Veru.nka komentáře u knih

Ach jo. Když kniha vyšla, zařekla jsem se, že jí nebudu číst. Jakožto velký milovník Saturnina (ale i Jeevese) jsem se nechtěla nechat zklamat. Jenže čím jsem starší, tím jsem víc a víc naivní a bohužel jsem se rozhodla dát Saturninovi pana Macka šanci. Do čtení jsem se pustila vcelku bez předsudků, spíš jen se zvědavostí.
Musím říct, že po jazykové stránce mě kniha celkem mile překvapila. Líbily se mi i ilustrace.
Ráda bych napsala něco málo k ději, ale on tam prakticky vzato žádný nebyl. Po celou dobu se tam nedělo skoro nic. Saturnin (kterého bych považovala za ústřední postavu knihy) se v ní skoro nevyskytoval - nebo alespoň do "děje" nijak zvlášť nezasahoval. Saturnin (pana Macka) ztratil veškeré kouzlo, které dělalo Saturnina (pana Jirotky) Saturninem. Zbyla jenom jakási vedlejší postava sluhy, který sice všechno znal, ale vypravěč se ho raději nikdy nezeptal odkud...
Čím déle jsem četla, tím větší pocit trapnosti se mě zmocňoval. U původního Saturnina se velkou část knihy směju, u této jsem se zasmála asi dvakrát. Co hůř, některé "historky" v knize patří mezi dávno provařené vtipy, což jen umocní dojem "lacinosti".
V popředí "děje" se vyskytuje hlavně teta Kateřina, její manžel a Milouš. V těsném závěsu je pár (méně či více) vtipných historek vyprávěných někým z postav, věčná chvála na slečnu Barboru a opakování toho, co se stalo v původní knize. Dočkáte se i pár "vtípků", které mohl i nemusel udělat Saturnin (za předpokladu, že se ze Saturnina stal žák základní školy se sklony ke kanadským žertíkům).
Takže jaký mám celkový pocit z knihy? Nejsem naštvaná, rozladěná ani znechucená. Jsem z ní jen smutná. Nic víc.

16 15.04.2021

Když jsem knihu začínala číst, vůbec jsem nevěděla, co od ní mám vlastně čekat. Hrdý Budžes jsem nečetla a období socialismu není zrovna mým šálkem čaje - takže jsem sama sebe překvapila, když jsem se rozhodla dát knize šanci.
Zprvu jsem se nudila. Minimálně polovinu knihy jsem se snažila pochopit, o čem má příběh vlastně být, snažila jsem se v tom hledat i něco hlubšího než popis každodennosti dospívající studentky gymnázia v období socialismu.
Druhá polovina knihy byla o dost zajímavější, už se v ní objevovaly věci, nad kterými se člověk musel trochu zamyslet a snažit se je pochopit a měla i větší spád.
Myslím, že správný dojem z knihy jsem měla až po jejím úplném dočtení. Zůstal ve mně pocit zbytečnosti, marnosti a rozpolcenosti. Jak moc bezmocně se musel cítit dospívající člověk v období socialismu, když věděl, že většina jeho ideálů je nejen nesplnitelná, ale i proti režimu a tudíž může jakkoliv negativně ovlivnit jeho budoucnost? Jak moc bylo těžké pochopit hranici mezi vtipem (či běžnou revoltou, které se dospívající účastní v jakékoliv době proti čemukoliv) a protistátním jednáním? Jak se musel cítit kterýkoli člověk, který se nechtěl podílet na systému, v kterém žil, ale věděl, že nemůže nic změnit a zároveň nemůže ani utéct?
Dobu socialismu jsem nezažila, ale touto myšlenkou - tímhle pocitem (který ve mě ještě tak nějak zůstal) byla prosycena celá kniha. V přímém kontrastu pak hned vedle stály běžné starosti dospívající dívky - jako první lásky a intimnosti, běžné starosti při studiu a podobně.
Nesedl mi způsob psaní - nejsem fanouškem nespisovně psaných knih a méně si je pak užívám. Rozumím, že zde byla nespisovná čeština využita záměrně - k dodání autentičnosti projevu mladé dívky. Osobně to ale moc nemusím.
Také si myslím, že žít v té době, spoustu narážek lépe pochopím. Pár věcí jsem si musela dohledávat na internetu (převážně některá jména mi nebyla známá).
Celkově hodnotím tak nějak průměrně. Nebyla to nejhorší ani nejlepší kniha, kterou jsem kdy četla. Ale jako náhled do dospívání v období minulého režimu to nebylo špatné.

