trudoš přečtené 6905

Královské spiknutí 2011, Michael J. Sullivan

Přestože začátek sliboval kombinaci románů Lži Lockeho Lamory a Koniáš: Vlk samotář, přibližně po šedesáti stranách se proměnil v Hraničářova učně pro dospělé, což kvality knihy nijak nesnižuje, ovšem můj šálek to není. Jednoduché dialogy podtrhují nijak mistrně zvládnuté charaktery účinkujících hrdinů. Co oceňuji je zápletka, která příjemně vybočuje ze standardních fantasy motivů, přestože nakonec sklouzne do zaběhnutých klišé.... celý text

Rozum a cit a mořské příšery 2011, Jane Austen

Krvák na motivy známé romantické klasiky? To zní sakra dobře. Vždyť trocha zvráceného humoru ještě nikdy nikomu neuškodila. A taky že mě prvních padesát stran opravdu bavilo. Jenže pak jsem se začal nudit. Děj čím dál tím víc ustupoval dobovým vztahům á la Jane Austenová, což ze začátku bylo i komické, ale při objemu tří set stran už neúnosné. Připouštím, že Ben H. Winters příběhem bruslí se ctí a román má své osobité kouzlo, ale v důsledku je to stále dokola to samé - pozměněné kulisy, afektované jednání a záměrné parodování. Je toho prostě moc a nemění se to. Uznávám ovšem, že kdyby šlo o nějakou naší národní klasiku, přistupoval bych ke knize zcela jinak. Vždyť třeba vlkodlačí Psohlavci by vůbec nemuseli být špatní. O zombie Babičce ani nemluvě.... celý text

Sirotkův osud 2008, Robert Buettner

Holky mají své erotické románky, chlapci zase military střílečky. A i když je literární úroveň v důsledku hodně podobná, dost to vypovídá o rozdílnosti obou poloviček. Hovno hoří ve zkratce. Uznávám, že Robert Buettner nepatří mezi spisovateli k první lize. Ano, zápletka Sirotkova osudu je předvídatelná a z velké části zbytečně vycpaná masakrem těch nebo tamtěch, ale přesně tohle občas potřebuji ke štěstí. Autor vzdává hold jak Robertu A. Heinleinovi tak Joe Haldemanovi, ale přitom přiznává, že jeho román postrádá jakékoliv vyšší cíle, snad jen pobavit obyčejné pěšáky. Což bohatě stačí. Čímž chci říci, že druhý díl dobrodružství Jasona Wadera je na stejné úrovni, jako ten první. Nijak neubírá na krvežíznivosti, akci a chlapácké hrdinskosti. Především však nechybí našlápnutej vojenskej humor.... celý text

Baltimore aneb Statečný cínový vojáček a vampýr 2011, Mike Mignola

Mike Mignola zbožňuje strašidelné legendy celého světa. Je to znát na veškeré jeho práci a on sám se tím nikdy netajil. Román Baltimore je parafráze na Andersonovu pohádku Statečný cínový vojáček (jak je zřejmé z podtitulu), ovšem spíše autorsky chtěná, než že by s předlohou souvisela. Jak už je u Mignoly zvykem, rád používá přehršel nápadů, které se sice drobně tlučou, ale přesto nakonec - pakliže nejste příliš cimprlich - vytváří pestrou a poživatelnou směsici fantaskního hororu. A to samozřejmě v duchu poctivého gotického románu, jehož hutná atmosféra je pečlivě vyšperkovaná podrobnými popisy temných míst. Z Mikea Mignoly jsou zde znát nápady a samozřejmě velké množství (bohužel nečekaně statických) ilustrací a z Christophera Goldena profesně dobře odvedená práce, která sice má všechna ta správná písmena, ale přesto jí ve finále tak nějak chybějí rodinné klenoty. Důvod proč tomu tak je, určit nedokážu.... celý text

Buch! 2006, Terry Pratchett

Číst Pratchettovy knihy je pro mě jednoduše naprostá slast. Jen jsem Buch! otevřel a za chvíli už jsem byl na konci, i když chudák malá měl skoro 500 stran. Jistě, uvědomuji si, že podstatný děj je na začátku a na konci, a to uprostřed je jen rafinovaná vata. Ale je cukrová, a tu já můžu v jakémkoliv množství. O to víc, když se jedná o Městskou hlídku. Velitel Elánius tak opět nezklamal.... celý text

