trudoš přečtené 6905

Případy Kjóko Karasumy 1 2010, Ódži Hiroi

Bouchačky, katany, démoni a tajná vládní agentura. To jsou atributy, kterým se těžko odolává. Jenže jak už to u japonských komiksů bývá, příliš se neřeší logika věci, díky čemuž pro mě byl docela problém akceptovat pravidla hry. O to víc, že se příliš nevysvětlují. Jak se šestnáctiletá holka stala policejním detektivem, to je asi ta nejmenší věc, co by mi vadila. Amíci holt mají superhrdiny v pláštěnkách a Asiaté zase sexy hrdinky s velkejma bouchačkama. Každému co jeho jest. I když je ústřední motiv téhle manga série příjemně jednoduchý, autoři z potenciálu nejsou v jednotlivých povídkách schopni vytřískat víc než nepřekvapující pointy. A aby toho nebylo málo, někde se děj soustředí na zbytečné hlouposti, jinde zase nabírá takovou rychlost, že má člověk problém pobrat souvislosti. Takže nakonec jediné co dokážu ocenit, je výtvarná stránka, která je precizní a stylová. Júsuke Kozaki se vyhýbá zaběhnutým klišé (velké plíce s psíma očima), přesto jsou jeho holky živé a zatraceně sexy.... celý text

Macanudo 2011, Liniers (p)

Parádní záležitost a skutečné překvapení roku 2011. Stripy Ricarda Linierse jsou plné křehké osamělosti v často nekompromisním koloběhu velkoměstského života, což je mi poměrně blízké, když se přitom příliš neradikalizuje. Autor nehraje na strunu stylizované vulgarity nebo intelektuálního humoru, spíš nenuceně rozesměje všechny, kteří jsou ne vždy šťastni z toho, že jsou členy stáda. To ještě podtrhuje osobitá kresba, která svým naivním vyzněním naprosto dokonale koresponduje s poetikou textů. Není to žádná třeskutá legrace ani prvoplánová komika, přičemž často nejvíc rozebere skvěle zachycená absurdita toho, co zoveme civilizací. Velkou výhodou je, že díky svému zaměření bude Macanudo vždycky aktuální. Rozhodně titul, ke kterému se ještě rád vrátím. Na snové skřítky, potrhlé tučňáky, kocoura Felliniho či holčičku Jindřišku prostě zapomenout nelze. A náladu zvednou vždycky. Rovnou tedy přiznávám, že plný počet v hodnocení je především z nadšeného objevení něčeho nového.... celý text

Kannonina ruka 2009, Masakazu Yamaguchi

Kannonina ruka je pro mě krásnou ukázkou toho, co mi na japonském komiksu vyhovuje i vadí. Spousta neotřelých nápadů, originální přístup, plejáda rozporuplných postav, zkázonosné kosmické artefakty - to vše pak bojuje s pomalým tempem vyprávění, hromadou náctiletých hrdinů, komplikovanými střihy mezi scénami a nesmyslně odhalenými děvami. Zkrátka atraktivní čtení, ve kterém je občas problém se vyznat. Ani mangaka Masakazu Yamaguch není jiný a právě proto mi jeho série zas až tak moc nezaimponovala, ačkoli ta hororová atmosféra se mi líbila maximálně. Za což může smutný fakt, že komiksových hororů je ještě míň, než těch knižních. Jenže - i když v příběhu není o dramatické situace nouze a ne každá z hlavních postav si může být jista životem, pořád je to vlastně takový divno průměr. Chápu, že se časem vše vyjasní... ale na druhou stranu, při mých stávajících zkušenostech s asijskými komiksy, je klidně možné, že se nakonec vysvětlovat nic nebude. Tak s tím raději skončím dřív, než později.... celý text