1 15.04.2021

Ufff. Snažila jsem se knihu přečíst, ale protože je psaná "řečí idijota", četla se mi velmi špatně. Nakonec jsem si knihu poslechla v podání pana Hartla.
Zpočátku jsem se vcelku bavila, příběh byl vtipný, vulgarismy mi až tolik nevadily. Pak se ale celý příběh dostal do tak absurdní roviny, že jsem si nebyla jistá, zda v poslechu budu pokračovat. Nakonec jsem se rozhodla to vydržet.
Jsem hodně ovlivněná filmem, tudíž je mé hodnocení příkré. Nemůžu si pomoct, ale ten filmový milý a nevinný Forrest je pro mě jasným favoritem a jeho knižní verze mi k srdci nepřiroste.

1 23.01.2021

Ale jo, jako audiokniha k úklidu to není úplně špatné. Člověk se na to nemusí moc soustředit. Nic moc se tam neděje a každý vtip - i ten nevtipný - je ještě pro jistotu dvakrát zopakován, a tak i když posloucháte na půl ucha, nemá vám moc co utéct.
Bylo jen málo situací, kdy bych si řekla, že to je fakt ze života (ale možná mám narozdíl od autora celkem hodné dítě). Přišlo mi, že autor s humorem až moc tlačí na pilu. Osobně příliš nemusím vtipy stavěné v první řadě na zvratkách, slintech a výkalech (a nepřijde mi, že život s dítětem je jen o tom).
Každopádně jak říkám. Jako zvuková kulisa k úklidu to celkem šlo.

4 30.11.2020

Želary jsou bezesporu jednou z nejtěžších knih, kterou jsem kdy četla. Z počátku jsem se u četby nemálo natrápila, ztrácela jsem se v postavách, v ději i v čase. A najednou (mám dojem, že někde v průběhu třetí povídky) to bylo jako vystoupit z mlhy. Už mi nechronoloické řazení povídek vůbec nevadilo, v postavách jsem se orientovala a náležitě si užívala každé další malé odhalení části života některé z postav.
Kniha je jako puzzle k němuž jste ztratili krabici i předlohu. Na začátku vidíte jenom rozsypanou hromádku puzzlíků, které vám do sebe vůbec nezapadají. Neumíte si představit obraz, který jednoho dne sestavíte. Zprvu je to dřina a nevíte čeho se chytit. Ale postupem času se dokonale zorientujete a nakonec máte dobrý pocit z odvedené práce. Přesně takhle tuto knihu vidím.
Ta atmosféra a vykreslení krajiny! Ta syrovost a opravdovost, která dává dojem, že si autorka nepotřebuje nic vymýšlet nebo přikrašlovat a prostě jen vypráví to, co sama zažila a zaslechla - jako když vám vypráví vlastní babička příběhy z jejího dětství. Žádné rozdělení postav na prvoplánově kladné a záporné - všichni jsou tak moc skuteční. Nádherná kniha. Složitá, ale nádherná.

