trudoš
přečtené 6905
Ken Bruen je prostě pořez. Nebojí se věnovat tématům, která jsou v domovském Irsku tabu a jistě ještě nějakou dobu budou. Jenže to nedělá z potřeby šokovat, ale z nutnosti sám se k věci vyjádřit. Řízně, drsně a hodně hodně cynicky. Jeho Jack Taylor se tedy vyšetřování tentokrát vyhýbá jak čert kříži a víc se soustředí na kritiku moderního Irska, které jakoby definitivně ztratilo důstojnost. Tedy ne že by tahle parta alkoholiků někdy nějakou měla. Má to svoje kouzlo, nejste-li právě optimisticky smýšlející čtenář, ale absence zápletky je docela markantní. Ono se tu sice stále něco děje, ale ne že by to hrdina nějak ovlivňoval. Sice přestal pít jak duha, ale místo toho, aby mu to třebas projasnilo mysl, apaticky přijímá rány osudu tak jak přijdou, doufajíc přitom ve vlastní vykoupení. Až si člověk pomalu přeje, aby se vrátil ten stále vychlastaný, zfetovaný a bezstarostný Ir z prvních dvou knih. Ale znáte to, může-li se něco pokazit, pokazí se. A v případě Jacka Taylora to platí dvojnásob.... celý text
Zabijáci
2012,
Jussi Adler-Olsen
Druhá kniha v sérii je vždycky takový test, ve kterém autor dokazuje, jestli je skutečně dobrý jak první kniha naznačovala. A přestože se mi Zabijáci líbili, uznávám, že jediné co v nich funguje, je chemie mezi hrdiny. Zápletku totiž rozklíčujete záhy, což je dost mizerná motivace pro čtyř set stránkový thriller. Problémem je i to, že Jussi Adler-Olsen s načrtnutou koncepcí příliš nepracuje a tam, kde by člověk čekal zvraty, příběh nesmyslně stagnuje. Navíc mu hapruje charakteristika záporných postav - od sadistických zmetků, kterým dvacet let prochází násilí všeho druhu, byste nečekali, že se najednou začnou chovat jako -náctileté hysterky. Zbytek je však stejně dobrou dávkou čtení, jako byla Žena v kleci. Sarkastický humor román příjemně odlehčuje, navíc je povedeně kombinován s tvrdou realitou. Ani chování protagonistů není zdaleka komorní, díky čemuž si je rychle oblíbíte, protože jejich životní eskapády jako by byly napsány osobou, která má na svědomí i váš osud. Prostě dokonalé.... celý text
Žena v kleci
2011,
Jussi Adler-Olsen
Jednoduchý thriller, kdy nově založená jednotka Q dostane na starosti odložené a nevyřešené zločiny. Prvním z nich je případ poměrně významné političky, která před pěti lety beze stopy zmizela. A tady přichází na scénu inspektor Carl Mørck, jenž je (alespoň v mých očích) vtipnou kombinací Drsného Harryho a Big Lebowského. Právě on dostane na starosti oddělení Q, především proto, aby se ho nadřízení zbavili a zároveň ušetřili něco málo financí pro ostatní policejní složky. Jussi Adler-Olsen ve své knize skvěle propojuje jak psychologické drama, v němž popisuje životní cestu ženy, která si projde peklem, tak klasickou detektivku, ve které hrdinové pomalu, ale jistě rekonstruují osud dotyčné zmizelé. To celé doplňuje neodmyslitelná skandinávská deprese, prostupující osudy takřka všech postav, velmi umně kombinovaná se svérázným a osobitým humorem, jenž celý román střízlivě odlehčuje. Inspektora Mørcka a jeho tajnostmi opředeného arabského kolegu/uklízeče Assada si prostě nelze neoblíbit.... celý text
Vražedná čísla
2012,
John Verdon
Tip knihy, u které jsem už po krátkém úvodu věděl, zda se budeme mít rádi či ne. A nemyslím to nijak zle, naopak - jak John Verdon začne, tak i pokračuje, takže se člověk nemusí bát žádných výstřelků. Tedy pakliže si padnou do oka. V opačném případě to už taková zábava není, což byl právě můj případ. Pozitivum bych viděl v čtivosti, ale to je bohužel asi všechno. Rozmáchlý děj trpí zbytečnou překombinovaností, stejně jako početně přemrštěným obsazením. Samotný hrdina působí dojmem chytráka, který je ve všem nejlepší, přitom odhalit vraha mu trvá přes tři stovky stran a to se s ním ještě stihne dvakrát nevědomky minout. Přitom v reálném světě by to byl první podezřelý, který by základní prověrkou neprošel ani náhodou. To bychom však byli chudší o sestavování psychologických profilů a luštění nepochopitelných hádanek. Ale jak jsem už psal, model thrilleru odhadnete hned zkraje a je-li právě tohle váš šálek kávy, není důvod nepokračovat v jízdě až k závěrečným „šokujícím“ zvratům.... celý text
