trudoš přečtené 6905

Půlminutové horory 2012, * antologie

Přes sedmdesát mikropovídek (často o pár řádcích) na sto padesáti stranách zaručuje minimálně dvě věci - neodradí kvantem písmenek a příjemně ukrátí čas. Jsou zde texty morbidní, hravé, strašidelné i humorné, prostě od všeho něco. Bohužel, obrovské množství má i tu nevýhodu, že šíře nápadů se za chvíli omrzí a čím víc máte přečteno, tím víc se vám příběhy zdají slabší. Nejsou zlé, ale v rámci těch předchozích jsou víceméně obyčejné. Hořkým překvapení bylo, že mí jednoznační favorité Lemony Snicket, Kenneth Oppel, Brad Meltzer, Neil Gaiman či Michael Connelly v celkovém posuzování kvality nijak významně neohromili a naopak příjemně překvapili autoři mně naprosto neznámí, jako jsou Jenny Nimmo, Gloria Whelan, Jerry Spinelli a hlavně pak Jon Klassen. Díky kvantitě jednoduše antologie trpí větším množstvím průměrných textů, než těch výtečných. Přesto jsou Půlminutové horory jednou z nejkouzelnějších strašidelných knih pro mládež, jaké v poslední době vyšly. Pobaví a občas i trochu postraší.... celý text

Zloděj úsvitu 2012, James Barclay

Není nic lepšího, než když příběh začne válečnou vřavou. Což dost svědčí o faktu, že zas tak moc náročný nejsem. Naneštěstí, jak se James Barclay hezky rozehraje, další vývoj už tolik sympatický není. V mnohém sice připomene tvorbu Davida Gemmella, ale hodně říznutou stylem dungeons & dragons, tedy putováním po světě, sbíráním artefaktů a bojem s nepřáteli. Bohužel ta omáčka má na čtyři sta stran a to je chvílemi ubíjející - obzvláště když víte, že se děj nepohne dříve, než skupina zkompletuje propriety důležité k vytvoření superkouzla, jež by mohlo zastavit jejich nepřítele. Anebo zničit svět. Což je alespoň v tomhle ohledu milá změna oproti zaběhnutým standardům. Každopádně, jak se autor snaží zápletku průběžně komplikovat, poměrně nekompromisním způsobem likviduje hlavní hrdiny, takže o zábavu je postaráno. Minimálně díky tomu je Zloděj času příjemnou zahálkou, přestože to občas kazí nepochopitelné, nebo lépe řečeno nepravděpodobné zvraty. Ale stále lepší než fantasy romancí do oka.... celý text

Jak zacházet s nemrtvými 2012, John Ajvide Lindqvist

Jakmile otevřete román Jak zacházet s nemrtvými, rychle pochopíte, že tohle není žádná líbivá literatura. Zároveň dost riskujete, že se vám švédský rodák John Ajvide Lindqvist zažere pod kůži podobně jako Stephen King. A kdyby jen pod kůži. On vám rovnou převrátí vše, o čem jste si dosud mysleli, že jsou pevné a stabilní základy hororového žánru. Rozhodně nic pro romancechtivé vampýří dušičky. Předpokládáte-li přímočarou mrtvoláckou vyvražďovačku, budete zklamáni - žádný lepší Resident Evil se nekoná. Na druhou stranu je tu nový úhel pohledu na zombie efekt, který všichni známe, ale nikdy jsme nebrali na zřetel jeho sociální důsledky. (Zombie a sociální důsledky? Skutečně jsem použil tahle slova v jedné větě? Incredible.) Ovšem nečekejte nějaké přechytralé filozofické pojednání. Tohle je horor a autor si to moc dobře uvědomuje. Nedělá z komára velblouda, ale vtipně překrucuje vše, co jsme dosud považovali za vyčerpané téma. A vám nezbývá, než se bát a užívat si to. Plnými doušky.... celý text

