trudoš přečtené 6905

Vylévání krve 2011, Petr Schink

Kdo si pamatuje autorovu debutovou sbírku povídek Špinavá práce, jistě zná i gangstera Charlieho Parkera. Ten se tentokrát vrací na scénu v plnohodnotném třistadvacetistránkovém provedení, za které by se nemusel stydět jakýkoliv mistr popravčí. Román je nádhernou ukázkou akční tvorby, jež sice neoplývá originální zápletkou, ovšem díky své jednoduchosti lehce vtáhne do děje a nepustí do poslední stránky. A i když Petr Schink pracuje s obehranými motivy, pořád dokáže překvapit nečekaným vývojem událostí, které se zběsilým tempem žene stále kupředu. Je to masakroidní řežba, často až nechutná v detailech, ovšem co byste také od knihy s názvem Vylévání krve chtěli? Rozprávku o klučíkovi s kouzelnou hůlkou? Velká výhoda závěrem - jde o zcela samostatný román, vše, co potřebujete znát, je zde řečeno, žádné záludné odkazy na předchozí povídky se nekonají. Navíc se příběh odehrává v jižanském prostředí, které já tolik rád, takže mé nadšení možná berte za krapítek podjaté. I trudoš má své dny.... celý text

Nákaza 2010, Guillermo del Toro

Město z kostí 2009, Cassandra Clare (p)

Tetovaný 2010, Peter V. Brett

Motiv démonů, kteří noc co noc ohrožují vše živé, je perfektní a už jen za tohle si u mě Peter V. Brett vysloužil metál. S dějovou osnovou je to však horší. V první řadě mi chyběl ústřední motiv, který by ději udával konkrétní směr. Nějaké Zlo na obzoru, jež hrozí zničit vše živé. Bez toho je to jen sledování tří hrdinů, jak se protloukají přetěžkým životem. Což je druhá věc, co mě iritovala. Autorovi nestačí, že osudy hlavních postav stojí za brokolici, on jim musí neustále přikládat další zvrácené nepravosti. Jenže místo toho, aby to působilo přirozeně, měl jsem často pocit vykalkulované tragiky. A s tím souvisí poslední bod mé obžaloby - nezvládnuté charaktery. Aktéři se vždy chovají podle toho, jak spisovatel aktuálně potřebuje a občas se tak opomíjí logika přirozeného vývoje. Když pak hrdinové v závěru litují pobíjené démony, jen aby ukázali, že morálku mají na výbornou, málem zůstala kniha nedočtena. Vyprávění to shodilo do roviny výchovné telenovely, a to jsem vskutku nečekal.... celý text

Kainovo znamení 2011, Tom Knox (p)

Rozjezd Kainova znamení byl velmi slušný, naneštěstí pro mě došlo románu palivo relativně záhy. O moc lepší to nebylo ani s hrdinou a jeho společnicí, kteří mi už po hodině vyprávění začali být ukradení. Sympatie jsem tak choval pouze k postavě inspektora z druhé dějové linie, který však pro vylepšení celkové nijakosti moc udělat nemohl. Ale čert to vem, očekávat od konspiračního thrilleru stylistiku Umberta Eca by bylo chybou v jakémkoliv ohledu. Ono pátrání po předcích s šíleným vrahem v zádech má něco do sebe, především v momentě, kdy se děj přesune do Sudet, ideální skrýše nacistických genetických výzkumů. Jenže jakmile se Tom Knox rozhodl dát porůznu roztroušeným motivům společnou formu, výsledek začal pajdat na logice i věrohodnosti. Problém spočíval hlavně v autorově tendenci opakovat vzorec jednotlivých scén, dokud se nedostavilo finále a vyprávění nebylo třeba nějak uzavřít. Přičemž „nějak“ není francouzský výraz pro „smysluplně“. Informačně docela zajímavé, ale jinak moc nic.... celý text

Společenstvo vlků 2011, Vladimír Pospíchal

Vím, že jsem čtenář, kterému se zavděčit je občas kříž, ale v důsledku mi ke spokojenosti stačí málo - řemeslo a drajv, popřípadě alespoň jedno z toho. Naneštěstí, Vladimír Pospíchal nedokázal do svého Společenstva vlků vtěsnat ani jedno. Po jazykové stránce je to především práce redakce, která zaspala dobu, místo aby odstranila nešikovné slovní obraty, uhladila celistvost vět a hlavně seškrtala mnohonásobné vykřičníky a otazníky. Kvalita zápletky a hodnověrnost prostředí jde už však čistě na triko autora. A hned z kraje rozjet ságu, kdy úvodní díl ani pořádně nenaznačí co, kdo a proč, to není právě nejlepší způsob, jak nakopnout kariéru. Když přitom vezmu v potaz postavy, jejichž chování nemá daleko k loutkohře, či zvraty, jež přicházejí a odcházejí dle nálad tvůrce, chtělo by to zainvestovat skutečně do milionové reklamy, aby člověk prorazil. Za nešťastné přitom považuji i dětské hrdiny v dosti nedětském příběhu, kdy určit správnou cílovou skupinu je bohužel otázka hodná Šalamouna.... celý text

