Ventimiglia
přečtené 350
Kniha o cintoríne
2000,
Samko Tále (p)
Vůbec nemůžu pochopit, jak je možné, že tuhle jedinečnou knížku nečtou všichni. Po prvním přečtení jsem byla vysloveně nadšená a velice ráda jsem si ji koupila v originále. Díky čtenářské výzvě jsem si ji teď přečetla znovu. Kdo by ji četl kvůli humoru, ten by se těžce spletl. Je tragická, děsivá. Slabomyslný vypravěč nepíše knihu o cintoríne, ale o svých spoluobčanech z města Komárna, o své rodině a o sobě a ukazuje nám rasisty, nacionalisty, alibisty, opatrníky a všelijaké jiné nešťastníky. A možná ukazuje tak trochu i nás. Samko má rád, když se věci nemění, je opatrný, bojí se "tých hore", o své zdraví, o své bezpečí, a tak neváhá a jedná: "Moj otec nemal rád Čechov, Maďarov, Rusov, Židov, komunistov, cigáňov, spartakiády, pionierov, SZM, Zvazarm, ROH, Csemadok, SNP, Pražské povstanie, Zvaz žien, Víťazný február, VOSR, ZČSSP, MDŽ, Oslobodenie a ani to nemal rád, keď na tzv. Slovenský štát povedali, že je tzv. TTo znamená, že je takzvaný. Na to vždy moj otec povedal, že komunisti sú takzvaní. Okrem toho počúval aj Slobodnú Európu, a to bolo vtedy tak velmi zakázané, že až. Ja som to povedal RSDr. Gunárovi Karolovi, že moj otec počúva Slobodnú Európu, aby potom nebolo na mňa zle, že som to nepovedal." (s. 31)... celý text
Hrozny hněvu
2007,
John Steinbeck
Kdyby nebylo čtenářské výzvy, asi bych se nedonutila, abych si Hrozny hněvu znovu přečetla. Takže palec nahoru čtenářské výzvě. :) Četla jsem dlouho a s velice smíšenými pocity. Vlny soucitu se střídaly s vlnami odporu; hrdinové jsou často nesympatičtí: tak nevzdělaní, necivilizovaní, živočišní, tak lidští... Je hnusné, jak se k putujícím dělníkům chovají Kaliforňané (říkají jim "Oki" a chovají se k nim jako k odpadu lidské společnosti). Nepřijatí, odmítaní, vyhladovělí poutníci, které z domovů vyhnala beznaděj, kradou z hladu, nechají se snadno vyprovokovat k agresi, stěží si udržují zbytky sebeúcty... Nepřipomíná vám to něco? Kniha je opět nesmírně aktuální: jak nevidět určitou podobnost s migrací v dnešní době? Úžasná je postava mámy, která urputně drží rodinu pohromadě, slouží jí nesmírně obětavě, je silná, statečná, empatická. "Hoch byl zase u ní a vykládal: "Já to nevěděl. Von říkal, že jed nebo že nemá hlad. Včera večír jsem šel, rozbil jsem v jednom baráku vokno a ukrad jsem jsem chleba. Řek jsem mu, že ho musí sníst. Ale von to všecko vyblinkal, a byl potom ještě slabší. Měl by dostat polívku nebo mlíko. Nemáte peníze, lidičky, abych mu moh koupit mlíko?" Máma řekla: "Tiše! Nestarej se! My už něco vymyslíme!" (s. 400)... celý text
Kus temnoty
2017,
Margaret Atwood
Po zážitku s Příběhem služebnice jsem ráda znovu sáhla po M. Atwoodové. To, že knihu napsala v rámci projektu "Shakespeare 400" mě nejdříve poněkud odrazovalo, obávala jsem se, že příběh bude příliš "chtěný", násilně na Shakespeara napasovaný. Brzy jsem ale zjistila, že tomu tak není. Velice mě zajímal způsob, jakým hlavní postava pracuje s vězni, jak poznávají dramatický text. Pobavil mě nápad vypsat z Bouře všechny nadávky a vyhlásit zákaz vulgarismů: nikdo nesmí nadávat jinak než "po shakespearovsku". Nebo zadání: co bylo s postavami Bouře po skončení hry? (Zábavné a přitom mrazivé.) Působivé je, jak realizace hry proměňuje nejen vězně, ale i režiséra. Samotné provedení Bouře ve věznici je sice přitažené za vlasy, ale koneckonců - proč ne? A zůstává spousta otázek, třeba: "Je však dobrota ve své nejčistší podobě nutně bezmocná? Může