Levá ruka boží 2010, Paul Hoffman

Co se Levé ruce Boží rozhodně nedá vytknout, je začátek - do útěku chlapců z kláštera má román dokonalou atmosféru i skutečně charismatické postavy. Pak se však mé počáteční nadšení vypařilo a zájem odumřel. Poměrně důležité ovšem je, jak budete vyprávění vnímat. Zdali smrtelně vážně, nebo s určitou nadsázkou. Tenhle detail pak rozhoduje prakticky o všem následujícím. Velkou škodou každopádně je, že Paul Hoffman nevěnoval více prostoru k rozehrání kulis. Postkatastrofický mišmaš více otázek totiž vyvolává, než zodpovídá. Rušivé je i to, že autor už dopředu počítá s dalšími díly, takže se občas neobtěžuje vysvětlovat střípky, které mi však v danou chvíli přišly jako relativně podstatné (s kým to vykupitelé válčí, co to Thomas sebral z vnitřností mrtvé dívky, proč on sám je vlastně tak významný). Přes všechny tyhle výhrady ale musím uznat, že příběh šlape vyhlídkově a v rámci dobrodružné literatury pořád víc než slušně. Jen se odklonil směrem, který pro mě byl nejméně zajímavý. Škoda.... celý text

Moje "super" rodinka 2012, Tim Collins

Deník úúúplně obyčejného upíra kupodivu není tak hloupá kniha, jak zpočátku může působit. Jedná se o překvapivě funkční propojení upírské tematiky s deníky Adriana Molea. Vyprávění sice není zdaleka tak dokonalé, jak je umí podat Sue Townsendová, ale své kouzlo bezesporu má. Problém Tima Collinse spočívá jen v neochotě dotáhnout do konce kulisy světa, ve kterém se příběh odehrává. Ono psát klasickými deníkovými zápisky náctiletého chlapce není nic komplikovaného a to, že z něj uděláte nemrtvého, ještě neznamená, že tím práce skončila. Ovšem když se oprostíte od toho brát věci vážně, dostanete nenáročnou humoristickou story o těžkostech upíra, jehož puberta trvá už skoro sto let, a aby toho nebylo málo, z nějakého důvodu se mu do vínku nedostala žádná upíří supervlastnost. Hravé černobílé ilustrace celkově pozitivní dojem jen umocňují. Bohužel, nakolik je první půlka zábavná, v té druhé se více řeší děj, který je natolik triviální a předvídatelný, až je vám skoro líto, že tam vůbec je.... celý text

Třetí kaple 2012, Karel C. Grig (p)

Upovídaný, pseudofilozofický, mystický a symbolický mišmaš sice v lecčems připomene Sedmikostelí Miloše Urbana, ale jinak obě díla moc srovnávat nejde. Je samozřejmě otázkou, nakolik to lze brát jako pozitivum. Nakonec to nejzajímavější, čím mě Třetí kaple zaujala, jsou „historické“ konspirace ohledně Karla IV. a Svatého grálu. Ovšem statické postavy, nepřirozené dialogy, zmatená zápletka a zbytečná prozaická vata, to vše mi čtení dost znesnadňovalo. Navíc jsou mi proti srsti příběhy, ve kterých spisovatel až příliš tvrdě soudí morálku zkažené moderní společnosti. Jako by on sám do ní nepatřil, jako by mu ona doba plná idiotů (slova autora) nedala možnost publikovat román a nepřinesla čtenářské publikum. Možná ale byl záměr schovat protimodernistický pamflet do hávu pokleslé literatury a jen moje ubohá nevzdělaná duše nic nepochopila. Možné je všechno. Plusem je alespoň krátký rozsah. To byl vpravdě taky jediný důvod, proč jsem knihu přeci jen dočetl.... celý text

