woodward
přečtené 1237
Zjevení
2010,
Christopher John Sansom
Tentokrát Shardlake řeší případ ve kterém je o něco méně politiky než v těch předchozích. Sledujeme především klasické pátrání po sériovém vrahovi na středověký způsob. Ale ani tentokrát nás autor neopomene fundovaně poučit o poměrech v Anglii za vlády Jindřicha VIII., zejména o složitých manévrech stoupenců různých pojetí nového náboženství, kde král je nejvyšší, neomylnou církevní autoritou. A navíc se tenhle král, starý, nemocný, pověrčivý vztekloun, cítí osamělý a rád by se znovu oženil. Jeho vyvolená, Kateřina Parrová, ovšem váhá, protože to ještě není ani rok, co poslední Jindřichova manželka přišla o hlavu. Její souhlas nebo nesouhlas bude mít samozřejmě dopad i na nábožensko-mocenské půtky kolem trůnu a za této situace je řádění sériového vraha, jehož motiv je zjevně inspirován apokalyptickými vizemi ze Zjevení sv. Jana, nevhodnou komplikací. Pachatele je třeba rychle dopadnou tak, aby se král o jeho běsnění vůbec nedověděl...... celý text
Rubínový klenot
2010,
Robert Anthony Salvatore
Druhá série vyprávění o temném elfovi (Planina ledového větru) je tak trochu nastavovaná kaše, tovární produkt se vším všudy. Tu a tam se zdá, že když autor neví, jak příběh posunout dál, vloží intermezzo s drakem. Jednou je červenej, jednou bílej, jindy zas černej... možná přijde na řadu i žlutej se zelenýma hvězdičkama. Ale je to celkem pestrý a napínavý, tak uvidíme, co ještě pan spisovatel vymyslí. Některá jména a pojmy jsou dost bezostyšně vykradený z Tolkiena, něco taky z antiky a korunu všemu nasadil pirát Pinochet. Překlad je příšernej - a to platí o všech dílech od samého začátku. Nehodlám vkládat samostatný komentář k další sérii - prostě už to přestalo být ke čtení. V podstatě se dá říct, že kdyby autor o temném elfovi napsal tři knihy, bylo by to docela slušný řemeslo. Ovšem místo tří jich nasekal šest a přidává další a další, to už fakt nemám zapotřebí číst.... celý text
Útočiště
2008,
Robert Anthony Salvatore
Příběh o cestě ze tmy do světla, o nekonečném, často marném boji proti předsudkům. Není to špatná trilogie, až na to, že první díl stačilo smrsknout do dvou kapitol, protože celý ten úvodní příběh o mládenci, který vyrostl jako jedinej dobrák uprostřed zla, je mírně řečeno nevěrohodný. Jakmile se Drizzt stane pánem svého osudu, má už příběh hlavu a patu a je to docela prima fantasy. Čtyři hvězdy... celý text
Domovina
2007,
Robert Anthony Salvatore
Neuchvátilo mě to. Uznávám, že je v tom leccos nového a zvláštního, a zkusím další díly, třeba se to zlepší. Ale celej ten základní koncept - ve zvrhlé společnosti sloužící zlé, vraždící bohyni, vyrostl slušný, nevinný hoch - mi trochu připomíná Cimrmanovo vyprávění o tom, jak se v rodině chudých přistěhovalců narodil bohatý hrabě Nikolič.... celý text
1000 let ruské rozpínavosti - od počátku k Putinovi
2015,
Douglas Boyd
Bývalý expert královského letectva na Rusko a rusky mluvící země, který v padesátých letech strávil dva roky ve východoněmeckém vězení, napsal knihu, kterou měl někdo napsat - a hlavně vydat - už dávno. Je to kniha o tom, že ruská zahraniční politika měla vždycky jen jediný cíl: expanzi. Příběh začíná v desátém století, za knížete Svjatoslava, možná potomka samotného Rurika, jehož skandinávští nájezdníci zakládali na území dnešního Ruska první trvalá sídliště, a táhne se až do dnešních dnů. Svjatoslavův syn Vladimír, Ivan Hrozný, Petr Veliký, Kateřina Veliká, Lenin, Stalin, Brežněv...je to dlouhé vyprávění a místy až trochu jednotvárné. Nejvýznamnější částí příběhu jsou samozřejmě obsáhlé pasáže věnované studené válce. K tomu, že Zápaďané dnes o Putinově mocenské politice hovoří jako o nové studené válce autor podotýká: Nejde o novou válku, ale o stále stejnou. A nezačala v roce 1945, jak udává obvyklé pojetí dějin, ale lze ji velice jasně vysledovat až do roku 1919, kdy Lenin založil Komunistickou internacionálu... Vzápětí však dodává: Kominterna představovala Leninův způsob, jak dát nový kabát rozpínavým choutkám carských předchůdců, jejichž vhodným následovníkem je Vladimir Putin a jeho klika... Celou knihu pak uzavírá postřeh lorda Palmerstona, který samozřejmě studenou válku nezažil, ale očividně věděl již ve své době, co se dá od ruských vládců čekat: Politikou i praxí ruské vlády odjakživa bylo rozšiřovat hranice tak rychle, jak apatie nebo bojácnost sousedních států dovolí, ale obvykle se taky tváří v tvář rozhodnému odporu zastavit či stáhnout A VYČKAT NA PŘÍŠTÍ VHODNOU PŘÍLEŽITOST KE SKOKU NA ZAMÝŠLENOU KOŘIST. docela z toho mrazí, žejo?... celý text
Pěšec proroctví
1995,
David Eddings
