XMX
přečtené 33
Čarostřelec
2020,
Jan Horníček
Říká se, že kniha se nemá soudit podle obalu, ale zrovna v případě této knihy mě atraktivní obálka nalákala, takže jsem si ji pořídil, a to rovnou i s druhým dílem, aniž bych věděl, do čeho přesně jdu. Úvod knihy je velice slibný. Ocitáme se v nezvyklém prostředí Jizerských hor konce 18. století, kde se setkávají kněz Vilém a doktor Šulc. Oba zjevně přijíždí v souvislosti se svatokrádeží, na kterou se postupně nabalují další záhady a tajemství. Horníček si neláme hlavu s historickou přesností, nezapře inspiraci brakovou literaturou, severskými detektivkami či westerny. Tento mix ze začátku působí svěže a některé pasáže (jako třeba cesta v koňském povozu do zasněžených hor) jsou přímo strhující. Řada reálií včetně jazyka postav se zdá na tu dobu moderní, což mi zpočátku příliš nevadilo. Někdy před polovinou ale přijde zlom, kdy se vykreslený svět začne rozpadat. Objevují se bizarní pasáže se zednáři či šermířský souboj, které působí odtrženě od dosavadního dění, a navíc dost uměle, jako by si autor danou tématiku nastudoval těsně před napsáním dané pasáže a snažil se navršit co nejvíce pojmů, které běžnému čtenáři nic moc neřeknou nebo ho rovnou nudí. Závěr knihy pak působí vyloženě odfláknutě. Kontrast mezi pomalým úvodem a uspěchaným závěrem je až příliš výrazný. Dále mě mrzí slabé postavy. Ústřední duo je ještě vykresleno barvitě, má dobrou chemii a baví, přestože jsou to postavy velice nepravděpodobné a chvílemi až fantaskní. Vedlejší postavy včetně hlavního záporáka Tappera ale mají málo prostoru a buď zemřou (markýz) nebo z dění nečekaně zmizí (opat) ještě než dokážou sehrát nějakou podstatnou roli v příběhu. Úplně nevyužitá potom zůstává postava Kateřiny, která je ve výsledku téměř úplně osekána na objekt sexuální touhy kněze věrného celibátu. Beru v potaz, že jde o Horníčkovu prvotinu, přesto se nemůžu ubránit zklamání. Kniha je sice čtivá, ale s lákavým námětem šlo jistě naložit lépe. Zdá se, jakoby si autor začátek velmi dobře promyslel, správně rozdal všechny karty, ale potom nevěděl, jak s nimi hru uzavřít. Jestli se tedy vyplatí soudit knihu podle obalu? Asi úplně ne, přesto se ale nejspíš nepoučím a ze zvědavosti dám možná časem šanci i druhému dílu.... celý text
Barva kouzel
1993,
Terry Pratchett
Po zhruba 10 letech se nyní ve svých 25 letech vracím k sérii Zeměplocha, se kterou jsem kdysi strávil řadu příjemných chvil. Nikdy jsem ji nečetl systematicky, na přeskáčku jsem přečetl několik knih (nejradši vzpomínám asi na Buch! a Zimoděje, i když ony vzpomínky jsou již značně vybledlé). K Barvě kouzel se dostávám poprvé a musím říct, že nové ponoření do téhle série ve mně vyvolává spíš rozporuplné dojmy. Pratchett v prvním díle úctyhodné série hýří nápady. Těch je ale tolik, že se navzájem dost bijí a některé fantastické střídají ty horší. Úvod do světa Zeměplochy je možná až příliš rychlý a na poměrně malém prostoru je tu představeno příliš mnoho mytologie, postav i míst. Vyprávění se postupně stává chaotickým, ve stále přibývajícím množství vedlejších postav se nedá zorientovat a výsledkem tak je, že jen málokdo (včetně ústředního dua Mrakoplaše a Dvoukvítka) doopravdy přiroste k srdci. Výjimky snad tvoří jen Smrť a Zavazadlo. Zdaleka nejzábavnější je první část Barva kouzel, ale ve chvíli, kdy se dění přesouvá z Ankh-Morporku do zbytku Zeměplochy, střídá inteligentní ztřeštěný humor jen vršení absurdních a téměř náhodných, na sebe nenavazujících situací. Další dvě „cestopisné“ části Vyslání osmi a Vábení Wyrmu tak považuji za nadbytečné a kniha si opět získala můj zájem až poslední částí Na okraji, kde zběsilé tempo přece jen trochu zpomaluje, převažují ty lepší nápady a buduje se tu zajímavý prostor pro další díly. Suma sumarum tak v Barvě kouzel vidím záblesky geniality, které jsou utopeny v přehršli nápadů a nepodstatného dění. Jako čtenář bych sice uvítal, kdyby byl úvod do světa Zeměplochy dávkovaný pomaleji, ale potenciál pro další díly je obrovský, takže jim určitě dám šanci.... celý text
Dej mi své jméno
2018,
André Aciman
