trudoš
přečtené 6905
Ostrov Antrax
2013,
Nelson DeMille
Rovnou zkraje přiznávám, že autorův žoviální sloh jsem si oblíbil už v průběhu prvních pěti stran. Nelson DeMille je sice ultrapravičák až na půdu, ale alespoň to umí podat čtivou formou. V tomhle ohledu mu řemeslo šlape na jedničku, i když jeho obsese pro nepodstatné odbočky je vážně alarmující - což vynikne především u druhého, nezkráceného vydání. Román se jinak nese v sympaticky osmdesátkovém duchu, kdy skalpovat, vykuchat a nakrmit padoucha střevy, bylo ještě morálně přijatelné. Přičemž schopnost proložit to vtipnou hláškou dělala z těch největších borců prakticky nesmrtelné ikony a zároveň stylovou známku punku. Možná tak bude Ostrov Antrax některým čtenářům připadat až moc „oldschool“, přesto stále suše strčí do kapsy nejednoho modernistu. Je nápaditý, akční a hlavně zábavný. Snad jen trochu ukecaný, průběžně měnící formu z detektivky na teroristický thriller a zlatokopeckou dobrodružku. Ale nejspíš právě kvůli tomu si vyprávění dokáže udržet tah na bránu celých šest set stran.... celý text
Černá věž
2010,
Louis Bayard
Louis Bayard pracuje s Eugène Vidocqem jako s reálnou historickou postavou, takže si příliš nevymýšlí při popisu jeho osudů - začínal jako trestanec, později v bouřlivých revolučních letech se dostal na místo policejního vyšetřovatele a ještě později založil základy pro „moderní“ francouzskou kriminální policii. Obézní vyšetřovatel, jenž svou inteligenční a dedukční převahu dával všem patřičně sežrat. Zároveň hláškující mistr převleků, velký milovník žen a neochvějný zastánce spravedlnosti, který se zásadně pohyboval v pochybných kruzích, a kolem něhož dodnes kolují děsuplné historky. Prostě hrdina k pohledání. Od začátku nasadí autor svižné tempo vyprávění, což ještě umocní příchod samotného Vidocqua na scénu. Bohužel, po setkání ústředních hrdinů a rozvedení zápletky mi přišlo, že děj začal drobet stagnovat. A vydrželo mu to až do konce. I když se kniha čte sama, gradace vzala v polovině za své a konec přišel už tak nějak z nutnosti, než že by se snažil překvapit. Škoda.... celý text
Převzetí moci
2000,
Vince Flynn
„Já s teroristy nevyjednávám, slečno Tutwilerová. Já je zabíjím.“ Zpočátku na mě román působil přesně tím dojmem, kvůli kterému jsem jej celé roky obcházel obloukem. Amíci jsou nejlepší, nejhodnější, nejúpřímnější, bla bla bla bla. Roztáhnutý popis supertajné vojenské operace spočívající v únosu zločineckého pohlavára přímo z týlu nepřítele, určitě zaujme každého nadšence vojenské techniky a výcviku, ale cynického rýpala jako jsem já, neohromil ani náhodou. Jenže pak přišel zvrat, kdy skupina teroristů vezme útokem Bílý dům a podaří se jim ho uzmout do své moci. Od tohoto okamžiku začíná prvotřídní akční blockbuster, jemuž člověk odpustí ledasco. V tomhle je totiž kniha jednoznačně bezvadná - když ji nezačnete brát smrtelně vážně, užijete si každou stránku. Mitch Rapp jako by vypadl z osmdesátkových filmů se Sylvestrem Stallonem, přičemž pro jednou tady ten chlapácký mechanismus funguje tak jak má. Vince Flynn zkrátka umí, takže se ty jeho hvězdy a pruhy vytetované na srdci dají i snést.... celý text
Lennox a králové podsvětí
2012,
Craig Russell
Kde ikonám drsné školy stačí na román dvě stě stran, tam Craig Russell operuje s dvojnásobkem a ta vata je dost znát. Vyšetřování smrti zločineckých dvojčat je prosyceno zbytečnými scénami, které děj nejen že nikam neposouvají, ale ani nejsou důležité pro charakterní vývoj kterékoliv z účinkujících postav. Navíc autor komplikovaně rozjíždí hned dvě zápletky, které se sice překříží, ovšem doteď se nemůžu zbavit dojmu, že souvislosti šly vymyslet mnohem jednodušeji. Oproti tomu musím vyprávění přiznat atraktivitu, udržovanou množstvím různorodých zvratů, takže se pořád něco děje a člověk hltá jednu stránku za druhou. Sám Lennox je figura, ke které je těžké vytvořit si kladný vztah. Nejde o klasického sympaťáka, spíše drobného antihrdinu, který se snaží přežít v podsvětí tím, že pro gangstery pracuje jako soukromé očko. To jej staví do pozice, kdy může trousit moudra a zároveň je cynicky shazovat. Tahle mince má však dvě strany a mně ta nejednoznačnost přišla zkrátka až příliš strojená.... celý text
