Veru.nka
přečtené 298
Deník kastelána
2008,
Jan Bittner (p)
Narozdíl od těch, kteří očekávali "předchůdce Aristokratky" jsem od počátku věděla, že se má jednat o knihu na trochu jiný způsob s hororovým podtextem. Těšila jsem se na ni a těšila jsem se, že si po posledních dílech ze série Aristokratka zlepším na pana Bočka názor. Což se ale nestalo. Kniha mohla mít potenciál. Ten byl ale naprosto zabitý. Přišlo mi totiž, jak kdyby pan Boček chtěl do jedné krátké knihy namíchat co nejvíc žánrů a zápletek - nic z toho ale nedotáhl do konce. Forma deníkových zápisků, která mě u Poslední Aristokratky zase tak nerušila (mluvím o prvním díle, jelikož ty ostatní - převážně poslední dva vážně nestojí ani za řeč) zde zpomalovala děj - až ho naprosto utlumila. O nějakém strachu a mrazení tu nemůžeme ani mluvit. Hlavní postava mi byla neskutečně nesympatická - tisíckrát o sobě zopakuje, že je komplikovaná osobnost (ačkoliv to mohlo vyplývat z textu), chová se sobecky a povýšeně vůči okolí a neustálé oslovování ženy zdrobnělinou mě vážně ničilo - navíc se mi kvůli zprvu pletla manželka a dcera. Uznávám, že se mi to četlo hrozně špatně. Nemám moc ráda nedokončené věci (zápletky, myšlenky, konce) a ještě víc nemusím, pokud mě hlavní postava vytáčí tím způsobem, že si celý zbytek knihy přeji, aby na něj spadlo něco vážně těžkého - a tak jsem u toho neskutečně trpěla. Dočetla jsem to, ale přiznávám se, že nemít knihu do čtenářské výzvy, vzdám to po pár stránkách. V knize najdeme nepřímou duchařinu, boj holčičky s leukémií, manželskou krizi, záhadná úmrtí i vyléčení, loupež, hádky, rvačky a duševní poruchy. Ale pouze v tom rozměru, který připomíná velmi odbytou skicu. Hororové prvky narušuje někdy až nemístný humor, vulgární slova a únavné poznámky hlavní postavy. Nebavilo mě to, bohužel.... celý text
Umřel jsem v sobotu
2011,
Josef Formánek
Obávám se, že hodnocení bude asi stejně rozporuplné jako mé dojmy z knihy. Začnu postupně. Styl vyprávění útržků života pana Formánka mě ničil. Nejen že mě jeho způsob psaní příliš nesedl, ani obsah jeho vzpomínek (které dost často ani příliš nesouvisely s hlavním příběhem) mě prostě a jednoduše nebavil. Osobně by mi spíše sedlo, kdyby celé toto pozadí bylo popsáno v úvodu či epilogu. Toto věčné "protkávání" narušovalo stěžejní příběh knihy. Ostatně, autorovo vyprávění o snaze a postupu zjištění příběhu by mi nebylo na obtíž. Ale některé pasáže jsou tak vzdálené tomu hlavnímu, že jsem měla pocit, že čtu knihu, do které se omylem připletl něčí deník. Zrýmované pasáže mě nějak moc neuchvátily, ale alespoň mě nijak zvlášť nevadily. A teď to hlavní - příběh Josefa Marana. Děsivý, šílený, strašný a hrozný osud jedné rodiny, ze kterého mám ještě nyní velmi nepříjemný pocit. A také jediná část knihy, která mě opravdu bavila a velmi dobře se mi četla. Poměrně mě mrzí, že vše bylo popsáno tak stroze a krátce, protože celý příběh měl skutečně velký potenciál. Ráda bych sepsala nějaké celkové hodnocení, ale vlastně stále úplně nevím (doufala jsem, že až vše napíšu, budu si jistější). V podstatě mám neustále pocit, že z nedostatku materiálu je kniha natažená o (občas i zbytečné) dodatky autora. Hlavní motiv knihy mě nadchnul. Jako pozitivní věc beru i to, že se pokusím přečíst knihu Mluviti pravdu, o které se autor mnohokrát zmiňuje a která mě třeba nadchne víc. Toť asi vše.... celý text
Němý Bobeš aneb Český Tarzan
2000,
Zdeněk Svěrák
Hned zprvu se přiznám, že jsem samotný text četla pouze v rámci čtenářské výzvy. Jsem velkým milovníkem divadla Járy Cimrmana a hry znám prakticky už nazpaměť (k nelibosti mého okolí - když ze mě padá jedna hláška za druhou). Celou dobu jsem během čtení měla "scénu" před očima a vytvořila si tím takové soukromé imaginární divadlo. Jako ostatně všechny hry Divadla JC je i tato vtipná, geniální a geniálně vtipná - tudíž plný počet hvězdiček je na místě. Vyřizuje Štruncová.... celý text
