trudoš přečtené 6905

Řád vlkodlaků 2007, Steve Ruthenbeck

Řád vlkodlaků je přesně tím, na co byste knihu od pohledu tipovali - parádní brakovka, kdy se mezi sebou řežou američtí vojáci a nacističtí vlkodlaci, to vše pěkně v kulisách 2. světové války. K tomu samozřejmě patří i řada nelogičností a absurdit, které se táhnou od postav až po samotný motiv lykantropů. Ovšem nejslabším prvkem je bohužel text samotný. Jenže tady se obávám, že tentokrát to nemá na triku pouze autor. Což je opodstatněné jednou z poznámek pod čarou od pana překladatele: Nejvulgárnější výrazy nejsou v knize nikde překládány v českém ekvivalentu!!! „Verpiss dich Arschloch!“, snad: „Trhni si nohu, pitomče!“ („Jdi se vysrat, čůráku!“ je sotva přijatelné!!) Je evidentní, že pro Václava Pauera byla vůbec celá kniha „sotva přijatelná“ a etika řemesla mu sotva něco říká. No, text podle toho taky vypadá. Díky tomu jinak vcelku přímočarý a jednoduchý hororový masakr vzal za své. Přesto vřele doporučuji všem fanouškům vyhřezlých vnitřností, rozprsklých mozků a létajících končetin.... celý text

Ramses Prokletý 2003, Anne Rice (p)

Tři tisíce let zdánlivě mrtvý Ramses Veliký je z předviktoriánské Anglie přímo u vytržení. Obzvláště když ho po probuzení z věčného spánku provází parou zahaleným Londýnem krásná dívka. Idylku však naruší zmrtvýchvstání jeho staré lásky Kleopatry, která na rozdíl od Ramsese skutečně zemřela. A být dva tisíce let mrtvý, to rozhodně není ta úplně nejlepší terapie na zklidnění hormonů. Holt smrt, ta udělá bordel v psychice komukoliv. Ač Anne Riceová opustila upíry, zůstala věrná svému stylu psaní, jež se dá nejjednodušeji charakterizovat jako romantický horor. Bohužel neservíruje žádnou potichu našlapující hrůzu, ale příběh plný lásky a souznění, v němž rozervaní hrdinové zachraňují plačící dívky v nesnázích. Pokud možno tak, aby při tom sami alespoň trochu trpěli. Nemohu však autorce upřít cit pro povedené dramatično s kouzelnou atmosférou průmyslové revoluce, které nechává červenou knihovnu daleko za sebou. Ovšem i tak bylo emocí v knize tolik, že mám vystaráno na jeden dva životy.... celý text

Ptačí srdce 2005, Clive Woodall

Příhody z ptačího prostředí vytvářel původně Clive Woodall pro své malé ratolesti a právě o tuhle večerníčkovou atmosféru vyprávění nepřišlo ani po svém knižním vydání. Se kterým se mimo jiné autor nejdříve rozhodl vyrukovat na vlastní pěst, než si jej povšimlo renomované nakladatelství a nabídlo mu víc než vstřícnou smlouvu. Problém románu spočívá především v jednoduchosti zápletky. Autorova obrazotvornost je náramná, jenže stylistika je řemeslně v plenkách a dějová linka se ničím nevymyká standardům literatury pro děti. Což je náramná škoda, protože potenciál byl ohromný. Variace na nacistické šílenství 2. světové války, okořeněné netradičním prostředím a brutalitou přírodních zákonů, to prostě přímo křičí po spektakulárním dobrodružství. Zlí jazykové by mohly argumentovat, že antropomorfní hrdinové nic komplikovanějšího nabídnout ani nemohli, ovšem kdo četl legendární Dalekou cestu za domovem, ví svoje. A tak pro mě Ptačí srdce bylo nakonec spíš zklamáním, než čtenářským zážitkem.... celý text

