triatlet
přečtené 783
Dívka, která chtěla zachránit knížky
2018,
Klaus Hagerup
Knížka o knížkách. Knížka o čtenářích. Knížka o fantazii. Úsporný styl, který osloví jak mladší, tak starší čtenáře. Nádherné ilustrace a důvtipná grafická stránka (především, když se objeví knížka v knížce). Marně hledám pseudonym Valdemara Seira. Že bych se pokusil na(do)psat Zakletý les?... celý text
Naše heslo Apokalypsa
2014,
Veronika Černucká
odpad!
Autorce se podařilo vytvořit svébytný typ příběhu – parodie detektivek. Je možné, že text generoval nějaký automat, protože např. dělení některých slov tomu odpovídá - pod-ařilo (s. 70), přit-áhla (s. 73), pod-otkla (s. 107), při-tom (s. 111), do-ufám (s. 115, s. 208), nád-oba (s. 120), přit-áhnu (s. 141), pod-ám (s. 159), pod-ařilo (s. 202). Už úvodní odstavec působí jako sebestředná reklama: „Dnešní případ se odehrává v Krušných horách a celý vám jej budu vyprávět já. Že mě někteří neznáte? Copak jste nečetli můj první příběh? No vaše škoda.“ (s. 5) To, že autoři ve vícedílných sériích připomínají předchozí případy, je běžné, ovšem V. Černucká to dělá na s. 6 přímo odkazem na předchozí knihu: „Kdo četl Tajemství sedmi ještěrek, ví, o co jde, a vás ostatní to nemusí zajímat.“ Charakteristika postav je především vnější. Tara je vskutku výjimečná – kromě dědečka mafiána, kabelky z krokodýlí kůže má navíc fialové oči. A jako všechny ostatní postavy je neskutečně nesympatická. Prostředí Čech (Krušných hor) je využito minimálně (nepatrná narážka na cizince v lázních). Dobovost je naznačena také okrajově (mobil a internet pouze zmíněn). Chování postav neodpovídá dnešku. Ve srovnání s Březinovými krimipříběhy se postavy Černucké chovají nepřirozeně (kromě mafiánského dědečka například plastika, aby postava změnila identitu…). K první vraždě dojde večer, ale místo policistů vyšetřuje geniální Tara, kterou policisté uplatí, aby vyšetřovala za ně… Všichni si jdou lehnout a pachatel během noci zavraždí další tři osoby. Při druhé vraždě autorka neoznačuje pachatele sice jménem, ale užitím rodu je jasné, jestli je to muž, nebo žena. A pak následují nekonečné kapitoly založené na přímé řeči - Tara vyslýchá během dne jednotlivé postavy. „Bez fantazie stojí život a umění za prd,“ prohlásil přemoudřele Johny Vopička. (s. 115)... celý text
Hedvábník
2015,
Robert Galbraith (p)
Průvodce po londýnských hospodách a pro jízdu taxi po Londýně. Příběh zasazený do literárního prostředí je sice zdlouhavý, ale čtivý. Poslední jízda taxíkem působila víc komicky než dramaticky.... celý text
Julie mezi slovy
2013,
Petra Dvořáková
Autorka popisuje pohledem dítěte (desetileté Julie) starosti a radosti světa dospělých i dětí. Knížka může sloužit (nejen) dětským čtenářům z rozklíčování problémů. Líbí se mi autorčino novátorství (vofukovník) i ilustrace Katariny Gasko. Každou z 46 kapitol doplňuje výstižný obrázek.... celý text
Noc, kdy jsem měla zemřít
2011,
Veronika Černucká
odpad!