být člověk dobrý pouze tehdy, nemá-li žádnou moc? I tyto otázky nám Bouře klade. Existuje pochopitelně ještě jedna jiná síla, síla dobra spočívající ve schopnosti vzdorovat zlu - síly, které by Shakespearovi diváci dobře rozuměli. Takový typ síly se ovšem v Bouři příliš netematizuje. Gonzalo zkrátka není vystaven pokušení. Nemusí odolávat lákavým zákuskům, protože mu je nikdo nenabízí." (s. 236) Zařazuji do své čtenářské výzvy 2017; Bouře se odehrává na ostrově - a věznice je vlastně svým způsobem také ostrovem. A koneckonců každý z nás je ostrovem...... celý text
Hordubal
1941,
Karel Čapek
Po letech kvůli čtenářské výzvě - přečteno bez dechu: dýchám s Hordubalem čistý vzduch na horách, shlížím do roviny, ve které je všechno jinak, a upravuju si pravdu po svém, tu jeho i tu svou. "...bylo by jednodušší, kdyby si Juraje Hordubala vzal Pán Bůh. Zápal plic, amen. A vdova by si po čase vzala čeledína - - narodilo by se děťátko - Ale vám se, Biegl, takový jednoduchý příběh nelíbí." "Ne. Mně se líbí zjistit pravdu. To, Gelnaji, je práce pro chlapa." Gelnaj zahloubaně pomrkává. "A máte pocit, Karlíčku, že jste ji jako našel? Tu pravou pravdu?" To se ví, že nikdo ji nenašel. Strašlivě osamělý Hordubal, který je státním zástupcem vylíčen jako slaboduchý, ví a neví, dělá všechno pro to, aby nevěděl, podniká zoufalé kroky, z nichž každý vede do propasti, tajemná Polana, o které nevíme vůbec nic a která, zsinalá a jako bezduchá, o sobě nesdělila jediného slova, divoký Manya, který chce svého nezkrotného koníka, policista, kterému se LÍBÍ zjistit pravdu. Komu by se nelíbilo. A nikdo ji nezná celou. Ani ty vesnické tetky, které soudí, ani, chlapi, kteří se Hordubalovi vysmívají, ani státní zástupce, který hřímá o morálce, nikdo. Ani já, ani ty. Ani Karel Čapek. Ale napsal to mistrovsky. Kromě víru myšlenek vnímám záplavu citů; soucítím s Hordubalem a vlastně i všemi ostatními a cítím, kolik máme společného.... celý text
Kosmonaut z Čech
2017,
Jaroslav Kalfař
Znáte to. Uznáváte, že knížka je dobře napsaná, že autor má úžasnou představivost, že otvírá hlubiny lidských vztahů a dětských traumat, a kdovíco ještě, na co jste nepřišli, a přesto se musíte nutit, abyste knihu dočetli, a možná malinko i přeskakujete řádky, protože to ze záhadných důvodů prostě není váš šálek kávy. Oslovily mě pasáže, které líčí Jakubův vztah s prarodiči: tam se mě hloubka vzájemného citu dotkla na nejcitlivějším místě. Ostatní asi zapomenu. Ale to není nic o knize, jen o nesetkání.... celý text
Jsou světla, která nevidíme
2015,
Anthony Doerr
Bezdeché čekání na to, jak dopadne děsivá scéna: zrůdný vychovatel poštve smečku zmanipulovaných hochů proti tomu, kdo je označen za nejslabšího. Vím, jak to dopadne, že kluci outsidera dohoní, že bude bit; a stejně čtu s napětím. Odporné detaily, namrzlá hadice, kterou vůdce smečky do krve zmlátí označeného hocha, nikdo se ho nezastane, komu to vadí, hledí stranou a snaží se nevnímat, nemyslet, necítit; a pak to nejhorší: všichni na pokyn znovu vyběhnou za zpěvu vlastenecké písně, a to včetně zmláceného hocha. Jak při takovém vymývání mozků neztratit sám sebe, čemu věřit? Nepamatuji, že bych kdy četla tak strhující vyprávění o tom, jak se z obyčejných (nebo i neobyčejných, protože Werner je mimořádně talentovaný), soudných a laskavých lidí stávají bytosti, tupě plnící rozkazy, jak ztrácejí duši... Silné čtení. Příběh Marie-Laure mě také zaujal, ale nemá pro mě sílu a živost Wernerova vývoje. Oceňuji také promyšlenou kompozici, jak se postupně splétají nitky osudů, spojující motivy - vysílačka i drahokam (i když tento motiv mi připadá poněkud přitažený za vlasy). Dále působivé detaily ze života nevidomé dívky a dětí ze sirotčince, z předválečného Německa i válečné Francie, postavy s komplikovanými charaktery. Nelze nedoporučit!... celý text
