trudoš přečtené 6905

Nádherné bytosti 2011, Kami Garcia

Přestože romantickou fantastiku pro mládež moc nemusím, Nádherné bytosti hodně překvapily. Svižný rozjezd a humorný nadhled zaujaly natolik, že všechnu tu nesmrtelnou lásku jsem byl pro jednou schopen i tolerovat. A prostředí amerického jihu mě pak zaháčkovalo definitivně - staromilské rody, svérázná magie a opravdu podivuhodné figury. Život v Jižní Karolíně (kde Občanskou válku nazývají pravým jménem, tedy Válkou proti seveřanské agresi), si prostě nelze neoblíbit. Takže první půlku románu jsem si vysloveně užíval. Jenže pak se rozjela ústřední zápletka a já začal mít pocit, že autorky děj jen schválně natahují, aby jim zbyl nějaký materiál do dalšího dílu. Nejen že nedořešily spousty motivů, které ve vyprávění nadhodily, ale navíc začaly být hrozně průhledné, což ještě završily lacině nijakým závěrem. Díky tomu celkový dojem z knihy utržil pár drobných šrámů, ale od rozhodnutí otevřít pokračování neodradil. Už jen kvůli povedené partě stařenek, sebe sama označující se za Sestry Jihu.... celý text

Smilujse 2011, Jaida Jones

Nebýt na holky, možná bych si knihu užil. Jenže spíš než homosexuální romanci z armádního prostředí jsem čekal nějakou tu megalomanskou válečnou řezanici a v tomhle ohledu bylo Smilujse docela překvapením. Ale krátká anotace „Fantasy s kovovými draky a téměř bez žen“ mě taky mohla varovat. Moje chyba. Ale abych jen neodsuzoval pro sexuální orientaci některých hrdinů - přeci jen, je jejich věc, koho budou líbat. Román však na můj vkus je nešťastně řešen i v jiných bodech. Přestože se děj točí kolem speciální vojenské jednotky, většina slov je především o dialozích, vnitřních úzkostech a milostných vzplanutích. A nápad s mechanickými draky je sice bravurní, jenže ve finále víceméně samoúčelný, protože pro příběh jako takový vlastně vůbec žádný význam nemá. Co se však počítá, je styl vyprávění. Jaida Jonesová s Danielle Bennettovou vsadily na sympatické postavy a svižné tempo, jež má říz, i když že se toho v celku moc neděje. Přesto pro mě první díl jejich série znamenal zároveň její konec.... celý text

Radleyovi – Upíři odvedle 2011, Matt Haig

Radleyovi mě zaujali tématem, které využívá twilight mánie a zasazuje ji do netradičních kulis. Vyprávění o upíří rodině, jež se snaží vyjít s okolním světem tak, aby se alespoň trochu přiblížila normálu, ale zároveň je neustále pronásledována vlastními kostlivci ve skříni, to prostě má potenciál. Jenže nepovedlo se. Představte si slabší verzi filmu Americká krása bez jeho pichlavosti, zasaďte si do hlavních rolí nemrtvé a dostanete přibližnou představu, o co se Matt Haig ve svém románu pokusil. Konflikt děti vs. rodiče a manželská krize okořeněná suchým humorem, to všechno ještě docela funguje. Jenže už po padesáti stránkách je v podstatě jasné, kam zápletka směřuje a díky tomu není rodinné drama zdaleka tolik působivé. Jediným světlým momentem tak pro mě byl jen příchod strýčka Willa, který když už nic jiného, je vampýrem se vším všudy - namyšlený, sobecký, smrtící. Nakonec tedy odvážný experiment, který bohužel zůstal viset mezi žánry, což mu cestu ke čtenářům příliš nevydláždilo.... celý text

Mučedník 2011, Brian K. Evenson (p)

Prvních třicet stran naprosto parádních, přesně to, co jsem od počítačové herní legendy Dead Space očekával - temný sci-fi horor plný hutné atmosféry a krvavého násilí. Pak ale vyprávění sklouzlo do stále se opakujícího „vidím mrtvé, zabiju všechny kolem“. A vzhledem k tomu, že příběhu chybí hlavní postava, bylo pro mě vlastně docela těžké ve všem tom nekompromisním masakrování někomu fandit. Hrdinů se sice představí hned několik, jenže stejně tak postupně odpadají. A ti co zbydou, jsou sympatičtí asi jako drobné od pokladní. Navíc jsem nějak nepochopil, za kterou stranu „duchové“ kopou. V jedné chvíli dohánějí lidi k šílenství, v druhé se je snaží varovat před zkázonosným artefaktem a ve třetí je k němu zase navádějí. Buď mi chybí znalost předlohy, anebo jsem opomněl něco hodně zásadního. Například smysl. Každopádně řemeslo B. K. Evensona patří k těm, jež se nesnaží pouze uspokojit konzumní poptávku, ale dává mytologii univerza osobnější rozměr. Což fanoušci jistě ocení s nadšením.... celý text