Lazarova krypta 2011, Tom Harper (p)

Dobrodružná romance o tajné organizaci, která drží v rukou osud světa. Naneštěstí množství postav příběh znepřehledňuje, o to víc, že většina z nich není klíčová. Neustálé odbočky tu za jednou, tu za druhou, tak celkový spád pouze zpomalují. Ono se ostatně nikam nespěchá, když se autor místo gradace raději věnuje milostným pletkám s průhledným vývojem. Pátrání po Svatém Grálu výsledek nakonec nijak nevylepší, ať už odhalení „skutečné pravdy“ přijmete jakkoliv. Prostě jen další z mnoha konspiračních spiknutí, jen s tím rozdílem, že špetku originality Tomu Harperovi upřít nelze. Stejně jako stylisticky dobře odvedené řemeslo. Kamenem úrazu pro mě byl především výběr hlavní postavy. Nejde ani tak o to, že jde o dívče, ale spíš o fakt, že mi jednoduše lezla krkem, což není nejlepší způsob jak propadnout kouzlu dobrodružství. Nehledě na to, že mi doteď není jasné, proč padla volba právě na ni a ne na jejího přítele, který nejen že řeší většinu problémů, ale má navíc alespoň nějakou morálku.... celý text

Bílá věž 2008, Juraj Červenák

Před skupinou bohatýrů leží nový úkol, neméně obtížný než ten předchozí. Zároveň v jejich řadách panuje rozkol, protože temnému Koščeji se dá čím dál méně věřit. A tak při tažení proti mocné Chazarské říši musí kromě malých bitev mezi sebou vybojovat i ty velké proti dosud neporaženému nepříteli. Bílá věž patří k vrcholu celé trilogie Bohatýr. Opět plno bojových scén, intrik uvnitř intrik, rychlých spojenectví a pomalých zrad. To celé okořeňují ruské byliny, poměrně svébytně, ale zároveň zcela přirozeně, zakomponované do příběhu. Stavba knihy je přitom dost podobná těm předchozím, snad jen, že je o něco více megalomanská. Osobně mi pouze lezlo krkem, že už od Dračí carevny bylo jasné, že s čarodějem budou problémy, přesto k tomuhle zjištění museli hrdinové ujít kus zdlouhavé cesty, ale budiž. Ovšem třetí díl neuzavírá nic definitivně, jen se dořeší další dílčí zápletka. Nijak bych se tedy nedivil, kdyby Juraj Červenák časem připsal k Iljovi Muromcovi další knihu nebo dvě. Tož uvidíme.... celý text

Po sezoně 2011, Jack Ketchum (p)

Román Po sezoně je čistokrevným hororem o skupině měšťáků bojujících se smečkou kanibalů na samotě u lesa. Čistokrevným ve smyslu čiré hrůzy, absolutního děsu a záchvatů nevolnosti. Sice postrádá jakékoliv fantaskní motivy, vyvažuje to však absurdní situací, která je podobně realistická jako obří aligátor v kanálech velkoměsta. Člověk si při čtení téhle zvrácenosti velmi rychle uvědomí, že když na to přijde, ničím se neliší od prasete prchajícího před řezníkem. Především se ale promítne do role oběti, pozvrací se a pak přejde na vegetariánskou stravu. Jednoduchá zápletka příjemně šlape, množství postav rychle ubývá a prosté ZLO děsí v celé své morbidní kráse. Přitom děj je natolik strhující, že jsem mu odpustil i absenci nadsázky, kterou jinak v podobných případech považuji za nezbytnou. Tady se však není moc čemu smát, protože Jack Ketchum je stejně nelítostný, jako Leatherface s motorovou pilou. A je tu od toho, aby vyděsil, ne rozesmál. Což se mu v mém případě podařilo na jedničku.... celý text

