trudoš
přečtené 6905
Dívka, která kopla do vosího hnízda
2010,
Stieg Larsson
A do třetice opět výborné, obzvláště začátek, který na rozdíl od předchozích knih navazuje na dvojku cca po deseti sekundách. Následuje sto stran strhujícího a neodhadnutelného děje. Ten bohužel vzápětí trochu stagnuje několik set stran, kdy se připravuje soudní proces, aby chvilku před koncem opět nabral grády. První kniha byla detektivka, druhá kriminálka a třetí je špionážka. Ta navíc šlape víc než slušně, snad až na drobné podcenění staré výzvědné služby, která se chová celou dobu naprosto ukázkově, aby se na konci nechala přistihnout s kalhotami na půl žerdi. Důvodem, proč se mi každá z knih tak líbila, je především fakt, že každá byla vystavěna zcela jinak. Autorovi se podařilo napsat tři poměrně rozsáhlé romány, aniž by vykrádal sám sebe, aniž by opakoval koncepci, aniž by se zamotal do klubka paranoidních konspirací. Příběhy fungují zcela samostatně, a přitom i jako celek. Užil jsem si každou stránku.... celý text
Dívka, která si hrála s ohněm
2009,
Stieg Larsson
I přes zbytečný dvou set stránkový úvod jsem byl z druhého dílu Milénia nakonec nadšenější než z prvního. Důvodem je především to, že jsem vynechal čtení anotace, takže úmrtí jedné z hlavních postav mě doslova šokovalo. On je vůbec celý závěr románu naprosto strhující a jeho neskutečné gradaci nedokážu vytknout prakticky nic. Takže za mě opět plusové body. Na rozdíl o jedničky se tentokrát nejedná o detektivku, ale klasickou kriminálku, takže se neopakuje vzorec vyšetřování. Na post hlavní postavy už zcela suverénně nastoupila Lisbeth, což mi jen vyhovovalo (možná jedna z nejlepších ženských postav v thrillerech vůbec), protože hrdina Mikael Blomkvist byl už od začátku nijaký. A tím, že Stieg Larsson zcela změnil formu zápletky, u mě stoupl v ceně. Mimoděk tak dokázal, že kromě spisovatele v sobě skrýval i vybíravého čtenáře.... celý text
Muži, kteří nenávidí ženy
2008,
Stieg Larsson
Přes dotěrnou mediální podporu za mě naprostá spokojenost. Sice moc nemusím detektivky, které řeší x-let starý případ, s kterým může hnout jen hlavní hrdina, protože všichni ostatní, kdo na něm dosud pracovali, byli pravděpodobně mentálně zaostalí jedinci, ale tady to vcelku funguje. V oblíbenosti zcela suverénně vede postava Lisbeth (jak jinak), a to především proto, že mám pro atypické hrdiny jednoduše slabost. Celkově mi zápletka přišla zbytečně natahovaná, ale když někdo umí vatu podat, nebráním se jí. Vedle angloamerických thrillerů, které jsou často velmi podobně vystavěné (ty školy tvůrčího psaní mají holt i své nevýhody), šlo o příjemnou změnu.... celý text
Černá nenávist
2012,
Dennis Lehane
Pro mě nejlepší detektivka za rok 2012 a možná i vůbec nejlepší kniha toho roku. Plná napínavého děje, inteligentních úvah, vtipných hlášek a sympatických postav. Autorovi hrdinové se dokážou pořádně dostat pod kůži a člověk na ně prostě jen tak nezapomene. Fór je v tom, že nejde o žádné borce, kteří by byli nepřemožitelní a věděli si rady za každé situace. Jde o veskrze lidské bytosti, s naprosto civilními problémy všedního dne. Žádné ploché figurky zastupující dobro a zlo v různých podobách. Černá se mění na bílou a šedivé je najednou víc, než jeden dokáže unést. Podobně si autor vede při popisu prostředí. Ač se děj odehrává v bostonských uličkách, ty se rychle stávají paralelou pro jakékoliv důvěrně známé velkoměsto, ve kterém žijete, se všemi nástrahami, které moderní doba nabízí. Dennis Lehane je jednoduše strhující a jeho romány patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co angloamerický thriller nabízí.... celý text