Pýcha, předsudek a zombie 2012, Jane Austen

Podobně jako v případě románu Rozum a cit a mořské příšery Bena H. Winterse, ani tady jsem bohužel nedostal, co jsem nadšeně očekával. Legrace knihy totiž spočívá v tom, že do původního textu Jane Austenové jsou zakomponováni živí mrtví, což samozřejmě vyplívá už ze samotného názvu. A opomenu-li nějaké ty kung-fu prvky, je to vlastně všechna invence, kterou Seth Grahame-Smith předvede. Žádné vybočení ze základní osnovy se nekoná. Původní text je akorát parodován a to ani nepříliš nápaditým způsobem. Paradoxně mi tak nejvíc vadila nepromyšlenost celého nového světa, což je pochopitelně z mé strany hloupost. Je to jako si stěžovat na Mr. Beana, že se chová jako idiot. Ovšem zdejší zombie působí dojmem nalepených postaviček, které nemají jiného opodstatnění, než odlehčit a zesměšnit prvoplánový děj. Naneštěstí s vrtkavým výsledkem. Netýká se to však ilustrací, jenže těch v knize zdaleka není tolik, kolik by si jeden přál. Takže mi nezbývá než konstatovat, že originál je prostě originál.... celý text

Rytíři Čtyřiceti ostrovů 2012, Sergej Lukjaněnko

Sergej Lukjaněnko je jeden z mála ruských spisovatelů, které jsem schopen číst. Ne že by v Rusku nevznikala kvalitní literatura, ale jednoduše mě míjí náturou i vyzněním. Závada čistě na mém přijímači. Co se Rytířům Čtyřiceti ostrovů upřít nedá, je lehkost - jazyková, příběhová a námětová. Z celého vyprávění čiší nostalgie nad ztrátou dětských her a mizérie z neústupného příchodu dospělosti. Šílené dobrodružství party záhadně unesených dětí, které se snaží přežít a utéct z neméně záhadného světa, má sice neuvěřitelný spád, ale nějak jsem do vší té skryté alegorie nebyl schopen proniknout. Nebo možná hledám nadstavbu tam, kde žádná není. Každopádně samotná dějová linka se nese v duchu předimenzovaného dobrodružství, v němž každé odkryté tajemství přináší několik nových. Jenže vyústění bohužel nepřineslo kýžené pochopení celku, ve které jsem nadějně doufal, a tak se raději vrátím k mé oblíbené Knoflíkové válce Louise Pergauda, kde alespoň vím, za jaký konec provazu táhnout.... celý text

Ready Player One - Hra začíná 2012, Ernest Cline

Zařazením román Ernesta Clinea důmyslně bilancuje na hraně mezi běžnými čtenáři a fanoušky fantastiky. Jedni si tak užijí akční zápletku, druzí zase neodolatelnou atmosféru. Dobrodružný příběh totiž nepostrádá svěží dávku originality, dále moře odkazů na 80. a 90. léta a především obrovskou porci nostalgie nad starými filmy a počítačovými hrami, které tvořily nedílnou součást našich životů. V tomhle ohledu se mu nemůže rovnat nic, co bylo napsáno v posledních deseti letech. V čem však autor u mě klopýtal, byla gradace. Čistě proto, že se děj i přes veškerou zamotanost řítí přesně tam, kam člověk od začátku čeká - k nalezení pokladu. Což není primárně špatně, kdyby těch popsaných stránek při té cestě bylo míň. Takhle je na začátku stanoven cíl a kromě lineárního překonávání jednotlivých překážek se vývoj nijak zásadně nepromění. Ve finále nenásilná dobrodružka, z které by Steven Spielberg měl vytřískat skutečně velkolepou podívanou. Už jen kvůli tomu, že mu kniha skládá důstojnou poklonu.... celý text

