Vilas1979 přečtené 312

Playground 2016, Lars Kepler

Kdo si nového Keplera koupil a čekal další detektivku, bude patrně zklamán. Já tuhle změnu žánru oceňuji, zvolené téma mám velmi rád, Haloperidol, Clozapin, Akineton, I want more! Po přečtení několika prvních kapitol jsem si nemohl nevzpomenout na provařený mem, kde na prvním obrázku Ježíš káže svým učedníkům a říká: Jsem boží syn. Ti přitákávají: Samozřejmě, že jsi Ježíši. Na druhém obrázku o dva tisíce let později je chlapík ve svěrací kazajce a říká: Jsem boží syn. Vedle stojící doktor mu říká: Samozřejmě, že jsi, Jerry. V době, kdy neexistovala psychiatrie, se zkrátka člověk, který slyšel hlasy či měl jiný mystický zážitek, mohl stát prorokem raz dva. Dnes vás, stejně jako hlavní hrdinku Jasmin, pošlou do blázince s diagnozou akutní psychotická polymorfní porucha s příznaky schizofrenie, ty nesmysly vám z hlavy vyženou silnými antipsychotiky a ven se nedostanete, dokud neodvoláte. To by tak hrálo, aby po světě běhali lidé, ke kterým promlouvá Bůh či věří nějakým jiným bludům. To, že se okolo několika schizofreniků zformovala celá náboženství, se jaksi vesele ignoruje. Bylo zajímavé sledovat, jak i Jasmin sama si uvědomuje bizarnost svého zážitku, pochybuje o něm, v jednu chvíli se dokonce smíří s tím, že je prostě blázen a musí brát léky, aby se bludů zbavila. Autoři si však skvěle pohráli s variantou, že Jasmin blázen není a čínské přístavní město není výplod její fantazie, jen je škoda, že ji i nás čtenáře v té nejistotě nenechali trošku déle. Právě tahle nejistota mne na celé knize bavila nejvíc, v momentě, kdy je vše víceméně jasné, kniha pro mne tak trochu ztratila kouzlo, souboj na Hřišti, zabírající téměř celou druhou polovinu knihy, pak byl zdlouhavý a jeho konec předvídatelný. Jsem velmi zvědav o čem budou další díly, Playground mi vůbec nepřipadalo jako začátek série, až na pár otazníků ohledně fungování přístavního města, mi vše přišlo vyřešené a uzavřené. Nu, necháme se překvapit, i přes mimořádnou čtivost první poloviny knihy hodnotím čtyřmi hvězdičkami.... celý text

Metro 2035 2016, Dmitry Glukhovsky

Předchozí díl jsem vyloženě protrpěl a byl si celkem jist, že to pro mne bude poslední exkurze do moskevského metra a už se tam nikdy nevrátím. Trojka má však celkem slušné hodnocení a chtěl jsem mít celou trilogii uzavřenou, takže Glukhovsky dostal ještě jednu šanci. Hned na začátku mne zarazila změna Arťomovy osobnosti, je skvělé, že postava nabyla plastičnosti, ale vůbec jsem ho nepoznával, působil na mne jako arogantní a krapet frustrovaný fracek, takže ta trocha sympatie, kterou jsem k němu pociťoval v první knize, se rozplynula jako pára nad hrncem. Postupně se jeho chování trošku zkorigovalo nebo jsem mu možná přivykl a už jsem se nepozastavoval například nad tím, že Homéra oslovuje dědo. Podobnou proměnou prošel i autorův styl, jakoby to napsal někdo uplně jiný, vypravování už není zdaleka tak ploché, přišlo mi barvitější, detailnější, vyzrálejší, druhý díl to překonává o dvě třídy a dokonce bych řekl, že se to četlo lépe než první kniha, která má sice dobrou zápletku, ale chybí jí právě ta vyzrálost, která se dostavila až s tímto dílem. Závěr knihy jsem přečetl jedním dechem, moc pěkně to Glukhovsky vymyslel a uzavřel. Jsem nadšen, zcela jistě nejlepší díl trilogie, musím dát plný počet.... celý text