Sniper
2011,
Stephen Hunter
Šesté Swaggerovo dobrodružství je stejně parádní jako v minulosti u nás vydané Černé světlo. Je tu samozřejmě ten problém, že mezi oběma romány uplynuly tři další, se kterými neměl český čtenář možnost se seznámit, naštěstí tady se na nějaké souvislosti nehraje. Pouze frajer Bob je už skoro důchodce, až si člověk říká, zda to vůbec dotáhne do konce příběhu. Ale jestli jste schopni přistoupit na hru „stará škola versus zbytek světa“, budete se bavit od začátku do konce. Autorova evidentní láska k filmům s Johnem Waynem z toho čiší na sto honů, a upřímně, pořád mi to bylo mnohem bližší, než další nepovedená coververze akčňáků s Brucem Willisem. A pak jsou tu ještě hvězdy a pruhy vyražené do duše každé stránky, ale což už, čekat od amerického spisovatele něco jiného, by bylo vážně dost naivní. Jinak ovšem skvělý thriller, plný nečekaných zvratů, zbraňové techniky a postřehů ze života odstřelovačů. Jen překlad drobátko skřípe, ať už v podivuhodných novotvarech, nebo nesmyslných dialozích.... celý text
Černé světlo
2002,
Stephen Hunter
Výborné čtení v duchu románů Lee Childa a Jamese Lee Burkeho. Ostatně Stephen Hunter je ve světě stejně uznávanou personou. Osobně se neostýchám jeho Boba Swaggera označit za Johna Wayna moderního thrilleru a to jak pojetím, tak celkovým vyzněním. Dějové zápletce, ve které bývalý odstřelovač otevírá třicet let starý případ, nedokážu vytknout takřka nic. Snad jen závěr, který vyznívá v kontextu celé knihy lehce kýčovitě. Ale proč ne, k tomuto žánru patří i jeho nešvary. Trocha té chlapácké oldskůlové omáčky s pravým americkým patriotismem se ještě snést dá, když je obojí podáváno s náležitou grácií. Čím si mě však Černé světlo získalo definitivně, jsou postavy - vedle neústupného padesátníka Swaggera je to především figura Sama, který se pohybuje v první třetině příběhu. Postarší chlapík, jenž vypomáhá s vyšetřováním, takže některé části jsou vyprávěny z jeho úhlu pohledu. Což vzhledem k tomu, že trpí roztroušenou sklerózou a lehkým Alzheimerem je dosti zábavné. Celkově prostě paráda.... celý text
Delikátní Dexter
2011,
Jeff Lindsay (p)
S drahouškem Dexterem je to těžký - buď ho čtete kvůli atypickému humoru, nebo ho nečtete vůbec. Není tu příliš mnoho jiných možností. A já rovnou přiznávám, že tenhle díl regulérně přeceňuji. Jenže hrdina se stal otcem a jeho chování vůči drobnému uzlíčku bezelstného řevu prostě Jeff Lindsay vystihl naprosto dokonale. Alespoň z mého úhlu pohledu. Takže tolik k zaujatosti. Příběh samotný je jinak ve stejných mezích, nastavených už ve třetím díle - takřka tři sta stran zmateného bloumání a konec šitej horkou jehlou. Dějová linka se tentokrát točí kolem kanibalského uskupení v Miami (lidé mají různé koníčky) a má i celkem smysluplný vývoj, ovšem autorovy odbočky vše jen zbytečně rozmělňují, občas až na hranici snesitelnosti. Naštěstí to opět plně zachraňuje Dexterovo komentování světa a vůbec veškeré jeho myšlenkové pochody. Ve výsledku tedy spousta ujetého humoru a trochu morbidních nechuťáren, ale bohužel stále málo detektivky. V sérii nic výrazně lepšího, ovšem ani nic výrazně horšího.... celý text