Flashback 2011, Dan Simmons

Ačkoliv Dan Simmons koncipoval Flashback jako detektivku, nemyslím si, že by to s ní v jádru myslel nějak vážně. Spíš mu slouží jako startér příběhu než cokoli jiného. O tom svědčí hlavně pomalý tok románu, popisující cestu napříč kontinentem a rozborem různých společenstev uvnitř rozpadlých Spojených států amerických. On vůbec může vývoj událostí milovníky thrillerů dost otrávit - na to, jak je zápletka prostá, se sune kupředu šnečím tempem, který chytí drive až sto stran před koncem. A přestože v závěru vše zaklapne na své místo, ti, kteří nenávidí nejednoznačné konce alá Počátek, pravděpodobně puknou vzteky. Simmons je však skvělý vypravěč a prazdroj originálních nápadů, což dokázal už v předchozích knihách. Takže i když mu vázne koncepce, jednotlivými scenériemi doslova nadchnul, stejně jako drobnými detaily, dotvářejícími atmosféru nepříliš vábivé a možná právě proto tak autentické budoucnosti. Není to Joe Kurtz, ale pořád to má šmrnc plnohodnotné literatury pro autora tak typický.... celý text

Hlas nože 2011, Patrick Ness

Ona se telepatie dost přeceňuje. Můžete být sebelepší člověk, ale to vašemu mozku nezabrání, aby polovinu času, co vás ovládá, jel na volnoběh a mlel pátý přes devátý. A když všichni slyší všechny, je jasné, že žádná idylka z toho nebude. Tak tedy vítejte v Prentisstownu, v nejdepresivnější a nejneutopičtější osadě v této i jakékoli jiné galaxii. Pro mě osobně byl Hlas nože tím nejzajímavějším, co trh v roce 2011 nabídl z dobrodružné literatury pro mládež. Netradiční nápad, rychlý spád, sympatičtí hrdinové a trudnomyslnost zápletky - to vše mi zapříčinilo naprostou závislost. Ještě k tomu Patrick Ness neuzavřel román dokončením epizody, ale naopak děj usekl prakticky v tom nejzajímavějším, kdy kromě finálních point dochází i k zásadním zvratům, takže zakoupení dalšího dílu se stalo nutností. Vytknout lze snad jen motivace hlavního záporáka, které se mi v širším kontextu zdály být emotivně přepálené. Ovšem když od knih pro puberťáky budete chtít, aby se chovaly dospěle, vždycky narazíte.... celý text

Omega 2011, Jack McDevitt

Přijde mi, že se Jack McDevitt ve svém cyklu Motory Boha dostal do situace, kdy neví, čím novým by tentokrát oslovil. Další katastrofa už čtenáře neohromuje tolik jako dříve, a to ne kvůli tomu, že by se z autora stal v mezičase cynik, ale protože se jeho scénáře záchranných operací jednoduše opakují. Odhalení nové mimozemské rasy taky zdaleka neuchvacuje tolik jako na začátku, čistě kvůli tomu, že je to jen další „nová" rasa, podobně jako v předchozích třech románech. Alespoň že se spisovatel konečně vrátil k tématu vesmírného oblaku, který z nějakého důvodu likviduje veškeré civilizace - takže kdo toužil jedenáct let po odpovědích, alespoň nějakých se v tomto románu konečně dočká. Přes všechny opakující se motivy ovšem stále patří Jack McDevitt k prvotřídním vypravěčům, který sice nehýří imaginací moderní britské space opery, ale na druhou stranu je napínavý, zábavný a hlavně srozumitelný. Arthur C. Clarke a Isaac Asimov v něm tak rozhodně mají důstojného literárního pokračovatele.... celý text