Příšerné příběhy strýce Montaguea 2011, Chris Priestley

Strašidelné historky s jednoduchými a přitom výbornými náměty. Bohužel, určené především mládeži - vadily mi hlavně nedotažené zápletky, u kterých jeden přemýšlí, jestli mu něco neuniklo, nebo je to opravdu konec. Ignorovat „proč, jak a kdo“ dokážu jen do určité míry, tady už to přerostlo v umělecké vyhýbání se odpovědím na základní motivace. Oceňuji však autorovu schopnost nespoléhat se v atmosféře na potoky krve, vyhřezlé vnitřnosti a otevřené mozky. Bez toho všeho se Chris Priestley bez problému obejde. Přitom mu nedělá problém být ke svým postavám nemilosrdný a jedním dvěma tahy nahodit přesně tu správnou hrůzostrašnou atmosféru.... celý text

Zpátky do temnoty 2011, Robert Ervin Howard

Povídky Roberta Ervina Howarda mají bezesporu své kouzlo i přes věk, který jim už je. Bohužel se mi však potvrdilo, že to nejlepší, co z hororu napsal, jsou kultovní Holubi z pekel a vše ostatní si člověk užije především v případě, že patří mezi Howardovy fanoušky. Přiznám se, že při některých popisech snových či děsuplných světů jsem spíš usínal, než že bych se jimi nechával pohltit. Přesto mají povídky, i s tolika křížky na krku, stále své neodolatelné kouzlo.... celý text

Zpěv draků 2007, Michaela Čermáková

Román, jenž by se dal jednoduše parafrázovat větou „Jak chudý sirotek ke draku a štěstí přišel“. Mnohé to může zcela znechutit, ovšem jiným, kteří nedočkavě pátrají po dalším Eragonovi se Safírou, může kniha přijít vhod. V důsledku nenáročná dobrodružka pro mládež nepostrádající spád, humor ani napětí. Achillovkou je pouze obligátní absence vlastních nápadů. Samotná dračí škola či vztahy mezi draky a jejich jezdci v mnohém připomenou romány Anne McCaffreyové, dějová osnova zase dětmi oblíbenou tetralogii Christophera Paoliniho. Naneštěstí vyprávění příliš nevybočuje z vyšlapaných cest, takže v některých momentech víte dřív než samotní hrdinové, jakým směrem se budou jejich osudy ubírat. Na druhou stranu autoři si s příběhem poradili natolik šikovně, že je stále co sledovat a vnímat, i když některé reálie působí až zbytečně moc pohádkově (např. národ, kde všechna jména začínají na D). Sečtělejšího čtenáře Zpěv draků asi nedojme, ale pro cca dvanáctileté čtenáře podle mě slušná volba.... celý text

Zlomená čepel 2002, Ann Marston

Závěrečný díl trilogie Runové čepele má tentokrát hlavní hrdinku a ne hrdinu. Kniha je výjimečně celá vyprávěná v ichformě, což dalo Ann Marstonové volnou ruku působnosti ohledně ženského pohledu na přízemní svět mužů. Na rozdíl od druhého dílu je trojka, stejně jako jednička, dějově jednoduší a chvílemi zbytečně vycpaná vatou. Chybí jí spád (opravdu něco dít se začne až někdy od sto padesáté strany) a troška originality. A navrch je to těžká lovestory. Přesto všechno je Zlomená čepel příjemná dobrodružná odrhovačka, jejíž plus navíc je autorčina schopnost vyhrát si s keltskými zvyklostmi a náboženstvím, které do příběhu umně zakomponovala. Nenápadný klad je i to, že se román dá číst samostatně, aniž byste museli nutně znát předešlé části. Jen některé osudové věštby z dílu druhého vám možná uniknou.... celý text