Kdo má v oblibě turecké telenovely, pravděpodobně bude z exotických rádobydetektivních příběhů nadšený. Soubor působí, jako by autorka zadala studentům slohovou práci na téma "detektivní příběh" - uspěje ten, kdo poruší aspoň jedno z desatera pátera Knoxe, použije exotická jména a prostředí; časová rovina není podstatná, pro charakteristiku postav stačí "černovlasý muž s orlím nosem". Brak.... celý text
Zde žili
2017,
Petr Ritter
Příběh má několik linií - zabývá rodinnou historií, politikou v době poválečné i v současnosti, vychází ze soudních jednání. Nejvíc mě bavila linie vycházející ze soudních jednání. Autor - právník - dokáže vystihnout atmosféru procesu (nejstěžejnější je případ řešící vinu/ nevinu lékaře). Líbily se mi vložené židovské vtipy, navíc doplňovaly další z případů - vydání plagiátu. Rodinná historie se prolíná s politikou - při popisu komunistické ideologie, respektive současného dění kolem Černstavu a Alana Hlaviše téměř mrazí. Ale celkové propletení s rodinou je velice spletité. Promluvy se záhrobím mi vadily. Zajímalo mě, jak autor rozuzlí vztah Fraňka se Sašou. Očekával jsem, že Franěk bude oběť.... celý text
Kdysi
2016,
Morris Gleitzman
"Nemůžete nikoho nutit, aby uvěřil nějakému příběhu." (s. 155) Kdysi vzdává hold Januszi Korczakovi. Kdysi motivuje k přečtení knížek Richmal Cromptonové. Kdysi je příběh o holokaustu. Příběh vyprávěný očima devítiletého kluka. Příběh, který vytvořil autor, jehož židovští předci žili v Krakově. Příběh, který je jiný než ostatní. "Copak to nechápete?"... celý text
Konečná diagnóza
1991,
Arthur Hailey
Zpočátku jsme se nemohl zorientovat v množství postav. Jedna ze zdravotních sestřiček má epizodní roli - v úvodu žmoulá dopis od syna a znovu se objeví až v závěru románu. Postupně se vykrystalizuje osa kolem patologů Pearsona a Colemana, chirurga O´Donella, sekundáře Seddonse, laboratorního technika Alexandera. Podstatnou roli mají i ženské postavy, generační střety. Autor vystihl atmosféru nemocničního prostředí 50. let. Vlastní děj se soustředí na několik týdnů. "Ale kdo jiný kromě nás si to uvědomuje? Kdo? Pearsonova odpověď byla prudká, téměř vášnivá, jako by mu mladý lékař sáhl na citlivý nerv. "Veřejnost určitě ne, to je jisté! Vidí patologa ve filmu, v televizi. Je pro ně vědcem v bílém plášti, který přistoupí k mikroskopu, mrkne do něj a suverénně prohodí: benigní! Nebo: maligní - jako by se nechumelilo. Většina lidí si myslí, že když se podíváme do toho -" mávl rukou k mikroskopu, kterého předtím použili, "ukáže se nám obrázek, který doplní skládačku jako cihla díru ve zdi. Nemají ponětí, že někdy jsme od jistoty na hony daleko."... celý text
Celý život
2017,
Robert Seethaler
"Až na konečnou," odpověděl Egger. (s. 112) Na malém prostoru (115 stránek) zachycený velký příběh. Průsečíkem jak fádních, tak neobyčejných životních mezníků Andrease Eggera jsou hory. Drsné, majestátní, proměnlivé, romantické. Jako život. Příběh mi připomněl knihu Osm hor. "Jako všichni lidé, i on v sobě během života nosil své představy a sny. Řadu z nich si splnil sám, něco dostal darem. Leccos pro něj zůstalo nedosažitelné nebo mu to bylo, sotva to získal, opět vytrženo z rukou." (s. 106)... celý text
Soupeřky na smrt a na život
1997,
Martina Navrátilová
Jméno Martiny Navrátilové zaručí nejen zájem o kriminálku z tenisového prostředí, ale i přesvědčivé popisy z tenisového zákulisí.
