Zdeněk Brdek
přečtené 276
Serotonin
2019,
Michel Houellebecq
Houellebecqovy knihy obvykle působí dost kontroverzně, takže má vedle početné skupiny fanoušků také řadu kritických odpůrců. Ať už se počítáte k těm, či oněm, nelze mu upřít schopnost vnímat určující tendence současné doby a provokativně je komentovat. Autorův zatím poslední román částečně zapadá do sledu jeho předchozích titulů, v nichž se zabývá krizí euroamerické civilizace, částečně se ovšem odchyluje. Hlavní hrdina Florent-Claude je přitom typickou houellebecqovskou postavou: sečtělý, finančně zabezpečený čtyřicátník, který se dívá na svět kolem bez iluzí (někdy snad až moc cynicky) a postupně se mu čím dál víc odcizuje. Důležitým impulzem protagonistova vyprávění je situace, kdy opustí svůj dosavadní život (odejde z práce a od své mladé japonské milenky), aby získal prostor k jeho rekapitulaci. Připomíná si tak své mrtvé rodiče, kamaráda ze studií, pracovní pozice a především několik málo žen, s nimiž v minulosti žil. Přestože ani v Serotoninu neschází explicitní popisy sexuálních aktů, jimiž jsou Houellebecqovy texty známé, sexualita už zde na rozdíl od předešlých knih nefunguje jako jeden z mála (třebaže prchavých) momentů angažování se ve světě, neboť hrdinův chtíč vyprchal vlivem konzumovaných antidepresiv. Paralela se stavem západní civilizace je zde zřejmá, dočteme se ještě několik bystrých postřehů a výstižných pozorování (třeba o generačních rozdílech), ale na Houellebecqa se to zdá trochu málo. Osobně mi schází autorovy provokativně podnětné vize budoucnosti, jak se objevují například v Elementárních částicích (1998) nebo v Podvolení (2015). Serotonin tak považuji za spisovatelovu nejlyričtější prózu. Hlavním záměrem vyprávění jako by bylo vykreslit smutnou atmosféru jednoho lidského života, který už má to lepší za sebou (podobně jako celá západní společnost). Florent-Claude prožil šťastné chvíle, ty ale pominuly s bezohlednou nevyhnutelností, aniž by bylo možné je prodloužit – klíčové okamžiky potenciálního zvratu lze totiž rozpoznat až zpětně. Vítězí všeobecná entropie: přísliby zůstaly nenaplněny, smysl snažení se vytratil, tělo chátrá. V tomto zůstává Houellebecq sugestivní, nicméně pro svého pravidelného čtenáře toho mnoho nového nepřináší, snad jen s výjimkou většího množství ironického humoru. Přesto však vynaloženého čtenářského úsilí nelituji.... celý text
Děti tetrisu
2019,
Miroslav Boček
Českobudějovický spisovatel a spolupořadatel Literárního šlehu Miroslav Boček vydal svou druhou prózu. Po žánrově smíšeném románu Příliv (2016) zařadilo nakladatelství Pikador Books do své kapesní edice jeho novelku Děti tetrisu. Děj poetického příběhu se odehrává v 90. letech na budějickém sídlišti, přičemž hlavní postavou je osmák David, který se snaží přežít nevyhnutelné strasti i nečekané radosti dospívání. Citlivý a na svůj věk kultivovaný protagonista chodí rád na ryby, seznamuje se s alkoholem, partou, poslouchá Björk, trénuje běh a (samozřejmě) probouzí se v něm erotická touha. Davidův starší brácha docela chlastá, táta se odstěhoval do Německa, starostlivá máma je často zaneprázdněna prací. Vlastně poměrně „normální“ situace. Bočkovi jako vypravěči prospělo přenesení příběhu do jemu známých souřadnic (čas a místo, mentalita hlavní postavy). Autobiografičnost textu je opravdu nesporná, nicméně stanovení její míry není tak podstatné. Mnohem důležitější okolností je spíše to, že zvolená látka je oproti dystopickému Přílivu mnohem kompatibilnější s Bočkovým lyrickým naturelem. Humorné či dramatické scény se tu vhodně doplňují s básnickým vykreslením nálady (třeba v případě mrazivého rána na chatě). Příběh se odvíjí bez velkých dějových zvratů nebo výrazných point. Jde více o mozaiku drobných příhod než o dramaticky zaklenutý narativní oblouk, což odpovídá způsobu, jakým většinou reflektujeme své dospívání. Textu, kde není dominantní dějové soustrojí, by možná prospěla komplexnější práce s motivy. Nabízelo by se třeba rozvést motiv běhaní nebo více využít titulní digitální hru, jejíž přítomnost v názvu neodpovídá důležitosti v samotném příběhu. Patřím k autorovým vrstevníkům a u tetrisu jsem strávil nemálo času, takže jsem neměl problém se na knížku mentálně napojit. Myslím však, že jejím čtenářem nemusí být jen nostalgik vzpomínající dojatě na 90. léta. Bočkovi se totiž podařila podstatná a mezigeneračně přenositelná věc: citlivě zachytil složité období chlapecké puberty jako dialektiku ztrát a objevů. To by snad mohlo fungovat i na děti Instagramu.... celý text
Mléko a med
2017,
Rupi Kaur
Světový bestseller, který trhá rekordy v prodejnosti – což by nebylo až tak zajímavé, pokud by se nejednalo o básnickou sbírku. Takže poezie jako masově populární záležitost? V nejednom estétovi při této představě hrkne. Kaur (narozena 1992) pochází z indické části Paňdžábu, ovšem v dětství emigrovala s rodiči do Kanady, kde žije dodnes. Odmala byla matkou povzbuzována k uměleckému vyjadřování, které se jí stalo v podstatě arteterapií. Prostřednictvím textů a výtvarného projevu se tak vyrovnávala s niternými prožitky či přechodem na jiný než rodný jazyk. A touto mimoestetickou funkcí je nesena i její debutová sbírka. V Mléku a medu autorka otevřeně, bez metafor, vlastně jakýmsi nebásnickým jazykem hovoří o zneužívání v dětství, o tom, jak byla zraňována, jak toužila po lásce a jak se s ní také později setkala. Objeví se také lehká romantická erotika nebo náznaky polemiky s genderovými stereotypy (konkrétně v „obhajobě chlupatosti“), celkově však dominuje sentimentální naivita, která nabývá nesnesitelnosti především v pasážích o zklamané lásce či tam, kde se ozývá tón instantních motivačních mouder: „jestli nejsi dost dobrá sama sobě/ nebudeš dobrá nikdy/ nikomu“. Bylo by bez obtíží možné tvorbu Rupi Kaur označit (v pojmech Umberta Eca) jako midkult, tedy jako kýč, jenž překládá čtenáři předem vyhotovené emoce, ale tváří se přitom jako něco víc. Vezmeme-li však vážně to obrovské množství čtenářek, jimž Kaur takříkajíc mluví z duše, zahlédneme v jejím úspěchu některá znamení doby. Evidentně zde totiž existuje početná skupina citově zjitřených recipientek, která chce číst o „ženských problémech“ či o velkých afektech – a je zároveň schopna vnímat vedle young adult romancí i redukovanější textové formy. Jistě, celé to má povrchnost sociálních sítí, i to nicméně patří k dnešku. Vnímám poezii Rupi Kaur jako čtení pro čtrnáctiletá děvčata. I ta ovšem mají právo chtít „svou“ literaturu. Jiné téma pak je, když se někdo chová jako čtrnáctiletý i po třicítce.... celý text