Bosenský plackopes 2009, Max Andersson

Totálně Anderssonovsky ujeté. Není to úplně špatné, ale zdaleka ne lepší, než třeba Pixy nebo Kontejner. Na jednu stranu jsem se musel smát autorské verzi války v Bosně, na straně druhé z osobitého spojení reality se surrealismem běhal chvílemi mráz po zádech. Některým hrůzám prostě nelze čelit s jasnou hlavou a střízlivým rozumem. I když dějová linie neohromí skrytými významy a neobyčejným poselstvím, je tu několik skutečně výborných nápadů a opravdu skvělých gagů. Ale jinak patří komiks především k těm, které si spíše vychutnají intelektuálové pohrdající běžnou komerční tvorbou. Průměrný čtenář jako já se u Bosenského plackopsa sem tam zasměje a následně na něj úplně zapomene.... celý text

Lepší zítřky 2011, Garth Ennis

Album, které je přesně na hraně bohapusté zábavy, pro kterou mám Hitmana tak rád, a prvoplánové deprese, do níž začala série sklouzávat v posledních dvou knihách. Ty čtyři příběhy, které jsou zde obsažené, mají z obojího trochu, vyvážené právě tak akorát, abych měl pocit, že se Garth Ennis konečně vrací z protialkoholické léčebny a už tolik nesmutní nad lidskou zkažeností. S čistým svědomím proto můžu říct, že Země mrtvých i Ráno po včerejší noci mě bavilo náramně a temný podkres s Tommyho minulostí (Katie) a Chenovou labutí písní (Pro zítřek) mi tu legraci tentokrát nezkazil. Po redakční stránce je obrovská škoda, že nakladatel trochu neosvětlil záležitosti kolem Události - nebo kýho čerta -, která má zásadní vliv na chaos v ulicích a na níž se hrdinové odkazují, přičemž evidentně ovlivnila synchronně většinu DC univerza. Člověk to pro pochopení samotného Hitmana sice nepotřebuje, ale co by to komu udělalo dát tam odstavec dva s infem, o co že to vlastně šlo. Červení pak nic nevědí.... celý text

Tommyho hrdinové 2010, Garth Ennis

Další Hitman, další gejzír násilí a hlášek. Nutno říci, že po předešlém depresivním albu Odvážným štěstí přeje, kdy se Tommy Monaghan trochu zdlouhavě utápěl v depresích, se v tomto díle Garth Ennis a John McCrea zase vrátili k nepředvídatelné akční jízdě, která je pro tuhle sérii tolik příznačná. Sice to stále nemůže konkurovat jedničce a dvojce, ale alespoň se Hitman zase dostal do formy. A tak to má být.... celý text

Batman: Deset nocí KGBeasta 2009, Jim Starlin

Příjemné retro z konce osmdesátých let, kdy grázlové ještě mívali dlouhé vlasy a Batman jezdil v komicky hranatém Batmobilu. Přičemž přímá účast prezidenta Reagana jako komiksové postavy pro mě byla takovým malým vrcholem popkulturní geniality, která se nebojí ničeho. Samotného Temného rytíře pak zastihujeme při postupně se měnící image, kdy je ještě stále tím superhrdinou ve starém netopýřím kostýmu, stíhajícím zločince v absurdních maskách, ale zároveň se na povrch dere nekompromisní mstitel, co se rozhodl vzít na bedra odpovědnost za bezpečí celého Gothamu a je proto ochoten riskovat všechno. Perfektně to přitom ilustrují obě dějové linie, kde v první stíhá Batman sériového vraha a ve druhé bojuje s KGBeastem. A ačkoli oba motivy lákají drsnou kriminální zápletkou, množství textu nejedenkrát všechnu atraktivitu neúmyslně rozmělňuje. Pořád je to ale kus dobrého řemesla, podmalovaného parádně noirovou atmosférou a stylizovanými monology, jimž ani všechny ty roky neubraly nic na kráse.... celý text