Poutník 2006, John Twelve Hawks

Existují-li nepsaná pravidla nízkorozpočtové literatury, román Poutník je splňuje všechna a beze zbytku. Konspirační motiv utajeného vládního společenství, které nemá na práci nic jiného, než nonstop sledovat a ovládat pracující plebs, černobílé postavy s jasně definovanou psychologií, jednoduché dialogy okořeněné povšechnou filosofií, obehraný scénář se všedními zvraty, nějaké to střílení, trocha bojového umění, zběsilé honičky a samozřejmě láska, co hory přenáší. Od každého zde najdete dostatek, celku však bohužel chybí špetka nadsázky, která by dávala na srozuměnou, že ta průměrnost je vlastně záměrná. Protože i přes zřejmou snahu Johna Twelve Hawkse (ať už se pod pseudonymem skrývá kdokoliv) vytvořit akční příběh s hlubším podtextem à la Matrix či V jako Vendeta, nabízí úvodní román série Čtvrtý svět pouze nenáročné akční dobrodružství, které díky dějovým nelogičnostem nijak nepřesahuje průměr oddechové literatury. Mít to o polovinu stran méně, možná bych i uvažoval o dalším díle.... celý text

Pokrevní bratři 2003, Steven Barnes

Pokrevní bratři mají všechny předpoklady atraktivního thrilleru. Rychlý spád, nápaditou akci i pochmurnou atmosféru, okořeněnou černou magií a paranormálními jevy. To ještě vylepšuje dvojice sympatických parťáků, co má rozdělené role na malý-vtipný a velký-hrozivý, a která se dějem svědomitě prokousává k finální katarzi. Co mi však pokazilo dobrý dojem, byl vývoj zápletky. Nevím, asi jsem měl pro tentokrát příliš vysoké nároky, ale jednoduchost příběhu mě při čtení skutečně ubíjela. Na devadesát minut filmové zábavy by to určitě stačilo, ale v tři sta šedesáti stránkové knize je toho naopak nečekaně málo. Nejde ani tak o to, že by se nic nedělo, spíš předvídatelný průběh hry pokazil veškeré kouzlo okultní tématiky. Takže i když román nabízí poctivou devadesátkovou zábavu, příliš se mu nakonec nedaří vybočit z šedi průměru.... celý text

Plutoniová blondýna 2005, John Zakour

Plutoniová blondýna je jakousi sci-fi alternací na klasickou drsnou školu. John Zakour s Lawrence Ganem navázali na tradici starých detektivek ve stylu Phila Marlowa a osladili svůj počin velkou dávkou bezelstného humoru. Nejedná se však o dalšího Dirka Gentlyho, natolik jejich knihu neovládá absurdita, ale rozhodně můžete čekat nenáročný a žertovný příběh. Stavba zápletky je prostá: na prvních stránkách jsme seznámeni s hlavní postavou, potom přijde dáma v nesnázích a s ní i případ. Několik odboček při vyšetřování, množství komických situací, nečekané rozuzlení a konec. Jak vidíte, koncepce nedává moc velkou příležitost nudě. Naneštěstí ani k bližšímu seznámení s hlavními hrdiny, kteří kvůli tomu působí lehce uměle (jeden umělý skutečně je, takže to přirovnání z mé strany není úplně nejlepší). Pozitivní dojem z knihy pro mě asi nejvíc podkopávala tendence autorů noirovou atmosféru chvilkami parodovat, a chvilkami se do ní naopak stylizovat. Jako by sami nevěděli co vlastně chtějí.... celý text

Ovčákova dcera 2004, Elizabeth Moon

Pojmenovat hlavní hrdinku Paksenarrion Dorthansdottorová to chce docela odvahu. Až by se skoro zdálo, že její jméno vzniklo při nějaké spektakulární sázce. Čemuž napovídá i fakt, že jí postavy románu Ovčákova dcera raději říkají jednoduše Paks, což je poměrně rozumný kompromis i pro čtenáře samotného. První díl trilogie Paksenarrion je evidentně inspirovaný autorčinou vojenskou službou. Chudinká vesnická holka nastupuje k žoldnéřské kumpanii, kde prochází tvrdým výcvikem a následně krvavými bitvami. Díky neoblomné vytrvalosti, chytrosti a odvaze přežívá a rychle se z ní stává ostřílený veterán. Kniha je tak kombinací válečné fantasy s epikou, kdy prim hraje především kouzlo armádního kamarádství. Naneštěstí má Elizabeth Moonová zlozvyk zabývat se hlavně civilním životem vojáků, děj mimo bitevní pole i samotné válečné operace pak odbude na několika málo stránkách. Což mě mrzelo ze všeho nejvíc, nemluvě o tom, že sama Paks mi k srdci nijak nepřirostla. Třeba to ale další díly časem změní.... celý text

