trudoš přečtené 6905

Ve službách republiky 2012, Tomáš Bandžuch

Předností povídkového románu Tomáše Bandžucha je ústřední motiv a pak samozřejmě dobové zasazení. Okultním špionážním příběhům z dob první republiky se prostě odolat nedá. Občas jsou však věci na první pohled až příliš dokonalé na to, aby uvnitř všechno fungovalo jak má. Tady bohužel skřípou schematické postavy, jež jsou buď kladné, nebo záporné, a autor až příliš často přichází s jednoduchým řešením zápletek, které po celou dobu budoval zbytečně komplikovaně. Nemluvě o tvůrčí tendenci vytvářet si vlastní pravidla, jež však nejsou dodatečně vysvětlena, pročež principy fungování magie zůstávají drobnou neznámou. Ke vší smůle jsem neskousl ani jeho monotónní styl vyprávění, kdy mi jednotlivé epizody neúmyslně splývaly v jedno. Možná jen, že těch šest set šedesát stran bylo na autorskou prvotinu zbytečně velké sousto. Stará písnička o tom, že méně je někdy více, by klidně mohla být mottem knihy. Rozhodně ale zajímavý počin, kterému do budoucna držím palce, protože potenciál má ohromný.... celý text

Černý déšť 2012, Graham Brown

Graham Brown stvořil průměrnou dobrodružku, která mě sice neurazila, ale ani příliš nenadchla. Předvídatelný děj má naštěstí spád, ovšem to je v druhém plánu bržděno zápletkou, kterou autor natahuje, jak jen může. Překvapivé je, že tak jak končí anotace knihy, končí i děj románu samotného. Už to trochu vypovídá o vatě, která uvnitř románu číhá na nepozorného čtenáře. (Pak to taky vypovídá o inteligenci nakladatele, ale to sem nepatří). A i když Černý déšť přes všechny výhrady končí poměrně zajímavým zvratem, zdaleka ne natolik zajímavým, abych cítil nutkání otevřít další díl. Jestli ano, tak jen proto, abych zjistil, nakolik se autor polepšil či ne.... celý text

Agent hvězd 2011, John Scalzi

Hned v úvodu John Scalzi vysvětlí, že se jedná o prvotinu, která ani neměla v tištěné podobě spatřit světlo světla. Jednoho dne si prostě řekl, že jestli by se chtěl živit psaním, měl by si nejdřív zkusit něco napsat. Jen tak na nečisto - aby odhalil své silné a slabé stránky. A tak vznikl humoristický román ze zákulisí Hollywoodu. Vzhledem k tomu, že se autor později proslavil v subžánru military SF, je to poměrně zajímavý vývoj. Nic to však nemění na tom, že Agent hvězd je povedenou společenskou satirou, trefující se do nešvarů showbusinessu. Motiv sci-fi, přestože je poměrně silný, tu nečekaně hraje druhé housle. Převážná část se zabývá marketingovými praktikami, kdy se hlavní hrdina snaží svým novým klientům (mimozemšťanům) vytvořit tu nejlepší možnou image. Což není tak jednoduché, vzhledem k tomu, že vypadají jako přerostlá hromada slizu, co vypadla někomu z nosu.... celý text

Soma secundarium 2011, René Vaněk

Příjemná a čtivá novelka, bohužel trochu postrádající hlavní dějovou linku, která by se dala sledovat a která by říkala, o čem román je. Postavy tu sice pátrají, ale jejich pátrání není příliš určité. Je to spíš děj odvíjející se samospádem, než koncept předem naplánovaný od první po poslední stránku. Renému Vaňkovi se ovšem nedá upřít talent pro hororové scény, které jsou chvílemi takřka bravurní ve své imaginaci. Obratem jsou však shozeny černohumorným laděním celé knihy. Je těžké napsat vtipný román o nočních můrách a zavděčit se jak humoristům, tak milovníkům hororu. Takhle z toho vyšla sympaticky napsaná, ale jinak lehce zmatená záležitost, o které po dočtení stále nevím, co si vlastně myslet.... celý text

