thorir přečtené 746

S rozumem v koncích: Proč se stáváme méně inteligentními a co to znamená pro budoucnost 2020, Edward Dutton

Asi nejsem sám, kdo si myslí, že svět se zbláznil, že nám vládnou hlupáci, že rozhodnutí, kterých jsme denně svědky, na všech lidských úrovních rozhodování, jsou hloupá, nesmyslná a mnohdy vyloženě škodlivá. Jakkoliv to může být pouhé zdání a subjektivní pocit, naštvanost na měnící se svět, a mnozí by s tímto závěrem rozhodně nesouhlasili – např. známý psycholog a lingvista Steven Pinker – autoři berou ústřední premisu, totiž, že lidská populace nezadržitelně a tragicky hloupne, průměrné IQ klesá, jako fakt a v knize předkládají množství teorií, které tuto základní myšlenku podporují. Internet (např. Wiki) Duttona řadí mezi „alt right“ a „white supremacist“, popřípadě postaru mezi neonacisty, je na každém, aby si udělal obrázek, osobně tento názor a pohled nesdílím. To, že autoři používají značně nekorektní jazyk, je fakt. To, že komentují a zkoumají dnes velmi kontroverzní až tabuizované téma lidské inteligence, je taky fakt. Přesto se domnívám, asi zcela v souladu s autory, že věda by neměla moralizovat. Jsem přesvědčen, že všechny oblasti, všechna témata, jakkoliv tabuizovaná, si zaslouží pozornost a rigorózní výzkum, a zejména se to týká právě výzkumu inteligence. Chápu rizika s tím spojené, chápu kontroverze, rozumím obavám z možnosti zneužití výsledků. Přesto, cenzurované hledání pravdy a manipulace se skutečností je cesta do pekla, dogmatické závěry a ideologické lži jsou cesta do tyranie. Nejvyšší metou má být hledání pravdy a poznání skutečnosti, tak jak bylo nastaveno osvícenstvím a klasickým liberalismem. Ne ta dnešní prohnilá, nefunkční a dogmatická náhražka skutečnosti, ten zoufalý stav, kdy zhoubný relativismus proniká do všech oblastí lidského poznání a destruuje vědeckou metodu. Každý nemá svoji pravdu. Každý nemůže vyhrát. Autoři uvádí množství faktů z oblasti výzkumu inteligence, korelace, chování, vlastnosti, dopady. Text je nesmírně zajímavý, některá pozorování a vysvětlení jsou vyloženě vtipná – za zmínku stojí pozorovatelný pokles kvality některých uměleckých děl, např. v hudbě a filmu – i když zde si myslím je důvod jiný. Nejsem nijak schopný posoudit relevanci vyřčených tezí, vše je však ozdrojováno. Úvahy vyvolávají množství dalších otázek, eugenika je to nejmenší. Mnohokrát jsem si vzpomněl na kapitoly z Bostromovi knihy „Superinteligence“ a různé cílené teoretické programy postupného zvyšování lidské inteligence. Ano, je to ideologicky zneužitelný výzkum, o tom není pochyb. Přesto by vědci zabývající se výzkumem inteligence neměli být ostrakizováni. V závěru se autoři zamýšlí jak současný stav a směr změnit. Některé úvahy s nimi sdílím. Závěrečné zamyšlení trochu ve stylu Asimovovi Nadace je skvělé. Hodnotím mezi třemi a čtyřmi hvězdami, kniha je zajímavá, pozorování subjektivně odpovídají realitě, úpadek západu, úpadek vzdělanosti, nápor kritických teorií na západních univerzity je jasné vítězství hlouposti, dogmatismu, pseudonáboženských fanatiků, nad selekcí ve prospěch obecné inteligence a racionality. Ke třem hvězdám se nakonec přikláním zejména pro poněkud amatérský překlad a provedení knihy – kapitola 6 je kde? Dále mi nesedl přezíravý a prvoplánově provokativní styl psaní, množství zobecnění a kategorických tvrzení a místy až demagogických přirovnání, do kterých se strašně snadno argumentačně strefuje – značně tím usnadňují práci svým názorovým odpůrcům. S doporučením váhám, za sebe však přečtení v žádném případě nelituji, kniha mi otevřela další obzory.... celý text

Béowulf 2003, neznámý - neuveden

„Běh věcí je dán!“ Knihu jsem četl při snad posledním záchvěvu letošní zimy. Bílý sníh naposledy pokryl krajinu, ta panenská čistota, bělost, studené slunce, ledové paprsky světla deroucí se zpoza šedivých mraků, zima – přesto však již náznak jara a znovuzrození. To vše mě snadno přenáší na Sever, hluboko do minulosti, do rozlehlých severních lesů, jezer, a fjordů. Mezi starodávné Germány. Do časů legendárních ság. Mezi legendy samotné, mezi odvážné hrdiny, mezi kruté pohanské bohy. Ano, nechal jsem se unést a napsal trochu romantizovaný úvodní odstavec, ač jsem si plně vědom, že Beowulf je staroanglická literární památka. Přesto, pojednává, o čem pojednává a k navození severské atmosféry ta zima fungovala dokonale. Ohledně hodnocení, či nehodnocení starých textů, mám totožný názor jako autor předchozího komentáře, a je mi trochu trapné to tu opakovat tak brzo. Přesto, knihu jsem dočetl nedávno, dospěl jsem ke stejnému názoru, a tedy hvězdami hodnotím primárně provedení a vydání knihy, to z roku 2003. Kniha v knihovně čekala až trestuhodně dlouhou dobu, 17 let, dodnes si pamatuji, jak si ji, tehdy jako čerstvý student VŠ, odnáším z Neoluxoru na Václaváku. K některým kouskům člověk zkrátka musí dospět. Kniha je rozdělena na čtyři hlavní části, rozsáhlý úvodní teoretický historicko-literární komentář, samotnou epickou báseň, obdobně rozsáhlý závěrečný komentář a výklad a neméně rozsáhlý poznámkový aparát. Úvodní komentář je skutečně obsáhlý, přibližně 60 stran, vysvětlující kontext, komentující stav písemných památek dané doby, lehce črtající vlastní historii. Komentující skladbu básně, motivy autora. Lehce se dotýká i pokřesťanštění staré Anglie, komentuje jeho rychlost ve srovnání například se Skandinávií, vysvětluje tak zřetelnou absenci jakýchkoliv původních, nezměněných staroanglických literárních památek (pomíjím teď fakt zřejmě výhradně ústní tradice předávání legend), znalostech tehdejšího panteonu, vše prošlo cenzurou křesťanských autorů. Text je proložen množstvím fotografií a obrazů se starogermánskou tématikou, válečníci, Vikingové, bohové, draci, nestvůry, dobové šperky a mnoho dalšího. Dokonale to dokresluje atmosféru doby, povznáší čtenářský zážitek na úplně jinou úroveň. Samotný text básně netřeba komentovat. Verše dokonale tříbí představivost, jednotlivé obrazy jsou jasné a zřetelné, ta jednoduchá věta, řádek, verš, slovo, to vše podněcuje čtenářovu imaginaci, příběh se odvíjí jako film, doslova před očima, jednoduše, krystalicky jasně, představivost pracuje na plné obrátky, každý si vytvoří svůj vlastní obraz dané situace, události. Vše je naprosto dokonale poskládáno ze střípků, které jsme nabrali za celý svůj život. Nečekal jsem, že mě tento typ poezie tak uchvátí. Závěrečná analýza básně pro mě byla trochu nezáživná, nicméně oceňuji rozsáhlý poznámkový aparát, dodatky, vysvětlení, komentáře. Nenechte se odradit, ani zdaleka nejde o nudné vsuvky, jde o trefné komentáře, dokreslující překlad, dobu, motivace, mytologii, často velmi pomůžou k pochopení textu. Je to nejen historický pramen a důležitá literární památka, je to archetypální příběh hrdinského boje a pohled do časů legend. To vše v naprosto skvělém knižním zpracování. Doporučuji všem.... celý text