Nový policista 2007, Kate Thompson

Kate Thompsonová není žádný začátečník, o čemž svědčí i pár literárních cen za dětské knihy. Nového policistu nepochybně napsala, aby udělala radost sobě a taky všem, co mají v žilách trochu toho spontánního muzicírování. Je to znát ve svižnosti vyprávění, stejně jako v citu pro hudbu, tanec a vesnický folklór vůbec. Příběh samotný sice není nijak převratně komplikovaný - klasická návštěva mytologického světa - zato poměrně rychlý, se zajímavou gradací i poutavou imaginací. Krátké kapitoly tvořené z osmdesáti procent dialogy navíc spád knihy ještě umocňují. Děj také nádherně vykresluje irskou krajinu s jejími zvyky, a to jak s pozitivy, tak s negativy. Postavy a jejich problémy proto snadno přirostou čtenáři k srdci, protože je velmi jednoduché v nich poznat sám sebe. Ve výsledku čtení, které potěší jakoukoliv věkovou kategorii a také dost možná inspiruje k neodbytné touze naučit se hrát na nějaký hudební nástroj. Nebo si alespoň zajít na koncert. A co víc si od dětské knihy přát?... celý text

Měsíční kámen 2008, Bourbon Kid

Tuto knihu pravděpodobně naleznete zařazenou mezi dobrodružnou literaturou a romantickými romány. Tedy alespoň obálka i anotace tyto dojmy evokují. Přitom jde o pulpovou žánrovku, v níž se kromě nemrtvých vyskytují také démoni, vlkodlaci, vědmy a magické artefakty. Zápletka je prostá - je ukraden Kámen, v jehož moci je učinit vlastníka nesmrtelným. Jenže zloděj okrade zloděje, jenž je vzápětí okraden dalším zlodějem. Za chvíli už vlastně nikdo neví, kdo Kámen má, ovšem chtějí ho všichni. Navíc do města zavítal legendární střelec Bourbon Kid, který při poslední návštěvě pozabíjel takřka všechny jeho obyvatele… Příběh slibně kombinující prvky filmů Desperado, Od soumraku do úsvitu a Pulp Fiction končí literárně na úrovni žákovské slohové práce. Tam, kde čekáte alespoň nějakou zápletku, není nic, jen logika peroucí se s demagogií. To podtrhují laciné postavy a ještě lacinější dialogy. Výrazným plusem je však tempo, s jakým „děj“ ubíhá a krev, jež ze stránek teče proudem. Škvár k zulíbání.... celý text

Meč krále 2001, Ann Marston

Meč krále je první knihou z trilogie, jejíž díly jsou uzavřené a mezi sebou navazují jen volně. Od začátku má slušný spád, jenž je chytlavě podkreslený patinou keltské kultury. Postavy jsou dobře prokreslené s ustáleným charakterem, takže víte, co od nich můžete čekat a co ne. Až i zamrzí, že v dalších dílech hrají druhé housle. Ovšem na to, jak se Ann Marstonová snaží podchytit atmosféru drsné krajiny obývané drsnými lidmi, se nad dějem stále vznáší lehká jednoduchost. Přestože se pokouší průběh zápletky zamotat a dostávat hrdiny do zapeklitých situací, stejně předem víte, jak co dopadne. Čtivost a zábavnost to ale poměrně bohatě vynahrazují.... celý text

