Ventimiglia
přečtené 350
Petr a Lucie
1984,
Romain Rolland
Čtenářská výzvo, díky, Petra a Lucii jsem před mnoha lety četla, ale zjevně naprosto bez pochopení. Tehdy mě rozčiloval sentiment. Dnes oceňuji nádherný jazyk (i když patos mě i teď poněkud vyvádí z míry), vnímám signály toho, jak válka rozvrátila hodnoty (továrna na munici, ve které pracuje Luciina matka, motivy zkaženosti - matčin milenec, hádky, těhotenství), důraz na hodnotu života (Petr říká bratrovi, že ví, že musí do války, ale nebude v ní zabíjet, ptá se Lucie, jestli by vyráběla munici), jinak rozumím i touze po čistotě a nevinnosti a náboženským motivům.... celý text
Cesta na sever
1940,
Karel Čapek
Líbezné. Sladké. Barevné. Něžné. Dojímavé. Půvabné. Intimní. Tak blízké, že se až nechce věřit: jako bych to prožívala sama; jen bych o tom, žel, nedokázala tak překrásně psát. Čapek vidí na Dánsku, Švédsku a Norsku to pěkné, lidsky důvěrné, hřejivé. Pořád se mi vrací slovo důstojnost. A ohromná úcta: k životu, k lidské práci, k člověku, k přírodě. Rozkošné kresbičky všechno doplňují. Okamžitě se chci vydat na sever.... celý text
Osm hor
2017,
Paolo Cognetti
Velmi prosté (a v prostotě dokonalé) a působivé. Až se mi zastesklo, že takhle hory nemám. Prostá je příroda a být v ní, s ní a s nejlepším kamarádem. A zároveň hrozně složité. Otec je tvůj NEJVÍC, dítě je tvoje NEJVÍC. A stejně se to pomotá, neporozumění, zklamání, nenaplnění. A v tom všem pěkné chvilky: Pietro nachází v zápisnících na vrcholcích hor stopy svého otce (Byl jsem tady.), má chuť něco připsat nebo vytrhnout list ze zápisníku, ale neudělá to. Okamžik, který tě osloví. Brunova touha po - čem vlastně? Tomu asi nerozumím. Ale hrozně bych mu to přála. A velký smutek. Haj hou.... celý text
3333 km k Jakubovi
2014,
Petra Braunová
Po knize jsem sáhla kvůli čtenářské výzvě a proto, že se chci aspoň trochu zorientovat v současné literatuře pro mládež. K pouti do Santiaga mám srdeční vztah, část jsem šla dvakrát (a cyklisty jsem na ní opravdu neměla ráda, hlavně proto, že ti neukáznění ohrožovali nás, pěšáky). Očekávala jsem, že tu bude víc ze zvláštní, neopakovatelné atmosféry putování a setkávání s dalšími poutníky, ale to je problém mého očekávání, nikoli kvality knihy. Ta je z mého hlediska, tedy z hlediska dospělé osoby, velmi dobrá, uvěřitelná, snesitelně didaktická; ráda bych věděla, jak ji vnímají teenageři, jestli slyší na ty "výchovné" momenty.... celý text
V temnotě
2019,
Cara Hunter
Už jsem si říkala, že s detektivkami končím, protože to začíná být jednotvárné, ale Cara Hunter mě dostala: dobře napsané, neočekávané, nesentimentální, zajímavé postavy kriminalistů. Zdá se, že s detektivkami zatím nekončím...... celý text
Kniha ztracených věcí
2008,
John Connolly
Výborné čtení, škoda, že poněkud toporně přeložené a možná z něho až příliš čouhá didaxe (proto jen 4 hvězdičky); na druhou stranu oceňuji, že není sentimentální a přeslazené happyendem. S postavami prožívám jejich úzkost ze ztráty (ach, jak dobře poznávám Davidovy rituály - a jak dobrá je Dřevorubcova rada, podle níž naše rituály mají být účelné; znám i Rolandovu úzkost, kvůli které si často s blízkými neužiju přítomnost, protože se bojím, že je ztratím; a svou knihu ztracených věcí pro sebe píšu skoro každý den, i když jsem dodnes netušila, že je to ona). Hodně na mě zapůsobila scéna, ve které se starý král vyviňuje