Metro 2034 2011, Dmitry Glukhovsky

Metro 2034 nelze považovat za plnohodnotné pokračování první knihy, je to spíše bonusový materiál, který se do prvního dílu nevešel a nakonec to s trochou snahy vydalo na kratší knihu. Jak číslovka v názvu napovídá, jsme v ději vrženi o rok dopředu, jiné stanice, jiní hlavní hrdinové, podobné problémy, stejně ploché vyprávění. Slabina téhle série je jednak neatraktivní stále se opakující prostředí, které se brzy omrzí, byť se autor snažil vykreslit podzemní společnost jako pestrou mozaiku ideologií a názorů a okořenit to množstvím nejrůznějších zmutovaným tvorů. Druhak Glukhovsky zkrátka není příliš dobrý ve vykreslování charakterů, postavy jsou ploché, neživé. Místo, aby dále rozvíjel nám již známou a alespoň trochu sympatickou postavu Arťoma, vytváří nové postavy Homéra a Saši a na scénu se vrací Hunter. Celá tahle skupinka mi zakrátko lezla na nervy, každý z nich byl svým způsobem posedlý něčím, čemu sám příliš nerozuměl, jejich jednání bylo mnohdy iracionální, nechápal jsem je. Do toho opět nekonečné popisy tunelů a stanic metra, historie, povídačky, domněnky, líčení jejich strategického významu pro tu či onu stranu. Není to zábavné a nefunguje to, ten svět je zkrátka příliš malý a jednotvárný na to, aby byl něčím zajímavý, opět musím zmínit Silo, které se potýká s podobným problémem. Někde v půlce knihy jsem se modlil, ať už je konec a o dalším dílu nechtěl ani slyšet. Dvě hvězdy, myslím, že letos jsem nic horšího nečetl.... celý text

Metro 2033 2010, Dmitry Glukhovsky

Po dočtení trilogie Dítě číslo 44 se mi ještě úplně nechtělo opouštět území Sovětského svazu, takže jsem sáhl po Glukhovského postapokaliptickém thrilleru Metro 2033. Za mne tedy trošku zklamání. Hlavní hrdina Arťom dostane od podivného cizince úkol, vydá se na cestu podzemím, přičemž ani pořádně neví proč, ví jen, že to slíbil a musí jít. Během jeho putování nás autor seznamuje snad s každou ze stanic, historky, báchorky, povídačky. Svět moskevského metra je rozsáhlý, chápu, že je potřeba ho nějak čtenáři přiblížit, ale zkrátka to není příliš zábavné, brzy se toho člověk přejí a v tom množství stanic se prostě ztrácí. Je to zhruba tak zajímavé jako Silo o dvěstě patrech, patro, schody, patro, schody, stanice, tunel, stanice, tunel, ááá tady je odbočka. Jistě, každá stanice je trošku jiná, jedna stanice je chudá a zanedbaná, druhá zase bohatá, některé stanice či trasy ovládají komunisté, jiné fašisté, další jehovisté. Jediný slibný a pro mne zajimavý moment se vyskytuje na začátku Arťomovi cesty ve formě setkání s reinkarnovaným Čingischánem, jehož prostřednictvím se nám dostává velmi originálního pohledu na celou problematiku tunelů. Postupně se však ukazuje, že to byla jen jedna postavička z mnoha, které Arťom na své pouti potkal a jeden názor z mnoha, které si vyposlechl. I přes nekonečné Arťomovy vnitřní úvahy mi vykreslení jeho postavy a vlastně i všech ostatních přišlo poněkud ploché, dost těžko se do něj člověk vciťoval, neboť ani on sám příliš nerozuměl tomu, proč jde tam, kam jde, proč zrovna on. Frodo v moskevském metru. Vysvětlení na konci považuji za uspokojivé, byť poněkud depresivní. Ale zcela jistě lepší, než původně zamýšlená kulka pro hlavního hrdinu uprostřed knihy, je dobře, že to autor přepracoval. Čtyři hvězdy s odřenýma ušima.... celý text