Zlodějčina hra 2004, Juliet Elizabeth McKenna

Slušný dobrodružný příběh, který se jen zbytečně moc vleče takřka den po dni, pravděpodobně proto, abychom ocenili všechny jemné nuance psychologických profilů jednotlivých aktérů. Únavné podrobnosti naštěstí příjemně odlehčují vtipné dialogy, rozliční hrdinové a exotické kraje. Stylizovaná ich-forma hazardní hráčky, zlodějky a raubířky drží šestisetstránkový příběh v docela zábavné rovině, pročež všechno to putování, intrikování a rozumbradování není tak ubíjející, jak by se zpočátku mohlo zdát a ke slovu přijde i něco málo skutečné epiky. Ovšem Juliet E. McKennová si práci dost ulehčuje, když mění charaktery figur dle aktuální potřeby. Navíc zápletku rozehraje tak a zakončí onak, takže prakticky polovina děje nesouvisí s hlavní linií, kterážto zůstane otevřena. A aby toho nebylo málo, množství otázek zůstane nezodpovězených a to i přesto, že původně byla kniha koncipována jako samostatný román, teprve po úspěchu se rozšířila na pentalogii. Čili uvidíme, čím překvapí pokračování.... celý text

Výrobce osudů 2007, Milan Petrák

Shrňme si základní fakta o zápletce - máme tu životem znuděného hrdinu, multimediální soutěž založenou na improvizaci a dostatečně potřeštěného strůjce, který chce světu něco dokázat. Suma sumárum solidní základ pro tuzemskou verzi Truman Show. Bohužel prvních sto stran mě nahlodalo, že možná není na co se těšit. Po zdlouhavém představování začne samotné „vytváření osudů“, které bohužel nepředvede nic, co by nedělala současná televizní produkce. Richard Bajer od začátku padá do pastí, kterým se zapřísahal vyhýbat a je zcela konvenčně vláčen událostmi, o nichž víme, že jsou naplánované, protože o tom celá soutěž je. A to, co zpočátku mělo proměňovat hrdinův charakter, se záhy mění ve stereotypní šarádu, v níž jen málokterá postava má zřejmý smysl. Výrobce osudů je tak pro mě důkazem, že námět na povídku není to samé jako námět na román. Autorův vtípek vůči čtenáři, kdy se hezky prováže děj s realitou, by na malém prostoru vyzněl jistě úderněji, nebýt zahlcen množstvím nezáživného balastu.... celý text

Východ černého slunce 2001, Celia S. Friedman

Na téhle knize pro mě byla nejsympatičtější ta všudypřítomná deprese, jíž je celý příběh doslova prosycen. Jinak ale celkově moc nic. Šestisetstránková putovačka z místa na místo, což mi přijde v rámci rozsahu dost málo. Vynahrazuje to skvěle vykreslená atmosféra - mizerné počasí, schizofrenní noční krajina a občas nějaká ta smrt. Nálada na bodu mrazu, podtržená nenávistí mezi hlavními hrdiny, kteří si při každé příležitosti slibují nůž v zádech. Je vidět, že tady si autorka skutečně užila práci s charaktery, protože na takhle disfunkční skupinu narazíte málokdy. V dobrém slova smyslu. To vše jde bohužel stranou na úkor již zmiňované zápletky, která klišovitě začne a pak už se táhne do nekonečna a ještě dál. Přitom imaginací C. S. Friedmanová nešetří, prostředí má až fantasticky hororový šmrnc. Jenže to vše zůstane prakticky nevyužito a když jsem na konci románu zjistil, že hrdinové dospěli pouze k začátku další výpravy do neznáma, definitivně padla skutečná deprese i na mě.... celý text

Věk draků 2005, David Zindell

Základní dějová osa Věku draků je v jistém smyslu parafrází artušovské legendy o hledání svatého grálu. Zdejší Kámen světla je obdobou mýtického poháru s magickým potenciálem a právě hlavní hrdina je vyvolen k jeho nalezení a následnému spasení země Ea. Naštěstí David Zindell patří mezi ty autory, kteří i tradiční zápletku dokážou zpracovat čtivým způsobem. Prostředí, do kterého román zasadil, hodně připomíná Japonsko druhé poloviny 16. století a aby to nebylo tak jednoduché, východní pojetí cti a tamní rozdělení společnosti navíc zkombinoval s rytířskou kulturou středověké Evropy. To vše ještě okořenil tajemnou magií drahokamů a polodrahokamů. Výsledek sice zpočátku způsobí jako nesourodý mišmaš motivů, ale s přibývajícím počtem stran získává víc a víc na osobitém kouzlu. Jinak je ale vyprávění bohužel jen další klasickou poutí pro artefakt, který má zachránit svět. Kdyby byla celá sága někdy dovydána, rád si ji i dočtu, ale nestane-li se tak, kohouty kvůli tomu podřezávat nebudu.... celý text