Kroniky Prydainu – kniha druhá 2005, Lloyd Alexander

Druhý svazek Kronik Prydainu přináší závěrečné dva díly fantasy pentalogie, a to Taran Poutník a Král králů. Autor se nadále drží stejného prostředí i postav, takže jestli jste si oblíbili předchozí knihy, máte se rozhodně na co těšit. Jako přídavek je navíc připojen povídkový soubor Nalezenec a jiné příběhy z Prydainu, který obsahuje osm povídek, jež Kronikám předcházejí. Jedná se o krátké příběhy, jež ze všeho nejvíce připomínají pohádky bratří Grimmů a tvoří takovou milou tečku za celým cyklem. Příběhy Alexandra Lloyda jsou zvláštní především tím, že se díl od dílu liší jak koncepcí děje, tak samotným vyzněním. Hrdina dospívá a z nemotorného chlapce se stává ustaraný mladý muž. Od naivní pohádkovosti prvních dílů se spisovatel zdárně propracovává k hlubokomyslným úvahám o lidech a jejich činech. Ovšem na rozdíl třebas od Letopisů Narnie neztrácí nic na své původní čtivosti. Podmanivou stylistikou dokáže i sebesložitější příběh odvyprávět tak, aby byl dětskému srdci co nejbližší.... celý text

Kroniky Prydainu – kniha první 2004, Lloyd Alexander

První svazek Kronik Prydainu nabízí úvodní tři díly pentalogie pro mládež, která vznikala v letech 1964 až 1968. Fantastická putování chlapce Tarana, který díky své horkokrevnosti, statečnosti a smyslu pro spravedlnost zažívá jedno dobrodružství za druhým, patří dodnes ve Státech mezi nejoblíbenější fantasy cykly. Ač je osnova jednotlivých zápletek podobná, liší se od sebe atmosférou i vyzněním. Zatímco Kniha tří zjevení je příběhově nejpohádkovější, Černý kotel už hraje na temnější strunu a Hrad Llyr zas přidá trochu romantiky. Právě díky té různorodosti má série kvalitativní vzestup, přičemž své dělá i fakt, že Lloyd Alexander průběžně nevykrádá sám sebe a svou parafrází waleské mytologie prostě nudit nedokáže. Samozřejmě se to stále drží v mantinelech dětské literatury, což sebou přináší i pár logických kiksů proti přirozenosti (proč skupinám dobrodruhů musí nejčastěji velet předčasně vyspělí puberťáci?), ale to jsou podružnosti, nad kterými člověk musí v rámci žánru přimhouřit oko.... celý text

Král západu 2001, Ann Marston

Ann Marstonová vytvořila svět ne nepodobný staré Británii - znesvářené kmeny se hodně podobají Keltům stejně jako jejich náboženství a magie. Do tohoto univerza pak zasadila svou trilogii Runové čepele, kdy každý díl navazuje na ten předchozí spíš volně než přímo - stejné prostředí, jiné postavy. Přišlo mi ovšem, že zápletka Krále západu má oproti Meči krále daleko větší spád. Už není tak předem jasné, co bude následovat v příští kapitole a dějová linie není tolik přímočará. Aby ne, vždyť místo osudů jednoho hrdiny sledujeme hrdiny hned tři. Co mi však kazilo celkový dojem, je jednoduchost popisů, kdy se autorka snaží dodat emotivním scénám grády, ale nějak tomu chybí drive. Třeba řečník, strhávající davy svými proslovy je horší, než profesor biologie přednášející o blatouchu. Podobné je to se šermem. I když si na něm Marstonová evidentně hodně zakládá, zdaleka na mě bojové scény nepůsobily tak realisticky, jak si patrně přála. Spíše naopak.... celý text