Zlodějka knih 2009, Markus Zusak

Další bestseller, který se nemůže nelíbit? Začátek se mi tedy četl hodně špatně, některé věty jsem musel číst dvakrát, buďto jsem je nebyl schopen přečíst správně nebo jsem jim prostě na první pokus neporozuměl, jak mi to přišlo kostrbaté. Autorova snaha o originální poetická přirovnání a neobvykle postavené věty mě tedy příliš nenadchla, stejně tak formát mnohdy velmi krátkých podivně navazujících kapitol, které začínají, nevím jak to nazvat, heslovitými sděleními, citacemi ze slovníku a podobným balastem. Opět pokus o originalitu za každou cenu, ale spíše mne to rušilo a odvádělo od děje. Smrt jako vypravěčka zcela jistě výtečný nápad, ale několik prvních kapitol mě neskutečně iritovala, takže jsem jen uvítal, když postupně omezila ty své chytré komentáře a soustředila se jen na vyprávění. Bohužel, sem tam si neodpustila čtenáři s předstihem vyslepičit osudy některých postav, za to tedy velký nedík. Vypadá to, že jen kritizuji, ale když jsem se konečně naučil tohle všechno ignorovat, četlo se to nakonec celkem dobře, byť kniha postupně dějově ztrácí trošku dech. Palec nahoru patří určitě za vykreslení charakterů, zamilujete si snad všechny, Liesel, Rudyho, Hanse i Rosu, ženu sice od rány, ale do nepohody. Jsou hodně živí a hodně opravdoví. Film jsem viděl kdysi dávno a jako postava Hanse mi v paměti správně utkvěl skvělý Geoffrey Rush, zbylé postavy jsem si nevybavil, takže se mi v průběhu čtení nakonec zhmotnily v podobě postav ze seriálu Vlak dětství a naděje. Přes úvodní skepsi to nakonec bylo o mnoho lepší než Světla, která nevidíme, ale na pětihvězdičkového Remarquea to rozhodně nemělo. Čtyři hvězdy. Po dočtení jsem si ještě dodatečně prohlédl fotky z filmu a trochu se na něj upamatoval, dost možná je to jeden z mála případů, kdy je film lepší než kniha.... celý text

Agent 6 2013, Tom Rob Smith

Příběh třetí knihy je rozkročen přes tři dlouhá desetiletí, začíná v roce 1950, kdy se Lev seznámil s Raisou, a končí na sklonku roku 1981. Absolvujeme několik mohutných skoků v čase i prostoru, ale vůbec to nevadí, díky tomu kniha neztrácí na dynamice, ve chvíli, kdy je zbytečné detailně popisovat další děj, autor nás přenese o několik dnů nebo i let později a následuje jakési shrnutí. Musím řici, že ač mi postava Lva na začátku trilogie nebyla příliš sympatická, během třetího dílu mi vcelku přirostl k srdci a loučil jsem se s ním velmi těžko. Stejně jako předchozí díly i tato kniha se čte velmi lehce, autorův styl mi prostě sedí, snad jen afghánské období se všemi těmi odbočkami od hlavní dějové linie nemuselo být tak dlouhé, nechápal jsem jeho smysl a marně si lámal hlavu, kam autor celý příběh vlastně směřuje. Ale naprosto logicky se ke konci vše uzavřelo a zaklaplo do sebe. Za ještě jeden díl, na který však nezbývá příliš prostoru, bych se vůbec nezlobil. Celou trilogii, i když se mě samotnému do ní zpočátku vůbec nechtělo, mohu vřele doporučit.... celý text

Utajovaný projev 2011, Tom Rob Smith

Druhá návštěva Sovětského svazu, tři roky po Stalinově smrti Chruščov na XX. sjezdu KSSS pronesl svůj slavný projev a v Moskvě kdosi vraždí bývalé členy MGB. Protože mám za sebou i třetí díl, mohu již napsat, že tento se mi líbil asi nejméně, těžko řici proč. Možná, že zápletka a samotná postava Fraery mi přišla trošku přitažená za vlasy. Ale jinak opět zajímavý byť poněkud depresivní vhled do reality sovětského systému, tentokrát okořeněný o exkurzi gulagu a s hlavními hrdiny se ocitneme i v centru maďarského povstání. Zajímalo by mne, zda bylo skutečně vyprovokováno sověty, aby mohlo být v zápětí krvavě potlačeno a šrouby zase o něco více přitaženy. Tentokrát čtyři hvězdy.... celý text