9 30.11.2020

Návrat do divočiny není knihou, ve které by nám již známí samotáři byli hlavními hrdiny textu. Označila bych jí spíš takovým epilogem/dodatkem k první knize, textem, díky němuž se můžeme podívat na samotáře očima pana Palána.
Bylo to jiné než jsem čekala, ale úplně zklamaná nejsem.
Dozvídáme se něco málo z toho, co se dělo po vydání první knihy. Jaký vliv měla kniha na čtenáře a naopak jaké "důsledky" měl zájem o knihu na samotáře. Ale i to, jaký vliv mají samotáři na autora.
Kniha odkazuje na šest hlavních rozhovorů (z původních osmi) - vystupuje v ní: Rudy, Roman Szpuk, Dáša, Mirek Sedláček, Martina Kyselová a bratři Klišíkové. Setkáváme se s nimi v krátkých medailoncích, proložených nějakou tou vzpomínkou na ně. Některé si i celkem opakují (je pouze rozvinuto to, co bylo zmíněno už v první knize). Občas se dozvíme i něco nového o jejich dalším životě, ale je toho pomálu. To samozřejmě nedávám za vinu autorovi - život a čas na samotě plyne jinak a nelze očekávat převratné změny a rozuzlení. A protože ani samotáři nejsou nesmrtelní, autor se v textu loučí s jedním z protagonistů - s Mirkem Sedláčkem.
Kniha by samozřejmě sama o sobě nefungovala, ale jako doplnění předchozí knihy ji považuji za celkem povedenou.

3 30.11.2020

Kniha je (s trochou nadsázky) takovým velmi jednoduchým "historickým bulvárem", spojujícím výhradně profláknuté bizarnosti z novodobých dějin. Možná kdyby mi bylo třináct a měla bych minimální povědomí o historii, tak bych ji označila za celkem povedené dílo. No, třináct mi už dávno není.
I tak jsem ji ale dočetla - možná v rámci prokrastinace (a nechuti pustit se do vánočního úklidu) a možná proto, že jsem chtěla vědět, jestli najdu alespoň jeden příběh, který bych vůbec neznala (a ne, nenašla jsem).
Takže verdikt... Pokud máte rádi takové ty "zajímavosti" jakože Hitler trpěl plynatostí, měl poruchy erekce nebo jiné "strašně závratné informace", bude vás knížka pravděpodobně bavit. Pokud ji chcete k Vánocům koupit synovci, kterému teprve před měsícem vyrašil první knírek, který odmítá číst a myslí si, že Hitler byl středověký vládce Mongolska, máte (díky "šokujícímu" titulu knihy) relativní šanci, že do jeho pubescentního mozku dostanete alespoň nějakou tu informaci (k maturitě to sice stačit nebude, ale v hospodě se s tím docela vyšvihne). A jestli vás zajímá historie, vemte do ruky raději jiné čtivo.

3 29.11.2020

Priepasť je druhá kniha, kterou jsem od pana Kariky četla. Díky ní jsem dospěla k závěru, že autor má neskutečný talent na vytvoření tak krajně nesympatické hlavní postavy, že v průběhu celého děje si ze srdce přeji její smrt. V Trhlině tento pocit rozptylovaly alespoň další tři (sympaticky nesourodé) postavy, zatímco v Propasti jsem se musela vypořádat pouze s myšlenkovými pochody "ukňouraného všeználka".
Prvních pár stran mě kniha i vcelku bavila - přibližně do té doby, než vyrazili na skalní plošinu. Pak přišla dlouhotrvající nuda naplněná opakováním stále toho stejného dokola a naředěná malým množstvím "prostřihů" na předchozí skokany a nějakou tou halucinací.
Líbí se mi ale, že Karika píše knihy, které se odehrávají na nám relativně známých místech a občas do nich i zakomponuje nějakou tu informaci, která je snadno ověřitelná na internetu. Ten přesah do reálna mi přijde hrozně fajn. Škoda jen, že děj této knihy byl tak moc zabitý.
No, když už nic, alespoň jsem si oprášila slovenštinu.
A jen tak pro zajímavost - dala jsem si tu práci a pokusila se spočítat, kolikrát se v knize objevuje slovo "sprunggeist" (berte to plus mínus autobus, mohla jsem nějaké přehlédnout) a vyšlo mi krásných 150 nálezů. To je průměrně 0,55 "sprunggeista" na jednu stránku - považuji to za celkem slušný výkon. :D