Žena v černém 1995, Susan Hill

Žena v černém je dnes často vnímána jako klasické dílo viktoriánské duchařské prózy, přestože vznikla v osmdesátých letech dvacátého století. Je to tím, že se Susan Hillové naprosto bravurním způsobem podařilo jazykově i atmosféricky navázat na literaturu z přelomu století, a to tak důvěryhodně, že vám ani nepřijde, že čtete moderní román. Bohužel však nejsem ten pravý, kdo by dokázal ocenit kvality staromódních horůrků. Což o to, kdyby kniha byla povídkou (k čemuž má při svém krátkém rozsahu skutečně blízko), trefila by se mi do vkusu beze zbytku. Takhle mě bavil pouze začátek a samotný závěr, dění uprostřed bylo příliš upovídané. Všudypřítomné popisy anglické mlžné krajiny jsou sice okouzlující, ale zároveň zbytečně vytrhávají z pečlivě rozvržené gradace děsu. Má to své kouzlo, o tom se vůbec nehodlám přít, ale ne natolik silné, abych noci strávené ve strašidelném domě dokázal s hrdinou prožít na sto procent. Spíše jsem u toho klimbal. Ale jinak poměrně fajn.... celý text

Triumff 2011, Dan Abnett

Seznamte se se sirem Rupertem Triumffem, mořeplavcem, konstáblem gravesendských doků a proslaveným objevitelem Austrálie. Mužem, jehož životním krédem je opít se dřív, než to stihnou ostatní. Hrdinou, který pro ochranu britsko-španělského impéria udělá vše, co je v jeho silách, a případně ještě víc. I kdyby to znamenalo zapírat, zapírat a zapírat. Například skutečnost, že Austrálie je civilizovaná a plná inteligentních, myslících bytostí. V románu Triumff představuje Dan Abnett své dvě literární přednosti. Talent pro dobrodružnou fantasy a cit pro sympatickou nadsázku. Výslednou kombinaci humoristické estrády a našlapané akční jízdy jsem si tak užil beze zbytku. Ovšem Abnett není Pratchett a dlužno říci, že se ani o něco takového nepokouší - jeho komika je spíše kořením, které četbu oživuje, než aby na ní příběh stál. Díky tomu je natolik odlišný od klasické spotřební fantastiky, že napsat podobných románů ještě deset, začnu o něm mluvit jako o nové naději pro subžánr meč a magie.... celý text

Zpráva z Hádu 2012, Edita Dufková

Přestože mě čtyř set stránková space opera Edity Dufkové v důsledku příliš nenadchla, musím jí přiznat i světlé stránky. Fajn je především zápletka, která se neustále proměňuje a vyvíjí, takže i když jste v polovině, stále ještě nemáte ponětí, co bude hlavním chodem. Skvělá je mimo jiné základní vize (a jedna z drobných point) ohledně kolonizace vesmíru - v tomhle ohledu bych se s gustem pustil do fanouškovské disputace. Jenže podobně jako v autorčiných povídkách, i zde nakonec logika a jednání postav ustupují před svéráznou imaginací. Soupeří tu neustálá nutnost hýbat vývojem událostí, s chutí si zafilozofovat o životě, vesmíru a bídném lidském pokolení. Díky tomu zůstane spousta otázek nezodpovězených, takže při zpětné ohlédnutí se všechna ta dějová překotnost zdá vlastně drobet zbytečná. Zpráva z Hádu je bezesporu chytrou dobrodružnou scifárnou, jen na můj vkus až zbytečně rozsáhlou, bez konkrétního cíle, jehož by chtěla dosáhnout. Což platí jak o příběhu, tak o hrdinech samotných.... celý text

Za okraj světa 2006, Edita Dufková

Léčba ostrou břitvou 2012, Daniel Polansky

Kdyby Daniel Polansky nebyl prokazatelně žijícím spisovatelem z Baltimoru, považoval bych Léčbu ostrou břitvou za další román Miroslava Žambocha. Sice nemá takový drive, ale jinak je tam vše co si od fantaskní noirovky přát. Autorovi se navíc nedá upřít správně cynický podtón, snad jen, že v jeho podání nezní vždy úplně přesvědčivě a to i přes podporu ich-formy a rychlého spádu. Možná by neuškodilo se míň soustředit na cool hlášky a spíš si nechat zápletku ještě jednou projít hlavou. Výsledek mohl být o dost lepší. Takhle jsem si sice užil různorodé figury, ale děj už příliš nevnímal. On totiž vývoj událostí je snadno odhadnutelný, nehledě na to, že finální demaskování padoucha působí, jakoby nezbyl už nikdo jiný, kým by šlo čtenáře překvapit. Asi bych nakonec hodnotil lépe, nejít o násilnou kombinaci fantasy s detektivkou. V prvním případě chybí lépe rozehraná epika, v druhém zas magie znemožňuje rozumné pátrání. Mimoto ale standard pro ukrácení dlouhé chvíle při čekání na konec světa.... celý text