Dítě číslo 44 2009, Tom Rob Smith

Knihu jsem poprvé zaregistroval v době, kdy šel do kin film, každý o tom mluvil, každý to četl a každý to chválil. Ačkoliv mám historii rád, detektivní thriller odehravájící se v Sovětském svazu na sklonku Stalinovy hrůzovlády mne nelákala ani trochu. Říkal jsem si: možná, snad, někdy, až nebudu mít, co číst a to ‘někdy‘ nastalo právě teď. Čtení to bylo neradostné a neuvěřitelně depresivní. Horko těžko bych vzpomínal na knihu, která by mne naplnila takovou beznadějí. O tom, co se v té době v Sovětském svazu dělo jsem samozřejmě představu měl, tato kniha však tu představu velmi silně konkretizovala, byť lidé a jejich osudy jsou smyšlení. Autor čtenářům připravil zajímavé dilema, hlavní hrdina, agent MGB Lev Děmidov, je součástí sovětské státní mašinérie, sleduje své spoluobčany, zatýká je, vyslýchá. Je v tom dobrý a o své práci nepochybuje. Postupně jsme však svědky jeho prozření a snad i upřímné lítosti, i tak pro mne bylo těžké pociťovat k němu nějaké sympatie, jistě, snaží se chytit vraha malých dětí, dokonce velkého počtu malých dětí, ale sám má na rukou krev stovek nevinných lidí. Oh, jistě, však jen plnil rozkazy, snažil se přežít dobu vymknutou z kloubů a získat pár výhod pro své rodiče, vlastně nic špatného nedělal, myslel to dobře. Skutečně těžko říct, kdo je větší záporák, zda vrah nebo Lev, který se ho snaží dopadnout. Jinak je to napsané výtečně, zápletka skvěle vymyšlená, je to takový ten typ knihy, která má po přečtení dojezd a člověk na ní hned tak nezapomene. Ač jsem to původně neměl v úmyslu, druhý díl si určitě přečtu.... celý text

Fatal Virtual 2013, Petr Heteša

K Fatal Virtual mne přivedla kniha Ready Player One, ale zatímco autor Ready Player One se doslova vyžíval v popisech a technických parametrech periferií zprostředkovávajících virtuální svět, Fatal Virtual do takových detailů nejde. Takže jsem si zpočátku kladl otázky, jak zde ta virtuální realita vůbec funguje, jak se to ovládá, jak je možné, že tam lidé pijí, jedí, kouří, mají sex, respektive jak to může být lepší než realné prožitky. Nu, může za to jakási síťka na hlavu, která zřejmě nějak interaguje přímo s mozkem, tedy nejsou potřeba žádné brýle, sluchátka či nějaké ovladače a kombinézy, takže oproti Ready Player One docela sci-fi. Kniha se vcelku brzy rozjela a pak už jsem ji jen těžko odkládal, chvílemi to vypadalo jako detektivka, ale postupně se ukázalo, že jde o mnohem víc, o samotnou podstatu reality, autor zabrousil i do kvantové mechaniky, tahle témata mám hodně rád. Co když i my žijeme v nějaké simulaci, zatímco naše mozky plavou v živném roztoku někde ve skutečné realitě na zcela pusté planetě? Je náš vesmír hologram? Není všude kolem nás jen pavučina vln, které se zhmotňují jako částice na tom nejpravděpodobnějším místě? Lehkou inspiraci Matrixem v závěru nešlo přehlédnout. Vyzdvihnout musím dialogy, ty mne z celé knihy bavily asi nejvíc, Chris měl velmi sympaticky prořízlou pusu a Leyla vlastně také, často jsem se musel prostě smát. Co se týká závěru, který tu mnozí kritizují, ano, kniha by si asi zasloužila lepší, pokud tedy autor nechystá pokračování, pak by bylo vše v pořádku. Ale i kdyby žádné pokračování nebylo, vše podstatné bylo vlastně vysvětleno, jistému zklamání jsem se však ubránit nemohl. Nebylo to tak dobré jako Ready Player One, ale i tak dávám pět hvězd.... celý text

