Ventimiglia
přečtené 350
Deník 1938–1945
2012,
Helga Hošková-Weissová
Velice působivá je rychlost, s jakou se stane z dvanáctileté, velmi vnímavé, ale přece jen dětské dívenky předčasně dospělá žena, ve které zápasí touha přežít (dnes večer uteču, konec je tak blízko, je hrozné umřít na prahu míru) s vědomím, že nemůže maminku nechat samotnou. Dojemná je snaha děvčat v Terezíně udržet si lidskou důstojnost, důraz na čistotu, uklizené ubikace, péče o nemocné rodinné příslušníky a přátele, dodržování svátečních rituálů (krepová kytička pro maminku na Svátek matek, drobné dárečky, které udělají obrovskou radost, dort z naškudlených surovin a náhražek) - teprve dodatečně jsem si to dala do souvislosti s mottem, které napsal tatínek Helze do památníku: "Snad bude i hůř a snad zas líp/ v tom světě tak nelidsky štvaném,/ dnes dejme si pouze věrný slib,/ být lidmi že nepřestanem." A pak ta nevýslovná, jen těžko popsatelná hrůza v Birkenau; rozhodování v selekci: co má Helga udělat, aby zůstala s maminkou? Má si přidat na věku? Má říct pravdu? Je lepší říct, že patří k sobě, nebo naopak? A pak už jenom zima, nepředstavitelný hlad, nekonečné apely, nekonečné útrapy. Ponižování je promyšlené: ženy se nesmějí mýt, nesmí udělat nic, co by jim mohlo udělat drobnou lidskou radost (prstýnek z drátu, pramínek vlasů vykukující zpod šátku) - za všechno se fackuje, stříhá dohola. Jak se teď vzpomíná na Terezín, který se dřív zdál hrozný... A v samotném závěru krutá cesta v otevřených vagónech na uhlí, ve kterých si mohly ženy lehnout jen tak, že se skládaly vedle sebe, všechny na pravém boku, kdyby se jedna chtěla otočit, musí se otočit všechny... Solidarita i agrese, nervozita se snoubí s nadějí, vyhladovělé ženy a neskutečně zbídačené ženy se hádají, vlak projíždí českými městy, fronta už je jen kousíček - a pak to hrozné zklamání, když je dovezou do Mauthausenu, a hrůza, že teď, v květnu 1945, půjdou do plynu...... celý text
Hrad v Pyrenejích
2011,
Jostein Gaarder
"Co myslela tím, žes měl pravdu? Je to tak moc důležité? Tedy mít pravdu? Nemluvě o schopnosti nebo vůli zasít hlodavou pochybu do víry jiného člověka? Ne, říkám si, nechci odpověď..." (s. 166) Žádnou odpověď ani pravdu nedostanete. Ale knížka vyvolá spoustu otázek. Co se v příběhu vlastně stalo? Kdo byla Brusinková královna, co vlastně viděli a slyšeli Solrun a Steinn, co tajemného se přihodilo před třiceti lety a jaký to mělo smysl... A jak to mám já? Čeho se bojím, po čem toužím, čemu věřím, co je duše, co je láska a na co umírá? Solrun se raduje z toho, že je ještě něco víc než tělesná přirozenost, že je něco trvalejšího. A přesto se zdá, že tato její naděje byla tak křehká...... celý text
Spočítej hvězdy
2014,
Lois Lowry
Úžasně působivý příběh o lidskosti, odvaze a přátelství: Johansenovi obětavě pomáhají Rosenovým a dalším židovským spoluobčanům na útěku z Dánska do Švédska, to vše podáno očima desetileté Annemarie. Dojemné detaily, např. když paní Johansenová přinese pro miminko uprchlíků červený svetr své nejmladší dcerky, když pan Johansen vyvrátí podezření německých vojáků, že Ellen Rosenová není jeho dcera, fotografií své zemřelé nejstarší dcerky. Každé slovo má své místo, každá epizoda je, jak se v dalším ději ukáže, důležitá (bezstarostné tlachání Kersti Johansenové pomůže Annemarii v obtížné situaci). Příběh je napínavý a přečtete ho jedním dechem (pravděpodobně), ale přitom je (nenásilně) "vzorný": rodiče jsou úžasně empatičtí, respektují své děti a jejich potřeby. Když třeba ze zcela pochopitelných důvodů lžou a