Klec duší 2020, Adrian Tchaikovsky (p)

Pro mě tentokrát spíš zklamání a dlouho jsem nevěděl, jak hodnotit, hodně jsem to „kousal“. Autora znám díky knize Děti času, z té jsem byl nadšen, a na tuto jsem se, i díky anotaci, velmi těšil. Vůbec to však nesplnilo moje očekávání. Začátek je slibný, cesta lodí, kamsi, skrze šílenou a smrtící džungli, nostalgicky se mi vybavil Kantos Hyperionu, nebo Srdce temnoty. Civilizace postavená na troskách předchozích civilizací mi hodně připomněla Monte Cookovu Numeneru. Prostředí nesmírně zajímavé, hlavní postava zpočátku celkem taky, vše skýtá neuvěřitelný a silný potenciál. A to je bohužel vše. Potenciál zůstane zcela tragicky nevyužit. Jakkoliv se to čte snadno, jakkoliv stránky ubíhají jedna za druhou, jakkoliv je to řemeslně skvěle napsáno, něco tomu chybí. Příběh se posouvá a plyne, brzy však začne být zřejmé, že vůbec není jasné, kam vlastně. Chybí nějaká nosná myšlenka, nějaká hlavní příběhová linie – nechápejte mě špatně, samozřejmě, že nemusí být žádná, ale příběh by v takovém případě neměl čtenáře vést k závěru, že tam nějaká je nebo bude, což tento dělá. Ano, vše se točí kolem Stefana, ale za mě to tedy vůbec nestačí, chybí jakýkoliv přesah, jakýkoliv vývoj, hlubší téma. Stefan jako protagonista jde odnikud nikam, a přestože ze začátku působí celkem nadějně, všechny sympatie později ztrácí, jeho charakter prodělává naprosto minimální vývoj a posun, více ho popisovat nechci, superlativy bych nenašel. Navíc, to málo co v průběhu své životní cesty získává, jakoby zapomněl hned v další kapitole. Popravdě, jako protagonistu ho v sympatiích velmi rychle překoná jeden nejmenovaný dozorce. Příběh je takové typické spotřební zboží – přečíst a zapomenout, a i když v něm pár zajímavých momentů existuje, celkově jsem měl pocit zcela nevyužitého potenciálu naprosto skvělého světa. Co ty mystické dovednosti? Co Podsvětí? Co geneticky upravení jedinci a psychické schopnosti, které se vynoří jen tak, jako deus ex machina? Spousta nelogičností a hloupých motivací. Je to odbytá práce. A rozhodně to není dystopie. Knihu jsem skoro odložil a jsem na hraně myslet si, že to byla ztráta času, což si obvykle u knihy myslet odmítám. Poslední stránka o konci lidského druhu je sice skvělá, ale ani omylem nezachrání celou knihu.... celý text

Čingischán a utváření moderního světa 2006, Jack Weatherford

Kniha začíná téměř poeticky, hned v první kapitole se čtenář ocitá na břehu řeky Onon, na jejím horním toku, ve východním Mongolsku, v údajném Čingischánově rodišti. Snadno si představí zelenou trávu, modré nebe, koně, jezdce, znesvářené kmeny, podivná, dnes nepochopitelná, kulturní pravidla stepních obyvatel, tvrdý a těžký život v jurtách, v koňském sedle, s lukem v ruce. Drsnou, ikonickou a podmanivou krajinu studených mongolských stepí. V první části se autor zevrubně věnuje Čingischánově rodině, dětství, dospívání, důležitým formativním událostem, postupné cesty k moci, ke sjednocení kmenů. Obšírně čerpá z Tajné kroniky Mongolů, nejstaršího dochovaného pramene mongolské historie, jakési literární kroniky Čingischánova rodu, rodiny a historie Mongolů. Vše je psáno velmi čtivě, prozaicky. Částečně se prolíná s doloženými historickými událostmi, dějinami mongolské říše, expanzí napříč téměř celou Asií, přes střední východ až do Evropy. Autor dokazuje, že podtitul knihy není zvolen prvoplánově, nebo jakkoliv nezaslouženě. Detailně popisuje hlavní události světových dějin, například dobytí Bagdádu, vyvrácení Islámských říší a tím de facto ukončení „zlatého věku“ Islámu, strategické úspěchy Kublajchána v Číně, zničení dynastie Sung, dobyvačné pokusy dále na východ. V souvislosti s dneškem nelze nezmínit spojitost mongolské expanze a morových epidemií původem v Číně a následný přenos do Evropy. V části popisující dobyvačné války a expanzi je samozřejmě důraz kladen na další členy Čingischánova klanu, zejména syny a další příbuzné. Kniha je plná zajímavých detailů mongolských kulturních zvyklostí, stepních zákonů, pravidel, nesmírně zajímavých etnografických a antropologických poznámek. V neposlední řadě nelze přehlédnout smutnou a varující poslední část, plnou otřesných detailů perzekuce mongolských učenců a spisovatelů, snažících se oživit mongolské tradice a historii, navzdory vládnoucí tyranii komunistických zrůd po obsazení Mongolska bolševiky během ruské občanské války a následně navzdory loutkové vládě stejných tyranů po vyhlášení „nezávislosti“, přesto však v reálném a těsném područí Sovětského svazu. Čtenářům zajímajícím se o středověké dějiny asijských stepních říší a národů a o jejich přesah do současnosti jednoznačně doporučuji.... celý text