Kapesní básně
2004,
Jiří Žáček
Čtyřverší rozdělená do 6 částí. I. Citoslovce - převládají city, smyslnost autor dávkuje přiměřeně a s citem Srdcová sedma Ten božský svět se přece jenom znudí. Život je dluh a člověk pořád splácí. Čas cválá jako kůň a šíp ti trčí z hrudi a sedm srdcí pro tě vykrvácí. II. Souvenirs de Paris - obraz Paříže z listopadu 1980? Nadčasové. Tržnice Jezte vitaminy! Buďte zdraví! Česnek na srdce a celer na pohlaví. A když máte IQ na nule, napraví to pytel cibule. III. Maličkosti - skrývají velké pravdy Hodinky Střádáme chvíle do zásoby, vteřiny krátkých závratí. Zabíjet čas je naše hobby. Čas nám to brzy oplatí. IV. Nokturna - milostná míjení a setkávání S tebou Už jsme si řekli tolik vět, že by z nich byla dlouhá obžaloba. Až budem umět odpouštět, do jedné básně vejdeme se oba. V. Momentky - obrazy (ne)všední Déšť ve městě Když liják padá dolů k zemi, chce zurčet, plynout do dáli, třpytit se, tančit peřejemi -- A pohltí ho kanály. VI. Epitafy - v některých básních zbytečně černý humor, některé osvěží pointa Nápis na hrob donkichota Zde leží chlapík z rodu Heraklova. I on chtěl vymést Augiášův chlív. Vyklízel svinstvo zas a znova, a svět je stejně zasraný jak dřív. Škoda, že formát nebyl ještě menší, když se jedná o kapesní básně. Ilustrace Jiřího Fixla vystihují pointu a navíc pobaví.... celý text
Petr Koukal: Jsem
2016,
Martin Moravec
Martin Moravec čtivým stylem přibližuje prostředí "malého" sportu, pocity sportovce, který vážně onemocní. Petra Koukala jsem vnímal jako úspěšného badmintonistu. Později jsem sledoval, jak bojuje s nemocí. Pohled do soukromí prostřednictvím knihy Jsem není nijak bulvární. "Heslo ke svému sázkařskému účtu jsem dávno zapomněl. Jestli ho najdu, možná si vsadím na další prezidentskou volbu. Nebo na to, že Gábina vyhraje zimní olympiádu." (s. 246)... celý text
Čtyři léta
1969,
Jan Zahradníček
„nemá to smyslu a hned bych se přidal k rouhačům štěkajícím na Boha jak psi na měsíc“ (s. 97 - Čtyři léta) Básně z druhé poloviny 50. let, kdy komunistická zlovůle posílala nevinné lidi za mříže… V části Skrze mříže se autor vyrovnává s tragickou ztrátou svých malých dcer. Převládá elegický tón, opakují se tísnivé motivy připomínající skon nejbližších. „I já zde zaslech v nočním šelestění, jako když ve spánku se obracíš. Bylo to bílých rukou zaúpění, či měsíc pohladil mě skrze mříž?“ (s. 9 - Pozdrav) Své děti Jan Zahradníček znal pouze z dopisů. Syn se narodil v r. 1948, dcery v letech 1950 a 1951. Jana Zahradníčka zatkli v r. 1951… „Věděl jsem o vás jenom z vyprávění, jen z dopisů, jež článkovaly čas. Jen jako děj, jenž chvíli je a chvíli není, procházely jste tmou, jež zvala vás.“ (s. 19 - Epitaf) Smutek se zrcadlí i v přírodě. „Dni takovému sluší déšť, sluší vítr. Lomíce haluzemi jabloňky v sadě pro ně rmoutí se. Se stromů podle cest povídají fábory stébel. Prázdná pole utíkají se k lesům, jež temně hučí na znamení zármutku. Na znamení zármutku návrší potřásající chocholy černých sosen s potoky, mračny a zahradami řadí se do průvodu. (s. 20/21 – Přehráno na varhanách) Přirovnání, která věnuje dcerkám, jsou něžná. „Jen jako vlaštovky v letu se mihly kolem nás. (…) Jak byly načrtnuty v mysli Boží jejich cesty zůstanou přímé a čisté. Jejich střevíčky nepotřísněné blátem země budou zářit jak sandály andělů mezi pampeliškami hvězd na nebeském trávníku.“ (s. 23 – Housle a flétna) Autor řetězí bolestné myšlenky do volných veršů. „Viděl jsem smrt a byla to sestra života neztenčeného, Viděl jsem život a byl to bratr prostého srdce tvého.