6 29.11.2020

Narozdíl od těch, kteří očekávali "předchůdce Aristokratky" jsem od počátku věděla, že se má jednat o knihu na trochu jiný způsob s hororovým podtextem. Těšila jsem se na ni a těšila jsem se, že si po posledních dílech ze série Aristokratka zlepším na pana Bočka názor. Což se ale nestalo.
Kniha mohla mít potenciál. Ten byl ale naprosto zabitý. Přišlo mi totiž, jak kdyby pan Boček chtěl do jedné krátké knihy namíchat co nejvíc žánrů a zápletek - nic z toho ale nedotáhl do konce.
Forma deníkových zápisků, která mě u Poslední Aristokratky zase tak nerušila (mluvím o prvním díle, jelikož ty ostatní - převážně poslední dva vážně nestojí ani za řeč) zde zpomalovala děj - až ho naprosto utlumila. O nějakém strachu a mrazení tu nemůžeme ani mluvit.
Hlavní postava mi byla neskutečně nesympatická - tisíckrát o sobě zopakuje, že je komplikovaná osobnost (ačkoliv to mohlo vyplývat z textu), chová se sobecky a povýšeně vůči okolí a neustálé oslovování ženy zdrobnělinou mě vážně ničilo - navíc se mi kvůli zprvu pletla manželka a dcera.
Uznávám, že se mi to četlo hrozně špatně. Nemám moc ráda nedokončené věci (zápletky, myšlenky, konce) a ještě víc nemusím, pokud mě hlavní postava vytáčí tím způsobem, že si celý zbytek knihy přeji, aby na něj spadlo něco vážně těžkého - a tak jsem u toho neskutečně trpěla. Dočetla jsem to, ale přiznávám se, že nemít knihu do čtenářské výzvy, vzdám to po pár stránkách.
V knize najdeme nepřímou duchařinu, boj holčičky s leukémií, manželskou krizi, záhadná úmrtí i vyléčení, loupež, hádky, rvačky a duševní poruchy. Ale pouze v tom rozměru, který připomíná velmi odbytou skicu.
Hororové prvky narušuje někdy až nemístný humor, vulgární slova a únavné poznámky hlavní postavy.
Nebavilo mě to, bohužel.

7 03.11.2020

Hned zprvu se přiznám, že jsem samotný text četla pouze v rámci čtenářské výzvy.
Jsem velkým milovníkem divadla Járy Cimrmana a hry znám prakticky už nazpaměť (k nelibosti mého okolí - když ze mě padá jedna hláška za druhou).
Celou dobu jsem během čtení měla "scénu" před očima a vytvořila si tím takové soukromé imaginární divadlo.
Jako ostatně všechny hry Divadla JC je i tato vtipná, geniální a geniálně vtipná - tudíž plný počet hvězdiček je na místě. Vyřizuje Štruncová.

