trudoš
přečtené 6905
Agent bez minulosti
2002,
Robert Ludlum
I když se říká, že přibývající léta zvyšují hodnotu, v případě Agenta bez minulosti mám pocit, že jde spíš o laskavou lež. Osmdesátá léta byla v mnohém úžasná, ale zdaleka ne všechno dnes funguje stejně jako před třiceti lety. Coby fanoušek sice nedám na mnoho věcí dopustit, jako nezaujatý čtenář však vidím momenty, které v mnoha ohledech působí víc komicky než dynamicky. Je to především zápletka a hlavní postava, v čem u mě román nezahrál na ty správné struny. Knižní Jason Bourne je typický hrdina své doby, kdy stačilo umět nějaké bojové umění a dotyčný už visel na plakátech v amatérské posilovně. V mém případě nebodoval právě pro tu šablonovitost, plus nulové charisma a absenci smyslu pro humor. Příběh samotný je zbytečně natahovaný, díky čemuž počet stran a slovní přestřelky ubíjejí motiv napětí. Co mi ovšem chybělo nejvíc, byl tlak událostí, který by zvyšoval někam směřující gradaci. Takhle jsem měl občas dojem, že sleduji plánovaný turistický výlet, než nevyzpytatelnou akční jízdu.... celý text
Roseanna
1986,
Per Wahlöö
Román Roseanna nabízí stejnou měrou jak skvěle rozepsané policejní postupy švédské policie, tak osobitý severský humor a chladnou skandinávskou melancholii. Avšak žurnalistický odstup, jaký si autorská dvojice drží od hlavních postav, mi příliš nedovolil se s nimi nějak sžít, což mělo za následek, že se mi věčně pletly. A přiznám se, že krize manželství komisaře Martina Becka mě lehce iritovala. Ani ne tak z toho důvodu, že by nebyla autenticky vykreslena, jen mě jednoduše nezajímala. Vedle propracovaného vyšetřování to byla vsuvka natolik neosobní a nudná, že kdyby se odstranila, příběhu by to v důsledku nijak neublížilo. Jinak ve všech ohledech poctivá sonda do práce kriminalistů okořeněná atmosférou šedesátých let. PS: Docela by mě zajímalo, nakolik se nechal Stieg Larsson při psaní Mužů, kteří nenávidí ženy inspirovat ústředním motivem rekonstrukce pohybu oběti na místě činu za pomocí fotografií a videozáznamů náhodných kolemjdoucích. To jen čistě ze zvědavosti.... celý text
Vražda v zastoupení
2008,
Josef Škvorecký
Třetí z řady knih Vyprávění doktora Pivoňky je poctivou detektivkou v tom nejlepším slova smyslu. Je tu záhadná vražda, pátrání po motivech a finální odhalení, přičemž v druhém plánu máme možnost nahlédnout do nacistického Protektorátu Čech a Moravy. Nejen že se autorům povedlo dobu skvěle vystihnout, ale díky jejich smyslu pro čtivost i čtenářsky zatraktivnit. Tíživou válečnou realitu naštěstí odlehčuje neskutečně pestrá paleta originálních figur, které prostě nelze jinak než milovat, ať už jde o pesimistického inspektora Vodičku, k zulíbání stvořenou Boženku nebo žižkovského zlodějíčka Baverku. Nad nimi všemi pak ční Ivo Zdeborský, postava natolik famózní, že už jen kvůli ní stojí za to všechny tři knihy přečíst. Vražda v zastoupení je ze série nejsvižnější, stylem připomíná špionážní román a od předchozích dvou dílů se liší i závěrem, který hrdinu krutým způsobem polidšťuje. Bylo by rozhodně zajímavé sledovat, jak by si s ním tvůrci poradili v dalších knihách. Škoda že už nevznikly.... celý text
Stín větru
2008,
Carlos Ruiz Zafón