Ti za řekou 2012, Christopher Buehlman

Mojí chybou bylo, že jsem od titulu čekal příliš. Ale i když má očekávání zcela nenaplnil, rozhodně mu nemůžu upřít post solidního béčkového hororu. Přes podmanivou jednoduchost má však zápletka ten problém, že se rozjede až v polovině příběhu a tím pádem jí tak chybí prostor pro nějaké zajímavé či netradiční finesy. Pomalejšímu tempu vyprávění pak příliš nepomáhá ani nevýrazný hrdina, který předvede své nejlepší kousky s yperitem až v závěru románu. To ovšem považuji za nejsilnější moment knihy a také autorův nejlepší nápad. Jenže na tři sta stran trochu málo. Co mě nicméně zklamalo zdaleka nejvíc, bylo prostředí. Časové zařazení jsem si ujasnil až díky anotaci, přičemž americký jih je vymalován jen pomocí rasistických narážek a trocha toho puritánství. Christopher Buehlman sice kulisy postavil moc pěkně, ale neuvěřil jsem jim ani na vteřinu, což ještě podtrhuje fakt, že pro děj v důsledku nejsou moc podstatné. Takže ač nápad poměrně pěkný, celkové zpracování mě příliš neohromilo.... celý text

Kroky v temnotě 2012, Michelle Paver

Kroky v temnotě jsou krátkým, dobře napsaným hororem se skličující atmosférou, který však mohl být daleko působivější. Alespoň to je můj pocit. Dvě stě čtyřicet stran naštěstí nedává moc prostoru pro nějakou nudu, o to víc, když je kniha psána formou deníkového záznamu. I tak autorka místy škobrtá a než děsivé náladě se věnuje spíš krásám arktické krajiny. Což je fajn, ale ne na úkor zápletky, která díky tomu chytne grády až těsně před koncem. Ovšem co Michelle Paverová vystihla naprosto dokonale, je magie absolutní tmy, se kterou se hrdina musí vypořádat. Půlroční temnota dokáže s lidskou psychikou udělat skutečně zajímavé kousky. Bohužel v druhé půlce se z nějakého důvodu začne do příběhu montovat homosexuální vztah, který nikomu neberu, ale tady působí naprosto samoúčelně. Přesto docela povedené dílko, jen mě mrzelo, že si spisovatelka nepohrála se zápletkou a rozhodla se vše uhrát s pomocí jedné figury. A jakmile chybí v textu dialogy, těžko se mi pády do hlubin šílenství stravují.... celý text

Pokračování diplomacie 2009, Jan Kotouč

Máte-li rádi Davida Webera, potom je Jan Kotouč ideální volbou, jak si ukrátit čas při čekání na další jeho knihu. Což je trochu i handicap, jelikož při čtení Pokračování diplomacie se neustále vkrádal pocit, že tohle už jsem „někde“ viděl. A „někde“ znamená u Webera. Ovšem přistoupíte-li na autorovu hru, nebudete litovat. Dostanete příjemnou military SF, ve které se protistrany střetnou ve zdánlivě bezvýznamném konfliktu. Kladem je povedené gradování příběhu a kvalitně zvládnutý finální střet bitevních lodí. Za největší plus pak považuji absenci záporné strany, protože jak víme z historie, ti „špatní“ se vždy ukáží, až když je oznámen vítěz. Své slabiny však román bezesporu má. Ty se projevují především u postav, které víc než hrdiny připomínají dobře placený komparz. To se paradoxně (v rámci předchozí chvály) týká i zápletky, která se až příliš okatě drží stanoveného scénáře. Dokonalé to není, ale v rámci subžánrové nabídky to stále patří k tomu lepšímu, na co můžete na trhu narazit.... celý text