2 28.10.2020

Obávám se, že hodnocení bude asi stejně rozporuplné jako mé dojmy z knihy.
Začnu postupně. Styl vyprávění útržků života pana Formánka mě ničil. Nejen že mě jeho způsob psaní příliš nesedl, ani obsah jeho vzpomínek (které dost často ani příliš nesouvisely s hlavním příběhem) mě prostě a jednoduše nebavil. Osobně by mi spíše sedlo, kdyby celé toto pozadí bylo popsáno v úvodu či epilogu. Toto věčné "protkávání" narušovalo stěžejní příběh knihy. Ostatně, autorovo vyprávění o snaze a postupu zjištění příběhu by mi nebylo na obtíž. Ale některé pasáže jsou tak vzdálené tomu hlavnímu, že jsem měla pocit, že čtu knihu, do které se omylem připletl něčí deník.
Zrýmované pasáže mě nějak moc neuchvátily, ale alespoň mě nijak zvlášť nevadily.
A teď to hlavní - příběh Josefa Marana. Děsivý, šílený, strašný a hrozný osud jedné rodiny, ze kterého mám ještě nyní velmi nepříjemný pocit. A také jediná část knihy, která mě opravdu bavila a velmi dobře se mi četla. Poměrně mě mrzí, že vše bylo popsáno tak stroze a krátce, protože celý příběh měl skutečně velký potenciál.
Ráda bych sepsala nějaké celkové hodnocení, ale vlastně stále úplně nevím (doufala jsem, že až vše napíšu, budu si jistější). V podstatě mám neustále pocit, že z nedostatku materiálu je kniha natažená o (občas i zbytečné) dodatky autora. Hlavní motiv knihy mě nadchnul. Jako pozitivní věc beru i to, že se pokusím přečíst knihu Mluviti pravdu, o které se autor mnohokrát zmiňuje a která mě třeba nadchne víc. Toť asi vše.

1 28.10.2020

Kniha se nezabývá celkovým vývojem medicíny a lékařství od dob dávno minulých až do současnosti, pouze v dosti omezené míře předkládá některé vybrané "podivnosti" napříč historií. Text je určen laikům.
Jednotlivé postupy léčby jsou předkládány jako "jednohubky" a z každého období jsou vybrány ty nejvíce odpudivé a kontroverzní druhy léčby.
Nečekala jsem odbornou publikaci (kdybych chtěla tu, sáhnu rozhodně po jiných titulech) a tak kniha víceméně splnila má očekávání.
Zpracování je prazvláštní a chvílemi nepochopitelné a zmatené. Trochu mi to připomínalo, jako kdybych si z nudy projížděla Wikipedii nebo si četla Epochu. Ale což...
Odlehčený způsob, jakým autor přistupoval k tématu, mě ale vůbec nerušil a nepohoršoval. Popis některých situací mě i upřímně rozesmál.
K obsahu nejde moc co říct. U spousty metod bych ráda věděla, jak vůbec mohly někoho napadnout - například to, že novorozenci necítí bolest (tohle konkrétně byla asi jediná kapitola, při které mi bylo bytostně zle). A jiné metody jsou i v dnešní době velmi praktické. Například - když manžel brblá, že ho bolí v krku a asi na něj "něco leze", stačí mu nabídnout starý zaručený lékařský postup, při němž mu zavěsím mrtvou krysu do krku. A i samotná zmínka o této geniální metodě ho naprosto vyléčí - prostě úplný zázrak.
Celkové hodnocení. Od knihy jsem dostala víceméně to, co jsem čekala (nikdo po letmém projití knihy prostě nemůže očekávat odborné seriózní čtivo, to se na mě nezlobte). Vcelku mě to pobavilo a i když je kniha zařazena mezi literaturu naučnou, pro mě spadá spíš do odpočinkové četby.
Ještě dodatek - pokud má někdo vyloženě slabý žaludek (nezvládáte zmínky o krvi, mrtvolách, pitvách, atd...), raději knihu nečtěte. A ti, kdo chtějí kvalitně a chronologicky zpracované dějiny medicíny - tato kniha vám nic takového rozhodně nenabídne.

2 28.10.2020

Ačkoliv komiksy nejsou zrovna můj "šálek čaje", Stínku jsem si opravdu zamilovala. Dozvěděla jsem se spoustu informací o Aspergerově syndromu (o kterém jsem do té doby věděla pouze to, že existuje), s hlavní hrdinkou jsem velmi soucítila a autorce držím palce i do budoucna.
Jenom upozorňuji, že spousta "knihomolů" a "introvertů" se může v určitých situacích velmi snadno nalézt a pokud jste tak trošku neurotičští a úzkostliví (jako třeba já) nebo pokud trpíte například mírnou hypochondrií, můžete pojmout podezření, jestli daným syndromem netrpíte také. :D