Batman: Dlouhý Halloween: Kniha druhá 2009, Jeph Loeb

Batman: Dlouhý Halloween: Kniha první 2008, Jeph Loeb

Batman: Temné vítězství: Kniha druhá 2011, Jeph Loeb

Další kapitola z minulosti Temného rytíře v atraktivním podání. Tentokrát dojde na lámání chleba a Batman musí vzít zavděk mladým sidekickem, protože ve dvou se ten boj proti zločinu lépe táhne. Ovšem nemusíte se bát žádného zdlouhavého seznamování, Jeph Loeb zbytečně neplýtvá místem a události hrotí ráz na ráz. Samotná zápletka je pak oproti Dlouhému Halloweenu uzavřená poměrně smysluplně, ačkoli bez několika hluchých míst se to neobejde. Za což si ale může autor sám, protože tak dlouho se snaží zmást čtenáře, až se krapet zamotá do vnitřní logiky. Přesto patří Temné vítězství k tomu nejlepšímu, co náš trh s Batmanem nabízí, protože když už nic jiného, v průběhu dvou alb je řečeno vše podstatné a na konci se člověk nedočká obligátního „Pokračování příště…“ Navíc Tim Sale je prostě skvělý výtvarník, dokonale souznící s pochmurnou atmosférou vyprávění. Zároveň příběh zapadá do klasického kánonu, takže i neznalec se může ve společnosti blýsknout znalostmi, aniž by ze sebe udělal trotla.... celý text

Batman: Temné vítězství: Kniha první 2011, Jeph Loeb

Temné vítězství začíná tam, kde skončil Dlouhý Halloween a je stejně tak bravurní, snad jen možná dějově až příliš podobné. Zároveň ale o špetku pochmurnější, což je dané především tím, že tentokrát umírají lidé dobří i špatní, přičemž dopadení vraha nebo alespoň odhalení jeho totožnosti, se zdá být opět v nedohlednu. Perfektně tu přitom vyniká rozdíl mezi starými gangstery s jejich zločineckou ctí a nově příchozími padouchy, monstry a šílenci, kteří představují novou tvář městského podsvětí. Takže to, co zpočátku začne jako jednoduchá mafiánská gangsterka, se rychle mění v boj o další budoucnost Batmana i jeho města. A aby bylo kánonu učiněno zadost, neobejde se to bez přehlídky ikonických postav, které se tím, či oním způsobem významně podepsaly na Netopýrově minulosti. Tim Sale pak znovu exceluje a jeho rozmáchlá kresba, pracující se světlem i stíny, dokonale ilustruje noirovou atmosféru života v Gothamu, což se ke scénáři Jepha Loeba hodí mnohem víc, než stylizovaný realismus.... celý text

Batman a syn 2012, Grant Morrison

V rámci velkého očekávání stran jména Granta Morrisona nakonec pasivně agresivní zklamání. Hlavní příběh sice zachraňuje kresba Andyho Kuberta, ovšem scénář je tvořen čistě pro ty jedince, kteří se v řadě už nějaký čas pohybují. Ona je zápletka v jádru jednoduchá, jenže autor ji nechává prostoupit notnou dávkou mystiky, což z ní v některých momentech dělá rébus pro pokročilé. No, a když pak člověk dojde k polootevřenému závěru a pochopí, že běh není na sto metrů, ale minimálně na osm tisíc, není se čemu divit, že se to podepíše na jeho finálním podráždění. To podtrhuje i povídka Klaun o půlnoci o nové Jokerově mánii, která si však víc hraje se slovy, než že by něco smysluplně vyprávěla. Láska versus šílenství - proč ne, jen mi přijde tohle téma u pana J a doktorky Quinzelové drobet obehrané. Ale abych neházel všechna rajčata na hlavu Morrisonovu; kdyby nakladatel nabídl stručný úvod, jenž by mi umožnil se v aktuálním dění orientovat, pravděpodobně bych celek vnímal výrazně pozitivněji.... celý text