Tajuplné vyprávění Carlose Ruize Zafóna je důmyslnou poctou gotickému románu i detektivním dobrodružkám, stejně jako rafinovaným vyznáním lásky k šestákové literatuře. Typickým znakem spisovatelovy koncepce je rozehrát zápletku po vzoru ruských matrjošek, kdy se hlavní dějová linie tříští na menší a menší příběhy, které však ve finále celou mozaiku bizarní tragédie geniálně dotvářejí. Takřka dumasovské osnově přitom nechybí nečekané zvraty ani žalostné osudy, především ale neskutečně živé postavy a fascinující kulisy. Z jazykové stylistiky pak čiší vyslovená radost z tvoření a především úcta ke čtenáři, jež si nezaslouží nic menšího než to nejlepší. A že jste o Stínu větru nikdy neslyšeli a už vůbec ne o tom, že by mělo jít o světový bestseller? Nejste sami. Osobně si však myslím, že je to autorův bezděčný způsob, jak Stín větru ještě více přiblížit neznalému čtenáři, který u něj tak zažívá stejné nadšení jako Daniel Sempere nad knihou Juliána Caraxe. Čirá magie, to mi nikdo nevymluví.... celý text
Vražedné povídky
1999,
Dashiell Hammett
V roce 1999 si dalo nakladatelství Tamtam hodně práce, aby odradilo co nejvíce kupců od sbírky povídek otce americké drsné školy. Sama anotace obsahovala tolik překladatelských nesmyslů, že jen skutečný odvážlivec mohl knihu s čistým svědomím otevřít. Naštěstí obsah už měl na svědomí někdo příčetnější, takže žádný „kontinentální Op“ se nekoná. Navíc mě hned z kraje okouzlila předmluva Lillian Hellmanové, která o svém manželovi mluví tak, že si jej zamilujete, i kdyby se vám jeho tvorba nakonec vůbec nelíbila. Dashiell Hammett byl totiž jako jeho hrdinové - zásadový, inteligentní, rozhodný a neústupný. K tomu si připočtěte jeho minulost coby detektiva u Pinkertonovy agentury, literární věhlas, armádní zodpovědnost, problémy s alkoholem, nějakou dobu strávenou ve vězení a závěrečný boj se smrtelnou nemocí. Ať se si každý říká, co chce, byl to Pan Spisovatel, kterému se dodnes vyrovná jen málokdo. A stejně tak to mám i s jeho povídkami, jež ani po letech neztratily nic ze svého lesku.... celý text
Divosi
2012,
Don Winslow
Jsou dvě věci, které byste o románu Divoši měli vědět. Je to hodně divoká a pěkně bezskrupulózní jízda. Mnohé urazí nevybíravým jazykem, netradičním stylem vyprávění a syrovostí sexuálních i násilných scén, jiné naopak strhne neuvěřitelným tempem. Jste-li jemnější povahy, budete se červenat, rozčilovat a možná zvracet. Dost se na tom podepisuje literární zkratka, kterou autor hojně využívá. Snad jen jediný člověk dokáže vyprávět rychleji než on a to Ken Bruen. Ovšem co Winslow ztrácí oproti Bruenovi na rychlosti, získává za přímočarou zápletku, která má začátek, prostředek i konec. Ta se dá shrnout citací z knihy: „Než se do někoho začnete srát, zjistěte si pořádně, co je zač, ať si nenaserete do bot.“ Plusem jsou i postavy, které do děje aktivně zasahují a nejsou jím jen vláčeni. O to víc, že jde o skutečně zvláštní existence. V jednu chvíli totální vymaštěnci, v druhou jsem je naprosto miloval. Pro mě osobně druhý nejlepší thriller roku 2012, hned za Černou nenávistí Dennise Lehanea.... celý text
Nevědomý svědek
2012,
Gianrico Carofiglio
Nemám rád právníky. Osobně je považuji za menší zlo než programátory, ale ne zas o moc. Přesto jsem si Nevědomého svědka užil maximálně a to i přesto, že jako detektivka nefunguje. Problém je v tom, že se v příběhu nějakého vyšetřování vůbec nedočkáte. Nejde zde ani tak o odhalení pravdy, ale spíše o obhajobu člověka, který se zdá být nevinný, i když všechny důkazy ukazují v jeho neprospěch. Pro justici naprosto jasný případ, pro obhajobu nikoliv. Rozhodne se v soudní síni. Italský spisovatel Gianrico Carofiglio rozehrává justiční drama o několika aktérech s minimem exteriérových proměn. Spoléhá se především na osobní kouzlo hlavního hrdiny, advokáta Guida Guerrieriho, přičemž tahle sázka mu v mém případě vyšla najisto. Čistě proto, že je lidský se vším všudy. Ví, kam se točí svět a o iluzi neomylné spravedlnosti přišel už dávno. Ovšem pod nánosem všeho toho cynismu se skrývá obyčejný člověk řešící všední problémy a stavějící se k nim tak, jak by každý měl. Nebo by alespoň chtěl.... celý text