Souostroví Gulag: 1918–1956 2011, Alexandr Isajevič Solženicyn

„Kdyby to bylo tak jednoduché! – že kdesi jsou lidé s černou duší, kteří ve zlém úmyslu páchají černé skutky, a že je třeba je jen rozeznat od ostatních a zničit. Avšak čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. A kdo zničí kousek vlastního srdce …?“ Je to dva roky, co jsem tento monumentální a legendární epos přečetl a dodnes mnou rezonuje jako málo co. A počítám, že rezonovat bude silně i nadále. Je to drsné svědectví hrůzného režimu, kdy lidskost a lidství bylo zničeno a zašlapáno do bláta a krve a humanismus spláchnut do kanálu, do žumpy spolu se svobodou a pravdou. Je to hluboká a rozsáhlá sonda do duší a myslí lidí žijících v nevyzpytatelné tyranii a v absolutním teroru a ukazuje zrůdnost komunismu a kolektivismu v plné nahotě. Autor postupně ve třech knihách ukazuje absurdní nelidskost sovětského systému, dokazuje, že tento plesnivý a hnijící stát od začátku potřeboval miliony a miliony otroků, aby mohl, ve své izolované zaslepenosti, „dohnat a předehnat“ kapitalistický svět. Z této potřeby se zrodil strašlivý systém feudálních pracovních táborů – GULAG – a tento pomocí masového teroru mučivým způsobem zničil a zahubil nepřeberné množství lidí. Systém, který obětoval a zabil tím nejkrutějším způsobem miliony a miliony na oltáři nesmyslné ideologie. Text je nesmírně působivý a rozebírá sovětský komunistický systém do posledního detailu, do poslední částečky. Popisuje systém absurdního trestního práva, zatčení, vyšetřování, obvinění, transporty, pobyty v táboře, úmornou, vysilující a zničující práci, udávání, monstrprocesy, komunismus – rakovinu společnosti, rozpad vazeb a atomizaci ruského obyvatelstva, ideologický jazyk, postupnou metaforickou hnilobu lidí, jejich myslí a duší - nelze se divit, že Rusko je dnes tam, kde je, po desítkách a desítkách let téhle hrůzy. Často jsem četl bez dechu, ruce sevřené v pěst nad absolutní nespravedlností. A často jsem se ptal sám sebe, zda bych to utrpení vydržel? Nevím a jsem rád, že si na to nemusím odpovídat. Ne, nečte se to snadno, text je obtížný, někdy sarkastický, často smutný a absurdní. Čtenář žasne a autor stále a znovu a znovu ukazuje nové a hlubší lidské dno. Přesto, nebo právě proto, doporučuji každému. Jako varování před podobnými excesy a tendencemi do budoucna – neboť mladí svazáci, v různých podobách, opět vystrkují růžky, jako memento lidského selhání, memento nesmírné zloby, krutosti, nenávisti a dogmatismu, a jako vzpomínku na ty miliony obětí. Važme si možnosti žít ve společnosti, kde svoboda a pravda jsou stále ještě považovány za jedny z těch nejvyšších ctností. Epos je jasnou obranou proti tyranii. Proti tyranii, která nikdy nespí. „Ideologie! To dává zlosynovi kýžené ospravedlnění zločinu i nezbytnou vytrvalou tvrdost. Je to společenská teorie, která mu pomáhá, aby své činy očistil sám před sebou i před jinými a slyšel nikoliv výčitky a prokletí, nýbrž pochvaly a pocty. Tak inkvizitoři čerpali posílení v křesťanství, dobyvatelé ve vlastenectví, kolonizátoři v civilizaci, nacisté v rase, jakobíni a bolševici v rovnosti, v bratrství a ve štěstí budoucích pokolení.“... celý text

Souostroví Gulag: 1918 - 1956 (III) 2011, Alexandr Isajevič Solženicyn

„Tak teda. Poslední objev medicíny, že člověk vůbec nepotřebuje spát osm hodin. Absolutně dost – čtyři hodiny! Proto přikazuju: práce začíná v sedm ráno, končí ve dvě v noci, přestávka na oběd hodina a na večeři hodina.“ Poslední část třídílného vydání. Tato je poněkud hloubavější. Ukazuje hlubší pohled na mentalitu Rusů a okolních národů. Zároveň jde stále o velice intimní zpověď táborového života. Kromě dalších a dalších detailů sovětského systému se však příběh nezadržitelně blíží ke konci. Autor ukazuje postupný rozklad systému gulagu, nárůst odporu, vzrůstající počet vzpour, vraždění práskačů a slabost stráží, lidé přestávají být ovcemi a začínají být opět individuálními lidmi. Ukazuje reakci a nevíru západních společností. Rozklad gulagu, ale zároveň rozklad a atomizace společnosti jako celku v důsledku permanentního života ve lži – což tedy v Rusku trvá dodnes. Zajímavé je porovnání carského systému vyhnanství s gulagem – kde v porovnání byl carský systém placená pohoda. Celým textem, přes všechny tři díly, se samozřejmě vine sovětský jazyk, systém mluvy, změna významu slov, manipulace s řečí. Tomu důrazně doporučuji věnovat pozornost - nelze si nevšimnou obrovského množství podobností s rétorikou dnešní doby. Autor varuje před zastíráním pravdy, před životem ve lži a bohužel se nelze ubránit dojmu, že právě tam opět pomalu míříme a nepohodlná fakta a realita jsou opět zametány pod koberec. Komunismus je čisté zlo a dnes je víc než zřejmé, že ruská společnost se s tímto zlem dosud nevyrovnala. „Jste propuštěn, ale pamatujte si, že tu budete chodit jako na provaze. Nejmenší chyba, a zase z vás bude ze-ka. Ani nebude třeba vás soudit. Takže si dejte pozor a nemyslete si, že jste svobodný občan.“ „Dějiny nepotřebují minulost! Tak daleko se dostali dobrodějové. A co tedy dějiny potřebují? Budoucnost, nebo co …? To oni ty dějiny píší … Co jim všem teď můžeme namítnout, co říci na jejich jednomyslnou zabedněnost? Jak jim teď něco vysvětlit? Vždyť pravda je vždycky jaksi stydlivá, před příliš drzým útokem lži umlká. Dlouhodobá absence svobodné výměny informací ve státě vytváří propastné nepochopení mezi celými skupinami obyvatelstva, mezi miliony a miliony. Prostě přestáváme být jedním národem, protože skutečně mluvíme každý jinou řečí.“... celý text