Rekvalifikační kurz 2011, Ondřej Neff

Kdyby se jednalo o stostránkovou novelu, nebál bych se hodnotit plnou palbou. Ondřej Neff totiž umí být příjemně troufalý, ironický, sarkastický a hlavně trefný. Ovšem jak text třísetstránkového románu ubíhá, čím dál víc mi neustálé omílání toho samého začalo lézt krkem. Dialogy najednou přestaly být zábavné, postavy sympatické a zápletka vlastně nikam neeskalovala - ano vyvíjí se, ale po chvilce jsem si na systém „nejhorší možná varianta“ zvykl, pročež další vývoj neměl čím překvapit. A to beru v potaz, že jde o satiru toho nejdrsnějšího ražení, která nestojí na dějových kličkách. Naneštěstí autor není zas až tak třeskutě vtipný, abych si místo všeho jmenovaného užíval pouze stylistiku. Možná v jiný čas a za jiné situace. PS: Občas se v různých knihách vyskytnou scény či postavy, které se vám zapíší do duše, ať už v kladném smyslu, nebo v tom záporném. Z Rekvalifikačního kurzu jsem si odnesl vražedkyni dávající nehlídaným nemluvňatům do pusy klíh. No, a další noční můra je na světě.... celý text

Kovbojové a vetřelci 2011, Joan Carol Dennison Vinge

Kovbojové a vetřelci mají dvě slabá místa - zápletku a postavy. Zápletce chybí nadsázka, která se bere příliš vážně, což u příběhu, jenž kombinuje klasický western s motivem emzáků unášejících lidi, prostě moc nefunguje. A především je toho strašná škoda. Podobné je to pak i u postav. Tam, kde film výrazně táhnou herecké výkony oblíbených ikon, zde každá z hlavních figur působí jednoduše schematicky, jen aby zapadla do základní vize Divokého západu. Odečtěte si navíc vizuální efekty, které při pohyblivých obrázcích mohou výslednou podobu alespoň posunout do zajímavé podívané. Tohle u románu dost dobře nejde a Joan D. Vingeová se to ani nesnaží nějak zachránit. Díky tomu všemu se z titulu stal průměrný, předvídatelný příběh, který ničím zásadním nepřekvapí, nezaujme, neokouzlí. Podobným problémem trpí i film, jenže ten shlédnete za necelé dvě hodiny a můžete jít vesele dělat něco jiného. Třeba sex. U knihy jsem toho času strávil o dost víc a bohužel nemůžu říci, že by to za to stálo.... celý text

Měsíční oko 2011, Libba Bray

Myslím, že anotace na přebalu knihy hovořící o „mnohovrstevnatém, ambiciózním románu spojujícím historii, romanci, napětí, humor a magii v dokonalém celku, který ocení široké spektrum čtenářek, nejen těch dospívajících,“ si malinko zapřeháněla. Ovšem máte-li v oblibě kreslené W.I.T.C.H.ky, užijete si Měsíční oko na sto procent. Vyprávění o dívčím kamarádství, rodinném prokletí a fantastické magii prostě nemůže žádnou malou (či velkou) čarodějnici zklamat. Naneštěstí nejsem čarodějnice. Přestože se příběh rozehraje poměrně zajímavě (vraždou hrdinčiny maminky), následný příchod na britský školní internát už provází stagnující zápletka o tom, jak jedna malá holka začala kouzlit, navezla do toho své kamarádky, a pak se jim to vymklo kontrole. Dosti předvídatelný vývoj událostí pak zachraňuje pouze fakt, že Libba Brayová píše opravdu čtivě, takže všechna ta vata se dá alespoň rychle udolat. Tedy vata čítající pouhopouhé čtyři stovky stran, navíc prvního dílu trilogie. Saxana ať pukne závistí.... celý text

Krvavá čepel 2011, Marcus Pelegrimas

Ve světě, jak ho známe, se dějí podivné věci, pak ještě víc podivnější věci a pak ty kurtizánsky podivné. Ty posledně jmenované má na starosti skupina drsňáků, říkajících si Skineři. Ti nejen, že dohlíží, aby tyhle skeptakulárnosti nikoho nezabily, ale pokud možno, aby o nich nikdo ani nevěděl. Hrdinou příběhu je pak programátor, který k práci lovce monster přijde jak slepý ke klavíru a na jehož bedrech nevisí nic menšího, než záchrana lidstva. Krvavá čepel přináší akční jízdu, která fanoušky možná lehce rozladí svou nedotažeností a nulovou řemeslnou zručností, ale jako spotřební čtivo svůj účel plní na jedničku. Přečíst, vypustit, zahodit. Zásadní problém spočívá v ignorování zápletky, která se poctivě rozehraje hned zkraje, aby byla následně až dokonce prakticky přehlížena. Navíc pravidla hry, podle kterých Marcus Pelegrimas určuje vývoj událostí, nejsou komplikovanějšího rázu než Člověče, nezlob se. Říct tak o románu že je prvoplánový, by bylo pomalu urážkou samotného toho slova.... celý text