“ (s. 30 – Usměj se ještě) Útěchu nachází v přírodě. „Bratrovi sestra, matce dcera buď vítána, jež přítomností svou prázdnotou zaplňuješ, která zůstala tady po těch dvou. (…) Hvězdo podoby nevídané. Jase, jenž z kolébky se šíříš. Sněženko, to jedna z nich k nám dolů vrátila se, jako erb nese si mateřské znaménko.“ (s. 32 – Než jabloň odkvete) Oslava všedního jen dokládá, jakou trýzeň Jan Zahradníček prožíval. Většinu veršů si musel pamatovat, neměl možnost je zaznamenávat… „Zazpíváš píseň, která slzu setře a další zabrání už mocí hvězd. Buď opravdový, chlebe, spánku, větře, jak opravdová naše radost jest.“ (s. 57 – Píseň o domově) I ve druhé části Zase doma autor zobrazuje obyčejnost. Opět je ale cítit smutek. „Celá země ověšena spícími jak roji včelstev, kde to hučelo sny mužů a žen a dětí, a všichni čekali, až se přežene ta černá vánice tmy. (s. 90 – V noci)... celý text
Znamení moci
1990,
Jan Zahradníček
„a ti, kteří na kříž přibíjeli, jsou na kříž přibiti“ (s. 41) Bylo k zalknutí – Říkáte, že začíná venku mráz – Utíkal jsem a zase se vracel – Všeho bylo namále – Teď nebo nikdy – Byla jich hrstka – Bylo k zalknutí = incipity jednotlivých částí. 7 částí představuje stvoření světa? Obraznost, jakou Zahradníček využívá, je mnohdy těžko rozklíčovatelná, ale jednoznačně z ní vystupuje obžaloba společnosti, především té totalitní. I když se neví, kdy přesně autor skladbu napsal, tak to bylo patrně v období po číhošťském zázraku: „Jen Kříž se pohne, Kříž číhošťský/ a jen pár lidí to zahlédne“ (s. 41). Pamfletické sdělení o stavu doby je patrné. „Stromy stály, kamení leželo z roztříštěného Sloupu Svrchovanosti toho, co je nahoře, nad tím, co je dole a teď bahno napodobilo pohybem vzpoury jeho bohoslužebnou přímost stříkajíc k nebi své neuznání své neuznání jediné opravdové vlády své neuznání jediné opravdové vlády nad světem“ (s. 9) Místy vystupuje krysařovská postava vedoucí lid do země zaslíbené… „A když ruce, jež jsou nikoho sahají po věcech, jež jsou nikoho a když nohy, jež jsou nikoho chodí po cestách, jež jsou nikoho tu nikdo – ten hrozný pán otroctví nastoluje Bylo pozdě pro mnohé už navždy a ten pán Nikdo hrozně řádil strhávaje z nich poslední zbytky vzájemnosti aby se už nepodobali ničemu jinému nežli Kříži a nesli zase o kousek dál k Zemi zaslíbené k zeleným pastvinám budoucnosti stále se vzdalujícím toto Znamení moci toto Znamení moci opravdové moci toto Znamení moci opravdové moci nad světem“ (s. 19) Je neuvěřitelné, jak autor dokázal na začátku komunistické totality zachytit dobu temna: „Nebylo záruky Tak daleko sahala nejistota, jak daleko sahal člověk Sem tam se něco postavilo, však bourání bylo víc Sem tam se něco našlo, však hrozivě rostl seznam ztrát A co chvíli nějaká moc, nějaká hvězda děsivá rozplynuly se s trochou křiku a trochou krve jakoby nic a jenom cesty se urovnaly pro to, co přicházelo“ (s. 21) Postupně přichází až apokalyptický obraz. „A teď je čas nejvyšší, abychom všichni ztichli a spát šla slova slova unavená, zmučená, slova znetvořená“ (s. 44) (…) „Nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl proč ale všichni trýznitelé i trýznění, věznitelé i věznění byli zajedno v tom, že cosi se skončit má“ (s. 44) Pokus o netradiční synestezii vyjadřuje vnímání: „Neviděli, protože chtěli vidět jen očima neslyšeli, protože chtěli slyšet jen ušima“ (s. 48) Verši prostupuje víra v Boha, v závěru graduje a působí podobně úderně jako Komenského Kšaft. „Z jeho kostelů rostou domy z jeho tajemství věda z jeho poslušnosti svoboda V jeho jediných rukou zadarmo dávajících v jeho žehnajících rukou probodených jediná opravdová, jediná skutečná moc a vláda jediná opravdová, jediná skutečná vláda nad světem“ (s. 52/53) Součástí vydání z r. 1990 je doslov Bedřicha Fučíka a fotografie z života Jana Zahradníčka. Atmosféru dokreslují linoryty Jiřího Jiráska.... celý text