4 28.10.2020

Hned na začátku přiznávám, že filmovou verzi znám už dlouho, mám ji hrozně ráda a kniha se mi do rukou dostala až nyní.
Vcelku jsem se obávala, že budu příliš porovnávat knihu s filmem (který je především po vizuální stránce skvělý) a do knihy se pořádně nezačtu - protože děj už prostě nějakou dobu znám. Nakonec mi to nedělalo žádný problém, ale představa postav (a především hlasů postav) filmem ovlivněná stejně zůstala.
Jedná se o krátkou knihu, která se čte snadno a lehce. Nachází se někde mezi pohádkou a hororem a je určena spíš pro mladší čtenáře (nebo pro osoby stejně infantilní, jako jsem já).
Děj knihy má spád, hlavní hrdinka je sympatická a rozličnost vedlejších postav neomrzí, takže při četbě není čas se nudit. Na hluchá místa prakticky nenarazíte.
Takže jsem spokojená - velmi mě to bavilo. Už jenom dodám, že jak kniha, tak film mají něco do sebe a bohužel (nebo naštěstí) nedokážu porovnat, co se mi líbilo víc.

4 26.10.2020

(SPOILER) Moje úplně první přímé knižní setkání s Kingem (a upřímně uznávám, že ve 24 letech je to vcelku ostuda).
Knihu jsem brala do ruky především kvůli (nebo možná bude lepší použít - díky) knižní výzvě.
Jsem sportovní analfabet, takže ve chvíli, kdy jsem knihu začínala číst, neměla jsem nejmenší povědomí o tom, kdo je Tom Gordon (znova uznávám, že i toto je ostuda).
A i přes toto všechno - jsem nadšená. Text se četl snadno, příběh mne chytil a nepustil a já byla napnutá "jak kšandy" od začátku až do konce.
Hororové prvky kniha má, ale mnohem podstatnější pro mě bylo postupné vykreslování psychologie ztraceného dítěte - vnitřní přerod malé Trish. Ačkoliv si můžete v průběhu děje říkat, proč se vlastně zrovna zachovala tak jak se zachovala (nezůstala na místě, nesnažila se zanechat jakoukoliv stopu,..), vždy vám pak dojde, že jde o malé ztracené dítě a ne o dospělého, který by postupoval pravděpodobně trochu jinak.
Příběh jde chvílemi do mystična a sám čtenář se může rozhodnout, zda jde právě o "realitu", představy a nebo halucinace - způsobené únavou, hladem a strachem.
Jediné, co mně osobně úplně nesedělo (a co bych mohla čekat, kdybych bývala věděla, kdo je Tom Gordon) byly úryvky přenosů zápasů Red Socks. Vždy jsem je jen zběžně přelétla.
Ale i tak jsem ráda, že jsem ji četla. Jen možná bude mít za následek, že si v budoucnu na děti pořídím vodítko nebo GPS locator. A rozhodně se pustím i do dalších knih od S. Kinga.
(A TEĎ SPOILER. ) Na konci jsem si přišla trochu ochuzená, protože se vlastně vůbec nedozvím, jak to s ní a její rodinou dopadlo. Přežila to i přes veškeré zdravotní komplikace? Jaký vliv měla tato "tragédie" na rodiče dětí? Přestal otec pít nebo se utápěl ještě víc? Začal Trishin bratr nakonec komunikovat se svou matkou? Otázky, otázky a žádné odpovědi.