Dexter v temnotách
2008,
Jeff Lindsay (p)
Dexter v temnotách je třetí knihou v řadě příběhů psychopatického vraha-mstitele. Jenže hrdina tentokrát nebojuje s někým sobě rovným, ale rovnou s pohanským bohem zla. Touto změnou žánru z dosavadního kriminálního thrilleru na thriller hororový Jeff Lindsay pravděpodobně rozladí valnou většinu fanoušků. Na jeho obranu je třeba říci, že oblíbená postava nic neztratila ze svého morbidního kouzla, pouze zápletka rapidně pozbyla na síle. Dexter Morgan se v průběhu děje neustále potácí na místě, aniž by do případu vnesl alespoň trochu světla a paradoxně sám záporák je vlastně ten, kdo hýbá dějem. Což je stejnou měrou únavné jako otravné. I když je tohle pro celou sérii zcela netypické dobrodružství bezesporu krokem stranou - pro detektivkáře příliš fantasmagorické, pro hrůzomilce příliš předvídatelné - osobitý styl vyprávění, černočerný humor, sarkastické poznámky na „civilizované lidstvo“ a amorální cynismus miláčka zabijáka z něj stále dělají báječné čtení pro chvíle trudomyslnosti.... celý text
Pohlednice smrti
2012,
James Patterson
„Jednou musejí udělat chybu. Dříve či později zlenivějí, podlehnou přehnanému sebevědomí nebo prostě budou mít smůlu.“ Už jsem se zmiňoval, že miluji thrillery, v nichž kriminalisté vyčkávají, dokud pachatel nepřešlápne? Jistě, i takhle se dá dělat detektivní práce. Co na tom, kolik lidí přitom umře… Pohlednice smrti je takovým ukázkovým příkladem a zároveň jde o román typický pro Jamese Pattersona: děj osekaný na minimum, plynoucí dle předvídatelné šablony, spousta morbidního vraždění a samozřejmě nějaká ta vztahovka mezi archetypálními hrdiny. Liza Marklundová k tomu nedodala nic nového pod sluncem, snad jen trochu skandinávské „exotiky“, která je v současnosti na knižním trhu in. Ale klape jim to, za což můžou především ultra krátké kapitoly, jejichž kouskování je však čistě komerční tah, dějově to nemá žádný význam. Co mě naneštěstí otrávilo opravdu hodně, byl laxní přístup k vyšetřování, kdy autoři zcela popírají reálný průběh a občas lžou do kapsy i sami sobě. Takhle sa to nerobí.... celý text
A pro změnu trocha irské deprese. Nutno podotknout, že tentokrát se Ken Bruen opravdu vyznamenal a nebojím se prohlásit, že Kříž bude už navždy mým nejoblíbenějším dílem v sérii. Je to především tím, že se autor nadobro zbavil příznačné stručnosti, a kniha již daleko více odpovídá vypravěčským standardům moderního thrilleru. Podobně i sám Jack Taylor jakoby konečně dozrál v normální lidskou bytost, přestože je čím dál drsněji konfrontován s realitou, jež mu odmítá zapomenout všechny jeho prohřešky a pády. Jestli existuje nějaká hitparáda literárních adeptů na mašli, Jack bezesporu míří na nejvyšší pozice. Ale aby té chvály zas nebylo tolik, jako detektivka stojí Kříž opět za zlámanou grešli. Příběh připomíná psychologickou studii šedesátiletého alkoholika, pročež nějaké vyšetřování je tak na druhé třetí koleji. Přitom už to zdaleka není taková legrace jako dříve. Ovšem ten nekorektní cynismus, jenž zemi zeleného trojlístku neukazuje v právě nejlepším světle, jinde prostě nenajdete.... celý text