Holčička, která měla ráda Toma Gordona
2000,
Stephen King
Moje úplně první přímé knižní setkání s Kingem (a upřímně uznávám, že ve 24 letech je to vcelku ostuda). Knihu jsem brala do ruky především kvůli (nebo možná bude lepší použít - díky) knižní výzvě. Jsem sportovní analfabet, takže ve chvíli, kdy jsem knihu začínala číst, neměla jsem nejmenší povědomí o tom, kdo je Tom Gordon (znova uznávám, že i toto je ostuda). A i přes toto všechno - jsem nadšená. Text se četl snadno, příběh mne chytil a nepustil a já byla napnutá "jak kšandy" od začátku až do konce. Hororové prvky kniha má, ale mnohem podstatnější pro mě bylo postupné vykreslování psychologie ztraceného dítěte - vnitřní přerod malé Trish. Ačkoliv si můžete v průběhu děje říkat, proč se vlastně zrovna zachovala tak jak se zachovala (nezůstala na místě, nesnažila se zanechat jakoukoliv stopu,..), vždy vám pak dojde, že jde o malé ztracené dítě a ne o dospělého, který by postupoval pravděpodobně trochu jinak. Příběh jde chvílemi do mystična a sám čtenář se může rozhodnout, zda jde právě o "realitu", představy a nebo halucinace - způsobené únavou, hladem a strachem. Jediné, co mně osobně úplně nesedělo (a co bych mohla čekat, kdybych bývala věděla, kdo je Tom Gordon) byly úryvky přenosů zápasů Red Socks. Vždy jsem je jen zběžně přelétla. Ale i tak jsem ráda, že jsem ji četla. Jen možná bude mít za následek, že si v budoucnu na děti pořídím vodítko nebo GPS locator. A rozhodně se pustím i do dalších knih od S. Kinga. (A TEĎ SPOILER. ) Na konci jsem si přišla trochu ochuzená, protože se vlastně vůbec nedozvím, jak to s ní a její rodinou dopadlo. Přežila to i přes veškeré zdravotní komplikace? Jaký vliv měla tato "tragédie" na rodiče dětí? Přestal otec pít nebo se utápěl ještě víc? Začal Trishin bratr nakonec komunikovat se svou matkou? Otázky, otázky a žádné odpovědi.... celý text
Koralina
2007,
Neil Gaiman
Hned na začátku přiznávám, že filmovou verzi znám už dlouho, mám ji hrozně ráda a kniha se mi do rukou dostala až nyní. Vcelku jsem se obávala, že budu příliš porovnávat knihu s filmem (který je především po vizuální stránce skvělý) a do knihy se pořádně nezačtu - protože děj už prostě nějakou dobu znám. Nakonec mi to nedělalo žádný problém, ale představa postav (a především hlasů postav) filmem ovlivněná stejně zůstala. Jedná se o krátkou knihu, která se čte snadno a lehce. Nachází se někde mezi pohádkou a hororem a je určena spíš pro mladší čtenáře (nebo pro osoby stejně infantilní, jako jsem já). Děj knihy má spád, hlavní hrdinka je sympatická a rozličnost vedlejších postav neomrzí, takže při četbě není čas se nudit. Na hluchá místa prakticky nenarazíte. Takže jsem spokojená - velmi mě to bavilo. Už jenom dodám, že jak kniha, tak film mají něco do sebe a bohužel (nebo naštěstí) nedokážu porovnat, co se mi líbilo víc.... celý text
Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
2018,
Aleš Palán
S knihou jsem se poprvé seznámila během práce v knihkupectví, zběžně jsem ji prolistovala, usoudila jsem, že pravděpodobně půjde o rozhovory s bezdomovci, opilci, feťáky a "spodinou společnosti" a (dnes již z nepochopitelného důvodu) jsem se jí dále nezabývala. Ani nevím, co mě po víc jak roce donutilo si na tento titul vzpomenout, sehnat ho a celý přečíst. Možná to byl ten název, který mi utkvěl v hlavě a který jsem, při výletech do lesa, používala už víceméně jako "ustálené slovní spojení". Ale byla to dobrá náhoda, pokud náhody existují, a já se do této knihy pustila bez jakýchkoliv předsudků. Ne