velicevojtech
přečtené 79
Domácí zabijačka
2013,
Jiří Šebánek
Tak jsem se konečně dostal k oné bájné cimrmanovské hře, kterou skoro nikdo nečetl a na prknech ji vidělo jen těch pár šťastlivců, kteří stihli jedno z 34 uvedení před jejím stažením. No a stálo to za to? Předně nutno říci, že jsem neměl vysoká očekávání. Tvorbu Jiřího Šebánka znám a nejsem k ní ani zdaleka nekritický. Jeho humor bývá ve srovnání s humorem dvojice S+S daleko více absurdní a šokující, což se ovšem po vcelku krátké době začne ohrávat a stává se tak silně repetitivním. A přesně takovou je i Domácí zabíjačka. Samotný koncept příběhu, ve kterém zemřou praticky všechny postavy, krom té, která chronicky umírá od samého začátku, je vtipný a dokáži si představit, že by ho byl Jára Cimrman ve svém zpracování schopen uvést. Tím se dostávám k dalšímu drobnému detailu této hry, to jest k faktu, že stejně jako další dvě hry DJC z první trojice vzniknuvších, se ani tato neodehrává v Cimrmanově době. Svěrákův Akt si s tím poradil vcelku jemným posunem děje do dnešních reálií, který však zpětně také nepůsobí příliš cimrmanovsky, Smoljakovo Vyšetřování si vystačilo jen s přidáním obrazu císaře pána za učitelskou katedru a Šebánkova Zabíjačka vyměnila Babinského za nacistu Bormanna, přidala splachovací záchod a plynovou masku s plynovým sporákem. V tomto smyslu nepůsobí tato hra již vůbec cimrmanovským dojmem. Dále bych se přesunul k nejdůležitějšímu bodu, jímž je humor. Ten se zde skládá prakticky jen ze slovních hříček, které se postupem času stávají absurdnějšími a jsou korunovány slovním spojením „Je v hajzlu, co?“ u kterého se chtě nechtě trochu pousmějete. Na papíře ovšem humor nefunguje vůbec (na což však nabyl stavěn nikdy) a možná bych nebyl tak přísný, kdybych hru viděl na prknech. Hodnotím třemi hvězdami. Přijde mi to adekvátní, vzhledem k faktu, že i v mých očích nejslabší hru od S+S (Afrika) bych nehodnotil hůře, než čtyřmi hvězdami a tohle je přece jenom o něco slabší. Zakončím to tu slovy Zdeňka Svěráka k osobě Jiřího Šebáka: „Jirka udělal pro divadlo dvě důležité věci: Zaprvé, že ho založil a zadruhé, že z něj odešel.“... celý text
Povídky z jedné a druhé kapsy
2021,
Karel Čapek
Já si myslím, že Kapsy by se neměli slučovat; ve své době bylo možná i Čapkovou chybou navazovat jednou Kapsou na tu druhou. Ony jsou totiž dost výrazně jiné. Povídky z první kapsy - ***** Tohle je božská práce. Detektivní povídky s jasnými pointami, které zvláště ke konci knihy nabírají i filosofický rozměr. Čapek v nich v podstatě experimentuje s detektivním žánrem a velmi často v něm objeví něco neotřelého. Skutečné bonbonky, které je radost rozbalovat a není snadné říci si: Dost, tenhle už je dnes poslední! Možná je to jen můj subjektivní pocit, ale jednotlivé povídky na sebe i velmi volně navazují. Zdá se, že ne cíleně, spíše jak autor psal, vyvstávaly mu neustále nové aspekty oněch problémů. U povídek Poslední soud a Zločin v chalupě je to zřejmě nejpatrnější. Mé nejoblíbenější povídky: Případ Selvinův, Zločin v chalupě a Zmizení herce Bendy Povídky z druhé kapsy - *** Tahle kapsa prostě nepatří stejnému člověku... Detektivní tématika je upozaděna a do popředí se dostávají spíš cíleně vtipné povídky. Ačkoli, ani to není úplně pravda. U obou Kapes jsem si všiml jednoho fenoménu. V případě první kapsy se stávají povídky stále více k zamyšlení a v případě druhé... no, stále více znepokojujícími. Od vyloženě vtipných hříček bez dalšího rozměru (Čintamani), přes 'divné' (Ztracená noha) až k vyloženě znepokojujícím (Muž, který nemohl spát; Poslední věci člověka). Jakoby pánové, kteří slouží jako rámec povídek, shazovali postupně ostych a v únavě se nebáli zabrušovat stále hlouběji do svého nitra. Mé nejoblíbenější povídky: Čintamani a ptáci (zřejmě pouze proto, že to bylo mé první setkání s Čapkem; asi v 6. třídě ZŠ), Případ s dítětem a Obyčejná vražda... celý text
Komiksová učebnice komiksu
2019,
Toy_box (p)
Aneb když se všechno povede přesně tak, jak má. Tahle kniha není jen učebnice. Tahle kniha je nádherný kus umění, který na sám sobě předvádí, že ví, o čem mluví. Autorce se povedlo všechny výklady doplnit relevantním obrazovým materiálem a dohromady je tedy kniha nejen užitečná a informativní pro osoby, jež by chtěly začít s tvorbou komiksu, ale i pastvou pro oko lidem, kteří se chtějí prostě jen něco nového dozvědět. Ocenit také musím, že není vynecháno nic, co se ke tvorbě komiksu váže. Tedy začínáme kapitolou o nápadech jako takových, pokračujeme přes konkrétní rady a techniky pro samotnou tvorbu a končíme u vyjednávání o ceně a uspořádávání si času. Víc takových autorských projektů!... celý text