Dračí carevna 2007, Juraj Červenák

Dračí carevna pokračuje tam, kde skončilo Ocelové žezlo, jen s cca ročním odstupem. Jedna výprava skončila a k další už se tedy schyluje. A vzhledem k tomu, že hlavní padouch nám minule utekl, není asi moc velkou záhadou, o čem dvojka bude. Bohatýrská skvadra vyráží na dálný sever, na území tajemných Čudů. Jenže velekněz Tugarin není jediné nebezpečí, které tam na ně čeká... Co oceňuji, je schopnost Juraje Červenáka umně do příběhu zakomponovat ruské byliny, aniž by člověk měl pocit, že výsledek působí nepatřičně. Ovšem vyprávění v důsledku trpí stejnými neduhy, jako to předchozí. Hrdinové splývají, děj je předvídatelný a záporáci nudní. Alespoň že tady klíčí zajímavá postava ve formě Koščeje, který našimi bohatýry určitě ještě řádně protřepe. Druhý díl z trilogie je jinak opět uzavřeným románem, který má vlastní začátek i konec a navíc definitivně uzavírá dějovou linii z jedničky. O čem tedy bude závěrečný díl, je nepředvídatelné. Alespoň tak mohu doufat ve finální obrat k lepšímu.... celý text

Rudá moře pod rudými nebesy 2011, Scott Lynch

Locke Lamora je zpátky, a to je kurtizánsky dobře. Asi je všem jasné, že po tomto zcela nezaujatém výkřiku radosti se ode mě objektivní kritiky nedočkáte. Ono je těžké pomlouvat knihu, co vás od první stránky nadchne perfektní stylistikou. Protože ty květnaté dialogy (a hlavně nadávky) si prostě zamilujete. Jistě, druhý díl Pánů parchantů je jiný než ten první, ale osobně jsem za to rád. Motiv neotřelých zločinců, kterým bezvadně klapnou jejich vpravdě neuskutečnitelné plány, lze opakovat jen po určitou dobu. Lépe řečeno jednou, protože pak už je forma zápletky jasná a nemá moc čím překvapit. V tomhle ohledu se však Scott Lynch poměrně snadno vyhýbá prošlápnuté cestě a po krátkém úvodu si už míří vlastním, zcela nevypočitatelným směrem. Takže ano, Rudá moře jsou nestandardně vystavěným románem, který se chvíli tváří tak a pak zase onak. Ovšem to, co bych jinému autorovi omlátil o hlavu, tady funguje naprosto precizně. Teď se ještě dočkat dalšího pokračování, aniž bych musel reinkarnovat.... celý text

Zrada 2000, Orson Scott Card

Dobrodružná science fiction po vzoru Gulliverových cest, kdy s pomocí jednoho hrdiny poznáváte záhady tajuplné planety jménem Zrada. Což bohužel není můj šálek kávy. Já prostě tenhle druh putování, kdy je všechno jen efekt pro efekt, moc nemusím a to ani ve fantasy. Tady se navíc připojil i problém ztotožnit se s hlavní mužskou postavou, která půlku románu stráví v těle ženy. Možná v tom byla nějaká skrytá komika, mě to však jen iritovalo, protože to v důsledku nemělo jiné opodstatnění, než něčím ozvláštnit už tak nudný děj. Ono i samotné cestování a odhalování tajů různých kultur a společenství nemá ve výsledku jinou funkci, než ukázat, co všechno dokáže Orson Scott Card vyložit na stůl. Tedy ne že by v tomhle ohledu měl trpět nějakou méněcenností. Celou dobu pak čekáte zásadní odhalení, které celé dosavadní vyznění převrátí, otočí, překroutí, či alespoň nějak gymnasticky zpracuje. A ono prostě nic. To se přiznám, že i Mark Stone mě dokázal překvapit na daleko menším prostoru.... celý text