Pomsta Green Lanternů 2013, Geoff Johns

S Green Lanternem je ten problém, že když vám nikdo nevysvětlí aktuální stav věcí a nedá do kontextu vyskytující se postavy, budete v tom plavat jak kovadlina ve Štrbském Plesu. Takže ačkoliv Pomstu Green Lanternů vnímám se stejnou vstřícností, jako předchozí album Žádný strach, nemůžu se zbavit pocitu zklamání, jak moc má BB art (potažmo i Crew) čtenáře na salámu. Nějaké shrnutí předchozích událostí nebo alespoň výcuc toho nejpodstatnějšího pro pochopení se zkrátka nekoná. Pakliže tedy neznáte historii nebo alespoň nesledujete nejnovější dění v DC univerzu, pravděpodobně vám unikne nejedna souvislost, o to spíš, že dějem mimo jiné prosviští i tzv. Krize Nekonečna. Naštěstí Geoff Johns dokáže tvořit zábavné příběhy, kterým se - když vyprávění odpustíte všechen ten okostýmovaný patos - nedá upřít podmanivý charakter. V tomhle ohledu se to dá číst i samostatně, přičemž to nejhorší co vás může potkat je, že nepochopíte hlavní dějovou linii. Ale ty vedlejší si užijete za všech okolností.... celý text

Žádný strach 2012, Geoff Johns

Je to skvělé, že tady Green Lantern začal vycházet, ale úplně zbytečné, staví-li se k tomu nakladatel tak, že není třeba čtenáři nic vysvětlovat. Protože zkrátka je; ona ta dlouholetá historie má význam, obzvláště drží-li kormidlo vyprávění Geoff Johns, který s oblibou nedělá nic jiného, než že propojuje staré s novým. Vlastně ani tak nejde o to, že byste netušili, co se stalo, to si z různých náznaků dohromady dáte, ale těžko se vcítit do utrpení hrdiny, jehož minulost je pro vás velká neznámá. Nemluvě o situacích, kdy se na scéně objeví nějaká postava, která něco prohodí a všichni se tváří, že to málem realitu obrátilo vzhůru nohama, ale pro vás to zůstane výkřikem do tmy, protože absolutně netušíte o čem je řeč. S tím souvisí i charakteristika celého toho univerza - kouzelný prsten dobíjený skrze lampu; mimozemšťané chránící různé vesmírné sektory; světlo, které protne tmu... Tohle prostě nejde brát vážně, ani když se schválně budu dívat jinam. Ale zábavné to jinak je, a ne že ne.... celý text

Tajemství původu 2011, Geoff Johns

Město kouře 2012, Jason Lutes

Po dramatickém konci Města kamene, jsem čekal děsuplnou katarzi, ke které kupodivu vlastně ani moc nedojde. Přestože se na Berlín snese další krize ve formě krachu na newyorské burze, nějak jsem neměl pocit, že by se to hlavních postav výrazně dotklo. Kdo byl chudý, chudý zůstal, kdo hýřil na večírcích, hýřil na nich dál. Děj tak potratil výraznější spád a i když se osudy hrdinů začnou splétat dohromady, jejich vyústění končí poměrně suše. Nijak to nezachrání ani pár nových figur, pro příběh v důsledku lehce zbytečných. Oproti první dílu tak Jason Lutes okouzlil spíše kresbou zachycující dobový Berlín, než dojemnou zápletkou. I když opět zaujme příběhy obyčejných lidí, zabruslil tentokrát mezi společnost pro mě naprosto cizí. V čem je však jeho dílo bezesporu výjimečné, je autentické vykreslení rozmachu nacismu, který strhl Německo do hlubin pekelných. Nechává události zapadnout do kontextu a dává čtenáři možnost pochopit, jak mohlo k dalšímu vývoji historie vůbec dojít.... celý text

Město kamene 2012, Jason Lutes

Jason Lutes věrně zachytil dobu mezi dvěma velkými válkami z pohledu obyčejných lidí, pro které nepřátelský konflikt byl tím posledním, co je zajímalo. Dokonale pronikl do intermezza, ve kterém se o vliv v Berlíně (a tedy v celém Německu) přetahovaly dvě mocensky vyrovnané strany - nacisté a komunisté. Autor nerozehrává žádné srdcervoucí drama, jen rozdá karty různým postavám a následně sleduje, jak si ve hře zvané život povedou. V tomhle vsadil na jistotu, protože díky výběru tématu nemohl šlápnout vedle. Jenže pravdou je, že jeho vyprávění nepřináší nic nového. Neokouzlí originálními postavami či zápletkou a ani neohromí finální pointou. Je to jednoduše profesionálně odvedená práce. Ale víc jsem v tom bohužel nenašel. V čem komiks naopak vyniká, je detailní realistická kresba, která věrohodným způsobem zachycuje budovy, stroje, dopravu. Je to mnohokrát lepší než listovat starými pohledy nebo sledovat filmy, protože pod rukou Jasona Lutese všechno ožívá a skutečně existuje.... celý text