Black Hills 2010, Dan Simmons

Black Hills se od ostatní tvorby Dana Simmonse v lecčems liší. Přestože se román jemně otírá o fantastiku, nejde o horor ani o sci-fi a už vůbec ne o detektivku (tedy mnou oblíbené autorovy žánry), ale spíš o nostalgickou vzpomínku na divoký západ, říznutou exkurzí po dobových pamětihodnostech. Čtyři sta šedesát stran si život nekomplikuje zápletkou a soustředí pozornost především na vyrovnání se ústřední postavy s osudem vlastního národa. Takže ideální čtení pro zádumčivé podzimní večery. Možná je to věkem, nebo horlivým očekáváním, ale Simmonsova sonda do indiánského nitra mě příliš neoslovila. A to se počítám mezi jeho velké fanoušky. I když je tu několik hodně silných momentů, pořád je to příběh na dlouhé lokte, kdy nevíte co s hyperaktivitou, a tak si jdete číst, abyste se nějak ukolébali. V tomhle ohledu vyprávění nezklamalo. Hodlám sice Černým vrchům dát ještě šanci, ale až za takových dvacet třicet let, kdy sám dostanu chuť rekapitulovat vlastní způsob žití. Do té doby adié.... celý text

Konec stříbrného věku 2011, Jasutaka Cucui

Hunger Games pro pokročilé. Nebo Battle Royale, chcete-li zůstat věrní originálu. Jenže, na rozdíl od Kindžiho Fukasaky či Suzanne Collinsové, Jasutaka Cucui přistoupil k tématu daleko reálněji a děsivěji. V rámci přelidněnosti Japonska a „zbytečnosti“ obyvatel důchodového věku jsou pravidelně vyhlašovány v předem určených čtvrtích vražedné souboje. Což znamená, že veškeří důchodci se musejí v určeném časovém rozmezí vzájemně vyvraždit (způsobem, jež si sami určí za vhodný), nebo budou popraveni. Přežít může jen jediný. Téma, které je svým způsobem dost děsivé, zpracovává autor s humorem sobě vlastním - záměrně shazuje vyhlášený japonský patos a zavedené tradice, jindy zase vyzdvihuje charakterní vlastnosti moc často neopěvované - sobeckost, chamtivost, vypočítavost. Je to satira se vším všudy, navíc velmi dějová, morbidní a správně ujetá.... celý text

Velká ryba 2011, Daniel Wallace

Novela Velká ryba má jednu obrovskou výhodu - zfilmoval ji člověk, který se nebál použít vlastní invenci, takže v ní najdete spoustu scén, které jsou v pohyblivých obrázcích jinak a obráceně. Díky tomu kniha, i když znáte film, nenudí předvídatelností a zároveň uchvacuje přímočarou imaginací. V nádherných kulisách amerického jihu opěvuje Daniel Wallace krásu fabulace a její důležitost, přičemž se nepodbízí s vlezlým optimismem podomního obchodníka. Hravá stylistika se nepouští do komplikovaných fíglů, naopak tím nejjednodušším způsobem představuje základní kouzla vypravěčského řemesla - zaujmout, fascinovat a v pravý čas zmizet, aby v člověku zůstal dojem něčeho neopakovatelného. Magický realismus v té nesrozumitelnější podobě, navíc bez zbytečných řečí kolem. Dílko, které dodá naději, že život možná přeci jen za něco stojí. Záleží jen na nás, jak se rozhodneme ho vnímat. A to říkám s postojem chlapa ve středním věku, který každé ráno vstává s očekáváním, čím jej svět zase zklame.... celý text

Náboje nikdy nedojdou 2011, Michail Achmanov (p)

Tulák ve stínech 2011, Alexej Pechov

Klasická spotřební fantasy, solidně napsaná, ale nijak zázračná. Kdyby to byla první kniha, kterou jsem kdy otevřel, pravděpodobně bych byl spokojen. Jenže dvanáct mi už nějaký pátek není, a tak pro mě první díl trilogie Kroniky Sialy zůstal na postu jednoduchého průměru. Zajímavé jsou snad jen hrdinou zlodějem, ale to už taky není nic nového. Páni parchanti, Stíny podsvětí nebo Společnost Riyria v tomhle ohledu nabízejí daleko zajímavější postavy, prostředí i zápletky a i když je Tulák ve stínech čtení vcelku zábavné, negativa zde pro mě převážila nad pozitivy. Děj románu totiž na můj vkus až příliš připomíná scénář k počítačové hře. V prvním levelu se poměrně dlouho přešlapuje na místě, ve druhém dojde k dobrodružné výpravě s celkem předvídatelným průběhem a ve třetím, když už se konečně dojde na místo určení, o kterém se od začátku mluví, příběh končí a pokračování příště. A já zjistil, že mě už další vývoj událostí vlastně ani moc nezajímá.... celý text