Strindbergova hvězda 2011, Jan Wallentin

Jsou romány, které od prvních stránek srší adrenalinem. Pak jsou knihy, které se pozvolna rozjíždějí, aby v druhé půlce konečně chytly dech. A když vypustíme knihy, které se nikdy nerozjedou, anebo se rozjely neznámo kam, zůstanou nám romány s výborným startem, jež v druhé půlce vybouchly a skončily v odstavném pruhu. Strindbergova hvězda je právě jedním z těchto případů - do strany 160 dokázala strhnout tak, že jsem jí ani odložit nechtěl. Jenže pak začal děj podivně skomírat. Jan Wallentin pokládá čím dál víc otázek, než na které dá odpovědi, a to, co mě od prvních stránek na knize chytlo, se začalo vytrácet do ztracena. I když začalo vyprávění logicky a opodstatněně, nečekaně sklouzlo k vykonstruovanému a nesmyslnému ději. Autorova nejsilnější stránka spočívá v umné souhře historických faktů s mystifikací, kdy jsem neměl důvod mu jediné slovo nevěřit. Jenže v závěru jsem se dočkal vystrčeného prostředníčku. Něco takového jako „co, kde, kdy, jak a proč“ mu evidentně nedělalo hlavu.... celý text

Mourkova cesta 2011, Ilja Bojašov

Příběh o tom, že formy „životních cest“ mohou být různorodé a zdaleka ne vždy může být cesta cílem a obráceně. Jenže ejhle, přestože má kniha horko těžko přes sto padesát stran, bavit mě přestala poměrně záhy. Přitom jediné, co mohu vytknout, je jen moje špatná volba. I když začátek pobavil, velmi rychle jsem si začal připadat jak prohnilý intelektuál se sklonem k sebemrskačství, snažící se v poměrně jednoduché symbolice najít nějaký ten další skrytý odkaz. A to jsem knihu otevřel především z důvodu, že ústřední postavou je kočka. Uznávám, že dost přízemní motivace. Na můj vkus je Mourkova cesta holt příliš někde jinde, obnažujíc myšlenky na úkor děje, který následně skáče od jednoho bodu do druhého, aniž by to mělo z mého pohledu jiný výsledek, než autorskou literární exhibici.... celý text

Ničitel světa 2011, David L. Golemon

Na Zemi ztroskotá mimozemská loď, v jejíž útrobách se skrývá krvelačné monstrum, vytvořené pouze proto, aby na planetě zničilo vše živé a umožnilo bezkonfliktní kolonizaci. Mezi životem a totální zkázou stojí pouze speciální americká jednotka zvaná Skupina Event, sestavená ze samých vědců, kteří kromě toho, že jsou ukrutně chytří, taky prošli tím nejnáročnějším vojenským výcvikem. Zápas o osud lidstva se rozhodne v Arizonské poušti a můžete si být jistí, že tohle nebudou pacifistická setkání třetího druhu. Smícháte-li filmové trháky G. I. Joe a Godzilla, dostanete přesně to, čím román Ničitel světa je, včetně bravurních a velkolepých akčních scén. Necháte-li stranou béčkovou absurditu a nezbytný americký patriotismus, dostanete stoprocentní zábavu trvající bezmála čtyři sta stran. Davidu L. Golemonovi se tak povedlo vytvořit něco, co v žánru fantaskní oddechové military bude hledat konkurenci jen těžko. Hledáte-li ovšem něco serióznějšího, spíše bych radil obloukem se knize vyhnout.... celý text

