Y.F.N.
přečtené 184
Elementární částice
2013,
Michel Houellebecq
Po Serotoninu a Platformě mé třetí setkání s Houellebecqem (to jméno mi stále činí problém napsat, natož vyslovit) a znovu skvělé. Tentokrát skrz audio (dík patří Českému rozhlasu). Na začátku skvělé představení hlavních postav a nástřel děje, takže jsem byl stejně jako v původních dvou případech nadšen a netrpělivě očekával rozuzlení. Místy retrospektivní vyprávění je také na místě - čtenáři hlouběji umožňuje pochopit jednání a skvěle podaný vývoj postav, leč bohužel pro mne je poslední třetina knihy jen přešlapováním na místě. Autor zde opakuje teze, které již zmínil či zdůraznil na řádcích o pár stran dříve, také vědecké pasáže z Micheleho linie pro mne byly těžko stravitelné. Celkově vzato je můj dojem z Elementárních částic dost rozpačitý - potěšily, ale nelze se zbavit pocitu, že zde šlo vytěžit víc.... celý text
Chrám Matky Boží v Paříži II (dvousvazkové vydání)
1934,
Victor Hugo
Chrám jsem si chtěl přečíst již po vzplanutí pařížské Notre Dame vloni v dubnu, leč nakonec jsem se k tomu dostal až prostřednictvím Českého rozhlasu. A udělal jsem dobře, protože si nejsem jist, jestli bych u samotné knihy vydržel. Začátek je opravdu zdlouhavý, neboť V. Hugo patrně považoval za nutné nejprve všechny postavy a scénu dokonale vykreslit. Zde může mít čtenář problém rovněž s faktem, že v celém příběhu není vyloženě kladné postavy (snad vyjma kozy). Postavy jsou však nejlepší částí této knihy. Marnivý kapitán Phoebus, pro kterého je život jen hra a který se stal osudným pro Esmeraldu. Esmeralda, která dává přednost Phoebusovu tělu před Quasimodovou duší. Quasimodo, jenž se neváhá bít s kde kým na počkání, aby skončil ve smrtelném objetí s platonickou láskou. Mladý Gringoire, který dá v rozhodujícím okamžiku přednost záchraně kozy, před svou manželkou, které vlastní záchranu dlužil. Gudula, která jednak prožije takřka polovinu svého života v askezi a modlitbách za svou dceru a zároveň jí v nevědomosti při náhodných setkáních přeje smrt. A nebo spravedliví měšťané či spíše měšťanky, které chtějí v jedné chvíli smrt Esmeraldy a vzápětí tleskají jejímu zachránci. A v neposlední řadě páter Claudius Frollo. Právě Frollo je podle mě nejlépe napsaná postava příběhu a jedna z nejlépe charakterizovaných postav v literatuře vůbec. Na první pohled je prezentován jako hlavní antagonista příběhu, ale ani to není jednoznačné. Vždyť je to právě Frollo, který zasvětí svůj život vědě, a to na úkor vlastních radovánek. Právě tento kněz zachraňuje bezbranného Quasimoda, když jej chtějí bohabojní měšťané utopit nebo ještě lépe upálit. Je to však také tento muž, který zahořkne a z nedostatku lásky se změní v karikaturu kněze, který intrikuje a neváhá jít přes mrtvoly.. Na závěr mám trochu problém s celkovým vyzněním příběhu. Co má být poselstvím příběhu, je-li vůbec nějaké? Že vzhled není roven duši? Nebo že kameny katedrál mají mnohdy víc zbožnosti, než Evropané, kteří se neváhají hlásit ke křesťanským kořenům? Tak jako tak, Zvoník od Matky Boží bezesporu patří mezi klenoty světové literatury.... celý text
Půlnoční vlny
2015,
Steven Erikson (p)
Pátý díl Malazu je oproti trojce i čtyřce velké zlepšení, to bezpochyby. Autorovi jen svědčí, že naoko začal od znova, přes to je i v tomto díle několik věcí, které jej sráží hodně dolů. Úvod je vcelku přitažlivý, nový svět, nové postavy, jenže zde nastává problém číslo jedna: postavy nejsou zas až tak nové - motivy se až nápadně podobají předchozím dílům, charaktery postav se opětovně překrývají - viz ženy v Lederu, které by se daly charakterizovat jako muži bez penisu a varlat (laskavý čtenář této "kritiky" promine). Autor nám naznačuje intriky v paláci, ale bohužel už není schopen je uvést v život, a tak sledujeme jen sérii hloupých, nelogických rozhodnutí záporáků, respektive těch, kterým podle autora nemáme fandit, to jest zejména prince a královny. Dějová linka u Edurů je ještě horší a banálnější. Chybí zde překvapení, čtenář tak nějak od začátku tuší, jak to dopadne. Ví, že žádný hlavní Edur při sebezběsilejší výpravě nebude zabit. Což je škoda, protože to pozbývá moment překvapení, oproti např. GoT. V případě malazu víte, komu máte fandit, kdo má být ten klaďas a nic proti tomu, v případě pána prstenů to funguje skvěle, jenže tam jsou zas kladné postavy opravdu kladné. Tady to neplatí, takže bych ocenil, kdyby autor byl více nestranný, stejně jako v případě 1. dílu. Cca v půli příběhu už se dostává vyčerpání, děj je naplněn k prasknutí rádoby filozofickými úvahami každé druhé postavy, kterým všichni okolo připadají hloupí a chamtiví. A možná to byl autorův zájem, stvořit svět, kde je každý přesvědčen o zkaženosti všech ostatních jen o své dokonalosti, leč je to poněkud otravné, když se