Dnešek není naposled
2017,
Elan Mastai
Mám ráda, když mě kniha překvapuje. A v tomto případě se překvapení opravdu konalo nejednou, vždy nové a nové. A také mám ráda, když mě autor donutí, abych si do knížky dávala záložky, protože se k některým místům chci vracet. Ocenila jsem vtip, paradoxy i to, že postavy jsou komplikované, nejednoznačné - pohledy na ně se postupně proměňují. Přes všechen humor to není žádná povrchní hříčka. - "Namlouvali jsme si, že svět je tady proto, abychom ho ovládli, takže čím lepší technika, tím lepší kontrola a tím lepší náš svět bude. Skutečnost, že s každým novým skokem v technice se náš svět stává nepříjemnějším a chaotičtějším, je hluboce matoucí. Lepší věci, které vyrábíme, ho zhoršují. Víra, že svět je tady proto, aby ho lidé ovládali, je filosofickým základem naší civilizace, ale je to mylná víra. Optimismus je pohřební hranice, na které se upalujeme." (s. 272)... celý text
Pohádky k neuvěření
2014,
Terry Jones
Jak se mořská panna slitovala nad námořníkem: zjistila jsem, že jsem beznadějně sentimentální - láska totiž hory přenáší... "Patříme sice každý k jinému rodu, ale kde jinde bych se dočkal takové dobroty srdce, jakou jsem našel jedině u tebe?" O Zapomněnkách: dočista sociální pohádka (nesrovnávám, ale vzpomněla jsem si na Wolkera) - ti, co mají nejvíc, mohou být nejnešťastnější; a co je vlastně štěstí? (Nechci nic prozradit, a zároveň chci něco sdělit, a je to docela těžké...) A o člověku, který viděl všechno, ale neviděl to nejdůležitější. Od dětství mám ráda moderní pohádky, třeba ze Špalíčku moderních pohádek či Pohádky Olgy Scheinpflugové, a pohádky Terryho Jonese mě vysloveně potěšily.... celý text
Pohádky
1971,
Olga Scheinpflugová
Četla jsem tyto pohádky jako dítě a několik z nich se mi definitivně vrylo do paměti; pohádka o čarodějnici především. Přečetla jsem si komentáře dalších čtenářů a pocítila jsem souznění, že příběh čarodějnice tak silně zapůsobil i na někoho jiného. Je to pro mě poselství o tom, jak prosociální chování proměňuje lidi a působí na ně.... celý text
Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945
2016,
Ondřej Sekora
Ondřej Sekora je jeden ze zásadních autorů mého dětství. Cokoli vím o hmyzu, vím díky Ferdovi a Pytlíkovi, ke knížce Uprchlík z ptačího stromu mám vysloveně citový vztah. Proto jsem bez váhání sáhla po jeho denících. Zapůsobily na mě především zmínky o takových těch běžných věcech, které normálně ani neregistrujeme, ale ve chvíli, kdy jsme v nich nějak omezeni, stávají se problémem; tedy např. s vylučováním, hygienou, životním prostorem. Děsivě stísněné podmínky (jaké štěstí, když s novými lůžky se jejich prostor rozšířil na 80 cm!), ztráta soukromí, protivní a obtížní spolubydlící, noční courání na záchod, močení před ubikacemi či rourou od kamen z jedoucího vlaku, jeden vodovod pro tisíc lidí; to všechno jsou záležitosti, které ve srovnání s ohrožením života mohou působit nicotně, ale vedou ve skutečnosti ke ztrátě důstojnosti. Tomu všemu Sekora čelí bez reptání, pouze to zaznamenává, nenaříká. A při každé příležitosti kreslí - a to je další důvod, proč Sekorovy deníky číst.... celý text