Felidae
2008,
Akif Pirincci
Jak měla Felidae fajn začátek, tak to poměrně záhy začala být nuda. Přibližně do poloviny jsem se ještě držel, pak už mi přišlo, že autor děj cíleně natahuje, přičemž to nemělo jiného smyslu, než uhrát vyšší počet stran, aniž by si to zápletka zasloužila. A přiznám se, že sledování kocouřích snů mě moc nebralo a už vůbec ne v momentě, kdy se ukázalo, jak moc jsou klíčové pro rozřešení detektivní linie. Takový pátrač za moc nestojí, když musí neustále čekat na zásah shůry. Nerad bych však knize ubíral na informační hodnotě. Akif Pirinçci má kočky hodně dobře zvládnuté a povedeně podsouvá čtenáři různé poznatky o smyslu jejich různorodého chování. V tomhle bodě však příběhu podle mě ubližují fantaskní motivy, které vyprávění odchylují od reality. Člověk tak musí brát s nadsázkou jedno i druhé a pak už je to jen o tom, zda mu sedne spisovatelův literární styl, nebo jej naopak začne štvát. Já bohužel jeho smyslu pro humor nepropadl a tak jsem dějovou linii spíš protrpěl, než nadšeně přijal.... celý text
Neviditelný
2012,
Mari Jungstedt
Přijde mi, že ve srovnání s jinými současnými detektivkami bude Neviditelný bojovat s konkurencí poměrně těžko. Chybí mu vlastně cokoliv, co by jej dělalo něčím víc než šedivým průměrem. A nervní komisař Anders Knutas situaci nijak nevylepšuje. Ani po stylistické stránce nejde o žádný zázrak, ovšem co určitě neurazí je rozsah. Tam, kde Henning Mankell potřebuje trojnásobný počet stran, vystačí si Mari Jungstedtová s příjemnými dvě stě padesáti. Přitom co do stavby příběhu, jsou na tom oba podobně. Tedy ne že by to byla zrovna šťastná volba, ale to už je věc vkusu - mě prostě čekání na každou další novou vraždu, s nadějí, že vrah tentokrát zanechá nějaké stopy, nikdy nešlo moc pod nos. O křečovitém kombinování motivu s reálnou proveditelností ani nemluvě. Co jsem však postrádal nejvíc, byl humorný odstup od vší té tragiky všedního dne. Netvrdím, že detektivka musí zákonitě hýřit vtipem, ale trocha optimistického cynismu v hlubinách skandinávské deprese ještě nikomu neublížila.... celý text
Vřesoviště
2012,
Belinda Bauer
Vynikající thriller, skvěle odvyprávěný, skvěle rozehraný, skvěle uzavřený. Já mám prostě pro tyhle jednoduché zápletky slabost a příběh o dvanáctiletém chlapci, který si dopisuje se sériovým vrahem, jen aby se pokusil odhalit hrob svého zavražděného strýce a tím zachránil vlastní rozpadající se rodinu, je zkrátka jako dělaný pro mě. Deprese hustá tak, že by se dala krájet, což zcela akurátně odpovídá atmosféře vřesovišť, do kterých Belinda Bauerová svou psychologickou hříčku zasadila. Přes všechno své nadšení ale musím uznat, že tu jsou nějaké věcné chyby. Děj je v mnoha ohledech předvídatelný, chování některých postav možná trošičku toporné a útěk z vězení je provázen naprosto nesmyslnými odbočkami. Nenápadně odlehčená stylistika autorky však tyhle nedostatky hravě smetává pod koberec a nechává čtenáře užívat si podmanivý hon kočky s myší. Dokonalou roli pak plní vesnické kulisy, které jsou natolik autenticky vykreslené, že by Peter May zbledl závistí, kdyby už dávno neměl vystaráno.... celý text
Utrpení neviňátek
2011,
John Saul
