílých tablet. Na pásku je nápis Pervitin. Tablety proti únavě, řekl dr. Sperrling. Otevřu kapsu a z podložkyutrhnu nejprve dva, pak tři z těchto plátků, na chvíli si z obličeje sundám dýchací masku a začnu tablety žvýkat. Jsou příšerně hořké a moučné, nemám ale nic na zapití.“ „Po chvíli začínají účinkovat: Motor běží čistě a klidně. Jsem bdělý, v uších mi duní tlukot srdce. Proč je obloha najednou tak jasná, oči mě v ostrém světle bolí. Ten jas je téměř nesnesitelný; když si volnou rukou zastíním oči, je to lepší. Motor teď vrčí plynule a bez vibrací – daleko, hrozně daleko. Tady nahoře je skoro ticho. Všechno je nepodstatné a abstraktní. Daleko od skutečného světa, jako bych se sám vznášel nad svým letadlem.“ Autor vypráví příběh vzestupu třetí říše a druhé světové války ze zcela jiného úhlu. Pohled je to nesmírně zajímavý. Kniha je čtivá, čtenář mnohdy jen nevěřícně kroutí hlavou. Autor ukazuje vliv povzbuzujících drog na válečné operace, ve všech složkách pozemních vojsk, letectva i námořnictva. Jejich roli v úspěchu tažení, nabuzené vojáky schopné rozdrtit nepřítele. Popisuje počátky a důvody zkoumání účinků drog. Popisuje zcela jinou dobu, dobu, kdy pervitin a podobné byl považován za něco normálního a k dispozici každému. Ukazuje vliv povzbuzujících prostředků na samotného Hitlera, prostřednictvím jeho osobního lékaře. Mnohé z toho jsou pravděpodobně spekulace, nicméně autor vše vysvětluje a dokládá, tam kde spekuluje, tam na to upozorní. Vysvětluje tím jeho chování, úbytek mentálních schopností, změny jednání, paranoiu, rozpad osobnosti. Kniha je rozhodně zajímavým doplňkem studia dějin druhé světové války. Doporučuji.... celý text