všechny rozhovory mi opravdu sedly. Filozofie některých lidí mi přišla zmatená a neúplná, ale počet lidí, jejichž postoje a názory mě takříkajíc "něco daly" převažoval. Jen dvěma rozhovory jsem se těžce prokousávala a říkala si, že je snad přeskočím - nakonec jsem ale i ty dočetla do konce. Nechci a nebudu hodnotit postoje, názory a pohled na svět jiných lidí. Nepřísluší mi to, v jejich kůži nejsem a rozhodně jsem neprožila (a ani neprožiji) to co oni. Ale oceňuji, že do knihy byly vybráni vskutku inteligentní lidé se zajímavým životním příběhem i celkovou filozofií. Dále velmi chválím fotografie - krásná práce.... celý text
Slepá mapa
2017,
Alena Mornštajnová
Slepá mapa se mi hodnotí velmi těžko. Možná je to tím, že mou první přečtenou knihou od této autorky byla Hana a příběh Slepé mapy mi přišel poněkud slabší. Ke stylu psaní nemám výhrady, paní Mornštajnová vládne perem a má velký cit pro jazyk. K obsahu... První část knihy jsem přečetla jedním dechem a vlastně až po období odsunu Němců z pohraničí jsem byla nadšená. Vím, že je chyba i na mé straně - nemám moc v lásce období socialismu a tak jsem se u dalších stránek nutila do čtení. Dalším problémem bylo, že ačkoliv Anna i Boženka mi byly charakterově sympatické a Alžběta mi nějak zvlášť nevadila, Anežka mě nijak nezaujala a chvílemi mě i značně vytáčela. Vlastně od chvíle, kdy přestala vyprávět o osudech předchozích generací a začal její životní příběh, můj zájem klesal. Knihu jsem ale i přesto dočetla, prokousala se věčným stěžováním na migrény, nezájmem o život a (pro mě) nepochopitelnými činy a omyly. Konec mě trochu zklamal, čekala bych zajímavější ukončení. Celkově ale hodnotím kladně. Ačkoliv mi Hana sedla víc, pořád se jedná o skvost současné české literatury a o krásné, procítěné a lidské dílo.... celý text
Domov pre neobyčajné deti slečny Peregrinovej
2013,
Ransom Riggs
Když jsem knihu brala do ruky, očekávala jsem prostě něco trochu jiného. Protože v knihkupectví byla zařazena v sci-fi/fantasy sekci, byla jsem dost překvapená, když jsem zjistila, že se vlastně jedná o knihu zajímavější pro náctileté čtenáře. Nejsem cílová skupina, ale dočetla jsem ji. Kladně hodnotím obálku a celkově vizuální styl knihy. Příběh mě moc neoslovil, nebavil, nezačetla jsem se. Ale věřím, že číst jí o pár let mladší, budu z ní nadšená. Jen prostě už nejsem v tom správném věku...... celý text
Podivná medicína
2016,
Nathan Belofsky
Kniha se nezabývá celkovým vývojem medicíny a lékařství od dob dávno minulých až do současnosti, pouze v dosti omezené míře předkládá některé vybrané "podivnosti" napříč historií. Text je určen laikům. Jednotlivé postupy léčby jsou předkládány jako "jednohubky" a z každého období jsou vybrány ty nejvíce odpudivé a kontroverzní druhy léčby. Nečekala jsem odbornou publikaci (kdybych chtěla tu, sáhnu rozhodně po jiných titulech) a tak kniha víceméně splnila má očekávání. Zpracování je prazvláštní a chvílemi nepochopitelné a zmatené. Trochu mi to připomínalo, jako kdybych si z nudy projížděla Wikipedii nebo si četla Epochu. Ale což... Odlehčený způsob, jakým autor přistupoval k tématu, mě ale vůbec nerušil a nepohoršoval. Popis některých situací mě i upřímně rozesmál. K obsahu nejde moc co říct. U spousty metod bych ráda věděla, jak vůbec mohly někoho napadnout - například to, že novorozenci necítí bolest (tohle konkrétně byla asi jediná kapitola, při které mi bylo bytostně zle). A jiné metody jsou i v dnešní době velmi praktické. Například - když manžel brblá, že ho bolí v krku a asi na něj "něco leze", stačí mu nabídnout starý zaručený lékařský postup, při němž mu zavěsím mrtvou krysu do krku. A i samotná zmínka o této geniální metodě ho naprosto vyléčí - prostě