100 nábojů: Rozčtvrcený zítřek 2011, Brian Azzarello

Tahle série je jedním slovem skvělá, přičemž k absolutní dokonalosti jí chybí pouze maličkost - musí se číst v kuse, jinak se v tom gangsterském mišmaši lautr nijak nevyznáte. Američan Brian Azzarello hraje hodně vysokou hru a při čtení čtvrtého dílu jsem pochopil, že roční rozestupy mezi jednotlivými alby jsou fakt extrémně špatnej nápad. Ne, že by dějové linie nedávaly smysl, ale člověk se ochuzuje o důmyslnou provázanost, spojující všechno se vším. V tomhle ohledu se scenárista skutečně vyšvihl, až si skoro myslím, že je to i jeho osobní opus magnum, které jen těžko překoná něčím dalším. Nadchnou dovedně rozpracované figury, intenzivní emoce a ve finále i morální přesah, jenž je ústředním motivem celého vyprávění. Eduardo Risso svou příznačnou kresbou pak kultovní dojem pouze umocňuje. Kdyby George P. Pelecanos vytvářel komiksy, vypadaly by přesně takhle. Což mě vede k jedinému závěru - začíst číst 100 nábojů pěkně celé od začátku. A až s ní skončím, dám si ji k dobru ještě jednou.... celý text

100 nábojů: Hlas krve 2010, Brian Azzarello

100 nábojů je série bez superhrdinů, bez zachraňování světa před šmejdem z vesmíru a bez intelektuálních nadstaveb, jenž dokáží rozlousknout jen zasvěcení s IQ 200 a výš. Příběhy víceméně obyčejných lidí pohybujících se na hraně zákona (a dost často i daleko za ní) zaujmou především reálností, cyničností a osudovostí, připomínající můj oblíbený seriál The Wire. Tajemný agent Graves rozehrál hru, které zatím stále rozumí jen on sám, ale paseka, kterou za sebou zanechává, je stále větší a větší. Ovšem začíná dávat jakýž takýž smysl. Půjde ještě o hodně a určitě to nebude tak jednoduché, jak se prozatím zdá. Třetí album obsahuje jeden uzavřený příběh, který je sám o sobě dosti silný, ovšem v pozadí se odehrávají další etudy, které celou sérii velmi zajímavě zamotávají. Opravdu se těším, až si časem přečtu kompletní řadu v jednom kuse pěkně znovu. To bude jedno velké zacvakávání koleček. Tedy jestli se dožiju dovydání.... celý text

Exodus 2013, Pierre Seron

Na tomhle komiksu je znát, jak moc může chybět úvod, aby příběh u čtenáře obstál v plné míře. Jen díky mini předmluvě pochopíte, že albu předcházela série kraťasů vycházejících v časopise Spirou mezi lety 1967 až 1974. Pak se teprve Albert Desprechins a Pierre Seron odhodlali k delšímu vyprávění - tedy k tomuto. Takže komiks není o tom, jak se z Pidilidí stali Pidilidi, ale další dobrodružství hrdinů, o kterých se předpokládá, že je již znáte. Což by pořád bylo v pohodě, kdyby se tu nevyskytovalo množství postav, které se mezi sebou špičkují a narážejí na různé povahové vlastnosti, o kterých však nic nevíte. Většina komiky se tak ztrácí, a vám nezbývá, než popustit uzdu fantazii. Přesto dokážou autoři pobavit, především slovními hříčkami, kterými slavili úspěch už Goscinny s Uderzem. Příběh o velkém stěhování sice nijak neoslní, ale pobaví přesně v té míře, v jaké očekáváte. Nejvýraznějším plusem komiksu pak je, že máte možnost seznámit se s další legendou, u nás dosud neznámou.... celý text