VlezlejSpratek
přečtené 124
Osm hor
2017,
Paolo Cognetti
Jestli milujete hory, hlavně Alpy, jestli se tam v létě čas od času vydáte a přemejšlíte, jaký by bylo trávit tam delší čas, nebo třeba celej život, tuhle knížku si užijete. Cognetti vás do Alp vtáhne jako výkonnej vysavač a pomocí svojí fantazie se budete rázem pohybovat na srázech pokrytejch řídkou trávou, kolem sebe vysoký kamenný masy, uslyšíte o překot se valící potok s právě roztátým sněhem a když nastražíte uši, někde v dálce zaslechnete zvony Brunovejch krav. Tenhle příběh je o velkým horským přátelství, který mezi sebou můžou mít horal a kluk z města, kluk, kterej ale hory miluje skoro stejně jako jeho kamarád. Pietro sice většinu času tráví v Miláně nebo Turíně, ale o tomhle jeho životě se nic moc nedozvíme. Není to potřeba. To důležitý se odehrává mezi štíty, kde se probíjí životem Bruno, jeho nejlepší kamarád. K jejich hlubokýmu přátelství není potřeba moc slov, o těch jejich vztah není. Je o společně stráveným čase při stavbě domku vysoko v horách, o ochotě přicestovat přes celej svět, když vás ten druhej potřebuje, o respektu a schopnosti akceptovat, že každej má jiný touhy. I když jsou takový, který znamenaj konec života. Ať si kdo chce co chce říká (včetně mistra Kinga), člověk vždycky nejlíp popíše svět, kterej dobře zná. A Cognetti hory zná dobře, vysoká míra autobiografie je v textu patrná. A taky ví něco o psaní. Tenhle text je totiž od zbytečnejch slov osekanej na dřeň.... celý text
Zahrada
2022,
Petra Dvořáková
Jarkovi budete fandit. Je to sice tlusťoch a někdy až zženštilá citlivka, ale získá si vás, protože i když žije v bavlnce, rozhodne se to změnit. Rozčiluje ho, že coby kněz nemůže kázat o tom, že homosexualita není nemoc a queer lidi maj právo na život. A taky ho štve, že v něm nikdo nevidí jeho, ale jenom prodlouženou boží ruku. Zahrada u domu jeho mrtvejch prarodičů má hned několik významů, každej si může dosadit co chce. Ale je to něco, o co se člověk musí starat, aby to nějak vypadalo. Péče je prostě důležitá, ať jde o venkovní prostor, duchovno nebo třeba mezilidský vztahy. Slibně rozjetej příběh pak autorka pohřbí, když do všeho zamotá pedofilní linku. Jarek přestává řešit to, co knížku doposud dělalo dobrou knížkou a světla namíří na jinej problém. Ten má doplňovat původní myšlenku, ale působí to násilně a rozhodně ne důvěryhodně. Závěr se docela povede, prozrazovat samozřejmě nebudu nic, a jako jo, dává to všechno smysl. I ta zahrada, všechno. Ale trochu to působí dojmem, jako kdyby si Dvořáková vzala příliš malej pytel, do kterýho se snažila nacpat příliš mnoho témat.... celý text
Hana
2018,
Alena Mornštajnová
Davový nadšení je velkej nepřítel. Když vám všichni děsně chválej nějakej titul, často se stane, že to očekávání je zkrátka příliš velký. Tenhle román je toho typickej příklad. Jako dobrý. Dobře napsaný, děj, co odsejpá a člověk se u toho nenudí. Ale jelikož tohle není první knížka, co jsem od autorky četl, trochu mi ten její opakující konstrukt leze krkem. Několik generací a všechny se nějak ovlivňujou. Ať to bude sebeoriginálnější, pořád to bude totéž, jenom s jinou příchutí. A jasně, někdo si dá jak sladkej, tak slanej karamel rád, ale já si asi radši pošmáknu taky na něčem jiným. A ještě jedna věc: vážně potřebujeme další knížku o druhý světový? Je fakt ještě pořád na tomhle tématu co objevovat? Chápu, že je to