Sanctus 2011, Simon Toyne

Příjemně čtivý thriller, ale to je asi tak vše, co pozitivního o knize můžu říct. Sympatické mi byly především krátké kapitoly, které sice evokují rychlý děj, ovšem při zpětném pohledu musím podotknout, že se toho v románu zase až tak moc nestane. Tady tenhle spáchal sebevraždu, tihle támhle se připravují na příchod spasitele, tuhle tamti se snaží odhalit tajemství záhadného chrámu - a ric pic, konec. Ten je navíc jen konspirací pro konspiraci samotnou - logiku tajemné sekty jsem prostě nepobral. Simonovi Toynemu rozhodně nelze upřít cit pro spád, sympatické živé postavy a akčně vypadající scény (říkám vypadající, protože té opravdové akce tady ve finále moc není). Je sice předvídatelný, průhledný a trochu i tahá čtenáře za fusekli, ale to vše k podobnému thrilleru prostě patří. Jde jen o to, zda na jeho hru přistoupíte, nebo ne.... celý text

Probuzený milenec 2010, J. R. Ward (p)

Tak tohle bylo děsivé. Ba přímo šíleně děsivé. Naivní, laciné, přitroublé, ukecané, nevtipné, přepjaté, afektované, nudné, kýčovité a hloupoučké. Zápletka postavená na tom, že pan drsňák má problém dělat to s holkama, protože byl v mládí zneužíván nymfomankou, naštěstí narazí na spanilou svlečnu, která mu ochotně pomůže se traumatu zbavit a to nijak komplikovaněji než skrze soulož. Asi jela podle Freuda nebo tak něco. Prostě peklo. Ale počítám, že dost podobně vnímá hezčí polovička lidstva mužskou úchylku na Transformery. Každý holt máme to svoje. Někdo megatunové peroucí se roboty, jiní rozervané ranaře, jež potřebují zasvětit do tajů lásky. A J. R. Ward prostě jen seká to, o co je zájem. PS: Byly mi přislíbeny šťavnaté erotické scénky. No, je jich tu cirka pět a to takřka na pěti stech stranách. Navíc pouze soft porno. To už se raději vrátím k Bertrice Smallové, která s tím zdaleka nedělá takový štráchy a na výrazně menším prostoru. Pět scén, cha! Paní Birdová, máte ještě co dohánět.... celý text

Amulet Samarkandu 2005, Jonathan Stroud

Co bych románu Amulet Samarkandu nerad upíral, je jeho čtivost. Britský spisovatel Jonathan Stroud má hlavu na nápady a stejně tak i obratný jazyk. Zápletka je tudíž příjemně inovativní a to i přesto, že zpočátku to moc nadějně nevypadá. Vždyť s námětem „Příhody čarodějova učně“ nic moc nového vymyslet nejde. Autor však čtenáře rychle vyvede z omylu a děj začne šmodrchat poměrně vynalézavým způsobem. A i když mi prostředí v detailech připomínalo Pullmanův Zlatý kompas, tahle podobnost je dost možná jen mou vlastní sugescí. Takže stran originality vyhrává kniha po všech stránkách. Bohužel, problém literatury pro mládež spočívá v tom, že vás buď chytne, nebo „jen“ pobaví. Není v tom podle mě známka kvality nebo umění. Jednoduše chemie mezi knihou a jejím majitelem. A právě v případě Bartimaeova dobrodružství u mě došlo k druhé variantě. Je to zábavné čtení, ale hrdinové mě v důsledku nerozhodili natolik, aby mě zajímalo, jak to s nimi vůbec dopadne. Třeba to však další díl ještě změní.... celý text

Spící město 2011, Martin Vopěnka

Spící město je zvláštní knihou. Překvapivě velmi slušně v příběhu funguje dětská psychologie, jenže základní motiv na jednu stranu trpí nedotažeností (nemluvě o záměrném ignorování důsledků s tím souvisejících), kdy usnou všichni rodiče na světě. Na stranu druhou, myšlenka je to kouzelně magická. Dobrodružství čtyř dětí, které se snaží nový svět pochopit, a hlavně v něm přežít, se brzy mění v putování za záchranou jednoho z nich. Martin Vopěnka si tak vytvořil nejjednodušší cestičku k provedení čtenáře snovými kulisami a dal mu při tom co nejvíce morálních ponaučení. Nehrát na automatech, protože gamblerství; nedůvěřovat každému, protože pedofil; nenastupovat k neznámým, protože proto; a tak podobně. Po téhle masírce pak přijde závěr, který nejen že nemá opodstatnění, ale je přitažený za vlasy. Ovšem k celkovému vyznění docela sedí. Co však očekávat příště, to opravdu netuším. Závěrem bych ještě rád vyzdvihnul krásně melancholické vnitřní ilustrace, jež má na svědomí Daniela Olejníková.... celý text

