Vilas1979
přečtené 311
Syndrom E
2016,
Franck Thilliez
Po několikatýdenním trápení s knihami od Ransoma Riggse bylo čtení Syndromu E učiněným požitkem. Podobně, jako když se vyhladovělý trosečník ocitne na spektakulární hostině, hltal jsem i já jednu stránku za druhou a nemohl se nasytit. Ale zatímco přecpání se jídlem po dlouhém půstu nemusí dopadnout dobře, při čtení nic takového nehrozí. Jediným nebezpečím je snad jen nevyspání a ne zcela objektivní hodnocení, kterého se teď pravděpodobně dopustím. Příběh má grády od samého začátku, fanoušek klasických filmů Ludovic shlédne podivný a šokující snímek neznámého autora a následně oslepne. Od tohoto okamžiku čtenář hoří zvědavostí a touží po objasnění celé záhady. Nápad s nebezpečným filmem, na který není radno se dívat, není úplně nový, zde se však, na rozdíl od hororu Kruh, dočkáme téměř vědeckého vysvětlení, byť možná trochu přitaženého za vlasy. S postavou šíleného filmaře to měl Thilliez jednoduché, inspiroval se skutečnými poněkud excentrickými režiséry, Andy Warholem a zejména pak Ruggero Deodatem, autorem kultovního a mnoha legendami opředeného snímku Kanibal Holokaust. Příběh tohoto filmu do nejmenších detailů odpovídá skutečnosti, nebo alespoň tomu, co se o něm traduje, liší se jen název, v knize se jmenuje Oči lesa. Ale proč ne, tohle prostě nevymyslíš. Nápad s detektivem trpícím paranoidní schizofrenií se mi zamlouval a i jeho kolegyně mi byla vcelku sympatická, takže jsem logicky doufal v pokračování. V závěru knihy jsem byl překvapen hned dvakrát, jednak šokujícím cliffhangerem v poslední větě a následně po zjištění, že se jedná už o třetí díl v zatím pětidílné sérii. Velká škoda, že u nás díly nevycházejí chronologicky, i tak bez debat pět hvězd.... celý text
Podivné město
2014,
Ransom Riggs
Jestliže jsem první díl přirovnal k Patnáctiletému kapitánovi od Julese Vernea zkříženému s X-meny, druhý díl Podivné město už je čistá Alenka v říši divů. Nic nemá logiku, možné je naprosto vše, například netvoři svými chapadly vrtají díry do skály, jakoby to bylo máslo. Je libo mluvícího psa nebo dvounohou žirafu? Tady jsou! S patřičnou fotografií jistěže. Co je tohle za bizarní alternativní realitu? Nápad s černobílými fotografiemi prošel vylepšením, statické portréty jednotlivých postav byly nahrazeny rovnou celými situacemi, které jsou v knize popisovány. Myšlenka bezesporu zajímavá, kdyby ovšem tolik netrpěl příběh. Je na něm hodně znát, že byl roubován na fotografie jen z důvodu, aby se pak mohly objevit v knize. Bylo mi v podstatě jedno, jak celá výprava do Londýná roku 1940 dopadne, autor si mohl vyfantazírovat, co chtěl. Na třetí závěrečný díl už opravdu nemám sílu.... celý text
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
2012,
Ransom Riggs
Černobílé fotografie podivných dětí ze sirotčince slečny Peregrinové mne pronásledovaly od vydání prvního dílu, jejich pohledům nebylo možné uniknout, nešlo je přehlédnout, byly všude. Bohužel jsem si o trilogii nezjistil více informací, takže jsem přehlédl žánr young adult a navíc fantasy, čekal jsem spíše něco mysteriózního, má chyba. A tak se stalo, že když byla celá trilogie v akci, koupil jsem jí celou. Nu, zákazník byl lapen, nezbývalo, než se vrhnout do čtení. Hned v úvodu jsem byl překvapen podruhé, to když jsem zjistil, že příběh začíná v současnosti. Styl odpovídá žánru, žádné květnaté popisy, jednoduché, nenáročné, lineární vyprávění, zkrátka pro mládež. Staré fotografie skvěle dotváří atmosféru, za tento nápad určitě palec nahoru, ale to je tak všechno. Výsledkem je něco mezi Patnáctiletým kapitánem a X-meny. Trilogii dočtu celou i přesto, že nejsem cílová skupina a příště budu obezřetnější. A opět se mi potvrdilo, že žánr fantasy, s čestnou vyjímkou Tolkiena, zkrátka pro mne není to pravé ořechové.... celý text
Příliš mnoho Kateřin
2015,
John Green
Cílovou skupinou tohoto autora jsou pravděpodobně o něco mladší čtenáři, než jsem já, nicméně čtu jej velmi rád. Na Příliš mnoho Kateřin jsem měl políčeno velmi dlouho, tak dlouho, až jsem ji nakonec dostal jako dárek. Už tento samotný fakt mne rozradostnil a pozitivně naladil, takže jsem ke knize přistoupil zřejmě velmi nekriticky a za dvě odpoledne bylo po všem. Jistě, hlavní hrdinové jsou podobní těm z minulých knih, ale zápletka s hledáním vzorce, který by přepovídal, jak dopadne vztah mezi dvěma lidmi, byla originální a zábavná a jako milovník matematiky jsem ji velmi ocenil. Co bych ale vytknul jsou poznámky pod čarou, kterých bylo požehnaně a neustále přetrhávaly nit vyprávění. Rozumím překladům cizích slov, zakrátko se z toho však stala exhibice znalostí hlavního hrdiny (možná i autora) kombinovaná s pokusy o vtip. Často se mi stalo, že jsem v textu tu malou číslovku přehlédl, došel na konec stránky a zpětně hledal, k čemu se poznámka vztahuje. Tohle se skutečně nepovedlo a nejlepším řešením se nakonec ukázalo poznámky pod čarou prostě ignorovat. Je pravda, že v knize se toho příliš neděje, ale představa prázdnin strávených v tom největším zapadákově v Kansasu u prakticky úplně cizích lidí se mi prostě líbila. A jestli je Příliš mnoho Kateřin autorovou nejslabší knihou? Asi ano, ale vůbec mi to nevadilo.... celý text