Na počátku byl sex 2014, Cacilda Jethá

Anglicky se kniha jmenuje „Sex at Dawn“, doslova sex za úsvitu, a leckomu se při tomto spojení vybaví romantická představa vášnivého sexu někde na pláži, rytmické vzdechy, chladivý písek, šumění moře, vycházející slunce, vrcholný zážitek, jaký mnozí z nás zažijí jen jednou za život. Teď pomiňme realitu v podobě škrábajících a nepříjemných zrnek písku, pravděpodobnou pokutu police a možná ne až tak skvělý celkový zážitek. Ale dost, o tom vlastně kniha vůbec není a já jen potřeboval vymyslet nějaký úvod komentáře. O čem tedy kniha je? Kniha nabízí poněkud neotřelý pohled na evoluční vývoj lidské sexuality, evoluci párování heterosexuálních mužů a žen od dávnověku do současnosti. Proč neotřelý? Protože zkouší bořit současnou sadu kulturních norem v podobě představ, že lidé se vyvinuli v monogamních svazcích a cokoliv jiného než monogamní svazek je aberace, nebo že pouze muži jsou přirozeně promiskuitní, zatímco ženy nikoliv a že polygamie byla uměle implementována do společnosti až s příchodem první zemědělské revoluce v neolitu, s tím souvisejícími počátky nerovnoměrné distribuce moci a bohatství, aneb zrod mocných jednotlivců s harémy manželek a milenek, a konečně, že promiskuita u žen přirozeně neexistuje, nebo se vyskytuje v míře výrazně nižší než u mužů. Autoři naopak monogamii a výše uvedená tvrzení považují téměř za kulturní vynález moderního člověka a civilizace a tento názor dokládají množstvím důkazů a výzkumů. Používají k tomu důkazy anatomické, evolučně psychologické, etologické, dále výzkumy antropologické a etnografické vč. značného množství příkladů a poznámek ohledně manželství / partnerství mužů a žen z různých polozapomenutých koutů Země, z různých lidských kmenů, skupin a společenství. Nutnou částí je též samozřejmě pohled do prehistorie lidského rodu v podobě porovnání chování s našimi nejbližšími příbuznými primáty – šimpanzi, bonobo, gorilami, orangutany. Nesmírně zajímavé jsou pak poznámky z oblasti evoluční psychologie, vysvětlující mnohdy rozčilující chování dnešních mužů a žen. Namátkou například proč ženy při sexu výrazně hlasitější než muži? Jak je to se sexuálními úchylkami a proč jsou častější u mužů než u žen? K čemu je dobrá masturbace? Proč soustavně klesá plodnost a kvalita spermií? Pro jsou ženy častěji bisexuální? Proč v populaci ubývá testosteronu? Pro není zcela moudré používat hormonální antikoncepci v době, kdy žena hledá životního partnera? Jak je to s promiskuitou žen? Zmíní i swingers. A mnoho dalšího. Zajímavé otázky a témata a ještě zajímavější odpovědi. Pokud bych měl celkový dojem shrnout, tak asi následovně. Kniha je nesmírně zajímavá, rozhodně jde o téma dotýkající se všech, zasahující do nejintimnějších oblastí života. Je vtipně napsaná a velmi čtivá, autoři se nebojí používat někdy skoro explicitní slovník. Na druhé straně, rád bych si někde přečetl relevantní kritiku, nebo pohled z druhé strany – to mi v knize dost chybělo. S ohledem na další společenský vývoj je to dnes už skoro kacířská kniha, která se, soudě dle zhoubné spirály, na které se západní civilizace nachází, zřejmě brzo dostane na index. Na jedné straně sice boří zaběhnuté stereotypy – tradiční monogamní svazky a s tím spojený „toxický patriarchát“ – úhlavního nepřítele progresivní internetové úderky. Na druhé straně značně posiluje a zdůrazňuje úlohu evoluční psychologie – toho času dalšího hlavního nepřítele jiné progresivní úderky – radikálních feministek a trans aktivistů. Co dodat? Myšlenky představené v knize mě budou provázet, nebo možná pronásledovat, ještě dlouho, tak moc totiž odporují naučeným a zažitým vzorcům uvažování. Závěry mnohé překvapí, zejména stran přirozenosti promiskuitního chování obou pohlaví. Tímto lehce varuji ostatní: je docela možné, že vám kniha naruší naučené, kulturně podmíněné, vzorce toho co je morální, správné a přijatelné v oblasti partnerských a sexuálních vztahů. Ale pokud to znamená, že se člověk na svět koukne zase jednou trochu jinýma očima, tak to téměř vždy stojí za námahu. Doporučuji.... celý text

Souostroví Gulag: 1918 - 1956 (II) 2011, Alexandr Isajevič Solženicyn

„Železný lidový komisař Jagoda píše hlavnímu inženýrovi (stavby Bělomořsko Baltického kanálu) Chrustaljovovi: „Podle zpráv, které máme k dispozici“ (to znamená od práskačů a od Kogana – Frenkela – Firina), neprojevujete a necítíte v práci potřebnou energii a zájem. Rozkazuji, abyste okamžitě odpověděl, zda míníte okamžitě“ (to je jazyk, co?) „ … začít doopravdy pracovat … a donutit poctivě pracovat tu část inženýrů, která sabotuje a škodí …“ Co lze odpovědět šéfovi? Člověk chce žít … „Uvědomuji si svou zločinnou změkčilost … lituji vlastní nesoustavnosti …“ Epos pokračuje. Autor v další a dalším detailu popisuje systém gulagu. Nejsou to jen tábory v regionu Kolyma na kraji světa. Jsou to také gigantické sovětské megaprojekty, například naprosto šílený Bělomořsko Baltický kanál, při jehož budování zemřelo možná až 250 tisíc lidí / sovětských otroků. Nebo například počátky gulagu, první pracovní tábor – klášter na Soloveckých ostrovech, kdysi místo mnišských modliteb a rozjímání, za Stalinova teroru místo hrůzy a utrpení. Čtenáři se opět a opět nedostává dechu z všeho toho šílenství a prvoplánové krutosti. Komunismus prostě potřeboval místa, kde levně zabije tisíce, statisíce a miliony svých odpůrců, kritiků a jiných nekonformních jedinců. A samozřejmě, jak autor ukazuje, mnohdy nebylo nutné ani odporovat a kritizovat, a jedinec stejně skončil jako otrok s výhledem na tři měsíce nepředstavitelného utrpení, následované smrtí z absolutního vyčerpání. Vykonstruované procesy byly normou, závist, nenávist, mezi sousedská třenice, tak málo stačilo. Text je obtížný, nečte se snadno, čte se s těžkým srdcem – doslova, častý je pocit pohnutí nad osudy těch chudáků, které ničil tyranský režim, zároveň je však svým způsobem nesmírně naplňující a povznášející. „Z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících – pak ho už nepotřebujeme!“... celý text

Cítit se dobře 2014, David D. Burns

Knihu jsem našel na základě reference v jiné knize, od jiného autora, Jonathana Haidta. Úvaha byla prostá – autor, jehož kniha se mi velmi líbí, doporučuje přímo v textu další knihu, tedy proč to nezkusit. A výsledek? Je to terapeutická kniha, doslova cvičebnice kognitivně behaviorální terapie. Autor se v úvodu chlubí tím, že v minulosti dělal výzkumy ohledně toho, jestli pouhé přečtení knihy skutečně pomáhá – dle všeho měřitelně ano. Za sebe musím říct, že asi ano, i když to chce delší čas, a hlavně poctivě a pravidelně provádět terapeutická cvičení. Rozhodně jsem se naučil rozpoznávat a bránit se těm vlezlým negativním myšlenkovým spirálám, které vás stahují, tam, kam nikdy nechcete. Kniha je plná různých cvičení – celá druhá polovina. Je třeba zmínit, že vyžaduje aktivní účast čtenáře, vedle teoretické části je plná kognitivně behaviorálních postupů, jak postupně ovládnou depresivní a úzkostné myšlenky, jak postupně měnit zaběhlé vzorce negativního myšlení – primárně tohle jsem si odnesl já. V knize toho je však mnohem více, namátkou například aplikace KBT na zvládání stresu a vzteku a dalších forem psychického nepohodlí. Pokud se zajímáte o psychologii, zejména KBT, nebo pokud cítíte mírné až střední psychické nepohodlí a chcete si z jakéhokoliv důvodu nejprve zkusit pomoci sami, knihu rozhodně vyzkoušejte.... celý text