Síť
2012,
Håkan Nesser
Kdo skandinávské kriminálky zatratil pro jejich únavný sociální vhled, může mu Síť udělat radost. Po stránce detektivní jde sice jen o jednohubku, čím ale kniha osloví nejvíc, je svéhlavá postava inspektora Van Veeterena - něco jako Hercule Poirot v důchodu, s náladou ledního medvěda, kterého někdo obral o kožich. Je chytrý a pronikavý, ale taky permanentně naštvaný na všechno kolem sebe. Protiva každým coulem, kterého buď milujete, nebo nenávidíte. Kdyby Håkan Nesser na konci vyšetřování nevytáhl vraha z klobouku, bez problémů bych mu odpustil tu celkově prostou osnovu. Od začátku je jasné, že se zločinem to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, takže díky odkrývání minulosti si začnete dávat dohromady faktický obrázek. Jenže pak se přijde s figurou, o které člověk vlastně nic nevěděl a to je vysloveně nesportovní. Každopádně lehká stylistika, postavená z převážné většiny na sympatických dialozích, dělá z románu svižnou počtenou, která příjemně ukrátí jedno dvě odpoledne.... celý text
Spiknutí
1998,
Robert B. Parker
Je zajímavé sledovat vývoj stylistiky Roberta B. Parkera napříč lety. Začínal vpravdě všedně, ale postupem času se vypracoval v ostříleného profesionála, jehož romány jsou plné úderných dialogů - a častokrát už ničeho dalšího. Což je přesně to, co mám rád. Spiknutí naneštěstí patří ještě do autorovy rané tvorby. Ve své době určitě fajn čtení, ale z dnešního pohledu průhledná detektivka s macho borcem v ústřední roli, který má veškerá nebezpečenství natolik v paži, že ani nemáte pocit, že by mu kdy něco hrozilo. Nikoho se nebojí, ze všech si utahuje, sám je bez poskvrny a rozumy rozdává hrstmi malým i velkým. Alespoň že častěji zatýká, než silácky krágluje. Ovšem ten laciný šrám na duši, zanechaný krásnou femme fatale... Zkrátka v devadesátých letech to splňovalo, co člověk od žánru v průměru čekal a to víceméně mluví za vše. Já osobně doufám, že se kvalita série postupem času zvedne, pokud možno směrem k tomu úsečnému stylu psaní, který mi u pozdější Parkerovy tvorby tolik vyhovuje.... celý text
Maléry jsou můj denní chleba (4 povídky)
2005,
Raymond Chandler
Soubor Maléry jsou můj denní chleba představuje čtveřici povídek, z nichž dvěma vévodí Phil Marlowe (Práskač, Zlaté rybičky) a zbylým John Dalmas (Maléry jsou můj denní chleba, Horký vítr). Všechny čtyři texty přitom skvěle charakterizují klady i zápory Chandlerovy tvorby. Původně vycházely v magazínech Dime Detective a The Mask v letech 1934 až 1939, tedy ještě předtím, než se autor pustil do psaní románů. Jsou v ich-formě, průměrně dlouhé a nabité dějem až po okraj. Sám Raymond Chandler v předmluvě konstatuje, že v příběhu (ať už má jakýkoliv rozsah) se pořád musí něco dít, i kdyby to nemělo žádné opodstatnění - hlavně aby čtenář neusnul nudou. Nešvarem občas bývá, že se původní zápletka najednou rozplyne pod přívalem divokých událostí, které se v závěru snaží autor pospojovat horkou jehlou. Někdy lépe, jindy hůře. Veškeré zmatky však vynahrazuje fantastická stylistika, pozdvihující „pokleslý“ žánr na roveň těch nejkultovnějších dramat. I za dalších sto let to bude stále radost číst.... celý text
