Ventimiglia
přečtené 350
Manaraga
2017,
Vladimir Georgijevič Sorokin
Děsivý svět, ve kterém se člověk definitivně degraduje: každý je vzdělaný do té míry, do jaké je vybaven technologiemi ("blechy" aj.). Máš peníze - pořídíš si skvělé vybavení a jsi "vzdělaný" jak univerzitní profesor, ba víc - protože chytré zařízení najde jakoukoliv informaci a okamžitě ti ji dodá. A ještě bonus: tahle bleška ti pomáhá i jinak než v oblasti informací. Jsi nervózní? Blecha tě uklidní. Jsi neukojený? Blecha zařídí... Seberou ti blechu? V tu ránu je z tebe nejen hňup, ale i uzlík nervů a úzkostí. Totální ztráta osobnosti. Peklo. Děsivý svět, ve kterém bohatí (většinou mafiáni, představitelé nové buržoazie apod.) upgradují svá těla i mozky a hledají dekadentní vytržení z nudy, např. při "grilování" specialit (proto jsem knihu zařadila do výzvy, i když to samozřejmě není kniha o jídle; nicméně jídlo hraje podstatnou roli a je skoro na každé stránce). A ti, kteří prachy nemají, hledají útěchu v nekonečných seriálech; oni na drahé lékařské zákroky a blechy nedosáhnou, takže jsou odsouzeni k podřadné práci. Děsivý svět, který Sorokin skládá jako mozaiku - Den opričnika, Telurie, Manaraga… Proč ho srovnávat s Orwellem? Každý používá úplně jiné prostředky. Sorokinova obrazotvornost mě fascinuje, jeho jazyk baví; škoda, že nemám dostatečné znalosti ruské literatury, abych dokázala ocenit jeho narážky a vtípky.... celý text
Kafka: Roky rozhodování
2017,
Reiner Stach
Přesně jak píšou na obálce: čiré potěšení. Možnost sledovat krok za krokem Kafkovy pochyby, touhy, obavy, zoufalství. Skvělé kapitoly věnované velké válce, poprvé se dozvídám mj. o vlně židovské migrace a reakci na ni. Dech beroucí je dočítat se o absolutním nároku, který podle všeho Kafka na své dílo měl. "...dojem ohromující dokonalosti, již Kafkovy texty stále znova vyvolávají, pochází především z formálních kvalit, z takřka vysoké specifické hutnosti, z důrazu na smysl, který zábavná, pouze požitkářsky znovuprožívaná četba ani na okamžik nepřipustí. Odtud plyne patrně také nápadná polarizace mez nadšením a odmítnutím, kterou Kafkovo dílo vyvolává mezi mladšími, nezkušenými čtenáři. Neboť komu se neodhalí vizionářský, snový moment těchto textů, bude mu připadat vypravěčovo nasazení ,křečovité'. Tak radikální, až na hranice přirozeného jazyka dovedená hutnost, které se už i na hrací ploše básně dosáhne jen velmi zřídka, musí samozřejmě v otevřeném románovém horizontu vést k nedozírným technickým potížím. Vyžaduje trvale se zvyšující pozornost, protože je třeba udržet, odvinout, provázat stále víc vláken. A čím jsou tato propojení hustší, tím víc se pokračující psaní románu stává řemeslným úkolem, jehož zvládnutí vyžaduje stále preciznější nápady a zároveň stále neoblomnější patronaci věcně posuzujícího vědomí. (…) Je to okamžik, kdy technická náročnost hrozí zadusit tvořivost, jedná se o tvůrčí krizi v pravém slova smyslu. Až do tohoto bodu se Kafka ostal víckrát, za něj však nikdy. Co se týče ,kreativity' jeho psaní, mohli bychom se spokojit s následujícím tvrzením: Tady měla své hranice. Z pohledu literatury je však toto ztroskotání tragické, v přesném smyslu slova. Poněvadž to znamená, že obě velké vůdčí ideje slovesného umění, BEZPROSTŘEDNĚ VNUKNUTÝ VÝRAZ A DOKONALE PROMYŠLENÝ VÝRAZ, jsou navzájem neslučitelné a nemohou dlouhodobě obstát vedle sebe. Jedná se o póly. Obou lze dosáhnout. Ne však, jak se Kafka domníval, při jedné a té samé expedici." (286-287) Vedle poznání a motivaci k hlubší četbě vzbuzuje i sebereflexi: jak nakládám se svým časem, se svými možnostmi, co dávám životu a světu?... celý text