naprosto zásadní událost minulýho století, naprosto vybočující ze všeho, co si naše zapomnětlivá civilizace jakžtakž pamatuje, ale fakt? To nestačej romány Remarqua, Hemingwaye, Lustiga, ale taky třeba Hellera nebo zápisky samotný Anny Frankový? Prostě lidí, co když neměli sami zkušenosti s koncentrákem, tak aspoň byli přímými svědky těch děsivejch událostí? Jestli máte kolem sebe dvanáctiletou holku, který by se hodilo nějakou zábavnou formou zjistit, jak to za války s Židama chodilo a jak probíhal jejich odsun (včetně aspoň části zvěrstev, co museli v lágrech zažívat), je tohle knížka přesně pro vás. Respektive pro tu dvanáctiletou, poáč je to napsaný fakt dobře. Očima hned tří generací a o wow momenty tam není nouze (pokud jde o historii postav, ne historii jako takovou). Co se ale nedá Mornštajnový upřít, je dokonalý bruslení v mezilidskejch vztazích, jejich vzájemný působení a naprosto zřetelně popsaný postavy. Ačkoliv jsou vesměs bílý nebo černý. A ten záporák, typickej sobec, se najde i tady. A je to voják, překvapivě. Ale jak se říká, že každá knížka vám něco dá, tak moje nevzdělaný já se dozvědělo o tyfu, co řádil v roce 1954 ve Valašským Meziříčí. Ale není to málo, Antone Pavloviči?... celý text
Vzpomínky na úhoře
2022,
Anna Cima
Jestli jste přesvědčený, že nic kromě našeho západního, racionálně uvažujícího světa neexistuje a jestli si musíte osahat všechno ještě předtím, než tomu uvěříte, pro svoje vlastní dobro projděte kolem tohohle románu bez povšimnutí. Nebo radši velkým obloukem. Přijdete sice o hodně, ale hrozně by vás rozčiloval. Ale jestli občas sáhnete do knihovny pro fantasy kousek a dokážete do obvyklýho světa přijmout i nějaký ty už jednou pohřbený kočky nebo třeba draky, budete si u druhýho románu Cimy čvachtat. Zamilujete si podivnou dívku Miju, která při cídění akvárek v akvaristice kdesi v Jokohamě nosí za pasem dřevěný meč, aby se ubránila v případě potřeby opico-tygro-hadovi, což je příšera, kterou podle japonský legendy zdolal statečný Takamicua z rodu Fudžiwara. Pomáhal mu při tom tehdy úhoř. Tahle úžasná ryba s neuvěřitelným životním cyklem je v Japonsku opředená mnoha povídačkama. Kromě tý o Takamicuovi se o něm říká, že je to boží posel a jestli budou Japonci i nadále požírat tolik jeho masa, za chvíli nebude mít kdo jejich modlitby doručovat až k samotným všemohoucím. Ale zase si nemyslete, že budete celou knížku vegetovat na nějakým fantaskním tripu. Děj má normálně rámovaný vyprávění, dokonale vykreslený postavy, o kterých se dozvíte první poslední a taky tři holky, co maj za sebou fakt dost debilní dětství. Každá trochu jinak. Jednu nechce ani jeden rodič, druhá se vyrovnává s tím, že jí ještě před narozením zemřela sestra a její rodiče z toho z nějakýho důvodu viněj ji, a pak taky je tady zmiňovaná Miju, jejíž máma se pokusí o sebevraždu. A tahle máma je pro vývoj celý knížky dost důležitá. Během svýho mládí totiž odešla do hor, kde jí podle všeho začalo cinkat na maják. Ale ono to mělo svoje důvodu. A tyhle důvody jsou hnacím motorem celýho detektivního příběhu. Celej příběh, kterej zabírá přes 700 stran, je dost košatej a člověk se občas asi nevyhne svraštěnýmu čelu při přemejšlení, jak že to vlastně bylo, protože dějovejch linek je tam jak na orloji. Ale vždycky se nějak najde a výsledek stojí za to! Teda pokud si nezakládáte na těch empirickejch zkušenostech.... celý text