Tma 2016, Bernard Minier

Na třetí případ majora Servaze jsem se hodně těšil, po dočtení nemohu říci, že bych byl zklamán, ale čekal jsem trošku něco jiného. Tma se totiž od předchozích dvou dílů dost liší, máme tu mnohem méně Servaze a jeho osobních problémů, jeho kolegové se v knize sotva mihnou a linie s Julianem Hirtmanem je zcela uložena k ledu. Tedy vše, na co jsem se tak těšil, bylo upozaděno. Příliš mne neuspokojilo ani navázání na předchozí děj. Cože? Servaz se zhroutil, je na nemocenské a už několik měsíců pobývá v léčebně pro podobně unavené policisty? Tohle mi k němu vůbec nepasovalo. Případ tak vyšetřuje zcela neoficiálně a prakticky sám. Tma je tedy takovým intermezzem, pauzou v honbě za Hirtmanem, a nakonec vlastně proč ne, rozumím autorově snaze zkusit to zase trochu jinak. Zápletka je velmi dobře vymyšlená a propracovaná, Minier se naučil tahat čtenáře za fusekli skoro tak dobře jako Nesbo, avšak vyšetřování samotné trvalo na můj vkus nějak krátce, začalo příliš pozdě a najednou je hlavní padouch odhalen a do konce knihy ještě pěkných pár desítek stránek zbývalo. Nu, moc jsme si Servaze tedy neužili, možná o to větší důvod těšit se na další díl. Tentokrát jen čtyři hvězdy. Tak trochu i za tu těhotnou kosmonautku, těžko uvěřit, že by jí to prošlo.... celý text

Pýthiiny rady 2015, Erik Axl Sund

Zakončení trilogie, dost toho bylo odhaleno již ve druhém dílu, ale autoři si nějaké to eso v rukávu ještě nechali, takže i tento díl se četl velice dobře a o překvapení nebyla nouze. Dalo by se říci, že mi všechny tři knihy splynuly a překryly se navzájem a po dočtení bych horko těžko lovil v paměti, co se přesně stalo v které, zcela jistě i díky tomu, že jsem měl to štěstí a četl je pěkně jednu za druhou. Pomineme-li začátek prvního dílu, žádná z nich nějak výrazně nevybočovala, ohodnotil bych tedy všechny stejně čtyřmi hvězdičkami. S popisovanými detaily, díky kterým je kniha určena jen pro silné povahy, jsem neměl výrazný problém, je to fikce, jistě, mnohé z toho se každý den, každou hodinu, každou minutu někde děje. Muži bijí ženy, muži bijí děti, muži znásilňují ženy, muži znásilňují děti. Hm, co to s těmi muži jenom je? Páchají 95% trestných činů, i u nás v centru civilizované Evropy má 30% žen zkušenost s domácím násilím a tisíce dětí jsou ročně odebrány rodičům a úmístěny do dětských domovů. Skutečně si člověk musí položit stejnou kontroverzní otázku jako jeden z podezřelých: Nebylo by lepší muže preventivně hned po narození kastrovat? Nebylo by pak na světě lépe? Jistě, ne každý muž je násilnické hovado, ale násilnické hovado je téměř vždy muž. Když stejnou optikou nahlíží nemálo lidí na muslimy, proč ne na muže?... celý text

Hladový oheň 2014, Erik Axl Sund

Druhý díl trilogie se mi četl o něco lépe, autoři se trochu rozepsali, přivykl jsem jejich stylu. Čtenář je bez okolků vržen do dalšího děje, kniha pokračuje tam, kde první díl skončil, výrazně doporučuji číst je za sebou. Bavilo mne to, je to zajímavé téma, poruchy osobnosti, schizofrenie, bludy, halucinace, autoři si se čtenářem pěkně hrají, to se musí nechat. Začíná to tedy být hodně zamotané, občas jsem měl problém se v té spoustě postav rychle zorientovat, vypadá to však, že si toho jsou autoři velmi dobře vědomi a všechna známá fakta čas od času shrnou a zopakují, aby čtenář neztratil niť. Samozřejmě nechybí nějaké to překvapení a to, co se po přečtení prvního dílu zdálo být jasné, najednou vůbec jasné není. Celý případ je komplikovaný skoro jako Twin Peaks a pro plné pochopení by tahle série možná stála ještě za jedno přečtení. No dobře, spíše asi ne, každopádně se s velkou zvědavostí vrhám na třetí díl.... celý text