Příběh opravdického člověka
2014,
Pavel Vilikovský
Nemohla jsem při čtení nemyslet na Knihu o cintoríne od S. Tále (D. Kapitáňové). Vypravěče Knihy o cintoríne "omlouvá" jeho handicap, vypravěče Příběhu opravdického člověka neomlouvá nic. Nebo ano? Přece "příležitost je třeba chytit za rohy", "proti větru se čurat nedá", doba už je taková, muž má využít příležitosti, aby zabezpečil rodinu, je třeba pochopit čtyřicátníka, který je sice děsivě omezený, ale žije v omezené době a touží po svém štěstíčku, po femme fatale, po níž ve výtahu zůstává omamná vůně... Samozřejmě mě hrozně štve nebetyčná naivita, se kterou se vypravěč nechá manipulovat cílevědomou V. (je legrační sledovat, jak se mění ve Vikinu a Ožgajku), estébákem "Ondrou" - a možná i jinými, provokuje mě, co si do deníku píše o své manželce a ženách (šovinista!), nesnáším ho za to, jak se chová ke své matce (všimněte si - jako by to ani nebyla literární postava, je mi odporný jako skutečný člověk), hnusí se mi, jak sám sebe v jakékoli situaci omluví, očistí, jak je tupý (Pavel Vilikovský ho dobře napsal: ta postava mi hýbe žlučí), jak snadno mění názory, jak nemá žádnou sebereflexi, při udávání zvažuje jen to, jestli z udavačského dopisu nebude mít problémy... Jakmile se vypravěč jednou zaplete do intrik, na které prostě nestačí, nezadržitelně se řítí tam, kde ho čtenář může odsoudit. Jenže. Co když to bylo prostě neodolatelné: využít každé možnosti, něco získat, něčeho dosáhnout, nebýt nulou. Ještě honem něco zažít, ještě milovat, něčeho dosáhnout, nebýt nulou... a času je tak málo. Schizofrenní výchova, vymytý mozek. "My tu krize ani nezaměstnané nemáme, jen taková krizová období když se soudruzi tam nahoře rvou, kdo bude mít větší slovo a koryto, a potom po bitvě vítězové musí uklidit poražené a zavést zase svoje pořádky." (47) Tož dobře to napsal Pavel Vilikovský, a číst bychom to měli všichni, abychom věděli; akorát že ze čtení zůstává pachuť a otázka: obstála bych?... celý text
Už je tady zas
2013,
Timur Vermes
"Vůdcovými houslemi je ovšem lid."(189) To je to, co mě na knížce děsí. Co by byl sebevíc charismatický populista bez těch, kteří mu naslouchají, kteří mu uvěří, kteří ho zvolí? V jedné ze závěrečných scén Hitler leží v nemocnici, přicházejí za ním lékaři, zdravotní sestry, on s nimi rozmlouvá, chápe jejich problémy, slibuje jim, že se zasadí o to, aby se situace ve zdravotnictví změnila k lepšímu. ("Někdy jim říkám, že by hodně pomohlo už to, kdyby v nemocnici ošetřovali méně cizinců. Oni se pak smějí a tvrdí, že tak se na to dá samozřejmě také dívat, pak ale prohlásí "žerty stranou" a vykládají mi o dalších neslýchanostech.", s. 365.) Je zjevné, že všechny ty nespokojené zaměstnance má Hitler na udičce: mnozí ho budou volit, sotva si založí svou novou stranu... A ještě děsivější je, když Hitler přesvědčí babičku své sekretářky, že se