takto chová takřka každá postava. Ke kvalitě literárního jazyku není moc smysl se vyjadřovat, opětovně je katastrofální. Každá kapitola je zakončena potutelným úsměvem, chechotem vševědoucna, údiv je charakterizován jen a pouze koulením očima, fráze se opakují apod. Začínám být přesvědčen, že je to způsobeno překladem, nechce se mi věřit, že by někdo mohl takhle špatně psát. Fyzicky mě bylo z několika stránek zle a někdy jsem opravdu nezvládl více jak stránku či dvě přečíst najednou. Závěr je lepší, zde čtenář promine stylistické chyby, protože děj nabírá spád a je plný zajímavých zvratů. Na druhou stranu se jeví počínání většiny postav, jako nesmyslné a bizarní viz smrt Tehola, Cedy - ta byla obzvlášť vtipná, čímž se dostávám k další slabině malazu, která se opakuje z předchozích dílů. Autor vypracuje směsici zajímavých dějových linek, aby je utnul tím, že se ze stínu objeví ruka, meč, oštěp a ukončí životy druhých. Celkově vzato je Malazská kniha padlých pohodová oddechovka pro dlouhé dny v karanténě, ale podobně jako hotovka od vitany ničím neoslní ani nezaujme. Lepší 2/5.... celý text
Pijan
1997,
Hans Fallada (p)
Doposlouchal jsem jako mnozí další krátce před popeleční středou, a tedy i před obdobím půstu. Lepší průpravu na "suché" dny jsem si nadělit nemohl. Hlavní postava je v podstatě budižkničemu, který si za všechna svá příkoří může jen on sám, tedy za vydatné pomoci alkoholu. I tak jsem mu však celý příběh musel fandit, ačkoliv již od první kapitoly bylo autorovi, Ervínovi i mně jasné, že tady šťastný konec nebude.... celý text
Dóm řetězů
2005,
Steven Erikson (p)
SPOILER Stejně jako v předchozích dílech je forma otřesná. Bylo pro mne fyzickým i duševním utrpením číst stále se opakující větné spojení a obraty. Autor operuje s velkým počtem postav, ale co z toho, když nezvládá jejich charakteristiku. Polovina z nich mluví a jedná totožně. Napadá mě snad jen to, že je vychovala jedna a táž víla kmotřenka a oni tak převzali její obyčeje a mluvu. V tom případě se panu autorovi hluboce omlouvám. Postavy si nikterak nevyvíjejí anebo jednají zmateně. Např. pobočnice Tavore je popsána jako klidná, takřka vševědoucí žena a přitom je skoro ve všech dialozích překvapená a v rozpacích. Menší vývoj prodělal též Karsa - z arogantního blba se během své výpravy proměnil v již ne tak arogantního blba, co si osedlal koně a umí lépe máchat mečem. Ale abych jen nekritizoval, tak je tu docela dobře budováno napětí. Od poloviny knihy až po naprosto zmršenou "bitvu" na konci. Dost jsem se pobavil, jak hromotluk karsa zosnoval svou pomstu, aby ji nakonec autor podal tak, že se Toblakai prostře zjeví ze tmy a protivníka chytne pod krkem. To jsem opravdu nečekal, to přiznávám. Je tu pár světlých míst a škoda, že dějové linky Kvítka+Apsalar a Iccaria+Mappa, které měly potenciál nakonec vyšuměly do ztracena. Asi to má být pobídka k nákupu další knihy, ALE aby se příběh rozbíhal ještě při čtvrtém díle, tak to nevím..... celý text
Buzíčci
2013,
Jan Folný (p)
Má první skušenost s LGBT literaturou, snad ji tak mohu zařadit. Knihu jsem dostal od kamarádky, neb jsem jí prý přišel homofóbní. No dejme tomu, že sem tam nějaký nejapný vtip o homosexuálech utrousím, ale to také o židech, katolících, Řecích, ženách atd. Dělá to ze mě snad homofoba, sexistu, šovinistu?! Patrně ano. Ale zpět k Buzíčkům. Autor nasazuje vysokou laťku již v první povídce, která je vtipná, uvěřitelná i smyslná. Škoda moralizujícího konce, jinak bych ji mohl hodnotit velmi kladně. Rovněž druhá povídka drží vysoký standard, třebas anebo právě proto, že je psána v úplně jiném duchu. Žel následně jsou tu velmi slabé příběhy, kterými nebylo řečeno vůbec nic a jejich charaktery byly vykresleny banálně a prvoplánově (dopis do Vietnamu, Třídní sraz, Slohová práce). Propletení charakterů jednotlivých povídek je sice pěkný nápad, ale jaksi nedokončen. Škoda. Sakum prásk jsem rád, že jsem se k této literatuře dostal. Určitě mi dala mnoho náhledů do života této minority. Celkově vzato - slabší 3.... celý text
Otec Goriot
2006,
Honoré de Balzac
H. de Balzac čtenáře již na první stránce varuje před tragikou příběhu. Po přečtení nebohého otce Goriota, jednoho z nejlaskavějších a nejnaivnějších lidí, jaké jsem kdy poznal, musím dát autorovi za pravdu. I když tou naivitou si nakonec nejsem jist, myslím, že si byl stařec vždy vědom nerovnováhou mezi dáváním a přijímáním lásky mezi ním a jeho dcerami. Avšak, jak už to tak u milujících bývá, poklesky milovaných přehlíží a omlouvá. Rád bych vyzvedl kvalitu jazyka, vývoj psychologií postav je skutečně krásně zachycený. Dnešnímu (uspěchanému) čtenáři však může přijít na obtíž mnohdy zdlouhavý, leč důležitý popis, typický pro realisty. I tak nemohu hodnotit jinak než 5/5. Vřele doporučuji.... celý text