Krvavý orel
2009,
Craig Russell
Krvavý orel rozhodně není špatnou detektivkou - od prvních stran se rozvíjí atraktivní zápletka, která slušně graduje až k drastickému finále. Co se však týče hrdiny, ten mi bohužel ničím neimponoval. Není vtipný, ani sarkastický, prostě takový drsňácký suchar, což samozřejmě není chybou románu, ale spíš mého čtenářského vkusu. Stejně tak mě neoslnilo prostředí německé kriminálky, přestože v tomhle bodě musím tvůrci dát jedničku za punc originality. Nicméně vzhledem k tomu, že je Skot, je samozřejmě otázkou, nakolik se kniha dá brát po informační stránce vážně. Přiznám se, že sledování zápletky se v mém případě rovnalo pozorování ubíhající krajiny při jízdě vlakem. Hezky se na to kouká, dokud ovšem člověk neusne. A nezachránila to ani brutalita zločinů, jež komisař Jan Fabel vyšetřuje, ani povídání o severské mytologii, které s vraždami úzce souvisí. Přiklepnout ale musím moc pěkné finále, protože minimálně tady se Craig Russell odpoutal od standardu, který jsem tak trochu očekával.... celý text
Sandman Slim
2011,
Richard Kadrey
Začátek působivý, ale bohužel příběh velice záhy sklouzne k nikam nevedoucímu cik cak putování městem se spoustou siláckých řečí a ještě siláčtějších akcí. Detektivní zápletka drobet nulová a i když hlavní hrdina hýří sympatickým cynismem, nedokázal jsem se zbavit dojmu, že jde jen o vypočítavou pózu k získání čtenářova srdce. Každopádně, kdo vyhledává thrillerovou urban fantasy, určitě by měl dát knize šanci, špatná není. Já už mám holt svého Felixe Castora, Harryho Dresdena a Jacka Taylora, takže u mě má James Stark smůlu.... celý text
Koláč s kapkou jedu
2011,
Alan Bradley
Koláč s kapkou jedu slibuje napínavou zápletku, svéráznou hrdinku a chytlavé prostředí anglického venkova. V prvním případě u mě Alan Bradley nezabodoval, protože detektivka je to průhledná až běda - už v úvodní třetině se vyskytne tajemná postava a i slepce by trklo, že s ní nebude všechno v pořádku. Jenže ono se to s pátračkou Flavií má taky trochu jinak, než by jeden čekal. Ano, libuje si v chemii, což je jistě zajímavé, libujete-li si v ní též. Je také chytrá, krásná a lstivá. Jenže je jí jedenáct a postrádá smysl pro humor, pročež všechna ta sama se nabízející nadsázka jde do ztracena. Kdyby zmizela už po padesáti stránkách, ani bych to nezaregistroval. Takže vlastně jediné, co u mě fungovalo, byly kulisy padesátých let, což vskutku není mnoho při třísetstránkovém rozsahu. Nejde o to, že by román byl špatný, nebo mizerně napsaný. V jádru splňuje vše, co si od dobrodružné četby pro mládež lze přát. Jen si mě nezískal ničím, co by mě přesvědčilo o nutnosti otevřít další pokračování.... celý text
Newyorské noci
2006,
Eric Brown
Teroristé ničící jaderné elektrárny, miliony uprchlíků přicházejících ze zamořených oblastí, a zima, ve které by i lední medvěd vzal zavděk přímotopem. To je Amerika roku 2040, výkvět civilizace. Není proto divu, že lidé hledají únik ve virtuální realitě, za něž jsou ochotni dát i ten poslední dolar. Nebo něčí život. Právě tady přicházejí ke slovu Hal Halliday a Barney Kluger, dvojice soukromých vyšetřovatelů specializujících se na pohřešované osoby. A že jich je. Newyorské noci jsou povedenou kombinací tradic klasické drsné školy a atmosférického sci-fi noiru. Drobná slabina spočívá v přehnané rozvláčnosti děje - tam kde si ostřílení autoři detektivek vystačí s dvěma stovkami stran, tam Eric Brown cpe stran tři sta. A bohužel je to znát. Místo toho, aby se zápletka hezky plynule odvíjela, je přerušována nepodstatnými popisy, které zbytečně zpomalují už tak nepříliš originální příběh. To je však poměrně přijatelná daň za jinak řemeslně dobře zvládnutý rozjezd volné románové trilogie.... celý text
Satori
2012,
Don Winslow