ze svého zlého skutku a vymlouvá se, že byl dítě a nemohl tušit, jakou škodu napáchá. Hákáč mu na to odpovídá: "Jako dítě jste viděl všechno jenom černobíle, věci byly buď dobré, nebo špatné, buď vám přinášely radost, nebo bolest. Teď vidíte všechno v různých odstínech šedi. Dokonce i vládnout tomuto království je nad vaše síly, jak jste neschopný se rozhodnout, co je správné, a co ne, jak si nedokážete ani připustit, že jde určit rozdíl. Věděl jste, k čemu svolujete (...)" (s. 252) Ve svém srdci víme, že děláme špatnou věc, když hřešíme, a nelze se z toho vymluvit.... celý text
Kafka: Roky poznání
2018,
Reiner Stach
Třetí, čtenářsky nejnáročnější část Kafkovy biografie. Sledujeme Kafkův život během první světové války, pokusy opustit úřad a nechat se odvést, horečné psaní v Ottlině domku ve Zlaté uličce, konec vztahu s Felice, propuknutí nemoci (a vlastně - paradoxně - úleva: hlava se domluvila s tělem), vztah s Julií Wohryzkovou a Milenou Jesenskou, Zámek, Dora a poslední utrpení. Je to tak těžké, uchopit Kafkovo neuvěřitelné úsilí, přijít na kloub tomu heroickému snažení: "... překročil hranici mezi sebepozorováním a odstupem od sebe sama (...) Byla to radikalizovaná forma sebepozorování, doslova opustil sám sebe, stav, jenž nyní volal po tom, aby se mu dostalo výrazu." (s. 37) "...soustředil energii na to, aby kompenzoval odhalené slabosti a nalezl cestu k sociálně akceptovatelné normálnosti. Konečně nemoc ho přesvědčila, že takové pokusy nemají smysl; (...) Kafka se chce vrátit sám k sobě, chce na sebe vědomě, jako úděl, vzít formy chřadnoucího sociálního života, na které si dosud jen stěžoval - izolaci, staromládenectví, status pozorovatele -, a tím dospět k relativnímu pokoji."... celý text
Okamžiky štěstí
2016,
Patrik Hartl
Chtěla jsem zjistit, proč jsou Okamžiky štěstí tak oblíbené. Ale nezjistila jsem to. Postavy jsou zcela ploché, děj běží urputně a křečovitě kupředu, styl triviální, jazyk odpudivý. O to více mě udivuje nadšení většiny čtenářů.... celý text
Špulka modré nitě
2016,
Anne Tyler
Odpudivě přímočará obálka, překvapivě hluboký obsah, který se mě několikrát hluboce dotkl a rezonoval s tím, co prožívám a cítím. Přitom autorka nesděluje prvoplánově, zůstává spousta nevyřčeného, naznačeného, znepokojivého. Zaměřením na intimní prostředí rodiny mi knížka trochu připomněla romány Petry Soukupové, vypravěčským stylem i jazykem je samozřejmě úplně jinde. Při čtení recenzí ostatních čtenářů jsem docela překvapená tím, jak velice se od sebe liší a jak negativně je vesměs hodnocená (někdo ji vnímá jako příjemné čtení - sic!, jiný jako rozvleklou nudu, prý se nic neděje, průměrná, nezajímavá atd.). Sama jsem ji otvírala opatrně a s odklady (to kvůli té otřesné obálce), ale od prvního dialogu (Denny telefonuje, že je gay) už jsem byla "chycená". Fascinuje mě křehkost rodinných vztahů, (ne)srozumitelnost motivací, touhy, kterým postavy často nerozumí a při jejichž naplňování zapomínají, že život je tady a teď... ("Vždycky ses ptala, co to se mnou proboha je, ale myslíš, že já jsem se neptal? Ptám se celý svůj život; probudím se uprostřed noci a ptám se: Co to se mnou, proboha, je? Jak jsem to zas mohl takhle podělat? Někdy se dívám na to, jak se chovám, a prostě to nedokážu vysvětlit.", s. 293) Hluboce mě dojala kapitola vnitřního monologu Abby (je to v er-formě, kouzlo vyprávění je zde i v polopřímé řeči); jemně, nesmírně důvěryhodně zobrazuje vnitřní svět staré ženy: "A když se slyšela promluvit, často se skoro lekla, jak cvrlikavě její hlas zní - tak hloupě a povrchně, jako by nějak padla do role matky v nějakém pitomém televizním seriálu.