Děti noci 2001, Dan Simmons

V rámci dobrodružné literatury jsou Děti noci skvělé, ovšem jako horor nepříliš děsivé. Alespoň v mém případě. Možná to má co dělat s hlavními hrdiny, které jsem si pro jednou nedokázal výrazněji oblíbit, což u Dana Simmonse nebývá právě zvykem. Nejde o to, že by nebyly dobře vykreslené, v tom je pořád machr, jde spíš o charakterní výběr - kdyby umřely po straně třicet, slzu bych neuronil. Co ovšem ústřední epidemioložce Kate Neumanové upřít nelze, je naprosto precizní závěrečná akce, ve které má prakticky pět minut na vyřešení absolutně nezvladatelné situace. Napětím mi až málem vylétlo srdce z hrudi. Jak je jinak pro autora příznačné, smysl pro detail dělá mistra. Díky tomu se z porevolučního Rumunska snadno stává kolébka čistokrevné deprese a z mytologického vampyrismu nezvyklá genetická nemoc, jež může zachránit lidstvo. Dohromady to možná zní trochu divně, ale funguje to. Nakonec právě nezvyklé uchopení otřepaného tématu a celková čtivost dělají z knihy nadprůměrnou záležitost.... celý text

Ďáblova pevnost 2011, Juraj Červenák

Po lehkém roztrpčení z nudně lineární Brány Irkally si třetí kniha dobrodružných příhod kapitána Báthoryho opět získala mé sympatie. Sice nadále nebyly překonány kvality Strážců Varadínu, ale co, nemůže být posvícení každý den. První dobrou získala Ďáblova pevnost za návrat do končin mně známých a krajina Dálného východu byla úspěšně opuštěna. Druhá dobrá je za postavy, které pro jednou přestaly být křečovitě ploché a hlavně vzájemně si dost podobné. No a třetí dobrá je za zápletku, jež tentokrát nesklouzává do série eskapád, ale má celistvější formu, přestože víceméně otevřenou. Má to ale svá hluchá místa, především v absenci Báthoryho motivace. Ten přestal pátrat po svém synovi v domnění, že je mrtev a díky tomu ztratil vnitřní energii, která by ho poháněla dál, navzdory všem nebezpečenstvím. Nečekaně tak převzal roli okresního hrdiny, který páchá hrdinství na potkání, ale spíš než aby naplnil nějaké životní poslání, vypadá to, jako by se jen snažil vyhovět čtenářovým očekáváním.... celý text

Kde vládnou stíny 2011, Michael Ridpath

Znáte tu historku o hobitech, co putovali přes celou Středozem, aby zničili Prsten moci? Nebudete tomu věřit, ale možná se něco z toho zakládá na pravdě... Dan Brown probudil v mnoha čtenářích (vyjma nechuti k davovému šílenství) takřka neukojitelnou chuť po konspiračních thrillerech. To má bohužel za následek, že spisovatelé využívající podobný modus operandi se občas - z nutnosti vytáhnout senzaci - dostávají do smyčky o konspiraci pro konspiraci samotnou. A právě tak je tomu i v případě románu Michaela Ridpatha, kde se sice vraždí kvůli strašlivému tajemství, ale proč se kolem toho dělají takové tanečky, že to stojí za mord, chápe pravděpodobně jen autor samotný. Kde vládnou stíny jsou ale jinak mile přímočaré. Jen to má tu nevýhodu, že děj je dost průhledný, postavy ploché a zápletka brzo začne nudit. Kromě toho, že jsem rychle přestal fandit prakticky komukoliv, mě ani samotné rozuzlení moc neroztleskalo. Závěr prostě přišel a já jen začal přemýšlet, čím si následně spravit chuť.... celý text

