trudoš
přečtené 6905
Vykladačka smrti
2009,
Ariana Franklin (p)
Ariana Franklinová si pro svou historickou detektivku zvolila jako vyšetřovatele ženu, což už samo o sobě přináší mnoho obtíží; ženy ve středověku prostě moc velká práva neměly. Její postava je proto okořeněna tím, že se jedná - zjednodušeně řečeno - o soudní patoložku. A kupodivu to bez problémů funguje. Jak spisovatele z Venuše pro jejich emocionální balast příliš nemusím, Franklinová mi v tomhle ohledu padla zcela do noty. Dokáže být komická i strhující zároveň, aniž by jedno bylo na úkor druhého. Její hrdinka zároveň není prototypem utiskovaného dívčete, které musí světu dokázat, jak si bez mužů hravě poradí. Autorka navíc umně pracuje se znalostmi středověké medicíny, které kromě toho, že jsou informačně zajímavé, dokážou zadělat na nejednu noční můru. Snad jedinou vadou na kráse je přímočará zápletka, která sem tam ustupuje do pozadí na úkor milostným vzplanutím a odplanutím. Ale co, i vztahy k literatuře patří, o to víc, když je někdo dokáže podat tak, že je sami prožíváte.... celý text
Město stínů
2012,
Ariana Franklin (p)
Tohle je zcela jiné čtivo, než středověké případy lékařky Adélie Aguilarové. Není to jen prostředím, které popisuje pochmurnou atmosféru Berlína v letech 1920 až 1933, ale i uspořádáním příběhu samotného. Ten se zaměřuje na dvě linie - spornou identifikaci Anny Andersonové s princeznou Anastázií z rodu Romanovců a detektivní pátrání po neznámém vrahovi, jež jí pravděpodobně usiluje o život. Samo o osobě zajímavé téma, jen kdyby jej Ariana Franklinová neroztáhla na bezmála pět set stran. Pátrání po zabijáku je totiž pomalé a plné překážek, které hrdinům do cesty staví politické prostředí, což ovšem zápletku spíše zdržuje, než zatraktivňuje. Odhalování skutečného osudu carské dcery je pak lehce průhledné a na můj vkus trochu zbytečně sklouzává do osidel prvoplánové romance. Nerad bych však autorce upíral cit pro autentičnost. Její vize předválečných časů je dokonalá a to tak, že je vám jednotlivých protagonistů (těch dobrých i zlých) málem až líto, kam až je doba a okolnosti dohnaly.... celý text
Ovidius
1997,
David Wishart
To co je na téhle knize nejvíc sympatické, a zároveň to spoustě lidem šlápne na kuří oko, je autorův styl vyprávění. Ten se totiž vykašlal na nějaké dobové vyjadřování a chování. Podobně jako Lindsey Davisová, která se alespoň - co se týče autenticity kulis - snaží držet při zemi, David Wishart prostě jen využil oblíbené historické reálie starého Říma a dělá si v nich, co chce. Ale funguje mu to. Plusem je, že se nebere vážně. Jeho Marcus Corvinus sype cynické hlášky z rukávu a pomocí sarkasmu se dostává jak přes překážky, tak do nich. Vtipné průpovídky bohužel nezakryjí fakt, že po první třetině začne příběh stagnovat. Zbylé dvě už se jen kombinují konspirační teorie, až nakonec zůstane ta pravá. Jenže poslouchat neustálé „Mám to! Zapomněli jsme na tuhle informaci! Muselo to být takhle...“, chce přece jen trochu benevolence. Navíc je dost pravděpodobné, že vám smysl hrdinovy role v průběhu čtení začne unikat, stejně jako mně. Tak doufám, že se další díly v tomhle ohledu polepší.... celý text
Ani ta nejlítější bestie
2010,
Edward Bunker
Přiznám se, že osobně nejsem příznivcem literatury „můj osud je na prd, musím bejt zlej/zfetovanej/zamindrákovanej, protože mi život nedal na výběr“. Naštěstí Edward Bunker žádné podobné sladkobolné řečičky čtenáři necpe. Jeho hrdina se protlouká životem, uvědomuje si své nedostatky a poukazuje na paradoxy státního systému. Nemoralizuje, nepoučuje, neidealizuje. Život je občas svině - kdo by o tom nevěděl své - a Max Dembo se proti němu staví čelem, tak, jak považuje za nejlepší pro sebe samého. Čtyři sta stran životního příběhu jednoho zločince není vyplněno žádnou zběsilou akcí. Autor se svou postavou a okolím pracuje pomalu, ale natolik sebejistě, že jsem měl často problém knihu odložit. Trochu chybí konkrétní dějová zápletka, ale to je vynahrazeno autentickým prostředím, věrným popisem psychologie násilníka a jeho vzorce chování, včetně několika realistických vloupaček, přepadení a loupeží. Ani bych se moc nedivil, kdyby byly čistě autobiografické.... celý text
Nejsem sériový vrah
2012,
Dan Wells
Kdo by to byl řekl, že literatura pro mládež může být až takhle zvrácená? Tohle není nic pro konzervativce, věřte mi. Jaroslav Foglar i Enid Blytonová by asi znechuceně plakali, dostat se jim titul Nejsem sériový vrah do rukou. Kladem příběhu pro mě bylo zejména autentické vykreslení Johna Cleavera, který je doslova ztělesněním rozporuplné postavy. Trochu připomíná Dextera Morgana, jen zdaleka není tak vtipný, i když autor drží text v nadlehčené rovině. A podobně jako u Darrena Shana i zde se vám hrdina rychle zažere pod kůži, přestože s ním vlastně nemáte nic společného. Věcný styl vyprávění, které se nebojí morbidity, ale ani pubertálních problémů, mě bavil kupodivu od prvních stran a tempo udržel až po ty poslední. I když Dan Wells v úvodu přísahá, že kniha rozhodně není autobiografická, nevěřil bych mu ani slovo. Vykreslit až takhle uvěřitelně duši patnáctiletého sociopata (s náběhem na sériového vraha), to není jen tak. Na kafe bych s ním tedy rozhodně nešel.... celý text
Čtyři roční doby
2003,
Stephen King
Čtyři roční doby představují sbírku čtyř textů, z nichž pouze ten poslední má něco společného s hororovou fantastikou. Tedy ne že by díky tomu kniha nějak ztratila na síle, spíše naopak. Tam kde Stephen King nedokáže vystrašit, rozebere dokonalou stylistikou. Určit, který z příběhů je nejlepší, je pro mě nemožný úkol. Takže to vezmu z druhé strany a bez dlouhého přemýšlení přiznám, že závěrečná Dýchací metoda je snad jediná, bez které bych se obešel. Pak už je tu jedna z nejsilnějších literárních sestav, jaká se kdy v nějaké knize sešla: Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank, Nadaný žák a Tělo. I když novely propojují drobné společné motivy, rozdílnější historky byste pohledali. Jedna z vězeňského prostředí o naději, kterou nemůžete nikomu vzít, druhá připomíná zvrácenou parafrázi amerického snu a třetí vzpomíná na časy mládí, které byly a už se nikdy nevrátí. Celek tvoří nezapomenutelný dezert, o kterém mohu s čistým svědomím říci, že patří mezi autorova nejsilnější díla.... celý text