Typickej Eddings. Postavy celé série Belgariad jsou pěkně vymyšlené, vyprávění je poutavé, ale všechno ostatní - vztahy, instituce, "pravidla příběhu" - je očividně "nedůstojno" autorovy pozornosti. Po Eleniu a Tamuli je to už má třetí série od Eddingse a musím konstatovat, že tenhle pán je zcela typickým produktem amerického přístupu k věci: Obecenstvo si potrpí na zeširoka a barvitě vylíčené prostředí ve kterém se příběh odehrává - hlavně musí být znát, že to tam chodí jinak než v našem světě. Jenže obecenstvo (najmě v USA) je málo vzdělané a nerado myslí, a podle toho k němu lze přistupovat. Takže naplácáme barvy, názvy, souvislosti ve velkém množství, hlavně aby to nedalo moc práce a nezabralo moc času, neb čas jsou peníze. Pokud je příběh sám o sobě zajímavý, blbečkové si těchto nedostatků ani nevšimnou. Autorů, kteří "vyrábějí" pokleslou literaturu továrním způsobem za účelem rychlého výdělku, je za korunu kilo. Je škoda, když to potká takového, který opravdu umí psát. Jak jsem řekl, postavy a příběh jsou báječný - jen proto dávám čtyři hvězdy.... celý text
Barva kouzel
1993,
Terry Pratchett
Přečetl jsem zatím prvních šest zeměplošských svazků a usoudil jsem, že je na místě učinit pauzu, aby si to hlava mohla trochu přebrat. Ne že bych se cítil přesycen, právě naopak, mám pocit, že této literatury není nikdy dost, ale byla by škoda zhltnout celou horu knih o Úžasné zeměploše naráz, stejně jako je hřích vyhulákat láhev dvacetiletého bordeauxského vína rovnou z flašky na jeden nátisk. Toto první zastavení (mám na mysli svoje zastavení v nadšeném hltání příběhů o Zeměploše, nemyslím, že budu pokaždé připojovat i komentář na DK) mi umožnilo ověřit si, že nejsem sám, kdo má dojem, že Terry Pratchett byl nejspíš blízký příbuzný nebo aspoň kamarád naladěný na stejnou vlnu s Douglasem Adamsem. Internetových stránek, kde se spekuluje o možném příbuzenství obou autorů jsem našel hned několik - i když, jak se zdá, nikdo o tom neví nic konkrétního. Každopádně Adamsovo vyprávění o Stopařově průvodci po Galaxii (a o rozličných dobrodružstvích Arthura Denta a spol.) se vyznačuje humorem, který jako by historkám o Mrakoplašovi, Bábi Zlopočasné a jiných významných obyvatelích Zeměplochy z oka vypadl. Ať už je za tím princip nekonečné nepravděpodobnosti nebo vysoká koncentrace volně poletující syrové magie, jedno je jisté: V druhé polovině minulého století, zejména v posledních dvou dekádách, se ve Velké Británii rozvinuly dva zářivé literární talenty vládnoucí humorem a moudrostí v intenzitě, která by mohla být i nebezpečnou - zvlášť těm, kdo nevládnou smyslem pro humor a moudrosti se jim nedostává. Terry Pratchett se od svého chladnějšího a cyničtěji založeného kolegy liší bohatou pestrostí svých ztřeštěných vizí, a pod drsnou slupkou nemilosrdného kritika hlouposti a nenažranosti, cloumající lidstvem, skrývá srdce romantika. A obrázky na titulních stranách jeho knih - to je jen slabý odvar nepřeberného bohatství barev, které na člověka čekají uvnitř. Pět hvězd je žalostně málo; dám je všechny.... celý text
Plamenné chrámy
1995,
David Eddings
Eddings umí vyprávět, příběhy jsou poutavé, hrdinové zábavní a sympatičtí. Potíže má s "backgroundem". Jakmile se pokouší ve svém světě vytvářet instituce jako jsou církve, vlády a státní orgány - a popisovat vztahy mezi nimi, je zřejmé, že to není jeho šálek čaje. Nejspíš ho tyhle věci prostě "nebaví" a bylo by asi jednodušší, kdyby se nepouštěl do zbytečných podrobností, protože všechny ty dějové peripetie vystavěné na vnitropolitických intrikách, mezinárodních vztazích a diskusích nebo sporech mezi církvemi a náboženskými doktrínami působí nepříjemně "odfláknutým" dojmem. Je to škoda. O některých věcech se v pokleslém žánru není třeba složitě rozepisovat, stačí jen náznak, aby vyprávění mohlo pokračovat. Bohužel v žánru fantasy se rozmohla jakási móda "budovat" světy jaksi "po tolkienovsku", s bohatým, pestrým zázemím, jenže nikdo z těchto napodobovatelů není schopen ani ochoten napodobit svůj velký vzor v míře erudice a především času a práce, jakou takový přístup vyžaduje. Nicméně, příběhy jsou to pěkné. Za celou sérii Tamuli dávám čtyři hvězdy.... celý text
Otec Kondelík a ženich Vejvara
2008,
Ignát Herrmann
Mám švagra Frantu, kterej když se ucházel o moji sestru, chtěl si šplhnout u budoucího tchána . Jednou se to nějak sešlo, že táta jel na chatu a nějak nestíhal, tak mu Fanda nabíd, že ho tam hodí autem. Odjeli nějak vpodvečer a jak to tak bývá, kdesi za Lahovicema mu to auto (zbrusu nový) kleklo a nakonec na tu chatu dojeli až dlouho po půlnoci. Zrovna tou dobou naši oba četli tuhle legraci o Kondelíkovi a Vejvarovi a tak od té doby náš tatík Fandovi dlouho neřek jinak, než "náš Vejvara".... celý text