Draci přece nejsou 2011, Philip Reeve

Dějová osnova dětské knihy Draci přece nejsou na mě celou dobu působila, jako kdyby původním záměrem byla spíš povídka, která nakonec přerostla v krátký román. Jenže ne kvůli rozšoupnuté zápletce, ale spíš pro neochotu autora uzavřít vyprávění nějakou zábavnou pointou. Nebo alespoň pointou. Příběh dračího lovce, který žije z nevědomosti plebsu a jenž jednoho dne narazí na skutečnou dračí příšeru, má potenciál v kouzelné jednoduchosti. Jenže místo toho, aby Philip Reeve kul železo, brzy zahltí příběh nepodstatnými detaily, ke kterým se pak zpětně ani nevrátí, takže zanechávají dojem něčeho nedořešeného. Nevalný dojem pak podtrhují stroze načrtnuté postavy, jež však s postupujícím dějem zevšední, až prakticky zhasnou. Přitom se v důsledku jedná o milou parafrázi na slavného King Konga, ovšem okleštěnou o všechny ty emoce a humor, které z příběhu o gigantické gorile dělají tak skvělou pohádku. A bohužel ta holá kostra těch 100 % prostě neutáhne, o to spíš, když tomu tvůrce nijak nepomůže.... celý text

Famfrpál v průběhu věků 2001, Kennilworthy Whisp (p)

Útlá knížečka Famfrpál v průběhu věků je vtipnou a zajímavou historií tohoto nejoblíbenějšího čarodějnického sportu na světě. J. K. Rowlingová komickou formou parafrázuje dějiny fotbalu a to hlavně z pohledu fanoušků, kteří jsou stran pravidel často daleko přísnější, než sebevíc vyhlášený rozhodčí. Takže jsem se vysloveně bavil nad vsuvkami reflektujícími drobné změny ve famfrpálu, aby byl hratelnější či bezpečnější, a pohoršené reakce zapálených diváků, stěžujícími si, jak už to nebude ono a nebude se na to dát koukat. Načež jdou, zapáleně skandují za svůj tým a sledovanost jde strmě nahoru. Copak mi to jenom připomíná? Každopádně není tajemstvím, že tahle sympatická publikace je určena primárně nadšencům světa Harryho Pottera. A přestože jsem myslel, že to bude kravina na kvadrát, ba přímo výplod šílence, byl jsem nakonec mile překvapen její čtivostí. Škoda jen, že nemám možnost famfrpál sledovat naživo. Je to první sport, na který bych snad i vydržel koukat déle jak tři vteřiny.... celý text

Sekera a skála, meč a žár 2011, Robert M. Wegner

Jste-li fanouškem Eriksonovy temné historie světa, dostanete vrchovatou porci. A jste-li příznivec Abercrombieho cynického realismu, rozhodně se máte na co těšit. Nicméně ani v jednom případě Robert M. Wegner neopisuje, ani nenapodobuje; sám je zcela originální, zcela svébytný a zcela nepředvídatelný. V knize Sekera a skála, meč a žár představuje dvě tváře jednoho světa. Na straně jedné drsný a nelítostný sever, který je zalidněn neústupnými barbary, na straně druhé žhavý a stejně nelítostný jih, plný tradicionalistických nomádů. Ač jde o sbírku povídek, nenechte se odradit přízemní nechutí ke krátkým textům. Autor není prvoplánovým řemeslníkem. Umí být epicky hrdinský, až vaše ego dostane srdeční záchvat (Všichni jsme Meekhánci či Šarlat na plášti), ovšem stejně tak dokáže stylisticky blufovat, že je doslova radost jej číst (Protože tě miluji víc než život a především pak Kdybych měla bratra). Právě tady a teď máte možnost seznámit se s budoucí legendou. Nenechte si tuhle možnost ujít.... celý text