Sexuální praxe 1991, Thomas Glynn

Ano, text je pohledem dnešní doby poněkud zastaralý, edukativně nehodnotný, medicínsky překonaný a pohledem krásných nových progresivních zítřků zoufale patriarchální, bigotní a šovinistický. Přesto doporučuji – otevřete si s partnerkou / manželkou / kamarádkou / milenkou lahev vína a začněte si z knihy navzájem náhodně předčítat, a pokud jste oba otevřené mysli, garantuji, že zažijete naprosto neopakovatelný a legendární večer :-) a možná některá z doporučení též prakticky vyzkoušíte :-)... celý text

Neviditelní zabijáci: Válka člověka se smrtícími patogeny 2020, Mark Olshaker

Z knihy mám poněkud rozporuplné dojmy. Na jedné straně nesmírně zajímavý, fakty nabitý, dobrodružný a detektivní text, na druhé straně, tedy, co se českého překladu týče, a v souvislosti s probíhající pandemií, text bezpříkladně naplňující definici pořekadla „s křížkem po funuse“. Nejprve k té zajímavé části. Autoři čtenáře ze široka seznamují s moderní epidemiologií a vakcinologií. Populárně naučnou formou ukazují aktuální stav oboru a zejména hrozby, předvídatelné těsně za horizontem – o tom dále. Rozhodně zajímavé jsou historické pohledy na epidemie všemožných chorob v minulosti: AIDS, cholery v Londýnské čtvrti Soho, opakované epidemie Eboly v Africe, malárie, výskyt Antraxu, neštovice, TBC a mnoho dalších. Na příkladech ukazují činnost epidemiologů, historický rozvoj oboru jako takového, obtíže, úspěchy, vznik vakcín a technologie s tím spojené. Ukazují doslova detektivní a dobrodružné pátrání po původcích / vektorech, část textu se zabývá vojenským využitím a výzkumem biologických zbraní, obsáhle se věnuje též například viru Zika – zejména v souvislosti se změnami klimatu, rozšířením komářích přenašečů. Je zajímavé, že i když je Osterholm typický, dnes by se řeklo, „představitel režimu“, enormně silně kritizuje obří farmaceutické firmy právě za přístup k vývoji vakcín. Autoři dále například ukazují naprostou neschopnost WHO a podobných organizací domluvit se na formě mezinárodní spolupráce (znění direktiv apod.), to samozřejmě nezmenšuje jejich nezastupitelnou roli při řešení některých situací, ale efektivitu práce jsme si loni a letos mohli prakticky ověřit na vlastní kůži a ze zjištění neplyne nic pozitivního. Západ vyměnil kontrolu nad klíčovými světovými institucemi za jakousi virtuální a hypotetickou rovnost členů, vyrovnanou váhu hlasovacích práv, chiméru demokratické organizace, naprosto neúměrně k velikosti finančních příspěvkům, jen jaksi zapomněl nebo si neuvědomil, že zbytek světa vůbec nehraje dle západních pravidel rovnosti. Dnes jsme všichni v přímém přenosu svědky toho, před čím autoři v knize varují. Následuje fabulace na téma pandemie viru H7N9. Působí úsměvně, ne pro nedostatek vhledu do problematiky, ne snad pro chybnou projekci budoucích událostí. Působí úsměvně, protože se to stalo jinak, podobně, ale jinak. Autoři rozhodně vědí, o čem píšou, jejich odhad je nesmírně realistický: původ v Číně, nedostatek zásob, narušení dodavatelských řetězců, … odmítnutí Číny nazývat virus virem Wuhan / Čínským – jasně to ukazuje na kulturní sílu Číny a naopak kulturní slabost Západu. I to autoři lehce naznačují. Bohužel jsou v zajetí naivity vlastních politických představ sjednocení a postavení se společnému nepříteli, zcela v rozporu s realitou, jak názorně ukázalo chaotické jednání WHO v prvních kritických týdnech pandemie v lednu 2020, mlžící o možnostech přenosu, původu, použití masek, apod. Tahle politická naivita text v mých očích subjektivně velmi sráží. Ostrost sdělení je výrazně otupena právě probíhající pandemií. Chyba však není primárně v knize jako takové, nebo v nedostatečné erudici autorů, chyba je v načasování. Shrnul bych následovně: originál vyšel v roce 2017, český překlad v roce 2021. Zcela na rovinu, za poslední rok jsem se z mainstreamových medií o epidemiích pravděpodobně dozvěděl víc, což samozřejmě není chyba knihy. Autoři chtěli svět varovat, svět varování nebral vážně, a kde jsme teď, to vidíme všichni. Je tedy dnes text užitečný? Domnívám se, že omezeným způsobem ano. Obsahuje množství zajímavých informací o dalších rizicích, nemocech, přenašečích a opatřeních. Ty praktické věci a dopady chybějících protiopatření jsme měli všichni možnost zažít doslova na vlastní kůži, a tento fakt poněkud sráží dopad textu. Přes kritický komentář hodnotím, jak hodnotím – téma je nesmírně důležité, kniha vyniká nezaujatostí, fakty a absencí dnes všudypřítomné hysterie. Poznámka na závěr. Ukazuje se, zcela v souladu s autorovou předpovědí, že pandemie a kritická epidemiologická situace může mít a má vážné politické dopady, Trumpovi pravděpodobně prohrála volby, u nás zcela jasně odhalila naprosté diletantství, neschopnost, nadutost a hloupost našich vládnoucích elit – žijeme v područí hlupáků. Skutečně zásadní pro zvládání epidemie se ukazuje mít vedle nadstandardních odborných znalostí též výjimečně nadstandardní manažerské schopnosti, dovednost věci zorganizovat, rychle a efektivně. Pozor, tím ani omylem nemyslím „nekecat a makat“, právě naopak, tím myslím prokazatelně vědět co dělat, dělat to dobře, rychle a efektivně.... celý text

Souostroví Gulag: 1918 - 1956 (I) 2011, Alexandr Isajevič Solženicyn

„V novosibirské tranzitní věznici přejímá v roce 1945 ozbrojený doprovod vězně a provádí prověrku podle případů. „Odsouzený tenaten!“ „58/1a, dvacet pět let.“ To vzbudilo zájem velitele doprovodu“ „Za cos to dostal?“ – „Ale za nic.“ – „Lžeš. Za nic se dává deset!“ První díl monumentálního kompletního vydání Souostroví Gulag. Autor nás zavádí na samotný začátek. První kniha popisuje zatčení, vyšetřování, mučení, transporty po souši – v autech, vlacích, transporty po moři, tranzitní věznice. Čtenář se seznámí s nechvalně proslulým paragrafem 58, pozná počátky gulagu, tresty. Text je velmi hluboký a psychologický, autor detailně popisuje systém rozbíjení lidskosti a samotného člověka, důstojnosti a vůle se bránit, vše s cílem zničit, rozbít, zastrašit, znemožnit jakoukoliv obranu, jakýkoliv odpor, do nejmenších podrobností promyšlený teror s cílem zlomit duši i mysl člověka, dokonalý systém destrukce mentální obrany jedince. Psychologicky porovnává vězně a věznitele a hledá dobro a zlo. Ukazuje zločinnost celého sovětského systému a zrůdnost jeho zakladatelů a čelních představitelů, což je téma, které se samozřejmě jako příslovečná rudá nit vine všemi třemi částmi. Ukazuje bolševické kreatury dychtící po krvi a majetku, neváhající obětovat miliony a miliony duší na oltář zločinné pokrytecké ideologie. „Tribunál hněvivě pohrozil hlavnímu obhájci Bobriščevovi-Puškinovi, že ho zavře – už tehdy to odpovídalo mravům doby a bylo to tak reálné, že Boriščev-Puškin honem předal svému kolegovi Gurovičovi zlaté hodinky a náprsní tašku … A svědka profesora Jegorova dal tribunál na místě zatknout, protože vypovídal v metropolitův prospěch. Ukázalo se však, že Jegorov byl na všechno připraven: měl s sebou tlustou aktovku, a v ní – jídlo, prádlo a dokonce tenkou přikrývku!“ „Teror – to je přesvědčovací metoda.“ – Lenin... celý text