Annemarie to zjistí, akceptují její potřebu to pochopit a vyprávějí si s ní o tom, že někdy může být lepší, když člověk o něčem neví, třeba o nebezpečí, které z toho, co rodina dělá, plyne, protože pak je "mnohem snazší být statečný": "Jak moc jsi statečná, holčičko moje?" zeptal se nečekaně. Annemarie to zaskočilo. A polekalo. Takovou otázku nechtěla slyšet. Když ji kladla sama sobě, nelíbilo se jí, jak zní odpověď. "Moc ne," přiznala s pohledem upřeným na podlahu stodoly. (...) "Já myslím, že to není pravda," řekl strýček Henryk. "Myslím si, že jsi jako tvoje maminka, jako tvůj tatínek a já. Máš strach, ale jsi odhodlaná, a kdybys měla prokázat odvahu, jsem si jistý, že bys byla moc a moc statečná." (s. 72-73). A ještě jeden "detail", který mě dostal. Sousedé se v prázdných bytech, odkud museli utéct židovští spoluobčané, starají o květiny, utírají prach a leští svícny židovských rodin. "Od toho jsou přece přátelé," říkávala (paní Johansenová). "Teď sousedé vešli do těch neobydlených, čekajících bytů, otevřeli okna a vyvěsili z nich symbol svobody." (s. 118) Jak jiný obrázek než to, co čtu o tom, co se dělo (často, ne vždy) v Čechách a na Moravě...... celý text
Mýty
2019,
Stephen Fry
Pro mě objev roku. Vyprávěno s lehkostí, vtipem, doplněno poznámkami vysvětlujícími, etymologickými (kde se vzalo slovo sykofant - s. 302), literárními (Héró a Leandros u Marlowa, Shakespeara, lorda Byrona), vtipnými autorskými komentáři ("Může se zdát, že je to pro smrtelníka veliká čest, když ho bohové přizvou jako soudce ke svým sporům, ale jak ukazuje tento příběh (Teiresiás) i osud trójského prince Parida,může se tahle čest smrtelníkům šeredně vymstít.", s. 321). Některé z mýtů, které jsem dříve lehkovážně přecházela bez hlubšího zamyšlení, ve Fryově podání najednou pro mě získávají na významu či aktuálnosti, možná jim lépe rozumím... Éós (úsvit) a Títhónos a příběh jejich lásky: dávej si pozor, co si přeješ. Nesmrtelná Éós si pro svého manžela přeje nesmrtelnost - a dostane ji. Ale stárnutí Zeus (nezbedná myšlenka, ale možná ji způsobila hlavně Afrodítina kletba, kvůli které Éós nikdy neměla najít štěstí v lásce, protože se kdysi zapletla s Afrodítiným manželem Aréem, poznamenává Fry) jaksi nezařídil... Títhónovo utrpení sešlého starce, který nemůže umřít, nakonec ukončila zoufalá Éós, když ho proměnila v cvrčka. Dávej si pozor...... celý text
Hodiny z kostí
2017,
David Mitchell
Lapená od první stránky do poslední. Už jsem potřebovala přečíst příběh, ve kterém si zamiluju postavu/y a který nechci odložit. Zamilovala jsem si Holly a prožila s ní její příběh. Část, v níž se dozvídáme o životě válečných zpravodajů, mě doslova dostala, abych se o jejich práci a o zemích, ve kterých působí, dozvěděla víc. Oslovil mě i stárnoucí spisovatel, který se pomstí uštěpačnému kritikovi: jak snadné je udělat něco, co se nikdy nedá odestát. (Rady pro budoucí spisovatele z kurzu tvůrčího psaní: "Příslovce jsou cholesterolem v žilách prózy. Když je omezíte na polovinu, bude vaše próza proudit dvakrát svižněji. (...) Och, a taky se mějte na pozoru před slovesem zdát se: je to takové textové mumlání. A ohodnoťte každé přirovnání a metaforu jednou až pěti hvězdičkami a pak odstraňte každé, které dostalo tři a méně hvězdiček." (s. 366) "Tvrdím, že autor Ságy o Njálovi používá přesně tytéž narativní triky, které později využívali Dante a Chaucer, Shakespeare a Moliere, Voctor Hugo a Dickens, Halldór Laxness a Virginia Woolfová, Alice Munroová a Ewan Rice. Jaké triky? Psychologickou nejednoznačnost, vývoj