Vraní dívka 2014, Erik Axl Sund

Pokud bych měl hodnotit pouze tuto knihu, její první polovina mi přišla naprosto strašná, nemohl jsem pochopit, jak mohlo být něco tak amatérsky působícího označeno nálepkou „Světový bestseller“. Litoval jsem, že jsem se do této trilogie vůbec pouštěl, hlavně když jsem zjistil, že to je v podstatě jedna kniha, jeden případ, rozdělený do tří knih a nemá tedy smysl si přečíst jen první díl. Vraní dívka mi zkrátka připadala stejně blbá jako první Mankell, Seghers nebo Kristina Ohlsson, trpící klasickými neduhy všech prvotin. Nudný popis vyšetřování, které se vůbec nikam neposouvá, nijak zvlášť sympatická a skoro až natvrdlá komisařka, která, přestože jí je nejméně čtyřicet, řeší svůj život, jakoby se právě probudila, to celé proložené kapitolami ze života Victorie a psycholožky Sofie. Jako detektivka naprosto slabé. Zlom nastal někde za polovinou v okamžiku spektakulárního odhalení, které jsem tedy čekal, neb jsem si neprozřetelně přečetl komentář, který to hezky pěkně vyspoileroval. Za to tedy nedík. Nicméně v tom okamžiku se ze špatné detektivky stal napínavý psychothriller, který se jen velmi těžko odkládal, zbytek jsem pak přečetl téměř na jeden zátah a okamžitě sáhl po druhém dílu.... celý text

Ready Player One - Hra začíná 2012, Ernest Cline

Tahle kniha by měla být biblí a absolutně „must read“ všech geeků, kterým je pravděpodobně hlavně určena. Sám bych se asi úplně za geeka nepovažoval, ale na Atari 800XL, které je v knize mezi těmi všemi počítači také zmíněno, jsem vyrůstal, na střední škole jsme hráli Dračí Doupě, český klon Dungeons & Dragons, v současných RPG a MMORPG hrách jsem pak strávil mnoho stovek hodin, takže číst si o OASIS bylo jakési splnění mého snu. OASIS - finální prostředí, finální hra. I nám už virtuální realita pomalu ťuká na dveře a je téměř jisté, že to bude něco, co převrátí svět zábavy naruby, budoucí heroin lidstva, kam bude možné utéci před neutěšenou realitou. Ready Player One je však, jak napovídá obálka, zároveň poctou klasickým osmibitovým hrám a automatům z osmdesátých let, je to vlastně hold celé tehdejší kultuře, obsahuje neskutečné množství odkazů na osmdesátkové hry, filmy, seriály a hudbu. Přišlo mi neuvěřitelné, že to všechno zvládli hlavní hrdinové pojmout a našprtat se to nazpaměť, jakkoliv to byli klasičtí geekové, kteří v podstatě nic jiného nedělali a posledních pět let se věnovali téměř výhradně honu za „Velikonočním vejcem“ schovaným kdesi ve světě OASIS. Kniha nemá žádné slabé místo, čtivá záležitost od začátku do konce, velmi těžko se odkládala. Bez debat plný počet.... celý text

Tady byla Britt-Marie 2016, Fredrik Backman

V komentáři k Babičce jsem napsal, že postava Britt-Marie je těžko uvěřitelná, že nikdo takový přece nemůže existovat. Beru zpět, v nové knize, která navazuje na Babičku a přitom je tak trochu variací na Oveho, nám autor dokazuje, že Britt-Marie je nejen skutečná a velmi velmi uvěřitelná, ale že to zdaleka není taková nepříjemná můra, jak se nám na první pohled zdála, že to je také jen člověk, dokonce docela milý člověk. Nu, možná s citronem v zadku, ale co už, jak se dozvíme, má to své důvody. Přiznám se, mnohem víc mne bavila první polovina knihy, její směřování je sice předvídatelné, ale interakce Britt-Marie s okolním světem vykouzlí nejeden komický dialog. Jistě, jistě, některé situace jsou poněkud přehnané, například monology s krysou, ale s tím je třeba u knih tohoto typu počítat. Co se druhé poloviny knihy týká, snad moc nevyzradím, když napíši, že je škoda, že Britt-Marii není o 10 let méně, jednak jsem si ji celou dobu představoval o něco mladší a jednak jsem jí velmi fandil, aby poznala i jiné hotely, takhle z toho bylo v závěru vcelku jednoduché dilema. Podtrženo sečteno, přijemná oddechovka, četlo se to dobře.... celý text