Hypotéza štěstí 2014, Jonathan Haidt

Kniha zkoumá fenomén pocitu štěstí a s tím související šťastný život z přísně vědeckého pohledu. Nejedná se o „self-help“ knihu, nejedná se o návod jak žít šťastný život. I když, to druhé tvrzení beru zpět. Z knihy si lze něco odnést, něco co může vylepšit náš pohled na svět. Autor zkoumá 10 různých přístupů k životnímu štěstí, sesbíraných napříč kulturními tradicemi, napříč různými geografickými regiony – západní tradice / antika, Čína, Indie, další. Hledá a dokládá rozdíly, ale též zejména podobnosti. Na základě publikovaných vědeckých článků dokládá, co funguje a co ne. Srovnává materiální, duchovní i sociální vlivy, které dělají člověka šťastným. Nedílnou součástí je pátrání po vlivu genů a prostředí na prožívaný pocit štěstí. Mě osobně odpovědi docela překvapily. Zevrubně se věnuje stoické tradici, porovnává podobné přístupy budhismu a hinduismu. Na pomoc si bere starověké základní náboženské texty. Velmi obšírně rozebírá pozitivní dopad kognitivně behaviorální terapie při léčbě depresí a úzkostí. Trefně porovnává meditaci (východní přístup) a KBT + Prozac (západní přístup), jako dva odlišné způsoby dosažení téhož. Pokud štěstí zrovna hledáte, knihu vyzkoušejte. Není to zaručený návod, jak být šťastný, rozhodně ne, ale hledajícím pomůže se zorientovat a nasměrovat pozornost možná překvapivým směrem, podpořeno trochou té vědecké metody. A pokud zrovna štěstí nehledáte, přečtěte si ji taky, litovat nebudete.... celý text

12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu 2019, Jordan B. Peterson

Celkem i chápu, proč se kniha mnohým lidem nelíbí, proč je autor ostrakizován, napadán, nenáviděn, zejména levicově smýšlejícími progresivními idealisty. Čtenáře totiž nedrží v iluzi, nemanipuluje s realitou, život je krutý a nespravedlivý, všichni nemáme stejné šance. Je jasné, proč má progresivní ideologie tolik následovníků, o kolik snazší je žít v sebezničující iluzi, že jednou budou mít všichni stejné šance, že schopní i neschopní, chytří i hloupí, klikaři i smolaři, lidé zdraví či postižení, lidé pohlední i nehezcí, lidé vysocí i lidé zakrslí, se budou mít všichni stejně dobře, budou stejně šťastní, budou mít stejné životní příležitosti a šance. Je to krásný cíl, krásná představa, vznešená představa, sen, a mnozí věří, že budou-li na tom snu pilně, usilovně a aktivně pracovat, jednou, v daleké budoucnosti, se tento sen stane skutečností. Jenže nestane, jako všechny sny se rozplyne v surové realitě, po probuzení zůstane sotva matná vzpomínka, chvilkový pocit blaženosti, než ji vystřídá každodenní šeď. Povaha člověka to neumožní, povaha reality to neumožní, je to utopistická idea, která přinese pouze zmar a pláč, a další kolo hrůz. Snaha o utopickou společnost vynese na povrch opět to nejhorší, co se uvnitř člověka ukrývá. Probuzení ze snu bude mít podobu života v tyranii, tak jako již mnohokrát v minulosti. Autor si na nic nehraje, žádnou realitu neohýbá. Ano, život je krutý, nespravedlivý, pro mnohé naprosto otřesný a plný utrpení, přesto předkládá tezi, že mnohem horší alternativa je uchýlit se k iluzi, uchýlit se ke lži, lež je totalita, lež je tyranie. Je to prosté, autor je nenáviděn, protože bere dnešní nejmladší generaci nedospělých dospělých jejich sny a naděje. Tím samozřejmě v žádném případě neříkám, že bychom se měli vzdát veškerého snažení měnit svět k lepšímu. Pojďme vybudovat svět, kde všichni budeme mít stejnou šanci uspět, nebudujme svět, kde se všichni budeme mít stejně špatně, neboť právě tam tato snaha o rovnost výsledku směřuje. Jádrem knihy je souboj individualismu a kolektivismu. Text je poetický a pohádkový, hladí na duši, ta starodávná forma vyprávění, ty dlouhé věty, umně poskládané odstavce, z některých mrazí, jiné zahřejí u srdce, další vyvolají úsměv na rtech, a ještě další u někoho možná i slzy, sám autor nemá k slzám mnohdy daleko. Například vyprávění o boji jeho dcery s nemocí je strašlivé, nepochybně mu dává jistý nadhled, schopnost komentovat utrpení jiných. Ano, je to self-help kniha. Ano, obsahuje četné motivační fráze. Ale je tak trochu jiná než ostatní. Autor čerpá ze svých rozsáhlých, až analytických, znalostí lidských krutostí páchaných ve dvacátém století, ať jde o hrůzovlády Stalina, Hitlera, Mao Ce-Tunga nebo Pol-Pota. Obrací se ke géniům literárního řemesla, k Solženicynovi, Miltonovi, analyzuje Dostojevského, Tolstoje, odkazuje na Frankla, aneb „jít s hlavou vztyčenou, navzdory hrůze a chaosu před námi“. Z psychologického pohledu rozebírá četné Biblické příběhy a další, ještě starší, náboženské texty. Text je oprávněným útokem na hororový postmodernismus a též proto je v jistých kruzích tak silně nenáviděn. Vysvětluje filosofické základy kritických teorií (Marx, Foucault, Horkheimer, Derrida, a další). Poukazuje na nekonzistence, nelogičnosti, odtržení od reality, boj o moc, snahu postmodernistů zbořit stávající systém a v nové společnosti zaujmout místo na vrcholu, místo mezi novou elitou, mezi novou šlechtou. Snaží se strhnout fasádu reality dnešní doby, jakousi iluzi toho, že směřujeme k utopickému ráji. Kniha je obranou proti totalitarismu, pokusem probudit dav ženoucí se nezastavitelně k okraji propasti tyranie. Doporučuji všem.... celý text