3 24.10.2020

S knihou jsem se poprvé seznámila během práce v knihkupectví, zběžně jsem ji prolistovala, usoudila jsem, že pravděpodobně půjde o rozhovory s bezdomovci, opilci, feťáky a "spodinou společnosti" a (dnes již z nepochopitelného důvodu) jsem se jí dále nezabývala.
Ani nevím, co mě po víc jak roce donutilo si na tento titul vzpomenout, sehnat ho a celý přečíst. Možná to byl ten název, který mi utkvěl v hlavě a který jsem, při výletech do lesa, používala už víceméně jako "ustálené slovní spojení".
Ale byla to dobrá náhoda, pokud náhody existují, a já se do této knihy pustila bez jakýchkoliv předsudků.
Ne všechny rozhovory mi opravdu sedly. Filozofie některých lidí mi přišla zmatená a neúplná, ale počet lidí, jejichž postoje a názory mě takříkajíc "něco daly" převažoval. Jen dvěma rozhovory jsem se těžce prokousávala a říkala si, že je snad přeskočím - nakonec jsem ale i ty dočetla do konce.
Nechci a nebudu hodnotit postoje, názory a pohled na svět jiných lidí. Nepřísluší mi to, v jejich kůži nejsem a rozhodně jsem neprožila (a ani neprožiji) to co oni. Ale oceňuji, že do knihy byly vybráni vskutku inteligentní lidé se zajímavým životním příběhem i celkovou filozofií.
Dále velmi chválím fotografie - krásná práce.

12 23.10.2020

Slepá mapa se mi hodnotí velmi těžko. Možná je to tím, že mou první přečtenou knihou od této autorky byla Hana a příběh Slepé mapy mi přišel poněkud slabší.
Ke stylu psaní nemám výhrady, paní Mornštajnová vládne perem a má velký cit pro jazyk.
K obsahu... První část knihy jsem přečetla jedním dechem a vlastně až po období odsunu Němců z pohraničí jsem byla nadšená. Vím, že je chyba i na mé straně - nemám moc v lásce období socialismu a tak jsem se u dalších stránek nutila do čtení. Dalším problémem bylo, že ačkoliv Anna i Boženka mi byly charakterově sympatické a Alžběta mi nějak zvlášť nevadila, Anežka mě nijak nezaujala a chvílemi mě i značně vytáčela. Vlastně od chvíle, kdy přestala vyprávět o osudech předchozích generací a začal její životní příběh, můj zájem klesal. Knihu jsem ale i přesto dočetla, prokousala se věčným stěžováním na migrény, nezájmem o život a (pro mě) nepochopitelnými činy a omyly.
Konec mě trochu zklamal, čekala bych zajímavější ukončení.
Celkově ale hodnotím kladně. Ačkoliv mi Hana sedla víc, pořád se jedná o skvost současné české literatury a o krásné, procítěné a lidské dílo.

7 14.10.2020

Když jsem knihu brala do ruky, očekávala jsem prostě něco trochu jiného. Protože v knihkupectví byla zařazena v sci-fi/fantasy sekci, byla jsem dost překvapená, když jsem zjistila, že se vlastně jedná o knihu zajímavější pro náctileté čtenáře. Nejsem cílová skupina, ale dočetla jsem ji.
Kladně hodnotím obálku a celkově vizuální styl knihy. Příběh mě moc neoslovil, nebavil, nezačetla jsem se. Ale věřím, že číst jí o pár let mladší, budu z ní nadšená. Jen prostě už nejsem v tom správném věku...

3 14.10.2020

Povídky Edgara Allana Poea jsou a navždy budou mou srdcovou záležitostí. Samozřejmě že v dnešní době (vývojem hororových filmů i literatury) už jeho díla nevyvolávají takovou hrůzu jako v dobách dávno minulých...
Poprvé jsem tyto povídky četla jako dítě. Tenkrát ve mně zanechaly hlubokou stopu a obávám se, že především díky nim se ze mě stal vášnivý divák hororových filmů. Stále se k povídkám ráda vracím - některé řadím k těm mnou oblíbenějším, jiné vynechávám nebo čtu velmi zřídka.
Celkově ale hodnotím kladně a (už jen proto, že se jedná o klasiku) četbu děl Poea doporučuji.

7 14.10.2020

Pohled z trochu jiného úhlu na jednu z nejznámějších panovnic historie. Kniha se četla dobře, získala jsem z ní mnoho zajímavých informací. Doporučuji.

13.10.2020