Svatý Xaverius
2009,
Jakub Arbes
„Minouti se cílem života!“ Autor se neminul cílem svého života, protože svou povídkou osloví i budoucí čtenáře. Arbes dokládá sečtělost a znalost tematiky malířství aluzemi na Škrétu, Brandla, Rubense. Během několika let (dvakrát se děj posune dopředu o tři roky) sledujeme především vypravěčovo setkání s tajemným Xaveriem ve svatomikulášském kostele před obrazem Xavera Balka Svatý Xaverius. Hlavní pasáž je téměř turistickým průvodcem po Praze, ale k odhalení místopisných bodů vede dlouhá cesta. Čeká na jejím konci tajemný poklad? Kromě vypravěče líčí rodinný příběh o Balkovi i Xaverius, část odvypráví tak, jak historku slyšel od své babičky. Některé pasáže připomínají poeovskou atmosféru (snová vize mužíka a dvou žen před obrazem, kocour), v jiných se dají rozklíčovat autobiografické prvky (žurnalista, rok 1868). Osudy vypravěče a jeho přátel se rozcházejí, ale po letech se nečekaně setkávají ve Vídni, ve vězení. Čím se provinili a jsou skutečně vinni? Popis vídeňského vězení působí zajímavě. „Žalářník Čech, rodák z Chrudimi, duchovní správce Moravan od Jihlavy, ba i dva ´dozorci chodeb´ lámali češtinu, tvrdíce, že byli jako vojáci před lety v Čechách posádkou, že by si přáli aspoň ještě jednou Prahu spatřit, že však to již sotva bude možno, poněvadž ´služba nedovolí´, a kdyby i dovolila, že nestačí příjmy téměř ani na ukonejšení hladu, tím méně aby zbylo na cestu do Prahy pro pouhou zábavu.“ „Kdo dovede třeba po léta dlíti před obrazem tím, kdo upne veškerou svou mysl na obraz, aby tajemství v obrazu skryté vypátral a komu se podaří tajemství to vypátrati, nemůže zůstati pro lidstvo bez ceny, neboť duch jeho nabude oné síly a průpravy, jaké je potřebí k obrovskému dílu na prospěch veškerého lidstva.“... celý text
Beton
2014,
Miroslav Holub
Sbírka odráží uvolněné, svobodné poměry 60. let. Autor tehdy absolvoval stáž v USA. Už úvodní báseň Plavba přes Atlantik dokládá vnímání doby, světa, života… „Je to trapné, ale je ještě příliš mnoho vody, příliš mnoho vzduchu a příliš mnoho nekonečna hned za klandrem. V prosolené dálce vyplněné vlnami vlnami vlnami (a vlnami a vlnami) se zjevuje za soumraku starozákonní oráč a pluh a táhne brázdu za brázdou. A jediná satba daleko široko v neklidné štěrbině mezi nebem a mořem je tato loď a naše zvolna přežvykované srdce a nezbývá tedy než trvat od začátku času do konce času, ačkoli to je dokonce velmi trapné.“ Zajímalo by mě, jak Miroslav Holub vnímal beatniky. Některé básně (Stanice podzemní dráhy) působí, jako by vznikly pod vlivem beatniků. „V té chvíli turniketem z ohmataných/ dveří špalků procházela žena,/ unavená a zasmušilá,/ neznámého místa pobytu s kabelkou/ a v hnědém/ klobouku a její obličej byl obličejem/ všech mužů a též tedy Howarda/ T. Lewise a/ kroky z dálky a nervózně přidušené kroky/ zblízka, kroky postav nahrbených/ příšeřím/ a pobledlých stěn byly kroky/ Howarda T. Lewise, kroky z neznámého/ místa pobytu…“ Autor zaujme i jazykovou hravostí: "Nebe Sten tane v tenatech antén. Víc nic. Ani to ne. Sten klenby v tenatech antén tone. V tenatech antén se klene nic ani netušené." Nápadité je poskládání nápisů na zdech v New Yorku z let 1966 – 1966. "ZÍTŘEK SE PŘEKLÁDÁ NA JINDY. Bůh" "ZASTAVTE SVĚT, JÁ CHCI VYSTOUPIT."... celý text