// Co se to s ní, proboha, stalo?" - s. 129. Vzpomínky se prolínají s obavami (ale není to sentimentální, nechybí něžný humor): "Možná by s Redem mohli umřít najednou. Řekněme v letadle. Mohli by být upozornění několik minut předem, pilot by jim oznámil, že padají, a oni by si tak mohli říct pár posledních slov. Až na tom, že oni nikam nikdy nelétají, tak jak by se tohle mohlo stát?" (s. 131) "Celé roky truchlila nad tím, jak si nechala život proklouznout mezi prsty. Kdyby dostala druhou šanci, říkávala si, dávala by si víc záležet na tom, aby ho víc prožila. Ale v poslední době zjišťovala, že ho koneckonců opravdu prožila a jen některé věci zapomněla, a ty se jí teď vracely." (142) Podobně se mě dotkla reverendova řeč na pohřbu: "Ale někdy mě napadá, že naše vzpomínky na milované osoby nejsou možná až tak důležité. Možná že důležité jsou jejich vzpomínky - všechno, co si odnesou s sebou. Co když nebe je jen jedno obrovské vědomí, do kterého se mrtví vracejí?A jejich úkolem je podat zprávu o zkušenostech, které nasbírali během svého pobytu na Zemi. (...) Jarní rána, kdy se probouzeli do halasů milionu ptáků, vyzpěvujících z plna hrdla, a letní odpoledne s ručníky, přehozenými po plavání přes zábradlí verandy, a teple zářící okna domu, když se večer vraceli sněhem domů. Tohle jsou moje zážitky, řeknou, a ty se založí k ostatním - další zpráva o tom, jaký byl jejich život. Jaké je být naživu." (s. 160) Dalším kladem knihy je pro mě způsob, jak autorka odhaluje rodinné příběhy, které se tradují, a jejich skutečné pozadí - včetně toho, jak odlišně své příběhy jednotliví aktéři vnímají a jak jinak je "čtou" jejich potomci (příběh zakladatelů rodu Linnie Mae a Juniora Witshanka, historii domu, do kterého se Junior "zamiloval", vyprávění o tom, jak se Abby zamilovala do Reda) a jak různě vnímají své vztahy jednotliví členové rodiny (Nora vypráví o svém blízkém vztahu s Abby, kterou ve skutečnosti rozčiluje; Junior Linnii nesnáší, ale bez jejích projevů oddanosti žízní, Linnie je pro něho "koulí na noze", ale bez ní by zřejmě neuspěl). Knížka klade znepokojivé otázky, které si v realitě zřejmě klademe všichni, nebo je od sebe zaháníme, abychom o nich nemuseli přemýšlet... Navíc je všechno velmi proměnlivé, změna v rodinné rovnováze může rozkolísat i zdánlivě neměnné charaktery: pomoci může odpouštění, ale někdy trvá dlouho, než k němu dospějeme. Dojemný detail: keramický domeček, který vyrobila Abby a který jí připadal velice povedený, na hromadě věcí určených k vyhození, nevzhledný a kýčovitý.... celý text
Mníchov
2018,
Robert Harris
U podobných knih mě vždycky zajímá, co je fikce a co je podloženo dokumenty; cením si autorovy důkladné přípravy a zaujal mě pohled na mnichovské události očima Britů. Fiktivní část budí znovu otázku, jak rozpoznat blížící se zlo a co proti němu dělat.... celý text
Gentleman v Moskvě
2018,
Amor Towles