Taliesin 2002, Stephen R. Lawhead

Stephen Lawhead vypráví svou verzi artušovského příběhu okořeněnou o pád Atlantis, to vše ve stylu starých legend. Nešetří popisy zaniklých krajů, naštěstí to však nejde na úkor děje. Ten ale i přesto na můj vkus postrádal nějaké výraznější známky akce. Hrdinové se jen průběžně přemisťovali z místa na místo a mluvili o Temných časech, které na lidstvo čekají. Ovšem skutek utek. Nic, jen pár potyček na začátku. Ale jinak se tu hodně zpívá a disputuje o Bohu, což bohužel není tak úplně téma, které by mě fascinovalo. Fajn je, že postavy nejsou černobílé, takže ne vždy bylo jasné, co přesně se od koho dalo očekávat. Jenže ani tak jsem tomu nebyl schopný přijít úplně na chuť.... celý text

Tajemství Temného dvorce 2005, Anthony Horowitz

Jméno britského spisovatele Anthonyho Horowitze není ve světě literatury pro mládež neznámé. V podstatě není žánru, do kterého by nezasáhl a úspěšně přitom navázal i na klasický kánon Sherlocka Holmese. Tajemství Temného dvorce publikoval poprvé v roce 1988 (jakákoliv podobnost s Harrym Pottrem tedy není vinou autora) a vystavěl je na dvou pro něj příznačných prvcích - výtečné čtivosti a svérázném humoru. Právě ta komika může zaskočit, protože se sarkastickým cynismem se u podobného druhu knih nestřetnete zrovna často. Naneštěstí jak se zápletka pěkně rozehraje, uprostřed nepříjemně stagnuje, až je znát, že jde o pouhou (a zbytečnou) výplň mezi začátkem a koncem. Hrdina nastupuje na školu černé magie a seznamuje se tam se vším špatným, co jen podobná výuka může nabídnout. Příliš překvapení to však nenabídne, což u sto padesáti stránkového příběhu zamrzí. Na druhou stranu, román je přeci jen určen čtenářům od devíti let, takže čekat od něj zázraky by bylo chybou. Pobaví ovšem zaručeně.... celý text

Zbytečná přísaha 2004, Pierre Grimbert

První dva svazky rozehrané tetralogie byly pro mě drobným zklamáním - ač přebal slibuje „skvěle vybudovanou stavbu děje, výborně propracované osoby přesahující rámec běžných klišé fantasy, nečekané zvraty, stále udržované napětí a strhující vyústění“, jediné, čeho jsem se dočkal, bylo strastiplné putování různorodých hrdinů. Ti prostě šlapou z místa na místo a snaží se, vedle přežití, zjistit vše o záhadě ostrova Ji. Když si navíc přečtete stručnou anotaci na zadním přebalu knihy, jste o většinu chystaných překvapení ochuzeni. Nehledě na to, že první i druhý díl odhalí jen málo z celého konfliktu, který se prozatím pouze formuje. A ač Pierre Grimbert hýří zajímavými nápady, nic nového do žánru vlastně nepřináší. Tedy kromě nutkání rozepisovat dobrodružství den po dni a tak se kolikrát zabývat i věcmi, jež pro základní osnovu nemají význam a jen dotváří atmosféru. Jestli tímto tempem bude pokračovat i nadále, nevím nevím jestli mu zbývající dva romány postačí ke korektnímu zakončení.... celý text

Šest dědiců 2004, Pierre Grimbert

První dva svazky rozehrané tetralogie byly pro mě drobným zklamáním - ač přebal slibuje „skvěle vybudovanou stavbu děje, výborně propracované osoby přesahující rámec běžných klišé fantasy, nečekané zvraty, stále udržované napětí a strhující vyústění“, jediné, čeho jsem se dočkal, bylo strastiplné putování různorodých hrdinů. Ti prostě šlapou z místa na místo a snaží se, vedle přežití, zjistit vše o záhadě ostrova Ji. Když si navíc přečtete stručnou anotaci na zadním přebalu knihy, jste o většinu chystaných překvapení ochuzeni. Nehledě na to, že první i druhý díl odhalí jen málo z celého konfliktu, který se prozatím pouze formuje. A ač Pierre Grimbert hýří zajímavými nápady, nic nového do žánru vlastně nepřináší. Tedy kromě nutkání rozepisovat dobrodružství den po dni a tak se kolikrát zabývat i věcmi, jež pro základní osnovu nemají význam a jen dotváří atmosféru. Jestli tímto tempem bude pokračovat i nadále, nevím nevím jestli mu zbývající dva romány postačí ke korektnímu zakončení.... celý text