vlastně neděje nic špatného, když její vnučka pracuje pro něho. Trochu zahraje na její notu, vnučka je báječná, nepostradatelná, on sám je vlastně džentlmen - a babička, jediná přeživší z židovské rodiny - už nic nenamítá. ("A v tomto konkrétním případě stačila obvyklá míra zdvořilé pozornosti v kombinaci se stejně upřímnou jako přemrštěnou chválou znamenitých schopností nadané vnučky. (...) Pokud šlo o případné pochybnosti ohledně světonázoru, slyšela dotyčná dáma od onoho okamžiku jen to, co si přála slyšet (!) - A samozřejmě pomohlo, že jsem se na tu návštěvu nevypravil v uniformě.", s. 298.) Hitler je pro ty, které osloví, přitažlivý mj. i proto, že je nesmírně konzistentní, říká vlastně pořád stejné věci, říká je naléhavě. Absurdita je vlastně vícevrstevná: absurdní je výchozí situace, ve které se Hitler ocitá v současnosti. Absurdní je, že zatímco on všechno hodnotí z pozic, které jsou naprosto nepřijatelné, z pozic nacisty, pojmenovává některé jevy, ze kterých nejsme zrovna šťastní: třeba když popisuje úpadek vzdělanosti, otupělost, povrchnost apod. Absurdní je, že se jeho posluchači (většinou) domnívají, že satirou bojuje proti nedostatkům současné společnosti. Bohužel není absurdní, že na jeho vzestupu se velice rychle přiživí ti, kteří pochopí, že může být jejich výtahem k rychlé kariéře... Vracím se k úvodním slovům svého komentáře. Co když někoho takového jednou zvolíme my? Co když už jsme ho zvolili?... celý text
Kniha Kraft. Ein Bildungsroman
1996,
Martin C. Putna
Víc než události kolem roku 1989 mě zaujala duchovní cesta vypravěčova. "Stydím se za tolik své nesvatosti. Bude třeba zabrat - když už nefunguje cit ani rozum, utáhnout všechny šrouby a hnát to čirou vůlí. Když to bude nutno, třeba i SILOU." (s. 32) Jak nevzpomenout na Dostojevského Šatova z Běsů ("Já budu věřit!"). A pak pochybnosti, někdy zoufalství: "Maminko, babičko, Bože dobrý, já chci vědět pravdu o církvi, do které patřím, ale nechci být potom a z toho takhle smutný a trpký..." (111) "A že církev protestuje - to může překvapit leda někoho, kdo biskupy nezná zblízka. Strach, nerozumění světu a vlastnímu místu v něm, agrese. Uškodili tak křesťanství podstatně víc než ten film (Poslední pokušení). Pitomý klerikalismus a pitomý antiklerikalismus se vzájemně doplňují a nemohou jeden bez druhého být." (178) A hledání, usilovné, neustálé. A nezapomenout na toto: "Umět zestárnout, to je největší úkol. Pán Bůh mi k němu sílu, nám všem sílu, darovat rač, moc a moc prosím." (164)... celý text
Ctnosti králů
2017,
Ken Liu
Nenechejte se odradit pozvolným "rozjezdem" - děj se úžasně rozvine a dokáže nejen překvapovat, ale i vést k zamyšlení. Prostředí je sice fantastické (bojové vzducholodě, "velrybí" ponorky), ale situace v královstvích Dary jsou nadčasové, jejich paralely jsou kolem nás... Vládce sjednotí drobná království, která mezi sebou ustavičně válčí, aby nastolil mír. Sjednocení proběhne za cenu nesmírných obětí. Kdyby dokázal trpělivě upevňovat svou moc a nehnat se za přeludem nesmrtelnosti, mohli na něj vzpomínat jako na vizionáře, mírotvůrce... Všechno dobré, co zamýšlel, přijde vniveč a rozpoutá se krvavé povstání. Přinese vzpoura prostým lidem pokoj? Je možné vládnout a zůstat čestným? Může se