Příběhy z konce předměstí 2011, Shaun Tan

Po výtvarné stránce nádherná kniha. Jenže krása není všechno. Přes tucet kratičkých příběhů lze stručně charakterizovat jako pohled na Monu Lisu. Fíha, pěkné to plátno, ale co se asi tak skrývá za tím úsměvem? Prosté a jednoduché minipovídky jsou často bez očekávané pointy, jen s efektním závěrem, který ovšem sem tam vyznívá do ztracena, přičemž autor klade důraz především na atmosféru, než koncepci. Ty texty však mají náladu i kouzlo, zkrátka vše, co si lze od surrealistické prózy přát. A takový Dědečkův příběh je naprosto luxusní záležitost. Navíc barevné ilustrace, které tvoří bezmála devět desetin knihy, musí zákonitě okouzlit každého. Mít po ruce barevnou kopírku, vytapetoval bych si obratem celý byt a stejně bych neměl dost. Nicméně skóre povídek, z kterých jsem byl nadšen a z kterých zmaten, je neúprosné. Holt, materialismus je svinská věc. Snad kdybych byl trochu víc esotericky založen, nebo měl lepší smysl pro nesmysl, asi bych hodnotil dílko Shauna Tana o chlup pozitivněji.... celý text

Potřeby pro sebevrahy 2011, Jean Teulé

Jean Teulé v kratičké novele v kostce shrnuje principy francouzské satiry. Chytrý nápad, komické situace, hrátky s absurditou. Koho by neokouzlil malý krámek s nezbytnostmi pro samovražedníky? Jenže jak už to u francouzských komedií občas bývá, ne vždy je jejich komika kompatibilní s tou českou. Nebo spíše konkrétně s tou mojí. Že se na mě někdo upřeně a dlouho usmívá, ještě neznamená, že z toho půjdu do kolen a už vůbec, že mi to změní život. Což byl patrně původní záměr, přesvědčit čtenáře o hodnotách života a krásách světa. Jenže já čekal cynickou morbiditu se syrovými plátky vtipu a dostal vlažné úsměvné rodinné drama s kousky humoru. Můj problém, uznávám. Každopádně nenechte se odradit, Potřeby pro sebevrahy jsou fajn jednohubkou, která nezabere mnoho času. Navíc je to přesně ten typ knihy, kterou přečtete, pousmějete se a rádi založíte do knihovny, kde se neztratí. A jste-li antifanoušek kultu emo, budete ji jednoduše milovat. Minimálně tady autor trefně udeřil hřebík do hlavičky.... celý text

Temný ráj 2011, Patrick Ness

Oproti Hlasu nože slabší začátek. Tam, kde první díl vysloveně svištěl, tady takřka do strany sto nedojde k žádnému zajímavému vývoji. Děj v rámci předchozího finále nečekaně stagnuje, přičemž postavy se jen postupně seznamují s novou situací, aniž by však čtenáři bylo řečeno všechno. Navíc tu výrazně chybí hrozba, která by udávala vyprávění tempo. Jen se mluví, mluví a mluví, a ze všech těch slov se následně vyvozují teorie, konspirace, smyšlenky. Konkrétní zápletka se bohužel začne formovat až v polovině románu, přičemž spočívá v otřepaném rozestavění hrdinů na různé strany barikády a vzájemném se podezírání ze spolupráce s nepřítelem. Co se ovšem Patricku Nessovi musí nechat, je odvaha jít do tak těžkých témat, myšleno v rámci literatury pro mládež. Dovedně zpracovává psychologii absolutního totalismu, stejně jako motivaci teroristického odboje, a ukazuje, že v podobných konfliktech lze málokdy aplikovat jednoduché dělení na dobré a špatné. Jsou jen lidé, snažící se dosáhnout svého.... celý text