úplný zázrak. Celkové hodnocení. Od knihy jsem dostala víceméně to, co jsem čekala (nikdo po letmém projití knihy prostě nemůže očekávat odborné seriózní čtivo, to se na mě nezlobte). Vcelku mě to pobavilo a i když je kniha zařazena mezi literaturu naučnou, pro mě spadá spíš do odpočinkové četby. Ještě dodatek - pokud má někdo vyloženě slabý žaludek (nezvládáte zmínky o krvi, mrtvolách, pitvách, atd...), raději knihu nečtěte. A ti, kdo chtějí kvalitně a chronologicky zpracované dějiny medicíny - tato kniha vám nic takového rozhodně nenabídne.... celý text
Stínka
2019,
Daniela Schreiter
Ačkoliv komiksy nejsou zrovna můj "šálek čaje", Stínku jsem si opravdu zamilovala. Dozvěděla jsem se spoustu informací o Aspergerově syndromu (o kterém jsem do té doby věděla pouze to, že existuje), s hlavní hrdinkou jsem velmi soucítila a autorce držím palce i do budoucna. Jenom upozorňuji, že spousta "knihomolů" a "introvertů" se může v určitých situacích velmi snadno nalézt a pokud jste tak trošku neurotičští a úzkostliví (jako třeba já) nebo pokud trpíte například mírnou hypochondrií, můžete pojmout podezření, jestli daným syndromem netrpíte také. :D... celý text
Hana
2017,
Alena Mornštajnová
Dva dny se snažím všechny dojmy z knihy vstřebat - dříve, než budu psát nějaké hodnocení a snad přišel ten čas. Ke knize jsem přistupovala velmi skepticky a to především kvůli hromadě dobrých hodnocení. Už mockrát se stalo, že jsem si přečetla knihu nebo viděla film, který všichni chválili a právě kvůli vysokému očekávání mi dílo přišlo přeceňované a nedostatečné. A můžu s jistotou konstatovat, že kniha Hana není tímto případem. Podle obálky jsem očekávala sáhodlouhé vyprávění z koncentračního tábora. Takových knih vychází v posledních letech hrozně moc a většinou si jsou velmi podobné. Jaké bylo ale překvapení, když děj začínal roku 1954 ve Valašském Meziříčí. To, že se nejedná o chronologické vyprávění děje podnítilo mou zvědavost a nutilo mě odkládat čas spánku a číst dál a dál. Životní osudy hlavních postav se postupně skládají a až na konci vidíte kompletní obraz. Kladně hodnotím i to, že psychologie hlavních postav, jejich rozhodování i priority se odvíjí od jejich věku. Působí to přirozeně, až člověk zapomíná, že nečte o skutečných lidech a jejich životech. Kniha ve mně vyvolávala hluboký smutek nad osudy lidí. Velmi mě překvapilo, že jedinou smutnou částí není vyprávění o koncentračním táboře, ale smutkem je protkaný celý příběh - ať už jde o menší životní omyly, obyčejná lidská zklamání nebo všudypřítomnou smrt. A i vzhledem k současné situaci mě asi nejvíc zasáhla část s epidemií tyfu v roce 1954. Styl psaní paní Mornštajnové mi skutečně sedl. Neztrácela jsem se v postavách, v čase ani v místě děje. Knihu jsem přečetla za dva dny, což skutečně jen potvrzuje, jako moc jsem toužila po tom znát celý příběh. Průměrně mi trvá přečíst knihu týden, s ročním dítětem to moc rychleji nejde. Kvůli Haně jsem ale udržela oči otevřené, četla až do noci a odepřela si delší spánek. Jde o jednu z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla. Paní autorce velmi děkuji.... celý text
Tajnosti královských trůnů aneb Milenky, levobočci a nevěry
2005,
Jan Bauer
Tato kniha se mi hodnotí stejně těžko, jako se mi četla. Jedná se o veskrze zajímavé téma, dozvěděla jsem se pár nových informací a oprášila si znalosti jmen českých panovníků. Bylo pro mě ale těžké se do knihy skutečně začíst a občas jsem se hůře orientovala. Autorovy poznámky mě tak trochu otravovaly - přišly mi jako literární amatérismus, navíc jsem v textu nalezla i pár přepisů a pravopisných chyb. Ačkoliv je historie mým velkým koníčkem, nejspíše nejsem cílovou skupinou daného spisovatele.... celý text