Stalin a vědci 2020, Simon Ings

„Je přirozené, že vedoucí funkcionáři, politici a vládní činitelé měli své koníčky. Problémy začali teprve tehdy, když si tito lidé uzurpovali odbornost, kterou neměli, a rozhodli se je uskutečňovat z moci úřední. Bolševická tragédie spočívala v tom, že se straničtí vůdci, zahalení v hávu vědecké vlády, domnívali, že jsou k tomu oprávnění. Co více: pokládali to za svou povinnost. Stalinovo lamarckovské přesvědčení a utopické představy ohledně tvárnosti životních forem byly v jeho době dosti obvyklé. Uskutečňování těchto myšlenek politickými cestami bude mít mimořádné a často katastrofické dopady na život milionů lidí.“ „Jak bych si přál, aby se všichni lidé probrali. Aby se všichni probrali.“ Ruský genetik Nikolaj Kolcov, na smrtelné posteli, 1940. Kniha je svědectvím hrůzné doby, mementem bolševické a stalinistické tyranie, ale především svědectvím o vítězství lži a ideologie nad pravdou a realitou, nad skutečnou vědou. Svědectvím tyranie hlouposti, zaslepenosti, touhy po moci. Nechť poslouží, jako varování všem kdo dnes koketují s novým pojetím hrůzného marxismu a komunismu obecně v podobě postmoderních ideologií – kritických teorií. Protože přesně tam dnešní moderní věrozvěsti / revolucionáři míří. Záměrně užívám tento slovník, protože, ano, je to kult, pseudo-náboženství, kde se nepřipouští hereze. Autor názorně ukazuje, kam tento ideologický fanatismus, absolutní víra a dogmatismus směřují. Text čtenáře provádí přes několik vědních oborů s hlavním důrazem na genetiku, biologii a agronomii, lehce je zmíněna fyzika. Kniha je sbírkou osudů vědců, a právě na tom je demonstrována zrůdnost celého systému. Ukazuje zaslepenou víru stranických pohlavárů, víru ve vlastní neomylnost, tváří v tvář hrůzné realitě, víru v jakousi predestinaci – být na čele civilizačního progresu, stát se budovateli nového komunistického ráje. To vše za cenu pár milionů mrtvých. Zejména kapitola o Lysenkovi a vernalizaci, a o Stalinově víře v lamarckismus je pro racionálního čtenáře doslova horor, naprosto neuvěřitelné a šílené čtení o šílených, zkažených lidských zrůdách. Tolik ideologického tmářství, tolik zaslepené oddanosti, pochlebování, pokrytectví a k tomu pět milionů mrtvých hlady. Autor samozřejmě dále popisuje čistky, tolik spjaté se stalinistickým režimem, dopady čistek na celé vědní obory, likvidace inteligence, likvidace profesní i fyzická, dogmatické odmítání vědeckých teorií, protože „odporovali materialistickému pojetí marxismu-leninismu“. V plné nahotě ukazuje zhoubnost cenzury a autocenzury pro vědecký pokrok. Byla to doba prohnilých oportunistů, kariérních udavačů a politických aktivistů. Kniha je místy možná trochu zmatená, přeskakuje z osoby na osobu, přesto, nebo právě tímto pak v plné nahotě ukazuje dogmatickou zaslepenost, která se nevyhýbá ani těm nejchytřejším a nejschopnějším z nás. Ukazuje, že ani ty ani nejchytřejší, nejschopnější mozky nejsou svým rozumem chráněni před zhoubnou ideologií. Součástí komunistické ideologie je víra v absolutní materialismus a s tím související důraz na vědu a techniku, tedy teoreticky úspěch zaručen, ne? Omyl! Ve skutečnosti vždy převáží a zvítězí ideologie, věda a technika se tak stává otrokem dogmatické víry v lepší zítřky, vědecká metoda je pozastavena a zničena, místo inženýrských postupů převáží víra, tyranská slepá víra nepřipouštějící heterodoxní kritické myšlení. Všichni, kteří chtějí být v novém systému úspěšní, se dříve či později podřídí kolektivní iluzi, kolektivistickému způsobu uvažování, podřízeni jednomu správnému výkladu reality. A zvlášť hrůzné na tom je, že podobné tendence je dnes možné spatřovat na Západě, na univerzitách, ve státních institucích. Vše začíná být prolezlé nihilistickými postmoderními kritickými teoriemi, snahou vše rozbít, dekonstruovat, dekolonizovat, to včetně takových základních, a zdánlivě neotřesitelných, kamenů západní vědy, jako matematika. Knihu doporučuji všem, mnohým otevře oči.... celý text

Setkání s Rámou 1984, Arthur Charles Clarke

Dnes již téměř klasické dílo, skvělé, čtivé, nápadité, místy možná trochu archaické, přesto extrémně zábavné, originální, chytlavé a svým způsobem nadčasové. Hrdinové jsou sympatičtí, čtenář se s nimi rychle sžije. Doslova cítí ten omezený čas, ten tlak, daný zákony nebeské mechaniky. Autor buduje skvělou atmosféru objevování neznámého, aby se vzápětí přepnul do rychlé akce. Text dnes vlastně působí jakoby z jiného světa, příběhem se vine silný objevitelský duch doby, odvaha čelit neznámému, riskovat život s nejistou vidinou posunout hranice lidského poznání zase o kousek dál. Je to oslava objevitelů a průzkumníků, oslava odvahy, schopností a odhodlání. A pak je tu Ráma, tajemný posel z kosmických dálav, bezvěký cizinec, hádanka epických rozměrů, již jen představa stát uvnitř a spatřit vše na vlastní oči bere dech. A je vůbec z naší galaxie? Tolik otázek a tak málo odpovědí. Příběh je zcela zaslouženě zařazen mezi mistrovské díla Science Fiction, odmazávám si tímto jeden čtenářský rest a všem fanouškům SF jednoznačně doporučuji.... celý text

Solaris 1994, Stanisław Lem

Další Lemova klasika, tato dokonce několikrát, více či méně úspěšně, zfilmovaná. Výrazným rysem je hutná, tíživá, horrorová atmosféra. Neznámo číhá za každým rohem temných chodeb stanice. Nejde o prvoplánový pocit nebezpečí, jde o skutečné neznámo, cizí, nelidské. Hmatatelný strach nepramení z hrozby smrti, pramení z absolutního neznáma, které nelze pochopit lidskou myslí, pramení z archetypální hrůzy šílenství, osudu horšího než bolest a smrt. Je to komorní SF. Příběh se opět točí kolem prvního kontaktu s neznámou, nelidskou entitou, prozkoumává lidskou reakci na nelidské podmínky a rozhodně patří do zlatého fondu mistrovských děl žánru.... celý text

Nepřemožitelný 1976, Stanisław Lem

Překvapivě skvělé starodávné science fiction. Vůbec jsem nečekal, že to bude takhle dobré. Příběh je jednoduchý, nesmírně dynamický, celé je to psáno snadným a přístupným způsobem, žádné složité konstrukce a stavby. Vize úrovně techniky odpovídá době vzniku, ale v tom vůbec není kouzlo ani jádro příběhu. Vlastně celý ten SF prvek pouze poskytuje rámec děje, kulisu, téměř nepodstatnou. Záměrně píšu téměř, protože ta kulisa samozřejmě důležitá je. Podstatnější je však naprosto geniální, tíživá, horrorová atmosféra, pocity zmaru, beznaděje, lhostejnosti. Studená, černá bezcitnost vesmíru. A v něm skupina průzkumníků čelící absolutnímu neznámu, podivné entitě, hrůze, strachu, možná smrti. Tváří v tvář něčemu naprosto cizímu, nelidskému. Jak reagovat? Jak se chovat? Ten objevitelský motiv, ty důsledky, ta nutná odvaha, je to nejlepší z knihy. Závěr je trochu hutný a možná lehce ztrácí dynamiku předchozích kapitol, zážitek však nijak nesráží. Vyzdvihuji naprosto inovativní cizí entitu, jedno z prvních použití tohoto typu „organismu“ v rámci žánru vůbec. Pro všechny SF fanoušky je to naprostá povinnost.... celý text