Tajemství inkvizitora Eymerika 2005, Valerio Evangelisti

Tři dějové linie, které se v románu proplétají, se točí především kolem dvou témat: záhady podzemních jeskyní Sardinie a tajemství orgonové energie, která nehledě na spásné účinky skrývá nestvůrnou hrozbu. Připravte se však na nesnadné čtení – navzdory literární obratnosti autor ve svém vyprávění nikam nespěchá, pomalu předkládá různá místa a děje, které dlouhou dobu nedávají moc logických spojitostí. A ani po dočtení si možná nebudete úplně jisti, o co že mu vlastně šlo. O studii totalitních systémů, které potírají lidskou individualitu? Či snad o psychologický rozbor dvou hlavních postav Nicolase Eymerika a Wilhelma Reicha? Nebo prostě jen o to, že všechno dobré nemusí být vždycky úplně dobré a naopak? Přes dobrodružnou patinu není Tajemství inkvizitora Eymerika rozhodně jednoduchým ani prvoplánovým příběhem. K jeho plnému docenění podle mého názoru patří znalost předchozích knih, které Valerio Evangelisti s touto postavou napsal. Bez nich je to bohužel jen výsek z většího celku.... celý text

Tajemství 13. nástupiště 2003, Eva Ibbotson

Nenápadité a tradiční vyprávění se Eva Ibbotsonová ani moc nesnaží zamotat, takže konec člověk odhadne o dobré dvě třetiny knihy dříve, než se k němu doberou i hlavní hrdinové. Vypráví ho však s lehkým tónem a jemným humorem, což čtení přejemným způsobem popohání kupředu, i když přesně víte, kam směřuje. Jenže v rámci krátkého rozsahu jej autorka na můj vkus doslova přeplnila množstvím podivuhodných bytostí. Díky tomu jsem ani moc neměl šanci se blíže seznámit s ústředními postavami a zákonitostmi světa, což zamrzelo o to víc, že všechna ta demonstrace magických tvorů vlastně neměla pro zápletku valného významu. Problém románů pro děti spočívá v tom, že jako dospělý je nemohu s tak úplně čistým svědomím soudit. Takže i kdy mě Tajemství 13. nástupiště příliš nezaujalo, musím mu přiznat, že má všechny předpoklady chytit do osidel čtenáře začátečníky. V tom mě utvrzuje jak poeticky rozpustilá stylistika, tak především černobílé ilustrace Barbory Kyškové, které příběhu nádherně sekundují.... celý text

Služebník Boží 2007, Jacek Piekara

Co se musí nechat, je, že Jacek Piekara vytvořil velice svébytnou postavu. Nakolik si však oblíbíte sobeckého, poživačného a bezzásadového inkvizitora Mordimera Madderdina, je otázkou. U mě tenhle služebník boží příliš nezabodoval, ovšem dost možná jen proto, že jsem tak úplně nedal jeho smysl pro humor. A jakmile se zaseknete na tomhle, je to v háji. Nelze ale opomenout autorovo pojetí světa. Jestliže náš hrdina není žádný svatoušek, lze říci, že jeho protivníci si ho jenom zaslouží. Každý tu hraje sám za sebe a pomocnou ruku vám podá pouze v případě, že lezete do hrobu. Proto také Bůh vložil svým zástupcům do rukou sílu určovat pravidla - jinak by totiž dávno skončili v příkopu s rozmlácenou lebkou. Problém je, že přes nadějný potenciál povídky nijak výrazně nevybočují z řady. Zápletky jsou jednoduché, předvídatelné a po chvilce až malinko nudné, tedy za předpokladu, že od děje vyžadujete víc, než přišel jsem, viděl jsem, upálil jsem. Já holt raději skutečné rytíře, třebas i ty temné.... celý text