Kouzelný meč Abaddon 2003, Otomar Dvořák

Kouzelný meč Abaddon ze všeho nejvíc připomíná klasický Večerníček o patnácti dílech vyprávějící veselé i hrůzu nahánějící příhody prvňáčka Jendy Kulíška a čtvrťačky Pavly Pavlasové v pohádkovém světě. Přitom krátké kapitoly jsou jako stvořené na čtení dětem před spaním a vzhledem k tomu, že nepostrádají napětí, humor ani morální ponaučení, nemusely by nudit ani samotné předčítače. Navíc si s ratolestmi můžete opakovat a hrát s abecedou, pro jednotlivé epizody je totiž stejně podstatná, jako jsou jinde důležité magické artefakty. Velkým plusem jsou pak bezvadné ilustrace Kameela Macharta, které děj perfektním způsobem doprovázejí. Asi nejvíc však oceňuji, jak si Otomar Dvořák dokázal poradit s hravou dětskou fantasií, aniž by sklouzával k nějakým nesmyslným absurditám. Živé příběhy mají spád a pohádkové motivy jsou využívány s povedenou nápaditostí. Mít to trochu propracovanější zápletky, drobet dospělejší pojetí a ne tolik umělých zvratů, byla by spokojenost z mé strany absolutní.... celý text

Kouzelné autíčko 2004, Ian Fleming

Angličan Ian Lancaster Fleming je u nás znám především jako otec proslulého Jamese Bonda, jehož dobrodružství autora řadí mezi kultovní tvůrce špionážních románů. Kouzelné autíčko je však někde úplně jinde. Fleming obešel vlastní popularitu a napsal si něco čistě pro děti (a dost možná taky prostě jen pro radost). Do dobrodružství rodiny Popplových vložil především svou lásku k motorovým vozidlům, přičemž na prvním místě samozřejmě stojí proslulý model Čiky Čiky Bang Bang, jež v roce 1920 sestrojil hrabě Loius Zborowski a inženýr Clive Gallop na panství v Canterbury. A právě Čiky Čiky Bang Bang je ústředním hrdinou vyprávění, kdy se společně s rodinou Popplových, pro něž je šálek dobrého čaje a trocha toho vzruchu druhou přirozeností, vypořádává s bandou prohnaných lupičů a to díky pozoruhodným kouzelným vlastnostem. Čtení je to lehké, svěží a zábavné, jen je škoda, že příhod není víc. Ta jedna epizoda vydržela pouze den dva a pak už byla kniha založena do knihovny pro další generace.... celý text

Keltská kletba 2006, Barbora Hrůzová

Barbora Hrůzová předkládá čtenáři novelu, která svou jednoduchostí ze všeho nejvíc připomíná starou edici Stopy hrůzy, tedy v případě, že si odmyslíte přívlastek „hrůzy“. Osobně bych preferoval spíš obraty jako „smutného smíchu“ nebo „absurdních zvratů“, či „nulové psychologie postav“, každopádně „hrůzou“ bych se oháněl leda ve vztahu ke kvalitě než obsahu. Achillovkou příběhu je autorčina primitivní stylistika osekaná na hranu středoškolské slohové práce. Což je možná záměr v rámci cílové skupiny, takže je otázkou, nakolik to vůbec brát jako chybu. Stěžovat si, že Rumcajs není Shakespeare, je cesta do pekel, kde se neposlušným čtenářům čte do nekonečna Jak jsem se mýlil v politice. Nic to však nemění na faktu, že jazyková forma Keltské kletby je prostinká až na půdu, s čímž přímo souvisí fádní obsazení, nudná gradace, kýčovité moralizování a laciná detektivní zápletka. Ovšem těch sto dvacet stran moc času nezabere a ve výsledku jsem se u toho vlastně i pobavil. Tím, jak špatné to bylo.... celý text

Kameny osudu 2004, Flavia Bujor

Nejzajímavější faktor knihy pro mě spočívá ve věku Flavie Bujorové, která jej napsala ve čtrnácti letech. Což je pozoruhodné, ale stejnou měrou odrazující, protože co si člověk píše ve škole pod lavicí, by tam pro jeho dobro možná mělo i zůstat. Nemá-li totiž dotyčný ohromující talent, je otázkou, co atraktivního může ve své nevyzrálosti vlastně nabídnout. Kameny osudu by byly románem bezesporu poutavým, kdybych jej měl posuzovat v rámci literární soutěže. Ale při srovnání z běžnou produkcí dostupnou na trhu naneštěstí rychle ztrácejí dech. Neřeším jednoduchou osnovu, kdy je svět ohrožen temnotou a skupina vyvolených jej má zachránit, přičemž vše rámuje příběh dívky bojující na smrtelné posteli o přežití. Vadí mi absence čehokoliv nového či alespoň jiného, co bych nečetl jinde v lepším provedení, a nezachraňuje to ani debutantčina nevypsaná stylistika, jejíž snahy o přesah zákonitě působí neuměle. Rozhodně je v tom znát talent, ale možná se s jeho prodejem mělo počkat, až zcela dozraje.... celý text