postavy, zásadní zvrat v závěru scény, padouchy poskvrněné ctností, hrdiny pošpiněné ničemností, předtuchy a odskoky do minulosti, obratné svádění čtenáře na scestí. (...) v islandských ságách poprvé v západní literatuře objevujeme zárodky romanopisců při práci...", s. 357.) Pobavila mě spousta aluzí (a to jsem ještě spoustu z nich neobjevila): je to čtenářsky příjemné a zábavné. Fascinovala mě Mitchellova fantazie, jeho jazyk, metafory. Každý motiv se někde později propojí s dalším motivem a utvoří linku, která najednou dostane smysl. To, co vypadalo jako veledůležitá informace, se promění v nedůležitý štěk, ale právě to nám říká významnou sdělení o našem poznání světa (tři slova, která se vynořují znovu a znovu Holly v souvislosti s Crispinem, se naplní významem, který je ale nicotný; co víme o světě, je vytrženo z kontextu, a i když je toto vědění pravdivé, o kontextu nám neříká vlastně nic: a to jsme pyšní, co toho víme...) Ale nejvíc, nejvíc mě vzala vize světa, ve kterém došla ropa: civilizace existuje jen do té doby, dokud v ni lidé věří. Pravděpodobně existují ještě silnější dystopie, ale mě tahle zasáhla, snad proto, že je děsivě uvěřitelná.... celý text
Molière & Pierre Corneille, Jean Racine: 7 převyprávěných her v historických souvislostech
2017,
Renáta Fučíková
Vzpomínka na Zemi
2018,
Liou Cch'-sin
Co na to říct? PŘEKVAPENÍ!!! Úplně jiné než cokoli, co jsem dosud četla. S vytřeštěnýma očima. Tohle prostě nepoberu. Aspoň pár citátů. "Nehledě na to, jak jsi rychlý nebo pomalý, ve vesmíru se vždy najde někdo rychlejší nebo pomalejší." (s. 584) "Ani ne, různí lidé vidí svět různě. Obyvatelé Světa III. věřili, že ve své bezpečné soustavě si budou žít jako v ráji - i když už nikdo nezjistí, jestli si to myslí pořád. Jakmile hrobku dokončili, veškerá komunikace zevnitř ustala. Každopádně hádám, že se vevnitř žije opravdu dobře. Pro spoustu lidí je bezpečí nutnou podmínkou ke štěstí." (689) To je tedy dost přesné. Jenže jak se zdá, veškeré bezpečí je dost iluzorní záležitost, podle všeho. Gejzíry nápadů. Kdykoli si člověk myslí, že má něco (možná) ve svých rukou, zjistí, že v nich nemá nic. Inu, námět k přemýšlení. Lepší sci-fi jsem nečetla.... celý text
Zavřená truhla
2016,
Sophie Hannah
Druhý a poslední pokus o četbu "postPoirota": marná sláva, Poirot to prostě není (píšu to s plným vědomím toho, že nelze čekat nemožné, a autorku z toho nijak neviním). Kouzlo této postavy Sophie Hannah nějak uniklo. Přesto jedno pozitivum: pobavil mě popis postavy, která dokáže vystihnout, co lidé potřebují, a servíruje jim to na stříbrném tácku. Tomu se nedá odolat.... celý text
K otevřenému nebi
2018,
Antonio G. Iturbe
"Tolik se nahledal lásky, tak usilovně po ní pátral, a přitom ji měl na dosah ruky! Protože láska, která nám přináší vykoupení, není ta, kterou žádáme, nýbrž ta, kterou rozdáváme. Lampář tenkrát před lety to věděl: darem není světlo, darem je rozsvěcovat lucerny." (s. 577) Velké překvapení: opulentní vyprávění se nezadržitelně valí, nadšení letců je nakažlivé, stejně jako touha po životě, lásce, létání. Přátelství hlavních postav oslovuje svou hloubkou, narážky na Exupéryho dílo půvabné a zábavné.... celý text
Problém Spinoza
2012,
Irvin D. Yalom
Je to didaktické, ale když na to přistoupíte, nemusí to vadit - je to jen o tom, co očekávám. V tomto případě neočekávám skvělý příběh, ale podnět k zamyšlení. A toho se mi dostává bohatě.... celý text
Postel u okna
2006,
M. Scott Peck
Silný zážitek, určitě se ke knize ještě vrátím. Koupila jsem si ji - a to už něco znamená!:)