dobrotivost stát slabostí? Co všechno musí obětovat ten, kdo buduje spravedlivou říši? A kromě otázek ještě pár citátů: "Ideály jsou nebezpečné. Nikdy nejsme tak dokonalí, jak si přejí druzí." (428) "Když Haan padne, lidé trpí. Když Haan povstane, lidé trpí. Když je Haan chudý, lidé jsou chudí. Když je Hann bohatý, lidé jsou chudí. Když je Hann silný, lidé umírají. Když je Haan slabý, lidé umírají." (484) "Mé vyšívání ti připadá nicotné, avšak nicotnost je nevyhnutelným osudem veškerého lidského konání." (526) Byla by velká škoda, kdyby u nás Dynastie Pampelišek zapadla. Zaslouží si pozornost. Už teď se těším na druhý díl, i když se o "své" postavy trochu bojím.... celý text
Srdce v kleci - Román o něžném rváči Janu Nerudovi
2018,
Otomar Dvořák
Nikdy jsem neměla ráda historické romány, protože mě štvala představa, že takto "přesně" se to neodehrálo, že mnohé je autorská licence. Ale u románů O. Dvořáka mi to nevadí; baví mě, když si můžu potvrdit fakta a historky, které znám z dějin literatury (takové to "jé, to znám!", kterým si tak trochu zvedám sebevědomí) a některé věci beru s rezervou. Je to román, ne odborná literatura. Knížku jsem tedy přečetla s radostí a s chutí a ráda se k ní budu vracet. Jen mě mrzí větička ze s. 147, kde se mluví o návštěvě u Boženy Němcové: "Jedna z jejích dcer nás uvedla do pokoje a požádala, abychom chvilku posečkali, že matinka hned přijde (…)". BN měla tři syny a JEDNU dceru. Chybička se může vloudit, ale tato je vážně DRSNÁ.... celý text
Láska v době globálních klimatických změn
2017,
Josef Pánek
Několik stránek jsem vysloveně přetrpěla, ale sotva jsem se "včetla", vysloveně mě strhl vír slov, rytmus textu, všechno. Nikde nebýt doma. Lidé, kteří mají všechno, a jsou nešťastní. Lidé, kteří nemají nic, ale stále se usmívají. Rasismus v nás. Touha. Nemožnost porozumět. Prostředí českých vysokých škol versus Indie. Sucho. Přelidněnost. Samota. Pocit, že jinde se lidé dusí. Stud. A znovu touha. Jak to zvládnout?... celý text
Život a dílo skladatele Foltýna
1940,
Karel Čapek
Knižní výzva mě zase jednou "dokopala" k přečtení díla, o kterém jsem tušila, že je výborné, ale četbu jsem pořád odkládala. Velice mě bavila svědectví o Foltýnových mladých letech: s jakým pochopením píše Čapek o těch báječných i hrozných letech dospívání, o prvním zamilování, potřebě přátelství, mučivých touhách, o všem, co je tak hrozně předůležité, když je člověku 15 nebo 16... Rozdílné pohledy různých postav jsou uvěřitelné i díky skvělé práci s jazykem, který je pro každou postavu charakteristický. Prostě lahůdka.... celý text
Nazdar, vitamíne
2018,
Rachel Khong
Není to úžasné, ale je to docela dobré: poslední třetina je většinou plochá, ale pár věcí si odnáším: jak je těžké být dítětem (i dospělým) rodičů, kteří mají mezi sebou problémy, jak přežít mentální úpadek svého báječného otce a jak se znovu sblížit s maminkou, které člověk prostě nemohl být nablízku, protože by se musel postavit na něčí stranu - a to je hrozně těžké. A pěkný nápad: rodič zapisuje výroky své maličké dcery (co ty děti nenapadne?) a dospělé dítě pak zapisuje, co řekl či udělal zestárlý (a nemocný) rodič; něco zůstane, a to je důležité. To všechno není málo a kvůli tomu stojí za to číst.... celý text