15 minus 2011, Tomáš Zářecký

Zápletka podobná jako u Hunger Games (zničte se navzájem, kdo umře, prohrál), jen se děj neodehrává v daleké budoucnosti či na jiné planetě, ale v blíže neurčité současnosti. A autor přitvrdil ve svém řádění, co se smrtelných agónií týče. Jenže tam kde Aréna smrti zaujala od první stránky, nedokázalo 15 minus zapůsobit ani natolik, aby mě tankovalo, kam že to bude příběh směřovat a kdo se bude na konci smát osudu navzdory. Opomenu-li svazující námět (který byl bohužel už jinde zpracován lépe a nápaditěji), jsou to především postavy, na kterých stojí a padá jakékoliv dobrodružství. A jsou-li vám hrdinové od začátku nesympatičtí pro svou naivitu a hloupost, přičemž záporáci inteligenční kvocient nijak nevylepší, těžko se chytat jiných stébel, jež by popoháněla ve čtení. A v případě Tomáše Zářeckého pro mě, i přes příjemně cynické odlehčení, nebyla zajímavá ani středoškolská stylistika a ani nepříliš dobře odvedené řemeslo.... celý text

Procesí mrtvých 2011, Darren Shan (p)

Příběhy Darrena Shana pro mě vždycky byly jistotou krátkého, rychlého čtení. Uznávám, že špičku měl autor hlavně zpočátku, v pozdějších románech už se často motal kolem primitivní zápletky na celou jednu knihu. Takže když se ukázalo, že napsal taky něco pro ty starší čtenáře, neměl jsem co řešit a očekával neočekávané. A zklamání mě bohužel neminulo. Procesí mrtvých sice není ve finále špatné, ovšem na rozdíl od předchozích románů pro mládež se ukázalo, že na dospěláky Darren O'Shaughnessy dle mě ještě nemá. Všechny správné ingredience sice namíchat umí, ale výsledek prostě působí drobně dětinsky, především díky prapodivnému chování postav, nuceným dějovým zvratům, strojeným dialogům a v důsledku i rozpačitému rozřešení. Kdo však rád gangsterky s příchutí fantastiky, jistě si příběh užije. I když tu ne úplně všechno drží pohromadě, působivou atmosféru připomínající film Smrtihlav knize upřít nelze.... celý text

Nylonový anděl 2008, Marianne de Pierres

Nejvýraznější slabinou Nylonového anděla je absence zápletky. Je tu sice spousta na sebe navazujících sekvencí, naneštěstí organizovaný chaos má za následek, že už v polovině románu netušíte, kudy že to teče řeka. Přitom začátek je křišťálově jasný, hrdinka jen chce zabít svého násilnického šéfa. Fajn, nemám problém, kdyby se toho Marianne de Pierres dokázala držet. Jenže místo jednoduchého ric pic mrtvola se hlavní postava nepřímo zamotává do chudinské revolty, tahanic mezi zločineckými gangy a kupodivu i nechtěného svatořečení. No a když si k tomu připočtete její nevyrovnanou charakteristiku, je o nudu postaráno. Drsňačka Parrish Plessis totiž buď hořekuje nad tím, jak je ošklivá, přitom ji chce do postele každej, nebo se jako ostřílený bodyguard ověšuje všemi možnými zbraněmi, aby pak měla deprese ze všech mrtvol, co vyrobí. Realita jak vyšitá. Závěr pak něco uzavře, něco si nechá na příště a o něčem se raději ani nezmiňuje. Pročež nechuť k otevření dalšího dílu je poměrně výrazná.... celý text

Malevil 1974, Robert Merle

Optimisticky laděné postapokalyptické dobrodružství (ve smyslu uvědomělosti přeživších), podané s literární zručností, kterou nelze jinak než obdivovat. Robert Merle je mistrem svého řemesla, takže i když může čtenáře iritovat nebo nudit jednoduchá zápletka, jazykové stránce není absolutně co vytknout. Proto jediné, co příběhu nakonec dle mě škodí, je nemilosrdně skeptický přístup moderní doby, lépe řečeno nově zažité představy, jak by se lidé v podobných situacích pravděpodobně chovali (tedy ne příliš uvědoměle). Příkladem třebas Masky apokalypsy Roberta R. McCammona nebo Cesta Cormaca McCarthyho. Číst Malevil v patnácti letech, patřil by rozhodně mezi moje nejváženější favority v dobrodružných románech. Jenže s odslouženou třicítkou už nedokážu jinak, než se pousmát autorově zaslepenému odporu k církvi, naivnímu přístupu k něžnému pohlaví, prvoplánovému chování některých postav a průhledně rozděleným stranám na dobré a špatné. Ale i tak je to báječné čtení.... celý text