Zrcadlo a maska 1989, Jorge Luis Borges

„V prvním svazku Parerga und Paralipomena jsem si znovu přečetl, že všechno co jeden člověk může prožít od okamžiku zrození do okamžiku smrti, si sám předem určil. A tak každé opomenutí je záměrné, každé ponížení je pokáním, každý nezdar tajemným vítězstvím, každá smrt sebevraždou. Není obratnější útěchy nad myšlenku, že jsme si svá neštěstí sami zvolili. Taková individuální teologie nám zjevuje skrytý řád a zázračně nám dává splynout s božstvím.“ Dech beroucí sbírka, průřez autorovou tvorbou, vrchol imaginace. A to povídky příliš nevyhledávám. Napsané je to skvěle, některé kousky jsou složité, jiné jednoduché, další jsou hlubší než Macocha. Některé jsou čtivé, téměř akční, jiné méně, více filosofické, hloubavé a o to víc je pak čtenář konfrontován udivujícím a vzrušujícím závěrem. Jihoamerické reálie, prostupující téměř do všech textů, dodávají nádech exotična. Tajemno se však vine celou knihou. Autorova fascinace fikcí, metafyzikou a mysticismem je zřejmá, vlivy alchymie, Islámského Súfismu, dokonce Odinismu a kacířství jsou nepopiratelné. Alfou a omegou je pak čas, vnímání času a proměna. Při čtení jsem jen zřídkakdy měl pocit, že jsem tím krátkým formátem nějak ochuzen, že o něco přicházím. V naprosté většině případů jsem byl nadšen. Ano, některé povídky začínají a končí „nikde“, přesto nemá čtenář pocit něčeho neuzavřeného – v tom je autorovo mistrovství. Borges však čtenáře rozhodně nevede za ručičku, nic moc nedá zadarmo, neznalost neodpouští, několikrát jsem litoval, že nemám „víc načteno“, přesto je sbírka naplňující, texty jsou uspokojující, na konci povídek jsem často pocítil příslovečné uspokojivé zacvaknutí, kdy vše hladce zapadlo na své místo. Pokud bych měl vytáhnout jednu jedinou povídku, kvůli které po knize sáhnout, a že je to téměř nemožné, zvolil bych Babylónskou knihovnou, dystopickou, nelidskou vizi chaosu neomezeného počtu možností. V mém případě šlo o výjimečný čtenářský zážitek, doporučuji.... celý text

Fenomén psychedelie 2017, Filip Tylš

„Tento zážitek měl pozitivní vliv na moje prožívání a celkovou životní spokojenost. Znovu se mi zjevilo a potvrdilo, že moje myšlení bývá ve všední dny sevřeno v korytě zaběhlých schémat, kdy si často připadám jako list plující na hladině dravé řeky, jež se mnou smýká mezi balvany, a jsem vydán životu napospas. Při psychedelickém prožitku se myšlení osvobozuje od stereotypních vzorů, hledá interpretace, prozkoumává možnosti, jak s životem naložit, spontánně přicházejí originální vhledy a inspirace.“ TR04 Reflexe Skvělý autorský a vydavatelský počin, který by se mohl stát základem obnovy veřejné diskuze na téma užití psychedelik, narovnat a opravit jejich poněkud nezaslouženě špatnou pověst, po desetiletích ostrakizace, tabuizace, ignorace. Ve světle nejnovějších psychiatrických výzkumů, nejen u nás, je totiž zřejmé, že Overtonovo okno při pohledu na tuto kategorii látek je nezbytně nutné posunout. Veřejná diskuze neprobíhá, to je třeba změnit. Nejsem uživatel „trávy“ a podobných, do zblbnutí meloucí něco o „legalizaci“. Jsem normální chlap, vychovaný ve světě, kde cokoliv spojeného s jakoukoliv „drogou“ (klasicky kromě alkoholu a tabáku) bylo vnímáno jako naprosté tabu, po zásluze vykázáno na samotný okraj společnosti, odsuzováno, opovrhováno. Doteď si pamatuji ty odstrašující příběhy lidí vyskakujících z oken po požití lysohlávek. Až v poslední době se ke mně začali dostávat informace, zcela odporující naučenému narativu, oči mi otevřel, kromě jiného, zejména podcast Joe Rogan Experience, kde o psychedelikách zcela otevřeně mluvili respektovaní neurologové, biologové, historikové, mykologové a mnozí další. Přesto, vážně míněná diskuze, i mezi přáteli, je stále možná spíš s osobami s otevřenější myslí. Kniha je rozdělena do množství kapitol a zabývá se zejména psilocybinem. Autoři čtenáře provází množstvím témat, od chemie a působení psilocybinu na serotoninové receptory, přes krátkou historii psychedelik – znovuobjevení pro západní svět, přes povzdech nad nešťastným legislativním ukotvením, přes nesmírně zajímavý příspěvek na téma iniciačních a transformativních rituálů a historické užití psychedelik v hluboké minulosti lidstva, po vlastní psychedelický zážitek – co se děje v mozku, a další. Kapitoly jsou krátké a čtivé. Přibližně dvě třetiny knihy zabírá popis české studie intoxikace dobrovolníků, od nesmírně důležité kapitoly detailně popisující experiment, zdůrazňující „set“ a „setting“, tj. nastavení mysli dobrovolníka a prostředí kde pokus probíhá. Dále následuje obsáhlý záznam pokusu v podobě popisu „tripů“ jednotlivých dobrovolníků, vč. zmínky o vlivu na život a prožívání s delším časovým odstupem. Tato část rozhodně patří k tomu nejzajímavějšímu. Zvídavější čtenáře pak jistě potěší množství dalších zdrojů na konci každé kapitoly. Duševní zdraví lidí stále upadá, přetechnizovaná civilizace spíš psychickou zátěž zvyšuje, než aby ji snižovala, denně se setkáváme s novými stresory, úzkostmi, depresemi. Mohou nás psychedelika někam posunout? Někteří tvrdí, že ano, že s nimi bude možné léčit deprese, úzkosti, obsedantně kompulzivní poruchy, různé další strachy, mnohem lépe, než se stávající skupinou léků. Jiní naopak zastávají názor, že cokoliv psychedelika umožní dosáhnout, lze dosáhnout bez nutnosti užití drog, jinými prostředky, například meditací, kognitivně behaviorální terapií. Kde je pravda nevím. Jsem však přesvědčen, že je nejvyšší čas širší veřejnou diskuzi zahájit, kniha je rozhodně krok správným směrem. Všem zájemcům rozhodně doporučuji.... celý text