Tak tohle je skutečná lahůdka, doporučuji nejen milovníkům klasické ruské literatury, která je v textu často zmiňovaná. Delikátní chutě pokrmů v restauraci Bojarský, lahodné vůně, barvy, uhlazené chování, vzdělaný a zásadový hrdina s humorem, skvělý jazyk, který vystihuje jemné nuance pocitů, atmosféra, která uchvátí, naladí, okouzlí. Nedějí se tu velké věci, ale stejně se nemůžete odtrhnout; takové čtení povznáší.:) Touha po domově, touha po svobodě, schopnost najít smysluplný život i radost z něho - protože svobodu má titulní postava prostě v sobě. Alexandr Iljič Rostov si navzdory domácímu (vlastně hotelovému) vězení zachovává noblesu, nadhled, a i když to tak zpočátku nevypadá, najde zde skutečná přátelství (šéfkuchař Emil a číšník Andrej, se kterými uzavře triumvirát, dívenka Nina) i milostný vztah. Kouzelné detaily: včely na střeše hotelu, Miškova rukou psaná a svázaná kniha o chlebu, tenounká hranice mezi skutečností a fikcí (Dívka s broskvemi není portrétem Alexandrovy sestry, ale je to hezká představa). Zajímavé úvahy o ruské tradici soubojů, o ruské literatuře a kultuře vůbec.... celý text
Oko žraloka
2018,
Marek Toman
Skvělá kniha, přečtená jedním dechem. Pro mě úplně nový pohled na historii trampingu v první části, pak na španělskou občanskou válku (nevěděla jsem o ní nic, teď mám chuť se o ní dozvědět mnohem víc; "Když tě zabije nepřítel, je to součást boje, ale když je pro tebe nejnebezpečnější tvůj soudruh," vykládá Capa, "je to... je to..." // František si vzpomene na Codyho. // "Ocitneš se v díře, která nemá dno." - s. 380; hned jsem také začala hledat informace o Capovi a jeho slavnou fotografii), na historii našeho odboje (Fučík!), na padesátá léta ("Tehdy se nám neřeklo, aby se dodržovaly zákony. S tím se přišlo až později," vzpomene si František... - s. 403). Spousta materiálu k zamyšlení, třeba když František přemýšlí o výborných lidech, kteří se k němu chovali velmi laskavě, o Petrových rodičích, kteří skončili v koncentračním táboře, či o rodině Apetaurově: "Ty vaše ideály, běží mu hlavou. Mysleli jste si, že když se budete chovat čestně, že všechno poběží, jak má. Jako by to, že je někdo slušný člověk, znamenalo nějakou záruku." (s. 439) A konfrontace toho, jak nám prezentovali odboj za našich školních let, se skutečností - a vlastně i s tím, že dnes sice něco víme, zřejmě objektivněji, a stejně - je možno vynášet nějaké soudy?: "Jakej byl ten Fučík?" (...) "Práskal teda?" (...) vlastně by chtěl Julka bránit a napadne ho, že je to neuvěřitelná komedie. Vždycky to dovedou nějak zaonačit. Pokaždé vyhrajou. Ti, co ovládají jazyk - ti, koho slova poslouchají na povel - ti, kteří ohýbají věty, aby zamířily přesně tam, kam chtějí. (s. 444) Zvraty v ději mohou vypadat nepravděpodobně, podle doslovu ale podobně těžko uvěřitelných "kariér" bylo (a vlastně ještě je) mnohem víc. A tato četba mi navíc podivně "zaklapla" s nedávno přečteným Vokolkovým Dominovým efektem.... celý text
Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků
2019,
Ursula K. Le Guin
TOTO JE SKVĚLÁ KNÍŽKA, kterou si prostě musí - no, měl by - přečíst každý, kdo miluje fantasy. Najde tam perly, se kterými souzním. Třeba: "K moudrosti nelze přijít snadno a nikdy ne lacino." (s. 176) - To bychom si měli nechat vyrýt/napsat nad vchody našich škol. - Nebo na stejné straně: "Budete-li však hledat průvodce Říší fantazie, kteří nelžou, půjdete-li za skutečnými čaroději, pak možná nezbohatnete, nezůstanete mladí ani nevyhrajete žádnou bitvu mezi Dobrem a Zlem, ale naučíte se ROZLIŠOVAT mezi dobrým a zlým. A toto vědění je Arcikam, klenot, nad jaký není."... celý text