Nesmírný 2015, Jussi Adler-Olsen

Předposlední kniha Marco mi ani trochu nesedla, takže jsem netrpělivě čekal, až Nesmírný vyjde elektronicky, což se konečně, půl roku po papírové verzi, stalo. Po dočtení knihy mohu říci, že Nesmírný rozhodně není nejslabší kniha série, jak tu kdosi napsal, právě naopak, vůbec bych se jí nebál ohodnotit jako díl nejlepší. Jednak mi velmi sedl tématicky, zmiňovaný film Zeitgeist je hodně provařený, defakto odstartoval celou tu vlnu konspiračních filmů a svého času jsem na něm celkem ulítával. Některé jeho části jsou samozřejmě velmi diskutabilní a dnes se všem těm konspiračním teoriím jen směji, ale první třetina Zeitgeistu věnovaná společnému původu náboženství je zajímavá a zcela jistě hodná zamyšlení. Druhak se autor vrátil k tomu, čím jeho knihy vynikají a čím se odlišují od většiny detektivek a to je ten všudypřítomný humor, Carl vnitřně komentující každou situaci a hláškující Asad, jehož přísloví o velbloudech jsem nejednou sám použil. Někdy si musím udělat čas a všechny si je vypsat. Takže člověk čte detektivku a pořád se u toho tak nějak uculuje. Zápletka je velmi propracovaná, celé to drží skvěle pohromadě, nečekaný závěr, bavilo mne to moc. Klaním se a vrním blahem.... celý text

Dívka, která si říkala Tuesday 2016, Stephen Williams

Tuesday thrillerem roku určitě není, ale čtivá tahle poměrně krátka kniha rozhodně je a to hned od prvních stránek. A pokud hned od těch prvních stránek přístoupíte na autorovu hru, že Tuesday je sedmnáctiletá anorektická superhrdinka s téměř nadpřirozenými schopnostmi, která se během pouchých tří let na ulici naučila hackovat lépe než Lisbeth Salanderová, bojovat minimálně stejně dobře jako Steven Segal a ještě k tomu stihla prolézt komplet tunely starého londýnského metra, máte na pár dní o zábavu postaráno. Děj je svižný, odsýpá, o akční scény není nouze, krátké kapitoly se rychle střídají, autor se příliš nezdržuje popisy prostředí ani vykreslovaním charakterů, což je škoda, protože jak už jsem napsal, je kniha díky tomu docela krátká. Trocha vaty by možná neuškodila, při čtení jsem měl občas pocit, že tomu něco chybí, že čtu jen jakousi kostru, kterou se autor neobtěžoval vyplnit orgány, opléct cévami a obalit masem a kůží. Ale moc pěknou kostru, samozřejmě. Technickým podivnostem a zjednodušením se u knih tohoto typu zdá se nelze vyhnout, například GPS, která funguje v podzemí díky pokrytí wi-fi signálem? Slovy Tuesday: „Kdo by si to kurva pomyslel?“ Suma sumárum tu máme vcelku solidní moderní thriller a jak sám autor v rozhovoru naznačil, rozhodně to nebude díl poslední a se supermankou Tuesday se zcela jistě ještě setkáme. Snad autor své psaní trošku rozvine a celá série nesklouzne do kategorie béčkových thrillerů, které by z fleku mohly sloužit jako předlohy k hollywoodským akčním filmů. Druhý díl si už jen ze zvědavosti nenechám ujít.... celý text