Elio a Oliver jsou popravdě asi jedna z mých nejoblíbenějších literárních dvojic. Jejich krátký vztah je tu popsán tak plasticky, že po přečtení mám pocit, jako bych ho s nimi snad prožíval. Elio jako vypravěč může působit lehce nespolehlivě, ale každý kdo někdy procházel nějakou formou přiznávání si vlastní odlišnosti, stejně tak jako každý, kdo byl někdy zamilovaný, musí pochopit jeho někdy zmatečné, rychle se střídající a často i protichůdné myšlenkové pochody ve vztahu k Oliverovi. Jako postava je díky tomu uvěřitelnější než Oliver, který je vylíčen jako až příliš dokonalý. Není mi jasné, jak by během pouze šestitýdenního pobytu stíhal všechno, co je v knize popsáno (od sepisování filosofického spisu, práci pro Eliova otce, cest do města za překladatelkou po tenis, poker a spoustu nicnedělání, ke kterému středomořské prostředí přímo láká) a do toho ještě navázal tak pozitivní vztahy se všemi, které potkal. Kniha je o jejich vztahu, další postavy nejsou podrobněji popsány, i když u některých z nich najdeme zajímavé motivy (Vimini, Eliův otec). První dvě části knihy (Kdy, když zatím ne? a Monetova pěšina) jsou pro mě nejzdařilejší a možná by výsledný dojem byl ještě silnější, kdyby se tu příběh zakončil. Vůbec se tak nedivím tvůrcům filmové adaptace, že další dvě části v podstatě vypustili. Tempo první poloviny je sice pomalé, ale zároveň tak příjemně připomíná líné, prosluněné dny na Riviéře, které Elio popisuje. Zaznamenal jsem, že někteří čtenáři mají v těchto částech problém s 2 věcmi - přehnaným filosofováním a explicitními sexuálními scénami. Ani jedno mi osobně nevadilo. Filosofie a odkazy na umělecká díla byly používány v míře, kdy to pomáhalo dokreslovat charakter postav. Nikdy jsem zároveň neměl pocit, že by tyto odkazy byly nesrozumitelné nebo natolik detailní, že by z autorova pohledu působily snobsky nebo povýšeně. Sexuální scény a obecně Eliovy představy jsou sice jistě pro některé čtenáře za hranou snesitelnosti a minimálně hraničí s fetišem, ale přiznejme si - kdo někdy alespoň nemyslel na něco neobvyklého... Třetí část Syndrom svatého Klimenta je pro mě asi nejproblematičtější. Nálada se příliš změní a ve chvíli, kdy jsem čekal nevyhnutelné emočně devastující vyvrcholení celého příběhu, jsem se dočkal líčení nepříliš zajímavých a se zbytkem příběhu pouze okrajově souvisejících událostí s nepřehledným množstvím postav, které nic zásadního nepřináší. Poslední čtvrtá část Místa duchů, ač značně zkratkovitá a odehrávající se v epizodách s dlouhými intervaly v průběhu 20 let, vede k poměrně důstojnému zakončení a onoho emočně vypjatého zakončení jsem se tu přece jen dočkal. Mám ale pocit, že události z této části mohly být blíže rozpracovány v dalším díle, protože změna příjemného tempa z prvních dvou částí je tu až příliš patrná. Pokračování nakonec vzniklo a já se na něj chystám se zvědavostí, ale i mírnými obavami, protože podle anotace má být děj zasazen někam mezi již odvyprávěné události a nejsem si tak jistý, jestli vůbec dokáže příběh Elia a Olivera nějak obohatit, když známe začátek a nejspíše i konec. Recenze může působit daleko negativněji, než jsem ji původně zamýšlel. Většina knihy je pro mě ale velmi silná a na Elia jsem se dokázal opravdu napojit. Kvůli výše zmíněnému, ale nemohu hodnotit plným počtem hvězd, přestože moc nescházelo.... celý text
Byli jsme tu vždycky
2022,
Filip Titlbach
Co bych za to dal, kdybych si tuhle knihu mohl přečíst v 15 letech... Filip Titlbach zde píše o tématech, která jsou mu blízká a je to znát. Skvělý výběr osobností, fantastické otázky. Jsem si jistý, že v budoucnu se na tuto knihu budeme dívat jako na milník české žurnalistiky. Nejlepší rozhovory jsou podle mě koncentrovány v první půlce knihy (Trans, Bůh nebo HIV), ale snad z každého rozhovoru jsem si něco odnesl. Oceňuji, že se tu otevírají témata, která jsou tabuizovaná nejen v české společnosti jako takové, ale i mezi queer lidmi. Témata, o kterých se stále příliš nemluví, nebo se o nich mluví takovým způsobem, že má potom většinová společnost pocit, že je ohrožována jakousi duhovou ideologií. Zde je ale vše tak jak má být - citlivé, srozumitelné, nenucené. Špičková práce. A mimochodem taky krásná symbolická obálka.... celý text