Don Winslow bravurně navázal na Trevanianovo Šibumi, jež je mezi fanoušky vysoce ceněno. Sice používá jiné vypravěčské postupy, ale duch a atmosféra zůstává neposkvrněna. Umně přitom pracuje s japonskými kulturními i filozofickými odkazy, stejně jako s pitoreskními postavami. Ty se mu obzvláště vyvedly - a to tak, že figury, jako byly Francouz De Lhandes či převozník Tasser, si v mých očích získaly větší oblibu, než ústřední protagonista Nikolaj Hel. Ale abych jen nechválil. Podobně jako Šibumi, i Satori je vážně nevážným thrillerem, a na tu kombinaci jsem si musel zvykat. Nebo na východní folklorní zvyklosti, jako je pití čaje, které občas zabírají stranu, či dvě. Případně na všudypřítomnou deskovou hru Go. A opět mi vadil sám hrdina, který všechno ví, všechno zná, všechno umí, všechny zdolá, ačkoliv je mu šestadvacet a zkušenosti se špionáží nemá žádné. Takže jsem nakonec fandil spíš Nikolajovým protivníkům, kteří když už nic jiného, byli opravdoví padouši se srdcem na pravém místě.... celý text
Podíl na smrti
2007,
Deborah Crombie
Nezáživná britská šeď, která působí atraktivně jen díky prostředí, ale vzhledem ke komornímu vývoji událostí to ve výsledku sklouzává k neslané-nemastné detektivce. Kdybych v životě žádnou kriminálku nečetl, asi by mě Podíl na smrti neurazil. Ale jak už mám po těch letech přeci jen nějaké nároky na styl, postavy i kompozici, ukázalo se, že Deborah Crombie nedokáže v tomhle ohledu uspokojit ani jedno. Zlatá Agatha Christie. Ač o tři generace starší, pořád její texty fungují na jedničku a to je přitom můžu z jedné strany proložit Lee Childem a z druhé Umbertem Ecem a moje nadšení bude pořád stejné. Problém prvního případu Duncana Kincaida spočívá v tom, že se toho na dvou stech stranách vlastně nic moc nestane. Jistě, dočkáme se hned dvou vražd, ale že by to dějem nějak zásadně zahýbalo, to se říct nedá. Vyšetřování stagnuje na výsleších; to abychom se mohli postupně seznámit s veškerým osazenstvem a pak už jen velké odhalení motivací, lapení vraha a ukončení vyšetřování. Zkrátka nuda.... celý text
V žáru noci
1973,
John Dudley Ball
Fyzický důkaz toho, že kvalitní literatura může fungovat i napříč staletími. V tomhle případě je to sice „pouhá“ padesátka, ale pořád je to počtení, které bude fungovat i za pětinásobek tohoto jubilea. Některé věci prostě nestárnou. Hlavním tahounem příběhu jsou kulisy maloměsta na americkém Jihu se svými rasistickými výstřelky. Což vzhledem k tomu že v jeho ulicích dojde k vraždě, která připadne na starost přespolnímu černošskému detektivovi Virgilu Tibbsovi, zaručuje spousta neotřelé zábavy. Jasně, v roce 1965 už měli svobodu zaručenou ve Státech všichni, ale praxe s teorií měla jen máloco společného, a tak se musí Tibbs ohánět, aby přežil a zároveň vyřešil případ. Ovšem morální podtext není to jediné, co Johnu Ballovi funguje, ani na detektivní zápletku nezapomíná. Ta je vygradovaná právě tak akorát, aby nenudila a zároveň v mezích zákona pomotala hlavu. Nebýt sladkého konce, ve kterém rasističtí mazáci začnou oslavovat hrdinovy schopnosti, vůbec bych se nebál dvojnásobného hodnocení.... celý text
Dívka na zabití
2005,
Val McDermid
Romány s Kate Branniganovou vznikaly v letech 1992-1998 a šlo o druhou autorčinu sérii, se kterou se jí podařilo zaznamenat úspěch. Ovšem její toliko příznačné psychologické thrillery, podbarvené notnou dávkou deprese, měly přijít až o několik let později. Proto možná pro mnohé fanoušky bude překvapením, nakolik je tahle série jiná. Zároveň ale splňuje na jedničku vše, co by si člověk mohl přát od úsměvné ženské detektivky. V čem Dívka na zabití exceluje, jsou divoké devadesátky, ve kterých se odehrává. Diskety, šusťáky, diskotéky… kdo si rád zavzpomíná, určitě se bude královsky bavit už jen těmi nostalgickými kulisami. S dějem a postavami je to maličko horší. V první řadě je zápletka trochu roztahaná - ke zločinu dochází až v polovině vyprávění, přičemž vlastní průběh nijak nevybočuje z řady. Sama Kate je pak typickým prototypem drsandy, co mává pěstmi a hýří cynismem a tomu nahrávají i ostatní charaktery. Takže takový standard, který neurazil, ale ani nenadchl. Uvidíme co další díl.... celý text