Jsou světla, která nevidíme 2015, Anthony Doerr

Na „Světla, která nevidíme“ jsem měl políčeno docela dlouho, kladné ohlasy všude možně nešlo přehlédnout a tak jsem knihu nakonec zakoupil. Horší investici jsem nemohl udělat, z mého pohledu je to jedna z nejvíce přeceňovaných knih, jakou jsem kdy četl. Neskutečně mne rozčilovaly ty krátké kapitoly na dvě až tři stránky, ale občas také jen na jednu. Po těchto krátkých kapitolách se střídají dvě hlavní linie, příběh slepé francouzské dívky Marie-Laure a talentovaného německého mladíka Wernera, a jedna vedlejší linie popisující pátrání německého praporčíka von Rumpela po legendami opředeném drahokamu. K tomu všemu autor skáče v čase, kdy střídá přítomnost, která se odehrává v několika srpnových dnech roku 1944, s událostmi, které těmto dnům předcházely. Výsledkem je naprosto nekonzistentní chaotická mozaika, sotva se člověk začetl do jednoho příběhu, je z něj vytržen a vržen zase do jiného, přičemž někdy kapitoly velmi stručně popisují celé měsíce a jindy jen pár okamžiků. Autor měl navíc zvláštní potřebu každou mikrokapitolu pojmenovat, takže tu máme třeba jednostránkovou kapitolu Ponožky o, ehm, ponožkách. Ty dva příběhy spolu vlastně celou dobu vůbec nesouvisí a tak si autor musel pomoci alespoň bizarní náhodou v podobě francouzského rádiového vysílání, které německý albínek jako dítě poslouchal. Jak dojemné. Tušíme, že příběhy se na konci protnou při obléhání Saint-Malo, ale žádné srdcervoucí finále se nekonalo, kniha vyznívá jaksi do ztracena, jakoby autor nevěděl jak to pořádně zakončit, takže kapesníky jsem si chystal úplně zbytečně. Poválečné kapitoly si autor mohl zcela odpustit. Kniha je kratší, než by se dalo z počtu stránek usuzovat, spousta kapitol končí na začátku stránky a jméno kapitoly také vždy zabere několik řádků, i tak jsem však knihu četl neobvykle dlouho. Popularita této knihy oceněné Pulitzerovou cenou se naprosto vymyká mému chápání, mělké, podbízivé, občas neskutečně naivní, občas neuvěřitlně stručné, vyumělkovaní hlavní hrdinové. Remarqueovi, který tu dobu doopravdy zažil, to nesahá ani po kotníky, jeho knihy působí autenticky a člověka na rozdíl od tohoto kýče skutečně dojmou. Naprostý souhlas s komentářem od tanuki.... celý text

MemoRandom 2015, Anders de la Motte

Trilogie Game, Buzz, Bubble stále patří k tomu nejlepšímu, co jsem dosud četl, přečetl jsem ji za týden a mohu ji vřele doporučit. Nová kniha MemoRandom ve mne však vzbuzuje spíše rozpaky. Prostředí, ve kterém se odehrává, pro mne nebylo nijak zvlášť atraktivní, informátoři a jejich spojky na policii, krtci, úniky informací, zkorumpovaní policisté a politici, témata, od kterých si chce člověk při čtení spíše odpočinout. K hlavnímu hrdinovi si čtenář vytváří vztah velmi pozvolna, vždyť ztratil paměť, takže toho o něm na začátku mnoho nevíme, on sám toho o sobě moc neví. Příběh se tedy odkrývá hodně pomalu, jak se Davidu Saracovi postupně vrací paměť. Musím řici, že ještě někde v polovině knihy mi bylo vcelku jedno, kdo je Janus, přitom je to jaksi ústřední zápletka a odhalení jeho identity by mělo být to, co čtenáře pobízí ke čtení. Leč nebylo, knihu jsem tak četl docela dlouho. Dojem lehce napravil až závěr, i tak tři a půl hvězdičky zaokrouhluji směrem dolů. Nad autorem hůl rozhodně nelámu a na další knihu se určitě těším.... celý text

Stolek s citróny 2015, Julian Barnes

Krásné povídky o stárnutí a stáří, nepřipadaly mi ani trochu smutné, některé byly dokonce humorné nebo spíše humorně vypointované, až jsem se musel na konci usmát, když jsem pochopil, kam autor celou povídkou mířil. I přes to, co je hlavním tématem, si myslím, že Stolek s citrony by si měli přečíst hlavně mladí. K některým povídkám se v budoucnu zcela jistě vrátím, Stručné dějiny holičství, Příběh Matse Israelssona, Hygiena, dokonalé!... celý text