Ocelové žezlo 2006, Juraj Červenák

Ocelové žezlo svérázně zpracovává bohatýrské byliny s ústřední figurou Iljou Muromcem. Dějově nekomplikovaná fantasy plná bojů a statečných skutků. Jenže jak jsem se na knihu léta těšil, nakonec jsem byl drobně zklamán. Po historické stránce je bezvadná, ale to zrovna nebylo to, co jsem od ní chtěl. Hrdinové jsou si příliš podobní, děj předvídatelný a záporáci klišovití. Navíc díky neustálým intrikám jsem se často ztrácel v tom, o co komu vlastně jde. Zároveň mi chyběla postava, o kterou bych se skutečně bál - u Muromce brzo pochopíte, že zvládne všechno, u Svjatoslava díky historickým znalostem víte, kam až Juraj Červenák pravděpodobně zajde, a v silácké skvadře jsou všichni natolik srovnatelní, že aby mě smrt některého z nich ranila, museli by zemřít všichni. První část Bohatýrské trilogie se mi tak umístila mezi průměrnou heroic fantasy se vším, co k tomu patří. Nic nijak výrazně objevné, jen skutečně dobře napsané a odehrané v zajímavých kulisách. Uvidíme, co přinesou další díly.... celý text

Poklidné a tiché místo 2011, Peter S. Beagle (p)

Poklidné a tiché místo je nádhernou ukázkou psaného slova, ukázkou, jak se dá při jednoduchém vyprávění pracovat s jazykomalbou. Navíc nostalgické polemizování mezi hřbitovními zdmi nad životem a jinými malichernostmi kupodivu vůbec nepůsobí naivně ani směšně. Člověk by i řekl, že Peter S. Beagle ví, o čem mluví, což vzhledem k tomu, že psal román v cca dvaceti, je co říct. Nota příběhu tak zákonitě nahrává zdlouhavým popisům kvůli navození správně melancholické atmosféry, ale jakmile autor přejde na dialogy, není nic, co bych mu dokázal vytknout. Existuje-li dílo, ke kterému bych Beaglovu novelu přirovnal, je to Jméno korábu Pavla Renčína. V obou případech musím spisovatele obdivovat za to, že ve svém mládí napsali knihy, jež jiní tvoří ve stáří po mnohaletých literárních zkušenostech. A v obou případech musím s povděkem kvitovat, že oba autoři něco podobného stvořili. Sice je to průhledné a drobně kýčovité, ale co, nemůže být všechno o deziluzi, cynismu a nenávisti k životu. Naštěstí.... celý text

Viriconium 2011, Michael John Harrison

Buď jsem tak moc zblbnutý přímočarými brakovkami, nebo mi dílo Michaela Moorcocka nikdy neodhalilo skryté kvality, ale s Viriconiem jsem se prostě nepopasoval se ctí. Nevadí mi kombinace sci-fi a fantasy, ale když je to jen pro efekt, nenacházím v tom nijaké kouzlo. Pak už situaci mohou zachránit jen hrdinové nebo stylistika, ale i v tomhle ohledu se u mě M. John Harrison minul účinkem. Podivuhodných postav má sice požehnaně, ale jeho takřka divadelní jazyk v jednu chvíli vyprávění odlehčuje, v druhou naopak tíhne k heroickému patosu („Býval jsi nejlepší šermíř v říši, lorde Crome,“ hekal. „Co se s tebou stalo?“ „Jsem zdrcen zradou,“ odpověděl Cromis, a byla to pravda. „To však přejde.“) Výsledný efekt navíc ruší stále se opakující věty jako „byl lepší šermíř než básník“ nebo „jeho bezejmenný meč“. Tam, kde podobná forma Williamu Goldmanovi v Princezně nevěstě funguje na jedničku, Harrisonova epika na mě působila zastarale a fádně. Má to svoje kouzlo, ale není to kouzlo prvotřídní.... celý text

První v boji 2011, David Sherman

Přímočará military SF, která si na nic nehraje a vystačí si se základním - armáda, to je prima věc, a hvězdná pěchota, ta je vůbec nejlepší. Což byl pro mě kámen úrazu. Všechna ta žoviální atmosféra „To nejlepší, co vás může potkat, je vojákování“ byla až moc v duchu klasické verbířské propagandy. V očích Davida Shermana a Dana Cragga je totiž život v armádě plný skvělých lidí, cizokrajných dobrodružství a rodinného zázemí. Naneštěstí pozitivní přístup k zabíjení byl na můj vkus až moc kýčovitý a nějak jsem mu nedokázal přijít na chuť, o to spíš, že ději chybí sebereflexe i nadsázka. Ne že by tu nebyl humor, ale je to takový ten bodře chlapácký styl, který vám buď sedne anebo zcela mine. Na druhou stranu, vojáci píšou oddechovku pro vojáky a to vcelku určuje pravidla. Mladík nastoupí k vesmírným mariňákům, projde výcvikem a zažije první akci. O moc víc k příběhu vlastně říct nejde. Zábava to tak sice velká není, ale mozek si u toho odpočine optimálně. Není-li tedy růžovějšího ražení.... celý text