Lhář 2011, Jakub Ćwiek

Vynikající nápad, vynikající obálka, vynikající reference, takže možnost zklamání byla takřka nulová. Přesto, přesto, přesto… To, že si Jakub Ćwiek na post hlavního hrdiny dosadil boha, nese jednu nepříjemnou vlastnost, a to, že mu chybí protiváha. Každé malé dítě přece ví, že bohům, obzvláště těm řeckým a severským, se nic v důsledku stát nemůže, dokud nedojde na lámání chleba při armagedonu. O to víc, když se jedná rovnou o pána Klamu, Přetvářky a Zrady. Pak je těžké udržet čtenáře v očekávání jakže to ta která povídka skončí. Vždyť je přece jasné, že hrdina všechny přemočí, o tom je přece jeho osobnost, ne? Lhář rozhodně není špatná kniha, jen její svět nepůsobí tak promyšleným dojmem, jako třeba u Mýtů nebo Sandmana. Ani typický polský humor mě neoslovil natolik, abych si text užíval čistě pro potěchu ze čtení. Takový lepší průměr, i když některé nápady, jako třeba Odin uvězněný v plyšovém jednookém medvídkovi, jsou skutečně nezapomenutelné.... celý text

Pan Mumla 2011, Barry Hutchison

Občas stačí k zaujmutí pozornosti opravdu málo. Třeba název. Je tedy pochopitelné, že knihu se jménem Pan Mumla jsem prostě nemohl minout bez povšimnutí. Naneštěstí snad jen obálku a nápad dokážu s čistým svědomím pochválit. Na svět se řítí zlo, což je celkem v pořádku. Jenže jeho opodstatnění, lépe řečeno smysl proč se na svět řítí a o co mu vůbec jde, jsem nebyl schopen rozklíčovat. Ale budiž. Když se však začaly postavy hlavní i vedlejší chovat tak, jak si přeje Barry Hutchison, místo toho, aby jednaly alespoň trochu inteligentně, už mi začal celý příběh lézt trochu na nervy. O to víc, když jsem v polovině pochopil, že tady se žádný velký cirkus konat nebude, páč se zápletka stále motá na jednom místě. V důsledku mi to přišlo jak slabší odvar ze Stop hrůz, takže pro děti asi ideální. I když si stojím za tím, že autor by neměl své mladistvé čtenáře podceňovat a očekávat, že mu projde všechno. Čuňas by mohl vyprávět.... celý text

Úprdelný dny na úprdelný planetě 2011, Dimitri Verhulst

Jak už kouzelný název napovídá, jde o řádně divokou divnověc. A i když mě kniha zpočátku pro svou svéráznou stylistiku zaujala, díky emočně agresivnímu vypravěčskému monologu jsem se rychle vrátil zpátky na zem. Abych Úprdelný dny na úprdelný planetě bezezbytku pobral, musel bych dokončit ještě alespoň jednu dvě vyšší dívčí navíc. Nejde ani tak o to, že by mi unikal autorský úmysl, jen jsem poztrácel smysl formy, která pro mě poměrně záhy začala být dost monotónní.... celý text

Nebeský kámen 2011, Jack Whyte

Trochu zklamání, přestože spojení artušovských legend a římské historie slibovalo mnohé. Začátek má Nebeský kámen bezvadný, bohužel nečekaně brzy sklouznul do předvídatelné dobrodružky s všedními hrdiny. A i když se autor snaží držet vyprávění při zemi a nepouštět se do žádných větších akcí, paradoxně příběh okleštil o cokoliv zajímavého. Nepočítám samozřejmě vznik Excaliburu, ale ani tady neohromil, o to víc, že nápad dál nerozvinul. Jednoduše mi chyběly osvědčené ingredience tvořené střízlivou nadsázkou, veselým cynismem a pro historii nezbytnou syrovostí. Jack Whyte nevyužil ani jedno, což samozřejmě nijak nesvědčí o kvalitě jeho románu, ale spíše o tom, nakolik jsme se vzájemně minuli ve vkusu.... celý text