Pekla zplozenci 2002, Josef Jiří Kolár

Pekla zplozenci jsou svým způsobem geniální dílko. Po jazykové stránce naprosto dokonalé, přičemž staročeská květnatost ve slovních obratech a výrazech nejednou rozkopne čtenářovu bránici. Naneštěstí to trochu kazí děj. Čekal jsem větší brakovou rozšafnost, kdy zápletka oblétne půlku světa, a dočkal se divadelního hemžení v kulisách rudolfínské Prahy. Někdo přijde na scénu, začne kout pikle, odejde a na scénu přijde někdo jiný. Děj samotný je v základě rekapitulací jednoho šíleného spiknutí, jež se zkomplikuje po obživnutí jedné z obětí, která se nehodlá smířit s hanobením svého rodu. Ano, zní to moc dobře, sám se ještě teď v duchu bavím, ale ono to zas až tak báječné není. Vše se daleko víc natahuje, vše se víc popisuje, vše se víc dramatizuje. Moje pozornost pak občas vzala za své a některé odstavce jsem musel číst znovu a znovu, protože mi stále unikal jejich obsah. Takže nic do tramvaje, ale jako češtinářská lahůdka rozhodně uspokojující.... celý text

Chelsea, hotel hrůzy 2012, Dee Dee Ramone

Bohužel ve výsledku žádný zázrak, ale díky krátkému rozsahu to není úplná nuda. Příběh z hotelu pro životní ztroskotance zaujal tématem, ale je natolik zmatený a nekonzistentní, že jsem měl za střízliva problém do něj proniknout. Něco jako Million Dollar Hotel, jen si musíte odmyslet nosnou zápletku. Ani ztotožnění s hlavním hrdinou mi moc nešlo - na jednu stranu hroznej drsňák, kterej si od nikoho nenechá nic líbit, na druhou stranu mánička, která furt brečí, jak posranej má život. Co se mi na knize rozhodně líbilo nejvíc, je samotný hotel a svět uvnitř - nápad, který by si zasloužil lepší zpracování. Z toho, jak s ním pracuje Dee Dee Ramone, cítíte obrovsky nevyužitý potenciál. Škoda - přitom do toho stačilo narvat nějakou tu dějovou linku, vyhodit feťařinu a fňukařinu a o kvalitní brakový krvák mohlo být postaráno.... celý text

Doktor Proktor a prdicí prášek 2012, Jo Nesbø

Jak je u spisovatelských hvězd zvykem, dřív nebo později usoudí, že přišel čas odpočinout si od literatury pro dospělé a vyprávět tentokrát něco dětem. Možná aby vypustily trochu páry a přebytek testosteronu, kdo ví. Ztřeštěné dobrodružství holčičky Lízy, klučiny Bulíka (jenž je menší než si myslíte, ale opovažte se dělat si z něj legraci) a jejich souseda, „skorourčitěšíleného“ doktora, začíná pár dní před norským státním svátkem vynálezem speciálního prdícího prášku, jehož vlastnosti jsou více než působivé. Už jen vymyslet, jak celý projekt zpeněžit. Ovšem zlotřilá rodinka, obří hladová anakonda, ukradený patent a Cela smrti tenhle jednoduchý plán dost zkomplikují. Doktor Proktor a prdicí prášek sice není knihou, která by uvedla do extáze, ale ani neotráví. Jo Nesbø má příběh dobře propracovaný, a přestože je trochu předvídatelný, skončí rychleji, než se člověk stačí začít nudit. Pobaví, rozesměje i okouzlí imaginací, za niž by se ani Roald Dahl nemusel stydět. A to se počítá.... celý text