Ač horor založený na zajímavé zápletce, zabitý je zcela počtem stran. Nápad, že zlo může mít tvář natolik nevinnou, že by mu nikdo ani vlásek nezkřivil, zatímco jiní doplácejí na zásahy „spravedlivého hněvu“, to vše by vystačilo na povídku, ne na třísetstránkový román. Všechna vata, která se k vyprávění nabalila, je totiž v důsledku spíš nudná než strašidelná a nijak to nepromění ani solidní atmosféra děsu. Neštěstím ve zmiňované vatě jsou pak nepovedené zvraty, dialogy a charaktery. Hlavně proto, že jsou předem nalajnované, a tak je autorský záměr brutálního zločinu a rodinné kletby z děje cítit na sto honů. Nevyčítám nutnost vyhroceného konfliktu, ale jeho amatérské zpracování. Ovšem jako náhrada za Stopy hrůzy z roku raz dva to funguje víc než slušně. Pro mě však nadále tím nejlepším, co John Saul napsal, zůstane série The Blackstone Chronicles. A nebudu vám nic nalhávat, to taky není žádný literární skvost. Ale bylo to krátké, morbidní a tajemné, což mi v osmnácti bohatě stačilo.... celý text
Krkavci
2012,
George Dawes Green
Bezvadný nápad, ale provedení mi nesedělo. Trochu s tím souvisí ne zcela upřesněné charaktery jednotlivých aktérů. Přestože by jejich povaha měla být dána základními motivacemi, neustále se to mění v závislosti na té které situaci a člověk si jen těžko může někoho oblíbit, nebo nenávidět. George Dawes Green se tím asi snaží vystihnout přirozenou podstatu člověka, kterýžto v zásadě nemusí být od přírody grázl, aby se dopustil zločinu. Jenže díky tomu teror, který zažívá postižená rodina, nevyznívá úplně autenticky, což ještě podtrhuje delší čas, který s nimi kriminálník tráví. Tohle je plán, jehož proveditelnost závisí na rychlé akci a každý další den navíc pouze nahrává jeho fatálnímu selhání. Jsou tu ovšem dobré momenty, i když z dnešního pohledu možná zastaralé. Ústřední námět s vydíráním je parádní, stejně jako bezděčné varování před ztrátou soukromí prostřednictvím Myspace. Brzy však „mrazivý“ thriller sklouzl do roviny šedivého průměru, jenž pro mě ztratil říz po ústředním zvratu.... celý text
Mlhy Ölandu
2011,
Johan Theorin
Pochmurná atmosféra ölandského venkova je něco v čem je Johan Theorin bezesporu výjimečný. Škoda jen, že pro všechny ty báječné popisy mlžné krajiny už mu nezbylo místo na pořádné postavy a zápletku. Přiznávám hned z kraje, že čtyřicetiletá psychicky labilní žena a její osmdesátiletý zasmušilý otec, pro mě nepředstavovali to nejzajímavější pátračské duo v dějinách žánru. O to víc, že samotný příběh moc velkou detektivkou není - sice se tu řeší ztracené dítě, ale než důsledné vyšetřování připomíná vyprávění spíš jakousi skládačku, ve které jednotlivé kousky postupně zapadávají na své místo. Jenže už v polovině je výsledný obrázek poměrně jasný a do konce se to už nijak nepromění. V rámci toho tak úplně nechápu, proč se z hlavního podezřelého dělal takový ďábel, když tomu nakonec celkové vyznění jeho činů v zásadě moc neodpovídalo. Navíc mi zůstalo záhadou, proč trvalo dvacet let, než se případ zmizelého klučiny začal konečně normálně řešit. Ale ta atmosféra super, o tom žádná.... celý text
Poklad byzantského kupce
1964,
Václav Erben
Jsou čtyři tuzemští autoři, kteří mě před nějakým časem vyvedli z omylu, že česká detektivka stojí za prd. Nejdříve to byl Jaroslav Velinský s Otou Finkem, později duo Jan Zábrana a Josef Škvorecký s doktorem Pivoňkou a do třetice všeho dobrého právě Václav Erben se svým kapitánem Exnerem. Podobně jako Fink nebo Pivoňka je i Exner dostatečně osobitý, aby nepůsobil dojmem laciné kopie západní konkurence. Navíc s přihlédnutím k tomu, v jaké době kniha vznikala, není příběhu prakticky co vytknout. Možná pan Erben nebyl příliš kovaný v technických postupech při zajišťování důkazů na místě činu, hravě to však dokázal zamaskovat promyšlenou zápletkou a hlavně živelností jednotlivých protagonistů. A přestože se veškeré vyšetřování odehrává v Čechách, ani jednou na mě nepůsobilo dojmem, že by spisovatel překračoval hranice reálného. Naopak, takhle autentickou detektivku jsem už dlouho nečetl. Čemuž asi nepřímo napomohl fakt, že se odehrává v době poválečné, a tím pádem v mém oblíbeném období.... celý text