K 2006, Daniel Easterman (p)

Přes potenciál, kterým kniha bezesporu disponuje, je nakonec především klasickou špionážkou. Příběh agenta, který se seznamuje s hrůznou realitou nacistických Spojených států, je čtivý se vším všudy - krátké kapitoly, rychle ubíhající děj, reálné vsuvky. Se syrovostí vykresluje USA, jak by mohly vypadat, kdyby se dějiny odehrály trochu jinak. Pro některé bude možná zatěžko uvěřit vizi, v níž vypálení „negerského“ či „židáckého“ obydlí a oběšení jejich majitelů rovná se průběh šťastné rodinné sešlosti, jenže ono se stačí ohlédnout nějakých sedmdesát let nazpátek a zjistíme, že autorova fantazie má oproti realitě ještě co dohánět. Pravdou ale je, že kdyby se román omezil o alternativní historii a odehrával se pouze v Německu roku 1940, na zápletce by nebylo třeba nic měnit. Daniel Easterman sice předloží čtenáři ochutnávku ze svého nápadu, nijak ho však nerozvine. Kde Otčina Roberta Harrise rozehrává důsledky vítězství nacismu, tam K pouze přehraje dějovou linku a zvonec, pohádky konec.... celý text

Chrám 2002, Matthew Reilly

Kniha od začátku nadupaná akcí s velmi rychlým spádem. Absurdní akce střídají ještě absurdnější a čtenář se jen nechává unášet autorovou nápaditostí. Člověk má až chvílemi pocit, že hlavní hrdina je sebevrah, který ví, že nemůže zemřít - proto se snaží neustále dostávat do situací, které by mu záviděl i agent 007. Pravdou ovšem je, že i když je děj zběsilý, neznamená to, že jde o první ligu. Lehká nelogičnost zápletky, klišovité zvraty, naivní dialogy a šablonovité postavy, to vše dělá z románu béčkovou dobrodružku, která je sice bravurně odvyprávěna, ale stále zůstává v rovině tuctového odpočinkového čtiva. Jenže díky enormnímu spádu a atraktivitě příběhu bez problémů nad slabými dějovými momenty přimhouříte oko, případně rovnou obě. A tak pro mě zůstal Chrám v rovině velmi zábavného akčního béčka, o kterém však pochybuji, že se k němu kdy vrátím.... celý text

Chrám Věčnosti 2005, Janni Dupree

Peklo na kolečkách a bez řídítek. Primitivní vypravěčský styl na středoškolské úrovni, naprosto nečitelná zápletka (až mám pocit, že se ani o zápletce mluvit nedá), nulová literární invence a totální černobílost postav, zvířat i předmětů. Navíc akce stylu z nouze ctnost, špatné bodré vtípky a slovní zásoba založená na slovech jako vole, debile či sráči celkový stav věci nijak zásadně nevylepšují. Jako jo, uznávám, že dost pravděpodobně by takhle nějak dopadl můj vlastní román, kdybych jej v mládí sesmolil. Hraní Dračího doupěte a kreativní kompozice Vládců strachu v člověku snadno vyvolá dojem, že je literárně nepřemožitelný. Naneštěstí dojmy nejsou realita. Ovšem duo Jan Vorlíček a Vladimír Dostál-Král se čtenářského vkusu nezalekli a s nonšalancí kamikadze se pustili do spektakulárního dobrodružství. Pročež podobně jako pejsek s kočičkou sesmolili všechny nápady, které je kdy oslovily, a uvařili z nich pochutinu, jíž ocení pravděpodobně jen milovníci skutečných obskurdit. No, proč ne.... celý text